Malvern strana 15 z 40

Kniha představuje čtenářům chasidismus, podnětné lidové hnutí, které vzniklo v rámci východoevropského judaismu osmnáctého století, na příkladu jednoho z prvních chasidských spisů. Kromě prvního českého překladu Cavaat Ha-RIBaŠ obsahuje kniha také originální hebrejský text, komentář osvětlující obsah jednotlivých textů, odborný úvod zasvěcující do problematiky a glosář použitých hebrejských termínů. Cavaat Ha-RIBaŠ ve-hanhagot ješarot (1793) odkazuje svým názvem na zakladatele chasidismu rabiho Jisraela ben Eliezera zvaného Baal Šem Tov. V celkem 144 textech je zachyceno učení prvních tří generací chasidského hnutí zaměřené na etiku každodenního života. Texty jsou obsahově rozmanité, spojuje je téma rezonující celým spisem, jímž je správná a úplná služba Hospodinu. Tento překlad dává českým čtenářům jedinečnou možnost nahlédnout do myšlení raného chasidismu prostřednictvím pramenného textu.

Filosof náboženství a pedagog Martin Buber (1878-1964) se stal známým také německým překladem Bible, na němž spolupracoval s F. Rosenzweigem. Tuto práci provázely jednak rozsáhlejší články věnující se biblickému bádání, jednak kratší eseje, přednášky a pojednání, jež podává tato kniha. Autor se v nich zamýšlí nad ústředními biblickými idejemi, objasňuje tradiční i svá východiska jejich výkladu a pojednává o nich také v rámci znovunalezení Ducha v životě moderního člověka. Jeho výpovědi naléhají na změnu myšlení, nabádají k pozorné reflexi aktuálního dění a zároveň dýchají nadčasovou pevností. Možnost dnešního obrácení se k Bibli podle něj neznamená návrat k čemusi, co se již odehrálo, ale osobní a stále nové nalézání síly živoucího slova, jehož následkem je proměna celého člověka. Život v Bohu pak není napodobováním něčeho, co máme ve vzpomínce, ani následováním skutků někdejších lidských životů, ale právě paradox vnímání vlastností a skutků Neuchopitelného, jenž se nechává poznat v každodenním, osobním, intimním dialogu

Škvíry existence polské filosofky Jolanty Brach-Czainy jednoznačně patří k nejvýznamnějším filosofickým či šíře humanitním polským spisům nejméně za poslední půlstoletí. Kniha je ceněná nejen pro svoji myšlenkovou sílu a originalitu, ale také za formální svěžest ignorující tradiční rekvizity filosofické práce, díky níž zasáhla množství čtenářů. Jolanta Brach-Czaina odmítá evropský filosofický zřetel založený na zkoumání počátků a podstat a místo toho se snaží svět a úlohu člověka vnímat skrze škvíry existence ve sféře každodennosti, kterou "tradiční" filosofie zpravidla vidí jako nepodstatný případek. Analýza všedních činností jako vaření, úklid či nekonečné těkání a běžných předmětů jako višeň, pirohové těsto, maso atd. vynesla autorce nezastupitelné místo v soudobém feminismu, ale i ve filosofii obecně a v neposlední řadě v literární vědě.

Ve druhé části svého velkolepého díla C. G. Jung pokračuje v líčení stěžejních alchymických symbolů (král a královna, Adam a Eva...) a odpovídajících stavů v duševní realitě člověka. Setkáváme se zde s konečnými procesy proměny a jednotlivými stupni konjunkce, které jdou ruku v ruce se sebepoznáváním, odhalováním projekcí a morální reintegrací. „Alchymie nám hojností svých symbolů umožňuje nahlédnout do úsilí lidského ducha, v němž můžeme vidět obdobu religiózního ritu, potažmo obdobu opus divinum. S tím rozdílem ovšem, že alchymickou „prací“ není činnost kolektivní, formální a přísně obsahově definovaná. Při veškeré podobnosti fundamentálních principů je to naopak individuální akce, v níž člověk, jedinec vkládá sebe celého na misku vah, aby dosáhl transcendentálního účelu: ustaveni jednoty. Je to dílo smíření zdánlivě neslučitelných protikladů. Charakteristické je, že protiklady se nechápou jen jako fyzické elementy v přirozeném nepřátelství, ale zároveň jako morální konflikt. Předmět snažení je pro alchymistu vně i v nitru, fyzicky i psychicky, takže se dílo prostírá prakticky na celou přírodu. Jeho cíl tkví v symbolu, který má empirický a zároveň transcendentální aspekt.“ (C. G. Jung)

