Malvern strana 14 z 34

Černý jelen (1863–1950) z kmene Siouxů, syn Splašeného koně, svatý muž a „strážce posvátné dýmky“ patří k mimořádným mužům své doby ve věcech náboženské víry i praxe. Krátce před svou smrtí v srpnu roku 1950 řekl: „Modlím se, aby prostřednictvím naší posvátné dýmky a této knihy, v níž vysvětluji, čím naše dýmka skutečně je, nastal mír mezi národy, které mi porozumí – porozumí srdcem, nejen hlavou. Potom si uvědomí, že my indiáni známe jednoho pravého Boha a že se k Němu bez ustání modlíme.“ Knihu Posvátná dýmka předal ústně Josephu E. Brownovi za jeho osmiměsíčního pobytu v rezervaci Pine Ridge v Jižní Dakotě, kde Černý jelen žil. Kniha začíná příchodem Bílé bizoní ženy k Siouxům. Žena jim předává vzácný dar – posvátnou dýmku. Černý jelen poté líčí a rozebírá jednotlivé obřady, jež byly Siouxům odhaleny prostřednictvím vidění, a vysvětluje jejich smysl. Čtenář se seznámí s tancem slunce, očistným obřadem, obřadem „uchovávání duše“ a dalšími obřady. Indiánská mystéria wakan jsou středem zájmu a bádání výzkumníků a učenců od nejstarších dob, co se Evropané setkali se severoamerickými indiány. Tato kniha ale bezpochyby patří k nejvěrnějším popisům jejich náboženství. Posvátná dýmka byla poprvé zveřejněna jako 36 svazek řady „Civilization of the American Indian Series“ a s nadšením ji přijali studenti srovnávací religionistiky, etnologové, historici, filozofové a každý, kdo se zajímá o život amerických indiánů.

Vůbec poprvé vychází v českém překladu kompletní vydání francouzské revue Le Grand Jeu (Vysoká hra), časopisu stejnojmenné skupiny, jejíž aktivity od konce roku 1927 do listopadu 1932 představují jedno z největších duchovních dobrodružství dvacátého století. Mezi zakládající členy patřil i vynikající český malíř Josef Šíma, žijící od r. 1921 ve Francii. Vysoká hra nebyla pouhým uměleckým hnutím. Usilovala o proměnu vidění, vnímání a myšlení, o průzkum nových, mezních stavů vědomí, o probouzení původních, skrytých schopností psychiky, od mimosmyslového vnímání po stavy jasnozření a přenos vědomí. Dotýkala se zářících vláken, jež jsou napjata mezi viditelným a neviditelným. Účastníci Vysoké hry nebyli žádní snílci, ani mystici. Věřili v náhlou událost, zdůrazňovali věčné okamžiky, vyvolané zdánlivě bezvýznamnou událostí, jež člověka uvádějí do stavu naprosté vnímavosti. Předpokladem jakéhokoli zjevení jim byla vzpoura. Učinit vše a v každém okamžiku otázkou. Vše zpochybnit, vše popírat a zároveň přijímat. Odmítnout navyklý způsob vidění. Odvrhnout berličky každé jistoty, i jistotu vzpoury. Nejde zde o literaturu či umění, ale o základní, bezprostředně prožívanou zkušenost, o hru doopravdy, se vším osobním rizikem, bez jakýchkoli kompromisů v životě i tvorbě. V sázku se dává i vlastní život. Zdánlivá soudržnost tohoto světa se hroutí při sebemenším nárazu, uvědomuje si Roger Gilbert-Lecomte, jeden z největších básníků dvacátého století. Jeho poezie směřuje k experimentální metafyzice, která Vysokou hru oddělila od surrealismu. Tato metafyzika vychází z jasného vědomí jednoty člověka, světa, vesmíru. Za experimenty na rozhraní života a smrti se platí. Roger Gilbert-Lecomte i René Daumal, kteří přijali vysokou hru se všemi důsledky, umírají krátce po sobě v 36 letech. Úžasná myšlenková a básnická síla Vysoké hry však zůstává naléhavou výzvou i pro jednadvacáté století.