Malvern strana 29 z 34

Anne Morrow Lindberghová (1906–2001), matka početné rodiny, uznávaná spisovatelka a – podobně jako její slavnější manžel – pilotka, si dovolila na pár týdnů uniknout ze své každodenní reality a o samotě pobýt na floridském ostrově Captiva. Získala tak nadhled k sepsání úvah, které jsou dnes snad ještě aktuálnější než v době svého vzniku. Prostřednictvím zamyšlení nad otázkami jako je celistvost člověka, umění oprostit se od zbytečností, význam samoty či proměnlivost vztahů v průběhu života se dílo poprvé vydané v roce 1955 odvážně vydává na pole inspirační a motivační literatury. Lyrický projev a upřímná touha jít po podstatě věcí mu mezi dalšími pracemi z tohoto dnes už silného, samostatného proudu zaručují čestné místo. Lindberghová si pohrává s metaforami a přirovnává jednotlivé fáze života ženy k různým mušlím z ostrovní pláže. Poctivým tříbením vlastních myšlenek nabízí možnost nahlédnout na svůj život z nové perspektivy i svým čtenářkám a čtenářům.

Nikdo nevlastní boha, nikdo nemá na boha ani na cestu k němu patent. Není žádný jiný bůh, než bůh v každém jednotlivci, jen bůh v každém jednotlivém srdci. Nikde jinde, v žádné církvi, náboženství, kostele, chrámu, kapli, mešitě, synagoze, teologických a svatých písmech bůh není, nebyl, nebude a nemůže být. Ani guru ani kněz ani dalajláma či papež nám nemohou „předat“ boha, protože se bohem nedá disponovat a nemůže být na žádný způsob poznán zprostředkovaně. Na ničem a nikom zvenčí není poznání boha závislé, ani ho nepodmiňuje. Bůh se nedá poznat, jen realizovat v každém jednotlivci. Bůh se vždy znovu rodí jen v naší živé zkušenosti. Boha, kterého představuje Tomáš Vystrčil ve své knize Jak je bůh či nirvána, bychom mohli nazvat bohem za hranicemi jazyka. Je to bůh, který existuje mimo veškeré možnosti uchopení intuicí či pojmy. Zdánlivě si tedy autor aktem psaní o bohu, který se vzpírá tomu být pochopen, tím spíše být popsán, protiřečí. Právě tento rozpor je však puncem originality, s níž nám autor představuje boha vyvázaného ze všech existujících diskurzů. Tomáš Vystrčil své pojetí boha nezakotvuje v žádném náboženství a novum jeho práce spočívá v tom, že se ve svém výkladu neopírá ani o žádná jiná interpretační východiska. Je to textový útvar, který se vynořuje z ničeho, nenavazuje na nic, navzdory odkazům k buddhismu, hinduismu i křesťanství. Čtenář má před sebou pozoruhodné a hutné dílo, které nám ukazuje boha, jehož nelze popsat, ale přesto je možné ho zakoušet."

Kniha To je v Plenkách je sbírkou valašských kóanů. Pro někoho snad rozpačité označení valašským spisovatelem Petrem Měrkou, pro jiného rozpad vnímání a interpretace reality, když pohlédneme do dlaní a konstatujeme, že osud dávno pominul a nám nezůstalo nic víc, než právě to nic.

Pod horou Ještěd se rozkládá malebná obec Kryštofovo Údolí. Stojí zde překrásný železniční viadukt, který učaroval autorům této knížky. Radek Malý napsal pohádkový příběh o stavbě viaduktu a Helena Wernischová, která knížku ilustrovala, na něj navázala dobrodružnou i hravou pohádkou. Oba příběhy spojuje tajuplná postava strážce viaduktu.

Tragikomický fantasy román o zločinecké partě šesti mladíků založený na kombinaci humorného a vážného stylu. Hlavní postavou je sedmnáctiletý Mušík Překydů, asociál a podivín, jehož v dětství opustil otec. Mušík zakládá klub, kam po těžké zkoušce přijímá pět členů. Usazují se v lesní zemljance a vyrážejí odtud na loupežné výpravy. Jedné noci přichází tajemný muž Irka a nabízí Mušíkovi bič, který mu udělí nadpřirozené schopnosti. Od té doby moc hochů roste. Irka však Mušíka zradí a Mušík musí řešit zároveň smrtelné ohrožení od Irky, rozkol v klubu, ale i své od dětství se vracející sebevražedné myšlenky. Řešení hledá v „jiné dimenzi“, kterou vybudoval jeho otec a kam s hochy proniká na výpravy. Postupně tak rozkrývá historii a prokletí svého rodu. Za tragických okolností se řešení nakonec ukazuje, ale úplně jinak, než hoši čekali. Prostřednictvím humoru vetkaného ve vážných nebo násilných scénách se rozvíjí příběh o síle přátelství, které může jít až k sebeobětování pro záchranu přítele. Skrze Mušíkovo vyrovnávání se s otcem nakonec všichni, kdo tu cestu prošli s ním, také dostávají odpověď na otázku, která nese celý příběh: Co znamená skutečná moc a skutečná síla?

