Pistorius & Olšanská strana 3 z 16

Vánice, stejně jako předchozí česky vydaná novela Den opričnika, nezapře autorovu zálibu ve fantazii a nadsázce, v absurdních motivech a vizionářství, vpletených do toku realistického vyprávění. Vladimir Sorokin se v ní vrací k tématu, které dobře známe z klasické ruské literatury - k tématu strastiplné cesty mrazivou vánicí. Venkovský lékař Garin se bezpodmínečně musí dostat do vzdálené vesnice a aplikovat jejím obyvatelům vakcínu proti smrtelné exotické nemoci, "černuše". Protože na přepřahací stanici nesežene čerstvý potah, je nucen najmout si místního drobného a tichého mužika Kucku a jeho poněkud podivný dopravní prostředek, tzv. samohyb, poháněný padesátkou maličkých koníků velikosti koroptví. A tato bizarní ekipa se vypraví do zmrzlé krajiny a počínající sněhové vichřice. V klasickém příběhu pána a jeho sluhy udělá Kucka všechno pro to, aby s doktorem dojeli. Do vesnice je to jen sedmnáct verst, ale jejich pouť se stále protahuje: nejprve na dva dny, pak na tři, na čtyři - cesta závějemi a vánicí chystá stále nové překážky: zmrzlého obra, tajemné čtyřstěny, svůdnou mlynářku s jejím mužem-trpaslíkem, zlověstně vyjící vlky. A síly ubývají… Povede se lékaři zachránit nakaženou vesnici? Román je dobrodružným vyprávěním v žánru sci-fi, parodií na výstřelky dnešní civilizace, ale současně i velkou metaforou strastiplné cesty ruské inteligence. Sám autor o něm napsal: "Smysl ruského života spočívá ve fyziologickém přežití. A ruský život - to je mučivě hrdinské zdolávání prostoru. Stát v tomto procesu není náš spojenec, ale nepřítel. Náš stát je přece taky taková věčná vánice, s níž musí obyvatelstvo neustále zápolit. Proto je u nás tak velký a přímo hmatatelný rozdíl mezi exteriérem a interiérem, mezi útulností domova a špinavou, agresivní a nezkultivovanou ulicí. Jakmile doma otevřete venkovní dveře, ocitáte se ve všudypřítomné sociální vánici."

Literární teoretik Petr A. Bílek psal články do časopisu, které vyšly knižně pod názvem Mikešova aféra a jiné případy. Články literárního teoretika Petra A. Bílka, od roku 2007 pravidelně uveřejňované v kulturním časopise A2, jsou břitkou reflexí dění na naší kulturní, mediální a akademické scéně i vztahu současné společnosti k literatuře a vzdělanosti. Připomenou některé zásadní "případy", které hýbaly českými médii, kritice neujdou ani média samotná. Lze je číst jako pouhé ironické časové glosy, mohou však být i zprávou o neblahém stavu naší kulturní každodennosti. Inflací slov se stírají hranice mezi banálním a podstatným, mezi privátním a veřejným; názory odborníků se ztrácejí v infotainmentu a celebrity vědí všechno. Veřejný prostor je zanášen haraburdím, které nikdo neodklízí a na které si pomalu zvykáme. Jenže stejně jako prase porcují řezníci, ani o kultuře a umění se nedá mluvit bez vzdělání a odbornosti.

Ačkoli je prostor města už přinejmenším po dvě století nejběžnějším prostorem epického literárního díla, věnuje se mu soustředěná pozornost literární vědy teprve v posledních desetiletích. Produktivní podněty soudobé sociologie, historie, studií urbánního prostoru, architektury a dalších oblastí našly cestu pod zastřešující přístup literární antropologie. Vše podstatné, co k obrazu města v literatuře dokáže současná literární věda nabídnout, shrnuje, reflektuje a domýšlí tato monografie Joanny Derdowské. Pracuje jak s pojmy "velkými" (mýtus, prostor, zdroj, tradice, hranice, krajina, mapa), tak i s pojmy dílčími, postihujícími prvky míst a prostorů. Teoretické podněty jsou v knize na konkrétních literárních dílech nejen ilustrovány, ale i dále promýšleny. Kniha tak nabízí i celkem zřetelný "příběh" města z hlediska podob jeho zobrazení v moderní české literatuře. Protože jde ale o prostor, není tento příběh komponován chronologicky, tedy z hlediska proměn na ose času, ale prostorově - z hlediska shod a růzností v provedení jednotlivých obrazů města, jak je soudobá česká literatura nabízí.

