Maťa strana 2 z 19

Postapokalyptický, kyberpunkový román z r. 2021 Johna Shirleyho (1953), přezdívaného „postmoderní Edgar Allan Poe“. Děj se odehrává v jihokarolinském Charlestonu, povětšinou opuštěném místě, kde vinou klimatických změn vládnou hurikány a gangy, jimž čelí podivně mírumilovný kult, který se snaží udržet místní, smyslů zbavené obyvatele příčetné. Hlavními postavami jsou bývalý sériový vrah a bývalý šerif, kteří jsou nuceni spolupracovat.

Kniha je poctou Romerovým filmům Noc oživlých mrtvol a Úsvit mrtvých, krvežíznivými „zombie“ se ovšem stávají výhradně ženy, které se nadýchaly podivné chemikálie. Jako u každé Ketchumovy knihy nás čeká brutální jízda od začátku až do konce, bez dlouhých úvodů a obezliček.

Autor ve svém slavném románu popisuje nezadržitelnou invazi nepřátelské síly, která byla zpočátku bezvýznamná, ba směšná. Zároveň však upozorňuje na skutečnost, že demokratické síly ji ve svém důsledku podporovaly a tím pádem se spolupodílely na svém zničení. Touto kritikou postihuje především politické, průmyslové a obchodní kruhy. Ve smírné ukončení už nedokáže věřit - spoléhá na to, že se „Mloci" postaví jedni proti druhým a vzájemně se vyhubí. Čapek dokázal své poselství vyjádřit s nenapodobitelným vtipem, ironií a postřehem pro detail. Díky tomu je Válka s Mloky i po více než osmdesáti letech jeden z jeho nejčtivějších románů a právem patří do literárního odkazu dvacátého století.

Předkládaný svazek shromažďuje několik esejů o české literatuře vzniklých za posledních 40 let. Střídají se v něm stati o jezuitské próze 17. století a Komenském, o české avantgardě, vždy nazírané v kontextu ostatních evropských avantgard oněch let, o Holanově tvorbě zkoumané z neobvyklého hlediska tematického (dopisy, pohlednice, telegramy…), či o několika Hrabalových románech ze sedmdesátých let, až po angažovanější kritické příspěvky zaměřené na současné dění, jejichž cílem je objasnit jak tajemná léta v činnosti M. Kundery, tak neutěšený stav bohemistiky v Itálii a (v důsledku toho) i velmi nekvalitní literární překlady z češtiny. V knize se prolínají – tak jak by se podle autora mela pěstovat zdravá literární kritika – podrobnější rozbory s volnějšími divagacemi, dlouhodobé vyhlídky i detailní záběry, zapomenuté postavy (jako pražský Nemec Paul Adler a jeho krátký román Totiž) i přední osobnosti jako Komenský a jeho Labyrint světa, K. Teige nebo V. Nezval (a jeho půvabná Valerie a týden divů). Především však v knize mají neustále svrchovanou převahu rozkoš z textů (i těch třeba druhořadých a pozapomenutých), okouzlení básnickým slovem a ony pozemské vášně, jež tolik fascinovaly avantgardní generaci meziválečnou: koláž, film, tradice černého románu, manekýny, „rozmnožený“ obraz ženy, Fantômas…

Výbor z nejúspěšnějších autorových písňových textů. Žiletky, Černý sedlo, Chce se mi spát, Kilián Nedory, Russian mystic pop op. IV. a řada dalších. Doslov Jaroslav Riedel a Vratislav Brabenec. Foto Karel Šuster.

Zamjatinovo My (1920) je první z řady antiutopií využívajících dějového schématu proslaveného nejvíce Orwellem v románu 1984 - předem marné vzpoury milenecké dvojice proti systému idelogické totality. Autor předkládá hrozivou vizi společnosti převedené na čísla a mechanismy, jejíž členové pozbyli dokonce i lidská jména. Hlavní hrdina "jménem" D 503 je matematik, konstruktér vesmírné lodi, a uspořádání společnosti mu připadá zcela správné a přirozené. To ale jen do té doby, kdy potká nevypočitatelnou a provokující "I 330". Pod jejím vlivem se zaplétá do podivného spiknutí a nachází v sobě hlubiny citů, které ho zároveň děsí i přitahují. Román je nejstarší z klasických antiutopií, jako je Huxleyho Konec civilizace nebo Bradburyho 451° Fahrenheita a v mnohých motivech je určitým předobrazem Orwellova 1984.

