Pistorius & Olšanská strana 4 z 18

Prozaička a dramatička Ljudmila Petruševská (*1938) se v devadesátých letech 20. století, kdy její texty mohly konečně vycházet bez omezení, rychle stala jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších představitelek současné ruské literatury. Její knihy jsou skvěle přijímány jak čtenáři, tak kritikou a literární vědci v ní vidí pokračovatelku tradice velkých ruských spisovatelů Dostojevského, Gogola a Babela. Novela Čas noc, poprvé vydaná časopisecky v roce 1992, je jejím patrně nejvýznamnějším dílem. Byla přeložena do více než třiceti jazyků a dočkala se světového ohlasu. Novela je stylizována jako deník neznámé básnířky Anny Andrijanovny. Výrazně expresivní text fascinuje svou stylistickou vytříbeností, rychlým spádem a otevřeností, s jakou zachycuje krutou bídu života v pozdní sovětské éře, která se promítá i do rodinných vztahů. Před čtenářem se odehrává souboj vypravěčky s vlastními dětmi a zápas každého z nich o to, aby měl kde spát a co zítra jíst. Tato konfrontace je bezohledná a plná zákeřných úderů, čtenář však v knize vedle naturalistických scén nalezne také notnou dávku nadhledu a černého humoru.

Čtvrté vydání úspěšné (a dnes již rozebrané) příručky poskytuje základní informace o vydávání knih, zejména o základních technologických pojmech, typografických zásadách, redakční praxi, práci s digitálními obrázky, ekonomice vydávání knih a právních normách spojených s nakladatelským podnikáním. Čtvrté, aktualizované vydání zohledňuje vývoj, který se odehrál během posledních osmi let, jež uplynuly od předchozího vydání. Kniha uvádí nejnovější dostupná data o evropském i českém knižním trhu. Oproti předchozímu vydání obsahuje rovněž kapitolu o vydávání a ekonomice e-knih. Kniha obsahuje 170 obrázků, tabulek a grafů a rovněž případové studie vydávání knih různých typů. Je určena především nakladatelským pracovníkům, studentům specializovaných škol a oborů, ale i lidem, kteří by chtěli si vydat knihu vlastními silami.

Výbor povídek Za letních nocí se tu nespí lehce volně navazuje na úspěšnou antologii Lesní lišky a další znepokojivé příběhy. Povídky dvanácti autorů tentokrát spojuje tematika finského severu: území jen řídce osídleného, z velké části ležícího až za polárním kruhem. S neskrývanou drsností a syrovostí popisují události z občanské a druhé světové války i ze současnosti, prostředí náboženských skupin, sociální poměry či prostý život. Různé pohledy na tutéž oblast charakterizují její mnohotvárnost a dokazují, často s nadsázkou a ironií, že není pouze tou exotickou zemí, za jakou se tradičně považuje.

Tato sbírka publicistických prací Petra A. Bílka shrnuje jeho brilantní sloupky, psané s velkým vtipem a nadhledem zejména pro časopisy A2 a Respekt. Jejich společným tématem je úpadek obecného kulturního prostoru, který autor spatřuje v banalizaci veřejného diskurzu, v nekompetentnosti a nezodpovědnost diskutu-jících a v nahrazení reálných vztahů virtuálním světem sociálních sítí. Bílek v předmluvě ke své knize píše: "Před osmi léty jsem v návalu autorské ješitnosti dal dohromady první soubor své časopisecké publicistiky. Kniha Mikešova aféra a jiné případy nesla podtitul Kapitoly o zaneřáděném kulturním prostoru. Nynější ‚pokračování' by mohlo nést podtitul Glosy o zanikání kulturního prostoru. Nedávám jej nicméně do názvu nejen proto, že by mohl zavánět lacinou elegičností, ale taky proto, že nechci laskavému čtenáři vnucovat pocit, že vskutku žijeme v době, v níž můžeme být svědky tak zásadních zániků. Což mi nijak nebrání, abych sám tento pocit v sobě nosil a živil."

