Malvern strana 14 z 40

Cílem je jít co možná nejdál až na konec sebe samého dokud nedojdete do kraje, kde se čas proměňuje v prostor, kde se věci zjevují ve své nahotě a kde vítr nemá jméno. Modrá cesta skotského básníka Kennetha Whitea je zakládajícím dílem geopoetiky, filozofického směru, lépe řečeno hnutí, dotýkajícího se základů lidské existence na zemi. Klíčovým pojmem tu je intelektuální nomadismus, překonání hranic vytyčených evropskou kulturou a civilizací. Waybook (kniha cesty), jak Modrou cestu White sám nazývá, v sobě skrývá deník, cestopis, reportáž, etnologickou studii, filozofický traktát a lyrickou báseň zároveň. Čtenáře v ní vede přes Montréal, Québec, řeku Saguenay dál na sever. Doufá, že mu s jejím hledáním pomohou původní obyvatelé severu. Romantické vidění Indiánů jako urozených divochů ale vezme za své v první indiánské rezervaci, sužované neřestmi alkoholu a hazardu, civilizačními chorobami a chudobou. Cesta tedy musí vést ještě dál, do krajiny bez lidí, kterou znají jen rok od roku řídnoucí stáda karibu. Modrá cesta spojuje citlivé poetické postřehy s ostrou kritikou západní společnosti, jejího konzumu a povrchní morálky, i když White tak vždy činí se sobě vlastním humorem.

Světoznámý egyptolog a kulturolog Jan Assmann (* 1938) se přibližně od přelomu tisíciletí mimo jiné soustavně věnuje obrazům Egypta v postrenesanční evropské kultuře, zvláště na poli literatury či esejistiky (např. u Thomase Manna či Sigmunda Freuda) a v hudebně dramatické tvorbě (např. u Händela, Verdiho či Schönberga). Jeho brilantní rozbor Kouzelné flétny třetího velkého enigmatického díla naší kultury vedle Shakespearova Hamleta a Leonardovy Mony Lisy nabízí obsahový i žánrový klíč ke zdánlivé zmatenosti operního děje a umožňuje pochopením historických souvislostí oživit plnou estetickou působivost díla pro současnost. Kouzelná flétna uvádí na jeviště rituál, který se před diváky nejenom odvíjí, ale také je subtilně a přitom intenzivně vtahuje do rituálního dění. V tom tkví jádro estetické ideje, na níž opera spočívá a z níž vyplývá vše ostatní, tedy jazyková a hudební dramaturgie díla. Je to myšlenka jedinečná a geniální; nevím o jiné opeře, jež by byla pojata takto kompletně jako výkon rituálu byť jsou vztahy mezi operou a rituálem obecně vzato těsné a v raných italských operách často nacházíme jednotlivé rituální scény, například výstupy zaklínání duchů nebo obětování. Přestože Kouzelná flétna v tomto propojení rituálu s operou dosahuje naprostého úspěchu, nemělo dílo v tomto ohledu žádné předchůdce a nenašlo ani následníky.

Básnická sbírka známé spisovatelky. Čeština nemá mnoho Čechů, kteří s ní zacházejí tak uznale a obeznale, jako tato básnířka. Ale hrát si se slovy nestačí, byť to málokdo umí. Básně této sbírky mají bolavé, promyšlené, prožité a s úsměvem utroušené poselství.

Proč Židé a muslimové odmítají jíst vepřové maso? Proč byly v pozdně středověké Evropě upáleny tisíce čarodějnic? Tyto a další hádanky prozkoumává známý antropolog Marvin Harris a jeho závěry jsou jednoduché: lidé jednají v sociálních a ekologických kontextech, díky nimž je jejich jednání smysluplné. Jinými slovy: kulturní myšlenky a postupy, které se nám zdají divné, mohou být pro obyvatele těchto kultur skutečně životně důležité a nezbytné.

Jak jsme zaplatili za chůzi po dvou? Mimo jiné zdravotními potížemi, které plynou z přetížení svalstva pánevního dna, upínajícího se na kostrč. Zvýšené napětí tohoto svalstva bývá nejen častou příčinou bolestí zad, kloubů a hlavy, ale i mnoha dalších zdravotních problémů, např. gynekologických a urologických. Jak mohou takové problémy vzniknout a jak je léčit, to vysvětlují odborníci v rozhovorech, propojených osobními zkušenostmi autorky se syndromem kostrče a pánevního dna. Zpovídáni jsou: Tomáš Bednář, Jaroslav Brůžek, Miloš Grim, Štěpán Haškovec, Ivan Horáček, Zuzana Krchová, Ivan M. Malbohan, Ivana Novotná, Josef Pekárek, Michaela Prokešová, Jan Pyrih, Karel Saur, František Ťupa, Stanislav Vybíral. Jasný a výstižný vhled do evoluce člověka. Zároveň názorná ukázka, na jakých základech stojí funkční myšlení ve fyzioterapii a celém rehabilitačním lékařství. (Tomáš Dvořák, fyzioterapeut)

