Paseka strana 87 z 96

Kniha nejslavnějšího čínského umělce současnosti daleko přesahuje běžný memoár. Vyprávění začíná dlouho předtím, než Aj Wej-Wej přišel na svět. Příběhy Ajova otce, Mao Ce-Tungova blízkého spolupracovníka a ceněného lyrického básníka Aj Čchinga a samotného Wej-Weje se odehrává na širokém plátně čínské historie poslední stovky let, v kulisách dějinných otřesů a vzájemně se zrcadlí. Stejně jako otec odchází v mládí za uměleckou inspirací do Paříže, volí syn ve svých čtyřiadvaceti letech únik před čínskou realitou do Spojených státu, setkává se s Allenem Ginsbergem a objevuje Andyho Warhola. Podobně jako Aj Čching sdílel za Kulturní revoluce ve vyhnanství pohnutý osud levicové avantgardy, Aj Wej-Wej se v důsledku společenské angažovanosti od roku 2008 rovněž konfrontuje s režimem. Autor líčí rovněž čínskou uměleckou scénu na přelomu milénia a poměry v Číně po potlačení demokratického hnutí i vlastní snahu o svobodné umělecké vyjádření. Zároveň čtenáře provází po vlatním díle zahrnující plastiky, forografie, film i elektronická díla.

Děda Kroupa, zvaný Krtek, je nejbožejší děda ve vesmíru a taky na světě. Zeptejte se malého Káji, který s ním zažil spoustu dobrodružství v pražském metru. Když o Vánocích najdou oba pod stromečkem mobil, otevřou se jim docela nové příležitosti. Zručný školák bude muset dědu naučit, jak se ta placatá bláznivina používá a co všechno umí. A děda, milovník všeho fortelného a znalec starých technologií, na oplátku Kájovi představí historii počítačů a lidské komunikace. Čeká nás výlet na blešák s elektronikou, do lesa i do hlubin internetu, na okraj velkoměsta i na místa, kde se v Praze scházejí skejťáci a parkouristé. Tohle je knížka, která dětem vysvětlí, jak funguje náš moderní svět. A ukáže jim, proč stojí za to zvednout oči od displejů a vyrazit ven. Klidně i s mobilem v kapse. Protože jak říká děda, pokrok nezastavíš, čéče!

Péťa nemá moc kamarádů, zato má hodně followerů. Na svém kanále se věnuje nejrůznějším záhadám i podfukům. Když náhodou narazí na průvodce po Prašině, na vlastní kůži pozná, kde končí smyšlenky a začíná pravda. A jak s tím souvisí odkaz vědmy Tamary Jemné…

Václav Havel ve svém eseji o Františku Krieglovi v roce 1988 napsal, že by jednou měla vzniknout kniha, díky níž by lidé pochopili, že tu byli dokonce i komunističtí politikové, kteří byli normálními čestny´mi a statečny´mi lidmi, byť třeba tragického osudu. Právě taková je nová monografie, díky které má širší veřejnost poprvé možnost poznat v celistvosti nejednoznačny´ příběh muže, jenž je stále pokládán dílem za hrdinu a dílem za padoucha. V očích široké veřejnosti je Krieglova osobnost ztenčena na statečny´ čin v srpnu 1968, kdy jako jediny´ politik odmítl podepsat tzv. Moskevsky´ protokol, jímž se legalizovala sovětská okupace Československa. Životní osudy tohoto komunisty, lékaře a vojáka na několika frontách druhé světové války jsou ovšem o poznání spletitější a tragiku jim dodává například jeho přímy´ podíl na vzniku Lidovy´ch milicí v únoru 1948. Autor si neklade ambici jednoznačně rozsoudit spor o Kriegla, nabízí však kontext životních peripetií, rozhodnutí a postojů, které jejich nositele opakovaně přiváděly spíše do problémů než na politické a společenské vy´sluní. Martin Groman (1976) je publicista píšící převážně o moderní české a československé historii a o problematice médií. Mimo jiné vydal v roce 2015 životopis komunistického novináře Stanislava Budína a spolu s historikem Michalem Stehlíkem tvoří oblíbeny´ podcast Přepište dějiny. Působí také ve Společnosti Ferdinanda Peroutky a porotě Ceny Františka Kriegla.

