Pistorius & Olšanská strana 11 z 18

Doba z druhé ruky je zcela výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky nejprestižnějších ruských, evropských i amerických literárních cen. Konec komunistického režimu a následující rozpad sovětského impéria přinesl jeho občanům po počátečních nadějích zklamání, frustraci a dezorientaci. Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu… Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové knihy považují za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let. Byla to chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, po níž přišlo vystřízlivění. Kapitalismus si Rusové představovali jako jakýsi velký supermarket a najednou se ze dne na den probudili v zemi, která patřila do třetího světa a jíž přestali rozumět. Anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, bezostyšné loupení a zločinnost, ztrátu orientace, hospodářský pokles a korupci. Doba z druhé ruky je kniha, jež nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Čtenáře nutí zamyslit se, co je to Rusko a proč je neschopné rychlejší modernizace. Proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85 % a proč 70 % Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale, žel bohu, i stále militantnější.

V roce 1979 vstoupila Rudá armáda do Afghánistánu a toto velmocenské dobrodružství se postupem doby proměnilo ve vleklou a nesmírně krutou, traumatizující válku, v níž zahynuly téměř dva milióny Afghánců a 25 000 sovětských vojáků. Zinkoví chlapci jsou třetí knihou laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení, vášnivé diskuse a dokonce i soudní proces. Znamenala však i předěl v autorčině životě i díle. Po dvou knihách s poměrně nekonfliktními tématy Velké vlastenecké války se zde Alexijevičová poprvé dostala do zásadního sporu s oficiální doktrínou i míněním velké části ruské společnosti. Sama o svých zážitcích z návštěvy Afghánistánu mluví jako o klíčovém zlomu ve svých úvahách o podstatě komunistického režimu a ve své nobelovské řeči tento okamžik popisuje takto: Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou ze dne na den. (…) Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva odrostlí sovětští studenti (…) zabíjejí v cizí zemi lidi, jež neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati, chápeš?!“ Kniha Zinkoví chlapci není rozborem válečné situace, ani výčtem akcí se statistikou padlých. Je sestavena z rozhovorů se sovětskými vojáky přeživšími afghánskou válku a také s příbuznými těch, kteří se z ní vrátili v zinkových rakvích. A právě mozaika těchto útržků vzpomínek a úvah vydává svědectví o nesmyslnosti a hrůze celého tažení, o mravním rozvratu a naprosté devalvaci lidského života, jež přineslo. Má neobyčejnou dokumentární sílu a je velmi aktuální navzdory osmadvaceti rokům, které uplynuly od jejího vydání i od ukončení afghánské agrese.

Jak je vybudována dnešní ruská státní moc? Je Vladimir Putin opravdu neomezeným vládcem současného Ruska, anebo mu vládne spíše jakýsi „kolektivní Putin“ či „nové politbyro“? Jak dlouho bude trvat putinismus? Na tyto zcela zásadní otázky se snaží odpovědět kniha, kterou napsal známý ruský novinář, bývalý válečný zpravodaj listu Kommersant a poté šéfredaktor nezávislé internetové televize Dožď Michail Zygar. Metoda je jednoduchá: Zygar především zpovídá lidí z nejbližšího Putinova okolí a rešeršuje rozhovory, které s nimi vedl on sám, nebo jeho kolegové. Před čtenářem se tak střídají zajímavé portréty takových mužů, jakými jsou třeba Dmitrij Medveděv, Boris Berezovskij, kremelský ideolog Vladislav Surkov, Putinova pravá ruka Igor Sečin, někdejší šedý kardinál Kremlu Alexandr Vološin či ministr obrany Sergeje Šojgua. Zygar přitom ukazuje, jakým vývojem prošel hlavní protagonista celé knihy Vladimir Putin. V počátcích své vlády se snažil být reformátorem. Ale pak se postupně začal měnit jeho vztah k Západu, který dnes pokládá za proradný a přisuzuje mu vinu za všechny potíže svého impéria, tak k ruským liberálům a střední třídě, jež začal považovat za zrádce. A Putin se vrací k nacionalistickému paradigmatu velkoruského státu a jeho zájmů, osvědčeným technologiím moci a budování vlastního kultu. Vrchol mocenské pyramidy v Rusku dnes proto tvoří šéfové silových rezortů a někdejší Putinovi spolupracovníci z KGB. Mezi ruskými občany se pak Putin opírá především o příslovečné „obyčejné“ Rusy, zpracovávané masivní státní, hlavně televizní propagandou. Zygarova kniha tak líčí vznik a vývoj dnešního ruského mocenského systému a jeho cestu do stále užšího, uzavřenějšího a nebezpečnějšího kruhu. Všichni muži Kremlu se ihned po svém vydání na konci roku 2015 staly ruským bestsellerem a během dalšího půlroku byly vydány v dalších sedmi zemích. „Zygarova kniha je prvním důsledným popisem všeho, co se za posledních 20 let stalo, který jsem četla. Je to velmi důležitá studie, jež umožňuje dozvědět se fakta z bezprostředních reportáží.“ Světlana Alexijevičová, laureátka Nobelovy ceny "Je to přehledná, podivuhodně chladnokrevná a naprosto nestranná nejnovější historie ruského státu." Boris Akunin, spisovatel "Všichni muži z Kremlu jsou lepší než všechny mé vlastní knihy o Putinovi dohromady." Stanislav Belkovskij, politolog

