Pistorius & Olšanská strana 11 z 17

Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car. Země je obehnána Velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 miliónů Číňanů a čínština se stává módním jazykem… Takový je svět Sorokinovy ostré antiutopistické satiry, které zobrazuje jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny. Román nabízí grandiosní obraz Ruska na cestě zpět k minulosti. Myšlení a jazyk 16. století se tu mísí s novodobými reáliemi, asiatský despotismus, korupce a cynismus se spojují s moderní technologií a ruským nacionalismem. Noví orpičnici se tu projíždějí v červených mercedesech, vyzdobených psí hlavu na chladiči a koštětem na kufru. Tyto symboly stejně jako v době Ivana Hrozného hrozí každému, kdo se protiví carově moci, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy. Sorokin tak především varuje před nebezpečným směrem dalšího politického vývoje, před sklonem k isolacionismu a tendencí k barbarství, která se mu zdá být částí ruské metafyziky.

Doktor Garin je epický dobrodružný román, jehož autor nepřestává čtenáře udivovat ohňostrojem nápadů a mistrovskou schopností žonglovat formou. Pohrává si při tom s prvky žánrů satirického, dystopického, epistolárního, fantastického, objevují se v něm i útržky deníků, fragmenty laciných seriálových románů a další brakové literatury.Příběh románu Doktor Garin je situován do blízké budoucnosti: většina evropských a postsovětských států se rozpadla, na jejich místě vznikla řada malých nástupních státečků, vedoucích spolu neustálé boje, stále významnější roli v celém euroasijském prostoru hrají Číňané a islamisté. Vedle lidí obývají svět také další bytosti – malí a velcí tvorové, štětinatí mutanti, žijící v lesních bažinách, zombie… A tímto fantaskním, rozvráceným a rozbouřeným světem nechává autor procházet svého hrdinu, humanistického intelektuála a lékaře Garina (jehož čtenář může znát již z dřívějšího románu Vánice).Garin na svém putování z altajského sanatoria, zničeného při vypuknutí války, prochází řadou bizarních míst a prostředí – komunou ozbrojených anarchistů, úkrytem pašeráků drog, hraběcím dvorcem či sídlem obří statkářky, zažije zničující raketový útok na altajské hlavní město, ztratí při něm svou milovanou ženu, je zajat lesním národem, který jej spolu s dalšími zajatci přinutí k otrocké práci, uniká z jeho zajetí… Jeho putování tak připomíná jinou slavnou knihu ruské literatury – Doktora Živaga, na niž Sorokin odkazuje nejen titulem, ale i řadou motivů, včetně u Sorokina doposud zcela neznámého motivu hluboké lásky, pomáhající jeho hrdinům přežít odloučení, chaos a vraždění a nalézt smysl života.

Román Čtyři domovy a stesk získal Eškolu Nevovi, jednomu z nejlepších a nejoceňovanějších současných izraelských autorů, brzy po svém vydání mezinárodní slávu a uznání. Vykresluje poutavý obraz izraelské společnosti, již rozdělují hluboké trhliny mezi Izraelci a Araby, ortodoxními a sekulárními Židy, Sefardy a Aškenázy. Příběh se odehrává na pozadí mírových jednání v Norsku v roce 1995, zavraždění předsedy vlády Jicchaka Rabina a následných teroristických útoků. Vystupují v něm tři různorodé dvojice, které spojuje místo, v němž bydlí – osada Castel, původně arabská, avšak opuštěná během Války za nezávislost svými arabskými obyvateli. Studenti Amir a Noa zde hledají svůj první domov v podnájmu u manželů Zakianových, imigrantů pocházejících z Iránu, jež rozděluje vztah k religiozitě a způsobu života podřízenému náboženským pravidlům. Zatímco Moše by pod vlivem svého bratra rabína chtěl, aby se jeho rodina více přiklonila k tradičnímu židovskému náboženství, jeho žena Sima rezolutně odmítá vychovávat své děti v ortodoxním duchu. Třetí dvojicí jsou pak manželé Rouwen a Nechama, ochromení smrtí syna padlého v Libanonu. Rodinnou krizí však trpí nejvíce jejich mladší syn Gidi. Do osady přichází za prací také starý palestinský dělník Sádik, narozený v domě Zakianových, ze kterého utekl se svými rodiči, když byl ještě malý chlapec. Všichni tito hrdinové se vypořádávají se svými traumaty a snaží se znovu vybudovat či nalézt svůj domov.

