Pistorius & Olšanská

Příběh mnohovrstevnatého románu se odehrává v 90. letech a soustřeďuje se na dvě různorodé komunity izraelské společnosti. Tou první je židovská inteligence, reprezentovaná hlavním hrdinou, profesorem orientalistiky Jochananem Rivlinem, který se zabývá genezí arabského teroru v Alžírsku po získání nezávislosti, a jeho ženou soudkyní Chagit, žijícími v Haifě, tou druhou jsou Arabové v galilejských vesnicích, jejichž život je svázán a omezen okupačními pravidly. Profesor Rivlin se nedokáže smířit s nepochopitelným rozpadem manželství svého syna Ofera s milovanou Galjou, dcerou bohatého hoteliera, k němuž došlo před několika lety a o jehož důvodu oba znesváření manželé zatvrzele mlčí. Jochanan cítí, že Ofer od svého rozvodu žije jen jakýmsi neúplným životem, a je přesvědčen, že pokud by zjistil, co se stalo, mohl by mu pomoci. Jeho pátrání po osudném tajemství, které se rozbíhá po smrti Oferova tchána, a mění se takřka v posedlost. Příběh rodiny Rivlinových se proplétá s příběhem Jochananovy arabské postgraduální studentka Samáher a jejího bratrance Rášida, který je do ní tajně zamilován. Samáher se snaží získat akademický titul překladem děl současných arabských básníků shromážděných izraelským učencem zabitým při teroristickém útoku. I ona cosi skrývá a všechna ta nevyslovená a ukrývaná tajemství své nositele tíží a svazují a teprve tehdy, když se jich zbaví, mohou dosáhnout osvobození.

Rozsahem nevelká kniha, která se díky svému jazyku a rytmizaci pohybuje na samé hranici poezie, patří v nejlepším slova smyslu k typickým dílům Jona Fosseho, laureáta Nobelovy ceny za literaturu (2023). Sledujeme příběh staré ženy, jejíž manžel před lety vyjel na neklidné moře a již se nevrátil, příběh o životě několika generací jedné rodiny uprostřed lidmi opuštěné krajiny fjordů. Sugestivní mistrovská próza vypráví o osudové přitažlivosti nebezpečí, o lásce, která skončila příliš brzy, o vyrovnání se ztrátou, o hledání smyslu života.

Příběh mnohovrstevnatého románu se odehrává v 90. letech a soustřeďuje se na dvě různorodé komunity izraelské společnosti. Tou první je židovská inteligence, reprezentovaná hlavním hrdinou, profesorem orientalistiky Jochananem Rivlinem, který se zabývá genezí arabského teroru v Alžírsku po získání nezávislosti, a jeho ženou soudkyní Chagit, žijícími v Haifě, tou druhou jsou Arabové v galilejských vesnicích, jejichž život je svázán a omezen okupačními pravidly. Profesor Rivlin se nedokáže smířit s nepochopitelným rozpadem manželství svého syna Ofera s milovanou Galjou, dcerou bohatého hoteliera, k němuž došlo před několika lety a o jehož důvodu oba znesváření manželé zatvrzele mlčí. Jochanan cítí, že Ofer od svého rozvodu žije jen jakýmsi neúplným životem, a je přesvědčen, že pokud by zjistil, co se stalo, mohl by mu pomoci. Jeho pátrání po osudném tajemství, které se rozbíhá po smrti Oferova tchána, a mění se takřka v posedlost. Příběh rodiny Rivlinových se proplétá s příběhem Jochananovy arabské postgraduální studentka Samáher a jejího bratrance Rášida, který je do ní tajně zamilován. Samáher se snaží získat akademický titul překladem děl současných arabských básníků shromážděných izraelským učencem zabitým při teroristickém útoku. I ona cosi skrývá a všechna ta nevyslovená a ukrývaná tajemství své nositele tíží a svazují a teprve tehdy, když se jich zbaví, mohou dosáhnout osvobození.

