Pistorius & Olšanská strana 3 z 18

Román Čtyři domovy a stesk získal Eškolu Nevovi, jednomu z nejlepších a nejoceňovanějších současných izraelských autorů, brzy po svém vydání mezinárodní slávu a uznání. Vykresluje poutavý obraz izraelské společnosti, již rozdělují hluboké trhliny mezi Izraelci a Araby, ortodoxními a sekulárními Židy, Sefardy a Aškenázy. Příběh se odehrává na pozadí mírových jednání v Norsku v roce 1995, zavraždění předsedy vlády Jicchaka Rabina a následných teroristických útoků. Vystupují v něm tři různorodé dvojice, které spojuje místo, v němž bydlí – osada Castel, původně arabská, avšak opuštěná během Války za nezávislost svými arabskými obyvateli. Studenti Amir a Noa zde hledají svůj první domov v podnájmu u manželů Zakianových, imigrantů pocházejících z Iránu, jež rozděluje vztah k religiozitě a způsobu života podřízenému náboženským pravidlům. Zatímco Moše by pod vlivem svého bratra rabína chtěl, aby se jeho rodina více přiklonila k tradičnímu židovskému náboženství, jeho žena Sima rezolutně odmítá vychovávat své děti v ortodoxním duchu. Třetí dvojicí jsou pak manželé Rouwen a Nechama, ochromení smrtí syna padlého v Libanonu. Rodinnou krizí však trpí nejvíce jejich mladší syn Gidi. Do osady přichází za prací také starý palestinský dělník Sádik, narozený v domě Zakianových, ze kterého utekl se svými rodiči, když byl ještě malý chlapec. Všichni tito hrdinové se vypořádávají se svými traumaty a snaží se znovu vybudovat či nalézt svůj domov.

Bamalama, vydaná v roce 1993, je sbírka krátkých nekorektních textů, pro něž je Rosa Liksom považována za jednu z nejvýznamnějších současných evropských autorek. Titul knížky odkazuje na bláznivý rokenrol Bama Lama Bama Loo jednoho z králů tohoto žánru Little Richarda. Její minipříběhy, kterými si získala čtenáře z desítek zemí, se nebojí dotknout žádného společenského tabu, ať už se jedná o bezdomovectví, drogy, alkoholismus či různé podoby sexuality. Jako by ji lákaly každé dveře, nad nimiž bliká nápis „Zákaz vstupu“. Do prostoru za nimi vchází svobodně, přímočaře, bez jakéhokoliv moralizování, s neobyčejným smyslem pro detaily, živý jazyk a černý groteskní humor, jímž jakoby stroboskopickými záblesky nasvěcuje život svých nehrdinských hrdinů, pohybujících se často na samém okraji společnosti.

Román Jenom matka navazuje na Jacobsenovu trilogii líčící osamělý život několika generací jedné rodiny těsně pod severním polárním kruhem, a mění ji tak v tetralogii. V prvním dílu celého příběhu Ostrov se čtenáři seznámili s příslušníky rodu Hanse Barroye na stejnojmenném ostrůvku, v druhém dílu Bílý oceán se pak osudu této malé kolonie neblaze dotkne druhá světová válka a německá okupace, zatímco ve třetím dílu Oči nemlčí se hlavní postava Ingrid odhodlá v létě roku 1946 ostrov opustit – vydá se hledat otce své téměř roční dcery, kterého vlny vyplavily na břeh ostrova po katastrofě lodi Rigel. Pátrání bylo bezvýsledné a Ingrid se vrátila na rodný ostrov. Od války uběhlo již několik let a ostrov je zabydlenější. Některé kolaboranty z širšího okolí stihl trest, jiní se dál tváří jakoby nic. Na Barroy přibyde nové dítě: z pevniny se přistěhuje malý chlapec, jehož otcem byl německý voják. Ingrid ho adoptuje. Roky plynou, děti začnou chodit do školy a z dopisů, které Ingrid dostává z pevniny, je patrné, že kdysi chudá země směřuje k sociálnímu blahobytu. Do takřka idylického koloběhu rutinních prací, jimž se ostrované věnují, však zasáhne tragédie. A Ingrid, která se v mládí ujala dvou cizích dětí, jejichž rodiče zmizeli, a teď vychovává vlastní dceru Kaju a dalšího sirotka Mathiase, má již jedinou ctižádost – být prostě matka.

