Malvern strana 27 z 34

J. G. Bennett, jeden z nejvýraznějších žáků G. I. Gurdžijeva v této knize popisuje a shrnuje různé způsoby, jak běžně a nevědomě zacházíme s naší energií, a zároveň ukazuje, jak bychom ji mohli využívat vědoměji. Vše, co se děje v nás a v celém světě, se děje prostřednictvím transformace energií. Proto, když se chceme naučit, jak něco udělat, ve skutečnosti se učíme, jak používat energie.

Kniha Daniely Hodrové - soubor dvaceti osmi esejů - je v nejednom ohledu mimořádná. Spojuje přesvědčivě v jednotu, co bývá vykládáno odděleně a stavěno nejednou i proti sobě: pronikavou analýzu básnického tvaru (a uměleckého výrazu vůbec) s jeho aspe kty filozofickými a duchovními, ontologii díla s ontologií lidského "pobytu". Dialog s poetikou marnosti, rozvíjený nad vrcholnými zjevy naší a evropské literatury, je však pouhým úvodem, vstupem do podstatnější problematiky: do tázání po duchovních horizontech - anebo spíš po jejich absenci - v životě současného, jmenovitě západního člověka. Autorčina kniha se brzy stává sondou do jeho duchovně vyčerpané každodennosti, do nejrůznějších způsobů "zapomenutí na bytí", na posvátné v lidském životě . Kapitoly jako "Fortuna a smrt", "Zátiší zvané 'vanitas'", nebo hned úvodní "Mater dentata" přivádějí čtenáře k zamyšlení nad životem, přímo jej učí zamýšlet se nad ním v setkání s nejobyčejnějšími věcmi, které ho obklopují. Učí jej prohlédat závoj em marnosti a lži, ať už ji představuje vyprázdněnost reklamy nebo zaslepená sebejistota vědeckého diskursu, která není schopná nabídnout člověku hlubší oporu. Poslední okruh představují ve Chvále schoulení kapitoly-eseje věnované tělesnosti, základn ím pohybům duchovně pojatého těla, v nichž se tato elementární zkušenost dobývá do hloubek kosmogonických významů, jako jsou "Houpání", "Otáčení", "Chvění" (předznamenaných už předtím "Stísněností" či "Klopýtnutím"), aby v meditaci nad nimi hledala j istoty nejniternější. Jako vyznění autorčiny bytostné víry osloví čtenáře kapitola Chvála schoulení, prozrazující v závěru knihy její osobní, na marnosti vyvzdorovanou motivaci.

Praxe přítomnosti nás vede k tomu, jak se naučit plně a bděle prožívat přítomný okamžik a pod povinnostmi a tíhou všedního života neztrácet vlastní živou touhu a dotyk s bezprostřední vnitřní pravdou. Všechny v knize popisované postupy jako tchaj-ťi či meditace, jungovská analýza, Gurdžijevova práce a Alexandrova technika (jichž je autorka celoživotní studentkou i skvělou učitelkou) nás vedou k harmonii a spolupráci těla, mysli a cítění, jež vede k větší celistvosti našeho bytí a prožívání. Všech pět těchto směrů zdůrazňuje, byť různými způsoby, význam praktikování vnitřní přítomnosti. Všech těchto pět cest vyzdvihuje rozvoj bytí, čímž se liší od většiny dalších vlivů v našich životech, které vyživují osobnost.

Slavný autor Neviditelného světla či utopie Pán světa v této knize nechává vypravovat kněží příběhy, které nelze vysvětlit přirozeným způsobem. Název naráží na Tennysonovu báseň Paní ze Shalottu, která kvůli kletbě směla pozorovat skutečný svět jen v odraze v zrcadle.

Karel Funk nás v této knize uvádí do mystického a spirituálního rozměru událostí, legend a příběhů Adventu a Vánoc.

Co znamenalo světlo pro naše předky a co znamená pro nás? Vychází světlo z očí slunečního boha Re, anebo je to jen elektromagnetické vlnění? Proč ještě dnes cítíme bázeň před jevy, jako je duha nebo prostý plamen svíčky? Byli staří Řekové barvoslepí, když mluvili o bronzovém nebi a o moři vínové barvy? A proč se operace, které mají pacientům vrátit zrak, tak často nezdaří? Na tyto otázky hledá odpověď Arthur Zajonc, fyzik a současně znalec západních i východních duchovních tradic. Abychom porozuměli fenoménu světla, musíme porozumět také lidské mysli, která ho v té či oné době vnímala a zkoumala. Proto nás autor bere na neobyčejnou pouť dějinami světla – na pouť, kde se setkávají staří Egypťané, Řekové, středověcí mystikové a romantičtí básníci s vědeckými kapacitami, jako byl Newton, Faraday, Planck nebo Einstein.

Základem jakékoliv pedagogiky je otázka, jak se mohu naučit porozumět člověku a jeho vývoji během školní docházky. Pokládání si této otázky není překvapivě vůbec samozřejmé. Nejsou snad děti těmi bytostmi, se kterými a pro které máme pracovat? Není tedy nezbytné vědět, jak se vyvíjejí, znát zákonitosti jejich vývoje, jak jsou osmileté děti odlišné od desetiletých nebo čtrnáctiletých? Cožpak nejsou tyto znalosti zásadní? Není snad důležité vědět, jaké výzvy a podněty vyžadují a jakou potřebují pomoc v každé věkové fázi? Tuto knihu autor napsal s myšlenkou na všechny, kterým není jedno, jakou školu jejich děti navštěvují, původně ale především na ty rodiče, kteří se rozhodli zapsat své děti na waldorfskou školu nebo kteří o tom uvažují. Je ale určena komukoliv, koho zajímá, co vlastně školství dle Rudolfa Steinera je.