Pistorius & Olšanská strana 12 z 16

Sergej Lebeděv se ve svém thrilleru Debutant nechal inspirovat skutečnými aférami spojenými s vraždami ruských emigrantů. Čtenáři odhaluje dlouhou historii vývoje bojových jedů v Sovětském svazu a upozorňuje na používání těchto zbraní pro likvidaci nepohodlných osob i v současnosti. Téma nabývá nečekané aktuálnosti v souvislosti s ohrožením pražských politiků ze strany ruského režimu vyvolaným odstraněním sochy maršála Koněva. Skvěle gradovaný příběh k sobě přivádí Kalitina, bývalého vedoucího chemika utajeného vojenského výzkumného ústavu, v němž se vyvíjely bojové jedy, a podplukovníka Šeršňova, agenta FSB vyslaného, aby Kalitina zabil. Kalitin, vždy slepě oddaný své práci a považující se za stvořitele, jenž vyvinul dokonalý, neodhalitelný jed, nazvaný Debutant, se po rozpadu SSSR nechtěl smířit s úpadkem svého ústavu a se vzorkem svého vynálezu emigroval na Západ. Očekával, že tam ocení jeho schopnosti, ale byl pouze zpravodajsky vytěžen a se změněnou identitou poslán do ústraní. Plynou desetiletí, Kalitin stárne a ve vzpomínkách se vracívá do svého světa – do Ruska, do dob socialismu, do uzavřeného města a přísně tajného ústavu, kde syntetizoval své jedy. Teprve když dojde k vraždě jiného uprchlého agenta neznámou látkou, která by mohla pocházet z jeho bývalé laboratoře, rozpomene se západní rozvědka znovu na jeho jméno a povolá jej do komise vyšetřující podivnou smrt. Tím však bezděky prozradí jeho ukrývanou identitu a ruská tajná služba za ním vyšle své agenty. A od tohoto okamžiku se k sobě oběť a vrahové neúprosně blíží…

Čtyři autobiografické prózy Ljudmily Petruševské ukazují drsný obraz dospívání v Rusku během druhé světové války a těsně po ní. Hrdinka povídek, zanedbávaná holčička, se protlouká světem, v němž vládne hrubá síla a zákon smečky, nemá skutečný domov a touží po mamince, která ji opustila kvůli studiu v daleké Moskvě. Strasti a útrapy, jimiž prochází, se promítají na pozadí velkých dějin. Fyzická likvidace „nepřátel státu“ během Velkého teroru, při němž byla zatčena a popravena značná část její rodiny, válečné zmatky, hladomor, žebrání, katastrofální nedostatek bytů, bezprizorná potulka, ale i neuhasitelná touha po svobodě – to vše je realitou dívčina dětství. Dospělý hlas autorčiných vzpomínek přitom prostupuje dětská imaginace a nepřízeň osudu se v jejím vyprávění setkává s lehkou ironií. Střízlivě psané povídky bez jakékoli sebelítosti prostředkují nevšedně křehký a čistý pohled na nemilosrdnou dobu. Anglická verze nejdelšího textu této knihy, Holčička z hotelu Metropol, byla v roce 2017 nominována na National Book Critics Circle Award v kategorii autobiografie.