Severoafrický přístav Tanger, 1941. Mezinárodní demilitarizovaná zóna je přestupní stanicí na útěku před nacismem zuřícím v Evropě. Spolu s uprchlíky z nejrůznějších zemí se zde ocitá také mladý nizozemský pár vedený jinými motivy: Aart a Lies vyrazili vlastnoručně upraveným obytným vozem do světa ještě před okupací, aby unikli „z civilizace“. Cestou na jih už však nemohli přehlížet dopady šířící se války, a tak postupně nabrali šest dětí různého věku a národnosti, které se ocitly ve Francii samy, ať už následkem pronásledování židů, či proto, že se jejich rodiče postavili nacismu na odpor. „Rodina“, rozšířená mezitím i o vlastního synka Dolfíka, se v Tangeru snaží uchytit obděláváním najatého políčka se zeleninou. Protože jim však chybí zkušenost místních rolníků, nepřináší ani nelidská dřina potřebný výsledek. Situace malého společenství začíná být kritická. A právě v těchto zoufalých dnech se naplno ukáže, že děti, zdánlivě bezbranné oběti války, nezdolnou vitalitou předčí dospělé. Ale život na útěku je plný nástrah. Ve městě prošpikovaném dobrodruhy a německými špiony, kde vládne korupce a lhostejný cynismus spojeneckých diplomatů, není nikdo z uprchlíků v bezpečí...

Kniha analyzuje obrazy Spojených států amerických v české literatuře a kultuře od druhé poloviny devatenáctého století až po dnešní dobu. Metodologicky vychází z kulturních studií a kritické teorie. Navazuje na Barthesovy analýzy moderních mytologií, na koncept "jiného" vypracovaný Edwardem Saidem a současné studie konceptualizující různé reprezentační praktiky. Kniha mapuje dis/kontinuity v literárních reprezentacích USA. Psaní o Spojených státech amerických má v české literatuře dlouhou tradici, která sahá do druhé poloviny devatenáctého století k J. V. Sládkovi a dalším autorům. Primárním zdrojem pro analýzu jsou proto literární texty, cestopisy a esejistika. Kniha mapuje proměny obrazů Ameriky v meziválečné republice, státním socialismu i v postkomunismu. A v neposlední řadě věnuje pozornost také tvorbě mýtu Divokého západu v české populární literatuře.