Rozsahem nevelká kniha, která se díky svému jazyku a rytmizaci pohybuje na samé hranici poezie, patří v nejlepším slova smyslu k typickým dílům Jona Fosseho, laureáta Nobelovy ceny za literaturu (2023). Sledujeme příběh staré ženy, jejíž manžel před lety vyjel na neklidné moře a již se nevrátil, příběh o životě několika generací jedné rodiny uprostřed lidmi opuštěné krajiny fjordů. Sugestivní mistrovská próza vypráví o osudové přitažlivosti nebezpečí, o lásce, která skončila příliš brzy, o vyrovnání se ztrátou, o hledání smyslu života. To je Ales je první knihou Jona Fosseho, která se objevuje na českém knižním trhu poté, kdy získal Nobelovu cenu, takže lze předpokládat, že čtenářská obec o ni projeví zájem (ostatní jeho knihy vydané česky byly v době udělení Nobelovy ceny již prakticky nedostupné.)

Jméno Jevgenije Prigožina ještě před několika lety znali pouze lidé, kteří podrobně sledovali dění v Rusku. Jiní možná slyšeli novinářské klišé „Putinův kuchař“, který snad měl zasahovat do amerických prezidentských voleb nebo vytvářet jakousi žoldáckou skupinu. Ovšem poté, kdy Rusko v únoru 2022 přepadlo Ukrajinu, se každý dozvěděl, co je Wagnerova skupina a kdo je Jevgenij Prigožin. Zájem o jeho osobu ještě stoupl, když se pokusil o puč, při němž jeho jednotky málem došly až do Moskvy, a když dva měsíce po té zahynul spolu s nejbližšími spolupracovníky při výbuchu na palubě soukromého tryskáče. Fakta o Prigožinovi a jeho armádě vypovídají mnohé o fungování současného Ruska. Ve svém jádru obsahují příběh drobného kriminálníka z leningradského sídliště, který se po odsezení devíti let za mřížemi dokázal zorientovat ve světě propojujícím organizovaný zločin, zkorumpované politiky a tajné služby a stal se miliardářem. Pro potřeby svého „podnikání“ vybudoval farmu trollů, produkující a organizující po celém světě dezinformace, a zejména pak soukromou armádu žoldáků, která na třech kontinentech dělala špinavou práci pro něho a současně pro Putinův Kreml. Prigožinovi wagnerovci, do jejichž řad přivedl rovnou z vězení stovky kriminálníků odsouzených za ty nejtěžších zločiny, se dopouštěli válečných zločinů v Sýrii, řadě afrických zemí a na Ukrajině. Historie wagnerovců je bizarní a odpudivá, avšak je jedním z významných symptomů Putinovy diktatury. Ilja Barabanov a Denis Korotkov jsou ruští investigativní novináři, kteří se od samotného začátku zabývali činností ruských polovojenských skupin po celém světě a odhalovali jejich zločiny. Jsou laureáty řady novinářských cen a v současnosti žijí mimo Rusko.

Jméno Jevgenije Prigožina ještě před několika lety znali pouze lidé, kteří podrobně sledovali dění v Rusku. Jiní možná slyšeli novinářské klišé „Putinův kuchař“, který snad měl zasahovat do amerických prezidentských voleb nebo vytvářet jakousi žoldáckou skupinu. Ovšem poté, kdy Rusko v únoru 2022 přepadlo Ukrajinu, se každý dozvěděl, co je Wagnerova skupina a kdo je Jevgenij Prigožin. Zájem o jeho osobu ještě stoupl, když se pokusil o puč, při němž jeho jednotky málem došly až do Moskvy, a když dva měsíce poté zahynul spolu s nejbližšími spolupracovníky při výbuchu na palubě soukromého tryskáče. Fakta o Prigožinovi a jeho armádě vypovídají mnohé o fungování současného Ruska. Ve svém jádru obsahují příběh drobného kriminálníka z leningradského sídliště, který se po odsezení devíti let za mřížemi dokázal zorientovat ve světě propojujícím organizovaný zločin, zkorumpované politiky a tajné služby a stal se miliardářem. Pro potřeby svého „podnikání“ vybudoval farmu trollů, produkující a organizující po celém světě dezinformace, a zejména pak soukromou armádu žoldáků, která na třech kontinentech dělala špinavou práci pro něho a současně pro Putinův Kreml. Prigožinovi wagnerovci, do jejichž řad přivedl rovnou z vězení stovky kriminálníků odsouzených za ty nejtěžší zločiny, se dopouštěli válečných zločinů v Sýrii, řadě afrických zemí a na Ukrajině. Historie wagnerovců je bizarní a odpudivá, avšak je jedním z významných symptomů Putinovy diktatury.

