Pistorius & Olšanská strana 12 z 18

Kniha nabízí dvacet pět povídek slavného anglického humoristy píšícího pod pseudonymem Saki. Jeho hrdinové jsou pro uznání ochotni udělat ledacos; zaplatit za lov přestárlého tygra, proměnit svou hostitelku ve vlčici nebo dát své bohaté tetičce přičichnout k hazardu. Se svým typicky suchým, ironickým humorem Saki líčí, jak nečekaná rozuzlení takové snahy často mívají a jak směšné bývá lidské úsilí udržet si své místo ve společnosti. Člověk je bytost dvou tváří a cokoli, co nebere v potaz tu odv rácenou, působí uměle a mrtvě, říká Clovis Sangrail, cynický pozorovatel a vypravěč řady příběhů. Vystihuje tím samu podstatu autorovy satiry ustrnulé konvence a snobské rituály jsou jen jednou stránkou lidské povahy; ta druhá, chybující, živelná a komická si vždy znovu nalézá způsob, jak se projevit. Konvence a rituály se mění, lidská povaha však zůstává v jádru stejná. Sedm povídek z výběru bylo do češtiny přeloženo vůbec poprvé. Hector Hugh Munro (18701916), známý pod pseudonymem Saki, je v angloamerické kultuře považován za mistra ironické humoristické povídky. Svou tvorbou se řadí po bok Oscara Wildea nebo G. B. Shawa.

Román Pošetilá družička, jehož děj se odehrává ve 20. letech minulého století v antverpské židovské komunitě, vyšel již v roce 1959. Jeho znovuobjevení v roce 2014 se však v Nizozemsku stalo literární senzací prvého řádu a v současné době se připravuje jeho vydání v další dvacítce zemí. „Je mnohem užitečnější vydolovat z méně příjemného zážitku humorný prvek, než se v něm snažit vystopovat nepřítomnou světlou stránku,“ dostalo se poučení hlavní hrdince tohoto příběhu, dvanáctileté židovské dívce Gittel. A řídila se jím i Ida Simonsová při psaní svého autobiograficky laděného románu: Gittel si sice na prahu světa dospělých nedělá mnoho iluzí, ale přesto srší humorem a (sebe)ironií. A tak ji nezdolají ani rozhárané rodinné poměry, jimiž je smýkána z Haagu do Antverp a zpátky, podle toho, s kým se její matka právě pohádá – zda s otcem, nebo se svou antverpskou rodinou. Ostrůvkem klidu je pro Gittel hra na klavír, zvlášť když jí rodina bankéře Mardella umožní cvičit na skvělém nástroji. A setkání s ním, jeho dcerou Lucií a andělsky půvabným příručím Gabrielem je také katalyzátorem jejího dospívání. Gittelin nesentimentální humor a vitalita v lecčems připomínají hrdiny Oty Pavla a přinášejí sílu i potěchu čtenářům všeho věku.

První díl trilogie vyšel pod názvem Mámení. Druhá část trilogie jednoho z nejpozoruhodnějších norských autorů pokračuje ve vyprávění nadčasového příběhu mladých milenců a čerstvých rodičů. Asle a Alida utíkají z Bjorgvinu, jak se kdysi jmenoval přístav Bergen. Usadí se v odlehlé zátoce, změní si jména a rádi by zapomněli na minulost i vlastní temné činy. Asle se však musí do Bjorgvinu ještě vrátit a vyřídit jakousi záležitost. Město plné lákadel, otupujících jeho ostražitost, se ale stává pastí . A navíc se zdá, jako by ho obávaná minulost nemilosrdně přitahovala Sny Olavovy jsou baladickým a zároveň drsným textem, jenž předestírá zásadní otázky lidské identity a existence. Co je sen a co skutečnost? Lze uprchnout před sebou samým?