Kniha Černá kronika lásky měla vyjít v českém překladu v roce 1978, avšak tehdejší cenzura nechala kvůli politické nepřijatelnosti autora celý vytištěný náklad odvézt do stoupy, takže se k českým čtenářům dostává až nyní. Román, v němž se promítá přítomnost i budoucnost, sen a realita, se odehrává v jarních měsících roku 1939 a je situován do krajiny autorova dětství - okolí litevského Vilna (Vilniusu), patřícího v té době Polsku. Tadeusz Konwicki v něm vypráví příběh první lásky dvou maturantů Vítka a Aliny. Vzorný student z neúplné rodiny a oddaná dcera polského plukovníka prožívají svůj vášnivý vztah jako ten největší, nejopravdovější, jediný a poslední. Okouzleni jeden druhým nevšímají si ani rozkvétajícího jara v údolí řeky Vilenky, ani dusné atmosféry neodvratně se blížící války, ohlašující se poplašnými sirénami, plynovými maskami a příchodem vojenských oddílů. Předtucha tragického konce lásky i dětství však visí nad jejich osudem stejně jako neodvratný konec tehdejší Litvy, jež "byla tenkrát velikým zapadajícím sluncem, které po sobě zanechává paprsky podivuhodného světla a zbytky dohasínající duhy".

Rozsáhlá historická freska Říše musí zemřít popisuje politický a kulturní vývoj v Rusku během prvních sedmnácti let 20. století, tedy v době klíčové pro osudy této země a s ní i celého světa. Michail Zygar, zkušený reportér a publicista, při tom použil žánr, který v historické literatuře není zcela obvyklý reportáž, čímž se mu podařilo dobu, vzdálenou dnešnímu čtenáři již více než sto let, maximálně přiblížit, takže jeho text působí jako strhující thriller. Před čtenářem v nečekaných souvislostech vyvstává řada historických událostí hladové bouře, koloniální válka s Japonskem, politické vraždy, zápas o konstituční monarchii, násilí levicových teroristů, úspěchy a skandály ruského moderního umění, vztahy mezi členy vládnoucí dynastie, bitvy první světové války. Všechny tyto události se splétají v dramatický děj, který se postupně, stále více a více, vymykal jakékoliv kontrole. A spolu s nimi se na historické plátno promítají s neobyčejnou ostrostí i postavy jejich hybatelů a protagonistů členů carské rodiny, ministrů, policistů, mecenášů, spisovatelů, hudebníků, malířů a dalších osobnosti ruského politického, kulturního a duchovního života , z nichž se mnozí snažili dělat pro budoucnost své země to nejlepší, a přesto jejich společné snažení nakonec vyústilo v nechtěnou a po všech stránkách tragickou bolševickou revoluci.

Michail Zygar, ruský novinář a bývalý šéfredaktor nezávislé televizní stanice Dožď, se po nuceném odchodu z této stanice věnuje ruské moderní historii. Rozsáhlá freska Říše musí zemřít popisuje politický a kulturní vývoj v Rusku během sedmnácti prvních let 20. století, tedy během doby klíčové pro osudy této země a s ní i celého světa. Neopírá se při tom o žádná nová fakta, avšak události popisuje v žánru novinářské publicistiky a před čtenáře předestírá rozsáhlou fresku historických událostí a postav, které se objevují v nových nečekaných souvislostech. Ukazuje, jak se mnoho lidí snažilo dělat to nejlepší pro budoucí vývoj své země, a přesto z jejich snažení nakonec vzešlo nechtěné a tragické vyústění bolševické revoluce. Jakkoliv je doba, které se Zygarova kniha věnuje, již vzdálená, text je neobyčejně živý a čtenářsky vzrušující a nabízí nový komplexní pohled na předrevoluční dobu a na samotný bolševický převrat.

