Pistorius & Olšanská

Srozumitelně psaná historie matematiky není určena historikům vědy, nýbrž širokému okruhu čtenářů (jimž při četbě knihy stačí znalost středoškolské matematiky). Milan Mareš sleduje příběhy a cesty významných matematických objevů, konceptů a myšlenek, které rozšiřovaly a formovaly intelektuální obzory člověka a následně podmiňovaly vývoj civilizace. Do tohoto rámce pak zasazuje také portréty velkých matematiků, kteří se o nové objevy zasloužili, a poutavě líčí jejich spletité a zajímavé osudy. V Příbězích matematiky se tak mísí vyprávění o matematice s vyprávěním o matematicích v poměru, který neobyčejně plasticky přibližuje onen podivuhodný svět abstraktní vědy. Prof. RNDr. Milan Mareš, DrSc. (1943), do roku 2007 ředitel UTIA ČAV. Vydal Pri ncipy strategického chování (2003) a Slova, která se hodí, aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice (2006).

Metaforické prózy Hotel, Posel, Loď, které napsal Jaroslav Kříž, mají jeden společný motiv - zachycují člověka v základní existenciální situaci. Hrdinové všech tří příběhů se ocitají na křižovatce své dosavadní cesty životem. Rozdílná je však jejich motivace a s ní související vůle ke změně, k vystoupení z uzavřeného kruhu bezpečí a pohodlí. Hlavní postavu prózy Hotel charakterizuje přání vystoupit z měkkého objetí snadné existence, ale současně slabost vůči jejím lákadlům. Naproti tomu Posel ze stejnojmenné povídky sám poselství o nutnosti zásadních změn přináší, ale zdá se, že na ně nikdo nečeká. A před hrdinou třetího příběhu, Loď, vystupuje z mlžného oparu v nekonečných vodách oceánu cosi dosud netušeného a neznámého, hrozivého i lákavého. Každý z nich ví, že se musí rozhodnout. Najde však odvahu a sílu k potřebnému kroku?

Příběh jednasedmdesátiletého Richarda Slavíka je podán jako existenciální příběh lidské krize ve světě, jemuž protagonista přestává rozumět. Odhodlání jít si za svým či bránit své teritorium dávno tlumí životní zkušenosti stáří stejně jako stárnoucí, tedy slábnoucí tělo, přesto se hlavní hrdina pokouší odmítat vycházet okolnímu světu bezvýhradně vstříc, snažit se rozumět a přistupovat na vše, co si soudobá společnost žádá: kritérium výkonu, kult mládí vpřed atp. Úzkostem a nejistotám se pokouší čelit svébytným typem posmutnělého, načernalého humoru, který zajišťuje ději dynamiku a vnitřní napětí. Autorova umná kompozice, práce s větou v dialogu či popisu činí z románu Život na úvěr mimořádné, byť náročné čtení.

V druhém díle vzpomínkové knihy To byl můj život?? se Pavel Kohout vrací k období svého života, které je jeho čtenářům i oponentům pravděpodobně nejméně známé. Jedná se o dobu ohraničenou rokem 1979, kdy byl protiprávně zbaven československého občanství a přinucen k emigraci, takže se ze dne na den změnily jeho perspektivy i profesní a existenční situace, a rokem 1992, který považuje za jiný milník, neboť to byl rok, v němž se rozpadla Československá republika. Zatímco k událostem předcházejícím první z obou časových hranic jakož i ke svému zrání občanskému i uměleckému se autor již několikrát vrátil ve svých dřívějších memoárománech, o deseti letech jeho života a práce ve ‚zbytku světa‘, stejně jako o jeho nejednoduchém navracení domů po listopadu 1989 se ke čtenářům dostává autentická zpráva vlastně poprvé. Pavel Kohout zůstal i v tomto období, kdy jeden z klíčových hybatelů jeho osudu, každodenní konfrontace s mocenským aparátem, náhle ustoupil do pozadí, člověkem politickým. Jako takový podává zprávu o intelektuálním selhání velké části západoevropské levice, která v 80. letech přivírala oči nad pronásledováním disidentů v totalitních zemích sovětského bloku (podle hesla „lepší špatný socialismus než žádný“), a vydává rovněž své svědectví ze zákulisí dějů sametové revoluce. Větší prostor ve svých vzpomínkách však již může věnovat také světu divadla a literatury a ovšemže Vídni, jež se stala jeho druhým domovem.

