Pistorius & Olšanská strana 16 z 17

Autor pracoval od začátku 70. let takřka 40 let v České televizi jako produkční a tuto zkušenost s televizním prostředím zúročuje ve svém románu Volha. Z drobných vyprávění hlavního vypravěče – řidiče volhy, „panského kočího“ Standy Pekárka zde postupně vyvstává zvláštní svět tohoto podniku, stojícího jakožto nástroj ideologického působení v popředí zájmu každého režimu. Zajímavý a zábavný román, napsaný neobyčejně bizardním, přesně odposlechnutým jazykem, je však především portrétem hlavního hrdiny, člověka, zajímajícího se pouze o ženské a fotbal, omezeného egocentrika, který vyniká ve vymýšlení drobných podvodů a triků, jak si nakrást benzín, vykázat větší množství ujetých kilometrů, podvést manželku a jenž se nevyhnutelně se stává rovněž spolupracovníkem StB. Hynie sleduje ovšem jeho osudy i po sametové revoluci a shledává, že se Pekárkova přizpůsobivá a sobecká povaha dobře uplatní vlastně kdykoliv. Kniha je předlohou stejnojmenného seriálu (ČT 2023).

Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car. Země je obehnána Velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 miliónů Číňanů a čínština se stává módním jazykem… Takový je svět Sorokinovy ostré antiutopistické satiry, které zobrazuje jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny. Román nabízí grandiosní obraz Ruska na cestě zpět k minulosti. Myšlení a jazyk 16. století se tu mísí s novodobými reáliemi, asiatský despotismus, korupce a cynismus se spojují s moderní technologií a ruským nacionalismem. Noví opričnici se tu projíždějí v červených mercedesech, vyzdobených psí hlavu na chladiči a koštětem na kufru. Tyto symboly stejně jako v době Ivana Hrozného hrozí každému, kdo se protiví carově moci, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy. Sorokin tak především varuje před nebezpečným směrem dalšího politického vývoje, před sklonem k isolacionismu a tendencí k barbarství, která se mu zdá být částí ruské metafyziky.

Vánice, stejně jako předchozí česky vydaná novela Den opričnika, nezapře autorovu zálibu ve fantazii a nad-sázce, v absurdních motivech a vizionářství, vpletených do toku realistického vyprávění. Vladimir Sorokin se v ní vrací k tématu, které dobře známe z klasické ruské literatury - k tématu strastiplné cesty mrazivou vánicí. Venkovský lékař Garin se bezpodmínečně musí dostat do vzdálené vesnice a aplikovat jejím obyvatelům vakcínu proti smrtelné exotické nemoci, "černuše". Protože na přepřahací stanici nesežene čerstvý potah, je nucen najmout si místního drobného a tichého mužika Kucku a jeho poněkud podivný dopravní prostředek, tzv. samohyb, poháněný padesátkou maličkých koníků velikosti koroptví. A tato bizarní ekipa se vypraví do zmrzlé krajiny a počínající sněhové vichřice. V klasickém příběhu pána a jeho sluhy udělá Kucka všechno pro to, aby s doktorem dojeli. Do vesnice je to jen sedmnáct verst, ale jejich pouť se stále protahuje: nejprve na dva dny, pak na tři, na čtyři - cesta závějemi a vánicí chystá stále nové překážky: zmrzlého obra, tajemné čtyřstěny, svůdnou mlynářku s jejím mužem-trpaslíkem, zlověstně vyjící vlky. A síly ubývají… Povede se lékaři zachránit nakaženou vesnici? Román je dobrodružným vyprávěním v žánru sci-fi, parodií na výstřelky dnešní civilizace, ale současně i velkou metaforou strastiplné cesty ruské inteligence. Sám autor o něm napsal: "Smysl ruského života spočívá ve fyziologickém přežití. A ruský život - to je mučivě hrdinské zdolávání prostoru. Stát v tomto procesu není náš spojenec, ale nepřítel. Náš stát je přece taky taková věčná vánice, s níž musí obyvatelstvo neustále zápolit. Proto je u nás tak velký a přímo hmatatelný rozdíl mezi exteriérem a interiérem, mezi útulností domova a špinavou, agresivní a nezkultivovanou ulicí. Jakmile doma otevřete venkovní dveře, ocitáte se ve všudypřítomné sociální vánici."