Žijeme v říši obrazů. S chytrým telefonem v ruce se bavíme, nakupujeme, chodíme na rande, usínáme, a především šmírujeme sami sebe. Jenže zatímco péče o vlastní vzhled se stala jednou z nejdůležitějších částí našich životů – vždyť kdo by nechtěl vypadat dobře na fotce? –, samotná krása se ocitla v ohrožení, neboť se jí zmocnil kapitalistický trh a vyrobil z ní spotřební produkt. Švédská komiksová superstar a pronikavá glosátorka moderního světa ve své první celobarevné komiksové knize zkoumá, kdy jsme se stali paparazzi vlastních těl. Jak souvisí láska se vzhledem? Co mají společného poslední snímky Marilyn Monroe a selfíčka Kim Kardashian? Která z císařoven měla nejtenčí pas? A co se můžeme naučit od Sněhurčiny macechy?

„Když Christopher Hitchens dopsal svou knihu Bůh není veliký, poslal mi ji, abych si ji přečetl, a já mu řekl, jen napůl v žertu, že má v názvu jedno slovo navíc; bylo by užitečné, kdyby vymazal ‚veliký‘.“ Touto větou otevírá známý spisovatel esej Instinkt svobody. V kolekci brilantně napsaných textů se Rushdie profiluje nejen jako oddaný obhájce svobody slova a umělecké výpovědi, ale především jako znalec světového písemnictví a kultury. Věnuje se velkým literátům 20. století z rodu Kurta Vonneguta nebo Samuela Becketta, srovnává Shakespearovo mistrovství se Cervantesovým, na příkladu Aje Wej-weje, Pussy Riot či Roberta Saviana ukazuje, jakou roli hraje v tvorbě odvaha. Nechybí ani příspěvky, které se věnují dopadení bin Ládina nebo koronavirové pandemii. Rushdie vždy píše s vášnivým zaujetím pro styl, ve kterém se prolíná přesnost pozorování s bohatou obrazností. A se smyslem pro pravdu, bez ohledu na to, jak riskantní může být.

Rodina Starlingových se pravidelně sjíždí z různých koutů Spojených států do prázdninového domku u jezera v Severní Karolíně. Dvakrát do roka se tu setkávají rodiče Richard a Lisa, akademikové z Cornellovy univerzity, se syny Michaelem a Thadem a jejich partnery Diane a Jakem. Tato tradice bude ovšem brzy minulostí – rodiče se dům nečekaně rozhodli prodat a strávit penzi na Floridě. Všechny tak čeká poslední víkend u jezera. Poklidné setkání však naruší tragická událost, jíž se Starlingovi stanou svědky, a na povrch vyplaví tajemství, která před sebou jednotliví členové rodiny dlouho skrývali. Román U jezera řadí Davida Jamese Poissanta mezi nejlepší jižanské autory současnosti. Toto sebevědomé, důvtipné a hluboce procítěné dílo upomene na klasiku ze 60. či 70. let. David James Poissant napsal soubor povídek s názvem The Heaven of Animals, ktery´ byl zatím přeložen do pěti světovy´ch jazyků. Za své dílo obdržel také několik literárních cen, např. GLCA New Writer Award, a na celou řádku jich byl nominován. Jeho prózy otiskly časopisy jako The New York Times nebo The Chicago Tribune. David James Poissant vyučuje tvůrčí psaní na University of Central Florida a žije se ženou a dcerami v Orlandu. U jezera je jeho románovy´ debut.

Ponožky, pyžamo, smoking, rum. To všechno si musí zabalit houslista českého symfonického orchestru, když vyrazí na zahraniční zájezd po koncertních síních. A přidat k tomu notnou dávku trpělivosti, aby se dovedl tísnit v autobusu i v hotelovy´ch pokojích, přežil všechny zastávky na benzinkách i rádoby vtipné požadavky kolegů. Houslista Evžen je navíc dobrák od kosti a svy´m spoluhráčům vychází vstříc prakticky ve všem: ať už potřebují uvolnit hotelovy´ pokoj pro milostná dostaveníčka, nebo chtějí půjčit peníze. K tomu se zamiloval do flétnistky a netuší, jak jí své city vyjevit. Zuzana Dostálová ve svém novém románu dává čtenářům nahlédnout do zákulisí orchestru a odhaluje, že poslové vy´sostného umění často nemají na růžích ustláno. Živit se kulturou není žádny´ med.   Zuzana Dostálová (1976) je violoncellistka a spisovatelka. V roce 2016 publikovala svou prvotinu Proč všichni odcházejí. Je také zakladatelkou projektu Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní. S autorkami Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou vydala novelu Johana (Paseka 2018) a ve stejném roce vyšel v Pasece její druhy´ román Hodinky od Ašera. Roku 2020 vydala třetí román s názvem Soběstačny´.

