Malvern strana 11 z 40

Thomas Berry (1913-2009) je jeden z nejvýznamnějších kulturních historiků naší doby; katolický kněz, historik a ekoteolog patří mezi nejinspirativnější ekologické myslitele 20. století. Podrobně analyzoval povahu odcizení kultury a spirituality Západu. Inspirován Giambattistou Vicem, Carlem G. Jungem a Teilhardem de Chardin rozvinul společně s kosmologem Brianem Swimmem evoluční kosmologii nového příběhu, spojující vědu a spiritualitu, která lidstvo, přírodu a kosmos pojímá jako jednu společnou mnohotvárnou evoluční událost. Touto kosmologií otevřel pro lidstvo perspektivu nové ekozoické doby jako éry jednoho integrálního společenství života. Tato kniha je jeho klíčovým a zásadním příspěvkem k ekologickému myšlení: ukazuje, že pro uskutečnění velkého díla trvale udržitelného života potřebujeme hlubokou proměnu čtyř základních oblastí: politického a právního řádu; hospodářství a průmyslu, oblasti vzdělávání a konečně i náboženství.

Marie-Louise von Franz (19151998), odbornice nejen v oblasti psychologie, ale i klasické filologie, se společně s Jungem od 30. let minulého století zabývala hlubinně psychologickým výkladem pohádek a alchymických spisů, pracovala jako psychoterapeutka a v r. 1956 se stala pedagožkou Institutu C. G. Junga v Küsnachtu u Curychu. Poté, co ji Jung seznámil s dílem Aurora consurgens (řazeného do křesťanské alchymie a její tradicí připisovaného Tomáši Akvinskému), připravila jej k novému vydání, přeložila a okomentovala, přičemž si po podrobné psychologické analýze textu v závěrečné studii položila také v badatelských kruzích hodně diskutovanou otázku ohledně jeho autorství. Třetí díl studie rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii tak charakterizuje hermeneutická práce přibližující současnému člověku symboliku, jejíž pomocí chtěl autor popsat či zformulovat religiózní prožitek nebo, psychologicky řečeno bezprostřední zkušenost nevědomí.

Kazantzakisovo dílo Spasitelé Boha přináší svérázný druh duchovních cvičení ve snaze o poznání Boha a je velmi důležité pro pochopení jeho myšlení a tvorby. Povinností Spasitele Boha neboli člověka je, aby se připravil dříve, než se vydá na cestu k vlastnímu cíli. Před ním je namáhavé stoupání vzhůru, které má pět stupňů v podobě duchovních cviků rozjímání, vyložených v pěti stejnojmenných kapitolách: Příprava, Pouť, Vidina, Konání a Ticho. Po přípravě, kdy už stanovil své povinnosti, člověk může žít a tvořit, opilý tragickou radostí heroismem, čímž se potírá protiklad naděje a beznaděje a vydává se na cestu, napíná se ze všech sil a sleduje odvěké Volání, které ho žene k vzestupu a čím dál tím více on rozšiřuje své vědomí. Nakonec se mu odhalí onen Neviditelný, který prostupuje veškerou hmotou od zrnka prachu až po Mléčnou dráhu a zbavuje ji nehybnosti. Kazantzakisovo chápání Boha se vyvíjelo od tradičního křesťanského vědomí, pod vlivem naturalistických myšlenek Darwinovy teorie vývoje a pod významným vlivem Bergsonovy filosofie, ve které je élanvital řídicím principem, životní energií, která stoupá vzhůru a hledá nové výrazy své kreativity. Bůh je právě onen tvořivý vývoj. Jeho pojetí jako síly přítomné v hmotě a ve všem, co se z hmoty vyvíjí, svědčí o nedualistickém pohledu na svět a božství. Vše je jedno! Duch a hmota neexistují odděleně. Toto učení nacházíme i v upanišadách a v indickém filosofickém směru advaita védánta, který Kazantzakise také ovlivnil. Bůh neboli člověk má povinnost bojovat, usilovně stoupat vzhůru, nietzscheovsky hrdě se povznášet nad víru v dobro a zlo, osvobozen od strachu i naděje.

Co se stane, když ze zavřené země najednou vyjedete do Bretaně? Jak se říká až na konec Světa? Autor popisuje svůj vztah k Bretani a surrealismu jako hledané a nalezené tradici, která má svůj původ kdesi ve fylogenetickém, mytickém čase lidí. Text se vymyká lineárnímu, historickému pohledu. Spíše připomíná nalezený kaleidoskop z dětství. Čtete a knihu vidíte jako stopy lidí na pláži, které pod přibývající Lunou rozmývá pomalu postupující příliv...

