Pistorius & Olšanská strana 8 z 18

Sebastiano Vassalli situoval svou nejslavnější knihu Chiméra do vesničky jménem Zardino, jež kdysi ležela v Pádské nížině. Zde se na přelomu 16. a 17. století odehrává příběh dívky jménem Antonia, „zardinské čarodějnice“. Antonia vyrůstala u jeptišek v novarském nalezinci, odkud si ji v jejích deseti letech odvezli bezdětní manželé Nidasiovi, kteří se k ní chovali jako k vlastní a poskytli jí šťastné dětství a dospívání. Zato ve vesnici ji lidé nemohli odpustit její krásu a jinakost. A lidská nenávist, spojená s nevědomostí a strachem, se stane Antonii osudnou. Příběh „zardinské čarodějnice“ se promítá na pozadí široké historické fresky zaplněné řadou výrazných postav. Setkáváme se tu loupeživým rytířem Caccettou a jeho ozbrojenou bandou, falešným knězem pěstujícím v kostele bource morušového a knězem sužujícím své farníky bigotností, katem a jeho pacholky, intrikujícími biskupy, rýžaři, lacknechty, inkvizitory... Vassalli čtenáře se syrovou objektivitou, důkladností a bez příkras seznamuje s tehdejším drsným životem na rýžových polích i tíživým ovzduším katolické protireformace. Zardino už neexistuje, nezbylo po něm nic. Z této mlhou obestřené nicoty vytáhl autor na světlo denní strhující příběh, zasutý hluboko v minulosti, a zpracoval jej svým nezaměnitelným způsobem do podoby, za nějž získal v roce 1990 významnou italskou literární cenu Strega a který dodnes budí obrovský zájem čtenářů.

Příběh historického románu začíná v roce 1812, těsně před bitvou dvou velkých armád u Borodina, kdy z francouzského vojska zběhne Andrzej Rangułt, oblíbenec císaře Napoleona, jezdecký mistr a všemi obdivovaný kapitán švališérů, spolu s poručíkem Semenem Hoszowským, hloubavým synem venkovského popa. Nevinná hra v kostky, která se zvrhne v boj o život, a uloupená vojenská pokladna, představující jmění umožňující jejímu majiteli zbavit se války jednou provždy, přimějí oba rivaly dezertovat. Přes vzájemnou antipatii musejí spojit síly a pokusit se projít nekonečnými mrazivými pláněmi, vyhýbat se prchajícím troskám francouzské armády i ruským oddílům, které ji pronásledují, a vrátit se zpět do Rangułtova domovského dvora v Litvě. Ale ani tam ještě nemají vyhráno. Příběh, demaskující rozdíl mezi skutečnými hrdiny a událostmi a tradičními ideály, je polemikou s černobílým národním mýtem a pro svůj rychlý spád a myšlenkové bohatství patří k nejuznávanějším moderním polským románům.

Příběh historického románu začíná v roce 1812, těsně před bitvou dvou velkých armád u Borodina, kdy z francouzského vojska zběhne Andrzej Rangułt, oblíbenec císaře Napoleona, jezdecký mistr a všemi obdivovaný kapitán švališérů, spolu s poručíkem Semenem Hoszowským, hloubavým synem venkovského popa. Nevinná hra v kostky, která se zvrhne v boj o život, a uloupená vojenská pokladna, představující jmění umožňující jejímu majiteli zbavit se války jednou provždy, přimějí oba rivaly dezertovat. Přes vzájemnou antipatii musejí spojit síly a pokusit se projít nekonečnými mrazivými pláněmi, vyhýbat se prchajícím troskám francouzské armády i ruským oddílům, které ji pronásledují, a vrátit se zpět do Rangułtova domovského dvora v Litvě. Ale ani tam ještě nemají vyhráno. Příběh, demaskující rozdíl mezi skutečnými hrdiny a událostmi a tradičními ideály, je polemikou s černobílým národním mýtem a pro svůj rychlý spád a myšlenkové bohatství patří k nejuznávanějším moderním polským románům.

