Pistorius & Olšanská strana 2 z 18

Cukrový Kreml je sbírka patnácti povídek, která bezprostředně navazuje na Sorokinovu nejslavnější knihu Den opričníka a je jejím pokračováním. Jednotlivé povídky se odehrávají v blízké budoucnosti, v „opričníkovském“ roce 2028, kdy v Rusku už znovu vládne car prostřednictvím vražedné gardy svých osobních strážců. Samostatné příběhy jsou přitom tematicky spojeny motivem cukrového Kremlu, pamlsku, který car rozdává dětem. Jeho úlomky se nacházejí v kapsách tuláků, mužiků, opričníků, katů, vězňů i jejich dozorců a stávají se tak metaforou režimu, jenž pomocí nasládlého patriotického sentimentu vytváří fasádu, za níž se skrývá despocie a krutost.

Srozumitelně psaná historie matematiky není určena historikům vědy, nýbrž širokému okruhu čtenářů (jimž při četbě knihy stačí znalost středoškolské matematiky). Milan Mareš sleduje příběhy a cesty významných matematických objevů, konceptů a myšlenek, které rozšiřovaly a formovaly intelektuální obzory člověka a následně podmiňovaly vývoj civilizace. Do tohoto rámce pak zasazuje také portréty velkých matematiků, kteří se o nové objevy zasloužili, a poutavě líčí jejich spletité a zajímavé osudy. V Příbězích matematiky se tak mísí vyprávění o matematice s vyprávěním o matematicích v poměru, který neobyčejně plasticky přibližuje onen podivuhodný svět abstraktní vědy.

Román Řeka je až bolestně aktuální knihou o utečencích, jakkoliv se odehrává před 70 lety během laponské války (září 1944 – duben 1945) na dalekém severu. Tehdy své domovy opustilo na 60 000 uprchlíků. Hlavní hrdinka románu, třináctiletá dívka, musí před ustupujícími německými vojáky převést do bezpečí za řeku Torne, která je hranicí oddělující Finsko a Švédsko a zároveň v symbolické rovině hranicí mezi životem a smrtí, stádo krav, najít těhotnou matku a postarat se o ni. Ale ani po překročení hranice není její život jednodušší. Setkává se s neutěšenými poměry v utečeneckých táborech, s hladem, nakažlivými nemocemi, strachem, nevraživostí některých místních obyvatel i vyčerpáním. A během svého dlouhého putování postupně dospívá.

Román Řeka je až bolestně aktuální knihou o utečencích, jakkoliv se odehrává před 70 lety během laponské války na dalekém severu, kde Finsko od Švédska odděluje řeka Tornio. Hlavní hrdinkou románu, třináctiletá dívka, musí před ustupujícími německými vojáky převést do bezpečí za tuto řeku, která je finskou hranicí a zároveň v symbolické rovině hranicí mezi životem a smrtí, stádo krav, najít těhotnou matku a postarat se o ni. Ale ani po překročení hranice není její život jednodušší. Setkává se s neutěšenými poměry v utečeneckých táborech, s hladem, nakažlivými nemocemi, strachem, nevraživostí místních obyvatel i vyčerpáním. A během svého dlouhého putování postupně dospívá.

Na jaře roku 1610 vydal Galileo Galilei nevelký spisek Hvězdný posel, věnovaný florentskému vévodovi Cosimovi II. Medicejskému, v němž jako první popsal pozorování oblohy pomocí dalekohledu a oznámil objev Jupiterových měsíčků. Jeden výtisk poslal rovněž Johannesu Keplerovi, který záhy Galileovy zaslal obsáhlý dopis, v němž jeho objevy ocenil, a tuto svoji recenzi také pod jménem Rozprava s hvězdným poslem zveřejnil tiskem. Oba tyto útlé svazky, která výrazně vstoupily do dobové diskuse o kosmologickém uspořádání a které jsou i skvělou ukázkou renesanční stylistiky, patří mezi nejdůležitější astronomické práce všech dob. Kniha přináší jejich překlad spolu se zasvěceným komentářem, který osvětluje podstatu Galileových objevů, stejně jako jejich dobové souvislosti.