Významný francouzský antropolog se v této knize zabývá proměnami symbolů, které obklopují Krista ve slávě na tympanonu mnoha katedrál a klášterních kostelů a které představují okřídlený muž nebo anděl, orel, lev a okřídlený býk. Ve spojení se čtyřmi evangelisty mají kořeny ve vizi čtyř živých proroka Ezechiela a v Apokalypse sv. Jana. Církevní otcové v nich spatřovali symboly čtyř evangelistů: lva pro Marka, býka pro Luka, muže pro Matouše a orla pro Jana. Autor se zabývá přítomností tetramorfu nejen v biblických textech, ale zkoumá i jejich předkřesťanský výskyt a význam, jakož i jejich pozdější proměny v kabale a mystických proudech pozdní renesance. Tato brilantní kniha však nepředstavuje pouze historicko-teologickou studii, zabývá se též významem čtyř bytostí v živé křesťanské spiritualitě a jejich iniciačním významem, který sleduje v dílech křesťanských otců.

Poutavá, místy až strhující a současně i poučná nepřímá a literárně pojatá autorova výpověď o jeho předcích, rodině a lidech, se kterými se během svého života setkal, zejména však o jeho názorovému a morálnímu zrání. Historický záběr knihy sahá do devatenáctého století, zobrazuje četné známé i méně známé, avšak mnohdy důležité události českých, československých a evropských dějin a dává je do souvislostí se společenskými, kulturními a politickými okolnostmi. Žádná z předchozích generací to neměla lehké, zejména za 2. světové války a za komunistického režimu. V knize uvedené postavy se s tím různě, převážně však těžce vyrovnávaly a česká společnost je nejen svou dávnou, ale především svou novodobou minulostí silně poznamenána. Autor vypráví příběhy řadových i významných lidí, popisy jejich osudů střídá s popisy vývoje jejich názorů a jejich osobní úvahy doplňuje diskusemi, které mezi sebou i s ním vedli. V závěru se opírá hlavně o české velikány Havlíčka, Masaryka, Čapka a Havla a v jejich duchu dospívá k ideovému projektu neomodernismu, který překonává postmodernismus a neoliberalismus.

Vesmírná pavučina Armanda Torrese, autora knihy "Setkání s nagualem Rozhovory s Carlosem Castanedou, je bezesporu nejvýraznějším aktuálním příspěvkem k obeznámení se pradávnou mexickou tradicí toltéckého čarodějství, kterou před více než padesáti lety začal ve své sáze o donu Juanovi odhalovat světoznámý Carlos Castaneda. Kniha je autentickým svědectvím o výcviku učedníka Armanda pod vedením naguala dona Melchora, proslulého léčitele kurandera ze středního Mexika. Toto dílo není jen popisem čarodějných příhod a neobyčejných událostí, ale i praktickým průvodcem pro hledání vlastního spojení s Velkým duchem a manuálem toltéckých technik. Armando Torres se tak zařadil mezi nejvýznačnější autory toltécké tradice Carlose Castanedu, Miguela Ruize, Sergia Magaňu - a společně s nimi rozkrývá pozoruhodné učení, které lze svou hloubkou a šíří záběru přirovnat k velkým Východním naukám.

První román významného současného francouzského filmového a divadelního režiséra a romanopisce Eugena Greena nazvaný Rekonstrukce (La Reconstruction) vydalo v roce 2008 nakladatelství Actes Sud. Název románu označuje jeho hlavní téma: jednak rekonstrukci kulturní i duchovní evropské identity po tragédii druhé světové války, jednak rekonstrukci osobní identity znovu-obnovením otřesené paměti. Román toto téma rozvíjí na třech časových rovinách: během pařížské přítomnosti, v níž hlavní postavu knihy, profesora literatury Jérôma Lafargua, jednoho dne znenadání vyhledá německý profesor Johann Launer s naléhavou prosbou o pomoc v zásadní životní otázce týkající se jeho osobního příběhu a identity. Dále se román odehrává během roku 1968, jehož část prožil Lafargue se svojí budoucí ženou Janou v Mnichově u Launerova otce, a potom konečně během nacistické okupace Prahy a poválečného odsunu, v jehož důsledku musela Launerova rodina, původem z Žatce, za tragických okolností opustit Československo. Vyprávění, které se vyhýbá psychologii a moralizování, vytvářejí nezaujaté, kinematograficky objektivní popisy spolu se stylizovanými dialogy, deníkovými záznamy profesora Lafargua, reflektujícími románové dění i kontemplativní bohatství přítomného okamžiku, a vzpomínkami rekonstruujícími minulost. Ta má ale svůj pravý význam jenom ve vztahu k přítomnosti, a klíčem k ní jsou proto duchovní metafory a vyprávění, které formují identitu přítomných aktérů, hledajících duchovní cestu usmíření mezi banálním úprkem či zapomněním a traumatizující posedlostí minulým.