Paul Rabinow je předním americkým kulturním antropologem, jenž sehrál významnou úlohu v kritickém přehodnocování forem a norem antropologie, zejména v prosazování reflexivity jako plnohodnotné součásti antropologické tvorby dat. Rabinow v díle demystifikuje terénní výzkum jako základní metodologickou orientaci oboru, ukazuje, že jeho průběh a výsledky se odvíjejí nejen od užitých výzkumných technik, ale rovněž a neodmyslitelně od povahy výzkumníka a jeho naladěnosti. Rabinow živou a otevřenou formou líčí svá setkávání s Maročany i francouzskými usedlíky, trampoty a nástrahy antropologického terénního výzkumu, pochybnosti a myšlenky, nad nimiž během výzkumu přemítal. Třeba okamžik, kdy svého spolupracovníka Alího naštvaně vyhodil z auta a nechal jej dojít domů pěšky. Kladl si otázku, zda to znamená konec jeho vědeckého snažení v Maroku. V současnosti je reflexivita nedílnou součástí antropologického výzkumu i prezentace jeho výsledků a kniha Reflexe terénního výzkumu v Maroku se velice rychle zařadila do antropologického kánonu, i když se Rabinowovi dostalo varování, že vydáním díla si zničí slibně se rozvíjející kariéru.

Rania je podivuhodná novela o duchovním putování hrdinky téhož jména a jejím osudu naplněném nadějí i zoufalstvím, temnotou i světlem, láskou i bojem. Epické vyprávění hudebního skladatele, astrologa, filosofa a všestranného umělce Dane Rudhyara, inspirované jeho vlastním životem i osudy jeho přátel, představuje líčení lidského osudu poznamenaného tragickou cestou individualizace i svízelným putováním po transpersonální stezce z hlediska autorovy filosofie. Hrdinka zápolí s vlastní vášnivou povahou i okolním světem o vymanění z podmíněnosti a nalezení duchovní podstaty a přitom se nevyhnutelně střetává se silami temnoty vlastní duše i duchovních světů. Rania je příběhem silné, neobyčejné ženy, jejíž život je naplněn extrémy světla a temnoty, krásy a tragičnosti. Tuto práci jsem koncipoval jako jakousi symfonii, zahrnující tři dějství. Zdůraznil jsem poetickou a hudební formu pomocí délky jednotlivých kapitol, resp. slok: na začátku jsou kapitolky krátké, posléze, když se děj zvolní a uklidní, se prodlužují. Ve druhé části symfonického vyprávění se děj zpomaluje, formální užití krátkých kapitol už není zapotřebí. Znovu se objevuje až ve třetí části, která končí vzpomínkou na počáteční heroické téma oběti semene. Děj Ranii je zhuštěný, leckdy dramatický, přeskakuje z jednoho vrcholu na druhý v současnosti by se asi hovořilo o vrcholných zážitcích. Postavy se objevují na pozadí společenských a přírodních scenérií, jež jsou načrtnuty zhruba, z hlediska svých bytostných rysů. Dane Rudhyar

Zvolnili jsme. Velká část lidstva se nad sebou více zamýšlí. Přišla doba, kdy jsme přístupnější sebereflexi. Tato kniha byla psána ještě před vypuknutím "korona-krize", ale může být inspirací prácě pro dnešní dobu. Někdy už to tak bývá, že načasování tvorby bezděčně zapadne do toku života, tak jako načasování orby do toku přírodního roku. Kniha nabízí několik příběhů a meditací nad tím, jak náš život může obohatit styk a komunikace s rostlinami a stromy, hledá cestu, jak navázat na znalosti a odkaz našich zbožných předků a to nejen pokud jde o léčení rostlinami, ale v našem celkovém vztahu k přírodě a druhým lidem. Tato knížka je osobnějším pokračováním úspěšné knihy Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků.