Minipříběhy psané z nevšední perspektivy a okořeněné pořádnou dávkou černého humoru z pera uznávané finské spisovatelky Rosy Liksom. Ať už je jejich hlavním hrdinou taxikář vyprávějící hororové příběhy, pytlák marně toužící po kousku společenského uznání, žena s třinácti košťaty a třinácti telefony, či muž, kterému medvěd ukradl motorovou pilu, jednotlivé výpovědi nadchnou svým osobitým, dost možná i trochu absurdním pohledem na život. Vydáním této knížky navazujeme na úspěšné povídkové antologie finských autorů Lesní lišky a další znepokojivé příběhy a Za letních nocí se tu nespí lehce, kde právě groteskní texty Rosy Liksom patřily k těm nejlepším.

Tel Aviv, rok 2003. Druhá palestinská intifáda je v plném proudu, vybuchují izraelské restaurace, tržiště i autobusy, armáda tvrdě zakročuje proti obyvatelstvu na palestinských území. Uprostřed vší té abnormality dva mladí muži, vypravěči Gavronova románu, chtějí žít normálním životem : Izraelec Ejtan přezdívaný Krokodýl, zaměstnanec start-upové firmy nabízející řešení pro úsporu času, jenž se shodou neuvěřitelných náhod ocitne u tří po sobě jdoucích teroristických útoků a pokaždé vyvázne, takže se stane jakousi národní celebritou proti své vůli; a Palestinec Fahmí, jehož matka zahyne vinou okupace, islamistický džihád mu sebere bratra a on sám se bez velkého nadšení nechá vtáhnout do aktivní teroristické buňky. Dva nepravděpodobné, a přece věrohodné osudy se propletou - mimo jiné při pátrání takřka detektivním po tom, co vlastně dělal v Tel Avivu jeden z Izraelců zavražděných při teroristickém útoku…

Nevelká novela je nabitá dějem a šokujícími dokumenty. Některé pocházejí ze sovětských, resp. ruských archivů, např. směrnice o rozebrání zařízení německých koncentračních táborů a jejich opětovném složení v táborech GULAGu nebo směrnice o zacházení se zlatými zuby vězňů zemřelých v sibiřských lágrech, většinu z nich však autor objevil během své výzkumné práce v ženevských archivech Červeného kříže. Hlavní hrdinka románu devadesátiletá Taťána Alexejevna se v marném zápase s Alzheimerovou chorobou pokouší převyprávět otřesný příběh svého života. Narodila se v Londýně na začátku 20. let 20. století. Spolu se svým otcem, který se stal diplomatem nového režimu, se vrátila do Ruska a po jeho smrti začala pracovat jako písařka a překladatelka pro ministerstvo zahraničí. Byla to doba masových čistek a řada jejích spolupracovníků ze dne na den zmizela. Taťáně procházelo rukama ohromné množství často zarážejících dokumentů: o německých komunistech vydaných na smrt zpět do Německa, o stahování protifašistických knih z obchodů, o ruském velvyslanci ve Francii Nikolaji Ivanovovi, jenž byl kvůli svému kritickému postoji vůči Hitlerovi odvolán a ještě v době, kdy německá armáda pustošila východ SSSR, odsouzen do pracovního tábora za antinacismus. Mezi dokumenty, které měla přeložit, byly i opakované dopisy Mezinárodního výboru Červeného kříže, nabízející zprostředkování výměny zajatců či alespoň ulehčení jejich situace, na něž však sovětské úřady odpovídaly tvrdošíjným mlčením. Osud Taťány a celé její rodiny se začal měnit, když v jednom ze seznamů zajatců objevila jméno svého muže a byla postavena před otázku, zda má v překladu jeho jméno uvést, a tím na něj, na sebe i své děti přivolat hněv režimu, nebo jeho jméno vynechat, což však bylo stejně nebezpečné.

Nepříliš úspěšný arabský spisovatel a novinář, hrdina nového románu Sajjida Kašuy, se živí psaním memoárů na zakázku a zaznamenáváním cizích životních příběhů. Zatímco žije s rodinou ve Spojených státech, dostane zprávu, že jeho otec v Izraeli je těžce nemocný, a vypraví se za ním, aby s ním byl v jeho posledních chvílích. Současně se však chce vypořádal i s traumaty své vlastní minulosti a přítomnosti. Před čtenářem se tak postupně rozplétá tajemstvím opředený příběh podivného manželství se ženou jménem Palestina i hluboké roztržky s rodinou a nuceného odchodu z rodné vesnice. Román, spojující v sobě rovinu osobní i politickou, národní i univerzální, rozehrává témata exilu a vzpomínek, umírání, ztráty vlasti a kořenů i touhy po lásce. Je vrcholem dosavadní Kašuovy tvorby a potvrzuje jej v roli neobyčejně originálního hlubokého autora postihujícího odcizení v současném světě, autora, jehož tvůrčí hybnou silou je tragická rozpolcenost mezi vrozenými arabskými kořeny a osvojenou židovskou kulturou.

