Malvern strana 11 z 34

Jen stěží lze najít českého čtenáře, který by neznal Pána prstenů nebo Letopisy Narnie. Jméno Owena Barfielda, bez něhož by tato díla pravděpodobně nebyla nikdy vznikla, je však v českém prostředí téměř neznámé. Přitom to byl právě Barfield, kdo rozhodující měrou přispěl ke zformování volného filosoficko-literárního sdružení Inklings, k němuž od počátku náležel jeho celoživotní přítel C. S. Lewis a později též J. R. R. Tolkien. Právě Barfieldova pohádka Stříbrná trubka přivedla Tolkiena k tomu, aby se pokusil psát příběhy pro děti, a Básnická řeč ho vyzbrojila pohledem, který mu pomohl oslovit novou mýtotvorbou celý svět. C. S. Lewis označil Barfielda za nejlepšího a nejmoudřejšího ze svých neoficiálních učitelů a své Letopisy Narnie věnoval Barfieldově dceři Lucy, která ho inspirovala k postavě hlavní hrdinky.V Básnické řeči dostává český čtenář do ruky knihu, jež zahájila epochu nové literární fantazie, epochu nového hledání celistvosti, která by obsáhla vědu i víru, zachytila věcnou dovednost i uměleckou tvorbu, nasytila rozum i srdce. Slova Howarda Nemerova, nositele Pulitzerovy ceny za poezii a několika dalších prestižních literárních ocenění, který označuje Básnickou řeč za „posvátnou knihu“ své básnické generace, nejsou nadsazená. „Máme dost zajímavých autorů, ale Owen Barfield se nespokojuje s tím, že je zajímavý,“ říká Saul Bellow, nositel Nobelovy ceny za literaturu: „Jeho předsevzetím je pomoci nám na svobodu."

Jedna z nejvýraznějších osobností českého výtvarného umění a zřejmě nejvýznamnější představitel symbolismu v českých zemích. Velmi všestranný umělec: sochař, grafik, kreslíř, keramik, ilustrátor i tvůrce knižních vazeb, navrhovatel chrámových i bytových interiérů a v neposlední řadě i architekt, který projektoval oba své domovy – ateliér v Chýnově a vilu v Praze na Hradčanech, kde jsou dnes galerie jeho prací. Jako klíč k pochopení Bílkova vnitřního světa se najednou vynořuje z hlubin času osobní svědectví člověka, který stál Bílkovi po podstatnou část jeho života velmi blízko. Tím člověkem byl jeho švagr Vilém Nečas, bratr jeho manželky Berty, s jehož unikátním svědectvím se po více než sedmdesáti letech od jeho vzniku máme nyní poprvé možnost seznámit.

Knížka o obilí je první skutečně obilná kuchařka v českém prostředí. Obsahuje přes čtyřicet jednoduchých receptů z celého světa, které i začínajícím kuchařům ukážou, že z obilovin lze snadno a bez velkých nákladů vytvořit hodnotná a chutná jídla, dezerty i nápoje. Recepty jsou formulovány co nejstručněji a zároveň nechávají prostor pro zapojení vlastní fantazie. Čtenář se zároveň doví, jak si doma upéct vlastní chléb a jak pečivo správně skladovat, aby vydrželo dlouho čerstvé. Součástí knihy je i tabulka nutričních hodnot jednotlivých obilovin a úvodní kapitola, která vysvětluje význam obilí nejen pro vyvážené stravování a zdravý rozvoj člověka, ale také pro lidskou kulturu a hospodářství.

Autorka v této knize přibližuje a vykládá biblický příběh 2. knihy Mojžíšovy o útěku z Egypta a egyptských ranách jako příběh o povstávání člověka a jeho přerodu z animální dimenze k obrazu Božímu. Svým vhledem do mytické obraznosti biblického jazyka nám pomáhá zbavit se strachu z proměny a učí nás, cestou jakých zkoušek vedla a vede cesta z „normózy“ a podrobení zákonům pádu k radosti ontologické svobody a hlubinným dimenzím lásky.

V tomto živém a poutavém souboru rozhovorů mluví astronom Stephan Martin s některými z předních světových vědců, filosofů, duchovních učitelů a globálních kulturních aktivistů ( s Brianem Swimmem, Fredem Alanem Wolfem, Peterem Russellem, Bernardem Haischem, Richardem Tarnasem, Barbarou Marx Hubbardovou a dalšími) o povaze vesmíru a o tom, jak se k němu vztahujeme . Tyto kosmické rozhovory se zabývají povahou reality, vztahem mezi vědou a náboženstvím, významem evoluce a budoucností lidstva v dynamickém a vyvíjejícím se vesmíru.

Svazek obsahuje vše, co básník a grafik B. Reynek vytvořil pro nakladatelství Vlastimila Vokolka; Reynkovy rozsáhlejší překlady i drobnější básně vycházely často také ve formě příležitostných tisků, z nichž většina je dnes nedostupná a málo známá. Knihy graficky vypravoval Vojmír Vokolek. Svazek edičně připravil Jan Šulc a provází jej studie Jiřího Pelána. Obsahuje např. dílo J. Giona: Vysočiny či Obranu Tartuffovu od Maxe Jacoba; dále jsou obsaženy sbírky či drobnější tisky autorů jako je R. M. Rilke, P. Valéry, F. Jammes, G. Bernanos, S. Renaud, J- Lebrau, Ch. d´Orléans a další...

