Pistorius & Olšanská strana 4 z 17

Kniha analyzuje dobové interpretace příběhu o bratrech Mašínech a jejich otci Josefu Mašínu seniorovi. Zkoumá novinové články, historické studie a knihy, detektivky, romány i televizní seriál z období od druhé poloviny minulého století až k dnešku a snaží se postihnout souvislosti mezi odlišnými způsoby reprezentací bratří Mašínů a dominantními ideologiemi platnými v době jejich vzniku. Autor rovněž srovnává obrazy obou bratrů Mašínů s obrazy jiných hrdinů české společnosti (svatý Václav, Jan Hus, Julius Fučík, Milada Horáková) a zamýšlí se nad postavením mašínovského mýtu v postkomunistiské době.

Román, který vycházel v létě 2012 na pokračování v Mladé frontě Dnes, je vybudován na půdorysu klasického motivu, kdy je hrdina vystaven osudové zkoušce. Hlavními postavami příběhu jsou Julie, kdysi česká primabalerína, nyní velmi stará milionářka, která se sňatkem stala italskou kněžnou, a nadaný mladý Pražan Leo, jenž opustil skvělé místo v přední IT firmě, aby se živil jako placený "taxi-dancer" na tanečních "milongách". Julie, která jej při té příležitosti během návštěvy staré vlasti najme, se rozhodne, oslovena jeho vzhledem, inteligencí i znalostí složitých figur tanga, poskytnout mu životní šanci: nabídne mu stipendium a když se mimořádně osvědčí, dokonce ho adoptuje jako dědice titulu i majetku. Obě hlavní postavy představují rozdílné světy, vzdálené od sebe světelné roky věkem, prostředím, zkušeností i povahou. A právě tato rozdílnost rozpoutá drama, konflikt strachu a svědomí, charakteru a mravní nepevnosti, tango mortale - smrtící tango, které nečekaně započne Leovým setkáním s bývalou partou z pražských tančíren. A tak těsně před svatbou s milovanou Sicilankou, s níž už čeká dítě, Leův celý život náhle závisí jen na tom, jak krizi, kterou nechtě zavinil, vyřeší.

Kniha Aleppský kodex představuje fascinující výsledky pátrání o historii jedné z nejvzácnějších knih na světě, vytvořené před více než tisíci lety na břehu Galilejského jezera a je považován za nejdokonalejší edici židovské bible. Rukopis byl ukraden křižáky a později - po jeho zpětném vykoupení židovskou komunitou - jej studoval proslulý filosof Moses Maimonides. Ve čtrnáctém století se dostal do starobylé synagogy syrského obchodního města Aleppa, kde byl po dalších šest století uchováván. V listopadu 1947, den po historickém hlasování Spojených národů, které umožnilo vznik izraelského státu, byla synagoga během pogromu vypálena a kodex zmizel.Friedman se ve svém takřka detektivním pátrání opírá o ohromné množství dokumentů, z nichž řada dosud nebyla publikována, jakož i o desítky hodin rozhovorů, přičemž sleduje osud slavného kodexu zejména po jeho zmizení v roce 1947. Roztrhaný rukopis byl několik let uschován na tajném místě a pak propašován přes hranice, dopraven do Izraele a podivně poničen. Stal se objektem právních sporů a utajených zápasů. Autor sleduje s téměř padesátiletým odstupem jeho stopu z Aleppa do Jeruzalému, důležitá fakta nalézá rovněž v Londýně a New Yorku, setkává se s řadou protagonistů celého příběhu, s rabíny, sběrateli knih, penzionovanými agenty Mossadu i univerzitními vědci a naráží na historii zvláštního soudního sporu, dvou loupeží a jedné vraždy. Postupně odkrývá podivuhodnou historii kodexu po jeho opuštění Aleppa, z drobných střípků sestavuje mozaiku faktů vrhající světlo na tajemství podivného zmizení více než dvou set stránek nevyčíslitelné hodnoty a nabízí veřejnosti velmi neočekávané závěry.

Kniha vznikla spojením básnické sbírky Miroslava Klímy, jejímž úběžníkem je atmosfera současné Prahy a fotografií Martina Poše. Autor básní Miroslav Klíma (1968) působí od roku 1987 jako textaře hudební skupiny „Schodiště“, v níž rovněž hraje na akordeon. V současné době je zaměstnán jako reklamní textař. V roce 1991 vydal v nakladatelství Mladá fronta v edici Ladění sbírku Tráva.

Do Topičova domu, někdejšího sídla nakladatelství Československý spisovatel, se na Ladislava Vereckého obracely desítky neznámých i zavedených autorů. Mezi nimi také začínající básnířka Svatava Antošová a dva exiloví básníci Ivan Jelínek a Ivan Diviš, kteří na počátku devadesátých let usilovali o návrat svého díla do vlasti. Původně pracovní korespondence směřovala jen k vydání několika knih, její ráz se však postupně měnil a z věcné roviny se přesouval do poloh stále osobnějších a důvěrnějších. Můžeme tak nahlédnout nejen do zákulisí tehdejší nakladatelské práce a kulturního dění, ale rovněž do autorských a osobních světů spisovatelů tří různých generací a osudů. Z jejich dopisů, pečlivě schraňovaných ve Vereckého archivu, dýchá dobová atmosféra a zároveň přinášejí svědectví o svém adresátovi i o nesamozřejmém úsilí a zaujetí, s nímž k práci knižního redaktora a ke "svým autorům" přistupoval.

