Pistorius & Olšanská strana 6 z 17

Román Pošetilá družička, jehož děj se odehrává ve 20. letech minulého století v antverpské židovské komunitě, vyšel již v roce 1959. Jeho znovuobjevení v roce 2014 se však v Nizozemsku stalo literární senzací prvého řádu a v současné době se připravuje jeho vydání v další dvacítce zemí. „Je mnohem užitečnější vydolovat z méně příjemného zážitku humorný prvek, než se v něm snažit vystopovat nepřítomnou světlou stránku,“ dostalo se poučení hlavní hrdince tohoto příběhu, dvanáctileté židovské dívce Gittel. A řídila se jím i Ida Simonsová při psaní svého autobiograficky laděného románu: Gittel si sice na prahu světa dospělých nedělá mnoho iluzí, ale přesto srší humorem a (sebe)ironií. A tak ji nezdolají ani rozhárané rodinné poměry, jimiž je smýkána z Haagu do Antverp a zpátky, podle toho, s kým se její matka právě pohádá – zda s otcem, nebo se svou antverpskou rodinou. Ostrůvkem klidu je pro Gittel hra na klavír, zvlášť když jí rodina bankéře Mardella umožní cvičit na skvělém nástroji. A setkání s ním, jeho dcerou Lucií a andělsky půvabným příručím Gabrielem je také katalyzátorem jejího dospívání. Gittelin nesentimentální humor a vitalita v lecčems připomínají hrdiny Oty Pavla a přinášejí sílu i potěchu čtenářům všeho věku.

První díl trilogie vyšel pod názvem Mámení. Druhá část trilogie jednoho z nejpozoruhodnějších norských autorů pokračuje ve vyprávění nadčasového příběhu mladých milenců a čerstvých rodičů. Asle a Alida utíkají z Bjorgvinu, jak se kdysi jmenoval přístav Bergen. Usadí se v odlehlé zátoce, změní si jména a rádi by zapomněli na minulost i vlastní temné činy. Asle se však musí do Bjorgvinu ještě vrátit a vyřídit jakousi záležitost. Město plné lákadel, otupujících jeho ostražitost, se ale stává pastí . A navíc se zdá, jako by ho obávaná minulost nemilosrdně přitahovala Sny Olavovy jsou baladickým a zároveň drsným textem, jenž předestírá zásadní otázky lidské identity a existence. Co je sen a co skutečnost? Lze uprchnout před sebou samým?

Kniha nabízí dvacet pět povídek slavného anglického humoristy píšícího pod pseudonymem Saki. Jeho hrdinové jsou pro uznání ochotni udělat ledacos; zaplatit za lov přestárlého tygra, proměnit svou hostitelku ve vlčici nebo dát své bohaté tetičce přičichnout k hazardu. Se svým typicky suchým, ironickým humorem Saki líčí, jak nečekaná rozuzlení takové snahy často mívají a jak směšné bývá lidské úsilí udržet si své místo ve společnosti. Člověk je bytost dvou tváří a cokoli, co nebere v potaz tu odv rácenou, působí uměle a mrtvě, říká Clovis Sangrail, cynický pozorovatel a vypravěč řady příběhů. Vystihuje tím samu podstatu autorovy satiry ustrnulé konvence a snobské rituály jsou jen jednou stránkou lidské povahy; ta druhá, chybující, živelná a komická si vždy znovu nalézá způsob, jak se projevit. Konvence a rituály se mění, lidská povaha však zůstává v jádru stejná. Sedm povídek z výběru bylo do češtiny přeloženo vůbec poprvé. Hector Hugh Munro (18701916), známý pod pseudonymem Saki, je v angloamerické kultuře považován za mistra ironické humoristické povídky. Svou tvorbou se řadí po bok Oscara Wildea nebo G. B. Shawa.

Dílo Jaroslava Foglara je fenoménem české literatury pro děti a mládež. Čtenáře fascinuje, ale také irituje, přitahuje a často svádí k až nekritické adoraci, současně však vyvolává ostrou kritiku a polemiku nad jeho literárními hodnotami. Co nabízejí texty Foglarových románů a komiksů, čím si drží auru posvátnosti nejen u dětských čtenářů? Jaký svět je v nich modelován, že dokázal přitáhnout prvorepublikové čtenáře stejně jako adresáta v letech šedesátých a konečně i v letech po roce 1989? Autor této monografie nahlíží Foglarovo dílo v jeho celku, konfrontuje foglarovské ideály s možnými interpretačními polohami kritického čtenáře a citlivě rozkrývá křížení dvou perspektiv, perspektivy naivního dětského čtenáře s perspektivou literárního badatele.

