Pistorius & Olšanská strana 10 z 18

Hrdinové všech tří příběhů se ocitají na křižovatce své dosavadní cesty životem. Rozdílná je však jejich motivace a s ní související vůle ke změně, k vystoupení z uzavřeného kruhu bezpečí a pohodlí. Hlavní postavu prózy Hotel charakterizuje přání vystoupit z měkkého objetí snadné existence, ale současně slabost vůči jejím lákadlům. Naproti tomu Posel ze stejnojmenné povídky sám poselství o nutnosti zásadních změn přináší, ale zdá se, že na ně nikdo nečeká. A před hrdinou třetího příběhu, Loď, vystupuje z mlžného oparu v nekonečných vodách oceánu cosi dosud netušeného a neznámého, hrozivého i lákavého. Každý z nich ví, že se musí rozhodnout. Najde však odvahu a sílu k potřebnému kroku?

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy jsou malou antologií finské fantastické literatury, která zažívá v poslední době období hojnosti a úspěšně proniká i za hranice země svého vzniku. Bývá často označována termínem suomikumma či Finnish Weird – „finské podivno“, jejž poprvé použila nejvýznamnější představitelka tohoto literárního proudu Johanna Sinisalo. Mnohoznačnost spojená s takovým pojmenováním není náhodná: pro „finské podivno“ je typické míšení různých žánrů a název se opírá i o národní literární tradici. Množství magických prvků najdeme už v Kalevale a stále živé jsou inspirace finskou či baltsko-severskou lidovou slovesností, zaklínadly i příběhy o přírodních živlech, dravých šelmách, mystikou opředených bažinách a „křížencích“ lidí a zvířat. Druhým inspiračním zdrojem finské fantastiky je pak magický realismus a surreálné vnímání světa. Všechny tyto ingredience dodávají „finskému podivnu“ specifický charakter a obdařují je mocí proměňovat příběhy vycházející ze zdánlivě známé a všední reality v příběhy značně znepokojivé. V antologii jsou zastoupeni následující autoři: Pasi Ilmari Jääskeläinen, Leena Krohn, Anne Leinonen, Tiina Raevaara, Johanna Sinisalo, Jyrki Vainonen, Maarit Verronen.

26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.

Píše se rok 2005 a izraelskému osadníkovi Otnielu Asisovi začne být místo, kde žije, příliš těsné. Vyhlédne si pahorek nedaleko arabské vesnice Harmíš na okraji Judské pouště a s hrstkou dalších průkopníků ho obsadí. Postupně rostoucí ilegální osada je trnem v oku vládě, Palestincům, armádě i lidskoprávním aktivistům, přesto se houževnatě a s vynaložením nemalého důvtipu a švejkovského kličkování drží a s ní i hrstka duší, které zde našly nejen vytoužený domov uprostřed biblické krajiny, ale často i útočiště před vlastní minulostí a světem venku. Komplexní společenský román Osada na pahorku poprvé literárně zpracovává palčivé a kontroverzní téma židovských osad na Západním břehu. Izraelskou realitu vykresluje velmi věrně v jejích problematických, nečekaných a často i groteskních aspektech, s citem pro detail, humorem, ale i s hlubokou znalostí lidské psychiky. Současně ukazuje, jak se ideologie, ať už kolektivistická, či náboženská, může stát životním programem lidí vykořeněných a existenciálně ztracených – jakými jsou právě hlavní hrdinové Gavronovy knihy

Nový Sorokinův dystopický román je hořkou satirou na směřování dnešní civilizace. Podobně jako v předchozích románech Den opričníka a Telurie je děj Manaragy situován do nedaleké budoucnosti, kdy je Evropa po celosvětovém válečném konfliktu rozdrobena na nové státy a vyvrácena ze svých kulturních kořenů. Knihy již nikdo netiskne, vzdělání nahrazují chytré implantáty a papírové knihy jsou k vidění jen v muzeích. Mezi snobskou smetánkou se rozšíří nová móda, tzv. book'n'grill: k dobrému tónu patří nechat si ugrilovat vybraný pokrm na vzácných vydáních dřívějších papírových knih. O drahé palivo - knihy, které musí být kradeny z muzejních depozitářů - i o samotné grilování se stará utajené společenství mistrů kuchařů. Do jejich zájmů však neblaze zasáhne neznámá společnost, sídlící v jeskyních hory Manaraga kdesi na severním Uralu, která nemá za cíl nic jiného než zavedení book'n'grillu, doposud drahé zábavy bohatých, do fastfoodových řetězců. Mezi ní a společenstvím mistrů kuchařů tak nezbytně dochází k válce na život a na smrt…

Česká společnost druhé poloviny 19. a počátku 20. století se nacházela v období prudkých změn, z venkovské společnosti se stávala městskou a z agrární průmyslovou. Spolu s postupnou emancipací nižších vrstev se utvářela i nová podoba zpočátku převážně velkoměstské kultury, která se stala obyčejným lidem průvodcem touto radikální proměnou. Kniha zachycuje za pomoci analýzy pražských populárních periodik vytváření moderní velkoměstské mentality a její specifické pražské podoby. V první části jsou popsány pokusy uspět na českém novinovém a časopiseckém trhu s formáty převzatými ze západních a středoevropských metropolí, více či méně šikovně adaptovanými pro české prostředí. Druhá část knihy je věnována konkrétním charakteristikám, jak bylo samotné velkoměsto a život v něm formován v představách čtenářů a jak se pomalá proměna jejich hodnot a přesvědčení promítala do postoje k ženám a ženské emancipaci.

