Pistorius & Olšanská

Autorka byla oceněna Nobelovou cenou za literaturu na rok 2015. Doba z druhé ruky je zcela výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky nejprestižnějších ruských, evropských i amerických literárních cen. Konec komunistického režimu a následující rozpad sovětského impéria přinesl jeho občanům po počátečních nadějích zklamání, frustraci a dezorientaci. Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu… Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové knihy považují za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let. Byla to chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, po níž přišlo vystřízlivění. Kapitalismus si Rusové představovali jako jakýsi velký supermarket a najednou se ze dne na den probudili v zemi, která patřila do třetího světa a jíž přestali rozumět. Anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, bezostyšné loupení a zločinnost, ztrátu orientace, hospodářský pokles a korupci. Doba z druhé ruky je kniha, jež nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Čtenáře nutí zamyslit se, co je to Rusko a proč je neschopné rychlejší modernizace. Proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85 % a proč 70 % Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale, žel bohu, i stále militantnější. Mimořádná kniha, ověnčená řadou nejprestižnějších cen (ve Francii zvítězila v anketě časopisu Lire o Nejlepší knihu roku 2013 a získala Prix Médicis 2013, v Německu Mírovou cenu německých knihkupců 2013, předávanou na Frankfurtském veletrhu, autorka sama se již před tím stala laureátkou dalších významných cen v Německu, Švédsku, Polsku, Francii, Rusku a USA.

Rozsahem nevelká kniha, která se díky svému jazyku a rytmizaci pohybuje na samé hranici poezie, patří v nejlepším slova smyslu k typickým dílům Jona Fosseho, laureáta Nobelovy ceny za literaturu (2023). Sledujeme příběh staré ženy, jejíž manžel před lety vyjel na neklidné moře a již se nevrátil, příběh o životě několika generací jedné rodiny uprostřed lidmi opuštěné krajiny fjordů. Sugestivní mistrovská próza vypráví o osudové přitažlivosti nebezpečí, o lásce, která skončila příliš brzy, o vyrovnání se ztrátou, o hledání smyslu života.

Příběh mnohovrstevnatého románu se odehrává v 90. letech a soustřeďuje se na dvě různorodé komunity izraelské společnosti. Tou první je židovská inteligence, reprezentovaná hlavním hrdinou, profesorem orientalistiky Jochananem Rivlinem, který se zabývá genezí arabského teroru v Alžírsku po získání nezávislosti, a jeho ženou soudkyní Chagit, žijícími v Haifě, tou druhou jsou Arabové v galilejských vesnicích, jejichž život je svázán a omezen okupačními pravidly. Profesor Rivlin se nedokáže smířit s nepochopitelným rozpadem manželství svého syna Ofera s milovanou Galjou, dcerou bohatého hoteliera, k němuž došlo před několika lety a o jehož důvodu oba znesváření manželé zatvrzele mlčí. Jochanan cítí, že Ofer od svého rozvodu žije jen jakýmsi neúplným životem, a je přesvědčen, že pokud by zjistil, co se stalo, mohl by mu pomoci. Jeho pátrání po osudném tajemství, které se rozbíhá po smrti Oferova tchána, a mění se takřka v posedlost. Příběh rodiny Rivlinových se proplétá s příběhem Jochananovy arabské postgraduální studentka Samáher a jejího bratrance Rášida, který je do ní tajně zamilován. Samáher se snaží získat akademický titul překladem děl současných arabských básníků shromážděných izraelským učencem zabitým při teroristickém útoku. I ona cosi skrývá a všechna ta nevyslovená a ukrývaná tajemství své nositele tíží a svazují a teprve tehdy, když se jich zbaví, mohou dosáhnout osvobození.

Rozsahem nevelká kniha, která se díky svému jazyku a rytmizaci pohybuje na samé hranici poezie, patří v nejlepším slova smyslu k typickým dílům Jona Fosseho, laureáta Nobelovy ceny za literaturu (2023). Sledujeme příběh staré ženy, jejíž manžel před lety vyjel na neklidné moře a již se nevrátil, příběh o životě několika generací jedné rodiny uprostřed lidmi opuštěné krajiny fjordů. Sugestivní mistrovská próza vypráví o osudové přitažlivosti nebezpečí, o lásce, která skončila příliš brzy, o vyrovnání se ztrátou, o hledání smyslu života. To je Ales je první knihou Jona Fosseho, která se objevuje na českém knižním trhu poté, kdy získal Nobelovu cenu, takže lze předpokládat, že čtenářská obec o ni projeví zájem (ostatní jeho knihy vydané česky byly v době udělení Nobelovy ceny již prakticky nedostupné.)