Může se člověk neustále měnit, aniž by ztratil sám sebe? Ještě mu nebylo třicet, přesto za sebou má několik životů. Zažil dětství v extrémní chudobě, stud za vlastní původ i za sexuální orientaci. Utekl z vesnice do města, kde se už jako náctiletý na gymnáziu snaží co nejvíc vzdálit svým kořenům. Novou identitu touží najít i později na univerzitách v Amiensu a Paříži. Jako spisovatel zažívá nevídaný úspěch, těší se zájmu médií, neustále cestuje a vypráví o svém životě. Pozornost a uznání jsou zpočátku návykové, vždyť přesně o tomhle snil. Jenže postupně se dostavuje únava a znechucení vlastním životem, nejraději by od všeho znovu utekl a pokračoval v nekonečném přetváření sebe sama. Hluboce osobní a dojemný román je největším dílem literární hvězdy od vydání Skoncovat s Eddym B. Kritika i čtenáři ho ocenili jako pozoruhodný návrat autora, který má co říct a nešetří ani sám sebe. Édouard Louis (1992) se narodil jako Eddy Bellegueule v Hallencourtu v severofrancouzské Pikardii. Je autorem románů Skoncovat s Eddym B. (En finir avec Eddy Belleguelle, 2014) a Dějiny násilí (Histoire de la violence, 2016) a editorem sborníku esejů a statí o sociologovi Pierru Bourdieuovi (Pierre Bourdieu. L' insoumission en héritage, 2013). Jeho románový debut mu vynesl postavení nejoceňovanějšího prozaika své generace a byl již přeložen do více než dvaceti jazyků.

Brooklyn, konec 60. let. Stary´ svérázny´ jáhen jednoho dne nakráčí před místního dealera, kterého ještě nedávno učil hrát baseball, a postřelí ho. Spustí tak kaskádu událostí, jež změní život nejen jim dvěma, ale celé různorodé komunitě žijící ve „špatné čtvrti“. Sociální problémy, rasismus a nepokoje jsou spíše pozadím živelného příběhu, ktery´ postupně nabírá parametry pátrání ve stylu Indiana Jonese. Americky´ klasik James McBride, jenž vychází v češtině vůbec poprvé, zde ukazuje jak mistrovské vypravěčské schopnosti, tak svou trvalou víru v lidstvo. Jáhen King Kong voní atmosférou New Yorku a jazzu, potěší milovníky gangsterek a podivínsky´ch hrdinů a je povzbudivou zprávou o tom, že láska a víra žije i v tom nejposlednějším darebákovi. James McBride (1957) je oceňovany´ autor, hudebník a scenárista. Jeho přelomové memoáry The Color of Water, vydané v roce 1996, jsou považovány za americkou klasiku, prodaly se v milionech vy´tisků a čtou se ve školách po cely´ch Spojeny´ch státech. McBride je rodily´ Newyorčan, studoval skladbu na Oberlin Conservatory of Music v Ohiu a žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě. V roce 2015 mu prezident Obama udělil Národní medaili za humanitní vědy za to, že „zlidšťuje složitou diskusi o rasové problematice“. Je držitelem několika čestny´ch doktorátů a v současné době působí na Newyorské univerzitě.

Jediná jistota je Ona. Ta, se kterou vede neustálý dialog. Ta, k níž se sbíhají všechny jeho myšlenky. Ta, kterou miluje. Co se s ní stalo? A jaký je jejich společný příběh? Hrdina Ekstase jako by žil v jemném přechodu mezi spánkem a bděním. Jeho vzpomínky malátně prosakují do snů, ztěžka odkapávají časem a prolínají se se zvuky a krajinami, které se zdají přízračné. Jako by svět s pevnými obrysy a hranami přestal existovat a zůstaly jen vjemy. Tekuté a proměnlivé, které uhýbají, když se jich chceme dotknout. Jakub Šponer se představuje novelou, která upomene na filmová díla jako Věčný svit neposkvrněné mysli či Mé soukromé Idaho nebo Vianův román Pěna dní. Autor svůj text stříhá jako filmový pásek a originálně tak vypráví milostný příběh jedné dvojice. Jakub Šponer (1990) vystudoval ekonomickou žurnalistiku na VŠB v Ostravě a pokračoval v žurnalisticky´ch studiích na Univerzitě Karlově v Praze. Věnuje se hudební publicistice, psal například do časopisu Full Moon, jako hudební redaktor působil na Radiu Wave či přispíval na web ArtZóna. Na Radiu 1 už několik let moderuje pořad Salad Daze. Hraje v kapele Market a pracuje jako redaktor iVysílání České televize.