Hrdina příběhu Ninetto Giacalone patřil k jedné z posledních vln dětských uprchlíků, kteří odcházeli bez rodičů z chudého italského jihu a snažili se najít lepší podmínky na bohatším severu. Narodil se v roce 1950 v zapadlé vesnici na Sicílii a v devíti letech odjel s jedním otcovým známým do Milána, kde se musel začít starat sám o sebe a sehnat si práci, pochopitelně načerno a mizerně placenou. Skoro vše, co si rozvážkou vypraného prádla vydělal, padlo na jídlo a kousek místa v bytě, který sdílel s dalšími přistěhovalci. V patnácti letech, kdy už mohl legálně nastoupit do továrny, si začal slušněji vydělávat a také se oženil se stejně mladičkou dívkou, rovněž z jihu. A život sklouzl do běžných kolejí továrenských dělníků: práce u pásu, druhé zaměstnání, občasné návštěvy rodin na jihu. Tragický zvrat do jinak jednotvárné každodennosti vnesl později násilný čin, k němuž Ninetta přivedla jeho povaha. Byl odsouzen a ve vězení strávil deset let. Život však mezitím nečekal. Na svobodu se vrací jako předčasně zestárlý muž, do změněného světa, jemuž se už neumí přizpůsobit, a tak jen přežívá, protože „pravý trest si člověk odpykává, teprve když z vězení vyjde“. A jediným světlým bodem, k němuž se ještě upíná, je jeho vnučka, kterou dosud nepoznal.

Sígři nabízejí silný příběh z doby okupace Norska nacistickým Německem. Parta dětí z činžáku na chudém předměstí Osla, jejíž jádro tvoří tři stejně staří kluci Carl, Olav a Roar, prožívá nejdůležitější roky svého dětství. Jsou sice tak říkajíc na šikmé ploše, nechodí do školy, kradou, padělají přídělové lístky a věnují se překupnictví, nicméně tím vším umožňují svým rodinám přežít. Mladí sígři to s rodiči nemají lehké, zejména otcové si odmítají připustit, že jsou to děti, na nichž je rodina existenčně závislá. Významnou roli hraje v knize i každodennost okupovaného města, všudypřítomný strach, ilegální poslech rádia, zmizelí a uvěznění členové rodin. Nejednoznačné profily příslušníků a příslušnic protinacistického odboje i zhoubná aktivita kolaborantů a jejich únik před spravedlností, to všechno je realita válečné doby a doby bezprostředně následující. Jacobsenova kniha se nevyhýbá brutálním scénám a nelítostnému odhalování lidských slabostí, je však i plná empatie. Ke slovu tu opět přichází autorova „chlapská citlivost“, jak charakterizoval jeden z rysů Jacobsenova psaní přední norský kritik Leif Bull. A nebyl by to Roy Jacobsen, aby se při psaní neuchýlil také k tajuplnému, až detektivnímu matení stop.

Sígři nabízejí silný příběh z doby okupace Norska nacistickým Německem. Parta dětí z činžáku na chudém předměstí Osla, jejíž jádro tvoří tři stejně staří kluci Carl, Olav a Roar, prožívá nejdůležitější roky svého dětství. Jsou sice tak říkajíc na šikmé ploše, nechodí do školy, kradou, padělají přídělové lístky a věnují se překupnictví, nicméně tím vším umožňují svým rodinám přežít. Mladí sígři to s rodiči nemají lehké, zejména otcové si odmítají připustit, že jsou to děti, na nichž je rodina existenčně závislá. Významnou roli hraje v knize i každodennost okupovaného města, všudy přítomný strach, ilegální poslech rádia, zmizelí a uvěznění členové rodin. Nejednoznačné profily příslušníků a příslušnic protinacistického odboje i zhoubná aktivita kolaborantů a jejich únik před spravedlností, to všechno je realita válečné doby a doby bezprostředně následující. Jacobsenova kniha se nevyhýbá brutálním scénám a nelítostnému odhalování lidských slabostí, je však i plná empatie. Ke slovu tu opět přichází autorova „chlapská citlivost“, jak charakterizoval jeden z rysů Jacobsenova psaní přední norský kritik Leif Bull. A nebyl by to Roy Jacobsen, aby se při psaní neuchýlil také k tajuplnému, až detektivnímu matení stop.

