Pistorius & Olšanská strana 5 z 18

Výbor sedmnácti většinou dosud nevydaných satirických povídek, které vznikly ve 20. letech minulého století. Autor slavného románu Mistr a Markéta v nich čtenáře potěší svým humorem, absurdními situacemi a brilantním glosováním poměrů v tehdejším Rusku.

Volha je románem o televizi, s níž má autor, který v ní pracoval přes čtyřicet let, bohaté zkušenosti. Z vyprávění hlavní postavy - řidiče volhy, "panského kočího" Standy Pekárka zde postupně vyvstává zvláštní svět tohoto podniku, stojícího jakožto nástroj ideologického působení v popředí zájmu každého režimu. Zajímavý a zábavný román, napsaný neobyčejně bizarním, přesně odposlechnutým jazykem, lze číst jako svéráznou historii československé televize a najdete zde i řadu "historek z natáčení". Současně je však portrétem svého hlavního hrdiny, člověka, zajímajícího se pouze o ženské a fotbal, omezeného egocentrika, který ovšem vyniká ve vymýšlení drobných podvodů a triků, jak si nakrást benzín, zfalšovat počet ujetých kilometrů, podvést manželku. Logicky se pak stává rovněž spolupracovníkem StB (s krycím jménem Volha), který bez jakýchkoliv výčitek svědomí donáší na všechny a všechno. Karel Hynie s hořkým humorem sleduje jeho osud i po sametové revoluci a shledává, že se Pekárkova přizpůsobivá a sobecká povaha dobře uplatní vlastně kdykoliv.

Na jaře roku 1610 vydal Galileo Galilei nevelký spisek Hvězdný posel, věnovaný florentskému vévodovi Cosimovi II. Medicejskému, v němž jako první popsal pozorování oblohy pomocí dalekohledu a oznámil objev Jupiterových měsíčků. Jeden výtisk poslal rovněž Johannesu Keplerovi, který záhy Galileovy zaslal obsáhlý dopis, v němž jeho objevy ocenil, a tuto svoji recenzi také pod jménem Rozprava s hvězdným poslem zveřejnil tiskem. Oba tyto útlé svazky, která výrazně vstoupily do dobové diskuse o kosmologickém uspořádání a které jsou i skvělou ukázkou renesanční stylistiky, patří mezi nejdůležitější astronomické práce všech dob. Kniha přináší jejich překlad spolu se zasvěceným komentářem, který osvětluje podstatu Galileových objevů, stejně jako jejich dobové souvislosti. Navazuje tak na dřívější edici jiného významného díla Johannese Keplera Sen, neboli Měsíční astronomie (Paseka, 2004).

Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car. Země je obehnána Velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 miliónů Číňanů a čínština se stává módním jazykem… Takový je svět Sorokinovy ostré antiutopistické satiry, které zobrazuje jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny. Román nabízí grandiosní obraz Ruska na cestě zpět k minulosti. Myšlení a jazyk 16. století se tu mísí s novodobými reáliemi, asiatský despotismus, korupce a cynismus se spojují s moderní technologií a ruským nacionalismem. Noví opričnici se tu projíždějí v červených mercedesech, vyzdobených psí hlavu na chladiči a koštětem na kufru. Tyto symboly stejně jako v době Ivana Hrozného hrozí každému, kdo se protiví carově moci, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy. Sorokin tak především varuje před nebezpečným směrem dalšího politického vývoje, před sklonem k isolacionismu a tendencí k barbarství, která se mu zdá být částí ruské metafyziky.