V eskymáckém městečku znají tuhle dívku jako Mijax, ale pro kamarádku v San Francisku je Julií. Když se Mijax v městečku přestane cítit bezpečně, uteče do tundry. Zanedlouho ale pochopí, že se v aljašské divočině ztratila, že si neumí zajistit obživu a že ani netuší, kterým směrem leží cíl její cesty. Postupně se stává součástí vlčí smečky a vlky si zamiluje, jako by byli členy její rodiny. Den za dnem, s pomocí vlčí smečky a se znalostmi toho, co ji o aljašské přírodě naučil otec, se Mijax snaží v tundře přežít. Nastane však čas, kdy musí divočinu opustit a vybrat si mezi tradičním a novým způsobem života. Může být zároveň moderní eskymáckou dívkou Mijax i Julií z vlčí smečky? Jean Georgeová ve svém vyprávění zachytila méně běžné proměny života Eskymáků v 2. polovině 20. století, zvyky zvířat, strasti dospívání, a všechny tyto prvky skloubila do napínavého dobrodružství, které je především dojemným příběhem o lásce. Vítěz Ceny Johna Newberyho za nejlepší dětskou knihu roku 1973.

Kniha představuje osobnost Franka Weniga v celé její různorodosti: jako člověka jej přibližuje korespondence s řadou osobností kulturního a společenského života zejména Plzně i s řadou přátel. Jeho novinářskou činnost ukazuje významný výběr z jeho novinových textů. Rozsáhlá kapitola o spolupráci s Josefem Skupou Weniga připomíná jako spoluautora textů pro Skupova loutková divadelní představení, autora textů pro Spejbla a Hurvínka určených pro rozhlasová vysílání, autora scének pro tyto loutky, uváděných na různých jevištích při různých příležitostech, i jako autora knih s postavami Kašpárka, Spejbla a Hurvínka. Prostor je věnován také charakteru tvůrčí spolupráce mezi oběma umělci, jejich korespondenci, vzniku loutek Spejbla a Hurvínka; zařazena je rovněž část snažící se o postižení charakteristiky tzv. spejblovin, tj. specifik Spejblovy mluvy (resp. specifik Wenigova humoru), v níž se odráží i atmosféra doby. Knižní tituly, pohádky a povídky publikované v novinách a časopisech a divadelní hry psané mimo rámec Skupova divadla jsou obsahem dalších kapitol, v závěru čtenář nalezne i rozbor některých témat přítomných ve Wenigově tvorbě.

Je stále očividnější, že dramatickým důsledkům procesu Proměny Země se již nelze vyhnout, protože současná civilizace nemá dostatečnou vůli zavést drastická opatření, aby zastavila úpadek přírodního prostředí. Tato kniha nabízí alternativní a pozitivní pochopení probíhajících proměn Země a nabízí praktické metody, jak s nimi zacházet tvůrčím způsobem, a tak podpořit záměr Gaie, která je hnací silou v planetární transformaci. Kniha se skládá z krátkých výkladů týkajících se různých aspektů procesu proměny včetně osobních a kulturních souvislostí. Kniha obsahuje praktická cvičení, které lze použít vždy, když budete konfrontováni s dosud neznámými nebo náročnými situacemi ve svém osobním životě nebo se změnami, které se objevují ve vašem okolí.

V blízké budoucnosti jistý vědec zkoumáním magických hub objeví látku, která u lidí způsobí stav, který někteří zjednodušeně popíšou jako nevratné rozpuštění ega. Pokud by se podobná látka použila u většího množství lidí, mohla by zcela změnit svět té doby, a to trvale. Něco takového ovšem není a nebude legální. To je jasné. A kdo by mohl být tak pošetilý a zároveň vlivný, aby za hranou zákona rozšířil neotestovanou a potencionálně nebezpečnou drogu do celého světa? Jak by to vůbec udělal? A proč vlastně? Mohlo by být rozpuštění ega pro lidstvo přínosné nebo půjde jen o další nástroj manipulace v rukách elit? Ono to celé možná bude úplně jinak. Svědčí o tom povídačky o kolektivním vědomí, holka z Čech, co má v tomto ohledu zajímavý mozek, narůstající počty sebevražd mladých lidí a v neposlední řadě podivné hučení v uších, ve kterém někteří slyší vážnou hudbu. Postupně se ukazuje, že ztráta ega není až tak ideální, zvláště pokud se děje v moderní džungli civilizace. Unese něco takového moderní člověk, který má daleko k ideálu rovnováhy? Co to vlastně je lidské vědomí a jaký je jeho skutečný potenciál? Jan Šumbera na pozadí světa psychedelické revoluce rozvíjí příběh lásky a přátelství, příběh o uzavřené mysli, která hledá moudrost těla, příběh tání obrovského ledovce egoismu, které způsobí potopu nebývalých rozměrů.