Sbírka se skládá z úzce propojených dvojic básní a fotografií, přičemž každá báseň odkazuje přímo na konkrétní fotografií (kniha nezapře inspiraci Černou bedýnkou Ludvíka Aškenazyho). Huptychova sbírka obsahuje verše vzniklé na přelomu let 2014 a 201 5, které lze charakterizovat jako poezii bilanční, niterný hlas poutníka jdoucího městem i přírodou a sledujícího plnost světa okolo sebe, stejně jako poezii všedního dne. Sbírkou tak proplouvají andělé, bezdomovci, milenci, rozbité sochy a rozkvetlé slunečnice i místa, kde se ztrácejí koleje

Doba z druhé ruky je zcela výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky nejprestižnějších ruských, evropských i amerických literárních cen. Konec komunistického režimu a následující rozpad sovětského impéria přinesl jeho občanům po počátečních nadějích zklamání, frustraci a dezorientaci. Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové knihy považují za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let. Byla to chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, po níž přišlo vystřízlivění. Kapitalismus si Rusové představovali jako jakýsi velký supermarket a najednou se ze dne na den probudili v zemi, která patřila do třetího světa a jíž přestali rozumět. Anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, bezostyšné loupení a zločinnost, ztrátu orientace, hospodářský pokles a korupci. Doba z druhé ruky je kniha, jež nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Čtenáře nutí zamyslit se, co je to Rusko a proč je neschopné rychlejší modernizace. Proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85 % a proč 70 % Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale, žel bohu, i stále militantnější.

Eseje shromážděné v této knize se pohybují na pomezí literární a kulturní antropologie. Zabývají se analýzou věcí jako metafor vědění a vyprávění, vztahem mezi jazykem, tělesností a věcností a způsoby, jimiž se literární „věcnost“ podílí na konstituování osobní a kulturní paměti. Autorka věnuje pozornost dílčím tématům, motivům a žánrům, v nichž se obrazy věcí a věcnosti koncentrují. Materiálovým východiskem jsou převážně texty středoevropské literatury (samotný název knihy odkazuje k postavě z jedné povídky Franze Kafky). Jednotlivé studie se zabývají drobnostmi: Proč za sebou táhne Kafkův Odradek nit? A jaké obrazy vyšívá Eliška Hrabalová? Proč se Rothovi důstojníci obklopují sladkými likéry a Bernhardův chodec se pomátne při pohledu na kalhoty z československé látky? U Schulze bují nábytek, Kafka do psacího stolu schovává rozbité hřebeny a tupé žiletky… V čem spočívá poetika takovýchto motivů a jakou imaginaci produkují? Jak mluví mlčenlivé věci? Jsou to otázky, které běžně spíše odrazují. Dovolují však tomu, kdo si je klade, uniknout literárně-kritickému diktátu exegeze a interpretace. Umožňují otevřít se tajemství věcí i literárních děl. Ná-sledovat výzvu Susan Sontagové a místo „hermeneutiky“ rozvíjet „erotiku umění“.

Hra Život podle Jonesových má jednoduchou expozici: manželé Bob a Jennifer Jonesovi se setkávají se svými novými sousedy Johnem a Pony Jonesovými. Postupně vyjde najevo, že mají společného víc než jenom příjmení. Jejich vztahy se začnou navzájem proplétat ve stínu vážné, nevyléčitelné choroby. Eno, často přirovnávaný k Beckettovi, ukazuje, jak absurdní může být snaha o komunikaci, a současně odhaluje skryté stránky naší úzkosti, strachu a osamělosti. Znepokojující téma Enovy hry ovšem neznamená, že jde o depresivní dílo vyvolávající beznaděj. Autor dokáže vykřesat jiskřivý humor i z našich drhnoucích pokusů najít společnou řeč. Také díky tomu se Život podle Jonesových od své premiéry v roce 2012 v Yale Repertory Theater v New Havenu těší stálému zájmu diváků i kritiky o dva roky později se s úspěchem hrál také na Broadwayi.

