Pistorius & Olšanská strana 10 z 17

Antologie Všechny možné světy nabízí v českém prostředí první souborný pohled na současné kanadské drama s důrazem na jeho klíčové tematické okruhy, jako jsou etnická a kulturní diverzita, anglo-francouzská dvoj-kulturnost kanadské identity či fascinace dramatickým obrazem kanadského severu. Antologie obsahuje následující dramata: - Wendy Lill: Povolání Heather Roseové - John Mighton: Možné světy - Djanet Sears: Harlemský duet - Judith Thompson: Přestaň takhle mluvit - Marty Chan: Dům z kostÍ Soubor těchto překladů je doplněn doprovodnou studií nabízející kritický komentář zvolených dramat na základě jejich kulturně historického kontextu, s ohledem na jejich potencionální jevištní fungování na českém divadle.

Příběh historického románu začíná v roce 1812, těsně před bitvou dvou velkých armád u Borodina, kdy z francouzského vojska zběhne Andrzej Rangułt, oblíbenec císaře Napoleona, jezdecký mistr a všemi obdivovaný kapitán švališérů, spolu s poručíkem Semenem Hoszowským, hloubavým synem venkovského popa. Nevinná hra v kostky, která se zvrhne v boj o život, a uloupená vojenská pokladna, představující jmění umožňující jejímu majiteli zbavit se války jednou provždy, přimějí oba rivaly dezertovat. Přes vzájemnou antipatii musejí spojit síly a pokusit se projít nekonečnými mrazivými pláněmi, vyhýbat se prchajícím troskám francouzské armády i ruským oddílům, které ji pronásledují, a vrátit se zpět do Rangułtova domovského dvora v Litvě. Ale ani tam ještě nemají vyhráno. Příběh, demaskující rozdíl mezi skutečnými hrdiny a událostmi a tradičními ideály, je polemikou s černobílým národním mýtem a pro svůj rychlý spád a myšlenkové bohatství patří k nejuznávanějším moderním polským románům.

Sebastiano Vassalli situoval svou nejslavnější knihu Chiméra do vesničky jménem Zardino, jež kdysi ležela v Pádské nížině. Zde se na přelomu 16. a 17. století odehrává příběh dívky jménem Antonia, zardinské čarodějnice. Antonia vyrůstala u jeptišek v novarském nalezinci, odkud si ji v jejích deseti letech odvezli bezdětní manželé Nidasiovi, kteří se k ní chovali jako k vlastní a poskytli jí šťastné dětství a dospívání. Zato ve vesnici ji lidé nemohli odpustit její krásu a jinakost. A lidská nenávist, spojená s nevědomostí a strachem, se stane Antonii osudnou. Příběh zardinské čarodějnice se promítá na pozadí široké historické fresky zaplněné řadou výrazných postav. Setkáváme se tu loupeživým rytířem Caccettou a jeho ozbrojenou bandou, falešným knězem pěstujícím v kostele bource morušového a knězem sužujícím své farníky bigotností, katem a jeho pacholky, intrikujícími biskupy, rýžaři, lacknechty, inkvizitory... Vassalli čtenáře se syrovou objektivitou, důkladností a bez příkras seznamuje s tehdejším drsným životem na rýžových polích i tíživým ovzduším katolické protireformace. Zardino už neexistuje, nezbylo po něm nic. Z této mlhou obestřené nicoty vytáhl autor na světlo denní strhující příběh, zasutý hluboko v minulosti, a zpracoval jej svým nezaměnitelným způsobem do podoby, za nějž získal v roce 1990 významnou italskou literární cenu Strega a který dodnes budí obrovský zájem čtenářů.