Román Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje je považován za vrchol dosavadní prozaické tvorby tohoto polyedrického autora původem z jihoamerického Chile. V sevřené narativní formě se zde díky autorově originální, bájivé fantazii rozvíjí příběhy několika generací autorových sefardských a aškenázkých židovských předků, kteří na své pouti ze středověkého Španělska, přes Itálii, Litvu a Ukrajinu až do Argentiny a Chile počátku dvacátého století procházejí soustavnou řadou bizardních událostí, v nichž se mísí historie, mýtus, šílenství a surrealistická fantasmagorie. Vyprávěním defilují zázrační rabíni, šarlatáni, podvodníci, světci, cirkusáci, anarchisté, tanečníci, básníci, policisté, prostitutky, panovníci a politici, celé panoptikum postav pevně propojených vyprávěním, které s obdivuhodnou lehkostí a podmanivým magnetismem mísí evropskou historii s kánony chasídských legend a latinskoamerického magického realismu. Kniha, krom toho, že je výtečným románem, odrážejícím drsné sociální podmínky osidlování Jižní Ameriky, se zároveň snaží být i popisem formativní zkušenosti a konkrétním návodem na to, jak zacházet s rodinnými příběhy a s materiálem genealogického stromu každého čtenáře tak, aby přestaly být pastí stereotypních modelů a prostřednictvím psychomagické transfigurace se pro ně staly zdrojem emotivního bohatství a popudem k neustávajícímu vnitřnímu růstu. Román byl poprve publikován v roce 1992 a v českém překladu vychází poprvé.

Nový časopis Archea: revue pro archetypovou psychologii, astrologii a kosmologii je periodikum určené zájemcům o jungovskou psychologii a světonázor, adeptům astropsychologie a příznivcům transpersonální psychologie a nového paradigmatu. Ke klíčovým osobnostem tohoto čísla patří Carl Gustav Jung, Brian T. Swimme, Rudolf Starý, Richard Tarnas, Christopher Bache a Stanislav Grof.

V roce 1908 Edith Durhamová takřka samotná (pouze se svým věrným albánským průvodcem) procházela křížem krážem skrze izolované, málo zmapované a v dané době často démonizované území severoalbánských horských kmenů. To ve své době představovalo jedno z posledních celistvých osídlení v Evropě, kde stále vládlo nepsané zvykové právo. Durhamová v této knize čtivou a nezřídka i humornou formou poskytuje svědectví o životě místních lidí, jejich kultuře, společnosti i náhledu na svět to vše prostřednictvím jejích vlastních zážitků a neobyčejných příběhů, které během svého více než ročního pobytu mezi horaly nasbírala. Zároveň se jedná o zásadní etnografickou práci, která poodhaluje jeden z (ve své době) nejméně objevených koutů Evropy.

Autor se vydává po stopách věhlasné cikánské kapely, která putuje po nejrůznějších balkánských štacích. Virtuózní muzikanti, pijáci, mluvkové, nezdolní vypravěči, proutníci a nenapravitelní rváči unášejí čtenáře prostřednictvím svých košilatých vtipů a neuvěřitelných historek kořeněných aforismy čerpanými z lidových moudrostí všech kultur křížících se na Balkánském poloostrově, samozřejmě v doprovodu srdceryvných písní, od města k městu, od epochy k epoše. Procestuje tak s nimi celé dvacáté století. Pod přílivem jednou smutných, jednou úsměvných příhod, jichž jsou svědky a mnohdy i aktéry, se skrývají převážně tragické dějiny tohoto těžce zkoušeného regionu hraní po hospodách, slavnostech a svatbách tu jde ruku v ruce s pobyty ve vyhlazovacích táborech za druhé světové války, v táborech převýchovných za éry maršála Tita a s drtivými událostmi bosenské války v devadesátých letech. Vražda vedoucí orchestru Azlana, který jako by se převtěloval z generace do generace, na počátku nového tisíciletí symbolicky ukončuje pouť kapely v táboře zvaném Džungle v Calais. Stejně jako muzika slavného Orchestru Ploska je i psaní Velibora Čoliće nabité emocemi, barvitými obrazy a radostí z vyprávění.