V roce 1979 vstoupila Rudá armáda do Afghánistánu a toto velmocenské dobrodružství se postupem doby proměnilo ve vleklou a nesmírně krutou, traumatizující válku, v níž zahynuly téměř dva milióny Afghánců a 25 000 sovětských vojáků. Zinkoví chlapci jsou třetí knihou laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení, vášnivé diskuse a dokonce i soudní proces. Znamenala však i předěl v autorčině životě i díle. Po dvou knihách s poměrně nekonfliktními tématy Velké vlastenecké války se zde Alexijevičová poprvé dostala do zásadního sporu s oficiální doktrínou i míněním velké části ruské společnosti. Sama o svých zážitcích z návštěvy Afghánistánu mluví jako o klíčovém zlomu ve svých úvahách o podstatě komunistického režimu a ve své nobelovské řeči tento okamžik popisuje takto: Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou ze dne na den. (…) Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva odrostlí sovětští studenti (…) zabíjejí v cizí zemi lidi, jež neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati, chápeš?!“ Kniha Zinkoví chlapci není rozborem válečné situace, ani výčtem akcí se statistikou padlých. Je sestavena z rozhovorů se sovětskými vojáky přeživšími afghánskou válku a také s příbuznými těch, kteří se z ní vrátili v zinkových rakvích. A právě mozaika těchto útržků vzpomínek a úvah vydává svědectví o nesmyslnosti a hrůze celého tažení, o mravním rozvratu a naprosté devalvaci lidského života, jež přineslo. Má neobyčejnou dokumentární sílu a je velmi aktuální navzdory osmadvaceti rokům, které uplynuly od jejího vydání i od ukončení afghánské agrese.

Sbírka Na slupi 8 je komponovaným cyklem básní, v němž konkrétní pražský dům se svou minulostí slouží jako projekční plocha. Autor se na ní – snad ve stylu vzdáleně podobném Spoonriverské antologii – snaží proniknout do mysteriózního prostoru, hlavně však zahlédnout obrazy a osudy lidí, jeho obyvatel. Vytváří tak jakýsi pestrý obraz soudobého světa a různých variant našich životů.

Hrdinou této mimořádné knihy je arabský novinář, který vystudoval izraelské školy. Píše hebrejsky a pracuje jako reportér pro izraelské noviny. Jeho národnost mu umožňuje přístup do arabského prostředí a on pro své noviny přináší pravidelné reportáže o událostech na Západním břehu. Po násilných potyčkách, při nichž izraelská armáda potlačí palestinské demonstrace, však před ním vyvstane otázka osobní identity. Jeho reportáž je kritická a on následně ztrácí své postavení v redakci. Ve snaze řešit existenční problémy se rozhodne odstěhovat se spolu s rodinou zpět do arabské vesnice, z níž pochází. Brzy si však uvědomuje, že arabská společnost, kterou znával, se změnila. Vesnice je plná náboženského fundamentalismu, který je vyhrocený pocity nepřátelství vůči izraelskému státu. Jeho situace se ještě zhorší, když jednoho rána izraelská armáda bez jakékoli zřejmé příčiny vesnici neprodyšně uzavře a odřízne od dodávek potravin, vody, elektřiny i od spojení s okolním světem. V mezních chvílích se pak, podobně jako v Pánu much Williama Goldinga, začínají rozpadat i civilizační pouta a nastupuje barbarství. Hrdina knihy má řadu autobiografických rysů. Sajjid Kašua sám pracoval pro izraelské noviny a televizi a jeho reflexe krize identity, kterou mu přinášelo zaměstnání hebrejsky píšícího arabského novináře, je mimořádná, stejně jako jeho svědectví o komplikovaném a tragickém vztahu mezi Araby a Židy, kritické k oběma stranám.