Rozsáhlá historická freska Říše musí zemřít popisuje politický a kulturní vývoj v Rusku během prvních sedmnácti let 20. století, tedy v době klíčové pro osudy této země a s ní i celého světa. Michail Zygar, zkušený reportér a publicista, při tom použil žánr, který v historické literatuře není zcela obvyklý reportáž, čímž se mu podařilo dobu, vzdálenou dnešnímu čtenáři již více než sto let, maximálně přiblížit, takže jeho text působí jako strhující thriller. Před čtenářem v nečekaných souvislostech vyvstává řada historických událostí hladové bouře, koloniální válka s Japonskem, politické vraždy, zápas o konstituční monarchii, násilí levicových teroristů, úspěchy a skandály ruského moderního umění, vztahy mezi členy vládnoucí dynastie, bitvy první světové války. Všechny tyto události se splétají v dramatický děj, který se postupně, stále více a více, vymykal jakékoliv kontrole. A spolu s nimi se na historické plátno promítají s neobyčejnou ostrostí i postavy jejich hybatelů a protagonistů členů carské rodiny, ministrů, policistů, mecenášů, spisovatelů, hudebníků, malířů a dalších osobnosti ruského politického, kulturního a duchovního života , z nichž se mnozí snažili dělat pro budoucnost své země to nejlepší, a přesto jejich společné snažení nakonec vyústilo v nechtěnou a po všech stránkách tragickou bolševickou revoluci.

Jeden z nejzajímavějších současných izraelských románů v níž autor s čtenářem hraje podivuhodnou hru na pravdu a zkoumá limity upřímnosti. Eškol Nevo v jednom rozhovoru řekl, že tato kniha vznikla z hříčky, která ho napadla, když se mu nedařila práce na jiném textu: co by se stalo, kdyby vzal všechny otázky, které dostává v nejrůznějších rozhovorech a na literárních setkáních, a odpověděl na ně naprosto upřímně, bez zábran, bez politické korektnosti a jakékoli opatrnosti? Nejprve se věnoval nápadu jen jako jakémusi cvičení, bez aspirace na zveřejnění, ale po několika měsících prý ke svému překvapení zjistil, že se z textu vynořují postavy i děj. Výsledkem je kniha, která bezesporu patří k jeho nejodvážnějším. Vypravěčem je úspěšný spisovatel středního věku trpící depresemi a tvůrčí krizí, z nichž se snaží vypsat tak, že odpovídá na stokrát ohrané dotazy čtenářů - sám pro sebe, s upřímností, jaké je schopen, "do šuplíku". Místo otřepaných frází se pouští do osobních vzpomínek a úvah; postupně se před námi smývá pozlátko spisovatelské profese a stáváme se svědky jeho života, hanby a strachu. Jakoby mimochodem a s nevídanou otevřeností se mezi barvitými historkami, filozofickými úvahami a vzpomínkami proplétá tiché, ale naléhavé osobní drama, rozpad manželství s milovanou ženou, odcizení dcery, umírající kamarád z dětství a vlastní morální selhání Nevova polofiktivního hrdiny.

Hackerství je stále nebezpečnější hrozbou naší civilizace. S rostoucí rolí, kterou hraje internet v organizaci společnosti, komunikacích, hospodářském životě a technologických systémech, roste také nebezpečí jeho zneužití či napadení. Svět již zažil vykrádání bank, vydírání nemocnic, umlčení politických oponentů, odstavení serverů hospodářské konkurence, ovlivňování voleb i vypnutí dodávek elektřiny v rozsáhlých regionech. Jsme svědky toho, jak se internet stává polem nejen finanční kriminality, ale i nebezpečných útoků organizovaných vojenskými a bezpečnostními strukturami některých států na ekonomiku, organizaci a politické struktury jejich protivníků. Hackerství rovněž přineslo nevídané možnosti, jak prostřednictvím mobilních telefonů sledovat prakticky kohokoliv. A všechna tato nebezpečí jsou při tom mnohem vážnější, než si většina z nás uvědomuje. Fundovaná kniha Daniila Turovského seznamuje čtenáře s těmito hrozbami. Její autor je novinář, který se dlouhodobě zabývá hackerstvím v Rusku. Opírá se o řadu vlastních rozhovorů s předními hackery a analýzu dostupných materiálů a ve své knize ukazuje vývoj tohoto fenoménu i sociální a politické faktory, které umožnily, že ruští hackeři dnes patří k nejaktivnějším a nejnebezpečnějším. Poukazuje při tom také na praxi ruských silových struktur armády a FSB vychovávat hackerské specialisty, úkolovat je a začleňovat do nových vojenských a bezpečnostních jednotek. Turovského Vpád je knihou, která je stejně tak objevná, jako i potřebná.

