Pistorius & Olšanská strana 7 z 17

Kniha analyzuje obrazy Spojených států amerických v české literatuře a kultuře od druhé poloviny devatenáctého století až po dnešní dobu. Metodologicky vychází z kulturních studií a kritické teorie. Navazuje na Barthesovy analýzy moderních mytologií, na koncept "jiného" vypracovaný Edwardem Saidem a současné studie konceptualizující různé reprezentační praktiky. Kniha mapuje dis/kontinuity v literárních reprezentacích USA. Psaní o Spojených státech amerických má v české literatuře dlouhou tradici, která sahá do druhé poloviny devatenáctého století k J. V. Sládkovi a dalším autorům. Primárním zdrojem pro analýzu jsou proto literární texty, cestopisy a esejistika. Kniha mapuje proměny obrazů Ameriky v meziválečné republice, státním socialismu i v postkomunismu. A v neposlední řadě věnuje pozornost také tvorbě mýtu Divokého západu v české populární literatuře.

Jak je vybudována dnešní ruská státní moc? Je Vladimir Putin opravdu neomezeným vládcem současného Ruska, anebo mu vládne spíše jakýsi „kolektivní Putin“ či „nové politbyro“? Jak dlouho bude trvat putinismus? Na tyto zcela zásadní otázky se snaží odpovědět kniha, kterou napsal známý ruský novinář, bývalý válečný zpravodaj listu Kommersant a poté šéfredaktor nezávislé internetové televize Dožď Michail Zygar. Metoda je jednoduchá: Zygar především zpovídá lidí z nejbližšího Putinova okolí a rešeršuje rozhovory, které s nimi vedl on sám, nebo jeho kolegové. Před čtenářem se tak střídají zajímavé portréty takových mužů, jakými jsou třeba Dmitrij Medveděv, Boris Berezovskij, kremelský ideolog Vladislav Surkov, Putinova pravá ruka Igor Sečin, někdejší šedý kardinál Kremlu Alexandr Vološin či ministr obrany Sergeje Šojgua. Zygar přitom ukazuje, jakým vývojem prošel hlavní protagonista celé knihy Vladimir Putin. V počátcích své vlády se snažil být reformátorem. Ale pak se postupně začal měnit jeho vztah k Západu, který dnes pokládá za proradný a přisuzuje mu vinu za všechny potíže svého impéria, tak k ruským liberálům a střední třídě, jež začal považovat za zrádce. A Putin se vrací k nacionalistickému paradigmatu velkoruského státu a jeho zájmů, osvědčeným technologiím moci a budování vlastního kultu. Vrchol mocenské pyramidy v Rusku dnes proto tvoří šéfové silových rezortů a někdejší Putinovi spolupracovníci z KGB. Mezi ruskými občany se pak Putin opírá především o příslovečné „obyčejné“ Rusy, zpracovávané masivní státní, hlavně televizní propagandou. Zygarova kniha tak líčí vznik a vývoj dnešního ruského mocenského systému a jeho cestu do stále užšího, uzavřenějšího a nebezpečnějšího kruhu. Všichni muži Kremlu se ihned po svém vydání na konci roku 2015 staly ruským bestsellerem a během dalšího půlroku byly vydány v dalších sedmi zemích. „Zygarova kniha je prvním důsledným popisem všeho, co se za posledních 20 let stalo, který jsem četla. Je to velmi důležitá studie, jež umožňuje dozvědět se fakta z bezprostředních reportáží.“ Světlana Alexijevičová, laureátka Nobelovy ceny "Je to přehledná, podivuhodně chladnokrevná a naprosto nestranná nejnovější historie ruského státu." Boris Akunin, spisovatel "Všichni muži z Kremlu jsou lepší než všechny mé vlastní knihy o Putinovi dohromady." Stanislav Belkovskij, politolog

Severoafrický přístav Tanger, 1941. Mezinárodní demilitarizovaná zóna je přestupní stanicí na útěku před nacismem zuřícím v Evropě. Spolu s uprchlíky z nejrůznějších zemí se zde ocitá také mladý nizozemský pár vedený jinými motivy: Aart a Lies vyrazili vlastnoručně upraveným obytným vozem do světa ještě před okupací, aby unikli „z civilizace“. Cestou na jih už však nemohli přehlížet dopady šířící se války, a tak postupně nabrali šest dětí různého věku a národnosti, které se ocitly ve Francii samy, ať už následkem pronásledování židů, či proto, že se jejich rodiče postavili nacismu na odpor. „Rodina“, rozšířená mezitím i o vlastního synka Dolfíka, se v Tangeru snaží uchytit obděláváním najatého políčka se zeleninou. Protože jim však chybí zkušenost místních rolníků, nepřináší ani nelidská dřina potřebný výsledek. Situace malého společenství začíná být kritická. A právě v těchto zoufalých dnech se naplno ukáže, že děti, zdánlivě bezbranné oběti války, nezdolnou vitalitou předčí dospělé. Ale život na útěku je plný nástrah. Ve městě prošpikovaném dobrodruhy a německými špiony, kde vládne korupce a lhostejný cynismus spojeneckých diplomatů, není nikdo z uprchlíků v bezpečí...