Jak je vybudována dnešní ruská státní moc? Je Vladimir Putin opravdu neomezeným vládcem současného Ruska, anebo mu vládne spíše jakýsi „kolektivní Putin“ či „nové politbyro“? Jak dlouho bude trvat putinismus? Na tyto zcela zásadní otázky se snaží odpovědět kniha, kterou napsal známý ruský novinář, bývalý válečný zpravodaj listu Kommersant a poté šéfredaktor nezávislé internetové televize Dožď Michail Zygar. Metoda je jednoduchá: Zygar především zpovídá lidí z nejbližšího Putinova okolí a rešeršuje rozhovory, které s nimi vedl on sám, nebo jeho kolegové. Před čtenářem se tak střídají zajímavé portréty takových mužů, jakými jsou třeba Dmitrij Medveděv, Boris Berezovskij, kremelský ideolog Vladislav Surkov, Putinova pravá ruka Igor Sečin, někdejší šedý kardinál Kremlu Alexandr Vološin či ministr obrany Sergeje Šojgua. Zygar přitom ukazuje, jakým vývojem prošel hlavní protagonista celé knihy Vladimir Putin. V počátcích své vlády se snažil být reformátorem. Ale pak se postupně začal měnit jeho vztah k Západu, který dnes pokládá za proradný a přisuzuje mu vinu za všechny potíže svého impéria, tak k ruským liberálům a střední třídě, jež začal považovat za zrádce. A Putin se vrací k nacionalistickému paradigmatu velkoruského státu a jeho zájmů, osvědčeným technologiím moci a budování vlastního kultu. Vrchol mocenské pyramidy v Rusku dnes proto tvoří šéfové silových rezortů a někdejší Putinovi spolupracovníci z KGB. Mezi ruskými občany se pak Putin opírá především o příslovečné „obyčejné“ Rusy, zpracovávané masivní státní, hlavně televizní propagandou. Zygarova kniha tak líčí vznik a vývoj dnešního ruského mocenského systému a jeho cestu do stále užšího, uzavřenějšího a nebezpečnějšího kruhu. Všichni muži Kremlu se ihned po svém vydání na konci roku 2015 staly ruským bestsellerem a během dalšího půlroku byly vydány v dalších sedmi zemích.

Když Arabové tancují na diskotéce, vypadají u toho strašně, pomyslí si vypravěč Kašuovy částečně autobiografické prvotiny, zatímco za barem utápí v alkoholu své deprese, vykořeněnost a existenciální prázdnotu. Je mu necelých třicet let, má ženu a dceru, avšak svoje místo ve světě nenašel – za svůj arabský původ se stydí, islám považuje za zkostnatělý a směšný, palestinská národní myšlenka se rozplynula v beznaději a židovská majorita o něj nestojí. Jakou samotu prožívá člověk, kterému nerozumí ani prostředí, z něhož pochází, ani jeho noví přátelé mezi Židy? A není osud arabské menšiny v Izraeli něčím podobný osudům židovské diaspory v minulosti – vždyť jakkoli touží splynout s většinovou kulturou a společností, pokaždé jim někdo připomene, že „Arab zůstane vždycky Arabem“? Útlá knížka, která vzbudila veliký ohlas v Izraeli i ve světě vzápětí po svém vydání, podává vtipný, absurdní a hořce ironický obrázek o zklamaných nadějích třetí generace izraelských Arabů. Sleduje hlavního hrdinu v různých epizodách jeho života od dětství v arabské vesnici Tira přes dospívání na elitním židovském gymnáziu až po dospělost a dává čtenářům nahlédnout málo známou tvář složité reality dnešního Izraele.

Antihrdinou Šlomova soumraku je Richard, bývalý stand-up komik, který má problémy s alkoholem i drogami. Žije sám v Santa Monice, citově neukotvený, jeho vztahy se ženami jsou čistě sexuální. Vedle bydlí Jackson, spíše drogový dealer než údajný filmový producent, a jeho zakřiknutá, týraná žena Lýdie. Richardův životní stereotyp naruší příjezd jeho nevlastní dcery RFK, která se chce stát židovkou. To Richarda zaskočí – sám je židovského původu, jeho pravé jméno je Šlomo Berger… Šlomův soumrak, je vážná i napínavá komedie o osamělosti a tíze jejího překonávání v prostředí městské džungle, o hledání kořenů i síly žít dál.