Kniha usiluje o rekonstrukci pojetí času u starých Seveřanů a zároveň ukazuje, jak se lišilo od způsobu, jakým chápe čas současný člověk. Starověký člověk, který nenosil hodinky a nedělil den na hodiny, minuty a vteřiny, nutně musel běh času vnímat jinak než my. Staří Seveřané své představy o čase nikde přímo netematizovali, lze je však vyčíst z děl, jež se z jejich doby dochovala. Rekonstrukce staroseverských představ o čase je proto v této knize provedena na základě rozboru časové konstrukce staroseverských rodových ság, které zrcadlí způsob chování a uvažování tehdejšího člověka a jež proto představují ideální studijní materiál.

Ústřední postavou románu, přeloženého již do třinácti jazyků, je ambiciózní muž, jeden z nejlepších arabských právníků v Jeruzalémě. Vlastní prosperující advokátní kancelář, má dům, manželku a dvě děti. Jednoho dne zakoupí v antikvariátu Tolstého Kreutzerovu sonátu a v ní nalezne lístek určený neznámému muži, evidentně psaný rukou jeho manželky. Stravován podezíravostí a palčivou žárlivostí se pustí do pátrání po předchozím majiteli knihy. Ve druhé dějové linii vystupuje Amir Lahab, chudý vesnický Arab, který přijel do Jeruzaléma studovat sociální práci. Postupně vychází najevo, že se oba protagonisté snaží opustit nejen společenskou třídu, z níž pocházejí, ale též nechat za sebou větší část svého arabského dědictví. Kašua s nesmírnou citlivostí a bystrým smyslem pro absurdno rozvíjí příběh o lásce, zradě a cti a nastoluje otázku, zda člověk skutečně může shodit starou kůži a znovustvořit sebe sama. Druhá osoba singuláru je psychologickou mozaikou a pronikavou sondou do smýšlení jednotlivců, kteří utvářejí rozdělenou izraelskou společnost. Ve spletité sonátě hlasů a identit jsou naznačeny iracionální výbuchy hněvu a žárlivosti, jimiž se vyznačuje vynucené manželství mezi Araby a Izraelci, i naděje do budoucna, že oba národy tak jako hlavní postava v Tolstého románu jednoho dne uznají své slabosti a budou usilovat o odpuštění.

Drama rodiny žijící osaměle na malém ostrově ihned zaujme čtenáře archetypální silou vyprávění o lidech zápasících s drsnou přírodou. Hlavní hrdinkou románu, opírajícího se o skutečný příběh, je Ingrid, dcera rybáře Hanse Barr?ye. Hans se svou ženou Marií, sestrou, stárnoucím otcem Martinem a malou Ingrid jsou zpočátku jedinými obyvateli ostrůvku Barr?y u severozápadního pobřeží Norska. Aby obstáli, musejí využít každou příležitost, kterou jim jejich domov a vody, jež jej obklopují, nabízejí. Hans se nechává najímat na nebezpečný sezónní lov tresek u pobřeží Lofot, ostatní chytají a suší ryby, sbírají kajčí peří a racčí vejce, starají se o nevelké stádo dobytka. A v tomto osamělém a zamlklém světě se v letech 1913-1928 odehrává Ingridino dětství a dospívání. Když příběh začíná, jsou jí pouhé tři roky… Román okamžitě po svém vydání v roce 2013 vzbudil pozornost, sklidil nadšené kritiky, obdivující autorův suverénní vypravěčský styl, a vydobyl si přízeň čtenářů. Během necelých dvou let od vydání je již přeložen do jedenácti jazyků a v samotném Norsku se ho prodalo přes 100 000 výtisků.