Virtuos, druhý román nizozemské autorky a klasicky vyškolené zpěvačky, v sobě spojuje opojnou milostnou romanci s výsostnou literaturou a záhy po svém vydání v roce 1993 se stal celoevropským bestsellerem. Děj je zasazen do Neapole 18. století s kulisou úzkých uliček, nočních bálů, operních divadel, aristokratických paláců a kostelů a barvitou společností zlodějů, sluhů, zpěváků i šlechticů, žijících v atmosféře uvolněných mravů a prvních záblesků osvícenství. Vypráví příběh o lásce mezi vévodkyní Carlottou Rocca d'Evandro a slavným kastrátem Gasparem Contim, dvěma lidmi, jimž je společný náruživý a poživačný přístup k životu. Nadpozemsky krásný soprán jedenáctiletého Gaspara vzbudí v Carlottě, o rok mladší rodačce ze vsi Croce del Carmine, první citové vzplanutí. O sedmnáct let později se během jediné operní sezony v neapolském divadle San Carlo znovu prolne vášnivá láska s vášní pro hudbu, nebo snad pro umění a krásu obecně. Dětské matné tušení nabývá zralé aa rafinované podoby, z neurčitého neklidu a touhy se stává ohnivý milostný poměr s původcem toho mimořádného hlasu. Úžas z jevů, které nás přesahují a přivádějí k vytržení, je vlastní všem bez rozdílu: vévodkyni, kastrátovi či staré chůvě Faustině. A "sezonu", v níž jsme žili naplno, byť nebyla dlouhá, si v sobě neseme až do smrti jako vzpomínku na nejšťastnější okamžiky života.

Záchranka je druhou knihou oceňovaného norského autora Johana Harstada (1979). Sbírka povídek obsahuje jedenáct zdánlivě samostatných příběhů o lidech, kteří na tom nejsou zrovna nejlépe. Spojuje je téměř fyzický pocit zoufalství a samoty. Postupně se ukazuje, že postavy se vzájemně znají, a že situace nemusí být až tak beznadějná, pokud v tom člověk není sám. Styl vyprávění je strhující i jednoduchý, autor s lehkostí vystihne potěšení z malých každodenních radostí a stejně snadno ve čtenáři vyvolá nepříjemné mrazení. Harstad za Záchranku obdržel v roce 2003 Bjornsonovo stipendium a povídky byly přeloženy do několika evropských jazyků. Spisovatel je známý především díky svým třem románům, které ocenili jak čtenáři, tak kritika. Od roku 2008 je stálým dramatikem Národního divadla v Oslu a věnuje se především divadelním hrám.

Třicátého listopadu 1939 napadla Rudá armáda bez varování neutrální Finsko. V třeskuté zimě se rozpoutaly boje, které do historie vešly pod označením "zimní válka". Jedním z klíčových dějišť bylo strategicky položené městečko Suomussalmi, které se Finové v rámci taktiky spálené země rozhodli evakuovat, zničit a nastražit příchozím rudoarmějcům jako past.

Vodově zelená – je autobiografická kniha, psaná formou deníku, v němž se střídají vzpomínky s deníkovými záznamy z let 1981–84. Nabízí především svědectví o jednom historickém dramatu. Na konci druhé světové války zabírala Titova Jugoslávie zpět nejenom území etnicky slovanská, dříve připojená k Itálii, ale obsadila také území obývaná Italy, jako byl poloostrov Istrie a město Fiume – dnes chorvatská Rijeka –, kde se Marisa Madieriová narodila. V předešlých letech tu docházelo k fašistickému útisku a projevům násilí vůči Slovanům a ve znamení nacionalismu probíhal také jugoslávský zábor.Autorka v poválečných letech zažila vystěhování své rodiny z Titovy Jugoslávie, život v utečeneckém táboře v Terstu, léta v internátní řádové škole, problémy vystěhovalců v novém prostředí. Vzpomínáním na rodinu a líčením spletitých osudů četných příbuzných se vyrovnává se svými zážitky a vztahy, zároveň podává velmi živý obraz doby.

Kniha ozřejmuje souvislosti, které v umění začátku 20. století charakterizují změnu paradigmatu označovanou jako nástup historické avantgardy. V konfrontaci s nejasně definovaným pojmem expresionismu, tradičně používaným při interpretaci některých projevů avantgardní poetiky v české literatuře. Upozorňuje na filozofické a estetické kontexty, které formují projekt avantgardního umění, vycházející z naléhavosti korigovat jisté aspekty myšlení moderny, především přetrvávající tradici karteziánského myšlení a soustřeďuje se zejména na charakteristický jev "estetické mentality" avantgardy začátku 20. století, nápadný dotyk diskursu filozofie a estetiky. Kniha je určena především odborné komunitě literárních vědců.

Rukopis prof. Jiřího Trávnička analyzuje kognitivní způsoby, jimiž se děti ve raném věku (3–10 let) vztahují k literatuře, a to především k epice. Výsledkem je studie, která dosud v českém kontextu chyběla: studie, která staví spíše na kognitivních než na psychologizujících či psychoanalytických přístupech a která má i praktický dopad. Může napomoci učitelům na základní škole, ale i rodičům uvědomit si, co se děje v hlavách jejich dětí při setkání s literaturou.

Hodinky s ohňostrojem je sbírkou aforismů a gregérií, které jsou doplněné dvacítkou vtipných naivistických obrázků. Půvabný celek této knihy je dotvořen velmi nápaditou typografií (viz příloha, obsahující několik prvních stránek).