Příběh mnohovrstevnatého románu se odehrává v 90. letech a soustřeďuje se na dvě různorodé komunity izraelské společnosti. Tou první je židovská inteligence, reprezentovaná hlavním hrdinou, profesorem orientalistiky Jochananem Rivlinem, který se zabývá genezí arabského teroru v Alžírsku po získání nezávislosti, a jeho ženou soudkyní Chagit, žijícími v Haifě, tou druhou jsou Arabové v galilejských vesnicích, jejichž život je svázán a omezen okupačními pravidly. Profesor Rivlin se nedokáže smířit s nepochopitelným rozpadem manželství svého syna Ofera s milovanou Galjou, dcerou bohatého hoteliera, k němuž došlo před několika lety a o jehož důvodu oba znesváření manželé zatvrzele mlčí. Jochanan cítí, že Ofer od svého rozvodu žije jen jakýmsi neúplným životem, a je přesvědčen, že pokud by zjistil, co se stalo, mohl by mu pomoci. Jeho pátrání po osudném tajemství, které se rozbíhá po smrti Oferova tchána, a mění se takřka v posedlost. Příběh rodiny Rivlinových se proplétá s příběhem Jochananovy arabské postgraduální studentka Samáher a jejího bratrance Rášida, který je do ní tajně zamilován. Samáher se snaží získat akademický titul překladem děl současných arabských básníků shromážděných izraelským učencem zabitým při teroristickém útoku. I ona cosi skrývá a všechna ta nevyslovená a ukrývaná tajemství své nositele tíží a svazují a teprve tehdy, když se jich zbaví, mohou dosáhnout osvobození.

Jméno Jevgenije Prigožina ještě před několika lety znali pouze lidé, kteří podrobně sledovali dění v Rusku. Jiní možná slyšeli novinářské klišé „Putinův kuchař“, který snad měl zasahovat do amerických prezidentských voleb nebo vytvářet jakousi žoldáckou skupinu. Ovšem poté, kdy Rusko v únoru 2022 přepadlo Ukrajinu, se každý dozvěděl, co je Wagnerova skupina a kdo je Jevgenij Prigožin. Zájem o jeho osobu ještě stoupl, když se pokusil o puč, při němž jeho jednotky málem došly až do Moskvy, a když dva měsíce po té zahynul spolu s nejbližšími spolupracovníky při výbuchu na palubě soukromého tryskáče. Fakta o Prigožinovi a jeho armádě vypovídají mnohé o fungování současného Ruska. Ve svém jádru obsahují příběh drobného kriminálníka z leningradského sídliště, který se po odsezení devíti let za mřížemi dokázal zorientovat ve světě propojujícím organizovaný zločin, zkorumpované politiky a tajné služby a stal se miliardářem. Pro potřeby svého „podnikání“ vybudoval farmu trollů, produkující a organizující po celém světě dezinformace, a zejména pak soukromou armádu žoldáků, která na třech kontinentech dělala špinavou práci pro něho a současně pro Putinův Kreml. Prigožinovi wagnerovci, do jejichž řad přivedl rovnou z vězení stovky kriminálníků odsouzených za ty nejtěžších zločiny, se dopouštěli válečných zločinů v Sýrii, řadě afrických zemí a na Ukrajině. Historie wagnerovců je bizarní a odpudivá, avšak je jedním z významných symptomů Putinovy diktatury. Ilja Barabanov a Denis Korotkov jsou ruští investigativní novináři, kteří se od samotného začátku zabývali činností ruských polovojenských skupin po celém světě a odhalovali jejich zločiny. Jsou laureáty řady novinářských cen a v současnosti žijí mimo Rusko.

