Malvern strana 13 z 40

Nové vydání dvou nedostupných textů autora Karpatských her a Knihy o Jizerských horách. Zašlá chuť morušek je barvitou vzpomínkou na mládí stráveném v divokém kraji Krkonoš. Odráží autorův niterný vztah k těmto horám, na které vzpomíná tak, jak je poznal v dobách svého mládí jako mimořádně půvabný kout, plný vznešenosti, pohody a harmonie. Cestovní zpráva čarodějova učně - autorova prvotina - je pak záznamem putování po východním a jižním Slovensku s Marcelem Safírem. Jemu je věnován i poslední text knihy: Marcel Safír - člověk odsouzený k životu.

Filozofický výklad společenských souvislostí vzniku tajných společností a jejich působení v minulosti i současnosti. Francouzský filozof vysvětluje potřebu výlučnosti některých lidí, kteří ji hledají v tajných společnostech. Podává přehled takových společností od starověku po současnost v Evropě, Africe i Asii a popisuje jejich obřady. Některé společnosti vycházejí z náboženských kultů dané oblasti. Kniha seznámí s obřady svobodných zednářů, templářů, křesťanských sekt i s kulty organizací přírodních národů. - Překlad knihy z roku 1963 je provázen autorovými poznámkami, černobílými obrázky a doplněn výkladovým slovníčkem použitých pojmů.

Spojení křesťanství s evolučním pohledem na svět bylo v době Pierra Teilharda de Chardin (18811955) těžko přijatelné, proto také tento francouzský přírodovědec, filosof, jezuitský kněz a dobrodruh působil většinu svého života v exilu. Ve svém díle však vytvořil křesťanskou teorii evoluce, která vidí vesmír jako strhující dobrodružství samouspořádání na cestě ke sjednocení s Bohem. Smyslem stvoření je totiž tvoření a svoboda Boží spočívá v umožnění svobody a tvořivosti všem bytostem, od molekul přes organismy až k nejzazší odpovědnosti za podobu světa v případě člověka. Právě člověku však nabízí Bůh největší pomoc při zvládání úsilí a utrpení, které vývoj přináší, když v podobě Krista přichází na svět. Autorka ukazuje logickou jednotu Teilhardova díla, vykládá podrobně všechny hlavní pojmy jeho teorie a používá jeho dílo jako celek včetně nepublikovaných dopisů, což je ojedinělé i v mezinárodním kontextu teilhardovských studií. Práci člení podle hlavních pojmů a zákonů Teilhardovy teorie, takže text může sloužit i jako atypický výkladový slovník.

Autor v knize představuje pozoruhodnou hojnost náročných nápadů, rad a komentářů, inspirovaných prací Rudolfa Steinera. Popisuje cestu lidské evoluce ve spojitosti se změnami vědomí a konzumací různých potravin. Zamýšlí se nad významem zemědělských metod, významem obilovin, záhadou lidského trávení a otázkou vegetariánství. V další části rozebírá stavební kameny výživy a podrobně zkoumá nutriční i nevýživové vlastnosti mnoha potravin, včetně sacharidů, minerálů, tuků a olejů, mléka a mléčných výrobků, bylin a koření, soli a sladidel, stimulantů, luštěniny, chleba, vody a doplňků stravy. Končí praktickými tipy na vaření, plánování jídelního lístku, jídlo pro děti, sdílení jídel a recepty. Moudrost ve výživě představuje pokladnici moudrosti a zkušeností pro ty, kteří se zajímají o podstatu jídla, nebo si přejí objevit více o fyzických, duševních a duchovních aspektech výživy.

Titul Vlivy je první knihou, která odhaluje, jak důležitá renesanční umělecká díla byla navržena, aby byla nejen krásná, ale také - možná dokonce primárně - funkční. V současnosti by jen málo badatelů považovalo astronomii a astrologii za disciplíny provázané s teologií. Ještě méně badatelů by vědělo, že fyzické přijímání planetárních paprsků bylo kdysi považováno za proces mající léčebné a psychologické účinky. To ovšem vycházelo z chápání světla určitými raně novověkými filosofy přírody, a jak tvrdí Mary Quinlan-McGrath, bylo to také důvodem, proč si renesanční vzdělanci nechávali vytvářet artefakty zaměřené na astrologická témata a praxi. Kniha Vlivy (Influences) jako první odhaluje fakt, že významné renesanční artefakty byly navrhovány nejen tak, aby byly krásné, ale také a snad i primárně proto, aby jistým způsobem účinkovaly. Ať už bereme v úvahu cyklus fresek v Caprarole, Sala dei Pontifici ve Vatikánu nebo Villu Farnese, byla tato skvělá díla objednávána kvůli tomu, aby selektivně zachycovala a poté přenášela nebeské záření ovlivňující těla i mysl těch, kteří jim byli nablízku. Mary Quinlan-McGrath studuje sofistikovanou logiku, jež se skrývá za těmito teoriemi a praxí, a navíc nově odhaluje starověkou a raně novověkou teorii stvoření: vztahy mezi astrologií a přírodní teologií, protochemii, protofyziku a matematiku světelných paprsků. Kniha Vlivy představuje originální a intelektuálně podnětnou studii, která vnáší nový rozměr do našeho chápání estetiky mezi renesančními patrony umění a dává novou významovou rovinu podmanivé síle výtvarného umění.