V horách Jižního Tyrolska, na pomezí tří současných států – Itálie, Švýcarska a Rakouska – ležela kdysi vesnička zvaná Curon Venosta (německy Graun im Vinschgau). Dnes z ní zbyla jen kostelní zvonice čnící nad hladinu umělého jezera, k níž se houfně sjíždějí turisté, aby si pořídili efektní fotografie. Vypravěčka Trina líčí osudy zdejších německy mluvících obyvatel, násilnou a nenáviděnou italianizaci tohoto kraje v období Mussoliniho fašismu, vábení německého nacismu, jemuž podlehla řada sousedů a jež jí odcizilo také dceru i syna, vypráví o letité snaze některých z vesničanů zabránit výstavbě přehrady, která má zatopit jejich domy, i o lhostejnosti a krátkozrakosti ostatních. Na Trinu a jejího manžela Ericha dopadají všechny historické události drtivou silou. Přesto však odmítají opustit místo, kde se narodili a žili oni i jejich předkové. Trinino vyprávění zachycuje nejenom jeden velmi zajímavý příběh dvacátého století, ale i obtížné hledání vlastní identity v pohraniční oblasti.

V horách Jižního Tyrolska, na pomezí tří současných států - Itálie, Švýcarska a Rakouska - ležela kdysi vesnička zvaná Curon Venosta (německy Graun im Vinschgau). Dnes z ní zbyla jen kostelní zvonice čnící nad hladinu umělého jezera, k níž se houfně sjíždějí turisté, aby si pořídili efektní fotografie. Vypravěčka Trina líčí osudy zdejších německy mluvících obyvatel, násilnou a nenáviděnou italianizaci tohoto kraje v období Mussoliniho fašismu, vábení německého nacismu, jemuž podlehla řada sousedů a jež jí odcizilo také dceru i syna, vypráví o letité snaze některých z vesničanů zabránit výstavbě přehrady, která má zatopit jejich domy, i o lhostejnosti a krátkozrakosti ostatních. Na Trinu a jejího manžela Ericha dopadají všechny historické události drtivou silou. Přesto však odmítají opustit místo, kde se narodili a žili oni i jejich předkové. Trinino vyprávění zachycuje nejenom jeden velmi zajímavý příběh dvacátého století, ale i obtížné hledání vlastní identity v pohraniční oblasti.

V roce 1979 vstoupila Rudá armáda do Afghánistánu a toto velmocenské dobrodružství se postupem doby proměnilo ve vleklou a nesmírně krutou, traumatizující válku, v níž zahynuly téměř dva milióny Afghánců a 25 000 sovětských vojáků. Zinkoví chlapci jsou třetí knihou laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení, vášnivé diskuse a dokonce i soudní proces. Znamenala však i předěl v autorčině životě i díle. Po dvou knihách s poměrně nekonfliktními tématy Velké vlastenecké války se zde Alexijevičová poprvé dostala do zásadního sporu s oficiální doktrínou i míněním velké části ruské společnosti. Sama o svých zážitcích z návštěvy Afghánistánu mluví jako o klíčovém zlomu ve svých úvahách o podstatě komunistického režimu a ve své nobelovské řeči tento okamžik popisuje takto: Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou ze dne na den. (…) Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva odrostlí sovětští studenti (…) zabíjejí v cizí zemi lidi, jež neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati, chápeš?!“ Kniha Zinkoví chlapci není rozborem válečné situace, ani výčtem akcí se statistikou padlých. Je sestavena z rozhovorů se sovětskými vojáky přeživšími afghánskou válku a také s příbuznými těch, kteří se z ní vrátili v zinkových rakvích. A právě mozaika těchto útržků vzpomínek a úvah vydává svědectví o nesmyslnosti a hrůze celého tažení, o mravním rozvratu a naprosté devalvaci lidského života, jež přineslo. Má neobyčejnou dokumentární sílu a je velmi aktuální navzdory osmadvaceti rokům, které uplynuly od jejího vydání i od ukončení afghánské agrese.