Tato kniha pojednává o utváření duše. Pokouším se v ní vytvořit psychologii duše, napsat esej obsahující novou vizi psychologie z hlediska duše. Jde tudíž o knihu staromódní i radikálně novátorskou, protože se vrací ke klasickým pojetím duše, zároveň však prosazuje myšlenky, o nichž současná psychologie ještě ani nezačala přemýšlet. Duši nemůžeme porozumět jen prostřednictvím psychologie, a proto naše vize dokonce opouští pole toho, co se obvykle pokládá za psychologii, a vydává se hluboko do oblastí historie, filosofie a náboženství. Tato kniha se sice napřahuje ve směru nového psychologického myšlení a pociťování, nicméně svými kořeny stále pevně tkví v hlavní půdě naší psychologické kultury; vyživují ji nahromaděné vhledy naší západní tradice od Řeků přes renesanci a romantiky až po Freuda a Junga. Účelem knihy je nově otevřít otázky o duši a otevřít duši novým otázkám. Rád bych si posvítil na obskurní témata, ale nechtěl bych na ně vrhnout ten typ světla, který má ukončit zkoumání. Tato kniha má položit základy archetypální psychologie, a proto rovněž ukazuje, jak by se na tomto novém poli mělo pracovat. Drží se základní psychologické zkušenosti totiž že duše o sobě ustavičně hovoří ve stále se opakujících motivech a vždy nových variacích, podobně jako hudba; že je duše nezměrně hluboká a mohou ji osvětlovat jen vhledy, záblesky v obrovské jeskyni nepochopení; vždyť v říši duše je ego jenom žebrák.

Kniha si klade za cíl představit Dufrennovu originální koncepci imaginace a imaginárna a poukázat na její význam pro filosofickou estetiku. Dufrenne obhajuje stanovisko, že imaginace je produktivní, realizující aktivita, jež se formativním způsobem podílí na poznávání apriorních pravd lidského bytí ve světě. Takové poznání se nejplněji uskutečňuje v estetické zkušenosti. Jedině v ní se podle Dufrenna člověk otevírá vnějšímu světu a přitom s tímto světem udržuje vztah původní tělesnosti, která je jim oběma jak člověku, tak světu společná. Právě imaginace a její korelát imaginárno se v estetické zkušenosti vzájemně podněcují k rozezvučování nejvlastnějších možností lidského bytí ve světě a umožňují člověku, aby se dostal z povrchní empirické roviny do hlubinné roviny a priori, v níž lze zakoušet původní tělesnou jednotu, jež je stejného rodu jak pro subjekt, tak pro objekt. Přidruženou, avšak stejně tak důležitou ambicí přítomné monografie je uvést Dufrenna jakožto významnou osobnost francouzského myšlení 20. století do obecnějšího kontextu filosofické estetiky a seznámit s jeho originálním myšlením i české zájemce o tuto problematiku.

Jak člověka za dobu, co ji používá, ovlivnila řeč? To je hlavním tématem této studie. Aby bylo možno hledat odpovědi, je potřeba nejprve stanovit, jaké atributy má moderní lidská řeč, a tak ji odlišit od předverbální komunikace. Tato studie klade počátek moderní lidské řeči před technologii pohřbívání, kterou lze doložit již před sto tisíci lety. Řeč je technologie, která v oblasti komunikace odhalila prostor nekonformity, a tak umožnila neodhadnutelný a ohromný vývoj lidské kultury. Nejenže zásadně proměnila anatomii lidského těla (mluvní orgány, speciální oblasti na mozkové kůře atd.), ale také proměnila podstatu lidství v tom, že vedla ke vzniku vnitřní řeči, ve které dochází ke každodenní redefinici toho, co je existence.

Tato kniha obsahuje eseje a studie biologa a filosofa Zdeňka Neubauera (19422016) s náboženskou problematikou z let 19791983. Jeho jádro tvoří nová edice dvou souborů s tituly Deus et natura (1979) a Nový Areopág (1983). Jedná se o časově a tematicky související texty, které byly v různých podobách neoficiálně šířeny již v době svého vzniku. V prvním souboru autor pojednává o velkých tématech křesťanské tradice jako mariánská zjevení, dědiční hřích či víra v zázraky ze svého filosofického stanoviska ontologie subjektivity. V druhém rozpracoval a prohloubil některé otázky týkající se vztahu náboženství a novověké vědy. V příloze je připojena dosud nevydaná autorova rozsáhlá studie z r. 1983 o pojetí ducha v křesťanské tradici. Jsou to texty s náboženskou tematikou. Nejde však o teologii ani o religionistiku, ale o vydání počtu z vlastní víry, jakožto křesťana. Je to úsilí člověka dnešního světa myšlení, řeči a skutků, určeného vědou, technikou a scientismem, úsilí člověka, který je zároveň vědec, o návrat do přirozeného světa, svědectví tohoto navracení nebo alespoň svědectví důvěry a naděje v to, že uvnitř moderní ztracenosti zůstává tato cesta stále otevřená a že nám právě dnes mocnými znameními vychází vstříc vzchází, nabízí se jako možnost záchrany. Zdeněk Neubauer