Epizodický román Malé klíče, velké pokoje (Sm? n?kler store rom, 1988) úspěšné norské spisovatelky Bj?rg Vikové vypráví příběh Elsi Lundové, malé dívky objevující velký svět dospělých. Vyrůstá v Oslu za druhé světové války, kterou vnímá jako něco vzdáleného a zároveň blízkého, když se s celým domem v Colletově ulici schovává při náletech ve sklepě. Dětským pokojem je jí okolí domu, kde potkává své kamarádky, zvláštní sousedy i jiné zajímavé lidi. Citlivě vnímá napjaté vztahy v rodině a sní o tom, jaké to bude, až jednou dospěje a bude mít ofinu. Elsin pohled na okolní svět čtenáře vtáhne nejen do dění v Colletově ulici, ale i do vlastních vzpomínek na dětství.

Záchranka je druhou knihou oceňovaného norského autora Johana Harstada (1979). Sbírka povídek obsahuje jedenáct zdánlivě samostatných příběhů o lidech, kteří na tom nejsou zrovna nejlépe. Spojuje je téměř fyzický pocit zoufalství a samoty. Postupně se ukazuje, že postavy se vzájemně znají, a že situace nemusí být až tak beznadějná, pokud v tom člověk není sám. Styl vyprávění je strhující i jednoduchý, autor s lehkostí vystihne potěšení z malých každodenních radostí a stejně snadno ve čtenáři vyvolá nepříjemné mrazení. Harstad za Záchranku obdržel v roce 2003 Bjornsonovo stipendium a povídky byly přeloženy do několika evropských jazyků. Spisovatel je známý především díky svým třem románům, které ocenili jak čtenáři, tak kritika. Od roku 2008 je stálým dramatikem Národního divadla v Oslu a věnuje se především divadelním hrám.

Bjorn Hansen, úspěšný dvaatřicetiletý ředitel odboru jistého norského ministerstva, opustí manželku, dvouletého syna i slibně rozjetou kariéru, protože se bláznivě zamiluje do impulsivní, šarmantní a uhrančivé Turid Lammersové. Odstěhuje se za ní do provinčního Kongsbergu, kde se stane ředitelem místního finančního úřadu a začne hrát ochotnické divadlo. Po letech si ale uvědomuje, že celý jeho život je dílem náhody, jeho partnerský vztah se dostal do slepé uličky a společnost se mu odcizila. Rozhodne se pro radikální a nezvratný čin, jímž "se uvrhne do něčeho, z čeho už za žádných okolností nelze vycouvat a co ho k tomuto jedinému šílenému činu připoutá na zbytek života". Jedenáctý román, kniha osmnáct je nekompromisní existenciální román, do něhož romanopisec, povídkář a esejista Dag Solstad koncentruje svá klíčová témata a za nějž mu byla podruhé udělena norská Cena kritiků. Je to jeho jedenáctý román a osmnáctá kniha. K příběhu Bjorna Hansena se Solstad vrátil v 17. románu (2009).

Válka a trest vyšla anglicky v roce 2023 a dočkala se skvělého přijetí ze strany čtenářů i kritiky. Čte se lehce a rychle, a přitom obsahuje bezpočet informací, svědectví z první ruky, postřehů a úvah, které může zprostředkovat jen přímý účastník probíhajících procesů. Kniha, jež se věnuje historii ukrajinsko-ruských vztahů, je v českém veřejném prostoru, jímž se šíří redukované obrazy, zjednodušené pravdy, emoce a obavy, neobyčejně potřebná. Odhaluje dějiny politického, hospodářského i kulturního útlaku Ukrajiny ruskou říší, boří řadu mýtů, obviňuje ruský nacionalismus z války a rozbíjí Putinův imperiální narativ, jímž ospravedlnil svůj brutální útok na Ukrajinu. Michail Zygar popisuje na základě studia literatury, dostupných pramenů a vlastních reportáží dlouhý vývoj Ukrajiny jako kulturně a politicky svébytného regionu, často v přímém konfliktu s Ruskem, až po Sovětským svazem kontrolovaný stát, který ve 30. letech 20. století strašlivě trpěl Stalinovou politikou nuceného hladomoru a poté nacistickou okupací. Popisuje rovněž vývoj Ukrajiny po pádu SSSR, kdy se stala nejprve postsovětským oligarchickým státem a následně státem s rostoucími ekonomickými, kulturními a politickými vazbami na Evropu a USA, a reakci, již tento vývoj vyvolal v Rusku. Mimořádně zajímavou částí knihy je Zygarův detailní popis vývoje Volodymyra Zelenského od populárního komika a televizní osobnosti k rozhodnému symbolu ukrajinského odporu proti ruské invazi. Zelenského vzestup nastal v době příchodu nové generace Ukrajinců, kteří vyrostli v nezávislé zemi a nepovažovali se již za součást Ruska. Právě tato nová generace se zdá být zlomovým bodem vedoucím k válce, alespoň v očích Putina, odmítajícího přijmout, že by Rusko Ukrajinu navždy ztratilo.