26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.

Doba z druhé ruky je zcela výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky nejprestižnějších ruských, evropských i amerických literárních cen. Konec komunistického režimu a následující rozpad sovětského impéria přinesl jeho občanům po počátečních nadějích zklamání, frustraci a dezorientaci. Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu… Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové knihy považují za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let. Byla to chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, po níž přišlo vystřízlivění. Kapitalismus si Rusové představovali jako jakýsi velký supermarket a najednou se ze dne na den probudili v zemi, která patřila do třetího světa a jíž přestali rozumět. Anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, bezostyšné loupení a zločinnost, ztrátu orientace, hospodářský pokles a korupci. Doba z druhé ruky je kniha, jež nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Čtenáře nutí zamyslit se, co je to Rusko a proč je neschopné rychlejší modernizace. Proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85 % a proč 70 % Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale, žel bohu, i stále militantnější. Knihy Světlany Alexijevičové na pomezí beletrie a investigativní žurnalistiky byly přeloženy již do 22 jazyků a autorka za ně byla oceněna řadou prestižních cen v Německu, Švédsku, Polsku, Francii a USA, mimo jiné Herderovou cenou (1999), National Book Critics Circle Award (2005), Mírovou cenou německých knihkupců (2013), Prix Médicis essai (2013). 8. října 2015 se Světlana Alexijevičová stala držitelkou Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015.

Doktor Garin je epický dobrodružný román, jehož autor nepřestává čtenáře udivovat ohňostrojem nápadů a mistrovskou schopností žonglovat formou. Pohrává si při tom s prvky žánrů satirického, dystopického, epistolárního, fantastického, objevují se v něm i útržky deníků, fragmenty laciných seriálových románů a další brakové literatury.Příběh románu Doktor Garin je situován do blízké budoucnosti: většina evropských a postsovětských států se rozpadla, na jejich místě vznikla řada malých nástupních státečků, vedoucích spolu neustálé boje, stále významnější roli v celém euroasijském prostoru hrají Číňané a islamisté. Vedle lidí obývají svět také další bytosti – malí a velcí tvorové, štětinatí mutanti, žijící v lesních bažinách, zombie… A tímto fantaskním, rozvráceným a rozbouřeným světem nechává autor procházet svého hrdinu, humanistického intelektuála a lékaře Garina (jehož čtenář může znát již z dřívějšího románu Vánice).Garin na svém putování z altajského sanatoria, zničeného při vypuknutí války, prochází řadou bizarních míst a prostředí – komunou ozbrojených anarchistů, úkrytem pašeráků drog, hraběcím dvorcem či sídlem obří statkářky, zažije zničující raketový útok na altajské hlavní město, ztratí při něm svou milovanou ženu, je zajat lesním národem, který jej spolu s dalšími zajatci přinutí k otrocké práci, uniká z jeho zajetí… Jeho putování tak připomíná jinou slavnou knihu ruské literatury – Doktora Živaga, na niž Sorokin odkazuje nejen titulem, ale i řadou motivů, včetně u Sorokina doposud zcela neznámého motivu hluboké lásky, pomáhající jeho hrdinům přežít odloučení, chaos a vraždění a nalézt smysl života.

Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car. Země je obehnána Velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 miliónů Číňanů a čínština se stává módním jazykem… Takový je svět Sorokinovy ostré antiutopistické satiry, které zobrazuje jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny. Román nabízí grandiosní obraz Ruska na cestě zpět k minulosti. Myšlení a jazyk 16. století se tu mísí s novodobými reáliemi, asiatský despotismus, korupce a cynismus se spojují s moderní technologií a ruským nacionalismem. Noví orpičnici se tu projíždějí v červených mercedesech, vyzdobených psí hlavu na chladiči a koštětem na kufru. Tyto symboly stejně jako v době Ivana Hrozného hrozí každému, kdo se protiví carově moci, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy. Sorokin tak především varuje před nebezpečným směrem dalšího politického vývoje, před sklonem k isolacionismu a tendencí k barbarství, která se mu zdá být částí ruské metafyziky.