Třetí vydání úspěšné příručky pro nakladatele s názvem Jak se dělá kniha napsal Vladimír Pistorius. Kniha poskytuje obsáhlý přehled informací potřebných při vydávání knih a může sloužit jako referenční příručka pro nakladatelské pracovníky i jako základní zdroj odborných údajů pro každého, kdo s vydáváním knih začíná, nebo kdo se jen prostě zajímá o knižní trh. Nové vydání je oproti předchozímu (2005) výrazně přepracované. Jednak zachycuje změny, které se v legislativě i na českém knižním trhu udály během posledních šesti let (změny autorského zákona, růst DPH, doplnění přehledných časových řad), kromě toho také reflektuje technologické změny, které v poslední době přinesl technologický vývoj (práce s elektronickými obrázky, digitální tisk, příprava tiskových forem metodou CTP atd.). Kniha je rozdělena do jedenácti kapitol: Knižní trh - Základní technické pojmy (papír, formáty, vazba, ISBN, tematické skupiny, ofsetový tisk, obrázky) - Typografické minimum (písmo, písmová osnova, typografie odstavce a stránky) - Redakční praxe (korektury, meření rukopisu, bibliografické odkazy, rejstříky, dělení slov, práce s obrázky, tabulkami a grafy, spolupráce s typografem) - Provoz nakladatelství - Ekonomika titulu (cena knihy, struktura nákladů, nakladatelské riziko, dotiskování, příklady kalkulací) - Ekonomika podniku - Knihy a právní řád (Autorský zákon, licenční smlouva, kolektivní správa práv, Zákon o neperiodických publikacích, povinné výtisky a nabídková povinnost) - Počítače v nakladatelství - Elektronické knihy a knihy papírové.

Vnitřním napětím nabitý a skvělými dialogy oživený příběh nelehkého dospívání, protkaný prvky nečekané komiky. Vypravěčem je dnes již dospělý Finn, který se rozpomíná na své dětství na počátku 60. let dvacátého století. Pamatuje si, co a jak bylo, al e smysl dřívějších událostí se mu vyjevuje až nyní. Jeho rozvedená matka se snažila zvládnout nelehkou ekonomickou situaci a pro desetiletého Finna byl život v neúplné rodině sice náročný, ale přehledný a osobou matky pevně ukotvený. Vše se však změn í, když se v jejich rodině objeví malé děvče, Finnova nevlastní sestra Linda. Přijede náhle, vybavena pouze malým kufříkem, obsahujícím manuál, jak s ní zacházet, napsaný její matkou, jež se už o ni nedokáže starat. Téměř nemluví a nijak nezapadá do obecně sdílených společenských konvencí. Je opožděná, má potíže se školou a Finn ji musí chránit před vrstevníky i dospělými. Díky jeho kamarádství a péči Finovy matky, jež v Lindě poznává stopy vlastních dětských traumat, se Lindě daří handicup post upně překonávat. Pro Finna se však Linda současně stává také počátkem jeho cesty k dospělosti a bolestně komplikovaného porozumění své matce. Román byl nominován na cenu Brage a během dvou let po svém vydání byl přeložen do třinácti jazyků.

Antologie přináší průřez povídkovou tvorbou současných norských autorů. V šestnácti povídkách reflektují spisovatelé život v zemi, jež zaznamenala obrovský ekonomický rozmach, má záviděníhodný sociální systém a kvalitou života zaujímá jedno z nejvyšš ích míst světového žebříčku. Obraz každodenního života v pohledu autorů však nemusí být nijak idylický, i když není tak chmurný, jak bychom možná v souladu se stereotypní představou, kterou o severské literatuře panuje, očekávali.