V originální adaptaci hry Ference Molnára Hra na zámku se s Tomem Stoppardem ocitáme na palubě zaoceánského parníku, na nějž právě nasedli úspěšní autoři operet Turai a Gal spolu se skladatelem Adamem Adamem. Trojice se chystá překvapit své herce, divu Natašu Navrátilovou a pelichajícího donchuána Reného Sledě, kteří se nalodili už dřív – a zastihne je ve chvíli, kdy René vyznává Nataše lásku. Aby zachránil situaci, vymyslí Turai ďábelský plán s cílem přesvědčit Adama, že zaslechnutá slova byla ve skutečnosti Reného trapným pokusem o divadelní hru. Obstojí tato křehká konstrukce? Smíří se Nataša s Adamem? Přestane René Sleď obtěžovat okolí svou nepříliš vyvinutou inteligencí? A jak do toho všeho zapadá stevard Dvorníček, muž mnoha talentů, pohybující se na křehké hranici mezi genialitou a šílenstvím? Lehce naivistický příběh klasického střihu vyšperkoval Stoppard množstvím situačního a slovního humoru, jeho typické gejzíry ironických bonmotů a jemná ironizace způsobu samotné psaní divadelních textů.

V této inspirativní monografii se autor pokouší najít smysl postmodernistické literatury prostřednictvím pojmu světový názor. Román nás při četbě pobízí k přemýšlení nad světem i sebou samým, k uvažování nad vlastní identitou. Je současná doba svědkem návratu tradičního realistického vyprávění? Kde je hranice mezi komerčností a uměleckostí? Co mají společného Vladimir Nabokov a Jasunari Kawabata?Nejen odpovědi na tyto otázky, ale i Sýkorovy svěží a originální výklady prózy Faulknera, Nabokova, Rushdieho, Fowlese či Pereca nabízí tato kniha, která si zaslouží pozornost literárních vědců, filozofů i šachistů (jimž je věnována analýza tématu šachu v moderní literatuře).

Na jaře roku 1610 vydal Galileo Galilei nevelký spisek Hvězdný posel, věnovaný florentskému vévodovi Cosimovi II. Medicejskému, v němž jako první popsal pozorování oblohy pomocí dalekohledu a oznámil objev Jupiterových měsíčků. Jeden výtisk poslal rovněž Johannesu Keplerovi, který záhy Galileovi zaslal obsáhlý dopis, v němž jeho objevy ocenil, a tuto svoji recenzi také pod jménem Rozprava s hvězdným poslem zveřejnil tiskem. Oba tyto útlé svazky, které výrazně vstoupily do dobové diskuse o kosmologickém uspořádání a které jsou i skvělou ukázkou renesanční stylistiky, patří mezi nejdůležitější astronomické práce všech dob. Kniha přináší jejich překlad spolu se zasvěceným komentářem, který osvětluje podstatu Galileových objevů, stejně jako jejich dobové souvislosti. Navazuje tak na dřívější edici jiného významného díla Johannese Keplera Sen, neboli Měsíční astronomie (Paseka, 2004).

Způsob fungování literární kritiky v éře tzv. normalizace česká literární historie dosud spíše opomíjela, anebo ji paušalizovala jako jednolitý celek, který je přímým a prvoplánovým důsledkem společenské "deformace". Autor monografie Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v období normalizace od pojmu "deformací" vychází. Hledá však ucelené a komplexní pojmosloví, které by umožnilo jev "deformace" popsat a vysvětlit jako racionální strategie psaní, reflektující pravidla hry nastavená "normalizující se" společností. Kniha podrobně rozebírá recenze, články a polemiky předních i méně známých literárních kritiků 70. a 80. let dvacátého století, bere v potaz oficiálně vydávaná literární díla, ale čerpá také z dosud nepublikovaných lektorských posudků a dalších archivních materiálů. Vlastní interpretace doplňuje výklady a svědectvími pamětníků. Zvolená metoda a dosažená zjištění vedou autora k přehodnocení některých dosavadních výkladů normalizační kultury a k obecným závěrům o zvláštní povaze řeči v autoritářských režimech.

Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých let. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové… Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť. Román vychází ze skutečných událostí, dotváří je a fabuluje. Dvě linie příběhu z let 1952 a 1958 prolíná třetí dějová osa – ta současná. Brzy se ukáže, jak osudově spolu všechny tři souvisejí. Neboť minulost stále ještě není pohřbena.