Básnická sbírka obsahuje verše z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Poprvé začaly verše kolovat v samizdatu v roce 1973. V sedmdesátých letech vyšla sbírka několikrát v zahraničí, v Čechách poprvé až v roce 1981. Doslov doc. Jiří Brabec.

Autor ovlivněný především filosofií A. Schopenhauera a F. Nietzscheho a inspirováný jejich radikálním individualismem a koncepcí vůle napsal ve dvacátých a třicátých letech několik pozoruhodných próz, které právem patří do evropské literatury. Utrpení knížete Sternenhocha (1928) je fiktivním deníkem jednoho z předních velmožů říše německé na počátku tohoto století, "jenž by se byl dozajista stal nástupcem Bismarckovým, kdyby Osud nebyl vrhl na jeho cestu mohutnou osobu Helgy-Démony".

Tato biografická kniha by měla podat čtenáři ucelený obraz o životě a díle mnohostranně nadaného, avšak poměrně málo známého českého umělce - malíře a animátora Bedřicha Glasera. Kromě beletristicky pojednaného životopisu z pera jeho ženy Světlany Glaserové jsou do knihy zařazeny i texty, které psal sám Bedřich, tedy jeho dopisy, sny i náměty na filmy, které nebyly realizovány. Kniha je doplněna mnoha barevnými obrazovými přílohami i černobílými grafikami a fotografiemi z rodinného alba.

Neveselé podobenství o civilizaci, která se pokusila hrát si na Boha a přetvořit k obrazu svému nejen přírodu, ale i lidskou duši. „Jedno z nejproročtějších dystopických děl dvacátého století“, román Aldouse Huxleyho Konec civilizace (Brave New World,), se konečně dočkalo grafického ztvárnění. Až nyní se odvážné adaptace chopil Fred Fordman. Fordham svým ztvárněním Konce civilizace světa dokázal propojit surrealistické obrazy a kulisy příběhu z (blízké) budoucnosti zásluhou osobité výtvarné vize a dokonalého smyslu pro detail. Díky Fordmanově přístupu Huxleyho román, vydaný před 90 lety, v r. 1932, vstupuje do 21. století schopen oslovit i novou generaci čtenářů.

Jak napovídá již sám název, sbírka povídek Umrliny se zabývá umíráním v různých podobách nahlížených z různých směrů, světů a časoprostorů. Některé příběhy mají našlápnuto stát se dětskou „poudačkou“, jiné stát se základem existenciálního románu. Některé si střílí z paradoxů lidské existence, v jiných se střílí doslova. Do děje zasahují i zvířata, ač není zaručeno, že během případného filmového natáčení nezahynou nebo jim nebude nijak ublíženo. Vystupují tu parchanti, nešťastníci a smolaři, viselci a vykukové i sám autor, o kterém není známo nic víc, než to, co o sobě napsal sám. Významnou roli tu hraje náhoda, která se ovšem dříve či později – jakmile jsou kostky hozeny – mění v nehodu. Může se stát, že po jejich přečtení propadnete dojmu, že nejste jediný magor na světě. A to přidá na náladě.

Dystopický thriller Zóna Jedna z r. 2011 se z Whiteheadovy tvorby výrazně žánrově vymyká. Tématem je virus, který nakažené jedince proměnil z 99 procent v masožravé skely a v 1 procento netečných bloudů. Veškerá civilizace se zhroutila, ale „lidé“ přežili a pouštějí se do její obnovy. Děj se s mnoha odbočkami do minulosti odehrává během tří dnů, během kterých si Mark Spitz a jeho „čističi“ berou zpět části Manhattanu. Ale nějak se to zvrtne… Kromě toho, že román představuje moderní civilizaci v její ubohosti, je také autorovou poctou mistru horroru Stephenu Kingovi, sci-fi Isaacu Asimovovi a režiséru Georgi A. Romerovi. V knize se střídá několik žánrů a stylů – od filosofické eseje po brutální střílečky, od příručky na přežití po cynicky humorné vyprávění. Někteří kritici právě kvůli tomu přirovnali způsob, jakým je kniha napsána k „randění intelektuála s pornohvězdou“. „Na světě byla spousta věcí, která si zasloužila zůstat mrtvá, a přesto po něm dál chodila.“