Literárněhistorická studie Německá píseň o české Libuši Obraz českého dávnověku v české a německé literatuře 19. století se zabývá různými přístupy k zobrazení českého dávnověku v české, českoněmecké a německé literatuře. Ukazuje rozdíly mezi českým a německým pojetím tématu, které byly v českém prostředí ovlivněny především nalezením tzv. Rukopisů. Česká podoba Libuše jako patetické historické figury je konfrontována s německým pojetím, které látku přetváří v dobrodružný, nebo dokonce komický příběh. Tyto vývojové tendence pověstí o počátcích české země jsou ukázány na příkladech jak z beletrie, tak z historiografické literatury 19. století. Autor věnuje pozornost zejména německojazyčnému zpracování pověsti o Libuši, které nejsou v dnešním českém prostředí příliš známé. Práce představuje ojedinělou mezioborovou sondu do specifické problematiky budování národního mýtu a s tím spojené národní identity. Její přínos spočívá v objasnění okolností vzniku českého historického vědomí.

Kniha Autorské tváře v knižních zrcadlech. Obrazy autorů současné české literatury v kulturním transferu se zaměřuje na nezanedbatelný fenomén současného literárního a mediálního provozu, jakým je obraz autora. Text si klade otázky po způsobech konstituování tohoto fenoménu, a to i v souvislosti s kulturním prostorem, v němž se utváří. Obraz autora má na jedné straně vliv na přijetí autorského textu čtenářem a na straně druhé je vytvářen recenzním přijetím a mediálním děním kolem autorské osobnosti. Kniha obsahuje případové studie, v nichž jsou rozpracovány čtyři rozdílné autorské typy současné české literatury: Jáchym Topol, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš a Miloš Urban. Autorka podrobuje analýze jejich recenzní přijetí a mediální diskurs po dílející se na tvorbě jejich autorské tváře. Součástí těchto studií je i srovnání s výraznými rysy recepce v německém jazykovém a kulturním prostoru.

Antologie Všechny možné světy nabízí v českém prostředí první souborný pohled na současné kanadské drama s důrazem na jeho klíčové tematické okruhy, jako jsou etnická a kulturní diverzita, anglo-francouzská dvoj-kulturnost kanadské identity či fascinace dramatickým obrazem kanadského severu. Antologie obsahuje následující dramata: - Wendy Lill: Povolání Heather Roseové - John Mighton: Možné světy - Djanet Sears: Harlemský duet - Judith Thompson: Přestaň takhle mluvit - Marty Chan: Dům z kostÍ Soubor těchto překladů je doplněn doprovodnou studií nabízející kritický komentář zvolených dramat na základě jejich kulturně historického kontextu, s ohledem na jejich potencionální jevištní fungování na českém divadle.

Kniha vyplňuje mezeru v české odborné literatuře a vychází vstříc všem, kdo vydávají nebo chtějí vydávat e-knihy. Příručka poskytuje praktický návod, jak připravit elektronickou publikaci v nejrozšířenějších formátech EPUB a MOBI. Popisuje strukturu formátu EPUB a uvádí přehled potřebných prostředků (jazyků XHTML a CSS, zevrubný popis editoru Sigil a dalších užitečných freewarových programů). Detailně popisuje vytvoření e-knihy exportem z programu InDesign, jakož i přímou transformaci wordovského dokumentu do formátu EPUB, poskytuje rady, jak wordovský dokument pro takovou transformaci připravit a jak vytvořenou e-knihu upravit. Zabývá se problémem použitých písem, upozorňuje i na legislativu spojenou s vydáním e-knihy a nabízí rovněž vzory licenčních smluv. Publikace je jakýmsi protějškem a doplňkem titulu Jak se dělá kniha. Obsahuje na sto obrázků a tabulek, řadu přehledů, příkladů a užitečných příloh.

