Pistorius & Olšanská strana 15 z 18

Metaforické prózy Hotel, Posel, Loď, které napsal Jaroslav Kříž, mají jeden společný motiv - zachycují člověka v základní existenciální situaci. Hrdinové všech tří příběhů se ocitají na křižovatce své dosavadní cesty životem. Rozdílná je však jejich motivace a s ní související vůle ke změně, k vystoupení z uzavřeného kruhu bezpečí a pohodlí. Hlavní postavu prózy Hotel charakterizuje přání vystoupit z měkkého objetí snadné existence, ale současně slabost vůči jejím lákadlům. Naproti tomu Posel ze stejnojmenné povídky sám poselství o nutnosti zásadních změn přináší, ale zdá se, že na ně nikdo nečeká. A před hrdinou třetího příběhu, Loď, vystupuje z mlžného oparu v nekonečných vodách oceánu cosi dosud netušeného a neznámého, hrozivého i lákavého. Každý z nich ví, že se musí rozhodnout. Najde však odvahu a sílu k potřebnému kroku?

Metaforické prózy Hotel, Posel, Loď, které napsal Jaroslav Kříž, mají jeden společný motiv - zachycují člověka v základní existenciální situaci. Hrdinové všech tří příběhů se ocitají na křižovatce své dosavadní cesty životem. Rozdílná je však jejich motivace a s ní související vůle ke změně, k vystoupení z uzavřeného kruhu bezpečí a pohodlí. Hlavní postavu prózy Hotel charakterizuje přání vystoupit z měkkého objetí snadné existence, ale současně slabost vůči jejím lákadlům. Naproti tomu Posel ze stejnojmenné povídky sám poselství o nutnosti zásadních změn přináší, ale zdá se, že na ně nikdo nečeká. A před hrdinou třetího příběhu, Loď, vystupuje z mlžného oparu v nekonečných vodách oceánu cosi dosud netušeného a neznámého, hrozivého i lákavého. Každý z nich ví, že se musí rozhodnout. Najde však odvahu a sílu k potřebnému kroku?

Literární teoretik Petr A. Bílek psal články do časopisu, které vyšly knižně pod názvem Mikešova aféra a jiné případy. Články literárního teoretika Petra A. Bílka, od roku 2007 pravidelně uveřejňované v kulturním časopise A2, jsou břitkou reflexí dění na naší kulturní, mediální a akademické scéně i vztahu současné společnosti k literatuře a vzdělanosti. Připomenou některé zásadní "případy", které hýbaly českými médii, kritice neujdou ani média samotná. Lze je číst jako pouhé ironické časové glosy, mohou však být i zprávou o neblahém stavu naší kulturní každodennosti. Inflací slov se stírají hranice mezi banálním a podstatným, mezi privátním a veřejným; názory odborníků se ztrácejí v infotainmentu a celebrity vědí všechno. Veřejný prostor je zanášen haraburdím, které nikdo neodklízí a na které si pomalu zvykáme. Jenže stejně jako prase porcují řezníci, ani o kultuře a umění se nedá mluvit bez vzdělání a odbornosti.

Vánice, stejně jako předchozí česky vydaná novela Den opričnika, nezapře autorovu zálibu ve fantazii a nadsázce, v absurdních motivech a vizionářství, vpletených do toku realistického vyprávění. Vladimir Sorokin se v ní vrací k tématu, které dobře známe z klasické ruské literatury - k tématu strastiplné cesty mrazivou vánicí. Venkovský lékař Garin se bezpodmínečně musí dostat do vzdálené vesnice a aplikovat jejím obyvatelům vakcínu proti smrtelné exotické nemoci, "černuše". Protože na přepřahací stanici nesežene čerstvý potah, je nucen najmout si místního drobného a tichého mužika Kucku a jeho poněkud podivný dopravní prostředek, tzv. samohyb, poháněný padesátkou maličkých koníků velikosti koroptví. A tato bizarní ekipa se vypraví do zmrzlé krajiny a počínající sněhové vichřice. V klasickém příběhu pána a jeho sluhy udělá Kucka všechno pro to, aby s doktorem dojeli. Do vesnice je to jen sedmnáct verst, ale jejich pouť se stále protahuje: nejprve na dva dny, pak na tři, na čtyři - cesta závějemi a vánicí chystá stále nové překážky: zmrzlého obra, tajemné čtyřstěny, svůdnou mlynářku s jejím mužem-trpaslíkem, zlověstně vyjící vlky. A síly ubývají… Povede se lékaři zachránit nakaženou vesnici? Román je dobrodružným vyprávěním v žánru sci-fi, parodií na výstřelky dnešní civilizace, ale současně i velkou metaforou strastiplné cesty ruské inteligence. Sám autor o něm napsal: "Smysl ruského života spočívá ve fyziologickém přežití. A ruský život - to je mučivě hrdinské zdolávání prostoru. Stát v tomto procesu není náš spojenec, ale nepřítel. Náš stát je přece taky taková věčná vánice, s níž musí obyvatelstvo neustále zápolit. Proto je u nás tak velký a přímo hmatatelný rozdíl mezi exteriérem a interiérem, mezi útulností domova a špinavou, agresivní a nezkultivovanou ulicí. Jakmile doma otevřete venkovní dveře, ocitáte se ve všudypřítomné sociální vánici."