Epizodický román Malé klíče, velké pokoje (Sm? n?kler store rom, 1988) úspěšné norské spisovatelky Bj?rg Vikové vypráví příběh Elsi Lundové, malé dívky objevující velký svět dospělých. Vyrůstá v Oslu za druhé světové války, kterou vnímá jako něco vzdáleného a zároveň blízkého, když se s celým domem v Colletově ulici schovává při náletech ve sklepě. Dětským pokojem je jí okolí domu, kde potkává své kamarádky, zvláštní sousedy i jiné zajímavé lidi. Citlivě vnímá napjaté vztahy v rodině a sní o tom, jaké to bude, až jednou dospěje a bude mít ofinu. Elsin pohled na okolní svět čtenáře vtáhne nejen do dění v Colletově ulici, ale i do vlastních vzpomínek na dětství.

Epizodický román Malé klíče, velké pokoje (Sm? n?kler store rom, 1988) úspěšné norské spisovatelky Bj?rg Vikové vypráví příběh Elsi Lundové, malé dívky objevující velký svět dospělých. Vyrůstá v Oslu za druhé světové války, kterou vnímá jako něco vzdáleného a zároveň blízkého, když se s celým domem v Colletově ulici schovává při náletech ve sklepě. Dětským pokojem je jí okolí domu, kde potkává své kamarádky, zvláštní sousedy i jiné zajímavé lidi. Citlivě vnímá napjaté vztahy v rodině a sní o tom, jaké to bude, až jednou dospěje a bude mít ofinu. Elsin pohled na okolní svět čtenáře vtáhne nejen do dění v Colletově ulici, ale i do vlastních vzpomínek na dětství.

Povídky Jana Sonnergaarda v Dánsku způsobily malou revoluci. Do té doby tu žánr povídky platil za zaprášenou a lehce trapnou záležitost pro intelektuály, Sonnergaard ve svých krátkých prózách úderným jazykem, tématy i hodně černým humorem zasáhl i ty, kteří knihy vlastně nečtou. Z příběhů ukotvených do dobře rozpoznatelné reality se hned stal bestseller a byly přeloženy do několika jazyků. Lze je označit za odnož "nordic noir", jen s tím rozdílem, že temné jevy v nich nemají na svědomí zločinci, dostatečně ponuré je už to, jak se spolu bavíme, jak spolu žijeme. Náš výbor přináší českým čtenářům to nejlepší ze Sonnergaardovy povídkové trilogie Radiátor (Radiator 1997), Poslední neděle v říjnu (Sidste s?ndag i oktober 2000) a Caspar Michael Petersen mi pořád nahání hrůzu (Jeg er stadig bange for Caspar Michael Petersen 2003).

Soubor povídek Aimee Benderové Tvrdohlavá stvoření přináší celkem 15 svérázných příběhů odehrávajících se v podivuhodných světech. Ve světech, kde je možné, aby se rodičům dýňohlavcům narodil syn s žehličkou místo hlavy, ve světech, kde se chlapec s klíči místo prstů stává hrdinou, ve světech, kde žijí vedle lidí i malí človíčkové… Osudy těchto fantaskních postaviček líčí autorka citlivě a s obdivuhodným smyslem pro detail, což budí dojem, že její hrdinové jsou skutečné, kdesi vedle nás žijící bytosti. Jsou to především jejich city a touhy, co je přibližuje našemu světu a má tak potenciál silně zasáhnout čtenářovy emoce. Kouzlo těchto povídek, které pod lehce absurdním povrchem vypovídají nemálo o lidském nitru, vyneslo autorce v roce 2005 nominaci na literární cenu James Tiptree Jr.

Soubor povídek Aimee Benderové Tvrdohlavá stvoření přináší celkem 15 svérázných příběhů odehrávajících se v podivuhodných světech. Ve světech, kde je možné, aby se rodičům dýňohlavcům narodil syn s žehličkou místo hlavy, ve světech, kde se chlapec s klíči místo prstů stává hrdinou, ve světech, kde žijí vedle lidí i malí človíčkové… Osudy těchto fantaskních postaviček líčí autorka citlivě a s obdivuhodným smyslem pro detail, což budí dojem, že její hrdinové jsou skutečné, kdesi vedle nás žijící bytosti. Jsou to především jejich city a touhy, co je přibližuje našemu světu a má tak potenciál silně zasáhnout čtenářovy emoce. Kouzlo těchto povídek, které pod lehce absurdním povrchem vypovídají nemálo o lidském nitru, vyneslo autorce v roce 2005 nominaci na literární cenu James Tiptree Jr.