New York, 25. století. Lidstvo dosáhlo míru a absolutní svobody, ale ztratilo vládu nad vším, společnost je pomocí drog a duševní manipulace ovládána roboty, je degenerovaná, chybí jí touha po lásce, vědění, a odpovědnost. Lidé mají na starost jen pár věcí - vnitřní duševní rozvoj, sex, porno a drogy, jsou otupělé stádo ovládané vlastním výtvorem, nikdo neumí číst, nikdo nechce přemýšlet. Ne proto, že by lidé byli pod nějakým útlakem. Prostě se jim nechce. Pro život jsou nejdůležitější dvě základní poučky:“Se sexem se nepárat!“ a „Nevíš si rady, pusť to z hlavy!“. Z područí všeřídících počítačů se snaží vymanit dvě ústřední postavy – profesor Bentley a jeho družka Mary Lou, jejich protihráčem je robot 9. a současně i poslední generace. Na jejich osudech Tevis předkládá pochmurnou vizi budoucí společnosti a současně varuje před možným zneužitím vědy a techniky, současně ale tato kniha nepostrádá víru v člověka a jeho rozum a naději, že lidstvo odolá nesmyslné touze po sebezničení.

Vášnivý pacifismus, lehká ironie vůči americké 'drsné škole', mistrné zacházení s jazykem v příslušných společenských vrstvách, nenávist k měšťáckému pokrytectví. Ale především legrace. Dosti drsná, to je pravda. To, co dnes s takovým úspěchem provozuje na plátně Quentin Tarantino, Vian zvládal ve svých literárních parodiích už v padesátých letech minulého století. 'Člověk tomu neunikne' je ovšem Vianovým dílem jenom ze čtvrtiny, vycházíme-li z počtu kapitol tohoto nedokončeného románu. 15. prosince 1950 dostává Boris Vian nápad na “román Černé řady”. Napíše synopsi, čtyři kapitoly, a projekt opustí. Po více nežli šedesáti letech dali dědicové Borise Viana volnou ruku literárnímu spolku L’Oulipo, aby dopsal pokračování. Román čítá celkem šestnáct kapitol, z nichž první čtyři, nezměny, jsou Vianovy. Nedílnou součástí knihy jsou "učené vysvětlivky", které jsou již plně dílem spolku L'Oulipo a v nichž se jednotliví autoři vyřádí v brilantním intelektuálním humoru, kdy se pokoušejí vysvětlit nevysvětlitelné, nebo naopak složitě popisují zcela triviální pitomost. (Jiří Dědeček) OuLiPo (psáno rovněž Oulipo) je experimentální literární skupina založená 24. listopadu 1960. Jejími zakladateli byli Raymond Queneau a François Le Lionnais. OuLiPo je zkratka z francouzských slov Ouvroir de Littérature Potentielle, tedy Dílna potenciální literatury.

Tři povídky Filipa Topola z osmdesátých let. Autobiografický hrdina v trojici povídek Filipa Topola je klímovským štvancem týraným vzpomínkami a přízraky, které mu ztělesňují triádu neodbytných vášní: klasickou hudbu, osudovou ženu a démona jménem Alkohol. Svými pokusy vzdorovat jejich magickým atakům, nemilosrdně rozrušujícím hranice mezi realitou a fikcí, dosahuje protagonista pokaždé jenom zdánlivé úlevy. Kniha je doplněna později napsanou povídkou Zápisky milencovy.

Povídka Tříska, napsaná Vladimírem Zazubrinem v roce 1923, pravdivě, až naturalisticky pojednává o strašlivých metodách čekistů a o tom, jak to "chodilo" v Čeka, v dobách tzv. Rudého teroru. Příběhem nás provází předseda Gubčeka, neboli Zemské mimořádné komise Andrej Srubov, jehož očima se na všechny ty hrůzy díváme a zároveň sledujeme i proměnu samotné hlavní postavy, až k jejímu, vcelku předvídatelnému, konci. Předmluva Valerian Pravduchin. Sovětskou kritikou, byla ovšem tato povídka zavržena a bylo zakázáno ji publikovat, ačkoli se její autor jinak těšil poměrně značné přízni vlády SSSR a byl podporován samotným Maximem Gorkým. V Rusku pak vyšla poprve až v roce 1989 a v roce 1992 byla, v koprodukci s Francouzi zfilmována (film Čekista, r. A. Rogožkin). Samotný autor povídky Vladimír Zazubrin i spisovatel Valerian Pravduchin, který k ní napsal v roce 1923 předmluvu, byli oba ve třicátých letech popraveni zastřelením.