Pistorius & Olšanská strana 9 z 18

Během druhé světové války bojoval v řadách Rudé armády přibližně milión žen, jejichž role a zkušenosti zůstaly prakticky neznámé. A právě o nich vypovídá knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny Válka nemá ženskou tvář. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o románu hlasů, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě. Během patnácti let byla vydána ve 44 zemích a stala se autorčiným vůbec nejúspěšnějším dílem.

Hrdinou této mimořádné knihy je arabský novinář, který vystudoval izraelské školy. Píše hebrejsky a pracuje jako reportér pro izraelské noviny. Jeho národnost mu umožňuje přístup do arabského prostředí a on pro své noviny přináší pravidelné reportáže o událostech na Západním břehu. Po násilných potyčkách, při nichž izraelská armáda potlačí palestinské demonstrace, však před ním vyvstane otázka osobní identity. Jeho reportáž je kritická a on následně ztrácí své postavení v redakci. Ve snaze řešit existenční problémy se rozhodne odstěhovat se spolu s rodinou zpět do arabské vesnice, z níž pochází. Brzy si však uvědomuje, že arabská společnost, kterou znával, se změnila. Vesnice je plná náboženského fundamentalismu, který je vyhrocený pocity nepřátelství vůči izraelskému státu. Jeho situace se ještě zhorší, když jednoho rána izraelská armáda bez jakékoli zřejmé příčiny vesnici neprodyšně uzavře a odřízne od dodávek potravin, vody, elektřiny i od spojení s okolním světem. V mezních chvílích se pak, podobně jako v Pánu much Williama Goldinga, začínají rozpadat i civilizační pouta a nastupuje barbarství. Hrdina knihy má řadu autobiografických rysů. Sajjid Kašua sám pracoval pro izraelské noviny a televizi a jeho reflexe krize identity, kterou mu přinášelo zaměstnání hebrejsky píšícího arabského novináře, je mimořádná, stejně jako jeho svědectví o komplikovaném a tragickém vztahu mezi Araby a Židy, kritické k oběma stranám.

Děj románu se odehrává v blízké budoucnosti v Praze, kam při svém nekonečném bloudění znovu přichází Faust s Mefistofelem. Faust tu nalézá dvě děti – Davida a Markétku, o nichž se domnívá (o Davidovi neprávem), že je před šestnácti lety, při své poslední návštěvě Prahy, zplodil se dvěma ženami, a k nimž náhle pocítí otcovský vztah. Hybatelem děje a jeho režisérem je však Mefistofeles, který připraví bizardní sled dramatických událostí. Ve městě se začnou objevovat malí draci, ve Vltavě piraně, bronzový kůň z Vítkova se vzepne a odcválá, ve městě se zastaví tramvaje, promění se prostorové vztahy, ulice na sebe přestanou navazovat, chodníky se propadají, podzemí města se mísí s povrchem. Nakonec se jedná o bytí či nebytí celé Prahy. Jan Bažant, profesor klasické archeologie, se znovu představuje jako vypravěč s bohatou fantazií, který ve svých příbězích uplatňuje fantaskní prvky, stejně jako svou profesní zkušenost a literární zběhlost. V tematické osnově románu se objevuje řada literárních i historických témat, počínaje aluzemi na Bulgakovův román Mistr a Markétka či Meyrinkovy pražské magické motivy.

Kvantitativní analýza je detektivní příběh sahající až do poloviny šedesátých let. Pro televizního dokumentaristu Vaška Zbořila je sraz jeho bývalých spolužáků z VŠCHT na první pohled jen nutným společenským zlem. Netuší však, že při vzpomínání na svá studentská léta narazí na záhadu týkající se okolností sebevraždy neznámého spolužáka, jejíž řešení jej bude zaměstnávat celý další rok. Při svém pátrání postupně nalézá nečekané souvislosti padesát let staré tragédie se skandálním zvolením Allena Ginsberga králem Majálesu v roce 1965. Návrat proti proudu času s sebou přináší jak nostalgii po dávno minulém mládí, tak i odhalení tvrdých politických tlaků represivního režimu.