Je 3. května 1664. Na amsterodamském náměstí Dam se koná veřejná poprava osmnáctileté Dánky Elsje Christiaens, která do vysněného města dorazila před pár týdny z Jutska a v hádce ubila sekyrou svou bytnou. Její osud je zaznamenán v dobových smolných knihách. Ve městě, jež je hospodářským centrem tehdejšího světa, žije i stárnoucí malíř. Zármutek ze ztráty ženy při nedávné morové epidemii léčí prací na tajemném obraze, který bude jednou známý pod názvem Židovská nevěsta. Když mu syn vylíčí průběh popravy, malíř se z nejasného popudu nechá převézt loďkou na šibeniční pole, kde mezitím Elsje pro výstrahu vystavili. Tam vzniknou dvě jeho lavírované perokresby popravené dívky, které se dnes nacházejí ve sbírkách Metropolitan Museum of Art v New Yorku… Prolínání příběhů malíře a dívky, těchto dvou outsiderů v nepřátelském světě, je pro Margriet de Moorovou, jednu z nejvýznamnějších současných nizozemských autorek, námětem podivuhodného historického románu a příležitostí ke konfrontaci věčných lidských témat: života a smrti, lásky, štěstí, pomíjivosti, ale i věčnosti. Margriet de Moorová (1941), výrazná osobnost současné nizozemské literatury. Debutovala až ve svých sedmačtyřiceti letech povídkovou sbírkou Viděno zezadu (Op de rug gezien, 1988) a dnes má na svém kontě vedle dalších tří svazků povídek a novel také sedm románů. Česky zatím vyšly tři její knihy: Šedá, bílá, modrá (Eerst grijs, dan wit, dan blauw, 1991, česky Mladá fronta 2000), Kreutzerova sonáta (Kreutzersonate, 2001, č. Paseka 2003) a Utonulá (De verdronkene, 2005, č. Paseka 2007).

Vypravěč - chlapec, jemuž soused jeho rodičů z chatové osady, přijímaný celou rodinou jako jakýsi adoptivní Druhý děda, zachránil život tím, že mu poskytl krev pro transfuzi a sám při tom shodou okolností zemřel, začne pátrat po minulosti tohoto člověka, o němž prakticky vůbec nic neví a pouze tuší, že tento slepý starý muž, který se do vypravěčovy rodiny jaksi samozřejmě vetřel, má za sebou něco neblahého. Když dospěje, stane se geologem (stejně jako autor) a na svých cestách po dálném severu pátrá po stopách Druhého dědy, jehož krev mu koluje v žilách. Všude naráží na ztrácející se zbytky stalinských lágrů a mizející památku zmařených životů. V téměř pikareskním románu s minimálním dějem, bez dialogů a bez pojmenovaných postav, psaném v ich-formě, se formou jakéhosi mysticky dobrodružného thrilleru postupně dovídáme, o minulosti Druhého dědy, o jeho působení ve funkci náčelníka gulagového lágru, který má na svědomí tisíce lidských životů i životy svého malého syna a své ženy. Mimořádná kniha, která jako by stavěla most z rozplizlé ruské současnosti přes perestrojku do dob stalinismu. Kritička Olga Lebjoduškina o Lebeděvově románu napsala: "Tato kniha je dnes jediná, která se ujímá těžkého úkolu historického doznání, s nímž ruská společnost nechce nic mít. Sergej Lebeděv pokládá své mučivé otázky v zemi, kde - na rozdíl od nacistických zločinců - nebyl nikdy odsouzen žádný vládce koncentračního tábora a žádný velitel popravčího komanda nestanul před soudem. Nikdo zde tedy nemůže říci, že v jeho žilách nekoluje krev katů, i kdyby třeba nebyl jejich potomkem…"