Kniha ozřejmuje souvislosti, které v umění začátku 20. století charakterizují změnu paradigmatu označovanou jako nástup historické avantgardy. V konfrontaci s nejasně definovaným pojmem expresionismu, tradičně používaným při interpretaci některých projevů avantgardní poetiky v české literatuře. Upozorňuje na filozofické a estetické kontexty, které formují projekt avantgardního umění, vycházející z naléhavosti korigovat jisté aspekty myšlení moderny, především přetrvávající tradici karteziánského myšlení a soustřeďuje se zejména na charakteristický jev "estetické mentality" avantgardy začátku 20. století, nápadný dotyk diskursu filozofie a estetiky. Kniha je určena především odborné komunitě literárních vědců.

Kniha ozřejmuje souvislosti, které v umění začátku 20. století charakterizují změnu paradigmatu označovanou jako nástup historické avantgardy. V konfrontaci s nejasně definovaným pojmem expresionismu, tradičně používaným při interpretaci některých projevů avantgardní poetiky v české literatuře. Upozorňuje na filozofické a estetické kontexty, které formují projekt avantgardního umění, vycházející z naléhavosti korigovat jisté aspekty myšlení moderny, především přetrvávající tradici karteziánského myšlení a soustřeďuje se zejména na charakteristický jev "estetické mentality" avantgardy začátku 20. století, nápadný dotyk diskursu filozofie a estetiky. Kniha je určena především odborné komunitě literárních vědců.

Všední život obyvatel Československa sedmdesátých a sedm-desátých let 20. století byl na každém kroku poznamenán ideologickou propagandou. Do soukromí všech generací pronikala prostřednictvím popkultury ve filmové a seriálové tvorbě či hudební produkci. Soubor studií Tesilová kavalérie nabízí pohled např. na způsob zobrazování lásky za časů normalizace na televizních obrazovkách, na úlohu dobové módy a vzhledu, na charakteristické znaky kremačních projevů nebo na hodnotu kutilství. Knihu doplňuje kalendárium - přehled nejvýznamnějších událostí z oblasti společenského dění a populární kultury v Československu i ve světě v letech 1970-1989.

Soubor deseti textů vybraných z doby 17. až 18. století, původně českých i přeložených, představuje deset zajímavých pohledů na Františka Xaveria, tohoto "apoštola Indií a Japonska", prvního z význačných jezuitských světců a misionářů. Na jeho příkladu kniha ukazuje, jakou podobu měla v českých zemích raného novověku úcta ke svatým, do jaké míry se proměňovala v průběhu času a jak se přizpůsobovala vzdělanému i lidovému publiku.

V minulém století nebyli jedinými prozaiky Erben, Mácha či Němcová. Výbor povídek Mrtví tanečníci, který navazuje na podobně koncipovanou antologii poezie Rozkošný hrob (2009), představuje nejen autory známější (Klicpera, Sabi-na), ale i pozapomenuté (Gallaš, Vocel) či zcela opomíjené (Ludvík, Stroupežnická). Zastřešující tematická studie i podrobné medailonky o jednotlivých autorech seznamují čtenáře s počátky české prózy, v níž se od ranného národního obrození rozvíjí motivy viny, trestu a konfliktu jedince se společností. Většina povídek vychází knižně poprvé.

V minulém století nebyli jedinými prozaiky Erben, Mácha či Němcová. Výbor povídek Mrtví tanečníci, který navazuje na podobně koncipovanou antologii poezie Rozkošný hrob (2009), představuje nejen autory známější (Klicpera, Sabi-na), ale i pozapomenuté (Gallaš, Vocel) či zcela opomíjené (Ludvík, Stroupežnická). Zastřešující tematická studie i podrobné medailonky o jednotlivých autorech seznamují čtenáře s počátky české prózy, v níž se od ranného národního obrození rozvíjí motivy viny, trestu a konfliktu jedince se společností. Většina povídek vychází knižně poprvé.

Soubor deseti textů vybraných z doby 17. až 18. století, původně českých i přeložených, představuje deset zajímavých pohledů na Františka Xaveria, tohoto "apoštola Indií a Japonska", prvního z význačných jezuitských světců a misionářů. Na jeho příkladu kniha ukazuje, jakou podobu měla v českých zemích raného novověku úcta ke svatým, do jaké míry se proměňovala v průběhu času a jak se přizpůsobovala vzdělanému i lidovému publiku.

