Malvern strana 9 z 34

Filosoficko-esoterická studie. Symbolika svatého grálu zahaluje i odkrývá tajemství Cesty dolů a nahoru. Ve smyslu cesty dolů, stezky zrození,lze obraz svatého grálu chápat jako zřídlo, z něhož vyvěrají bytostné proudy vytvářející skutečnost. Z hlediska cesty nahoru, stezky poznání, je možno sv. grál vnímat jako zdroj a pramen tohoto vesmírného sebenahlížejícího děje, jenž se odehrává na půdě lidského vědomí. Tělesný kalich zachytil kdysi pod křížem několik kapek krve Syna Božího; v astrálním světě snů se sv. grál symbolicky ukáže jako fontána, z níž tryskají živé a mrtvé vody; na rovině duše, v myšlenkovém světě idejí, zahlédneme spásný obraz beránka, jehož nebeská krev kane do poháru země. Nakonec dojdeme až jedinému prameni všeho bytí, kalichu Slova.

V této provokativní, potřebné a stále aktuální knize popisuje praktický lékař a známý autor titulů Jak pečovat o zdraví dítěte navzdory vašemu lékaři a Nevěř doktorům převládající nástroje a přístupy moderní medicíny, které vedou k tomu, že ženy se stávají obětí mnoha riskantních a zbytečných léčebných i chirurgických zásahů, které jsou jen zřídkakdy efektivní a často představují větší riziko než samotná onemocnění, která mají tyto postupy léčit. Na množství konkrétních případů tato kniha ukazuje, jakým způsobem se člověk může efektivně bránit lékařské a farmaceutické mašinérii, ať už jde o automatické chirurgické zákroky, invazivní těhotenské testy či průběh porodu a seznamuje s nejběžnějšími riziky spjatými s lékařskými postupy užívaných na ženách.

Kniha se věnuje Meyrinkovu zájmu o alchymii a podrobně rozebírá alchymickou a tarotovou symboliku a strukturu v Meyrinkových románech Golem a Bílý dominikán.

Kniha psaná pro Běžeckou školu M. Škorpila představuje humorný průřez běžeckým rokem. Nejde o celoroční tréninkový plán ani o nějakou novou encyklopedií pro běžce, je určena těm, kteří mají kromě běhání rádi i srandu.

Kniha Přečlovek spojuje povídky s komentovanými záznamy snů a zamyšlením nad úlohou některých psychotropních látek. Autor vtahuje „do debaty“ poměrně široký kulturní kontext. Pozornost je věnována Renému Daumalovi, své místo má zde Svetozar Nevole, Aldous Huxley i Marcel Schwob. Jakkoli je kladen důraz na argumenty a styl rozboru vědecké povahy, řada textů přechází až do básní v próze, neboť intuitivní stránka jazyka burácivě koliduje se suchopárnými vysvětlivkami.K tomu patří i dávka jízlivého humoru a civilizační skepse, s níž autor glosuje některé stránky naší každodennosti. Nezanedbatelnou pozici ve víru událostí plných interpretačních kolapsů si udržuje indická a tibetská duchovní nauka.

Marek Vadas (* 1971 v Košicích) na svých cestách do rovníkové Afriky získal nejen znalosti místní kultury a zvyků, ale dokonce i důvěru krále jednoho z domorodých kmenů Kamerunu, a stal se jeho poradcem. Vadasovy povídky nás berou na cestu do tropických pralesů, zapadlých vesnic i bujících velkoměst černé Afriky, do míst, kde lidé dosud žijí s duchy, šamany a mytickými bytostmi. V takovém světě si může běloch vyměnit tělo s černochem, muž se přes noc promění v ženu a kuře přichystané k večeři vám zhltne neviditelný pes. Sny, vnuknutí a kouzla zde splývají se skutečností, ale základem je nakonec pokaždé lidská zkušenost – někdy úsměvná, jindy bolestná. Čtenář si postupně zvyká na exotické kulisy černého kontinentu a přitom zjišťuje, co je na těchto příbězích nejpodstatnější: ne to, že jsou africké, ale to, že jsou lidské.

Jedním z hlavních témat biologa a filosofa Zdeňka Neubauera je zkoumání rozdílu mezi živými těly a tělesy, mezi přirozenou a předmětnou, ustavenou skutečností. Zatímco ustavenou skutečností se zabývá v knize Písmo, počet, pořadí v tomto drobném díle inspirovaném rozkvétáním ibišku se zabývá povstáváním a jevením přirozeného tvaru, který není utvářen ani skládán a je svým vlastním vznikem – tvarem sebeutváření. Projevem tohoto tvůrčího dění, výrazem plynulého vznikání ze sebe je tělesná PODOBA, jejíž proměny nelze spatřit (neboť podoba povstává časem, nikoliv v čase), přesto je lze zakusit.

Northrop Frye byl jedním z nejuznávanějších literárních vědců dvacátého století a přes padesát let význačným profesorem Torontské univerzity. Sám popsal Dvojí vidění jako „o něco kratší a přístupnější verzi“ Velkého kódu a jeho pokračování, Mocných slov. Dvojí vidění je Fryeovou poslední prací a v mnoha ohledech i jeho nejpřístupnější vydanou knihou. Pro ty, kdo se setkávají s tímto originálním myslitelem poprvé, nemůže být skvělejší úvod. A pro čtenáře na celém světě, kteří do Fryeova učení už pronikli, je tato útlá publikace vzácnou esencí autorových děl. Odrážejí se v ní vášně, které formovaly jeho život – literatura, mýtus, tvořivá obraznost – a jeho schopnost předávat tyto své vášně studentům a čtenářům po celém světě. Čtenář s jednoduchým viděním (jazyka, přírody, dějin a Boha) je ten, který směřuje ke zničení všeho lidsky nebo božsky smysluplného. Dvojí vidění v nás osvobozuje imaginativní a kreativní energii, abychom myslí a srdcem sami pochopili, že skrze lásku je možné všechno.