Obscénní pták noci je román, který nemá obdoby. José Donoso kdysi přiznal, že při jeho psaní trpěl nesnesitelnými bolestmi a pochopil, že pokud knihu nedokončí, nikdy se jich nezbaví. Výsledný totální román se mezitím stal textem, o kterém se píší celé disertace. Moc a bezmoc, mužství a ženství, ošklivost a krása, skutečnost a sen, řád a chaos, tvář a maska, bujnost a úpadek, bída a bohatství každá z těchto opozic by vydala na několik pojednání i za předpokladu, že by do sebe nebyly v knize tak nesmlouvavě zaklesnuté. V sevření těchto rozporů zaznívá slábnoucí hlas Humberta Penalozy, který tráví své dny v polorozpadlém domě mezi dožívajícími stařenami a sám se stává jednou z nich. Na líci světa neuspěl, a tak se usadil na jeho rubu, po boku lidské suti, aby sám sebe jednou provždy popřel. Jde ale jen o jednu z mnoha proměn, jimiž postavy Obscénního ptáka noci procházejí.

Tato kniha nám poodhaluje působení kosmického ženského principu a zavádí nás na různá, často i téměř neznámá posvátná místa, která mohou pomoci našemu vývoji, na místa, která tvoří průniky do české resp. slovanské národní duše. Náš národ se jí přibližuje jen v pohnutých dobách, ať už tragických, nebo katarzních. Nynější starší generace to mohla zažít v době Pražského jara, v Srpnu 68 a pak po dlouhé odmlce až po 17. listopadu 89, či krátce před tím, při svatořečení Anežky České, částečně i při povodních. Naše dějiny lze připodobnit k situaci, kdy se nám z vlaku od Zdic na Prahu nečekaně otevře mezi vrchy pohled na svatográlský hrad Karlštejn.

Realita šílenství není jen román o šílenství reality psaný osobitým jazykem s notnou dávkou humoru, který hraje všemi barvami. Je to hra se světem, hra s postavami i se čtenářem. Autor bravurně komanduje své vyvrhele, zatracence i světapány ve světě nepříliš odlišném od toho našeho. Je to komedie o nekonečném počtu jednání, ale i tragédie plná drog, sexu a psychóz. Ani zkušený čtenář nezná zdaleka všechny drogy, sexuální deviace a psychózy, o nichž se zde pojednává. V intencích této knihy bude nejspíš nutná nová taxonomie věd o duši. Je to bezohledná jízda autora obdařeného mimořádnou dávkou jízlivosti. Pokud máte hranici, kam až můžete ve svých fantaziích zajít, zjistíte, že cesta vede dál a je to dobrá cesta, třebaže z ní není návratu. I když láska neboť je to i příběh o lásce možná spasí svět. Při četbě této knihy bude čtenář rudnout, blednout, modrat a zelenat, ale na konci ji celý růžolící odloží a pustí se do ní znovu, neboť má tolik faset, kolik je na světě blázinců.

Ve své sedmé prozaické knize Petr Motýl (1964) vtipně glosuje malé i velké události českých dějin v čase od roku 1988 po současnost. Hravá knížka plná stylistických hříček, ironických poznámek a absurdních dobových citací má ale i hlubší podtext.

V tomto nevšedním díle autor ověřuje hypotézu, že pokrok společnosti souvisí s její otevřeností vůči tzv. iracionalitě - idejím inspirovaného a paranormálního původu. Kniha líčí dramatickou historii moderního spiritualismu (a spiritismu) od jeho vzniku až do současnosti. Čtenář s překvapením zjistí, jak významně duch iracionality zasáhl do moderních dějin a jak studium spiritualismu nabízí netradiční a mnohdy i fascinující sondu do americké společnosti 19. století. Podrobně rozebírá myšlenku pokroku a její filozofy, zpřístupňuje dějiny a učení kdysi vlivných náboženských společenství, sekt a okultních hnutí. Čtenář se seznámí s neobyčejnými osobnostmi potulných kazatelů, slavných médií a proroků, zakladatelů kvakerství, swedenborgiánství, mesmerismu a teosofie. Kniha živě přibližuje vášnivé spory mezi skeptiky a obhájci vlivu spiritualistických a okultních sil. Dozvíte se, jak významnou a opomíjenou roli sehrálo v počátcích vědy magické myšlení a jak rodící se věda teprve hledala jasnou hranici, za níž končí přírodní síly a začíná paranormálno. A co vzbuzuje největší úžas, jsou citace odborných poznatků, které v 18. a 19. století zapsali učenci s pověstí šarlatánů a teprve moderní věda potvrdila jako správné. Autor usiluje o harmonickou vyváženost mezi střízlivou, racionální, leč suchopárnou odborností a na emoce zaměřenou hurá alternativou. Střední cestu volí i mezi vírou a skepticismem a brání-li takzvanou iracionalitu, činí tak pomocí logických argumentů a využívá k tomu dobové prameny. V první části kniha předkládá názory nejvýznamnějších myslitelů pokroku, k nimž patří Turgot, Condorcet, Comte, Hegel a Marx. Druhý díl vás seznámí s předchůdci moderního spiritualismu, za něž jsou považováni Swedenborg, Mesmer, Jackson Davis, shakeři a kvakeři. Nejobsáhlejší třetí část se zabývá vlastními dějinami moderního spiritualismu. V závěru autor uvádí i své osobní zkušenosti s návštěvami spiritualistických médií v Anglii.