V druhém díle vzpomínkové knihy To byl můj život?? se Pavel Kohout vrací k období svého života, které je jeho čtenářům i oponentům pravděpodobně nejméně známé. Jedná se o dobu ohraničenou rokem 1979, kdy byl protiprávně zbaven československého občanství a přinucen k emigraci, takže se ze dne na den změnily jeho perspektivy i profesní a existenční situace, a rokem 1992, který považuje za jiný milník, neboť to byl rok, v němž se rozpadla Československá republika. Zatímco k událostem předcházejícím první z obou časových hranic jakož i ke svému zrání občanskému i uměleckému se autor již několikrát vrátil ve svých dřívějších memoárománech, o deseti letech jeho života a práce ve ‚zbytku světa‘, stejně jako o jeho nejednoduchém navracení domů po listopadu 1989 se ke čtenářům dostává autentická zpráva vlastně poprvé. Pavel Kohout zůstal i v tomto období, kdy jeden z klíčových hybatelů jeho osudu, každodenní konfrontace s mocenským aparátem, náhle ustoupil do pozadí, člověkem politickým. Jako takový podává zprávu o intelektuálním selhání velké části západoevropské levice, která v 80. letech přivírala oči nad pronásledováním disidentů v totalitních zemích sovětského bloku (podle hesla „lepší špatný socialismus než žádný“), a vydává rovněž své svědectví ze zákulisí dějů sametové revoluce. Větší prostor ve svých vzpomínkách však již může věnovat také světu divadla a literatury a ovšemže Vídni, jež se stala jeho druhým domovem.

V druhém díle vzpomínkové knihy To byl můj život?? se Pavel Kohout vrací k období svého života, které je jeho čtenářům i oponentům pravděpodobně nejméně známé. Jedná se o dobu ohraničenou rokem 1979, kdy byl protiprávně zbaven československého občanství a přinucen k emigraci, takže se ze dne na den změnily jeho perspektivy i profesní a existenční situace, a rokem 1992, který považuje za jiný milník, neboť to byl rok, v němž se rozpadla Československá republika. Zatímco k událostem předcházejícím první z obou časových hranic jakož i ke svému zrání občanskému i uměleckému se autor již několikrát vrátil ve svých dřívějších memoárománech, o deseti letech jeho života a práce ve ‚zbytku světa‘, stejně jako o jeho nejednoduchém navracení domů po listopadu 1989 se ke čtenářům dostává autentická zpráva vlastně poprvé. Pavel Kohout zůstal i v tomto období, kdy jeden z klíčových hybatelů jeho osudu, každodenní konfrontace s mocenským aparátem, náhle ustoupil do pozadí, člověkem politickým. Jako takový podává zprávu o intelektuálním selhání velké části západoevropské levice, která v 80. letech přivírala oči nad pronásledováním disidentů v totalitních zemích sovětského bloku (podle hesla „lepší špatný socialismus než žádný“), a vydává rovněž své svědectví ze zákulisí dějů sametové revoluce. Větší prostor ve svých vzpomínkách však již může věnovat také světu divadla a literatury a ovšemže Vídni, jež se stala jeho druhým domovem.

Vodově zelená – je autobiografická kniha, psaná formou deníku, v němž se střídají vzpomínky s deníkovými záznamy z let 1981–84. Nabízí především svědectví o jednom historickém dramatu. Na konci druhé světové války zabírala Titova Jugoslávie zpět nejenom území etnicky slovanská, dříve připojená k Itálii, ale obsadila také území obývaná Italy, jako byl poloostrov Istrie a město Fiume – dnes chorvatská Rijeka –, kde se Marisa Madieriová narodila. V předešlých letech tu docházelo k fašistickému útisku a projevům násilí vůči Slovanům a ve znamení nacionalismu probíhal také jugoslávský zábor.Autorka v poválečných letech zažila vystěhování své rodiny z Titovy Jugoslávie, život v utečeneckém táboře v Terstu, léta v internátní řádové škole, problémy vystěhovalců v novém prostředí. Vzpomínáním na rodinu a líčením spletitých osudů četných příbuzných se vyrovnává se svými zážitky a vztahy, zároveň podává velmi živý obraz doby.

Vodově zelená – je autobiografická kniha, psaná formou deníku, v němž se střídají vzpomínky s deníkovými záznamy z let 1981–84. Nabízí především svědectví o jednom historickém dramatu. Na konci druhé světové války zabírala Titova Jugoslávie zpět nejenom území etnicky slovanská, dříve připojená k Itálii, ale obsadila také území obývaná Italy, jako byl poloostrov Istrie a město Fiume – dnes chorvatská Rijeka –, kde se Marisa Madieriová narodila. V předešlých letech tu docházelo k fašistickému útisku a projevům násilí vůči Slovanům a ve znamení nacionalismu probíhal také jugoslávský zábor.Autorka v poválečných letech zažila vystěhování své rodiny z Titovy Jugoslávie, život v utečeneckém táboře v Terstu, léta v internátní řádové škole, problémy vystěhovalců v novém prostředí. Vzpomínáním na rodinu a líčením spletitých osudů četných příbuzných se vyrovnává se svými zážitky a vztahy, zároveň podává velmi živý obraz doby.

Román Třicátá Mariina láska Vladimíra Sorokina (autora knihy Den orpičníka) byl napsán již v 80. letech, přesto byl v Rusku publikován teprve 25 let po svém vzniku. Šokoval a dráždil nejen sovětské aparátčiky, ale i později ruské nacionalisty do té míry,