Kniha Noc komety Sebastiana Vassalliho vyšla poprvé už před třiceti lety (1984) a dodnes budí pozornost čtenářů, kritiky a široké kulturní obce. Autor v ní totiž boří řadu mýtů o italském prokletém básníkovi Dinu Campanovi (1885-1932), s jehož jedinou sbírkou Orfické zpěvy se mohli i čeští čtenáři seznámit ve výboru nazvaném Šílený Orfeus, který v roce 1968 připravil a přeložil Jan Vladislav. Na základě mnohaletého bádání se Vassallimu podařilo svým nezaměnitelným stylem sepsat skvěle zdokumentovanou biografii tohoto podivuhodného muže a jeho střet se světem. "Byl jsi už někdy milován, Dino?" ptá se spisovatelka Sibilla Aleramová, s níž básník prožil bouřlivý a trýznivý milostný vztah. Zřejmě v tu chvíli netuší, jak podstatná je její otázka. Dino Campana byl odvrhován už v raném dětství matkou, jen těžce snášen otcem, vysmíván svým okolím, nepřijímán módními literárními kruhy, všemi opovrhován. Vassalli líčí jeho několikeré neodůvodněné internace v psychiatrických léčebnách, jeho studijní a milostné peripetie, jeho útěky, potulky i dlouhé cesty do zahraničí, konec jeho života v blázinci. Podává strhující příběh básníka, jenž literárním nebem prolétl jako kometa.

Lubomír Doležel ve svých Narativních způsobech v české literatuře formuluje pomocí analýzy typů narativních promluv, subjektivizace vyprávění, vypravěčských způsobů a autentifikace fikčních světů teorii narativního textu a aplikuje ji na vybranou českou prózu. Publikace vznikla přepracováním anglického originálu Narrative Modes in Czech Literature, vadaného takřka o dvacet let dříve. Oproti původní verzi je zde rozpracována první teoretická kapitola s ohledem na teorii fikčních světů, která je středem autorova zájmu po dobu posledních dvou desetiletí. Kniha je dokladem kontinuity strukturalistického přístupu k literárním textům a lze ji považovat za důslednou aplikaci funkčního přístupu v literatuře. Zaujala pozornost v prostředí světové literární teorie, pomohla rozšířit povědomí o pražském strukturalismu a jistě bude inspirovat i současné badatele působící na poli české literární vědy.

Román Vladimíra Sorokina Telurie (rusky vyšel v říjnu 2013) je jakousi svéráznou odpovědí na otázku Umberta Eca: Vstoupili už jsme do epochy nového středověku, nebo na nás ta středověká budoucnost čeká za nejbližší zátočinou? Sorokin jako by Ecovi odpovídal: Nový středověk je náš společný celoevropský úděl… Děj knihy se odehrává v roce 2054 po dvou evropsko-islámských válkách, které ze „staré“ (tedy současné Evropy) nenechávají kámen na kameni: V této nové Evropě opět potkáváme křižáky, novou šlechtu, kentaury, opričníky (a vůbec řadu reálií ze Dne opričníka), pravoslavné komunisty, obyvatele SSSR (čti Stalinské sovětské socialistické republiky), templáře, kteří se stanou zachránci Evropy, a ti všichni hledají nový řád a nové absolutno, případně nový ráj, jenž si někteří navozují novým narkotikem, působícím i několik měsíců – telurovými hřeby, odborně zatloukanými rovnou do mozku. Román má padesát kapitol, z nichž každá je napsána zcela jiným jazykem a vždy ze zcela nových, neopakujících se ideových pozic. Je to Evropa, která není schopna se dohodnout, Evropa zachvácena všeobecným zmatením pořádků a hodnot, z něhož jde mráz po zádech.