Bamalama, vydaná v roce 1993, je sbírka krátkých nekorektních textů, pro něž je Rosa Liksom považována za jednu z nejvýznamnějších současných evropských autorek. Titul knížky odkazuje na bláznivý rokenrol Bama Lama Bama Loo jednoho z králů tohoto žánru Little Richarda. Její minipříběhy, kterými si získala čtenáře z desítek zemí, se nebojí dotknout žádného společenského tabu, ať už se jedná o bezdomovectví, drogy, alkoholismus či různé podoby sexuality. Jako by ji lákaly každé dveře, nad nimiž bliká nápis „Zákaz vstupu“. Do prostoru za nimi vchází svobodně, přímočaře, bez jakéhokoliv moralizování, s neobyčejným smyslem pro detaily, živý jazyk a černý groteskní humor, jímž jakoby stroboskopickými záblesky nasvěcuje život svých nehrdinských hrdinů, pohybujících se často na samém okraji společnosti.

Román Jenom matka navazuje na Jacobsenovu trilogii líčící osamělý život několika generací jedné rodiny těsně pod severním polárním kruhem, a mění ji tak v tetralogii. V prvním dílu celého příběhu Ostrov se čtenáři seznámili s příslušníky rodu Hanse Barroye na stejnojmenném ostrůvku, v druhém dílu Bílý oceán se pak osudu této malé kolonie neblaze dotkne druhá světová válka a německá okupace, zatímco ve třetím dílu Oči nemlčí se hlavní postava Ingrid odhodlá v létě roku 1946 ostrov opustit – vydá se hledat otce své téměř roční dcery, kterého vlny vyplavily na břeh ostrova po katastrofě lodi Rigel. Pátrání bylo bezvýsledné a Ingrid se vrátila na rodný ostrov. Od války uběhlo již několik let a ostrov je zabydlenější. Některé kolaboranty z širšího okolí stihl trest, jiní se dál tváří jakoby nic. Na Barroy přibyde nové dítě: z pevniny se přistěhuje malý chlapec, jehož otcem byl německý voják. Ingrid ho adoptuje. Roky plynou, děti začnou chodit do školy a z dopisů, které Ingrid dostává z pevniny, je patrné, že kdysi chudá země směřuje k sociálnímu blahobytu. Do takřka idylického koloběhu rutinních prací, jimž se ostrované věnují, však zasáhne tragédie. A Ingrid, která se v mládí ujala dvou cizích dětí, jejichž rodiče zmizeli, a teď vychovává vlastní dceru Kaju a dalšího sirotka Mathiase, má již jedinou ctižádost – být prostě matka.

Napínavý román Štvanice nabízí čtenáři velmi aktuální téma, jímž je manipulace veřejným míněním. Jeho hrdinou je novinář Anton Pjatyj, který v rámci své investigativní práce poukazuje na špinavé praktiky jednoho ruského oligarchy, zosobňujícího spojení kriminálního živlu s politickou a ekonomickou mocí. Ten si proto najme PR-agenturu, a dá jí úkol znepříjemňovat život nepohodlnému novináři tak dlouho, dokud se nepřestane šťourat v oligarchových záležitostech, anebo alespoň natrvalo nezmizí někde v zahraničí. A agentura se pustí do práce a zahájí štvanici, která zasáhne Antona samotného, celou jeho rodinu, a nakonec se vymkne veškeré kontrole. Štvanice může působit jako antiutopický román. Avšak v realitě současného Ruska je spojení žalobce a soudce v jedněch rukách, stejně jako propojení politiků a bezpečnostních složek s kriminálními živly bohužel utopií jen zdánlivou. Svou naléhavost má Filipenkova kniha ale i ve světě demokratickém, jehož závislost na mediálním šíření informací jej činí stále více zranitelným.

Kniha Černá kronika lásky měla vyjít v českém překladu v roce 1978, avšak tehdejší cenzura nechala kvůli politické nepřijatelnosti autora celý vytištěný náklad odvézt do stoupy, takže se k českým čtenářům dostává až nyní. Román, v němž se promítá přítomnost i budoucnost, sen a realita, se odehrává v jarních měsících roku 1939 a je situován do krajiny autorova dětství - okolí litevského Vilna (Vilniusu), patřícího v té době Polsku. Tadeusz Konwicki v něm vypráví příběh první lásky dvou maturantů Vítka a Aliny. Vzorný student z neúplné rodiny a oddaná dcera polského plukovníka prožívají svůj vášnivý vztah jako ten největší, nejopravdovější, jediný a poslední. Okouzleni jeden druhým nevšímají si ani rozkvétajícího jara v údolí řeky Vilenky, ani dusné atmosféry neodvratně se blížící války, ohlašující se poplašnými sirénami, plynovými maskami a příchodem vojenských oddílů. Předtucha tragického konce lásky i dětství však visí nad jejich osudem stejně jako neodvratný konec tehdejší Litvy, jež "byla tenkrát velikým zapadajícím sluncem, které po sobě zanechává paprsky podivuhodného světla a zbytky dohasínající duhy".