Soubor povídek Aimee Benderové Tvrdohlavá stvoření přináší celkem 15 svérázných příběhů odehrávajících se v podivuhodných světech. Ve světech, kde je možné, aby se rodičům dýňohlavcům narodil syn s žehličkou místo hlavy, ve světech, kde se chlapec s klíči místo prstů stává hrdinou, ve světech, kde žijí vedle lidí i malí človíčkové… Osudy těchto fantaskních postaviček líčí autorka citlivě a s obdivuhodným smyslem pro detail, což budí dojem, že její hrdinové jsou skutečné, kdesi vedle nás žijící bytosti. Jsou to především jejich city a touhy, co je přibližuje našemu světu a má tak potenciál silně zasáhnout čtenářovy emoce. Kouzlo těchto povídek, které pod lehce absurdním povrchem vypovídají nemálo o lidském nitru, vyneslo autorce v roce 2005 nominaci na literární cenu James Tiptree Jr.

Na počátku se zdá, že v Rocca di Sasso - smyšlené horské vesnici podobné mnoha jiným alpským vsím, nad níž se tyčí vysoká majestátní hora opředená spoustou legend - se čas jako by zastavil, "minulost tu nikdy doopravdy nepomine a přítomnost není nikdy doopravdy přítomná". Ale nic netrvá věčně. Do zdejšího tvrdého, ale poklidného života těžce zasáhne první světová válka, kterou vedou lidé z údolí, kde "řeky tečou na sever a na východ, proti těm, kde řeky tečou na jih". Sledujeme osudy a vývoj několika postav, hlavních hrdinů příběhu, odvedených všeobecnou mobilizací na frontu. Patří mezi ně někdejší učitel Luigi Prandini, kdysi socialista, pak přívrženec vstupu Itálie do války a posléze fašistický hodnostář; a jeho souputník Ansimino, muž s "chytrostí v rukách", řidič autobusu a šikovný kovář a automechanik, který naopak za druhé války pomáhá partyzánům, k nimž se přidal jeho syn. Kolem nich spřádá autor množství lidských osudů, dramat, tragédií i radostí, v jakési kronice doby, jež je fragmentem velkých dějin. Sebastiano Vassalli v příběhu dvou kostelů, z nichž jeden postavili mobilizovaní muži před odchodem do války a druhý přeživší veteráni, předkládá "v kostce" italské dějiny dvacátého století s přesahem do dnešních dnů. Činí tak s nadhledem, ironií a pro autora typickým smyslem pro zkratku, ale i s hlubokým lidským pochopením.

26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.

Kniha Násilím proti „novému biedermeieru“ podrobně mapuje vztahy mezi většinovou společností (označovanou zde jako „nový biedermeier“) a menšinovými kulturami v tehdejším Československu a posléze v České republice na konci osmdesátých let minulého století a začátku století 21. Jak nahlížela společnost na hnutí skinheads, tehdy reprezentované především skupinou Orlík a jejími zakladateli Danielem Landou a Davidem Matáskem, a jak se v této souvislosti profilovalo antifašistické hnutí? Co všechno se dělo kolem dnes již legendárního Czechteku00, konaného v jižních Čechách, nebo v době pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu? A patří mezi subkultury taneční zábavy, hooligans z fotbalových stadionů nebo „baťůžkáři“ a autostop? S existencí těchto aktivistických skupin a především s násilím s nimi spojeným se většinová společnost vyrovnávala, přičemž se snažila jasně definovat hranice toho, co bylo přijatelné a co už ne. Mnohdy s morální panikou a odporem, občas s jistou shovívavostí a podmínečným pochopením.

Doba z druhé ruky je zcela výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky nejprestižnějších ruských, evropských i amerických literárních cen. Konec komunistického režimu a následující rozpad sovětského impéria přinesl jeho občanům po počátečních nadějích zklamání, frustraci a dezorientaci. Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu… Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové knihy považují za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let. Byla to chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, po níž přišlo vystřízlivění. Kapitalismus si Rusové představovali jako jakýsi velký supermarket a najednou se ze dne na den probudili v zemi, která patřila do třetího světa a jíž přestali rozumět. Anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, bezostyšné loupení a zločinnost, ztrátu orientace, hospodářský pokles a korupci. Doba z druhé ruky je kniha, jež nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Čtenáře nutí zamyslit se, co je to Rusko a proč je neschopné rychlejší modernizace. Proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85 % a proč 70 % Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale, žel bohu, i stále militantnější.