Esej se snaží současnému čtenáři a divákovi přiblížit to, co je na řecké tragédii nejobtížněji přeložitelné, přitom ale tvoří přinejmenším významnou část samotného jádra tragičnosti: zvuk sténání a žalu, zvuk na pomezí prostého výkřiku a artikulované řeči, zvuk, který athénská ideologie občanství vypuzovala z prostoru akceschopné politiky, avšak ponechávala pro něj místo v konfliktním, vnitřně rozporném a aluzivním prostoru tragédie.

Knížka splácí dluh české filosofie Hansu Blumenbergovi, který bývá označován za nejvýznamnějšího německého filosofa 2. poloviny 20. století. Představuje dílčí reflexi několika motivů Blumenbergova díla, jakými jsou mýtus, mýtotvornost, metaforologie a teorie nepojmovosti, historická, fenomenologická a politická antropologie, skutečnost, skepse, Lebenswelt, teorie poznání ve vztahu k problému kontingence a fakticity, ironie, teorie actio per distans jako možnost překonání časové limitace lidského bytí a konečně problém kompetence filosofie k nejistotě a nezajištěnosti naší existence. Celkovou souvislost či výkladový kontext tvoří identifikační kulturní praxe Abendlandu, její průběh a výsledky. Tímto zasazením přesahuje text k syntéze možností myšlení v soudobé filosofii, kterou vyjadřuje axiální otázka knihy: co bylo tím, co jsme chtěli vědět - co je tím, co chceme vědět?

Rostlina není živočich. Za tímto zdánlivě banálním konstatováním se skrývá skutečnost, kterou jako bychom si ani neuvědomovali, že totiž struktura rostlinného organismu se naprosto liší od naší. Tyto v pravém slova smyslu živoucí sítě, schopné přežít katastrofické události a zachovat si při tom veškerou funkčnost, jsou jako organismy mnohem odolnější a modernější než živočichové. Jako dokonalé spojení pevnosti a flexibility vykazují rostliny mimořádné schopnosti adaptace, které jim umožňují žít v extrémních podmínkách, když například dokážou čerpat vláhu ze vzdušné vlhkosti, používat mimikry jako obranu proti predátorům nebo se pohybovat bez vydávání energie. Jejich tělesná stavba složená z modulů je trvalým zdrojem inspirace v architektuře. Navíc produkují chemické molekuly, jejichž prostřednictvím dovedou manipulovat chování živočichů, a jejich složitý kořenový systém se špičkami ohledávajícími okolní terén se dá převést do konkrétních aplikací v oblasti robotiky. Dnes už víme, že pěstovat rostliny v kosmu je nutným předpokladem, jak pokračovat při jeho dobývání, nebo že umístit část našich výrobních kapacit do oceánů v podobě plovoucích skleníků typu Jellyfish Barge může být řešením, jak uspokojit rostoucí spotřebu potravin. Jako sofistikované a rozvinuté sociální organismy, jež nabízejí řešení mnoha technologických problémů, jsou rostliny plnohodnotnou součástí společnosti živých organismů. Chceme-li zlepšovat kvalitu našeho života, neobejdeme se bez inspirace v rostlinném světě. Tato kniha zkoumá rostlinný svět, abychom si dovedli představit budoucnost lidstva.