Jeden z nejzajímavějších současných izraelských románů v níž autor s čtenářem hraje podivuhodnou hru na pravdu a zkoumá limity upřímnosti. Eškol Nevo v jednom rozhovoru řekl, že tato kniha vznikla z hříčky, která ho napadla, když se mu nedařila práce na jiném textu: co by se stalo, kdyby vzal všechny otázky, které dostává v nejrůznějších rozhovorech a na literárních setkáních, a odpověděl na ně naprosto upřímně, bez zábran, bez politické korektnosti a jakékoli opatrnosti? Nejprve se věnoval nápadu jen jako jakémusi cvičení, bez aspirace na zveřejnění, ale po několika měsících prý ke svému překvapení zjistil, že se z textu vynořují postavy i děj. Výsledkem je kniha, která bezesporu patří k jeho nejodvážnějším. Vypravěčem je úspěšný spisovatel středního věku trpící depresemi a tvůrčí krizí, z nichž se snaží vypsat tak, že odpovídá na stokrát ohrané dotazy čtenářů - sám pro sebe, s upřímností, jaké je schopen, "do šuplíku". Místo otřepaných frází se pouští do osobních vzpomínek a úvah; postupně se před námi smývá pozlátko spisovatelské profese a stáváme se svědky jeho života, hanby a strachu. Jakoby mimochodem a s nevídanou otevřeností se mezi barvitými historkami, filozofickými úvahami a vzpomínkami proplétá tiché, ale naléhavé osobní drama, rozpad manželství s milovanou ženou, odcizení dcery, umírající kamarád z dětství a vlastní morální selhání Nevova polofiktivního hrdiny.

Sebastiano Vassalli situoval svou nejslavnější knihu Chiméra do vesničky jménem Zardino, jež kdysi ležela v Pádské nížině. Zde se na přelomu 16. a 17. století odehrává příběh dívky jménem Antonia, zardinské čarodějnice. Antonia vyrůstala u jeptišek v novarském nalezinci, odkud si ji v jejích deseti letech odvezli bezdětní manželé Nidasiovi, kteří se k ní chovali jako k vlastní a poskytli jí šťastné dětství a dospívání. Zato ve vesnici ji lidé nemohli odpustit její krásu a jinakost. A lidská nenávist, spojená s nevědomostí a strachem, se stane Antonii osudnou. Příběh zardinské čarodějnice se promítá na pozadí široké historické fresky zaplněné řadou výrazných postav. Setkáváme se tu loupeživým rytířem Caccettou a jeho ozbrojenou bandou, falešným knězem pěstujícím v kostele bource morušového a knězem sužujícím své farníky bigotností, katem a jeho pacholky, intrikujícími biskupy, rýžaři, lacknechty, inkvizitory... Vassalli čtenáře se syrovou objektivitou, důkladností a bez příkras seznamuje s tehdejším drsným životem na rýžových polích i tíživým ovzduším katolické protireformace. Zardino už neexistuje, nezbylo po něm nic. Z této mlhou obestřené nicoty vytáhl autor na světlo denní strhující příběh, zasutý hluboko v minulosti, a zpracoval jej svým nezaměnitelným způsobem do podoby, za nějž získal v roce 1990 významnou italskou literární cenu Strega a který dodnes budí obrovský zájem čtenářů.

Minipříběhy psané z nevšední perspektivy a okořeněné pořádnou dávkou černého humoru z pera uznávané finské spisovatelky Rosy Liksom. Ať už je jejich hlavním hrdinou taxikář vyprávějící hororové příběhy, pytlák marně toužící po kousku společenského uznání, žena s třinácti košťaty a třinácti telefony, či muž, kterému medvěd ukradl motorovou pilu, jednotlivé výpovědi nadchnou svým osobitým, dost možná i trochu absurdním pohledem na život.

Čtyři autobiografické prózy Ljudmily Petruševské ukazují drsný obraz dospívání v Rusku během druhé světové války a těsně po ní. Hrdinka povídek, zanedbávaná holčička, se protlouká světem, v němž vládne hrubá síla a zákon smečky, nemá skutečný domov a touží po mamince, která ji opustila kvůli studiu v daleké Moskvě. Strasti a útrapy, jimiž prochází, se promítají na pozadí velkých dějin. Fyzická likvidace „nepřátel státu“ během Velkého teroru, při němž byla zatčena a popravena značná část její rodiny, válečné zmatky, hladomor, žebrání, katastrofální nedostatek bytů, bezprizorná potulka, ale i neuhasitelná touha po svobodě – to vše je realitou dívčina dětství. Dospělý hlas autorčiných vzpomínek přitom prostupuje dětská imaginace a nepřízeň osudu se v jejím vyprávění setkává s lehkou ironií. Střízlivě psané povídky bez jakékoli sebelítosti prostředkují nevšedně křehký a čistý pohled na nemilosrdnou dobu. Anglická verze nejdelšího textu této knihy, Holčička z hotelu Metropol, byla v roce 2017 nominována na National Book Critics Circle Award v kategorii autobiografie.