V roce 1979 vstoupila Rudá armáda do Afghánistánu a toto velmocenské dobrodružství se postupem doby proměnilo ve vleklou a nesmírně krutou, traumatizující válku, v níž zahynuly téměř dva milióny Afghánců a 25 000 sovětských vojáků. Zinkoví chlapci jsou třetí knihou laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení, vášnivé diskuse a dokonce i soudní proces. Znamenala však i předěl v autorčině životě i díle. Po dvou knihách s poměrně nekonfliktními tématy Velké vlastenecké války se zde Alexijevičová poprvé dostala do zásadního sporu s oficiální doktrínou i míněním velké části ruské společnosti. Sama o svých zážitcích z návštěvy Afghánistánu mluví jako o klíčovém zlomu ve svých úvahách o podstatě komunistického režimu a ve své nobelovské řeči tento okamžik popisuje takto: Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou ze dne na den. (…) Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva odrostlí sovětští studenti (…) zabíjejí v cizí zemi lidi, jež neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati, chápeš?!“ Kniha Zinkoví chlapci není rozborem válečné situace, ani výčtem akcí se statistikou padlých. Je sestavena z rozhovorů se sovětskými vojáky přeživšími afghánskou válku a také s příbuznými těch, kteří se z ní vrátili v zinkových rakvích. A právě mozaika těchto útržků vzpomínek a úvah vydává svědectví o nesmyslnosti a hrůze celého tažení, o mravním rozvratu a naprosté devalvaci lidského života, jež přineslo. Má neobyčejnou dokumentární sílu a je velmi aktuální navzdory osmadvaceti rokům, které uplynuly od jejího vydání i od ukončení afghánské agrese.

Doba z druhé ruky je zcela výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky nejprestižnějších ruských, evropských i amerických literárních cen. Konec komunistického režimu a následující rozpad sovětského impéria přinesl jeho občanům po počátečních nadějích zklamání, frustraci a dezorientaci. Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu… Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové knihy považují za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let. Byla to chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, po níž přišlo vystřízlivění. Kapitalismus si Rusové představovali jako jakýsi velký supermarket a najednou se ze dne na den probudili v zemi, která patřila do třetího světa a jíž přestali rozumět. Anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, bezostyšné loupení a zločinnost, ztrátu orientace, hospodářský pokles a korupci. Doba z druhé ruky je kniha, jež nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Čtenáře nutí zamyslit se, co je to Rusko a proč je neschopné rychlejší modernizace. Proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85 % a proč 70 % Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale, žel bohu, i stále militantnější.

Kniha Násilím proti „novému biedermeieru“ podrobně mapuje vztahy mezi většinovou společností (označovanou zde jako „nový biedermeier“) a menšinovými kulturami v tehdejším Československu a posléze v České republice na konci osmdesátých let minulého století a začátku století 21. Jak nahlížela společnost na hnutí skinheads, tehdy reprezentované především skupinou Orlík a jejími zakladateli Danielem Landou a Davidem Matáskem, a jak se v této souvislosti profilovalo antifašistické hnutí? Co všechno se dělo kolem dnes již legendárního Czechteku00, konaného v jižních Čechách, nebo v době pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu? A patří mezi subkultury taneční zábavy, hooligans z fotbalových stadionů nebo „baťůžkáři“ a autostop? S existencí těchto aktivistických skupin a především s násilím s nimi spojeným se většinová společnost vyrovnávala, přičemž se snažila jasně definovat hranice toho, co bylo přijatelné a co už ne. Mnohdy s morální panikou a odporem, občas s jistou shovívavostí a podmínečným pochopením.

Na počátku se zdá, že v Rocca di Sasso - smyšlené horské vesnici podobné mnoha jiným alpským vsím, nad níž se tyčí vysoká majestátní hora opředená spoustou legend - se čas jako by zastavil, "minulost tu nikdy doopravdy nepomine a přítomnost není nikdy doopravdy přítomná". Ale nic netrvá věčně. Do zdejšího tvrdého, ale poklidného života těžce zasáhne první světová válka, kterou vedou lidé z údolí, kde "řeky tečou na sever a na východ, proti těm, kde řeky tečou na jih". Sledujeme osudy a vývoj několika postav, hlavních hrdinů příběhu, odvedených všeobecnou mobilizací na frontu. Patří mezi ně někdejší učitel Luigi Prandini, kdysi socialista, pak přívrženec vstupu Itálie do války a posléze fašistický hodnostář; a jeho souputník Ansimino, muž s "chytrostí v rukách", řidič autobusu a šikovný kovář a automechanik, který naopak za druhé války pomáhá partyzánům, k nimž se přidal jeho syn. Kolem nich spřádá autor množství lidských osudů, dramat, tragédií i radostí, v jakési kronice doby, jež je fragmentem velkých dějin. Sebastiano Vassalli v příběhu dvou kostelů, z nichž jeden postavili mobilizovaní muži před odchodem do války a druhý přeživší veteráni, předkládá "v kostce" italské dějiny dvacátého století s přesahem do dnešních dnů. Činí tak s nadhledem, ironií a pro autora typickým smyslem pro zkratku, ale i s hlubokým lidským pochopením.