Román současného alžírského autora, který byl oceněn řadou literárních cen a byl přeložen již do 15 jazyků. Poprvé vyšel v renomovaném francouzském nakladatelství Gallimard. Pařížské předměstské sídliště, Alžír a alžírské vnitrozemí, německá města, Káhira, Istanbul, Osvětim - do těchto míst zavedou čtenáře v působivém a skvěle napsaném díle, deníky bratří Rašela a Malricha Schillerových, synů německého otce a alžírské matky, žijících bez rodičů ve Francii. Starší z nich Rašel se uprostřed devadesátých let minulého století dozví z novin o krvavém masakru v jejich rodné alžírské vesnici, při němž zahynuli otec i matka. Rašel se vydá do svého rodiště uctít jejich památku. A právě tam se rozpoutá jeho osobní peklo. Mezi otcovými věcmi nalezne doklady o jeho příslušnosti k jednotkám SS a jeho působení v koncentračních táborech. Chce se o něm dozvědět víc, vydává se po jeho stopách během války, sleduje i dráhu jeho útěku po válce, která ho zavede do Alžírska, kde otec v dobách bojů za nezávislost působil jako vojenský instruktor Fronty národní osvobození. V deníku mladšího bratra Malricha je s nacistickými hrůzami a holocaustem konfrontována současná realita pařížského předměstského sídliště v rukou islamistů a realita islamistického Alžírska devadesátých let, kde vládne jakýsi permanentní válečný stav. Oba bratři si řeší zásadní otázku - do jaké míry děti zodpovídají za viny otců, jak žít s vědomím děsivé minulosti vlastního otce. Bouelem Sansal (1949) se narodil v Alžíru. Se svou první ženou, Češkou, má dvě dcery, v roce 1986 se znovu oženil, tentokrát s Alžířankou. Původním povoláním je ekonom a v 90. letech 20. století zastával vysokou vládní funkci. Z konce devadesátých let, z doby otřesů způsobených občanskou válkou, pochází jeho první román Přísaha barbarů (Le serment des barbares), v němž otevřeně kritizuje politickou situaci v Alžírsku. Vyšel v roce 1999 ve francouzském nakladatelství Gallimard, které mu navrhlo, aby knihu vydal pod pseudonymem, ale Sansal tuto možnost odmítl. Posléze byl nucen opustit své vysoké místo na ministerstvu a jeho knihy jsou v Alžírsku zakázány. Navzdory politickému pronásledování Sansal zůstává ve své vlasti. Za román Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových (Le village de l'Allemand ou L journal des freres Schiller), vydaný v roce 2008 a přeložený dnes již do 15 jazyků, byl Boualem Sansal vyznamenán řadou literárních cen, mimo jiné i Mírovou cenou německých knihkupců (2011). Lipská univerzita jej v letošním roce rovněž navrhla na Nobelovu cenu za literaturu.

Výbor z díla Anny Świrszczyńské (1909-1984) obsahuje průřez šesti sbírkami významné polské básnířky. Český čtenář tak poprvé získává možnost seznámit se v knižní podobě s její spontánní a nepatetickou poezií, reflektující jak intimní chvíle, tak velké historické události. Verše Anny Świrszczyńské se opírají o autorčinu teorii básnické tvorby, která akcentuje poezii emocionální a angažovanou, jež má lidem pomáhat žít i umírat a která má také mluvit ve jménu ponížených a trpících. V některých básních se spojuje neskrývaná erotická tematika s vědomím obtížnosti ženského údělu, jiné představují jedinečnou výpověď o člověku v nesnadných časech okupace a ty, které byly napsány nejpozději, přinášejí vzpomínky na dětství a ztracené blízké. Básnířka, dramatička a autorka knih pro děti Anna Świrszczyńska (1909-1984) vydala svou první sbírku Básně a próza (Wiersze i proza) v roce 1936 a přes nepříznivé vnější okolnosti se věnovala psaní i za druhé světové válk, během níž se angažovala v odboji. V 70. letech jí v nevelkých časových odstupech vyšlo několik sbírek, v nichž plně rozvinula svoji osobitou poetiku. Tituly měly u polské čtenářské veřejnosti značný úspěch a dočkaly se několika reedic. Jedno ze souborných vydání autorčiných veršů připravil roku 1997 Czesław Miłosz, který o Anně Świrszczyńské napsal také monografii Jakého jsme to měli hosta (Jakiegoż to gościa mieliśmy, 1996). Anna Świrszczyńska zemřela roku 1984. Den před operací, kterou nepřežila, napsala svou poslední báseň Zítra mě budou kuchat (Jutro będą mię krajać).

V detektivní novele, jejíž děj se odehrává v Severní Karolíně, se objevuje nový typ "detektiva" - chudá černošská žena s paradoxním jménem Blanche Whiteová, nadaná svéráznou filozofií, bystrým rozumem a jadrným jazykem, která se sama skrývá před policií. Utíká před vězením, do něhož byla odsouzena za banální přestupek - vystavení nekrytého šeku. Shodou okolností nachází úkryt jako služebná v letním sídle zámožné rodiny Carterových. Bezpečí, které Blanche nabízí nové útočiště, se brzy ukáže být iluzorním. Na scéně se objeví místní šerif, jenž se příliš vyptává, a když je pak nalezen mrtev, je si Blanche jistá, že nešlo o sebevraždu… Novela Blanche na útěku vynesla autorce hned tři prestižní literární ceny - Agatha Award, Anthony Award a Macavity Award - a její čtenářský úspěch způsobil, že našla své pokračování v sérii dalších detektivek se sympatickou Blanche v hlavní roli.