Zatímco v první části této knihy se autorka Symbolismu lidského těla zabývá přítomností andělů v židovsko-křesťanské tradici, Pierre-Yves Albrecht zkoumá význam andělů od starověké Persie až po súfijský islám. V návaznosti na dílo H. Corbina se s těmito autory vydáme na dobrodružnou cestu duchovní alchymie, jemnohmotné fyziognomie a imaginální ekologie. Knihu zakončuje rozhovor obou autorů o erotickém rozměru andělské lásky.

Troufalá a rozhněvaná řada vášnivých rozhovorů a dopisů je sžíravým komentářem a kritikou nejen dnešní psychoterapie, ale také takřka všech významných aspektů současného života – sexuality, politiky, médií, životního prostředí i městského života. James Hillman, kontroverzní a neortodoxní jungiánský psycholog, muž, kterého Robert Bly nazval „nejživější a nejoriginálnější americký psycholog od dob Williama Jamese“ – společně s Michaelem Venturou – provokativním fejetonistou L. A. Weekly a romanopiscem – otřásají mnoha obecně přijímanými přesvědčeními o našich životech, duši i společnosti. Dva brilantní a troufalí intelektuální divoši porušují pravidla a jezdí na červenou, aby udeřili do samotného jádra našich domněnek a pokáceli všechna naše zlatá telata.

Během antiglobalizačního meetingu pořádaného koncem minulého století v holandském Amsterodamu se rozpoutají pouliční boje, dojde k rabování, etnickým srážkám a masakrům. Vypravěč prchající před násilím se uchýlí společně s běženci nejrůznějších národností do bývalé továrny, která je obývána lidmi, žijícími v komuně podle principů hnutí hippies 60 let. Aby se uprchlíci ubránili zvyšujícímu se napětí, zorganizují během 3 nocí improvizovaná vyprávění původních, od nánosů moralistních a ideologických interpretací očištěných příběhů. Ve formě bájí, bajkek ság, pohádek a súfijských podobenství se pak objevují a mezi sebou míchají mnohá univerzálně známá témata, jejich zpracování a vyústění je však často poněkud nebo i naprosto jiné, než bychom čekali. Objeví se v různých interpretačních klíčích razantně obměňované pohádkové příběhy jako je Sněhurka, Karkulka, Popelka, Hloupý Honza, Sedmero krkavců, zároveň postavy jako Bůh, čert, Mozart, Casanova, Šalamoun, Jan Evengelista, Kristus, Mojžíš, Rašid Al-Harun nebo Genrich Jagoda.

Theodore Roszak (1933-2011), patří k nejvýraznějším americkým historikům a sociologům. Pojmem kontrakultura vystihl v roce 1969 průsečík mezi Novou levicí a hippies, jímž byl boj proti tomu, co nazývá technokracií – režim založený na korporátní a technologické expertíze, který vládne v průmyslové společnosti. Detailní rozbor několika myslitelů, kteří tehdejší mladistvou kontrakulturu ovlivnili nejsilněji – Herberta Marcuseho a Normana Browna, Allena Ginsberga a Paula Goodmana – ukazuje, jakým způsobem každý z nich zpochybňuje převládající vědecký pohled na svět a tím také podkopává základy technokracie. Následně obrací pozornost k „mýtu objektivního vědomí“ a tvrdí, že kultura, která potlačuje nebo degraduje vizionářskou zkušenost, se dopouští hříchu oslabování naší existence. Otázka stojící před námi totiž nezní „jak vědět?“ ale „jak žít?“. Nalezení odpovědi si žádá obnovu magického pohledu na svět, ze kterého vyrůstá lidská tvořivost i pospolitost. Roszakovi se tak s moudrým vhledem daří odhalovat hlubší smysl tehdejších studentských nepokojů, beatniků a hippies, psychedelického hnutí, rockové hudby, oživení okultismu a mysticismu, protestu proti americké válce ve Vietnamu i nevoli mladé generace stát se součástí bohaté technologické společnosti. V předmluvě z roku 1995 se Roszak krátce zamýšlí nad vývojem, jakým prošla kontrakultura od chvíle, kdy tento termín zavedl. Doslovem opatřil M. C. Putna.

Dvě zásadní práce jednoho z předních okultních spisovatelů první poloviny 20. století. Herbert Friteche, významný homeopat a žák Gustava Meyrinka, s odkazem na staré a osvědčené autority v oblasti mystiky a esoterního bádání vede své čtenáře k vnitřnímu probuzení a poznání vnitřní pravdy,. V pojednání Vyšší bdělost si dává Herbert Fritsche za cíl vytvořit jakousi základnu pro další studium Královského umění, „vytknout cestu, jež začíná právě tam, kde zrovna stojíme“. Jde mu především o vnitřní vedení, aby již nebylo třeba jiného poučení než toho, jehož se nám dostane od probuzeného vlastního „já“. V Malé učebnici bílé magie hovoří Fritsche o příslibu této cesty k Bohu a upozorňuje na svody černé magie. Fritsche se opírá zejména o texty a dílo Paracelsa, Swedenborga a Gustava Meyrinka.