Literární teoretik Petr A. Bílek psal články do časopisu, které vyšly knižně pod názvem Mikešova aféra a jiné případy. Články literárního teoretika Petra A. Bílka, od roku 2007 pravidelně uveřejňované v kulturním časopise A2, jsou břitkou reflexí dění na naší kulturní, mediální a akademické scéně i vztahu současné společnosti k literatuře a vzdělanosti. Připomenou některé zásadní "případy", které hýbaly českými médii, kritice neujdou ani média samotná. Lze je číst jako pouhé ironické časové glosy, mohou však být i zprávou o neblahém stavu naší kulturní každodennosti. Inflací slov se stírají hranice mezi banálním a podstatným, mezi privátním a veřejným; názory odborníků se ztrácejí v infotainmentu a celebrity vědí všechno. Veřejný prostor je zanášen haraburdím, které nikdo neodklízí a na které si pomalu zvykáme. Jenže stejně jako prase porcují řezníci, ani o kultuře a umění se nedá mluvit bez vzdělání a odbornosti.

Literárněhistorická studie Německá píseň o české Libuši – Obraz českého dávnověku v české a německé literatuře 19. století se zabývá různými přístupy k zobrazení českého dávnověku v české, českoněmecké a německé literatuře. Ukazuje rozdíly mezi českým a německým pojetím tématu, které byly v českém prostředí ovlivněny především „nalezením“ tzv. Rukopisů. Česká podoba Libuše jako patetické historické figury je konfrontována s německým pojetím, které látku přetváří v dobrodružný, nebo dokonce komický příběh. Tyto vývojové tendence pověstí o počátcích české země jsou ukázány na příkladech jak z beletrie, tak z historiografické literatury 19. století. Autor věnuje pozornost zejména německojazyčnému zpracování pověsti o Libuši, které nejsou v dnešním českém prostředí příliš známé. Práce představuje ojedinělou mezioborovou sondu do specifické problematiky budování národního mýtu a s tím spojené národní identity. Její přínos spočívá v objasnění okolností vzniku českého historického vědomí.

Drama rodiny žijící osaměle na malém ostrově ihned zaujme čtenáře archetypální silou vyprávění o lidech zápasících s drsnou přírodou. Hlavní hrdinkou románu, opírajícího se o skutečný příběh, je Ingrid, dcera rybáře Hanse Barroye. Hans se svou ženou Marií, sestrou, stárnoucím otcem Martinem a malou Ingrid jsou zpočátku jedinými obyvateli ostrůvku Barroy u severozápadního pobřeží Norska. Aby obstáli, musejí využít každou příležitost, kterou jim jejich domov a vody, jež jej obklopují, nabízejí. Hans se nechává najímat na nebezpečný sezónní lov tresek u pobřeží Lofot, ostatní chytají a suší ryby, sbírají kajčí peří a racčí vejce, starají se o nevelké stádo dobytka. A v tomto osamělém a zamlklém světě se v letech 1913-1928 odehrává Ingridino dětství a dospívání. Když příběh začíná, jsou jí pouhé tři roky… Román okamžitě po svém vydání v roce 2013 vzbudil pozornost, sklidil nadšené kritiky, obdivující autorův suverénní vypravěčský styl, a vydobyl si přízeň čtenářů. Během necelých dvou let od vydání je již přeložen do jedenácti jazyků a v samotném Norsku se ho prodalo přes 100 000 výtisků.

Když Arabové tancují na diskotéce, vypadají u toho strašně, pomyslí si vypravěč Kašuovy částečně autobiografické prvotiny, zatímco za barem utápí v alkoholu své deprese, vykořeněnost a existenciální prázdnotu. Je mu necelých třicet let, má ženu a dceru, avšak svoje místo ve světě nenašel – za svůj arabský původ se stydí, islám považuje za zkostnatělý a směšný, palestinská národní myšlenka se rozplynula v beznaději a židovská majorita o něj nestojí. Jakou samotu prožívá člověk, kterému nerozumí ani prostředí, z něhož pochází, ani jeho noví přátelé mezi Židy? A není osud arabské menšiny v Izraeli něčím podobný osudům židovské diaspory v minulosti – vždyť jakkoli touží splynout s většinovou kulturou a společností, pokaždé jim někdo připomene, že „Arab zůstane vždycky Arabem“? Útlá knížka, která vzbudila veliký ohlas v Izraeli i ve světě vzápětí po svém vydání, podává vtipný, absurdní a hořce ironický obrázek o zklamaných nadějích třetí generace izraelských Arabů. Sleduje hlavního hrdinu v různých epizodách jeho života od dětství v arabské vesnici Tira přes dospívání na elitním židovském gymnáziu až po dospělost a dává čtenářům nahlédnout málo známou tvář složité reality dnešního Izraele.