Chuť malovat je vlastní každému člověku. Tradiční výchova, především ve škole, se snaží směřovat tuto přirozenou potřebu k umění. Zamezí-li se tomu, může se vyvinout zcela jiný projev, který Arno Stern nazývá stopou. Na rozdíl od uměleckého díla není stopa určena nějakému příjemci. Vzniká z pravlastní potřeby člověka projevovat se tvůrčím způsobem a obrací se výlučně k samotnému malujícímu člověku. Pokud se stopa může rozvíjet bez vlivu vnějších faktorů, člověk si uvědomí plný potenciál svých schopností a svou nezávislost na úsudku ostatních. Arno Stern považuje sebe sama za někoho, kdo při hře s malováním slouží, kdo malujícího nepoučuje, ani jeho obrázky neinterpretuje. Oblast jeho výzkumu, výrazová semiologie, zkoumá zvláštnosti, atributy a procesy formulace. Během svých četných pobytů mezi obyvateli pralesa a pouště (mimo jiné v Peru, Afghánistánu, Mexiku, Guatemale, Etiopii, Nigérii a na Nové Guineji) mohl Arno Stern prohloubit své poznatky z každodenní praxe v ateliéru a rozšířit je v univerzální strukturu. Tuto knihu doporučujeme všem, kdo se setkávají s kreslícími dětmi rodičům, vychovatelům, pedagogům , nebo těm, kdo chtějí podpořit dospělé, aby znovu objevili radost z malování. Když Arno Stern v roce 1946 jako tehdy 22letý mladík začal pečovat o válečné sirotky v jednom pařížském dětském domově, netušil, že se tak nastartuje jeho neobyčejná kariéra. Bez jakékoliv představy o svém úkolu nechal děti malovat. Již díky prvním zkušenostem si uvědomil důležitost této hry a také skutečnost, že je k ní potřeba vhodnějších podmínek. Vynalezl tedy zvláštní zázemí stůl s paletou a ochranné stěny. Zrodil se ateliér, prostor s nesrovnatelnou atmosférou, který dodnes podněcuje jak děti, tak i dospělé k tomu, aby si hráli s malováním, a umožňuje jim prožívat vlastní spontaneitu.

Tom má trávit léto u tety a strýčka, a tak se smiřuje s tím, že ho čekají týdny plné nudy. V noci pak nemůže spát a poslouchá, jak dole v hale odbíjejí staré pendlovky. Jedenáct Dvanáct Třináct Třináct! Tom vyrazí po schodech dolů, otevře dveře od zadního vchodu a objeví nádhernou zahradu. Všichni mu přitom říkali, že tu žádná zahrada není. Tomova půlnoční zahrada je plná kouzel, dobrodružství a také dětí. Jsou to duchové? Nebo je snad duchem sám Tom? Tomova půlnoční zahrada je druhý a také nejlepší román anglické spisovatelky Ann Philippy Pearcové. Kniha je považována za mistrovské dílo dětské literatury a má pohádkový, resp. fantasy námět. Za toto dílo obdržela spisovatelka roku 1958 Carnegieho medaili za literaturu. Román byl šestkrát zfilmován, naposledy v roce 1999 česky uvedeno jako Kouzelná zahrada.

Tom má trávit léto u tety a strýčka, a tak se smiřuje s tím, že ho čekají týdny plné nudy. V noci pak nemůže spát a poslouchá, jak dole v hale odbíjejí staré pendlovky. Jedenáct Dvanáct Třináct Třináct! Tom vyrazí po schodech dolů, otevře dveře od zadního vchodu a objeví nádhernou zahradu. Všichni mu přitom říkali, že tu žádná zahrada není. Tomova půlnoční zahrada je plná kouzel, dobrodružství a také dětí. Jsou to duchové? Nebo je snad duchem sám Tom? Tomova půlnoční zahrada je druhý a také nejlepší román anglické spisovatelky Ann Philippy Pearcové. Kniha je považována za mistrovské dílo dětské literatury a má pohádkový, resp. fantasy námět. Za toto dílo obdržela spisovatelka roku 1958 Carnegieho medaili za literaturu. Román byl šestkrát zfilmován, naposledy v roce 1999 česky uvedeno jako Kouzelná zahrada.