Sergej Lebeděv se ve svém thrilleru Debutant nechal inspirovat skutečnými aférami spojenými s vraždami ruských emigrantů. Čtenáři odhaluje dlouhou historii vývoje bojových jedů v Sovětském svazu a upozorňuje na používání těchto zbraní pro likvidaci nepohodlných osob i v současnosti. Téma nabývá nečekané aktuálnosti v souvislosti s ohrožením pražských politiků ze strany ruského režimu vyvolaným odstraněním sochy maršála Koněva. Skvěle gradovaný příběh k sobě přivádí Kalitina, bývalého vedoucího chemika utajeného vojenského výzkumného ústavu, v němž se vyvíjely bojové jedy, a podplukovníka Šeršňova, agenta FSB vyslaného, aby Kalitina zabil. Kalitin, vždy slepě oddaný své práci a považující se za stvořitele, jenž vyvinul dokonalý, neodhalitelný jed, nazvaný Debutant, se po rozpadu SSSR nechtěl smířit s úpadkem svého ústavu a se vzorkem svého vynálezu emigroval na Západ. Očekával, že tam ocení jeho schopnosti, ale byl pouze zpravodajsky vytěžen a se změněnou identitou poslán do ústraní. Plynou desetiletí, Kalitin stárne a ve vzpomínkách se vracívá do svého světa – do Ruska, do dob socialismu, do uzavřeného města a přísně tajného ústavu, kde syntetizoval své jedy. Teprve když dojde k vraždě jiného uprchlého agenta neznámou látkou, která by mohla pocházet z jeho bývalé laboratoře, rozpomene se západní rozvědka znovu na jeho jméno a povolá jej do komise vyšetřující podivnou smrt. Tím však bezděky prozradí jeho ukrývanou identitu a ruská tajná služba za ním vyšle své agenty. A od tohoto okamžiku se k sobě oběť a vrahové neúprosně blíží…

Čtyři autobiografické prózy Ljudmily Petruševské ukazují drsný obraz dospívání v Rusku během druhé světové války a těsně po ní. Hrdinka povídek, zanedbávaná holčička, se protlouká světem, v němž vládne hrubá síla a zákon smečky, nemá skutečný domov a touží po mamince, která ji opustila kvůli studiu v daleké Moskvě. Strasti a útrapy, jimiž prochází, se promítají na pozadí velkých dějin. Fyzická likvidace "nepřátel státu" během Velkého teroru, při němž byla zatčena a popravena značná část její rodiny, válečné zmatky, hladomor, žebrání, katastrofální nedostatek bytů, bezprizorná potulka, ale i neuhasitelná touha po svobodě - to vše je realitou dívčina dětství. Dospělý hlas autorčiných vzpomínek přitom prostupuje dětská imaginace a nepřízeň osudu se v jejím vyprávění setkává s lehkou ironií. Střízlivě psané povídky bez jakékoli sebelítosti prostředkují nevšedně křehký a čistý pohled na nemilosrdnou dobu.

Sergej Lebeděv se ve svém thrilleru Debutant nechal inspirovat skutečnými aférami spojenými s vraždami ruských emigrantů. Čtenáři odhaluje dlouhou historii vývoje bojových jedů v Sovětském svazu a upozorňuje na používání těchto zbraní pro likvidaci nepohodlných osob i v současnosti. Téma nabývá nečekané aktuálnosti v souvislosti s ohrožením pražských politiků ze strany ruského režimu vyvolaným odstraněním sochy maršála Koněva. Skvěle gradovaný příběh k sobě přivádí Kalitina, bývalého vedoucího chemika utajeného vojenského výzkumného ústavu, v němž se vyvíjely bojové jedy, a podplukovníka Šeršňova, agenta FSB vyslaného, aby Kalitina zabil. Kalitin, vždy slepě oddaný své práci a považující se za stvořitele, jenž vyvinul dokonalý, neodhalitelný jed, nazvaný Debutant, se po rozpadu SSSR nechtěl smířit s úpadkem svého ústavu a se vzorkem svého vynálezu emigroval na Západ. Očekával, že tam ocení jeho schopnosti, ale byl pouze zpravodajsky vytěžen a se změněnou identitou poslán do ústraní. Plynou desetiletí, Kalitin stárne a ve vzpomínkách se vracívá do svého světa - do Ruska, do dob socialismu, do uzavřeného města a přísně tajného ústavu, kde syntetizoval své jedy. Teprve když dojde k vraždě jiného uprchlého agenta neznámou látkou, která by mohla pocházet z jeho bývalé laboratoře, rozpomene se západní rozvědka znovu na jeho jméno a povolá jej do komise vyšetřující podivnou smrt. Tím však bezděky prozradí jeho ukrývanou identitu a ruská tajná služba za ním vyšle své agenty. A od tohoto okamžiku se k sobě oběť a vrahové neúprosně blíží…