Filosofie vína, tato "modlitební knížka pro ateisty" je apologií vzácných, slavnostních chvil života, jakými jsou uvolnění, hry a bezstarostný jas. Je to svět dionýsovského, středozemního opojení, napůl bdělé a napůl snové meditace v srpnovém odpoledni pod ořechem...

O vývoji malého dítěte od početí a v prvních letech života z hlediska anthroposofického lékařství.

Posolstvo knihy Záhrada Pravdy prekračuje nielen hranice jazyka akademikov, historikov, religionistov, teológov a filozofov, ale i samotný súfizmus, keďže sa dotýka kľúčových otázok zmyslu existencie človeka. Oslovuje každého jednotlivca na Ceste a nabáda ho, aby sa stal tým, kým v skutočnosti, vo svojej najhlbšej podstate je, a obnovil zmysel pre posvätné vnímanie sveta a prírody. Kniha má preto predpoklad, aby sa na jednej strane stala súčasťou budovania mostu medzi Západom a Východom či medzi islámom a zvyšnými semitskými tradíciami, na strane druhej oporou východiska z nevedomosti, relativizmu, subjektivizmu alebo scientizmu, tak príznačných čŕt moderného sveta, postaveného na ilúzii pokroku. Je návodom pre duchovný život, sprievodcom pre putujúceho, po múdrosti pátrajúceho. Prináša poznanie duchovnej cesty do Záhrady Pravdy. Tá je dláždená cnosťami, pričom sa postupne vyjavuje odkrývaním závojov, ktoré hľadajúcemu bránia vidieť nielen zrakom, ale najmä Intelektom – okom srdca.

V horské vesnici na konci světa, ztrácející se pod závějemi sněhu, beze stopy zmizí Marie Chazottesová. Utekla? Někdo ji unesl? Zabil? Záhada narůstá, když začnou postrádat i dalšího souseda, a ani ten nebude poslední. Situaci přijíždí zachránit nepočetná rota četníků v čele s kapitánem Langloisem. Tajemný Langlois se však ve vesnici nečekaně zjeví znovu, o mnoho let později, a bude mít na mušce starého vlka. Do třetice ho poznáme ještě v jednom souboji, velmi osobním a ryze společenském. Blaise Pascal kdysi vysvětlil, proč nesmíme dopustit, aby král jen lelkoval – a Giono jeho tezi rozvíjí v koncertu o třech napínavých větách. Jeden z nejslavnějších románů francouzského autora Jeana Giona vznikl v roce 1946, přesto i dnes zaujme jako ambiciozní literární experiment, v němž autor spojil detektivní žánr s filozofickým traktátem a podmanivými popisy panenské přírody. Poetické obrazy neukazují jen drsnou horskou krajinu, ale také lidskou krutost: i smrt může být krásná a fascinující, pozorujeme-li ji s odstupem, ve scenérii, kde rudá krev zlehka potřísnila běloskvoucí sníh.

Cestou těla ke svobodě ducha – i tak by mohl znít knižní podtitul. Jedinečným průvodcem na této cestě je světoznámý japonský tanečník, rebel a duchovní mistr Min Tanaka. Autor ho přibližuje z neznámého úhlu: jako pořadatele proslulých mnohatýdenních tréninků, jichž se v japonských lesích účastnili žáci ze všech koutů světa. Tanakovo učení je avantgardní a zároveň nesmlouvavé, ale především hluboce duchovní. Ondřej Landa, český umělec a etnograf, je úzce propojil s příběhem osobním. Setkání s mistrem totiž zásadně ovlivnilo nejen jeho soukromý život a uměleckou tvorbu, ale i výzkum a praktické studium světových náboženství a přírodních kultur, jež se s mistrovým učením až překvapivě prolínají. „Min Tanaka,“ říká, „mě nakonec vzal ještě o krůček dál a nabídl mi i zkušenost a poznání té dimenze bytí, která přesahuje běžnou fyzickou existenci a omezený prostor lidského já. Toto poznání ukazuje cestu k opravdové vnitřní svobodě."