Román Sanatorium Tworki (1999) se odehrává během dvou válečných let 1943-1944 a jeho hrdiny jsou mladý básník Jurek, účetní Sonia a skupinka jejich přátel, kteří se schovávají před útrapami války v psychiatrické léčebně v Tworkách, ležících na předměstí Varšavy. Právě zde prožívají svou první zamilovanost a okouzlení jeden druhým. Prostředí sanatoria - rozlehlé parky, záhony, aleje a altánek - to vše se zdá být bezpečným útočištěm, vytvářejícím atmosféru štěstí a normálního života. Avšak touto idylickou kulisou začne prostupovat krutá realita války a holokaustu. V textu se sice přímo nehovoří o Židech a varšavském povstání, avšak čtenář po celou dobu tuší, že mladí lidé, kteří do sanatoria přišli za prací, se tu ve skutečnosti skrývají pod falešnými jmény kvůli svému rasovému původu. A ze stejného důvodu pak jeden po druhém také náhle mizí. Bieńczyk ve své knize spojuje vypravěčskou spontaneitu s neobyčejnou jazykovou hravostí a vynalézavostí, se spoustou slovních hříček, asonancí, rýmů, citátů, parodií a aluzí. Jeho vyprávění při tom bravurně balancuje na tenké hraně mezi krajnostmi idyly a tragédie, a právě proto je Sanatorium Tworki považováno za jednu z nejlepších polských próz posledních několika desetiletí. Román byl přeložen do několika světových jazyků, získal řadu významných cen (např. cenu Władysława Reymonta, Paszport Polityki a Grand Prix du Festival Littératures du Monde) a dnes je všeobecně považován za neoddiskutovatelnou součást polského literárního dědictví.

Prozaička a dramatička Ljudmila Petruševská (*1938) se v devadesátých letech 20. století, kdy její texty mohly konečně vycházet bez omezení, rychle stala jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších představitelek současné ruské literatury. Její knihy jsou skvěle přijímány jak čtenáři, tak kritikou a literární vědci v ní vidí pokračovatelku tradice velkých ruských spisovatelů Dostojevského, Gogola a Babela. Novela Čas noc, poprvé vydaná časopisecky v roce 1992, je jejím patrně nejvýznamnějším dílem. Byla přeložena do více než třiceti jazyků a dočkala se světového ohlasu. Novela je stylizována jako deník neznámé básnířky Anny Andrijanovny. Výrazně expresivní text fascinuje svou stylistickou vytříbeností, rychlým spádem a otevřeností, s jakou zachycuje krutou bídu života v pozdní sovětské éře, která se promítá i do rodinných vztahů. Před čtenářem se odehrává souboj vypravěčky s vlastními dětmi a zápas každého z nich o to, aby měl kde spát a co zítra jíst. Tato konfrontace je bezohledná a plná zákeřných úderů, čtenář však v knize vedle naturalistických scén nalezne také notnou dávku nadhledu a černého humoru.