Začátek příběhu je plný optimismu: před sídlem KGB je stržena socha Felixe Dzeržinského a srpen 1991 přináší v Moskvě definitivní porážku bývalého režimu. Zdá se, že se rodí nové století a „děti srpna“ – vítězové z moskevských ulic – jsou přesvědčeni, že historie se dává novou cestou. Jeden z nich, vypravěč a hlavní hrdina knihy, si říká „Bezpečnost, ta stará běhna zemřela! Už nade mnou nemá moc, nemá moc nad nikým! Její špionské triky jsou vyhozené do odpadků, ta kurva je mrtvá…“ A právě tehdy se mu dostává do rukou deník babičky, která v něm zaznamenala historii své rodiny, avšak zcela utajila tajemství své lásky a dokonce i jméno vypravěčova dědy, který se prý ztratil v roce 1942. Kdo byl tento člověk, který se jednou v noci vrátila nečekaně z fronty, hýřil v restauracích a patrně měl ženy i v jiných městech? Agent NKVD, informátor? A vybrala si babička, jejíž rodina byla postupně decimována válečnými lety a stalinským terorem, tohoto sovětského ďábla, aby ji ochránil? Vypravěč tedy začíná pátrat po stopách ztraceného předka a rozmotávat spletité klubko rodinných vztahů i tragických dějin bývalého Sovětského svazu. Jeho hledání mu přinese navíc i zvláštní obživu: nechává se najímat lidmi, jejichž příbuzní zmizeli v gulagu, aby našel jejich stopy, či alespoň jejich hroby. Při tomto dobrodružném povolání používá falešné dokumenty mezinárodních organizací a dostává se na nejrůznější místa bývalého Sovětského Svazu, strádá žízní v hladových stepích Kazachstánu, v Karelii objeví obludnou komunitu tuláků, mentálně retardovaných lidí a psů, udržovaných ve strachu za ostnatým drátem bývalým vězeňským dozorcem… A spolu s ostatními „dětmi srpna“ postupně přichází o iluze. Do prezidentského křesla se dostává někdejší agent KGB Putin a nová tajná bezpečnost, o nic méně hrozivá než její předchůdci, začíná znovu upevňovat svou moc. Kritička Olgfa Lebeduškina o Lebeděvově knize napsala „Román Sergeje Lebeděva je o 90. letech 20. století i o tom, co se děje v Rusku dnes. Popisuje, jak se kolektivní touha obrací k minulosti, k době, která se zdá být lidem zvenčí peklem, kterou však domácí lidé považují za ráj, za místo, jež bylo od ostatního světa bezpečně odděleno plotem.“

Norma, normativita, normalizace… Seriály Nemocnice na kraji města a Sanitka se staly v době svého vysílání fenoménem televizní tvorby a na české obrazovky se vrátily s novými epizodami i po revoluci. David Nachlinger poukazuje na způsoby, jak se producenti dokázali vypořádat s povinným zahrnutím komunistické propagandy do životů doktorů a saniťáků a jak i po pětadvaceti letech přilákali diváky, kteří společně s postavami prožili nejen změnu režimu, ale i osobních hodnot. Zároveň však nabádá k sebereflexi a zamyšlení nad současnou ideologií. Diskurzivní analýza seriálů normalizačních i porevolučních vypovídá mnohé o jejich konzumentech a společnosti, jež je přijímá. Je dnešní norma opravdu tak odlišná od té socialistické? Čtenáři se nabízí nejen srovnání českých normalizačních a postkomunistických seriálů, ale i jejich poselství, která nemusí být tak odlišná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy jsou malou antologií finské fantastické literatury, která zažívá v poslední době období hojnosti a úspěšně proniká i za hranice země svého vzniku. Bývá často označována termínem suomikumma či Finnish Weird – „finské podivno“, jejž poprvé použila nejvýznamnější představitelka tohoto literárního proudu Johanna Sinisalo. Mnohoznačnost spojená s takovým pojmenováním není náhodná: pro „finské podivno“ je typické míšení různých žánrů a název se opírá i o národní literární tradici. Množství magických prvků najdeme už v Kalevale a stále živé jsou inspirace finskou či baltsko-severskou lidovou slovesností, zaklínadly i příběhy o přírodních živlech, dravých šelmách, mystikou opředených bažinách a „křížencích“ lidí a zvířat. Druhým inspiračním zdrojem finské fantastiky je pak magický realismus a surreálné vnímání světa. Všechny tyto ingredience dodávají „finskému podivnu“ specifický charakter a obdařují je mocí proměňovat příběhy vycházející ze zdánlivě známé a všední reality v příběhy značně znepokojivé. V antologii jsou zastoupeni následující autoři: Pasi Ilmari Jääskeläinen, Leena Krohn, Anne Leinonen, Tiina Raevaara, Johanna Sinisalo, Jyrki Vainonen, Maarit Verronen.