Tuto knihu tvoří eseje ruského politologa a historika Sergeje Medveděva, které autor napsal v letech 2014–2017 s velkou bravurou, hloubkou, ale i sžíravou ironií, jejichž náměty jsou hlavní politické, společenské a historické události hýbající celou ruskou společností. Nabízí polyfonickou úvahu o ruské státní moci a společnosti, již ovládá. Autor sám o svých esejích v úvodu píše: „Dvě desetiletí Putinovy vlády se stala obdobím návratu státu v jeho dějinné úplnosti – s privilegii elit a přesně cílenými represemi, s opovrhováním zákony i prostým občanem, s velmocenskou rétorikou a válkami o imperiální dědictví. Klíčové v tomto ohledu bylo třetí Putinovo prezidentské období v letech 2012–2018: právě na tato léta připadá potlačení občanského protestu […], přijetí odiózních represivních zákonů (které kupříkladu zakázaly adopci ruských dětí cizinci či kriminalizovaly, homosexuální propagandu‘), anexe Krymu, válečné konflikty na Ukrajině a v Sýrii a vedení nevyhlášené, hybridní války‘ se Západem. Jako by se najednou otevřela brána do minulosti a na politickou scénu se vrátil ruský pravěk se všemi dinosaury samoděržaví a imperialismu. A právě v těchto letech třetího Putinova prezidentství, ve stínu rodícího se ruského revanšistického represivního režimu, vznikaly eseje, které tvoří tuto knihu. Jsou to črty z nejnovějších ruských dějin, variace na hlavní téma, tedy návrat autoritativního státu a jeho boj s různými sférami občanské, územní a symbolické autonomie. Je to kronika ofenzívy státu proti vlastním občanům...“

Kniha Pašeráci knih se opírá o rozsáhlý průzkum archivních materiálů a vzpomínky pamětníků. Popisuje téměř neuvěřitelnou historii čtyřicítky vězňů z vilenského ghetta, kteří zachránili tisíce vzácných židovských knih a rukopisů před nacisty a pak i před sovětskou mocí. Tito lidé byli členy tzv. „papírové brigády“, kterou nacisté sestavili z židovských literátů a intelektuálů a která měla za úkol třídit uloupené knihy, ty nejcennější přepravovat do Ústavu pro výzkum židovské otázky ve Frankfurtu nad Mohanem a ostatní posílat jako makulaturu do blízkých papíren. Členové „papírové brigády“ však řadu těch vůbec nejcennějších knih a archivních materiálů navzdory hrozbě okamžitého zastřelení propašovali zpět do ghetta a ukryli je v podzemních úkrytech. Po osvobození Litvy se ti nemnozí z nich, kteří přežili válku, do Vilna (Vilniusu) vrátili a ukryté poklady vykopali. Brzy však byli konfrontováni s antisemitismem sovětského režimu reprezentovaného ve Vilniusu Michailem Suslovem, pozdějším ultrakonzervativním členem kremelského politbyra. Ke svému zděšení se stali svědky nového ničení židovských památek a písemností, jež si s tím německým v ničem nezadalo, a zjistili, že knihy zachráněné před Němci bude potřeba zachránit znovu. A tak začalo nové, neméně nebezpečné kolo pašování knih, tentokrát přes hranice Sovětského svazu, do Polska. Tam však knihy dorazily právě v době vzedmuté vlny antisemitského násilí a kieleckého pogromu, při němž bylo zavražděno 37 Židů, takže nezbývalo, než knihy zachránit ještě jednou.

Uvedením Posledních svědků završujeme vydání pěti svazků nositelky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové, které autorka považuje za své kompletní knižní dílo. Jedná se, stejně jako v ostatních jejích svazcích, o knihu sestavenou ze stovek rozhovorů, jež Alexijevičová vedla s účastníky dějinných událostí. V případě Posledních svědků jimi byli převážně váleční sirotci, kteří přežili vyvražďování běloruského obyvatelstva německými zvláštními komandy během druhé světové války. Kniha přináší mimořádné svědectví dětí o nepředstavitelném rozsahu této katastrofy, při němž němečtí fašisté zničili 619 vesnic i s obyvatelstvem, o utrpení běloruského lidu a zejména pak o traumatech, které válka přináší těm nejmenším.