Válka a trest vyšla anglicky v roce 2023 a dočkala se skvělého přijetí ze strany čtenářů i kritiky. Čte se lehce a rychle, a přitom obsahuje bezpočet informací, svědectví z první ruky, postřehů a úvah, které může zprostředkovat jen přímý účastník probíha-jících procesů. Kniha, jež se věnuje historii ukrajinsko-ruských vztahů, je v českém veřejném prostoru, jímž se šíří redukované obrazy, zjednodušené pravdy, emoce a obavy, neobyčejně potřebná. Odhaluje dějiny politického, hospodářského i kulturního útlaku Ukrajiny ruskou říší, boří řadu mýtů, obviňuje ruský nacionalismus z války a rozbíjí Putinův imperiální narativ, jímž ospravedlnil svůj brutální útok na Ukrajinu. Michail Zygar popisuje na základě studia literatury, dostupných pramenů a vlastních reportáží dlouhý vývoj Ukrajiny jako kulturně a politicky svébytného regionu, často v přímém konfliktu s Ruskem, až po Sovětským svazem kontrolovaný stát, který ve 30. letech 20. století strašlivě trpěl Stalinovou politikou nuceného hladomoru a poté nacistickou okupací. Popisuje rovněž vývoj Ukrajiny po pádu SSSR, kdy se stala nejprve postsovětským oligarchickým státem a následně státem s rostoucími ekonomickými, kulturními a politickými vazbami na Evropu a USA, a reakci, již tento vývoj vyvolal v Rusku. Mimořádně zajímavou částí knihy je Zygarův detailní popis vývoje Volodymyra Zelenského od populárního komika a televizní osobnosti k rozhodnému symbolu ukrajinského odporu proti ruské invazi. Zelenského vzestup nastal v době příchodu nové generace Ukrajinců, kteří vyrostli v nezávislé zemi a nepovažovali se již za součást Ruska. Právě tato nová generace se zdá být zlomovým bodem vedoucím k válce, alespoň v očích Putina, odmítajícího přijmout, že by Rusko Ukrajinu navždy ztratilo. Michail Zygar je ruský novinář, známý jako autor mezinárodního bestselleru Všichni muži Kremlu. Od roku 2022, kdy z Ruska emigroval, žije v Německu.

Válka a trest vyšla anglicky v roce 2023 a dočkala se skvělého přijetí ze strany čtenářů i kritiky. Čte se lehce a rychle, a přitom obsahuje bezpočet informací, svědectví z první ruky, postřehů a úvah, které může zprostředkovat jen přímý účastník probíhajících procesů. Kniha, jež se věnuje historii ukrajinsko-ruských vztahů, je v českém veřejném prostoru, jímž se šíří redukované obrazy, zjednodušené pravdy, emoce a obavy, neobyčejně potřebná. Odhaluje dějiny politického, hospodářského i kulturního útlaku Ukrajiny ruskou říší, boří řadu mýtů, obviňuje ruský nacionalismus z války a rozbíjí Putinův imperiální narativ, jímž ospravedlnil svůj brutální útok na Ukrajinu. Michail Zygar popisuje na základě studia literatury, dostupných pramenů a vlastních reportáží dlouhý vývoj Ukrajiny jako kulturně a politicky svébytného regionu, často v přímém konfliktu s Ruskem, až po Sovětským svazem kontrolovaný stát, který ve 30. letech 20. století strašlivě trpěl Stalinovou politikou nuceného hladomoru a poté nacistickou okupací. Popisuje rovněž vývoj Ukrajiny po pádu SSSR, kdy se stala nejprve postsovětským oligarchickým státem a následně státem s rostoucími ekonomickými, kulturními a politickými vazbami na Evropu a USA, a reakci, již tento vývoj vyvolal v Rusku. Mimořádně zajímavou částí knihy je Zygarův detailní popis vývoje Volodymyra Zelenského od populárního komika a televizní osobnosti k rozhodnému symbolu ukrajinského odporu proti ruské invazi. Zelenského vzestup nastal v době příchodu nové generace Ukrajinců, kteří vyrostli v nezávislé zemi a nepovažovali se již za součást Ruska. Právě tato nová generace se zdá být zlomovým bodem vedoucím k válce, alespoň v očích Putina, odmítajícího přijmout, že by Rusko Ukrajinu navždy ztratilo.