Doktor Garin je epický dobrodružný román, jehož autor nepřestává čtenáře udivovat ohňostrojem nápadů a mistrovskou schopností žonglovat formou. Pohrává si při tom s prvky žánrů satirického, dystopického, epistolárního, fantastického, objevují se v něm i útržky deníků, fragmenty laciných seriálových románů a další brakové literatury. Příběh románu Doktor Garin je situován do blízké budoucnosti: většina evropských a postsovětských států se rozpadla, na jejich místě vznikla řada malých nástupních státečků, vedoucích spolu neustálé boje, stále významnější roli v celém euroasijském prostoru hrají Číňané a islamisté. Vedle lidí obývají svět také další bytosti – malí a velcí tvorové, štětinatí mutanti, žijící v lesních bažinách, zombie… A tímto fantaskním, rozvráceným a rozbouřeným světem nechává autor procházet svého hrdinu, humanistického intelektuála a lékaře Garina (jehož čtenář může znát již z dřívějšího románu Vánice). Garin na svém putování z altajského sanatoria, zničeného při vypuknutí války, prochází řadou bizarních míst a prostředí – komunou ozbrojených anarchistů, úkrytem pašeráků drog, hraběcím dvorcem či sídlem obří statkářky, zažije zničující raketový útok na altajské hlavní město, ztratí při něm svou milovanou ženu, je zajat lesním národem, který jej spolu s dalšími zajatci přinutí k otrocké práci, uniká z jeho zajetí… Jeho putování tak připomíná jinou slavnou knihu ruské literatury – Doktora Živaga, na niž Sorokin odkazuje nejen titulem, ale i řadou motivů, včetně u Sorokina doposud zcela neznámého motivu hluboké lásky, pomáhající jeho hrdinům přežít odloučení, chaos a vraždění a nalézt smysl života.

Jiný svět patří mezi nejvýznamnější knihy 20. století. Je totiž jednou z prvních, jež západním čtenářům zprostředkovala osobní svědectví o sovětských koncentračních táborech, o zvrácenosti a krutosti komunistického režimu. Její autor Gustaw Herling-Grudziński se dostal do soukolí ruského represivního systému v březnu 1940, když se pokusil uprchnout z Polska okupovaného Němci i Rudou armádou. Člověk, který ho měl převést přes litevskou hranici, byl provokatér ve službách KGB. Po půlročním vězení v Grodně byl jedenadvacetiletý Herling-Grudziński odsouzen k pětiletému pobytu v táboře nucených prací a odeslán do lágru v Jercevu, jenž byl součástí kargopolských táborů, táhnoucích se podél železnice z Vologdy do Archangelska. V jercevském gulagu strávil půldruhého roku a byl odtamtud jakožto polský občan propuštěn po dramatické protestní hladovce 20. ledna 1942. Tehdy už Sovětský svaz napadený fašistickým Německem revidoval svůj vztah vůči Polsku a umožňoval budování polských jednotek k boji proti Hitlerovi. Herling-Grudziński vstoupil do polského vojenského sboru formujícího se v jižním Kazachstánu a v jeho řadách se zúčastnil bojů v Itálii. Po skončení války pak sepsal své otřesné vzpomínky na gulag a spojil je v knize Jiný svět, která vyšla nejprve anglicky v roce 1951. a brzy byla přeložena do mnoha jazyků (pouze francouzské vydání vyšlo vinou protestů komunistů teprve v roce 1985) a po roce 1991 se dočkala vydání též v postkomunistických státech. Jiný svět je však nejen důležitým dokumentem, jehož memento dodnes neztratilo svůj význam a platnost, ale také živým literárním dílem, jak zdůrazňoval ve své předmluvě k prvnímu vydání již Bertrand Russell a po něm pak i řada recenzentů. Je zkrátka knihou stejně čtivou a zajímavou, jako potřebnou.