Dvacet pět povídek slavného anglického humoristy píšícího pod pseudonymem Saki. Jeho hrdinové jsou pro uznání ochotny udělat ledacos; zaplatit za lov přestárlého tygra, proměnit svou hostitelku ve vlčici nebo dát své bohaté tetičce přičichnout k hazardu. Se svým typicky suchým, ironickým humorem Saki líčí, jak nečekaná rozuzlení takové snahy často mívají a jak směšné bývá lidské úsilí udržet si své místo ve společnosti. „Člověk je bytost dvou tváří a cokoli, co nebere v potaz tu odvrácenou, působí uměle a mrtvě,“ říká Clovis Sangrail, cynický pozorovatel a vypravěč řady příběhů. Vystihuje tím samu podstatu autorovy satiry – ustrnulé konvence a snobské rituály jsou jen jednou stránkou lidské povahy; ta druhá, chybující, živelná a komická si vždy znovu nalézá způsob, jak se projevit. Konvence a rituály se mění, lidská povaha však zůstává v jádru stejná. Výbor nabízí pětadvacet humoristických povídek, z nichž sedm bylo do češtiny přeloženo vůbec poprvé.

V Bílém oceánu se ocitáme znovu na severonorském ostrově Barroy, jehož obyvatelé byli hrdiny románu Ostrov. Tentokrát však ostrov není oázou drsného, byť klidně plynoucího života v bezčasí řízeném jen přírodou. Končí druhá světová válka a svým vývojem krutě zasahuje i sem. Pětatřicetiletá Ingrid není na ostrově sama, jak se domnívá. Oceán vyplaví záhadné návštěvníky a na skalnatém ostrově se odehrává nečekaná a dramatická love story. V Jacobsenově střízlivém podání ovšem působí naprosto nesentimentálně, o to však věrohodněji. Přestože se zpočátku zdá, že se na ostrově příliš nezměnilo, válka zažene Ingrid do situací mnohem náročnějších, než je "pouhé" přežití mezi živly, jak tomu bylo za dnů líčených v Ostrovu. V hrdinčině příběhu se prolíná její osobní zkouška, s dramaty lidí, kteří se ocitli bez domova, vyhnáni na drsný okraj kontinentu. Chaotická situace hned po válce, jejíž poslední fáze byla zvláště těžká a tragická pro obyvatele nejsevernějšího kraje Finnmarka, přivede nazpět i ostatní členy Ingridiny rodiny. A oceán, rozprostírající se kolem ostrova, zároveň překážka, ale i obranný val, je bouřlivý a divoký, zpěněný a neklidný. Skončila válka a na Barroy míří náhle lidí víc než dost. Je to však happy end?

Hrdinové všech tří příběhů se ocitají na křižovatce své dosavadní cesty životem. Rozdílná je však jejich motivace a s ní související vůle ke změně, k vystoupení z uzavřeného kruhu bezpečí a pohodlí. Hlavní postavu prózy Hotel charakterizuje přání vystoupit z měkkého objetí snadné existence, ale současně slabost vůči jejím lákadlům. Naproti tomu Posel ze stejnojmenné povídky sám poselství o nutnosti zásadních změn přináší, ale zdá se, že na ně nikdo nečeká. A před hrdinou třetího příběhu, Loď, vystupuje z mlžného oparu v nekonečných vodách oceánu cosi dosud netušeného a neznámého, hrozivého i lákavého. Každý z nich ví, že se musí rozhodnout. Najde však odvahu a sílu k potřebnému kroku?