Kniha vychází v souvislosti se 100. výročím úmrtí Bjornstjerne Bjornsona a je dílem kolektivu autorů působících na Univerzitě Karlově v Praze a na Masarykově univerzitě v Brně. Obsahuje šest odborných studií, zabývajících se různými aspekty spisovatelova domácího i zahraničního věhlasu. Jednotlivé příspěvky se věnují Bj?rnsonově prozaické, básnické i dramatické tvorbě a otázkám spojeným s jeho mimořádně intenzivní, celoživotní společenskou angažovaností včetně role, jakou sehrál v bojích o podobu norského jazyka.

Kniha Černá kronika lásky měla vyjít v českém překladu v roce 1978, avšak tehdejší cenzura nechala kvůli politické nepřijatelnosti autora celý vytištěný náklad odvézt do stoupy, takže se k českým čtenářům dostává až nyní. Román, v němž se promítá přítomnost i budoucnost, sen a realita, se odehrává v jarních měsících roku 1939 a je situován do krajiny autorova dětství - okolí litevského Vilna (Vilniusu), patřícího v té době Polsku. Tadeusz Konwicki v něm vypráví příběh první lásky dvou maturantů Vítka a Aliny. Vzorný student z neúplné rodiny a oddaná dcera polského plukovníka prožívají svůj vášnivý vztah jako ten největší, nejopravdovější, jediný a poslední. Okouzleni jeden druhým nevšímají si ani rozkvétajícího jara v údolí řeky Vilenky, ani dusné atmosféry neodvratně se blížící války, ohlašující se poplašnými sirénami, plynovými maskami a příchodem vojenských oddílů. Předtucha tragického konce lásky i dětství však visí nad jejich osudem stejně jako neodvratný konec tehdejší Litvy, jež "byla tenkrát velikým zapadajícím sluncem, které po sobě zanechává paprsky podivuhodného světla a zbytky dohasínající duhy".

Bamalama, vydaná v roce 1993, je sbírka krátkých nekorektních textů, pro něž je Rosa Liksom považována za jednu z nejvýznamnějších současných evropských autorek. Titul knížky odkazuje na bláznivý rokenrol Bama Lama Bama Loo jednoho z králů tohoto žánru Little Richarda. Její minipříběhy, kterými si získala čtenáře z desítek zemí, se nebojí dotknout žádného společenského tabu, ať už se jedná o bezdomovectví, drogy, alkoholismus či různé podoby sexuality. Jako by ji lákaly každé dveře, nad nimiž bliká nápis "Zákaz vstupu". Do prostoru za nimi vchází svobodně, přímočaře, bez jakéhokoliv moralizování, s neobyčejným smyslem pro detaily, živý jazyk a černý groteskní humor, jímž jakoby stroboskopickými záblesky nasvěcuje život svých nehrdinských hrdinů, pohybujících se často na samém okraji společnosti.

Napínavý román Štvanice nabízí čtenáři velmi aktuální téma, jímž je manipulace veřejným míněním. Jeho hrdinou je novinář Anton Pjatyj, který v rámci své investigativní práce poukazuje na špinavé praktiky jednoho ruského oligarchy, zosobňujícího spojení kriminálního živlu s politickou a ekonomickou mocí. Ten si proto najme PR-agenturu, jíž zadá úkol znepříjemňovat život nepohodlnému novináři tak dlouho, dokud se nepřestane šťourat v oligarchových záležitostech, anebo alespoň natrvalo nezmizí někde v zahraničí. A agentura se pustí do špinavé práce a zahájí štvanici, která zasáhne Antona samotného, celou jeho rodinu, a nakonec se vymkne veškeré kontrole. Štvanice může být označena za román antiutopický. V realitě současného Ruska je však spojení žalobce a soudce v jedněch rukách, stejně jako propojení politiků a bezpečnostních složek s kriminálními živly bohužel utopií jen zdánlivou. Svou naléhavost má však Filipenkův román i ve světě demokratickém, jehož závislost na mediálním šíření informací jej činí stále více zranitelným.