Významný americký filosof a religionista Jacob Needleman ve své dosud nejosobnější a autobiografické knize hledá způsob, jak lze v dnešní době rozumět náboženským idejím. Needleman čtenáře nejprve vezme do 50. let minulého století, kdy sám jako mladý student filosofie na Harvardské univerzitě nebyl ochoten přijímat žádnou religiozitu. Ale znepokojující setkání s uctívaným učitelem zenu D. T. Suzukim a učením G. I. Gurdžijeva spolu s jeho povoláním na katedru filosofie náboženství přimělo mladého akademika hlouběji se podívat na náboženské myšlenky, které kdysi považoval za mrtvé. V rámci tradičních náboženských textů objevil jádro filosofických i praktických myšlenek, vyzrálejších a náročnějších než cokoli, co kdy spojoval s judaismem, křesťanstvím či východními náboženstvími. Současně si Needleman uvědomil, že myšlenky a slova nestačí, neboť bez ohledu na jejich hloubku nemohou zabránit nenávisti, aroganci a zoufalství. S tímto vhledem autor začíná otevírat čtenáři nový druh porozumění: ke sdílení náboženské zkušenosti se musí změnit samotná povaha lidské zkušenosti, včetně samotné struktury našeho vnímání i našich našich myslí. V této knize kterou lze vnímat jako současný příspěvek k filosofii náboženství i jako esejisticky pojaté vyznání nám Needleman přibližuje význam a povahu této potřebné změny a ukazuje, jak naše současné zmatení ohledně účelu náboženství a konceptu Boha odráží psychologický hlad po této specifické kvalitě myšlení a zkušenosti. Díky autorově upřímnosti, vzdělání a nepředpojatému rozhledu se tato silná výpověď stává pozoruhodnou sondou do duše dnešního člověka a vodítkem k vlastnímu hledání odpovědi na jednu z nejhlubších otázek života: Co je Bůh?

Étienne Davodeau je autorem komiksů, o světě vína toho moc neví. Richard Leroy je vinař, za celý život prakticky nepřečetl jediný komiks. Oba jsou však plní odhodlání poznat život a svět toho druhého. Proč si člověk zvolí za celoživotní náplň psát a kreslit knížky nebo vyrábět víno? A pro koho to dělá? Za odpověďmi na tyto otázky jezdil Étienne Davodeau víc než rok pracovat na Richardovy vinice a do jeho sklepa, ten se zase na oplátku ponořil do světa komiksu. Otevřeli spolu mnoho lahví a přečetli nemálo alb. Setkali se i s autory a vinaři zaujatými svým řemeslem. Étienne Davodeau tvrdil, že existuje stejné množství způsobů, jak zhotovit knížku, jako jich existuje při zhotovování vína. A přišel na to, že výsledky obou těchto činností mají tu nezbytnou a vzácnou moc sbližovat lidské bytosti. Neználci jsou záznamem tohoto radostného příběhu vzájemné iniciace.

Sbírka japonských haiku. Když Sumitaku Kenšin (19611987) zemřel, nebylo mu ještě ani 26 let. Poslední tři roky života bojoval s akutní leukémií. Teprve v posledních dvaceti měsících života začal psát haiku ve formě volného verše. Poslední týdny života trpěl bolestmi, nevolností, dávil krev a byl tak slabý, že své verše mohl jen diktovat.

Kniha přináší edici dopisů dvou předních českých intelektuálních osobností a v osobním vztahu švagrů: Zdeňka Neubauera (19422016) a Václava Bendy (19461999). Dopisy byly psány v letech 19671969, kdy Zdeněk Neubauer pobýval na vědecké stáži v biochemické laboratoři v Neapoli. Tématem dopisů jsou jistě i politické události oněch let, především však intelektuální atmosféra doby, v níž oba myslitelé hledají svůj způsob propojení filosofického myšlení, katolické víry a umění. Diskutují proto o římskokatolické teologii po druhém vatikánském koncilu (Karl Rahner), ale také o myšlení radikálního nekatedrového filosofa, českého Nietzscheho Ladislava Klímy, o kterém Benda píše diplomovou práci, nebo o duchovních principech ve výtvarném díle Josefa Šímy. Edici dopisů doplňují jednak vysvětlivky, komentáře a překlady cizojazyčných pasáží, jednak biografický rozhovor s Kamilou Bendovou, která je manželka Václava Bendy a sestrou Zdeňka Neubauera. V něm jsou vůbec poprvé vyloženy kontexty původu, výchovy a životní dráhy Zdeňka Neubauera až do doby vzniku těchto dopisů.

Krátké druhé století, tedy éra pěti dobrých císařů od Nervy po Marka Aurelia (96-180), představuje cosi jako římský biedermeier. Říše je hotova a stabilizována, kultura se obrací k soukromému životu a k idealizované minulosti. Athény, dávno politicky bezvýznamné, se stávají hlavním městem vzdělanosti, antickým Oxfordem. Římští žáci jezdí za řeckými profesory. Kultura těchto žáků a profesorů, druhá sofistika, nevytváří velké filosofické koncepty. Zabývá se praktickou etikou, vzpomínáním na zlatý věk Athén a jazykem a stylem. Svazek přináší dvojí literární svědectví o této epoše. První je výbor z Attických nocí Aula Gellia, jednoho z oněch římských studentů. Gellius si vypisuje poznatky o klasické kultuře i zážitky ze života akademického i studentského. Zobrazuje komunitu, která se nestará o velké dějiny, ale raduje se z poznávání a ze čtení starých textů. Gelliův obraz této athénské komunity ovlivnil pak evropský humanismus, zvláště éru Erasmovu a Rabelaisovu, důvěřující v sílu literárního vzdělání přivést lidstvo na lepší cesty. Druhým svědectvím je výbor z listů mladičkého prince Marka Aurelia, který má daleko do pozdějšího stoického myslitele Hovorů k sobě. Mladý Marcus Aurelius a rétor Marcus Fronto, učitel princův (i učitel Aula Gellia), si píší o každodenních zážitcích i o jazyce a literatuře, o vášni poznávat i o vášni vzájemné. Hrají spolu totiž literární hru na erotickou dvojici ve stylu Platónových dialogů. Tak se žije po Athénách.