Tel Aviv, rok 2003. Druhá palestinská intifáda je v plném proudu, vybuchují izraelské restaurace, tržiště i autobusy, armáda tvrdě zakročuje proti obyvatelstvu na palestinských území. Uprostřed vší té abnormality dva mladí muži, vypravěči Gavronova románu, chtějí žít normálním životem : Izraelec Ejtan přezdívaný Krokodýl, zaměstnanec start-upové firmy nabízející řešení pro úsporu času, jenž se shodou neuvěřitelných náhod ocitne u tří po sobě jdoucích teroristických útoků a pokaždé vyvázne, takže se stane jakousi národní celebritou proti své vůli; a Palestinec Fahmí, jehož matka zahyne vinou okupace, islamistický džihád mu sebere bratra a on sám se bez velkého nadšení nechá vtáhnout do aktivní teroristické buňky. Dva nepravděpodobné, a přece věrohodné osudy se propletou - mimo jiné při pátrání takřka detektivním po tom, co vlastně dělal v Tel Avivu jeden z Izraelců zavražděných při teroristickém útoku…

Nepříliš úspěšný arabský spisovatel a novinář, hrdina nového románu Sajjida Kašuy, se živí psaním memoárů na zakázku a zaznamenáváním cizích životních příběhů. Zatímco žije s rodinou ve Spojených státech, dostane zprávu, že jeho otec v Izraeli je těžce nemocný, a vypraví se za ním, aby s ním byl v jeho posledních chvílích. Současně se však chce vypořádal i s traumaty své vlastní minulosti a přítomnosti. Před čtenářem se tak postupně rozplétá tajemstvím opředený příběh podivného manželství se ženou jménem Palestina i hluboké roztržky s rodinou a nuceného odchodu z rodné vesnice. Román, spojující v sobě rovinu osobní i politickou, národní i univerzální, rozehrává témata exilu a vzpomínek, umírání, ztráty vlasti a kořenů i touhy po lásce. Je vrcholem dosavadní Kašuovy tvorby a potvrzuje jej v roli neobyčejně originálního hlubokého autora postihujícího odcizení v současném světě, autora, jehož tvůrčí hybnou silou je tragická rozpolcenost mezi vrozenými arabskými kořeny a osvojenou židovskou kulturou.

Nevelká novela je nabitá dějem a šokujícími dokumenty. Některé pocházejí ze sovětských, resp. ruských archivů, např. směrnice o rozebrání zařízení německých koncentračních táborů a jejich opětovném složení v táborech GULAGu nebo směrnice o zacházení se zlatými zuby vězňů zemřelých v sibiřských lágrech, většinu z nich však autor objevil během své výzkumné práce v ženevských archivech Červeného kříže. Hlavní hrdinka románu devadesátiletá Taťána Alexejevna se v marném zápase s Alzheimerovou chorobou pokouší převyprávět otřesný příběh svého života. Narodila se v Londýně na začátku 20. let 20. století. Spolu se svým otcem, který se stal diplomatem nového režimu, se vrátila do Ruska a po jeho smrti začala pracovat jako písařka a překladatelka pro ministerstvo zahraničí. Byla to doba masových čistek a řada jejích spolupracovníků ze dne na den zmizela. Taťáně procházelo rukama ohromné množství často zarážejících dokumentů: o německých komunistech vydaných na smrt zpět do Německa, o stahování protifašistických knih z obchodů, o ruském velvyslanci ve Francii Nikolaji Ivanovovi, jenž byl kvůli svému kritickému postoji vůči Hitlerovi odvolán a ještě v době, kdy německá armáda pustošila východ SSSR, odsouzen do pracovního tábora za antinacismus. Mezi dokumenty, které měla přeložit, byly i opakované dopisy Mezinárodního výboru Červeného kříže, nabízející zprostředkování výměny zajatců či alespoň ulehčení jejich situace, na něž však sovětské úřady odpovídaly tvrdošíjným mlčením. Osud Taťány a celé její rodiny se začal měnit, když v jednom ze seznamů zajatců objevila jméno svého muže a byla postavena před otázku, zda má v překladu jeho jméno uvést, a tím na něj, na sebe i své děti přivolat hněv režimu, nebo jeho jméno vynechat, což však bylo stejně nebezpečné.