Román Jenom matka navazuje na Jacobsenovu trilogii líčící osamělý život několika generací jedné rodiny těsně pod severním polárním kruhem (Ostrov, Bílý oceán, Oči nemlčí – všechny tři díly již vyšly česky), a mění ji tak v tetralogii. Román líčí poválečné osudy hlavní hrdinky Ingrid, její dcery a příbuzných. Malá osada na ostrově se rozrůstá, děti začínají chodit do školy. Do takřka idylického koloběhu rutinních prací, jimž se ostrované věnují, však zasáhne tragédie. A Ingrid, která se v mládí ujala dvou cizích dětí, jejichž rodiče zmizeli, a teď vychovává vlastní dceru Kaju a dalšího sirotka Mathiase, má již jedinou ctižádost – být prostě matka.

Román Čtyři domovy a stesk získal Eškolu Nevovi, jednomu z nejlepších a nejoceňovanějších současných izraelských autorů, brzy po svém vydání mezinárodní slávu a uznání. Vykresluje poutavý obraz izraelské společnosti, již rozdělují hluboké trhliny mezi Izraelci a Araby, ortodoxními a sekulárními Židy, Sefardy a Aškenázy. Příběh se odehrává na pozadí mírových jednání v Norsku v roce 1995, zavraždění předsedy vlády Jicchaka Rabina a následných teroristických útoků. Vystupují v něm tři různorodé dvojice, které spojuje místo, v němž bydlí – osada Castel, původně arabská, avšak opuštěná během Války za nezávislost svými arabskými obyvateli. Studenti Amir a Noa zde hledají svůj první domov v podnájmu u manželů Zakianových, imigrantů pocházejících z Iránu, jež rozděluje vztah k religiozitě a způsobu života podřízenému náboženským pravidlům. Zatímco Moše by pod vlivem svého bratra rabína chtěl, aby se jeho rodina více přiklonila k tradičnímu židovskému náboženství, jeho žena Sima rezolutně odmítá vychovávat své děti v ortodoxním duchu. Třetí dvojicí jsou pak manželé Rouwen a Nechama, ochromení smrtí syna padlého v Libanonu. Rodinnou krizí však trpí nejvíce jejich mladší syn Gidi. Do osady přichází za prací také starý palestinský dělník Sádik, narozený v domě Zakianových, ze kterého utekl se svými rodiči, když byl ještě malý chlapec. Všichni tito hrdinové se vypořádávají se svými traumaty a snaží se znovu vybudovat či nalézt svůj domov.

Jiný svět patří mezi nejvýznamnější knihy 20. století. Je totiž jednou z prvních, jež západním čtenářům zprostředkovala osobní svědectví o sovětských koncentračních táborech, o zvrácenosti a krutosti komunistického režimu. Její autor Gustaw Herling-Grudziński se dostal do soukolí ruského represivního systému v březnu 1940, když se pokusil uprchnout z Polska okupovaného Němci i Rudou armádou. Člověk, který ho měl převést přes litevskou hranici, byl provokatér ve službách KGB. Po půlročním vězení v Grodně byl jedenadvacetiletý Herling-Grudziński odsouzen k pětiletému pobytu v táboře nucených prací a odeslán do lágru v Jercevu, jenž byl součástí kargopolských táborů, táhnoucích se podél železnice z Vologdy do Archangelska. V jercevském gulagu strávil půldruhého roku a byl odtamtud jakožto polský občan propuštěn po dramatické protestní hladovce 20. ledna 1942. Tehdy už Sovětský svaz napadený fašistickým Německem revidoval svůj vztah vůči Polsku a umožňoval budování polských jednotek k boji proti Hitlerovi. Herling-Grudziński vstoupil do polského vojenského sboru formujícího se v jižním Kazachstánu a v jeho řadách se zúčastnil bojů v Itálii. Po skončení války pak sepsal své otřesné vzpomínky na gulag a spojil je v knize Jiný svět, která vyšla nejprve anglicky v roce 1951. a brzy byla přeložena do mnoha jazyků (pouze francouzské vydání vyšlo vinou protestů komunistů teprve v roce 1985) a po roce 1991 se dočkala vydání též v postkomunistických státech. Jiný svět je však nejen důležitým dokumentem, jehož memento dodnes neztratilo svůj význam a platnost, ale také živým literárním dílem, jak zdůrazňoval ve své předmluvě k prvnímu vydání již Bertrand Russell a po něm pak i řada recenzentů. Je zkrátka knihou stejně čtivou a zajímavou, jako potřebnou.