Obrazová publikace přináší reprodukce více než pětiset starých pohlednic, jejichž společným námětem je řeka Vltava. Dobové pohlednice, pocházející ze sbírek řady sběratelů, ukazují již dávno zmizelou podobu míst, která dobře známe, ale i místa, jež zmizela pod vodní hladinou. Pohlednice jsou řazeny tak, jak po sobě následují zachycená místa - od pramene až po ústí Vltavy do Labe. K orientaci slouží deset mapek se zachycenými místy, kde byly pořízeny jednotlivé snímky.

Lyrický román Ráno a večer (2000) norského dramatika, básníka a prozaika Jona Fosseho zachycuje dvě mezní situace, mezi nimiž se rozpíná život člověka: narození a smrt. Nejprve rytmický proud zvuků a slov postupně vymezí a ustaví jeden jedinečný životní prostor, čas a jazyk – je to prostor, čas a jazyk chlapce Johannese, který právě přichází na svět kdesi v opuštěné rybářské osadě. Pak se ale jednoho dne začne všechno rozplývat, přichází konec: zastavuje se čas a jednotlivé roky života se najednou vpíjejí do sebe, mění se vzdálenosti a Johannes cestuje přes moře, aniž opustí svůj dům, ztrácí se jazyk a z obzoru mizí poslední zvuky a slova. V tomto krátkém strhujícím vyprávění se život zastavuje takřka čtenáři před očima. Fosseho hluboce lidské vyprávění o archetypálním norském rybáři bylo přeloženo do řady jazyků a dočkalo se v mnoha zemích velkého uznání.

Mušle a jiné odposlechy je sbírkou drobných apokryfických příběhů Květy Legátové, které spojuje přesvědčení, že věci bývají jiné, než by se zdálo na první pohled. Úsměvná knížka znovu představuje oblíbenou autorku jako mistra českého jazyka i dialogu a čtenáře potěší laskavým a nevšedním pohledem do lidské psychologie.

Volha je románem o televizi, s níž má autor, který v ní pracoval přes čtyřicet let, bohaté zkušenosti. Z vyprávění hlavní postavy - řidiče volhy, "panského kočího" Standy Pekárka zde postupně vyvstává zvláštní svět tohoto podniku, stojícího jakožto nástroj ideologického působení v popředí zájmu každého režimu. Zajímavý a zábavný román, napsaný neobyčejně bizarním, přesně odposlechnutým jazykem, lze číst jako svéráznou historii československé televize a najdete zde i řadu "historek z natáčení". Současně je však portrétem svého hlavního hrdiny, člověka, zajímajícího se pouze o ženské a fotbal, omezeného egocentrika, který ovšem vyniká ve vymýšlení drobných podvodů a triků, jak si nakrást benzín, zfalšovat počet ujetých kilometrů, podvést manželku. Logicky se pak stává rovněž spolupracovníkem StB (s krycím jménem Volha), který bez jakýchkoliv výčitek svědomí donáší na všechny a všechno. Karel Hynie s hořkým humorem sleduje jeho osud i po sametové revoluci a shledává, že se Pekárkova přizpůsobivá a sobecká povaha dobře uplatní vlastně kdykoliv.

Kdo by očekával za větou Jak zahnat splín otazník, velice by se zmýlil. Mark Twain se neptá, jak přežít smutnou náladu, naopak - každá ze sedmnácti povídek tohoto souboru je malou pilulkou proti splínu a představuje svého autora v trochu jiném světle, než jak ho čeští čtenáři dosud znali. S humorem, místy hodně sarkastickým a kousavým, uděluje rady do života, vede přednášku o vědní disciplíně zvané onanologie, nebo se zamýšlí nad úskalími německého jazyka. Povídky vycházejí v českém překladu poprvé a nejsou pouhým ohlednutím do literární minulosti. Stáří jim nikterak neubírá na vtipu. "Večer je mu povoleno sníst tři sousta jakéhokoliv jídla, které mu nechutná, a vypít sklenici libovolného likéru, který nesnáší. Pokud je nekuřák, je mu dovoleno zapálit si dýmku. V 9.30 přesně musí být v posteli a sfouknout svíčku. Další den to celé znova. V čem je tohle lepší než mít dnu, to nevím," píše Twain v roce 1892 o procedurách v Mariánských Lázních a my mu rozumíme i dnes v 21. století