Sígři nabízejí silný příběh z doby okupace Norska nacistickým Německem. Parta dětí z činžáku na chudém předměstí Osla, jejíž jádro tvoří tři stejně staří kluci Carl, Olav a Roar, prožívá nejdůležitější roky svého dětství. Jsou sice tak říkajíc na šikmé ploše, nechodí do školy, kradou, padělají přídělové lístky a věnují se překupnictví, nicméně tím vším umožňují svým rodinám přežít. Mladí sígři to s rodiči nemají lehké, zejména otcové si odmítají připustit, že jsou to děti, na nichž je rodina existenčně závislá. Významnou roli hraje v knize i každodennost okupovaného města, všudy přítomný strach, ilegální poslech rádia, zmizelí a uvěznění členové rodin. Nejednoznačné profily příslušníků a příslušnic protinacistického odboje i zhoubná aktivita kolaborantů a jejich únik před spravedlností, to všechno je realita válečné doby a doby bezprostředně následující. Jacobsenova kniha se nevyhýbá brutálním scénám a nelítostnému odhalování lidských slabostí, je však i plná empatie. Ke slovu tu opět přichází autorova „chlapská citlivost“, jak charakterizoval jeden z rysů Jacobsenova psaní přední norský kritik Leif Bull. A nebyl by to Roy Jacobsen, aby se při psaní neuchýlil také k tajuplnému, až detektivnímu matení stop.

Hrdina příběhu Ninetto Giacalone patřil k jedné z posledních vln dětských uprchlíků, kteří odcházeli bez rodičů z chudého italského jihu a snažili se najít lepší podmínky na bohatším severu. Narodil se v roce 1950 v zapadlé vesnici na Sicílii a v devíti letech odjel s jedním otcovým známým do Milána, kde se musel začít starat sám o sebe a sehnat si práci, pochopitelně načerno a mizerně placenou. Skoro vše, co si rozvážkou vypraného prádla vydělal, padlo na jídlo a kousek místa v bytě, který sdílel s dalšími přistěhovalci. V patnácti letech, kdy už mohl legálně nastoupit do továrny, si začal slušněji vydělávat a také se oženil se stejně mladičkou dívkou, rovněž z jihu. A život sklouzl do běžných kolejí továrenských dělníků: práce u pásu, druhé zaměstnání, občasné návštěvy rodin na jihu. Tragický zvrat do jinak jednotvárné každodennosti vnesl později násilný čin, k němuž Ninetta přivedla jeho povaha. Byl odsouzen a ve vězení strávil deset let. Život však mezitím nečekal. Na svobodu se vrací jako předčasně zestárlý muž, do změněného světa, jemuž se už neumí přizpůsobit, a tak jen přežívá, protože „pravý trest si člověk odpykává, teprve když z vězení vyjde“. A jediným světlým bodem, k němuž se ještě upíná, je jeho vnučka, kterou dosud nepoznal.

Hrdina příběhu Ninetto Giacalone patřil k jedné z posledních vln dětských uprchlíků, kteří odcházeli bez rodičů z chudého italského jihu a snažili se najít lepší podmínky na bohatším severu. Narodil se v roce 1950 v zapadlé vesnici na Sicílii a v devíti letech odjel s jedním otcovým známým do Milána, kde se musel začít starat sám o sebe a sehnat si práci, pochopitelně načerno a mizerně placenou. Skoro vše, co si rozvážkou vypraného prádla vydělal, padlo na jídlo a kousek místa v bytě, který sdílel s dalšími přistěhovalci. V patnácti letech, kdy už mohl legálně nastoupit do továrny, si začal slušněji vydělávat a také se oženil se stejně mladičkou dívkou, rovněž z jihu. A život sklouzl do běžných kolejí továrenských dělníků: práce u pásu, druhé zaměstnání, občasné návštěvy rodin na jihu. Tragický zvrat do jinak jednotvárné každodennosti vnesl později násilný čin, k němuž Ninetta přivedla jeho povaha. Byl odsouzen a ve vězení strávil deset let. Život však mezitím nečekal. Na svobodu se vrací jako předčasně zestárlý muž, do změněného světa, jemuž se už neumí přizpůsobit, a tak jen přežívá, protože "pravý trest si člověk odpykává, teprve když z vězení vyjde". A jediným světlým bodem, k němuž se ještě upíná, je jeho vnučka, kterou dosud nepoznal.

