Pistorius & Olšanská strana 5 z 16

Bjorn Hansen, úspěšný dvaatřicetiletý ředitel odboru jistého norského ministerstva, opustí manželku, dvouletého syna i slibně rozjetou kariéru, protože se bláznivě zamiluje do impulsivní, šarmantní a uhrančivé Turid Lammersové. Odstěhuje se za ní do provinčního Kongsbergu, kde se stane ředitelem místního finančního úřadu a začne hrát ochotnické divadlo. Po letech si ale uvědomuje, že celý jeho život je dílem náhody, jeho partnerský vztah se dostal do slepé uličky a společnost se mu odcizila. Rozhodne se pro radikální a nezvratný čin, jímž "se uvrhne do něčeho, z čeho už za žádných okolností nelze vycouvat a co ho k tomuto jedinému šílenému činu připoutá na zbytek života". Jedenáctý román, kniha osmnáct je nekompromisní existenciální román, do něhož romanopisec, povídkář a esejista Dag Solstad koncentruje svá klíčová témata a za nějž mu byla podruhé udělena norská Cena kritiků. Je to jeho jedenáctý román a osmnáctá kniha. K příběhu Bjorna Hansena se Solstad vrátil v 17. románu (2009).

Senná rýma se stala součástí klasického komediálního repertoáru. Stejně jako mnohé další je karikaturou prostředí, jež autor důvěrně znal: ironicky zobrazuje život "celebrit", rádoby umělců zakládajících si na své výlučnosti a nekonvenčnosti, a jejich známých, které toto svérázné chování oslňuje, ale zároveň šokuje a uráží. Domácnosti Blissových dominuje afektovaná matka, stárnoucí herečka, která vyžaduje neustálý obdiv publika, a arogantní otec, cynický autor románů pro ženy. Jejich dvě dospělé děti své rodiče sice kritizují, ale podle potřeby jim ochotně sekundují. Zato návštěvníci, které si každý z nich pozve, aniž by o tom řekl ostatním, se v pravidlech rodinné hry nedokážou zorientovat a postupně odmítají účinkovat v dramatických výstupech inscenovaných jejich hostiteli. Předmětem autorova posměchu jsou nejen společenské konvence, ale i jejich okázalé popírání, které se ukazuje jako stejně bezduché a povrchní - přinejmenším v tomto ohledu je Senná rýma stále velice aktuální.Velký úspěch zaznamenala filmová verze Zimního hosta, kterou v roce 1997 natočil Alan Rickman.

Hra Malíři ze šachty (The Pitmen Painters, 2007) vychází ze skutečného příběhu takzvané Ashingtonské skupiny – společenství převážně horníků, kteří se sešli roku 1934 ve večerním kurzu dějin výtvarného umění, bez základních znalostí a de facto i hlubšího zájmu o předmět. Jejich učitel, zvyklý pracovat s univerzitními studenty, přistoupil po počáteční marné snaze o nalezení společné řeči k experimentu – vyzval je, aby zkusili sami něco namalovat. A to byl začátek do té doby nevídaného úspěchu amatérských výtvarníků z hornického stavu… Prostřednictvím neustálého střetávání dvou odlišných světů – reprezentovaných především členy skupiny na straně jedné a jejich učitelem a bohatou sběratelkou a mecenáškou na straně druhé – otevírá autor témata významu umění v našich životech, solidarity i snění o lepší budoucnosti. Text nepostrádá komediální momenty a zároveň nutí diváka na pozadí společenského a politického vývoje ve Velké Británii k zamyšlení nad proměnami společnosti, vkusu a morálky. Lee Hall (1966) je britský dramatik a scénárista. Narodil se a dětství prožil v Newcastlu upon Tyne, tedy nedaleko Ashingtonu. Po studiích v Cambridgi zaznamenal první výrazný úspěch dramatickým monologem Spoonface Steinberg, původně uvedeným roku 1997 v rozhlase. Napsal také například hry Mám tě rád, Jimmy Spude (I Luv You Jimmy Spud, 1995), Vaříme s Elvisem (Cooking with Elvis,1999) a libreto k opeře Jeden den na pláži (Beached, 2011). Je autorem scénáře k úspěšnému filmu Billy Elliot (2000, režie Stephen Daldry) o chlapci z hornického prostředí, který se rozhodne věnovat baletu.

"60. léta bývají adorována jako nejúžasnější období novodobé historie. Vždyť se začalo létat do vesmíru, sukně se postupně zkrátily až na rozměr širšího opasku a za odlišný politický názor se už nepopravovalo. Alespoň ve střední Evropě. Ve světě frčela sexuální revoluce, AIDS ještě nebyl vynalezen a my jsme pomaloučku začínali směřovat ke kontrarevoluci, jak ten pošetilý pokus o polidštění socialismu pojmenovali sovětští soudruzi. Dostávalo se nám takových vymožeností, jako byl Tuzex, výjezdní doložka a devizový příslib. Kundera přestal básnit o Fučíkovi, ve čtvrtek se stály fronty před knihkupectvím a v pátek zase před Masnou. Naše filmy dostávaly Oscary, naši fotbalisté předstírali, že chodí do práce, a přesto byli druzí na světě. Železná opona začínala malinko rezivět, ale život na obou jejích stranách byl pořád diametrálně odlišný. Zatímco čeští studenti snili o vymoženostech kapitalismu, jejich západní kolegové stavěli barikády ve jménu Che Guevary a Mao Ce-tunga. Nicméně když je člověku dvacet nebo tak nějak, tak je pro něho právě tohle období asi tím nejúžasnějším, ať se píše jakákoli dekáda kteréhokoli století. Pokud ovšem nemá nepřekonatelné problémy třeba s láskou nebo represivními orgány. Ohlédnutí pak někdy mívá neveselé následky, nejbáječnějším létům navzdory." Kvantitativní analýza je detektivní příběh sahající až do poloviny šedesátých let. Pro televizního dokumentaristu Vaška Zbořila je sraz jeho bývalých spolužáků z VŠCHT na první pohled jen nutným společenským zlem. Netuší však, že při vzpomínání na svá studentská léta narazí na záhadu týkající se okolností sebevraždy neznámého spolužáka, jejíž řešení jej bude zaměstnávat celý další rok. Při svém pátrání postupně nalézá nečekané souvislosti padesát let staré tragédie se skandálním zvolením Allena Ginsberga králem Majálesu v roce 1965. Návrat proti proudu času s sebou přináší jak nostalgii po dávno minulém mládí, tak i odhalení tvrdých politických tlaků represivního režimu.

Kniha Autorské tváře v knižních zrcadlech. Obrazy autorů současné české literatury v kulturním transferu se zaměřuje na nezanedbatelný fenomén současného literárního a mediálního provozu, jakým je obraz autora. Text si klade otázky po způsobech konstituování tohoto fenoménu, a to i v souvislosti s kulturním prostorem, v němž se utváří. Obraz autora má na jedné straně vliv na přijetí autorského textu čtenářem a na straně druhé je vytvářen recenzním přijetím a mediálním děním kolem autorské osobnosti. Kniha obsahuje případové studie, v nichž jsou rozpracovány čtyři rozdílné autorské typy současné české literatury: Jáchym Topol, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš a Miloš Urban. Autorka podrobuje analýze jejich recenzní přijetí a mediální diskurs po dílející se na tvorbě jejich autorské tváře. Součástí těchto studií je i srovnání s výraznými rysy recepce v německém jazykovém a kulturním prostoru.