Jeden z nejzajímavějších současných izraelských románů v níž autor s čtenářem hraje podivuhodnou hru na pravdu a zkoumá limity upřímnosti. Eškol Nevo v jednom rozhovoru řekl, že tato kniha vznikla z hříčky, která ho napadla, když se mu nedařila práce na jiném textu: co by se stalo, kdyby vzal všechny otázky, které dostává v nejrůznějších rozhovorech a na literárních setkáních, a odpověděl na ně naprosto upřímně, bez zábran, bez politické korektnosti a jakékoli opatrnosti? Nejprve se věnoval nápadu jen jako jakémusi cvičení, bez aspirace na zveřejnění, ale po několika měsících prý ke svému překvapení zjistil, že se z textu vynořují postavy i děj. Výsledkem je kniha, která bezesporu patří k jeho nejodvážnějším. Vypravěčem je úspěšný spisovatel středního věku trpící depresemi a tvůrčí krizí, z nichž se snaží vypsat tak, že odpovídá na stokrát ohrané dotazy čtenářů - sám pro sebe, s upřímností, jaké je schopen, "do šuplíku". Místo otřepaných frází se pouští do osobních vzpomínek a úvah; postupně se před námi smývá pozlátko spisovatelské profese a stáváme se svědky jeho života, hanby a strachu. Jakoby mimochodem a s nevídanou otevřeností se mezi barvitými historkami, filozofickými úvahami a vzpomínkami proplétá tiché, ale naléhavé osobní drama, rozpad manželství s milovanou ženou, odcizení dcery, umírající kamarád z dětství a vlastní morální selhání Nevova polofiktivního hrdiny.

Hackerství se pro naši civilizaci stává stále nebezpečnější hrozbou. S rostoucím významem internetu v organizaci společnosti, komunikacích, hospodářském životě a technologických systémech roste také nebezpečí jeho zneužití či napadení. Svět již zažil a stále zažívá vykrádání bank, vydírání nemocnic, umlčování politických oponentů, útoky na servery hospodářské konkurence, ovlivňování voleb i zablokování dodávek elektřiny v rozsáhlých regionech. Jsme svědky toho, jak se internet stává polem nejen finanční kriminality, ale i prostředkem boje teroristických organizací či vojenských a bezpečnostních struktur některých států. Hackerství rovněž přineslo nevídané možnosti, jak prostřednictvím mobilních telefonů sledovat prakticky kohokoliv. A všechna tato nebezpečí jsou při tom mnohem vážnější, než si většina z nás uvědomuje. I proto vznikla fundovaná kniha Daniila Turovského, jež čtenáři otevírá bránu do světa virtuálních hrozeb. Její autor je novinář, který se dlouhodobě zabývá hackerstvím v Rusku. Opírá se o analýzu dostupných materiálů a řadu vlastních rozhovorů s předními hackery a ve své knize ukazuje vývoj tohoto fenoménu i sociální a politické faktory, které umožnily, že ruští hackeři dnes patří k nejaktivnějším a nejnebezpečnějším. Poukazuje při tom také na praxi ruských silových struktur - armády a FSB -, jež připravují hackerské specialisty, úkolují je a začleňují do nových vojenských a bezpečnostních jednotek či tiše zajišťují beztrestnost "vlasteneckým" kyberzločincům. Turovského Vpád je knihou, která je stejně tak objevná, jako i potřebná.