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy jsou malou antologií finské fantastické literatury, která zažívá v poslední době období hojnosti a úspěšně proniká i za hranice země svého vzniku. Bývá často označována termínem suomikumma či Finnish Weird – „finské podivno“, jejž poprvé použila nejvýznamnější představitelka tohoto literárního proudu Johanna Sinisalo. Mnohoznačnost spojená s takovým pojmenováním není náhodná: pro „finské podivno“ je typické míšení různých žánrů a název se opírá i o národní literární tradici. Množství magických prvků najdeme už v Kalevale a stále živé jsou inspirace finskou či baltsko-severskou lidovou slovesností, zaklínadly i příběhy o přírodních živlech, dravých šelmách, mystikou opředených bažinách a „křížencích“ lidí a zvířat. Druhým inspiračním zdrojem finské fantastiky je pak magický realismus a surreálné vnímání světa. Všechny tyto ingredience dodávají „finskému podivnu“ specifický charakter a obdařují je mocí proměňovat příběhy vycházející ze zdánlivě známé a všední reality v příběhy značně znepokojivé. V antologii jsou zastoupeni následující autoři: Pasi Ilmari Jääskeläinen, Leena Krohn, Anne Leinonen, Tiina Raevaara, Johanna Sinisalo, Jyrki Vainonen, Maarit Verronen.

Norma, normativita, normalizace… Seriály Nemocnice na kraji města a Sanitka se staly v době svého vysílání fenoménem televizní tvorby a na české obrazovky se vrátily s novými epizodami i po revoluci. David Nachlinger poukazuje na způsoby, jak se producenti dokázali vypořádat s povinným zahrnutím komunistické propagandy do životů doktorů a saniťáků a jak i po pětadvaceti letech přilákali diváky, kteří společně s postavami prožili nejen změnu režimu, ale i osobních hodnot. Zároveň však nabádá k sebereflexi a zamyšlení nad současnou ideologií. Diskurzivní analýza seriálů normalizačních i porevolučních vypovídá mnohé o jejich konzumentech a společnosti, jež je přijímá. Je dnešní norma opravdu tak odlišná od té socialistické? Čtenáři se nabízí nejen srovnání českých normalizačních a postkomunistických seriálů, ale i jejich poselství, která nemusí být tak odlišná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Začátek příběhu je plný optimismu: před sídlem KGB je stržena socha Felixe Dzeržinského a srpen 1991 přináší v Moskvě definitivní porážku bývalého režimu. Zdá se, že se rodí nové století a „děti srpna“ – vítězové z moskevských ulic – jsou přesvědčeni, že historie se dává novou cestou. Jeden z nich, vypravěč a hlavní hrdina knihy, si říká „Bezpečnost, ta stará běhna zemřela! Už nade mnou nemá moc, nemá moc nad nikým! Její špionské triky jsou vyhozené do odpadků, ta kurva je mrtvá…“ A právě tehdy se mu dostává do rukou deník babičky, která v něm zaznamenala historii své rodiny, avšak zcela utajila tajemství své lásky a dokonce i jméno vypravěčova dědy, který se prý ztratil v roce 1942. Kdo byl tento člověk, který se jednou v noci vrátila nečekaně z fronty, hýřil v restauracích a patrně měl ženy i v jiných městech? Agent NKVD, informátor? A vybrala si babička, jejíž rodina byla postupně decimována válečnými lety a stalinským terorem, tohoto sovětského ďábla, aby ji ochránil? Vypravěč tedy začíná pátrat po stopách ztraceného předka a rozmotávat spletité klubko rodinných vztahů i tragických dějin bývalého Sovětského svazu. Jeho hledání mu přinese navíc i zvláštní obživu: nechává se najímat lidmi, jejichž příbuzní zmizeli v gulagu, aby našel jejich stopy, či alespoň jejich hroby. Při tomto dobrodružném povolání používá falešné dokumenty mezinárodních organizací a dostává se na nejrůznější místa bývalého Sovětského Svazu, strádá žízní v hladových stepích Kazachstánu, v Karelii objeví obludnou komunitu tuláků, mentálně retardovaných lidí a psů, udržovaných ve strachu za ostnatým drátem bývalým vězeňským dozorcem… A spolu s ostatními „dětmi srpna“ postupně přichází o iluze. Do prezidentského křesla se dostává někdejší agent KGB Putin a nová tajná bezpečnost, o nic méně hrozivá než její předchůdci, začíná znovu upevňovat svou moc. Kritička Olgfa Lebeduškina o Lebeděvově knize napsala „Román Sergeje Lebeděva je o 90. letech 20. století i o tom, co se děje v Rusku dnes. Popisuje, jak se kolektivní touha obrací k minulosti, k době, která se zdá být lidem zvenčí peklem, kterou však domácí lidé považují za ráj, za místo, jež bylo od ostatního světa bezpečně odděleno plotem.“