"60. léta bývají adorována jako nejúžasnější období novodobé historie. Vždyť se začalo létat do vesmíru, sukně se postupně zkrátily až na rozměr širšího opasku a za odlišný politický názor se už nepopravovalo. Alespoň ve střední Evropě. Ve světě frčela sexuální revoluce, AIDS ještě nebyl vynalezen a my jsme pomaloučku začínali směřovat ke kontrarevoluci, jak ten pošetilý pokus o polidštění socialismu pojmenovali sovětští soudruzi. Dostávalo se nám takových vymožeností, jako byl Tuzex, výjezdní doložka a devizový příslib. Kundera přestal básnit o Fučíkovi, ve čtvrtek se stály fronty před knihkupectvím a v pátek zase před Masnou. Naše filmy dostávaly Oscary, naši fotbalisté předstírali, že chodí do práce, a přesto byli druzí na světě. Železná opona začínala malinko rezivět, ale život na obou jejích stranách byl pořád diametrálně odlišný. Zatímco čeští studenti snili o vymoženostech kapitalismu, jejich západní kolegové stavěli barikády ve jménu Che Guevary a Mao Ce-tunga. Nicméně když je člověku dvacet nebo tak nějak, tak je pro něho právě tohle období asi tím nejúžasnějším, ať se píše jakákoli dekáda kteréhokoli století. Pokud ovšem nemá nepřekonatelné problémy třeba s láskou nebo represivními orgány. Ohlédnutí pak někdy mívá neveselé následky, nejbáječnějším létům navzdory." Kvantitativní analýza je detektivní příběh sahající až do poloviny šedesátých let. Pro televizního dokumentaristu Vaška Zbořila je sraz jeho bývalých spolužáků z VŠCHT na první pohled jen nutným společenským zlem. Netuší však, že při vzpomínání na svá studentská léta narazí na záhadu týkající se okolností sebevraždy neznámého spolužáka, jejíž řešení jej bude zaměstnávat celý další rok. Při svém pátrání postupně nalézá nečekané souvislosti padesát let staré tragédie se skandálním zvolením Allena Ginsberga králem Majálesu v roce 1965. Návrat proti proudu času s sebou přináší jak nostalgii po dávno minulém mládí, tak i odhalení tvrdých politických tlaků represivního režimu.

Hra Malíři ze šachty (The Pitmen Painters, 2007) vychází ze skutečného příběhu takzvané Ashingtonské skupiny – společenství převážně horníků, kteří se sešli roku 1934 ve večerním kurzu dějin výtvarného umění, bez základních znalostí a de facto i hlubšího zájmu o předmět. Jejich učitel, zvyklý pracovat s univerzitními studenty, přistoupil po počáteční marné snaze o nalezení společné řeči k experimentu – vyzval je, aby zkusili sami něco namalovat. A to byl začátek do té doby nevídaného úspěchu amatérských výtvarníků z hornického stavu… Prostřednictvím neustálého střetávání dvou odlišných světů – reprezentovaných především členy skupiny na straně jedné a jejich učitelem a bohatou sběratelkou a mecenáškou na straně druhé – otevírá autor témata významu umění v našich životech, solidarity i snění o lepší budoucnosti. Text nepostrádá komediální momenty a zároveň nutí diváka na pozadí společenského a politického vývoje ve Velké Británii k zamyšlení nad proměnami společnosti, vkusu a morálky. Lee Hall (1966) je britský dramatik a scénárista. Narodil se a dětství prožil v Newcastlu upon Tyne, tedy nedaleko Ashingtonu. Po studiích v Cambridgi zaznamenal první výrazný úspěch dramatickým monologem Spoonface Steinberg, původně uvedeným roku 1997 v rozhlase. Napsal také například hry Mám tě rád, Jimmy Spude (I Luv You Jimmy Spud, 1995), Vaříme s Elvisem (Cooking with Elvis,1999) a libreto k opeře Jeden den na pláži (Beached, 2011). Je autorem scénáře k úspěšnému filmu Billy Elliot (2000, režie Stephen Daldry) o chlapci z hornického prostředí, který se rozhodne věnovat baletu.