Román Vladimíra Sorokina Telurie (rusky vyšel v říjnu 2013) je jakousi svéráznou odpovědí na otázku Umberta Eca: Vstoupili už jsme do epochy nového středověku, nebo na nás ta středověká budoucnost čeká za nejbližší zátočinou? Sorokin jako by Ecovi odpovídal: Nový středověk je náš společný celoevropský úděl… Děj knihy se odehrává v roce 2054 po dvou evropsko-islámských válkách, které ze „staré“ (tedy současné Evropy) nenechávají kámen na kameni: V této nové Evropě opět potkáváme křižáky, novou šlechtu, kentaury, opričníky (a vůbec řadu reálií ze Dne opričníka), pravoslavné komunisty, obyvatele SSSR (čti Stalinské sovětské socialistické republiky), templáře, kteří se stanou zachránci Evropy, a ti všichni hledají nový řád a nové absolutno, případně nový ráj, jenž si někteří navozují novým narkotikem, působícím i několik měsíců – telurovými hřeby, odborně zatloukanými rovnou do mozku. Román má padesát kapitol, z nichž každá je napsána zcela jiným jazykem a vždy ze zcela nových, neopakujících se ideových pozic. Je to Evropa, která není schopna se dohodnout, Evropa zachvácena všeobecným zmatením pořádků a hodnot, z něhož jde mráz po zádech.

Drama Deštivé dny (2006) vypráví příběh dvou policistů z autorova rodného Chicaga, plný násilí, šokujících zvratů, ale i lásky a sebeobětování. Denny a Joey se znají od malička a dnes spolu jezdí v hlídkovém autě. Zatímco první má ženu, děti i dům, druhý je sám, má problémy s pitím a nad vodou ho drží především parťák a jeho rodina. Letitý řád věcí je však narušen, když někdo zaútočí na Dennyho dům a vážně zraní jeho syna. Denny začne po pachateli pátrat na vlastní pěst a stále víc propadá pomstychtivosti. Ve své zaslepenosti se však stává nebezpečím nejen pro pronásledované zločince, ale i pro nevinné lidi, včetně těch nejbližších. Události nabírají tempo a tragické rozuzlení se zdá být neodvratné. A déšť vytrvale padá… Deštivé dny měly českou premiéru v Divadle Ungelt v listopadu 2012 v režii Janusze Klimszi s Davidem Švehlíkem a Richardem Krajčem, který za roli Dennyho získal Cenu Thálie za rok 2012.

Příběh se odehrává v roce 999, kdy se marocký židovský obchodník Ben Atar ožení s druhou manželkou. Tento krok, přirozený v prostředí východoafrické sefardské kultury, je zcela odmítnut jeho obchodním společníkem, synovcem žijícím v Paříži. A tak Ben Atar podnikne krok, jehož neočekávané důsledky zcela změní osud jeho rodiny, vztahy s ostatními lidmi, obchodní zájmy a celý život. Aby zabránil hrozícímu konfliktu, vezme na svou každoroční obchodní cestu do Evropy obě své ženy ve snaze přesvědčit aškenázské příbuzné svého společníka o přirozenosti a výhodách mnohoženství. K vlastnímu překvapení se jeho přesvědčení setkává pouze s nepochopením, a tak se tato cesta stává počátkem hlubokého lidského dramatu, na jehož počátku stojí konflikt věrnosti a touhy, překvapivě rezonující s podobnými dilematy objevujícími se i v dnešní době. Jehošua brilantně načrtává kulisu středověkého světa s jeho morálkou a sensualitou a uvnitř střetu dvou odlišných židovských kultur odkrývá nejhlubší otázky týkající se původu mravního cítění, charakteru, lidských stereotypů a jejich konfliktů s láskou a vášní. Avraham B. Jehošua (1936) patří k nejvýraznějším izraelským spisovatelům současnosti. Je autorem deseti románů a řady povídkových sbírek, dramat a esejů, přeložených do desítek jazyků. Světový věhlas si získal už svým prvním románem Milenec (česky 2008), později vzbudily pozornost zejména romány Pan Mani (česky 2010), Molcho (česky 2012), Cesta na konec tisíciletí (1997) aj Všechna jeho díla vynikají psychologickou hloubkou postav i schopností zachytit složitou a rozporuplnou izraelskou společnost v jejích aktuálních projevech i historických kořenech. A. B. Jehošua je nositelem řady domácích i zahraničních literárních cen. Za svůj román Pan Mani získal mimo jiné Izraelskou státní cenu či National Jewish Book Award. Žije a působí v Haifě.