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy jsou malou antologií finské fantastické literatury, která zažívá v poslední době období hojnosti a úspěšně proniká i za hranice země svého vzniku. Bývá často označována termínem suomikumma či Finnish Weird – „finské podivno“, jejž poprvé použila nejvýznamnější představitelka tohoto literárního proudu Johanna Sinisalo. Mnohoznačnost spojená s takovým pojmenováním není náhodná: pro „finské podivno“ je typické míšení různých žánrů a název se opírá i o národní literární tradici. Množství magických prvků najdeme už v Kalevale a stále živé jsou inspirace finskou či baltsko-severskou lidovou slovesností, zaklínadly i příběhy o přírodních živlech, dravých šelmách, mystikou opředených bažinách a „křížencích“ lidí a zvířat. Druhým inspiračním zdrojem finské fantastiky je pak magický realismus a surreálné vnímání světa. Všechny tyto ingredience dodávají „finskému podivnu“ specifický charakter a obdařují je mocí proměňovat příběhy vycházející ze zdánlivě známé a všední reality v příběhy značně znepokojivé. V antologii jsou zastoupeni následující autoři: Pasi Ilmari Jääskeläinen, Leena Krohn, Anne Leinonen, Tiina Raevaara, Johanna Sinisalo, Jyrki Vainonen, Maarit Verronen.

26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.

Staré pověsti české Aloise Jiráska se opírají především o výbor motivů z kroniky Václava Hájka z Libočan. Kniha Petra Maška, vedoucího oddělení zámeckých knihoven Národního muzea, se snaží oproti tomu zpracovat všechny významné epické motivy ze čtrnácti významných českých kronik a jejich postupnou proměnu a vývoj. Text je doplněn rejstříkem jmen a informacemi o jednotlivých kronikářích.

Ústřední postavou románu, přeloženého již do třinácti jazyků, je ambiciózní muž, jeden z nejlepších arabských právníků v Jeruzalémě. Vlastní prosperující advokátní kancelář, má dům, manželku a dvě děti. Jednoho dne zakoupí v antikvariátu Tolstého Kreutzerovu sonátu a v ní nalezne lístek určený neznámému muži, evidentně psaný rukou jeho manželky. Stravován podezíravostí a palčivou žárlivostí se pustí do pátrání po předchozím majiteli knihy. Ve druhé dějové linii vystupuje Amir Lahab, chudý vesnický Arab, který přijel do Jeruzaléma studovat sociální práci. Postupně vychází najevo, že se oba protagonisté snaží opustit nejen společenskou třídu, z níž pocházejí, ale též nechat za sebou větší část svého arabského dědictví. Kašua s nesmírnou citlivostí a bystrým smyslem pro absurdno rozvíjí příběh o lásce, zradě a cti a nastoluje otázku, zda člověk skutečně může shodit starou kůži a znovustvořit sebe sama. Druhá osoba singuláru je psychologickou mozaikou a pronikavou sondou do smýšlení jednotlivců, kteří utvářejí rozdělenou izraelskou společnost. Ve spletité sonátě hlasů a identit jsou naznačeny iracionální výbuchy hněvu a žárlivosti, jimiž se vyznačuje vynucené manželství mezi Araby a Izraelci, i naděje do budoucna, že oba národy tak jako hlavní postava v Tolstého románu jednoho dne uznají své slabosti a budou usilovat o odpuštění.

Sorokinův dystopický román je hořkou satirou na směřování dnešní civilizace. Podobně jako v předchozích románech Den opričníka a Telurie je děj Manaragy situován do nedaleké budoucnosti, kdy je Evropa po celosvětovém válečném konfliktu rozdrobena na nové státy a vyvrácena ze svých kulturních kořenů. Knihy již nikdo netiskne, vzdělání nahrazují chytré implantáty a papírové knihy jsou k vidění jen v muzeích. Mezi snobskou smetánkou se rozšíří nová móda, tzv. book’n’grill: k dobrému tónu patří nechat si ugrilovat vybraný pokrm na vzácných vydáních dřívějších papírových knih. O drahé palivo – knihy, které musí být kradeny z muzejních depozitářů – i o samotné grilování se stará utajené společenství mistrů kuchařů. Do jejich zájmů však neblaze zasáhne neznámá společnost, sídlící v jeskyních hory Manaraga kdesi na severním Uralu, která nemá za cíl nic jiného než zavedení book’n’grillu, doposud drahé zábavy bohatých, do fastfoodových řetězců. Mezi ní a společenstvím mistrů kuchařů tak nezbytně dochází k válce na život a na smrt…