Uvedením Posledních svědků završujeme vydání pěti svazků nositelky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové, které autorka považuje za své kompletní knižní dílo. Jedná se, stejně jako v ostatních jejích svazcích, o knihu sestavenou ze stovek rozhovorů, jež Alexijevičová vedla s účastníky dějinných událostí. V případě Posledních svědků jimi byli převážně váleční sirotci, kteří přežili vyvražďování běloruského obyvatelstva německými zvláštními komandy během druhé světové války. Kniha přináší mimořádné svědectví dětí o nepředstavitelném rozsahu této katastrofy, při němž němečtí fašisté zničili 619 vesnic i s obyvatelstvem, o utrpení běloruského lidu a zejména pak o traumatech, které válka přináší těm nejmenším.

Román Oči nemlčí vrací čtenáře na sever Norska těsně po druhé světové válce. V prvním dílu celého příběhu Ostrov jsme se seznámili s rodinou Hanse Barroye, která žije osaměle na stejnojmenném ostrůvku těsně pod severním polárním kruhem, v druhém dílu Bílý oceán se pak osudů malé kolonie neblaze dotkne druhá světová válka a německá okupace. Nyní, v létě roku 1946, se hlavní postava románu Ingrid odhodlá ostrov opustit. Je to čin nebývalý – s výjimkou mužů, kteří vyrážejí na několikaměsíční lov tresek na sever na Lofoty, Barroy nikdo dobrovolně neopouští. Ingrid však jde hledat otce své roční dcery, jejíž oči stále víc připomínají ruského zajatce, kterého vlny vyplavily na břeh ostrova po katastrofě lodi Rigel. Ingrid odchází s kufříkem v ruce a s dcerou v šátku přivázaném na břiše. Jde na pevninu, na niž se doposud dostávala jen zřídka a sleduje stopu svého milence mířící na východ ke švédským hranicím, kam ho na podzim roku 1944 sama poslala. Překvapuje ji vše: husté lesy, suchý vítr, bujná pole, ze všeho nejvíc však lidé, kteří jako by ztratili paměť. Neradi na válku vzpomínají a mnozí nemají čisté svědomí, leckdo by rád cosi zatajil. A tak se Ingrid jen obtížně a namáhavě dobírá pravdy.

Román nizozemské spisovatelky Doly de Jongové, která se zachránila před holokaustem emigrací do USA, v roce 1954 její americký nakladatel odmítl jako nemravný a také nizozemská redaktorka ho v první reakci označila za nestoudný, nepublikovatelný. Když kniha přesto téhož roku v Amsterodamu vyšla, rozpoutala se kolem ní vášnivá polemika. Citlivě a přesvědčivě napsaný příběh však nakonec ohromujícím způsobem zvítězil nejen u literárních kritiků, ale především u čtenářů. Komorní román Strážkyně domácího krbu líčí vztah dvou žen, který balancuje na rozhraní přátelství a lásky. Solidní úřednice Bea a bohémská začínající novinářka Erica naplňují úsloví, že protiklady se přitahují. Založí společnou domácnost, v níž si však každá zachovává svou volnost. Zdálo by se, že protřelá Erica starší a rozumnější Beu bezostyšně využívá a Bea si skutečně vyčítá, že Eričiným rozmarům tak snadno podléhá. Jejich příběh se však odehrává na přelomu 30. a 40. let 20. století: Do hry vstupuje hrozba nacistického pronásledování Židů, navíc ne každá žena s lesbickými sklony v sobě v té době najde odvahu prolomit tabu a vůbec si své zaměření přiznat. Pod povrchem všedních dní tak vzniká nečekané silové působení, které si vypravěčka Bea dovede vysvětlit až dodatečně. Otázka, co by bylo, kdyby..., již si klade snad každý, kdo prožil nenaplněnou nebo z nějakého důvodu nemožnou lásku, ovšem zůstane, jak už to bývá, nezodpovězená.