Román Sanatorium Tworki (1999) se odehrává během dvou válečných let 19431944 a jeho hrdiny jsou mladý básník Jurek, účetní Sonia a skupinka jejich přátel, kteří se schovávají před útrapami války v psychiatrické léčebně v Tworkách, ležících na předměstí Varšavy. Právě zde prožívají svou první zamilovanost a okouzlení jeden druhým. Prostředí sanatoria rozlehlé parky, záhony, aleje a altánek to vše se zdá být bezpečným útočištěm, vytvářejícím atmosféru štěstí a normálního života. Avšak touto idylickou kulisou začne prostupovat krutá realita války a holokaustu. V textu se sice přímo nehovoří o Židech a varšavském povstání, avšak čtenář po celou dobu tuší, že mladí lidé, kteří do sanatoria přišli za prací, se tu ve skutečnosti skrývají pod falešnými jmény kvůli svému rasovému původu. A ze stejného důvodu pak jeden po druhém také náhle mizí. Bieńczyk ve své knize spojuje vypravěčskou spontaneitu s neobyčejnou jazykovou hravostí a vynalézavostí, se spoustou slovních hříček, asonancí, rýmů, citátů, parodií a aluzí. Jeho vyprávění při tom bravurně balancuje na tenké hraně mezi krajnostmi idyly a tragédie, a právě proto je Sanatorium Tworki považováno za jednu z nejlepších polských próz posledních několika desetiletí. Román byl přeložen do několika světových jazyků, získal řadu významných cen (např. cenu Władysława Reymonta, Paszport Polityki a Grand Prix du Festival Littératures du Monde) a dnes je všeobecně považován za neoddiskutovatelnou součást polského literárního dědictví.

Neklidní je slovo charakterizující hlavní hrdiny této knihy, autorčiny rodiče švédského režiséra Ingmara Bergmana a norskou herečku Liv Ullmannovou. Jako zralá spisovatelka však Linn Ullmanová nezůstává u pouhých autobiografických vzpomínek na soužití s matkou a na prázdninové pobyty u otce na ostrově Farö v Baltském moři. Její vyprávění balancuje na hraně mezi realitou a fikcí a je jak sama zdůrazňuje příběhem románových postav. Původní záměr napsat s otcem knihu podle společných rozhovorů zůstal nenaplněn, neboť během této práce režisér zemřel. Autorka, jíž nechybí sebeironie a klidný nadhled (který často u rodičů postrádala), pak ze střípků autentických nahrávek a vlastních vzpomínek vytvořila jedinečný román o dospívání i konci života, který překračuje hranice žánrů. Neklidní sklízejí po celém světě znamenité kritiky, literární ceny (nominace na Cenu Severské rady za literaturu 2016, Cena kritiků 2015, vítězství v anketě posluchačů stanice P2 o nejlepší román roku 2015) a dostává se jim i nadšeného přijetí čtenářů.

Tuto knihu tvoří eseje ruského politologa a historika Sergeje Medveděva, které autor napsal v letech 2014–2017 s velkou bravurou, hloubkou, ale i sžíravou ironií, jejichž náměty jsou hlavní politické, společenské a historické události hýbající celou ruskou společností. Nabízí polyfonickou úvahu o ruské státní moci a společnosti, již ovládá. Autor sám o svých esejích v úvodu píše: „Dvě desetiletí Putinovy vlády se stala obdobím návratu státu v jeho dějinné úplnosti – s privilegii elit a přesně cílenými represemi, s opovrhováním zákony i prostým občanem, s velmocenskou rétorikou a válkami o imperiální dědictví. Klíčové v tomto ohledu bylo třetí Putinovo prezidentské období v letech 2012–2018: právě na tato léta připadá potlačení občanského protestu […], přijetí odiózních represivních zákonů (které kupříkladu zakázaly adopci ruských dětí cizinci či kriminalizovaly, homosexuální propagandu‘), anexe Krymu, válečné konflikty na Ukrajině a v Sýrii a vedení nevyhlášené, hybridní války‘ se Západem.  Jako by se najednou otevřela brána do minulosti a na politickou scénu se vrátil ruský pravěk se všemi dinosaury samoděržaví a imperialismu. A právě v těchto letech třetího Putinova prezidentství, ve stínu rodícího se ruského revanšistického represivního režimu, vznikaly eseje, které tvoří tuto knihu. Jsou to črty z nejnovějších ruských dějin, variace na hlavní téma, tedy návrat autoritativního státu a jeho boj s různými sférami občanské, územní a symbolické autonomie. Je to kronika ofenzívy státu proti vlastním občanům...“  