Jméno Jevgenije Prigožina ještě před několika lety znali pouze lidé, kteří podrobně sledovali dění v Rusku. Jiní možná slyšeli novinářské klišé „Putinův kuchař“, který snad měl zasahovat do amerických prezidentských voleb nebo vytvářet jakousi žoldáckou skupinu. Ovšem poté, kdy Rusko v únoru 2022 přepadlo Ukrajinu, se každý dozvěděl, co je Wagnerova skupina a kdo je Jevgenij Prigožin. Zájem o jeho osobu ještě stoupl, když se pokusil o puč, při němž jeho jednotky málem došly až do Moskvy, a když dva měsíce poté zahynul spolu s nejbližšími spolupracovníky při výbuchu na palubě soukromého tryskáče. Fakta o Prigožinovi a jeho armádě vypovídají mnohé o fungování současného Ruska. Ve svém jádru obsahují příběh drobného kriminálníka z leningradského sídliště, který se po odsezení devíti let za mřížemi dokázal zorientovat ve světě propojujícím organizovaný zločin, zkorumpované politiky a tajné služby a stal se miliardářem. Pro potřeby svého „podnikání“ vybudoval farmu trollů, produkující a organizující po celém světě dezinformace, a zejména pak soukromou armádu žoldáků, která na třech kontinentech dělala špinavou práci pro něho a současně pro Putinův Kreml. Prigožinovi wagnerovci, do jejichž řad přivedl rovnou z vězení stovky kriminálníků odsouzených za ty nejtěžší zločiny, se dopouštěli válečných zločinů v Sýrii, řadě afrických zemí a na Ukrajině. Historie wagnerovců je bizarní a odpudivá, avšak je jedním z významných symptomů Putinovy diktatury.

Válka a trest vyšla anglicky v roce 2023 a dočkala se skvělého přijetí ze strany čtenářů i kritiky. Čte se lehce a rychle, a přitom obsahuje bezpočet informací, svědectví z první ruky, postřehů a úvah, které může zprostředkovat jen přímý účastník probíha-jících procesů. Kniha, jež se věnuje historii ukrajinsko-ruských vztahů, je v českém veřejném prostoru, jímž se šíří redukované obrazy, zjednodušené pravdy, emoce a obavy, neobyčejně potřebná. Odhaluje dějiny politického, hospodářského i kulturního útlaku Ukrajiny ruskou říší, boří řadu mýtů, obviňuje ruský nacionalismus z války a rozbíjí Putinův imperiální narativ, jímž ospravedlnil svůj brutální útok na Ukrajinu. Michail Zygar popisuje na základě studia literatury, dostupných pramenů a vlastních reportáží dlouhý vývoj Ukrajiny jako kulturně a politicky svébytného regionu, často v přímém konfliktu s Ruskem, až po Sovětským svazem kontrolovaný stát, který ve 30. letech 20. století strašlivě trpěl Stalinovou politikou nuceného hladomoru a poté nacistickou okupací. Popisuje rovněž vývoj Ukrajiny po pádu SSSR, kdy se stala nejprve postsovětským oligarchickým státem a následně státem s rostoucími ekonomickými, kulturními a politickými vazbami na Evropu a USA, a reakci, již tento vývoj vyvolal v Rusku. Mimořádně zajímavou částí knihy je Zygarův detailní popis vývoje Volodymyra Zelenského od populárního komika a televizní osobnosti k rozhodnému symbolu ukrajinského odporu proti ruské invazi. Zelenského vzestup nastal v době příchodu nové generace Ukrajinců, kteří vyrostli v nezávislé zemi a nepovažovali se již za součást Ruska. Právě tato nová generace se zdá být zlomovým bodem vedoucím k válce, alespoň v očích Putina, odmítajícího přijmout, že by Rusko Ukrajinu navždy ztratilo. Michail Zygar je ruský novinář, známý jako autor mezinárodního bestselleru Všichni muži Kremlu. Od roku 2022, kdy z Ruska emigroval, žije v Německu.

Válka a trest vyšla anglicky v roce 2023 a dočkala se skvělého přijetí ze strany čtenářů i kritiky. Čte se lehce a rychle, a přitom obsahuje bezpočet informací, svědectví z první ruky, postřehů a úvah, které může zprostředkovat jen přímý účastník probíhajících procesů. Kniha, jež se věnuje historii ukrajinsko-ruských vztahů, je v českém veřejném prostoru, jímž se šíří redukované obrazy, zjednodušené pravdy, emoce a obavy, neobyčejně potřebná. Odhaluje dějiny politického, hospodářského i kulturního útlaku Ukrajiny ruskou říší, boří řadu mýtů, obviňuje ruský nacionalismus z války a rozbíjí Putinův imperiální narativ, jímž ospravedlnil svůj brutální útok na Ukrajinu. Michail Zygar popisuje na základě studia literatury, dostupných pramenů a vlastních reportáží dlouhý vývoj Ukrajiny jako kulturně a politicky svébytného regionu, často v přímém konfliktu s Ruskem, až po Sovětským svazem kontrolovaný stát, který ve 30. letech 20. století strašlivě trpěl Stalinovou politikou nuceného hladomoru a poté nacistickou okupací. Popisuje rovněž vývoj Ukrajiny po pádu SSSR, kdy se stala nejprve postsovětským oligarchickým státem a následně státem s rostoucími ekonomickými, kulturními a politickými vazbami na Evropu a USA, a reakci, již tento vývoj vyvolal v Rusku. Mimořádně zajímavou částí knihy je Zygarův detailní popis vývoje Volodymyra Zelenského od populárního komika a televizní osobnosti k rozhodnému symbolu ukrajinského odporu proti ruské invazi. Zelenského vzestup nastal v době příchodu nové generace Ukrajinců, kteří vyrostli v nezávislé zemi a nepovažovali se již za součást Ruska. Právě tato nová generace se zdá být zlomovým bodem vedoucím k válce, alespoň v očích Putina, odmítajícího přijmout, že by Rusko Ukrajinu navždy ztratilo.

