Pistorius & Olšanská strana 15 z 17

V roce 1979 vstoupila Rudá armáda do Afghánistánu a toto velmocenské dobrodružství se postupem doby proměnilo ve vleklou a nesmírně krutou, traumatizující válku, v níž zahynuly téměř dva milióny Afghánců a 25 000 sovětských vojáků. Zinkoví chlapci jsou třetí knihou laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení, vášnivé diskuse a dokonce i soudní proces. Znamenala však i předěl v autorčině životě i díle. Po dvou knihách s poměrně nekonfliktními tématy Velké vlastenecké války se zde Alexijevičová poprvé dostala do zásadního sporu s oficiální doktrínou i míněním velké části ruské společnosti. Sama o svých zážitcích z návštěvy Afghánistánu mluví jako o klíčovém zlomu ve svých úvahách o podstatě komunistického režimu a ve své nobelovské řeči tento okamžik popisuje takto: Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou ze dne na den. (…) Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva odrostlí sovětští studenti (…) zabíjejí v cizí zemi lidi, jež neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati, chápeš?!“ Kniha Zinkoví chlapci není rozborem válečné situace, ani výčtem akcí se statistikou padlých. Je sestavena z rozhovorů se sovětskými vojáky přeživšími afghánskou válku a také s příbuznými těch, kteří se z ní vrátili v zinkových rakvích. A právě mozaika těchto útržků vzpomínek a úvah vydává svědectví o nesmyslnosti a hrůze celého tažení, o mravním rozvratu a naprosté devalvaci lidského života, jež přineslo. Má neobyčejnou dokumentární sílu a je velmi aktuální navzdory osmadvaceti rokům, které uplynuly od jejího vydání i od ukončení afghánské agrese.

Kniha popisuje téměř neuvěřitelnou historii čtyřicítky židovských intelektuálů z vilenského ghetta, kteří zachránili tisíce vzácných židovských knih a rukopisů před nacisty a pak i před sovětskou mocí. Tito lidé byli členy tzv. „papírové brigády“, kterou nacisté sestavili z židovských vězňů a uložili jí, aby třídila uloupené knihy, ty nejcennější posílala do Ústavu pro výzkum židovské otázky ve Frankfurtu nad Mohanem a ostatní posílala ke zničení do papíren. Členové „papírové brigády“ však řadu těch vůbec nejcennějších knih a archivních materiálů navzdory hrozbě okamžitého zastřelení propašovali zpět do ghetta a ukryli je v podzemních úkrytech. Po osvobození Vilna se ti nemnozí z nich, kteří přežili válku, do Vilna vrátili, ukryté poklady vykopali a založili Židovské muzeum. Brzy však byli konfrontováni s antisemitismem sovětského režimu reprezentovaného ve Vilniusu Michailem Suslovem, pozdějším ultrakonzervativním členem kremelského politbyra. Ke svému zděšení se stali svědky nového ničení židovských památek a knih, jež si s tím německým v ničem nezadalo, a zjistili, že knihy zachráněné před Němci bude potřeba zachránit znovu. A tak začalo nové, neméně nebezpečné kolo pašování knih, tentokrát přes hranice Sovětského svazu, do Polska. Do Polska však knihy dorazily právě v době vzedmuté vlny antisemitského násilí a kieleckého pogromu, při němž bylo zavražděno 37 Židů, takže nezbývalo, než propašovat je ještě jednou, tentokrát do Francie a do USA.

Soubor deseti textů vybraných z doby 17. až 18. století, původně českých i přeložených, představuje deset zajímavých pohledů na Františka Xaveria, tohoto "apoštola Indií a Japonska", prvního z význačných jezuitských světců a misionářů. Na jeho příkladu kniha ukazuje, jakou podobu měla v českých zemích raného novověku úcta ke svatým, do jaké míry se proměňovala v průběhu času a jak se přizpůsobovala vzdělanému i lidovému publiku.

Americký deník The Boston Review nazval knihu Pan Mani "strojem času, jenž čtenáře provede historií Jeruzaléma, židovského národa i dějinami samotného sionismu". Román je jakousi rodinnou ságou, podává v pěti dílech líčení osudových momentů života pěti generací rodiny Mani, jejíž muži vynikají svým charizmatem, zároveň však trpí podivínstvím a vesměs jsou poznamenáni jakýmsi neviditelným prokletím. Kniha má zvláštní formu - každý z dílů je "rozhovorem" odehrávajícím se v jiném místě a čase, přičemž autor postupuje směrem do minulosti. Tím jako by postupně odkrýval jednotlivé vrstvy "velkých dějin" židovského národa moderní doby i "malých dějin" rodiny Mani.

Magické město Praha, blízká budoucnost. Při svém nekonečném bloudění světem sem po šestnácti letech znovu přichází doktor Faust se svým průvodcem Mefistofelem a setkávají se tu se dvěma mladými lidmi - Davidem a Markétou. Faust se domnívá, že jsou důsledkem jeho předchozí návštěvy Prahy, a snaží se vžít do otcovské role, vůbec poprvé ve svém dlouhém životě. To ovšem pramálo zajímá Mefistofela, který připravil bizarní sled dramatických událostí, jež sledují jeho vlastní cíle. Pod staroměstskými střechami se začnou objevovat malí draci, ve Vltavě plavou piraně, bronzový kůň z Vítkova se vzepne a kamsi odcválá, ve městě se zastaví tramvaje, mění se prostorové vztahy, ulice na sebe přestávají navazovat, chodníky se propadají, podzemí města se mísí s povrchem. Nakonec se jedná o bytí či nebytí celé Prahy, která se ocitá na pokraji katastrofy. A jediní, kdo ji mohou zachránit jsou David s Markétou… V napínavém románu Faustovy děti se objevuje řada literárních i historických témat, počínaje aluzemi na Bulgakovův román Mistr a Markétka a Meyrinkovými pražskými magickými motivy konče. Jan Bažant se v něm znovu představuje jako vypravěč s bohatou imaginací, kombinující ve svých příbězích fantaskní prvky s erudicí a literární zběhlostí.