Kniha popisuje téměř neuvěřitelnou historii čtyřicítky židovských intelektuálů z vilenského ghetta, kteří zachránili tisíce vzácných židovských knih a rukopisů před nacisty a pak i před sovětskou mocí. Tito lidé byli členy tzv. „papírové brigády“, kterou nacisté sestavili z židovských vězňů a uložili jí, aby třídila uloupené knihy, ty nejcennější posílala do Ústavu pro výzkum židovské otázky ve Frankfurtu nad Mohanem a ostatní posílala ke zničení do papíren. Členové „papírové brigády“ však řadu těch vůbec nejcennějších knih a archivních materiálů navzdory hrozbě okamžitého zastřelení propašovali zpět do ghetta a ukryli je v podzemních úkrytech. Po osvobození Vilna se ti nemnozí z nich, kteří přežili válku, do Vilna vrátili, ukryté poklady vykopali a založili Židovské muzeum. Brzy však byli konfrontováni s antisemitismem sovětského režimu reprezentovaného ve Vilniusu Michailem Suslovem, pozdějším ultrakonzervativním členem kremelského politbyra. Ke svému zděšení se stali svědky nového ničení židovských památek a knih, jež si s tím německým v ničem nezadalo, a zjistili, že knihy zachráněné před Němci bude potřeba zachránit znovu. A tak začalo nové, neméně nebezpečné kolo pašování knih, tentokrát přes hranice Sovětského svazu, do Polska. Do Polska však knihy dorazily právě v době vzedmuté vlny antisemitského násilí a kieleckého pogromu, při němž bylo zavražděno 37 Židů, takže nezbývalo, než propašovat je ještě jednou, tentokrát do Francie a do USA.

Román Oči nemlčí vrací čtenáře na sever Norska těsně po druhé světové válce. V prvním dílu celého příběhu Ostrov jsme se seznámili s rodinou Hanse Barroye, která žije osaměle na stejnojmenném ostrůvku těsně pod severním polárním kruhem, v druhém dílu Bílý oceán se pak osudů malé kolonie neblaze dotkne druhá světová válka a německá okupace. Nyní, v létě roku 1946, se hlavní postava románu Ingrid odhodlá ostrov opustit. Je to čin nebývalý – s výjimkou mužů, kteří vyrážejí na několikaměsíční lov tresek na sever na Lofoty, Barroy nikdo dobrovolně neopouští. Ingrid však jde hledat otce své roční dcery, jejíž oči stále víc připomínají ruského zajatce, kterého vlny vyplavily na břeh ostrova po katastrofě lodi Rigel. Ingrid odchází s kufříkem v ruce a s dcerou v šátku přivázaném na břiše. Jde na pevninu, na niž se doposud dostávala jen zřídka a sleduje stopu svého milence mířící na východ ke švédským hranicím, kam ho na podzim roku 1944 sama poslala. Překvapuje ji vše: husté lesy, suchý vítr, bujná pole, ze všeho nejvíc však lidé, kteří jako by ztratili paměť. Neradi na válku vzpomínají a mnozí nemají čisté svědomí, leckdo by rád cosi zatajil. A tak se Ingrid jen obtížně a namáhavě dobírá pravdy.

Muž na prahu šedesátky, který strávil život v horách severní Itálie a zná je nazpaměť, převádí ilegální běžence přes hranici, ale na rozdíl od svých dvou druhů ze vsi běžencům po převedení vrací peníze. Když se o jeho gestu začne mluvit v novinách a v televizi, je nucen vesnici opustit, odejde do přímořského městečka, kde si najde práci. Jako šikovný řemeslník má pro místní kostel opravit mramorovou sochu Krista na kříži, kterou kdysi vytvořil mladý sochař hned potom, co se vrátil ze zákopů první světové války. Bylo to na objednávku církve, která mu dovolila ztvárnit Ježíše nahého, později však dala jeho bedra zakrýt draperií. Teď má být zakrytí odstraněno. Socha skrývá různá tajemství, která pozornému a citlivému restaurátorovi neujdou a jež jsou pro něj příležitostí k hlubokým úvahám o podstatě náboženství. Autor nás ve svém posledním, velmi poetickém textu zavede i na skok do bravurně vylíčené rodné Neapole a nebude chybět ani tajuplné setkání protagonisty s jistou záhadnou ženou

Fotografická monografie Pavla Brunclíka (1950), jednoho z nejvýraznějších fotografů své generace. Monografie vychází u příležitosti Brunclíkovy výstavy v pražském Mánesu a motivicky navazuje na autorovy cykly krajin, ženských aktů a kompozic baletních skupin. Brunclíkovy knihy Země (2000), Krajiny (2004) a Geometrie nahoty (2007) získaly třikrát cenu za fotografickou knihu roku (2000, 2005 a 2008).