Výchozí teze knihy o spravedlnosti zní: Spravedlnost není jednou dosaženým, dokonce ani cílovým stavem, jehož má být dosaženo. Naopak, spravedlnost je nezavršitelnou hodnotou, protože svou povahou je sporem o to, jakým způsobem jí má být dosaženo. Jak je možné, že Hans Kelsen vykázal spravedlnost z oblasti práva, zatímco Gustav Radbruch naopak tvrdí, že právo je vůlí ke spravedlnosti? To je jedna z mnoha otázek, jimiž se tato kniha zabývá. Na rozdíl od dosavadní tradice, která chápala spravedlnost v úzké vazbě k právu a společnosti, pojímá autor spravedlnost jako výsostnou hodnotu, jež se nutně neváže ani na právo, ani na moc, přestože s nimi má leccos společného. Proto jsou vztahu spravedlnosti a práva a spravedlnosti a moci věnovány dva samostatné oddíly.

Strach. Strach prostupuje všemi povídkami, rozevírá všechny dveře, prokluzuje štěrbinami a třepí svět hrdinů. Literární prvotina Jany Vitíkové Na kusy se značně vymyká dnešní mladé ženské literatuře, od které již předem očekáváme zavedená schémata. V autorčině literárním světě je vše možné, její fantazie nezná hranic, protože se jedná o knihu zaplněnou bizarními emocemi. Hrdinové povídek jsou totiž ve značném rozporu s racionálními a mechanickými modely příčin a následku a vší logiky věcí a jednání. Jana Vitíková nám nabízí střety vnitřních světů jednotlivých postav s okolnostmi vnějšího prostředí, který není nikterak idylický. Jednotlivé povídky by se daly nazvat analýzami úzkosti.

Akrobat Bobi přináší lidem náhorní plošiny radost tím, že je naučí potřebě zbytečně promarněného času, času stráveného procházením a sledováním přírody; činí tak prostými věcmi: výsadbou narcisů místo brambor, přivedením jelena, který je záminkou k bujaré hostině, jednoduchými a téměř zapomenutými gesty ... Rodí se bratrství, zakládá společenství. Aby však radost zůstala, musí každý dosáhnout vnitřního míru. Ale právě zde nakonec Bobiho práce narazí a v ději dochází ke zvratu. V poetickém románu Jean Giono opěvuje život blízký zemi, slávu polí a lesů i moudrost pastýřů. Již dávno jsem toužil napsat román, v němž bych se pokusil vystihnout polyfonii života. Zdá se mi, že v dnešních knihách je věnováno příliš mnoho místa nicotnostem, kdežto opravdová, význačná krása je zanedbávána. Ve většině knih je stále jen jeden prvek, jediné símě lásky ve všech variacích a půdu jim dodává vždy jen člověk. Román bez lidí je těžko myslitelný, ale existuje... Řeka je živoucí bytost se svou láskou i zlostí, svou silou, se svým náhodným štěstím, se svými nemocemi i se svou touhou po dobrodružstvích. Také potoky a prameny jsou živoucí bytosti: milují, podvádějí, lžou, zrazují, jsou krásné v květu a v mechu. Lesy dýchají. Luka a pastviny, pahorky, mořské břehy, oceány, údolí, vrcholky hor vydané blesku, ponuré skalní stěny, na kterých řádí od pradávna vichr: vše to není jen pastva pro naše oči, ale společnost živoucích bytostí. Známe dosud nanejvýš jejich anatomii. Obklopují-li nás tajemstvím se všech stran, je to proto, že jsme dosud nepostihli psychologii země, rostlin, řek a moří. (...) Kdo žil nějaký čas v horské krajině, tomu není třeba říkat, jaký prostor zaujímá pohoří v řeči lidí. V rybářské vesnici je to moře; u rolníka pole a luka. Člověka nelze izolovat. Není izolován: tvář země sídlí v jeho srdci. Jean Giono Jean Giono je českým čtenářům známý především díky novele Muž, který sázel stromy.