Píše se rok 1975 a moskevská scénografka Nora Osecká pohřbívá svou babičku Marusju. Z jejího bytu si odnese truhličku s rodinným archivem. Jeho první položky začal psát v roce 1911 kyjevský židovský intelektuál Jakov Oseckij, když posílal dopisy své nevěstě Marusje. Příběhy vnučky a jejího dědečka se v sobě zrcadlí a postupně se přibližují. Přidávají se k nim osudy dalších generací a množství vedlejších postav. Všechny dohromady vypovídají o tom, jaké katastrofy v posledních více než stech letech probíhaly na území postupně zanikajícího ruského impéria, počínaje židovskými pogromy v Kyjevě přes stalinské represe, konče válkou v Jižní Osetii. Román se opírá o reálnou korespondenci autorčiných prarodičů a vyšetřovací spis jejího nespravedlivě souzeného dědečka. Ljudmila Ulická (1943) patří stále k nejčtenějším ruským autorům, přestože ji Putinův režim označil za pátou kolonu. Popularitu jí přinesly romány, které kriticky reflektují události dvacátého století. Do literatury Ulická, vystudovaná genetička, vstoupila až poměrně pozdě, na konci osmdesátých let. Již v raných prózách se dotýkala nepohodlných a často tabuizovaných témat: v novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly lágry, které ve třicátých letech čekaly navrátilce do SSSR, v románu Médea a její děti (1996) deportace menšin z Krymu, k nimž došlo na sklonku druhé světové války, v románu Daniel Stein, překladatel (2006, č. Paseka 2012) mimo jiné postavení křesťana v rodícím se státu Izrael. Ulickou zajímají především drobná hrdinství i selhání, malé příběhy, které se odehrávají v kontextu velkých dějin - jako ty v povídkovém souboru Ženské lži (2002, č. Paseka 2013), které jsou skrz naskrz prošité červenou nití neškodných i kolosálních výmyslů. Jako by autorka velkou historii zcela plánovitě utápěla v soukromé. Ve svém posledním románu Jákobův žebřík (2015) sáhla rovnou po korespondenci svých prarodičů, kterou nepřerušily ani lágry.

Překladatelka Liat a malíř Hilmí se náhodně setkají v New Yorku a zamilují se do sebe. Zatímco on pochází z Palestiny, ona se příští léto musí vrátit do Izraele. Vášnivý, ale neudržitelný intimní vztah, fyzická a duševní blízkost se mísí se strachem ze ztráty vlastní identity a z pohlcení tím druhým. Touha po společném soužití naráží na zapovězené hranice mezi jejich zeměmi, komunitami i rodinami. Společně prozkoumávají město, sdílejí prožitky, fantazie i stesk po domově, nic z toho ale nedokáže smýt vinu, kterou Liat cítí, když svého milence skrývá před rodinou v Izraeli i židovskými přáteli v New Yorku. Příběh výmluvně zachycuje tíhu a bezmoc, kterou si milenci v důsledku nekončícího sporu obou zemí nesou. Svůj vztah musí tajit a lhát o něm, aby se jejich láska nestala další obětí nekonečného politického sporu. Dorit Rabinjanová (1972) je izraelská spisovatelka a scenáristka. Debutovala v roce 1991 sbírkou básní Ken, ken, ken (Ano, ano, ano). Za svou první prózu Simtat Ha-Škedijot Be-Oumridžan (Mandlová ulička v Oumridžanu) získala britskou cenu Jewish Quarterly-Wingate Literary Prize. Psala scénáře pro izraelskou televizi, vydala dětskou ilustrovanou knihu. Za svůj třetí román Všechny řeky obdržela Bernsteinovu cenu pro mladé autory a výroční Izraelskou cenu za hebrejskou literaturu. Rabinjanová je také držitelkou Ceny premiéra Leviho Eškola.