Kdo byl Pierre Minet? Básník-rebel, o jehož genialitě byli přesvědčeni společníci z Vysoké hry . Člověk paradoxů a zvratů, mystický ateista, bohém a vagabund, revoltující dandy, tulák a pobuda s nostalgií po monarchii, který v 16 letech opouští školu a rodinu a jako Rimbaud utíká do Paříže, potlouká se městem. Uchytí se v továrně Renault, odkud ho ovšem krátce nato vyhazují, při rovnání knih v nakladatelství Plon spadne ze žebříku, pak ho násilím odvážejí zpátky do Remeše. Zuří, cestou vzteky rozbíjí okno vagonu. O měsíc později další útěk, Lecomte mu dává na cestu 50 franků. Minet se živí vším možným: vydělává si jako příručí, poslíček s knihami, pojišťovák, figurant při natáčení filmu, později to zkouší i jako tajemník jednoho Američana. V sobotu večer se v té době často setkává s andělsky trpělivým" Reném Daumalem, který se z Remeše přemístil na studia do Paříže. Celé noci se toulají městem. V roce 1930 Minet ještě vydává román Příběh Eugena, ale pak se odmlčuje. Kvůli zdravotním problémům pobývá delší dobu v nemocnicích a léčebnách. Vášnivě se zamilovává do americké malířky žijící v Paříži, Liliany Fisk, která je o třicet let starší a pomáhá mu s přežitím. Vzdaluje se od Vysoké hry, odmítá být spisovatelem. Jeho vysokou hrou" se stala láska. S Gilbert-Lecomtem se však vídají a zůstávají si blízcí až do Lecomtovy smrti na tetanus na konci roku 1943.

První román významného současného francouzského filmového a divadelního režiséra a romanopisce Eugena Greena nazvaný Rekonstrukce (La Reconstruction) vydalo v roce 2008 nakladatelství Actes Sud. Název románu označuje jeho hlavní téma: jednak rekonstrukci kulturní i duchovní evropské identity po tragédii druhé světové války, jednak rekonstrukci osobní identity znovu-obnovením otřesené paměti. Román toto téma rozvíjí na třech časových rovinách: během pařížské přítomnosti, v níž hlavní postavu knihy, profesora literatury Jérôma Lafargua, jednoho dne znenadání vyhledá německý profesor Johann Launer s naléhavou prosbou o pomoc v zásadní životní otázce týkající se jeho osobního příběhu a identity. Dále se román odehrává během roku 1968, jehož část prožil Lafargue se svojí budoucí ženou Janou v Mnichově u Launerova otce, a potom konečně během nacistické okupace Prahy a poválečného odsunu, v jehož důsledku musela Launerova rodina, původem z Žatce, za tragických okolností opustit Československo. Vyprávění, které se vyhýbá psychologii a moralizování, vytvářejí nezaujaté, kinematograficky objektivní popisy spolu se stylizovanými dialogy, deníkovými záznamy profesora Lafargua, reflektujícími románové dění i kontemplativní bohatství přítomného okamžiku, a vzpomínkami rekonstruujícími minulost. Ta má ale svůj pravý význam jenom ve vztahu k přítomnosti, a klíčem k ní jsou proto duchovní metafory a vyprávění, které formují identitu přítomných aktérů, hledajících duchovní cestu usmíření mezi banálním úprkem či zapomněním a traumatizující posedlostí minulým.