Hrdina příběhu Ninetto Giacalone patřil k jedné z posledních vln dětských uprchlíků, kteří odcházeli bez rodičů z chudého italského jihu a snažili se najít lepší podmínky na bohatším severu. Narodil se v roce 1950 v zapadlé vesnici na Sicílii a v devíti letech odjel s jedním otcovým známým do Milána, kde se musel začít starat sám o sebe a sehnat si práci, pochopitelně načerno a mizerně placenou. Skoro vše, co si rozvážkou vypraného prádla vydělal, padlo na jídlo a kousek místa v bytě, který sdílel s dalšími přistěhovalci. V patnácti letech, kdy už mohl legálně nastoupit do továrny, si začal slušněji vydělávat a také se oženil se stejně mladičkou dívkou, rovněž z jihu. A život sklouzl do běžných kolejí továrenských dělníků: práce u pásu, druhé zaměstnání, občasné návštěvy rodin na jihu. Tragický zvrat do jinak jednotvárné každodennosti vnesl později násilný čin, k němuž Ninetta přivedla jeho povaha. Byl odsouzen a ve vězení strávil deset let. Život však mezitím nečekal. Na svobodu se vrací jako předčasně zestárlý muž, do změněného světa, jemuž se už neumí přizpůsobit, a tak jen přežívá, protože "pravý trest si člověk odpykává, teprve když z vězení vyjde". A jediným světlým bodem, k němuž se ještě upíná, je jeho vnučka, kterou dosud nepoznal.

Válka a trest vyšla anglicky v roce 2023 a dočkala se skvělého přijetí ze strany čtenářů i kritiky. Čte se lehce a rychle, a přitom obsahuje bezpočet informací, svědectví z první ruky, postřehů a úvah, které může zprostředkovat jen přímý účastník probíha-jících procesů. Kniha, jež se věnuje historii ukrajinsko-ruských vztahů, je v českém veřejném prostoru, jímž se šíří redukované obrazy, zjednodušené pravdy, emoce a obavy, neobyčejně potřebná. Odhaluje dějiny politického, hospodářského i kulturního útlaku Ukrajiny ruskou říší, boří řadu mýtů, obviňuje ruský nacionalismus z války a rozbíjí Putinův imperiální narativ, jímž ospravedlnil svůj brutální útok na Ukrajinu. Michail Zygar popisuje na základě studia literatury, dostupných pramenů a vlastních reportáží dlouhý vývoj Ukrajiny jako kulturně a politicky svébytného regionu, často v přímém konfliktu s Ruskem, až po Sovětským svazem kontrolovaný stát, který ve 30. letech 20. století strašlivě trpěl Stalinovou politikou nuceného hladomoru a poté nacistickou okupací. Popisuje rovněž vývoj Ukrajiny po pádu SSSR, kdy se stala nejprve postsovětským oligarchickým státem a následně státem s rostoucími ekonomickými, kulturními a politickými vazbami na Evropu a USA, a reakci, již tento vývoj vyvolal v Rusku. Mimořádně zajímavou částí knihy je Zygarův detailní popis vývoje Volodymyra Zelenského od populárního komika a televizní osobnosti k rozhodnému symbolu ukrajinského odporu proti ruské invazi. Zelenského vzestup nastal v době příchodu nové generace Ukrajinců, kteří vyrostli v nezávislé zemi a nepovažovali se již za součást Ruska. Právě tato nová generace se zdá být zlomovým bodem vedoucím k válce, alespoň v očích Putina, odmítajícího přijmout, že by Rusko Ukrajinu navždy ztratilo. Michail Zygar je ruský novinář, známý jako autor mezinárodního bestselleru Všichni muži Kremlu. Od roku 2022, kdy z Ruska emigroval, žije v Německu.