V roce 1979 vstoupila Rudá armáda do Afghánistánu a toto velmocenské dobrodružství se postupem doby proměnilo ve vleklou a nesmírně krutou, traumatizující válku, v níž zahynuly téměř dva milióny Afghánců a 25 000 sovětských vojáků. Zinkoví chlapci jsou třetí knihou laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení, vášnivé diskuse a dokonce i soudní proces. Znamenala však i předěl v autorčině životě i díle. Po dvou knihách s poměrně nekonfliktními tématy Velké vlastenecké války se zde Alexijevičová poprvé dostala do zásadního sporu s oficiální doktrínou i míněním velké části ruské společnosti. Sama o svých zážitcích z návštěvy Afghánistánu mluví jako o klíčovém zlomu ve svých úvahách o podstatě komunistického režimu a ve své nobelovské řeči tento okamžik popisuje takto: Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou ze dne na den. (…) Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva odrostlí sovětští studenti (…) zabíjejí v cizí zemi lidi, jež neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati, chápeš?!“ Kniha Zinkoví chlapci není rozborem válečné situace, ani výčtem akcí se statistikou padlých. Je sestavena z rozhovorů se sovětskými vojáky přeživšími afghánskou válku a také s příbuznými těch, kteří se z ní vrátili v zinkových rakvích. A právě mozaika těchto útržků vzpomínek a úvah vydává svědectví o nesmyslnosti a hrůze celého tažení, o mravním rozvratu a naprosté devalvaci lidského života, jež přineslo. Má neobyčejnou dokumentární sílu a je velmi aktuální navzdory osmadvaceti rokům, které uplynuly od jejího vydání i od ukončení afghánské agrese.

Minipříběhy psané z nevšední perspektivy a okořeněné pořádnou dávkou černého humoru z pera uznávané finské spisovatelky Rosy Liksom. Ať už je jejich hlavním hrdinou taxikář vyprávějící hororové příběhy, pytlák marně toužící po kousku společenského uznání, žena s třinácti košťaty a třinácti telefony, či muž, kterému medvěd ukradl motorovou pilu, jednotlivé výpovědi nadchnou svým osobitým, dost možná i trochu absurdním pohledem na život.

V horách Jižního Tyrolska, na pomezí tří současných států – Itálie, Švýcarska a Rakouska – ležela kdysi vesnička zvaná Curon Venosta (německy Graun im Vinschgau). Dnes z ní zbyla jen kostelní zvonice čnící nad hladinu umělého jezera, k níž se houfně sjíždějí turisté, aby si pořídili efektní fotografie. Vypravěčka Trina líčí osudy zdejších německy mluvících obyvatel, násilnou a nenáviděnou italianizaci tohoto kraje v období Mussoliniho fašismu, vábení německého nacismu, jemuž podlehla řada sousedů a jež jí odcizilo také dceru i syna, vypráví o letité snaze některých z vesničanů zabránit výstavbě přehrady, která má zatopit jejich domy, i o lhostejnosti a krátkozrakosti ostatních. Na Trinu a jejího manžela Ericha dopadají všechny historické události drtivou silou. Přesto však odmítají opustit místo, kde se narodili a žili oni i jejich předkové. Trinino vyprávění zachycuje nejenom jeden velmi zajímavý příběh dvacátého století, ale i obtížné hledání vlastní identity v pohraniční oblasti.

Jiný svět patří mezi nejvýznamnější knihy 20. století. Je totiž jednou z prvních, jež západním čtenářům zprostředkovala osobní svědectví o sovětských koncentračních táborech, o zvrácenosti a krutosti komunistického režimu. Její autor Gustaw Herling-Grudziński se dostal do soukolí ruského represivního systému v březnu 1940, když se pokusil uprchnout z Polska okupovaného Němci i Rudou armádou. Člověk, který ho měl převést přes litevskou hranici, byl provokatér ve službách KGB. Po půlročním vězení v Grodně byl jedenadvacetiletý Herling-Grudziński odsouzen k pětiletému pobytu v táboře nucených prací a odeslán do lágru v Jercevu, jenž byl součástí kargopolských táborů, táhnoucích se podél železnice z Vologdy do Archangelska. V jercevském gulagu strávil půldruhého roku a byl odtamtud jakožto polský občan propuštěn po dramatické protestní hladovce 20. ledna 1942. Tehdy už Sovětský svaz napadený fašistickým Německem revidoval svůj vztah vůči Polsku a umožňoval budování polských jednotek k boji proti Hitlerovi. Herling-Grudziński vstoupil do polského vojenského sboru formujícího se v jižním Kazachstánu a v jeho řadách se zúčastnil bojů v Itálii. Po skončení války pak sepsal své otřesné vzpomínky na gulag a spojil je v knize Jiný svět, která vyšla nejprve anglicky v roce 1951. a brzy byla přeložena do mnoha jazyků (pouze francouzské vydání vyšlo vinou protestů komunistů teprve v roce 1985) a po roce 1991 se dočkala vydání též v postkomunistických státech. Jiný svět je však nejen důležitým dokumentem, jehož memento dodnes neztratilo svůj význam a platnost, ale také živým literárním dílem, jak zdůrazňoval ve své předmluvě k prvnímu vydání již Bertrand Russell a po něm pak i řada recenzentů. Je zkrátka knihou stejně čtivou a zajímavou, jako potřebnou.