Sígři nabízejí silný příběh z doby okupace Norska nacistickým Německem. Parta dětí z činžáku na chudém předměstí Osla, jejíž jádro tvoří tři stejně staří kluci Carl, Olav a Roar, prožívá nejdůležitější roky svého dětství. Jsou sice tak říkajíc na šikmé ploše, nechodí do školy, kradou, padělají přídělové lístky a věnují se překupnictví, nicméně tím vším umožňují svým rodinám přežít. Mladí sígři to s rodiči nemají lehké, zejména otcové si odmítají připustit, že jsou to děti, na nichž je rodina existenčně závislá. Významnou roli hraje v knize i každodennost okupovaného města, všudy přítomný strach, ilegální poslech rádia, zmizelí a uvěznění členové rodin. Nejednoznačné profily příslušníků a příslušnic protinacistického odboje i zhoubná aktivita kolaborantů a jejich únik před spravedlností, to všechno je realita válečné doby a doby bezprostředně následující. Jacobsenova kniha se nevyhýbá brutálním scénám a nelítostnému odhalování lidských slabostí, je však i plná empatie. Ke slovu tu opět přichází autorova „chlapská citlivost“, jak charakterizoval jeden z rysů Jacobsenova psaní přední norský kritik Leif Bull. A nebyl by to Roy Jacobsen, aby se při psaní neuchýlil také k tajuplnému, až detektivnímu matení stop.

Hrdina příběhu Ninetto Giacalone patřil k jedné z posledních vln dětských uprchlíků, kteří odcházeli bez rodičů z chudého italského jihu a snažili se najít lepší podmínky na bohatším severu. Narodil se v roce 1950 v zapadlé vesnici na Sicílii a v devíti letech odjel s jedním otcovým známým do Milána, kde se musel začít starat sám o sebe a sehnat si práci, pochopitelně načerno a mizerně placenou. Skoro vše, co si rozvážkou vypraného prádla vydělal, padlo na jídlo a kousek místa v bytě, který sdílel s dalšími přistěhovalci. V patnácti letech, kdy už mohl legálně nastoupit do továrny, si začal slušněji vydělávat a také se oženil se stejně mladičkou dívkou, rovněž z jihu. A život sklouzl do běžných kolejí továrenských dělníků: práce u pásu, druhé zaměstnání, občasné návštěvy rodin na jihu. Tragický zvrat do jinak jednotvárné každodennosti vnesl později násilný čin, k němuž Ninetta přivedla jeho povaha. Byl odsouzen a ve vězení strávil deset let. Život však mezitím nečekal. Na svobodu se vrací jako předčasně zestárlý muž, do změněného světa, jemuž se už neumí přizpůsobit, a tak jen přežívá, protože „pravý trest si člověk odpykává, teprve když z vězení vyjde“. A jediným světlým bodem, k němuž se ještě upíná, je jeho vnučka, kterou dosud nepoznal.