Většina básní Noční linky důvěry vznikala během doby, kdy byl jejich autor zaměstnán v Krizovém centru a na Lince důvěry. Jeho inspirací byly situace a lidské příběhy samoty, beznaděje, zoufalství, s nimiž se setkával každý den. Sbírka ovšem obsahuje i další témata, žánrové roviny a motivy, verše střídají sny bohaté na imaginaci i jedinečné koláže a celek je doplněn aforismy a krátkými imaginativními obrazy - gregériemi. Miroslav Huptych (1952) je básník, aforista, kolážista a arteterapeut. Po vyučení mechanikem začal pracovat jako pitevní sanitář v nemocnici Na Bulovce a večerně studovat střední zdravotnickou školu. Po dostudování působil deset let jako ošetřovatel na Psychiatrické klinice Ke Karlovu a poté jako terapeut v Krizovém centru RIAPS a na Lince důvěry. Absolvoval pětiletý psychoterapeutický výcvik a v roce 2001 získal bakalářský titul na Pedagogické fakultě Jihočeské Univerzity v oboru psychologie a arteterapie. V letech 2001-2003 pracoval jako psychoterapeut v komunitě pro léčbu drogově závislých. V roce 2005 založil Institut pro vzdělávání v arteterapii a artefiletice, v němž přednáší. Nyní se věnuje především arteterapeutickým kurzům a je šéfredaktorem časopisu Arteterapie. Je autorem čtyř básnických sbírek - Srdcový střelec (1984), Zvěrokruh (1986), Názorný přírodopis tajnokřídlých (1989) a Tarot a trakaře (1997) a od roku 1974 přispíval i do různých almanachů a sborníků. Kromě vlastní tvorby se zabývá i editorskou činností. Jako výtvarník ilustroval 40 knih, 130 knižních obálek a 27 nástěnných kalendářů a realizoval přes 30 samostatných výstav.

Slavná komedie Oscara Wildea, jež poutá především svou svěžestí a mistrovstvím, s nímž se Wildeovi podařilo ideálně propojit jazykovou bravuru s odpovídajícím tématem, se vysmívá nejen viktoriánským společenským rituálům, ale i obecným mravním a společenským normám a iluzím z nich vyplývajícím.Nad všemi zásadami a předpisy nakonec stejně vítězí vrtoch: rozhodující je, jmenuje- li se někdo či nejmenuje Filip. A protože proti rigidnosti společensky přijatelných jevů stojí osvobodivá síla fantazie, která s hravostí dovede stvořit nezodpovědného floutka Filipa i invalidu Bunburyho, dostane se závěrečné satisfakce právě tomuto jemnému umění lhát - život napodobí umění a tím stvrdí jeho výsadní roli, pomocí níž umění dokáže překonat svazující fakta vrtošivého života. Jak důležité je mít Filipa patří mezi ta autorova díla, která žijí dodnes a těší se přízni na celém světě. Hra vychází v novém překladu Pavla Dominika.

Román Molcho předního izraelského spisovatele A. B. Jehošuy byl roku 2007 v anketě literárních kritiků vybrán mezi deset nejvýznamnějších knih moderní hebrejské literatury, a to pro hluboký psychologický vhled i pozo-ruhodné zobrazení různých fazet izraelské společnosti, od aškenázských rodin tragicky postižených holocaustem přes přistěhovalce ze Sovětského svazu až po zapomenuté komunity orientálních Židů. Molchovi, čerstvému padesátníkovi a otci tří téměř dospělých dětí, jednoho podzimního rána umírá po dlouhém boji s rakovinou žena a před ním se otvírá nepoznaná, těžko uchopitelná svoboda. Rok v životě osamělého vdovce je odměřován střídáním ročních období. Molchův příběh provádí čtenáře tragikomickými a zoufale marnými pokusy navázat nový vztah, ale také nejrůznějšími místy v Izraeli a v Evropě, což z knihy současně činí originální cestopis: Molcho navštíví v průběhu roku několikrát Jeruzalém či zapadlé končiny v severní Galileji, cestuje do Paříže, do Vídně a především do Berlína rozděleného dosud zdí na východní a západní zónu. Introspekce do Molchova navenek nenápadného a obyčejného, přesto čímsi bytostně bohatého a důvěrně blízkého vnitřního života nepostrádá situační humor a současně rozehrává základní drama lidské existence: co znamená ztratit svého nejbližšího a ocitnout se ve vakuu samoty.