V horách Jižního Tyrolska, na pomezí tří současných států - Itálie, Švýcarska a Rakouska - ležela kdysi vesnička zvaná Curon Venosta (německy Graun im Vinschgau). Dnes z ní zbyla jen kostelní zvonice čnící nad hladinu umělého jezera, k níž se houfně sjíždějí turisté, aby si pořídili efektní fotografie. Vypravěčka Trina líčí osudy zdejších německy mluvících obyvatel, násilnou a nenáviděnou italianizaci tohoto kraje v období Mussoliniho fašismu, vábení německého nacismu, jemuž podlehla řada sousedů a jež jí odcizilo také dceru i syna, vypráví o letité snaze některých z vesničanů zabránit výstavbě přehrady, která má zatopit jejich domy, i o lhostejnosti a krátkozrakosti ostatních. Na Trinu a jejího manžela Ericha dopadají všechny historické události drtivou silou. Přesto však odmítají opustit místo, kde se narodili a žili oni i jejich předkové. Trinino vyprávění zachycuje nejenom jeden velmi zajímavý příběh dvacátého století, ale i obtížné hledání vlastní identity v pohraniční oblasti.

Na jaře roku 1610 vydal Galileo Galilei nevelký spisek Hvězdný posel, věnovaný florentskému vévodovi Cosimovi II. Medicejskému, v němž jako první popsal pozorování oblohy pomocí dalekohledu a oznámil objev Jupiterových měsíčků. Jeden výtisk poslal rovněž Johannesu Keplerovi, který záhy Galileovy zaslal obsáhlý dopis, v němž jeho objevy ocenil, a tuto svoji recenzi také pod jménem Rozprava s hvězdným poslem zveřejnil tiskem. Oba tyto útlé svazky, která výrazně vstoupily do dobové diskuse o kosmologickém uspořádání a které jsou i skvělou ukázkou renesanční stylistiky, patří mezi nejdůležitější astronomické práce všech dob. Kniha přináší jejich překlad spolu se zasvěceným komentářem, který osvětluje podstatu Galileových objevů, stejně jako jejich dobové souvislosti.

Román nizozemské spisovatelky Doly de Jongové, která se zachránila před holokaustem emigrací do USA, v roce 1954 její americký nakladatel odmítl jako nemravný a také nizozemská redaktorka ho v první reakci označila za nestoudný, nepublikovatelný. Když kniha přesto téhož roku v Amsterodamu vyšla, rozpoutala se kolem ní vášnivá polemika. Citlivě a přesvědčivě napsaný příběh však nakonec ohromujícím způsobem zvítězil nejen u literárních kritiků, ale především u čtenářů. Komorní román Strážkyně domácího krbu líčí vztah dvou žen, který balancuje na rozhraní přátelství a lásky. Solidní úřednice Bea a bohémská začínající novinářka Erica naplňují úsloví, že protiklady se přitahují. Založí společnou domácnost, v níž si však každá zachovává svou volnost. Zdálo by se, že protřelá Erica starší a rozumnější Beu bezostyšně využívá a Bea si skutečně vyčítá, že Eričiným rozmarům tak snadno podléhá. Jejich příběh se však odehrává na přelomu 30. a 40. let 20. století: Do hry vstupuje hrozba nacistického pronásledování Židů, navíc ne každá žena s lesbickými sklony v sobě v té době najde odvahu prolomit tabu a vůbec si své zaměření přiznat. Pod povrchem všedních dní tak vzniká nečekané silové působení, které si vypravěčka Bea dovede vysvětlit až dodatečně. Otázka, co by bylo, kdyby..., již si klade snad každý, kdo prožil nenaplněnou nebo z nějakého důvodu nemožnou lásku, ovšem zůstane, jak už to bývá, nezodpovězená.