Sebastiano Vassalli situoval svou nejslavnější knihu Chiméra do vesničky jménem Zardino, jež kdysi ležela v Pádské nížině. Zde se na přelomu 16. a 17. století odehrává příběh dívky jménem Antonia, „zardinské čarodějnice“. Antonia vyrůstala u jeptišek v novarském nalezinci, odkud si ji v jejích deseti letech odvezli bezdětní manželé Nidasiovi, kteří se k ní chovali jako k vlastní a poskytli jí šťastné dětství a dospívání. Zato ve vesnici ji lidé nemohli odpustit její krásu a jinakost. A lidská nenávist, spojená s nevědomostí a strachem, se stane Antonii osudnou. Příběh „zardinské čarodějnice“ se promítá na pozadí široké historické fresky zaplněné řadou výrazných postav. Setkáváme se tu loupeživým rytířem Caccettou a jeho ozbrojenou bandou, falešným knězem pěstujícím v kostele bource morušového a knězem sužujícím své farníky bigotností, katem a jeho pacholky, intrikujícími biskupy, rýžaři, lacknechty, inkvizitory... Vassalli čtenáře se syrovou objektivitou, důkladností a bez příkras seznamuje s tehdejším drsným životem na rýžových polích i tíživým ovzduším katolické protireformace. Zardino už neexistuje, nezbylo po něm nic. Z této mlhou obestřené nicoty vytáhl autor na světlo denní strhující příběh, zasutý hluboko v minulosti, a zpracoval jej svým nezaměnitelným způsobem do podoby, za nějž získal v roce 1990 významnou italskou literární cenu Strega a který dodnes budí obrovský zájem čtenářů.

Příběh historického románu začíná v roce 1812, těsně před bitvou dvou velkých armád u Borodina, kdy z francouzského vojska zběhne Andrzej Rangułt, oblíbenec císaře Napoleona, jezdecký mistr a všemi obdivovaný kapitán švališérů, spolu s poručíkem Semenem Hoszowským, hloubavým synem venkovského popa. Nevinná hra v kostky, která se zvrhne v boj o život, a uloupená vojenská pokladna, představující jmění umožňující jejímu majiteli zbavit se války jednou provždy, přimějí oba rivaly dezertovat. Přes vzájemnou antipatii musejí spojit síly a pokusit se projít nekonečnými mrazivými pláněmi, vyhýbat se prchajícím troskám francouzské armády i ruským oddílům, které ji pronásledují, a vrátit se zpět do Rangułtova domovského dvora v Litvě. Ale ani tam ještě nemají vyhráno. Příběh, demaskující rozdíl mezi skutečnými hrdiny a událostmi a tradičními ideály, je polemikou s černobílým národním mýtem a pro svůj rychlý spád a myšlenkové bohatství patří k nejuznávanějším moderním polským románům.

Michail Zygar, ruský novinář a bývalý šéfredaktor nezávislé televizní stanice Dožď, se po nuceném odchodu z této stanice věnuje ruské moderní historii. Rozsáhlá freska Říše musí zemřít popisuje politický a kulturní vývoj v Rusku během sedmnácti prvních let 20. století, tedy během doby klíčové pro osudy této země a s ní i celého světa. Neopírá se při tom o žádná nová fakta, avšak události popisuje v žánru novinářské publicistiky a před čtenáře předestírá rozsáhlou fresku historických událostí a postav, které se objevují v nových nečekaných souvislostech. Ukazuje, jak se mnoho lidí snažilo dělat to nejlepší pro budoucí vývoj své země, a přesto z jejich snažení nakonec vzešlo nechtěné a tragické vyústění bolševické revoluce. Jakkoliv je doba, které se Zygarova kniha věnuje, již vzdálená, text je neobyčejně živý a čtenářsky vzrušující a nabízí nový komplexní pohled na předrevoluční dobu a na samotný bolševický převrat.

Doba z druhé ruky je zcela výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky nejprestižnějších ruských, evropských i amerických literárních cen. Konec komunistického režimu a následující rozpad sovětského impéria přinesl jeho občanům po počátečních nadějích zklamání, frustraci a dezorientaci. Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu… Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové knihy považují za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let. Byla to chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, po níž přišlo vystřízlivění. Kapitalismus si Rusové představovali jako jakýsi velký supermarket a najednou se ze dne na den probudili v zemi, která patřila do třetího světa a jíž přestali rozumět. Anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, bezostyšné loupení a zločinnost, ztrátu orientace, hospodářský pokles a korupci. Doba z druhé ruky je kniha, jež nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Čtenáře nutí zamyslit se, co je to Rusko a proč je neschopné rychlejší modernizace. Proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85 % a proč 70 % Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale, žel bohu, i stále militantnější. Knihy Světlany Alexijevičové na pomezí beletrie a investigativní žurnalistiky byly přeloženy již do 22 jazyků a autorka za ně byla oceněna řadou prestižních cen v Německu, Švédsku, Polsku, Francii a USA, mimo jiné Herderovou cenou (1999), National Book Critics Circle Award (2005), Mírovou cenou německých knihkupců (2013), Prix Médicis essai (2013). 8. října 2015 se Světlana Alexijevičová stala držitelkou Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015.

26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.