Román nizozemské spisovatelky Doly de Jongové, která se zachránila před holokaustem emigrací do USA, v roce 1954 její americký nakladatel odmítl jako nemravný a také nizozemská redaktorka ho v první reakci označila za "nestoudný, nepublikovatelný". Když kniha přesto téhož roku v Amsterodamu vyšla, rozpoutala se kolem ní vášnivá polemika. Citlivě a přesvědčivě napsaný příběh však nakonec ohromujícím způsobem zvítězil nejen u literárních kritiků, ale především u čtenářů. Komorní román Strážkyně domácího krbu líčí vztah dvou žen, který balancuje na rozhraní přátelství a lásky. Solidní úřednice Bea a bohémská začínající novinářka Erica naplňují úsloví, že protiklady se přitahují. Založí společnou domácnost, v níž si však každá zachovává svou volnost. Zdálo by se, že protřelá Erica starší a rozumnější Beu bezostyšně využívá - a Bea si skutečně vyčítá, že Eričiným rozmarům tak snadno podléhá. Jejich příběh se však odehrává na přelomu 30. a 40. let 20. století: Do hry vstupuje hrozba nacistického pronásledování Židů, navíc ne každá žena s lesbickými sklony v sobě v té době najde odvahu prolomit tabu a vůbec si své zaměření přiznat. Pod povrchem všedních dní tak vzniká nečekané silové působení, které si vypravěčka Bea dovede vysvětlit až dodatečně. Otázka, co by bylo, kdyby..., již si klade snad každý, kdo prožil nenaplněnou nebo z nějakého důvodu "nemožnou" lásku, ovšem zůstane, jak už to bývá, nezodpovězená.

Klímova čtvrtá sbírka je v prvé řadě poctou velkým básníkům, kteří tematizovali plynutí ročních dob Karlu Tomanovi, Josefu Horovi či Janu Skácelovi. Klíma toto spojení přiznává poetikou, která k jejich poetice explicitně odkazuje formou ozvuků a dialogů s těmito básníky. Vzniká tak poezie, která je zcela soudobá, ale zároveň je zakotvena v tradici českého básnictví.

První vydání vzájemné korespondence Františka Hrubína a Jana Zahradníčka zahrnuje všechny dostupné dopisy obou básníků (téměř sto korespondenčních jednotek). Pocházejí z období let 19371950, poslední tak byl napsán jen půl roku před Zahradníčkovým zatčením a odsouzením ve vykonstruovaném politickém procesu. Kniha je jedinečným dokumentem o přátelství obou básníků i o genezi a vzájemné reflexi jejich poetik. V dopisech nalezneme mj. řadu dokladů k některým Hrubínovým a Zahradníčkovým sbírkám a zejména osobité komentáře k soudobé literární, kulturní i společenské situaci, již oba autoři vnímali především v průběhu války z ideově shodných, katolických pozic a ve vzácném uměleckém souladu.

Během druhé světové války bojoval v řadách Rudé armády přibližně milión žen, jejichž role a zkušenosti zůstaly prakticky neznámé. A právě o nich vypovídá knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny Válka nemá ženskou tvář. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě.  

Prestížne ocenenie - Nobelová cena za literatúru za rok 2015 patrí bieloruskej spisovateľke a investigatívnej novinárke. Doba z druhé ruky je zcela výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky nejprestižnějších ruských, evropských i amerických literárních cen. Konec komunistického režimu a následující rozpad sovětského impéria přinesl jeho občanům po počátečních nadějích zklamání, frustraci a dezorientaci. Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu… Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové knihy považují za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let. Byla to chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, po níž přišlo vystřízlivění. Kapitalismus si Rusové představovali jako jakýsi velký supermarket a najednou se ze dne na den probudili v zemi, která patřila do třetího světa a jíž přestali rozumět. Anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, bezostyšné loupení a zločinnost, ztrátu orientace, hospodářský pokles a korupci. Doba z druhé ruky je kniha, jež nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Čtenáře nutí zamyslit se, co je to Rusko a proč je neschopné rychlejší modernizace. Proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85 % a proč 70 % Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale, žel bohu, i stále militantnější. Mimořádná kniha, ověnčená řadou nejprestižnějších cen (ve Francii zvítězila v anketě časopisu Lire o Nejlepší knihu roku 2013 a získala Prix Médicis 2013, v Německu Mírovou cenu německých knihkupců 2013, předávanou na Frankfurtském veletrhu, autorka sama se již před tím stala laureátkou dalších významných cen v Německu, Švédsku, Polsku, Francii, Rusku a USA.

Výbor sedmnácti většinou dosud nevydaných satirických povídek, které vznikly ve 20. letech minulého století. Autor slavného románu Mistr a Markéta v nich čtenáře potěší svým humorem, absurdními situacemi a brilantním glosováním poměrů v tehdejším Rusku.