Jiný svět patří mezi nejvýznamnější knihy 20. století. Je totiž jednou z prvních, jež západním čtenářům zprostředkovala osobní svědectví o sovětských koncentračních táborech, o zvrácenosti a krutosti komunistického režimu. Její autor Gustaw Herling-Grudziński se dostal do soukolí ruského represivního systému v březnu 1940, když se pokusil uprchnout z Polska okupovaného Němci i Rudou armádou. Člověk, který ho měl převést přes litevskou hranici, byl provokatér ve službách KGB. Po půlročním vězení v Grodně byl jedenadvacetiletý Herling-Grudziński odsouzen k pětiletému pobytu v táboře nucených prací a odeslán do lágru v Jercevu, jenž byl součástí kargopolských táborů, táhnoucích se podél železnice z Vologdy do Archangelska. V jercevském gulagu strávil půldruhého roku a byl odtamtud jakožto polský občan propuštěn po dramatické protestní hladovce 20. ledna 1942. Tehdy už Sovětský svaz napadený fašistickým Německem revidoval svůj vztah vůči Polsku a umožňoval budování polských jednotek k boji proti Hitlerovi. Herling-Grudziński vstoupil do polského vojenského sboru formujícího se v jižním Kazachstánu a v jeho řadách se zúčastnil bojů v Itálii. Po skončení války pak sepsal své otřesné vzpomínky na gulag a spojil je v knize Jiný svět, která vyšla nejprve anglicky v roce 1951. a brzy byla přeložena do mnoha jazyků (pouze francouzské vydání vyšlo vinou protestů komunistů teprve v roce 1985) a po roce 1991 se dočkala vydání též v postkomunistických státech. Jiný svět je však nejen důležitým dokumentem, jehož memento dodnes neztratilo svůj význam a platnost, ale také živým literárním dílem, jak zdůrazňoval ve své předmluvě k prvnímu vydání již Bertrand Russell a po něm pak i řada recenzentů. Je zkrátka knihou stejně čtivou a zajímavou, jako potřebnou.

Román Čtyři domovy a stesk získal Eškolu Nevovi, jednomu z nejlepších a nejoceňovanějších současných izraelských autorů, brzy po svém vydání mezinárodní slávu a uznání. Vykresluje poutavý obraz izraelské společnosti, již rozdělují hluboké trhliny mezi Izraelci a Araby, ortodoxními a sekulárními Židy, Sefardy a Aškenázy. Příběh se odehrává na pozadí mírových jednání v Norsku v roce 1995, zavraždění předsedy vlády Jicchaka Rabina a následných teroristických útoků. Vystupují v něm tři různorodé dvojice, které spojuje místo, v němž bydlí – osada Castel, původně arabská, avšak opuštěná během Války za nezávislost svými arabskými obyvateli. Studenti Amir a Noa zde hledají svůj první domov v podnájmu u manželů Zakianových, imigrantů pocházejících z Iránu, jež rozděluje vztah k religiozitě a způsobu života podřízenému náboženským pravidlům. Zatímco Moše by pod vlivem svého bratra rabína chtěl, aby se jeho rodina více přiklonila k tradičnímu židovskému náboženství, jeho žena Sima rezolutně odmítá vychovávat své děti v ortodoxním duchu. Třetí dvojicí jsou pak manželé Rouwen a Nechama, ochromení smrtí syna padlého v Libanonu. Rodinnou krizí však trpí nejvíce jejich mladší syn Gidi. Do osady přichází za prací také starý palestinský dělník Sádik, narozený v domě Zakianových, ze kterého utekl se svými rodiči, když byl ještě malý chlapec. Všichni tito hrdinové se vypořádávají se svými traumaty a snaží se znovu vybudovat či nalézt svůj domov.