Martin C. Putna vydává po pěvecké prvotině O smrti i vesele druhé hudební CD, opět spojené se studií o spiritualitě písňových textů: Písně pro Ježíše. Kniha představuje literární motiv osobního citového vztahu k Ježíšovi, který je inspirován starozákonní Písní Šalomounovou a rozvíjí se především ve středověké a barokní katolické mystice, v protestantském pietismu a v lidové duchovní písni. CD přináší široký výběr těchto písní: Píseň Šalomounovu v překladu J. A Komenského, Prudentiův starokřesťanský hymnus na Krista, mystického Slavíka svatého Bonaventury v překladu Jakuba Demla, drásavou Mariinu ukolébavku o utrpení Páně, pašijové a magdalenské písně Adama Michny z Otradovic, Jiřího Třanovského stesk Jako kuřátko ztracené a další ukázky z téměř neznámého repertoáru pietistických písní českých exulantů, kristocentrické písně ze Sušilovy sbírky i ohlasy těchto nálad v současných písních Miloše Rejchrta. Na CD zpívá spolu s M. C. Putnou chlapecký soprán David Cizner a soubor Musica Fresca. Mimořádným hudebním hostem nahrávky je sopranistka Irena Troupová. Nastudování a hudební režie Květa Ciznerová.

Henri Michaux (1899-1984) je jedním z největších básníků dvacátého století. Jeho poesie je tvrdá, někdy až krutá. Michauxovy texty jsou jakoby vyryty do stromu, do vyschlé půdy, do kamene.Zároveň je však Henri Michaux úžasně vnímavý ke každému šumu, k hučení moře, větru, k zašustění křídel ptáka v letu, k chvějícím se listům stromu. Surové záznamy, jakoby ve stavu zrodu, skvrny slov, trsy slov, krystaly neologismů, neartikulované výkřiky, milostné vzdechy, zaříkávání, kletby, litanie. Jsme zde očitými svědky rozbíjení mýtů, dávných rituálů, drcení řeči, svědky nově vznikající kosmogonie. Nejen Michauxovy verše a texty v próze, ale i jeho kresby tuší, akvarely či vlastní kaligrafie, jimiž se pokusil proniknout za řeč, tam, kde slova nestačí, to vše je doslova nabité energií výbuchu sopky či supernovy. Michaux se snaží proniknout na samu mez vědomí, k „tajemství čisté existence“. S přesností laserového paprsku popisuje vjem po vjemu, prozkoumává nové, netušené prostory, odkrývá nové, dnes již zahlušené schopnosti člověka. Michauxova poesie je jedním z nejdůslednějších, a zároveň nejpodstatnějších pokusů evropské poesie dvacátého století o jiné vnímání, cítění a myšlení, o jejich proměnu, o proměnu těch nejzákladnějších zkušeností, o „odkrývání neznáma“, jak to pro poesii závazně postuloval již Arthur Rimbaud.

Idea je prvním významným dílem Erwina Panofského, slavného historika umění, který se věnoval převážně ikonografii a ikonologii. Tato kniha vychází z přednáškového cyklu pořádaného E. Cassirerem na Warburg Institute v Londýně a zabývá se proměnami platónského pojmu „idea“ od antického umění až po Michelangela a Dürera. Mapuje hlavní milníky vývoje estetických teorií a na textech antických i renesančních teoretiků umění i umělců samotných ukazuje, jak se tento pojem postupně začal používat zcela proti Platónově původní intenci.

Vydání několika posledních děl jednoho z nejvlivnějších a nejuhrančivějších polských spisovatelů 20. století obsahuje poprvé v úplnosti do češtiny přeložené texty: Přistupuji k Tobě, Se, Missa pagna, Hle a Fabula rasa. Rozpětí podob Edwarda Stachury sahá od tuláka, který s batohem putoval Polskem (a později i dalšími zeměmi: Sýrií, Mexikem, USA, jihoamerickými státy), noci trávil na nádražích, v non-stop barech, v krajině, někdy v bytech přátel, a živil se tím, co se naskytlo – po literáta a překladatele z několika světových jazyků ověnčeného mnoha domácími i mezinárodními cenami; od úspěšného karetního hráče, pro kterého v ekonomicky nejkritičtějších obdobích života, než se stal „kultovním spisovatelem“, byly zisky z hazardních her ve studentských klubech jediným zdrojem financí – po „gurua“ hlásajícího, ale především vlastním životem naplňujícího úplné odosobnění, odpoutání od majetku a vztahů, a totální bytí v souladu s přirozeným řádem světa; od pijáka, který alkoholem rozhání pocity zmaru z nemožnosti dosáhnout ideálů, kterých se nemůže vzdát – po do sebe zahleděného egocentrika, který je přesvědčen, že na jeho bedrech spočívá úkol najít lék na problémy světa; a řada dalších, neméně kontroverzních, neméně zdánlivě neslučitelných. Kniha je opatřena úvodem překladatele Davida Zelinky.

Sibylle von Olfers, autorka slavných Kořenových dětí či Marjánčina dobrodružství, patří díky svému hravě lineárnímu stylu, který se vyznačuje především fantazijním orámováním a ornamentální květinovou výzdobou, mezi nejdůležitější představitelky secesního ilustrátorství. Kouzelné ilustrace a veršovaný příběh Princezničky v lese si zamilují nejen holčičky od 3 do 10 let, ale jejich podmanivému kouzlu již sto let podléhají i jejich rodiče.