V Bílém oceánu se ocitáme znovu na severonorském ostrově Barroy, jehož obyvatelé byli hrdiny románu Ostrov. Tentokrát však ostrov není oázou drsného, byť klidně plynoucího života v bezčasí řízeném jen přírodou. Končí druhá světová válka a svým vývojem krutě zasahuje i sem. Pětatřicetiletá Ingrid není na ostrově sama, jak se domnívá. Oceán vyplaví záhadné návštěvníky a na skalnatém ostrově se odehrává nečekaná a dramatická love story. V Jacobsenově střízlivém podání ovšem působí naprosto nesentimentálně, o to však věrohodněji. Přestože se zpočátku zdá, že se na ostrově příliš nezměnilo, válka zažene Ingrid do situací mnohem náročnějších, než je "pouhé" přežití mezi živly, jak tomu bylo za dnů líčených v Ostrovu. V hrdinčině příběhu se prolíná její osobní zkouška, s dramaty lidí, kteří se ocitli bez domova, vyhnáni na drsný okraj kontinentu. Chaotická situace hned po válce, jejíž poslední fáze byla zvláště těžká a tragická pro obyvatele nejsevernějšího kraje Finnmarka, přivede nazpět i ostatní členy Ingridiny rodiny. A oceán, rozprostírající se kolem ostrova, zároveň překážka, ale i obranný val, je bouřlivý a divoký, zpěněný a neklidný. Skončila válka a na Barroy míří náhle lidí víc než dost. Je to však happy end?

Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých let. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové… Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť. Román vychází ze skutečných událostí, dotváří je a fabuluje. Dvě linie příběhu z let 1952 a 1958 prolíná třetí dějová osa – ta současná. Brzy se ukáže, jak osudově spolu všechny tři souvisejí. Neboť minulost stále ještě není pohřbena.

Způsob fungování literární kritiky v éře tzv. normalizace česká literární historie dosud spíše opomíjela, anebo ji paušalizovala jako jednolitý celek, který je přímým a prvoplánovým důsledkem společenské "deformace". Autor monografie Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v období normalizace od pojmu "deformací" vychází. Hledá však ucelené a komplexní pojmosloví, které by umožnilo jev "deformace" popsat a vysvětlit jako racionální strategie psaní, reflektující pravidla hry nastavená "normalizující se" společností. Kniha podrobně rozebírá recenze, články a polemiky předních i méně známých literárních kritiků 70. a 80. let dvacátého století, bere v potaz oficiálně vydávaná literární díla, ale čerpá také z dosud nepublikovaných lektorských posudků a dalších archivních materiálů. Vlastní interpretace doplňuje výklady a svědectvími pamětníků. Zvolená metoda a dosažená zjištění vedou autora k přehodnocení některých dosavadních výkladů normalizační kultury a k obecným závěrům o zvláštní povaze řeči v autoritářských režimech.

Na jaře roku 1610 vydal Galileo Galilei nevelký spisek Hvězdný posel, věnovaný florentskému vévodovi Cosimovi II. Medicejskému, v němž jako první popsal pozorování oblohy pomocí dalekohledu a oznámil objev Jupiterových měsíčků. Jeden výtisk poslal rovněž Johannesu Keplerovi, který záhy Galileovi zaslal obsáhlý dopis, v němž jeho objevy ocenil, a tuto svoji recenzi také pod jménem Rozprava s hvězdným poslem zveřejnil tiskem. Oba tyto útlé svazky, které výrazně vstoupily do dobové diskuse o kosmologickém uspořádání a které jsou i skvělou ukázkou renesanční stylistiky, patří mezi nejdůležitější astronomické práce všech dob. Kniha přináší jejich překlad spolu se zasvěceným komentářem, který osvětluje podstatu Galileových objevů, stejně jako jejich dobové souvislosti. Navazuje tak na dřívější edici jiného významného díla Johannese Keplera Sen, neboli Měsíční astronomie (Paseka, 2004).