Doktor Garin je epický dobrodružný román, jehož autor nepřestává čtenáře udivovat ohňostrojem nápadů a mistrovskou schopností žonglovat formou. Pohrává si při tom s prvky žánrů satirického, dystopického, epistolárního, fantastického, objevují se v něm i útržky deníků, fragmenty laciných seriálových románů a další brakové literatury. Příběh románu Doktor Garin je situován do blízké budoucnosti: většina evropských a postsovětských států se rozpadla, na jejich místě vznikla řada malých nástupních státečků, vedoucích spolu neustálé boje, stále významnější roli v celém euroasijském prostoru hrají Číňané a islamisté. Vedle lidí obývají svět také další bytosti – malí a velcí tvorové, štětinatí mutanti, žijící v lesních bažinách, zombie… A tímto fantaskním, rozvráceným a rozbouřeným světem nechává autor procházet svého hrdinu, humanistického intelektuála a lékaře Garina (jehož čtenář může znát již z dřívějšího románu Vánice). Garin na svém putování z altajského sanatoria, zničeného při vypuknutí války, prochází řadou bizarních míst a prostředí – komunou ozbrojených anarchistů, úkrytem pašeráků drog, hraběcím dvorcem či sídlem obří statkářky, zažije zničující raketový útok na altajské hlavní město, ztratí při něm svou milovanou ženu, je zajat lesním národem, který jej spolu s dalšími zajatci přinutí k otrocké práci, uniká z jeho zajetí… Jeho putování tak připomíná jinou slavnou knihu ruské literatury – Doktora Živaga, na niž Sorokin odkazuje nejen titulem, ale i řadou motivů, včetně u Sorokina doposud zcela neznámého motivu hluboké lásky, pomáhající jeho hrdinům přežít odloučení, chaos a vraždění a nalézt smysl života.

Jak je vybudována dnešní ruská státní moc? Je Vladimir Putin opravdu neomezeným vládcem současného Ruska, anebo mu vládne spíše jakýsi „kolektivní Putin“ či „nové politbyro“? Jak dlouho bude trvat putinismus? Na tyto zcela zásadní otázky se snaží odpovědět kniha, kterou napsal známý ruský novinář, bývalý válečný zpravodaj listu Kommersant a poté šéfredaktor nezávislé internetové televize Dožď Michail Zygar. Metoda je jednoduchá: Zygar především zpovídá lidí z nejbližšího Putinova okolí a rešeršuje rozhovory, které s nimi vedl on sám, nebo jeho kolegové. Před čtenářem se tak střídají zajímavé portréty takových mužů, jakými jsou třeba Dmitrij Medveděv, Boris Berezovskij, kremelský ideolog Vladislav Surkov, Putinova pravá ruka Igor Sečin, někdejší šedý kardinál Kremlu Alexandr Vološin či ministr obrany Sergeje Šojgua. Zygar přitom ukazuje, jakým vývojem prošel hlavní protagonista celé knihy Vladimir Putin. V počátcích své vlády se snažil být reformátorem. Ale pak se postupně začal měnit jeho vztah k Západu, který dnes pokládá za proradný a přisuzuje mu vinu za všechny potíže svého impéria, tak k ruským liberálům a střední třídě, jež začal považovat za zrádce. A Putin se vrací k nacionalistickému paradigmatu velkoruského státu a jeho zájmů, osvědčeným technologiím moci a budování vlastního kultu. Vrchol mocenské pyramidy v Rusku dnes proto tvoří šéfové silových rezortů a někdejší Putinovi spolupracovníci z KGB. Mezi ruskými občany se pak Putin opírá především o příslovečné „obyčejné“ Rusy, zpracovávané masivní státní, hlavně televizní propagandou. Zygarova kniha tak líčí vznik a vývoj dnešního ruského mocenského systému a jeho cestu do stále užšího, uzavřenějšího a nebezpečnějšího kruhu. Všichni muži Kremlu se ihned po svém vydání na konci roku 2015 staly ruským bestsellerem a během dalšího půlroku byly vydány v dalších sedmi zemích.