Tetralogie Na vysoké polonině, nazývaná také huculská epopej, je sága o krajině, lidech a životě Huculska, karpatského regionu Verchovyna. Tvoří ji příběhy skutečných i legendárních postav, popisy místy až etnografické zvyků, svátků a událostí, líčení krajiny a každodenního života, pověsti, legendy, texty lidových písní. V centru stojí Huculové, mnoho prostoru je věnováno všem ostatním v Huculsku usazeným kulturám arménské, valašské a zejména židovské. Vždyť v jeskyni nad řekou Čeremoš žil Ba'al Šem Tov, zakladatel chasidismu. Jako se v díle mísí kulturní vrstvy, nelze je zařadit ani žánrově: střídají se tu pasáže románové, reportážní, esejistické, forma eposu, lidového vyprávění nebo sympozionu. Záměrem však nebylo dokumentovat tento svět. Vincenz nazývá Huculsko slovanskou Atlantidou a pokládá ho za zdroj lidských hodnot, z nichž by mohla čerpat současná evropská kultura.

Básnická sbírka V Torontu prší je mapou k prošlapání. Průzkum tohoto území spolu s jeho původními obyvateli zvolna vymaňuje z lidských měřítek a otevírá novému poznání. Vlákna topolů propletená s neuronovými sítěmi, které vyhodnocují stupeň znečištěnosti ovzduší, nanovo črtají souřadnice člověka. Čtení jako jejich vyměřování tvoří nikdy nezavršený kruh. Spirála pohybu, jímž se termit zavrtává do země, nebo kouře stoupajícího z chatrče. Kolonizovaná krajina se znovu stává domovem.

ilustrovaná autorská kniha malíře, spisovatele a žijícího klasika dětské ilustrované tvorby představuje poprvé výhradně autorovo básnické dílo, které bylo čtenářům dosud spíše skryto Mikulka si psal básně převážně pro sebe a pro nejbližší přátele. Výborů by šlo jistě sestavit několik; uspořádání sbírky To jsou věci se však ujal básník z nejpovolanějších a autorův souputník Ivan Wernisch.

Jatka jsou černohumornou groteskou. Podobně jako v životě, jde i v této knize především o bytí samo, kdy kulisy tvoří hromady nahých těl a prokrvených údů. Nechybí však ani deziluze z faktu, že vše, co prožíváme, možná není víc než pouhá psychóza, zdání a klam, kdy nám na mysli neodbytně vytane: „Kdo jsme, kam se ubíráme a proč?“ Namísto odpovědi zjistíme, že stojíme v pořádném hajzlu a kdosi právě zatáhl za splachovadlo.

Martin Buber (18781964) začal psát tento sedmnáctidílný esej v Jeruzalémě, v těžkém období občanské války v r. 1948. Předcházela mu léta bádání, přednášek i reflexí na téma pojetí víry, spásy a Mesiáše v judaismu a křesťanství. Klade si za cíl prozkoumat odlišnosti mezi způsoby, jakými se věřící v těchto konfesích vztahují k Bohu, a jejich důsledky pro intelektuální uchopení obsahů víry i pro každodenní život lidí. Výzvu pro autora představuje zejména Pavlova reinterpretace víry ve vztahu k tradičnímu pojetí zvláště ze strany farizeů, s nímž polemizuje (ale mnohde i souhlasí) Ježíš evangelií. Prvním způsobem je přesvědčení, které pracuje s objektivizací (víra, že). Druhým je důvěra vůči, nesená osobním vztahem věřícího ke svému živému Protějšku. Způsoby, z nichž jeden je bližší řecké pistis, druhý pak hebrejské emuna, se vyskytují v obou konfesích a v jednotlivých fázích jejich historického vývoje převažuje tu jeden, tu druhý. Proroci a Ježíš evangelií, ale i bezejmenní jednotlivci stojí vždy v kritickém bodě uprostřed a volají po přehodnocení a autenticitě. Buber však zároveň upozorňuje, že tyto dva typy není třeba stavět proti sobě a vytvářet z nich antitezi, protože svým způsobem se oba potřebují a doplňují.

Dopis Andrého Gorze, filozofa česko-rakouského původu, je kromě milostného vyznání také rekapitulací autorova politického a ekologického myšlení. Gorz v něm nahlíží, jakým způsobem jej filosofické myšlení oddalovalo od toho, co bylo skutečně podstatné: společný život s milovanou osobou. Nelehký, křehký a upřímný. Gorze se ve svém textu táže po vztahu filosofie a lásky partnerského soužití a dotýká se také ideje lásky vůbec. Na místo tragické nenaplněnosti čteme životní příběh dvou lidí, kteří spolu dokázali takřka šedesát let žít, aniž by se zdroj jejich lásky vyčerpal.