Sígři nabízejí silný příběh z doby okupace Norska nacistickým Německem. Parta dětí z činžáku na chudém předměstí Osla, jejíž jádro tvoří tři stejně staří kluci Carl, Olav a Roar, prožívá nejdůležitější roky svého dětství. Jsou sice tak říkajíc na šikmé ploše, nechodí do školy, kradou, padělají přídělové lístky a věnují se překupnictví, nicméně tím vším umožňují svým rodinám přežít. Mladí sígři to s rodiči nemají lehké, zejména otcové si odmítají připustit, že jsou to děti, na nichž je rodina existenčně závislá. Významnou roli hraje v knize i každodennost okupovaného města, všudypřítomný strach, ilegální poslech rádia, zmizelí a uvěznění členové rodin. Nejednoznačné profily příslušníků a příslušnic protinacistického odboje i zhoubná aktivita kolaborantů a jejich únik před spravedlností, to všechno je realita válečné doby a doby bezprostředně následující. Jacobsenova kniha se nevyhýbá brutálním scénám a nelítostnému odhalování lidských slabostí, je však i plná empatie. Ke slovu tu opět přichází autorova „chlapská citlivost“, jak charakterizoval jeden z rysů Jacobsenova psaní přední norský kritik Leif Bull. A nebyl by to Roy Jacobsen, aby se při psaní neuchýlil také k tajuplnému, až detektivnímu matení stop.

Autor pracoval od začátku 70. let takřka 40 let v České televizi jako produkční a tuto zkušenost s televizním prostředím zúročuje ve svém románu Volha. Z drobných vyprávění hlavního vypravěče – řidiče volhy, „panského kočího“ Standy Pekárka zde postupně vyvstává zvláštní svět tohoto podniku, stojícího jakožto nástroj ideologického působení v popředí zájmu každého režimu. Zajímavý a zábavný román, napsaný neobyčejně bizardním, přesně odposlechnutým jazykem, je však především portrétem hlavního hrdiny, člověka, zajímajícího se pouze o ženské a fotbal, omezeného egocentrika, který vyniká ve vymýšlení drobných podvodů a triků, jak si nakrást benzín, vykázat větší množství ujetých kilometrů, podvést manželku a jenž se nevyhnutelně se stává rovněž spolupracovníkem StB. Hynie sleduje ovšem jeho osudy i po sametové revoluci a shledává, že se Pekárkova přizpůsobivá a sobecká povaha dobře uplatní vlastně kdykoliv. Kniha je předlohou stejnojmenného seriálu (ČT 2023).

Během druhé světové války bojoval v řadách Rudé armády přibližně milión žen, jejichž role a zkušenosti zůstaly prakticky neznámé. A právě o nich vypovídá knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny Válka nemá ženskou tvář. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě. Během patnácti let byla vydána ve 44 zemích a stala se autorčiným vůbec nejúspěšnějším dílem.

Cukrový Kreml je sbírka patnácti povídek, která bezprostředně navazuje na Sorokinovu nejslavnější knihu Den opričníka a je jejím pokračováním. Jednotlivé povídky se odehrávají v blízké budoucnosti, v „opričníkovském“ roce 2028, kdy v Rusku už znovu vládne car prostřednictvím vražedné gardy svých osobních strážců. Samostatné příběhy jsou přitom tematicky spojeny motivem cukrového Kremlu, pamlsku, který car rozdává dětem. Jeho úlomky se nacházejí v kapsách tuláků, mužiků, opričníků, katů, vězňů i jejich dozorců a stávají se tak metaforou režimu, jenž pomocí nasládlého patriotického sentimentu vytváří fasádu, za níž se skrývá despocie a krutost.

Cukrový Kreml je sbírka patnácti povídek, která bezprostředně navazuje na Sorokinovu nejslavnější knihu Den opričníka a je jejím pokračováním. Jednotlivé povídky se odehrávají v blízké budoucnosti, v „opričníkovském“ roce 2028, kdy v Rusku už znovu vládne car prostřednictvím vražedné gardy svých osobních strážců. Samostatné příběhy jsou přitom tematicky spojeny motivem cukrového Kremlu, pamlsku, který car rozdává dětem. Jeho úlomky se nacházejí v kapsách tuláků, mužiků, opričníků, katů, vězňů i jejich dozorců a stávají se tak metaforou režimu, jenž pomocí nasládlého patriotického sentimentu vytváří fasádu, za níž se skrývá despocie a krutost.