V této inspirativní monografii se autor pokouší najít smysl postmodernistické literatury prostřednictvím pojmu světový názor. Román nás při četbě pobízí k přemýšlení nad světem i sebou samým, k uvažování nad vlastní identitou. Je současná doba svědkem návratu tradičního realistického vyprávění? Kde je hranice mezi komerčností a uměleckostí? Co mají společného Vladimir Nabokov a Jasunari Kawabata?Nejen odpovědi na tyto otázky, ale i Sýkorovy svěží a originální výklady prózy Faulknera, Nabokova, Rushdieho, Fowlese či Pereca nabízí tato kniha, která si zaslouží pozornost literárních vědců, filozofů i šachistů (jimž je věnována analýza tématu šachu v moderní literatuře).

V originální adaptaci hry Ference Molnára Hra na zámku se s Tomem Stoppardem ocitáme na palubě zaoceánského parníku, na nějž právě nasedli úspěšní autoři operet Turai a Gal spolu se skladatelem Adamem Adamem. Trojice se chystá překvapit své herce, divu Natašu Navrátilovou a pelichajícího donchuána Reného Sledě, kteří se nalodili už dřív – a zastihne je ve chvíli, kdy René vyznává Nataše lásku. Aby zachránil situaci, vymyslí Turai ďábelský plán s cílem přesvědčit Adama, že zaslechnutá slova byla ve skutečnosti Reného trapným pokusem o divadelní hru. Obstojí tato křehká konstrukce? Smíří se Nataša s Adamem? Přestane René Sleď obtěžovat okolí svou nepříliš vyvinutou inteligencí? A jak do toho všeho zapadá stevard Dvorníček, muž mnoha talentů, pohybující se na křehké hranici mezi genialitou a šílenstvím? Lehce naivistický příběh klasického střihu vyšperkoval Stoppard množstvím situačního a slovního humoru, jeho typické gejzíry ironických bonmotů a jemná ironizace způsobu samotné psaní divadelních textů.

Dílo Jaroslava Foglara je fenoménem české literatury pro děti a mládež. Čtenáře fascinuje, ale také irituje, přitahuje a často svádí k až nekritické adoraci, současně však vyvolává ostrou kritiku a polemiku nad jeho literárními hodnotami. Co nabízejí texty Foglarových románů a komiksů, čím si drží auru posvátnosti nejen u dětských čtenářů? Jaký svět je v nich modelován, že dokázal přitáhnout prvorepublikové čtenáře stejně jako adresáta v letech šedesátých a konečně i v letech po roce 1989? Autor této monografie nahlíží Foglarovo dílo v jeho celku, konfrontuje foglarovské ideály s možnými interpretačními polohami kritického čtenáře a citlivě rozkrývá křížení dvou perspektiv, perspektivy naivního dětského čtenáře s perspektivou literárního badatele.

Boží hora je biblické místo. Je to ale také jméno chudé neapolské čtvrti – Montedidio – plné úzkých uliček, prudkého stoupání, rozvěšeného prádla, ruchu každodenního života poválečných let, jejíž atmosféru útlá knížka Erriho De Lucy zachycuje. Boží hora je i vysněný cíl pouti jedné z postav, starého židovského ševce, pocházejícího odkudsi z východní Evropy, přeživšího holocaust, který by rád do Palestiny, ale hříčkou osudu došel právě jen na Montedidio. A Montedidio je domovem třináctiletého chlapce, který zanechal školy a zaučuje se v truhlářské dílně, rozpráví s moudrým ševcem, trénuje se v hodu bumerangem, je zasvěcován do milostných hrátek stejně starou, ale zkušenější dívkou ze sousedství a rychle se osamostatňuje a vyspívá. Své prožitky zachycuje do deníku. Knihu Boží hora může čtenář vnímat jako jakousi fotografii už zmizelé Neapole, ale také jako hluboký alegorický příběh se silným poetickým nábojem.