Tuto knihu tvoří eseje ruského politologa a historika Sergeje Medveděva, které autor napsal v letech 2014–2017 s velkou bravurou, hloubkou, ale i sžíravou ironií, jejichž náměty jsou hlavní politické, společenské a historické události hýbající celou ruskou společností. Nabízí polyfonickou úvahu o ruské státní moci a společnosti, již ovládá. Autor sám o svých esejích v úvodu píše: „Dvě desetiletí Putinovy vlády se stala obdobím návratu státu v jeho dějinné úplnosti – s privilegii elit a přesně cílenými represemi, s opovrhováním zákony i prostým občanem, s velmocenskou rétorikou a válkami o imperiální dědictví. Klíčové v tomto ohledu bylo třetí Putinovo prezidentské období v letech 2012–2018: právě na tato léta připadá potlačení občanského protestu […], přijetí odiózních represivních zákonů (které kupříkladu zakázaly adopci ruských dětí cizinci či kriminalizovaly, homosexuální propagandu‘), anexe Krymu, válečné konflikty na Ukrajině a v Sýrii a vedení nevyhlášené, hybridní války‘ se Západem.  Jako by se najednou otevřela brána do minulosti a na politickou scénu se vrátil ruský pravěk se všemi dinosaury samoděržaví a imperialismu. A právě v těchto letech třetího Putinova prezidentství, ve stínu rodícího se ruského revanšistického represivního režimu, vznikaly eseje, které tvoří tuto knihu. Jsou to črty z nejnovějších ruských dějin, variace na hlavní téma, tedy návrat autoritativního státu a jeho boj s různými sférami občanské, územní a symbolické autonomie. Je to kronika ofenzívy státu proti vlastním občanům...“  

Nevelká novela je nabitá dějem a šokujícími dokumenty. Některé pocházejí ze sovětských, resp. ruských archivů, např. směrnice o rozebrání zařízení německých koncentračních táborů a jejich opětovném složení v táborech GULAGu nebo směrnice o zacházení se zlatými zuby vězňů zemřelých v sibiřských lágrech, většinu z nich však autor objevil během své výzkumné práce v ženevských archivech Červeného kříže. Hlavní hrdinka románu devadesátiletá Taťána Alexejevna se v marném zápase s Alzheimerovou chorobou pokouší převyprávět otřesný příběh svého života. Narodila se v Londýně na začátku 20. let 20. století. Spolu se svým otcem, který se stal diplomatem nového režimu, se vrátila do Ruska a po jeho smrti začala pracovat jako písařka a překladatelka pro ministerstvo zahraničí. Byla to doba masových čistek a řada jejích spolupracovníků ze dne na den zmizela. Taťáně procházelo rukama ohromné množství často zarážejících dokumentů: o německých komunistech vydaných na smrt zpět do Německa, o stahování protifašistických knih z obchodů, o ruském velvyslanci ve Francii Nikolaji Ivanovovi, jenž byl kvůli svému kritickému postoji vůči Hitlerovi odvolán a ještě v době, kdy německá armáda pustošila východ SSSR, odsouzen do pracovního tábora za antinacismus. Mezi dokumenty, které měla přeložit, byly i opakované dopisy Mezinárodního výboru Červeného kříže, nabízející zprostředkování výměny zajatců či alespoň ulehčení jejich situace, na něž však sovětské úřady odpovídaly tvrdošíjným mlčením. Osud Taťány a celé její rodiny se začal měnit, když v jednom ze seznamů zajatců objevila jméno svého muže a byla postavena před otázku, zda má v překladu jeho jméno uvést, a tím na něj, na sebe i své děti přivolat hněv režimu, nebo jeho jméno vynechat, což však bylo stejně nebezpečné.