Epizodický román Malé klíče, velké pokoje (Sm? n?kler store rom, 1988) úspěšné norské spisovatelky Bj?rg Vikové vypráví příběh Elsi Lundové, malé dívky objevující velký svět dospělých. Vyrůstá v Oslu za druhé světové války, kterou vnímá jako něco vzdáleného a zároveň blízkého, když se s celým domem v Colletově ulici schovává při náletech ve sklepě. Dětským pokojem je jí okolí domu, kde potkává své kamarádky, zvláštní sousedy i jiné zajímavé lidi. Citlivě vnímá napjaté vztahy v rodině a sní o tom, jaké to bude, až jednou dospěje a bude mít ofinu. Elsin pohled na okolní svět čtenáře vtáhne nejen do dění v Colletově ulici, ale i do vlastních vzpomínek na dětství.

Povídky Jana Sonnergaarda v Dánsku způsobily malou revoluci. Do té doby tu žánr povídky platil za zaprášenou a lehce trapnou záležitost pro intelektuály, Sonnergaard ve svých krátkých prózách úderným jazykem, tématy i hodně černým humorem zasáhl i ty, kteří knihy vlastně nečtou. Z příběhů ukotvených do dobře rozpoznatelné reality se hned stal bestseller a byly přeloženy do několika jazyků. Lze je označit za odnož "nordic noir", jen s tím rozdílem, že temné jevy v nich nemají na svědomí zločinci, dostatečně ponuré je už to, jak se spolu bavíme, jak spolu žijeme. Náš výbor přináší českým čtenářům to nejlepší ze Sonnergaardovy povídkové trilogie Radiátor (Radiator 1997), Poslední neděle v říjnu (Sidste s?ndag i oktober 2000) a Caspar Michael Petersen mi pořád nahání hrůzu (Jeg er stadig bange for Caspar Michael Petersen 2003).

Soubor povídek Aimee Benderové Tvrdohlavá stvoření přináší celkem 15 svérázných příběhů odehrávajících se v podivuhodných světech. Ve světech, kde je možné, aby se rodičům dýňohlavcům narodil syn s žehličkou místo hlavy, ve světech, kde se chlapec s klíči místo prstů stává hrdinou, ve světech, kde žijí vedle lidí i malí človíčkové… Osudy těchto fantaskních postaviček líčí autorka citlivě a s obdivuhodným smyslem pro detail, což budí dojem, že její hrdinové jsou skutečné, kdesi vedle nás žijící bytosti. Jsou to především jejich city a touhy, co je přibližuje našemu světu a má tak potenciál silně zasáhnout čtenářovy emoce. Kouzlo těchto povídek, které pod lehce absurdním povrchem vypovídají nemálo o lidském nitru, vyneslo autorce v roce 2005 nominaci na literární cenu James Tiptree Jr.

Nový Sorokinův dystopický román je hořkou satirou na směřování dnešní civilizace. Podobně jako v předchozích románech Den opričníka a Telurie je děj Manaragy situován do nedaleké budoucnosti, kdy je Evropa po celosvětovém válečném konfliktu rozdrobena na nové státy a vyvrácena ze svých kulturních kořenů. Knihy již nikdo netiskne, vzdělání nahrazují chytré implantáty a papírové knihy jsou k vidění jen v muzeích. Mezi snobskou smetánkou se rozšíří nová móda, tzv. book'n'grill: k dobrému tónu patří nechat si ugrilovat vybraný pokrm na vzácných vydáních dřívějších papírových knih. O drahé palivo - knihy, které musí být kradeny z muzejních depozitářů - i o samotné grilování se stará utajené společenství mistrů kuchařů. Do jejich zájmů však neblaze zasáhne neznámá společnost, sídlící v jeskyních hory Manaraga kdesi na severním Uralu, která nemá za cíl nic jiného než zavedení book'n'grillu, doposud drahé zábavy bohatých, do fastfoodových řetězců. Mezi ní a společenstvím mistrů kuchařů tak nezbytně dochází k válce na život a na smrt…

Česká společnost druhé poloviny 19. a počátku 20. století se nacházela v období prudkých změn, z venkovské společnosti se stávala městskou a z agrární průmyslovou. Spolu s postupnou emancipací nižších vrstev se utvářela i nová podoba zpočátku převážně velkoměstské kultury, která se stala obyčejným lidem průvodcem touto radikální proměnou. Kniha zachycuje za pomoci analýzy pražských populárních periodik vytváření moderní velkoměstské mentality a její specifické pražské podoby. V první části jsou popsány pokusy uspět na českém novinovém a časopiseckém trhu s formáty převzatými ze západních a středoevropských metropolí, více či méně šikovně adaptovanými pro české prostředí. Druhá část knihy je věnována konkrétním charakteristikám, jak bylo samotné velkoměsto a život v něm formován v představách čtenářů a jak se pomalá proměna jejich hodnot a přesvědčení promítala do postoje k ženám a ženské emancipaci.