Sígři nabízejí silný příběh z doby okupace Norska nacistickým Německem. Parta dětí z činžáku na chudém předměstí Osla, jejíž jádro tvoří tři stejně staří kluci Carl, Olav a Roar, prožívá nejdůležitější roky svého dětství. Jsou sice tak říkajíc na šikmé ploše, nechodí do školy, kradou, padělají přídělové lístky a věnují se překupnictví, nicméně tím vším umožňují svým rodinám přežít. Mladí sígři to s rodiči nemají lehké, zejména otcové si odmítají připustit, že jsou to děti, na nichž je rodina existenčně závislá. Významnou roli hraje v knize i každodennost okupovaného města, všudypřítomný strach, ilegální poslech rádia, zmizelí a uvěznění členové rodin. Nejednoznačné profily příslušníků a příslušnic protinacistického odboje i zhoubná aktivita kolaborantů a jejich únik před spravedlností, to všechno je realita válečné doby a doby bezprostředně následující. Jacobsenova kniha se nevyhýbá brutálním scénám a nelítostnému odhalování lidských slabostí, je však i plná empatie. Ke slovu tu opět přichází autorova „chlapská citlivost“, jak charakterizoval jeden z rysů Jacobsenova psaní přední norský kritik Leif Bull. A nebyl by to Roy Jacobsen, aby se při psaní neuchýlil také k tajuplnému, až detektivnímu matení stop.

Hrdina příběhu Ninetto Giacalone patřil k jedné z posledních vln dětských uprchlíků, kteří odcházeli bez rodičů z chudého italského jihu a snažili se najít lepší podmínky na bohatším severu. Narodil se v roce 1950 v zapadlé vesnici na Sicílii a v devíti letech odjel s jedním otcovým známým do Milána, kde se musel začít starat sám o sebe a sehnat si práci, pochopitelně načerno a mizerně placenou. Skoro vše, co si rozvážkou vypraného prádla vydělal, padlo na jídlo a kousek místa v bytě, který sdílel s dalšími přistěhovalci. V patnácti letech, kdy už mohl legálně nastoupit do továrny, si začal slušněji vydělávat a také se oženil se stejně mladičkou dívkou, rovněž z jihu. A život sklouzl do běžných kolejí továrenských dělníků: práce u pásu, druhé zaměstnání, občasné návštěvy rodin na jihu. Tragický zvrat do jinak jednotvárné každodennosti vnesl později násilný čin, k němuž Ninetta přivedla jeho povaha. Byl odsouzen a ve vězení strávil deset let. Život však mezitím nečekal. Na svobodu se vrací jako předčasně zestárlý muž, do změněného světa, jemuž se už neumí přizpůsobit, a tak jen přežívá, protože "pravý trest si člověk odpykává, teprve když z vězení vyjde". A jediným světlým bodem, k němuž se ještě upíná, je jeho vnučka, kterou dosud nepoznal.

Autor pracoval od začátku 70. let takřka 40 let v České televizi jako produkční a tuto zkušenost s televizním prostředím zúročuje ve svém románu Volha. Z drobných vyprávění hlavního vypravěče – řidiče volhy, „panského kočího“ Standy Pekárka zde postupně vyvstává zvláštní svět tohoto podniku, stojícího jakožto nástroj ideologického působení v popředí zájmu každého režimu. Zajímavý a zábavný román, napsaný neobyčejně bizardním, přesně odposlechnutým jazykem, je však především portrétem hlavního hrdiny, člověka, zajímajícího se pouze o ženské a fotbal, omezeného egocentrika, který vyniká ve vymýšlení drobných podvodů a triků, jak si nakrást benzín, vykázat větší množství ujetých kilometrů, podvést manželku a jenž se nevyhnutelně se stává rovněž spolupracovníkem StB. Hynie sleduje ovšem jeho osudy i po sametové revoluci a shledává, že se Pekárkova přizpůsobivá a sobecká povaha dobře uplatní vlastně kdykoliv. Kniha je předlohou stejnojmenného seriálu (ČT 2023).

Během druhé světové války bojoval v řadách Rudé armády přibližně milión žen, jejichž role a zkušenosti zůstaly prakticky neznámé. A právě o nich vypovídá knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny Válka nemá ženskou tvář. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě. Během patnácti let byla vydána ve 44 zemích a stala se autorčiným vůbec nejúspěšnějším dílem.

Cukrový Kreml je sbírka patnácti povídek, která bezprostředně navazuje na Sorokinovu nejslavnější knihu Den opričníka a je jejím pokračováním. Jednotlivé povídky se odehrávají v blízké budoucnosti, v „opričníkovském“ roce 2028, kdy v Rusku už znovu vládne car prostřednictvím vražedné gardy svých osobních strážců. Samostatné příběhy jsou přitom tematicky spojeny motivem cukrového Kremlu, pamlsku, který car rozdává dětem. Jeho úlomky se nacházejí v kapsách tuláků, mužiků, opričníků, katů, vězňů i jejich dozorců a stávají se tak metaforou režimu, jenž pomocí nasládlého patriotického sentimentu vytváří fasádu, za níž se skrývá despocie a krutost.