Dokumentární kniha, jejíž takřka detektivní zápletkou jsou okolnosti, vedoucí v lednu 1837 k osudnému souboji básníka A. S. Puškina s jeho švagrem G. Ch. de Heeckeren ďAnthesem. Žárlivý a výbušný Puškin, vydrážděný flirtováním ďAnthese s Puškinovou ženou a anonymními pamflety, se touto cestou rozhodl "hájit čest"; otázkou je, zda svou, nebo své ženy nebo dokonce své švagrové, další otázkou je, kdo a proč chystal pamflety a pletichy, jimiž se snažil básníka k souboji přinutit. Autorka se opírá o řadu dokumentů - o korespondenci, deníky, paměti současníků i materiály ruské tajné policie. Některé z těchto pramenů doposud nebyly známy. A tak také přinášejí nový pohled na známé události, které dosud literární historie vykládala tendenčně a s jistou pruderií. Kniha byla přeložena zatím do šesti jazyků (m.j. do ruštiny, angličtiny, němčiny, francouzštiny).

Hrdina je obtížně uchopitelná kniha. Její recenzenti se shodují v obdivu, ale rozcházejí v popisu i interpretaci. Ve svém jádru se opírá o krutý, nesentimentální příběh dvou osamělých dětí, přemoudřelé Lien a jejího nepřítele-kamaráda autistického chlapce Marcuse, k němuž cítí odpor, ale který ji současně přitahuje.

Magické město Praha, blízká budoucnost. Při svém nekonečném bloudění světem sem po šestnácti letech znovu přichází doktor Faust se svým průvodcem Mefistofelem a setkávají se tu se dvěma mladými lidmi - Davidem a Markétou. Faust se domnívá, že jsou důsledkem jeho předchozí návštěvy Prahy, a snaží se vžít do otcovské role, vůbec poprvé ve svém dlouhém životě. To ovšem pramálo zajímá Mefistofela, který připravil bizarní sled dramatických událostí, jež sledují jeho vlastní cíle. Pod staroměstskými střechami se začnou objevovat malí draci, ve Vltavě plavou piraně, bronzový kůň z Vítkova se vzepne a kamsi odcválá, ve městě se zastaví tramvaje, mění se prostorové vztahy, ulice na sebe přestávají navazovat, chodníky se propadají, podzemí města se mísí s povrchem. Nakonec se jedná o bytí či nebytí celé Prahy, která se ocitá na pokraji katastrofy. A jediní, kdo ji mohou zachránit jsou David s Markétou… V napínavém románu Faustovy děti se objevuje řada literárních i historických témat, počínaje aluzemi na Bulgakovův román Mistr a Markétka a Meyrinkovými pražskými magickými motivy konče. Jan Bažant se v něm znovu představuje jako vypravěč s bohatou imaginací, kombinující ve svých příbězích fantaskní prvky s erudicí a literární zběhlostí.

Další kniha významné současné české autorky obsahuje devět "dialogů", které Květa Legátová napsala pro rozhlas. Zahrnuje nejstarší autorčiny texty Olga Jeglovičová a Splněná přání, ale i znamenité rozhlasové detektivní povídky Červená náušnice nebo Klíček. Kniha navazuje na edice autorčiných rozhlasových her Pro každého nebe (Labyrint, 2003) a Posedlá a jiné hry (Paseka, 2004).

Dílo Květy Legátové je ovšem mnohem rozsáhlejší a zahrnuje několik desítek dramatických textů, ironické skeče i pohádky. A patří do něj i čtyři příběhy sebrané v této knize, které stojí na samé hranici detektivního žánru. Mají společného hrdinu, mladého rozpačitého vyšetřovatele poručíka Ryšku, který se postupně dobírá přesvědčení, že NIC NENÍ TAK PROSTÉ, jak se zpočátku zdá, a že pravda se skrývá mnohem hlouběji, než zpravidla naznačuje povrchní pohled. Čtenář se pak při jejich četbě může znovu přesvědčit o autorčině mimořádném citu pro psychologii dialogu a o jejím smyslu pro zvláštní dramatické, někdy i absurdní situace, jež mezi lidmi vznikají.