Pistorius & Olšanská strana 14 z 17

Hrdinové všech tří příběhů se ocitají na křižovatce své dosavadní cesty životem. Rozdílná je však jejich motivace a s ní související vůle ke změně, k vystoupení z uzavřeného kruhu bezpečí a pohodlí. Hlavní postavu prózy Hotel charakterizuje přání vystoupit z měkkého objetí snadné existence, ale současně slabost vůči jejím lákadlům. Naproti tomu Posel ze stejnojmenné povídky sám poselství o nutnosti zásadních změn přináší, ale zdá se, že na ně nikdo nečeká. A před hrdinou třetího příběhu, Loď, vystupuje z mlžného oparu v nekonečných vodách oceánu cosi dosud netušeného a neznámého, hrozivého i lákavého. Každý z nich ví, že se musí rozhodnout. Najde však odvahu a sílu k potřebnému kroku?

Kvantitativní analýza je detektivní příběh sahající až do poloviny šedesátých let. Pro televizního dokumentaristu Vaška Zbořila je sraz jeho bývalých spolužáků z VŠCHT na první pohled jen nutným společenským zlem. Netuší však, že při vzpomínání na svá studentská léta narazí na záhadu týkající se okolností sebevraždy neznámého spolužáka, jejíž řešení jej bude zaměstnávat celý další rok. Při svém pátrání postupně nalézá nečekané souvislosti padesát let staré tragédie se skandálním zvolením Allena Ginsberga králem Majálesu v roce 1965. Návrat proti proudu času s sebou přináší jak nostalgii po dávno minulém mládí, tak i odhalení tvrdých politických tlaků represivního režimu.

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy jsou malou antologií finské fantastické literatury, která zažívá v poslední době období hojnosti a úspěšně proniká i za hranice země svého vzniku. Bývá často označována termínem suomikumma či Finnish Weird – „finské podivno“, jejž poprvé použila nejvýznamnější představitelka tohoto literárního proudu Johanna Sinisalo. Mnohoznačnost spojená s takovým pojmenováním není náhodná: pro „finské podivno“ je typické míšení různých žánrů a název se opírá i o národní literární tradici. Množství magických prvků najdeme už v Kalevale a stále živé jsou inspirace finskou či baltsko-severskou lidovou slovesností, zaklínadly i příběhy o přírodních živlech, dravých šelmách, mystikou opředených bažinách a „křížencích“ lidí a zvířat. Druhým inspiračním zdrojem finské fantastiky je pak magický realismus a surreálné vnímání světa. Všechny tyto ingredience dodávají „finskému podivnu“ specifický charakter a obdařují je mocí proměňovat příběhy vycházející ze zdánlivě známé a všední reality v příběhy značně znepokojivé. V antologii jsou zastoupeni následující autoři: Pasi Ilmari Jääskeläinen, Leena Krohn, Anne Leinonen, Tiina Raevaara, Johanna Sinisalo, Jyrki Vainonen, Maarit Verronen.

Sorokinův dystopický román je hořkou satirou na směřování dnešní civilizace. Podobně jako v předchozích románech Den opričníka a Telurie je děj Manaragy situován do nedaleké budoucnosti, kdy je Evropa po celosvětovém válečném konfliktu rozdrobena na nové státy a vyvrácena ze svých kulturních kořenů. Knihy již nikdo netiskne, vzdělání nahrazují chytré implantáty a papírové knihy jsou k vidění jen v muzeích. Mezi snobskou smetánkou se rozšíří nová móda, tzv. book’n’grill: k dobrému tónu patří nechat si ugrilovat vybraný pokrm na vzácných vydáních dřívějších papírových knih. O drahé palivo – knihy, které musí být kradeny z muzejních depozitářů – i o samotné grilování se stará utajené společenství mistrů kuchařů. Do jejich zájmů však neblaze zasáhne neznámá společnost, sídlící v jeskyních hory Manaraga kdesi na severním Uralu, která nemá za cíl nic jiného než zavedení book’n’grillu, doposud drahé zábavy bohatých, do fastfoodových řetězců. Mezi ní a společenstvím mistrů kuchařů tak nezbytně dochází k válce na život a na smrt…

Literární teoretik Petr A. Bílek psal články do časopisu, které vyšly knižně pod názvem Mikešova aféra a jiné případy. Články literárního teoretika Petra A. Bílka, od roku 2007 pravidelně uveřejňované v kulturním časopise A2, jsou břitkou reflexí dění na naší kulturní, mediální a akademické scéně i vztahu současné společnosti k literatuře a vzdělanosti. Připomenou některé zásadní "případy", které hýbaly českými médii, kritice neujdou ani média samotná. Lze je číst jako pouhé ironické časové glosy, mohou však být i zprávou o neblahém stavu naší kulturní každodennosti. Inflací slov se stírají hranice mezi banálním a podstatným, mezi privátním a veřejným; názory odborníků se ztrácejí v infotainmentu a celebrity vědí všechno. Veřejný prostor je zanášen haraburdím, které nikdo neodklízí a na které si pomalu zvykáme. Jenže stejně jako prase porcují řezníci, ani o kultuře a umění se nedá mluvit bez vzdělání a odbornosti.

26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.

Lubomír Doležel ve svých Narativních způsobech v české literatuřeformuluje pomocí analýzy typů narativních promluv, subjektivizace vyprávění, vypravěčských způsobů a autentifikace fikčních světů teorii narativního textu a aplikuje ji na vybranou českou prózu. Publikace vznikla přepracováním anglického originálu Narrative Modes in Czech Literature, vydaného takřka o dvacet let dříve. Oproti původní verzi je zde rozpracována první teoretická kapitola s ohledem na teorii fikčních světů, která je středem autorova zájmu po dobu posledních dvou desetiletí. Kniha je dokladem kontinuity strukturalistického přístupu k literárním textům a lze ji považovat za důslednou aplikaci funkčního přístupu v literatuře. Zaujala pozornost v prostředí světové literární teorie, pomohla rozšířit povědomí o pražském strukturalismu a jistě bude inspirovat i současné badatele působící na poli české literární vědy.

Drama rodiny žijící osaměle na malém ostrově ihned zaujme čtenáře archetypální silou vyprávění o lidech zápasících s drsnou přírodou. Hlavní hrdinkou románu, opírajícího se o skutečný příběh, je Ingrid, dcera rybáře Hanse Barroye. Hans se svou ženou Marií, sestrou, stárnoucím otcem Martinem a malou Ingrid jsou zpočátku jedinými obyvateli ostrůvku Barroy u severozápadního pobřeží Norska. Aby obstáli, musejí využít každou příležitost, kterou jim jejich domov a vody, jež jej obklopují, nabízejí. Hans se nechává najímat na nebezpečný sezónní lov tresek u pobřeží Lofot, ostatní chytají a suší ryby, sbírají kajčí peří a racčí vejce, starají se o nevelké stádo dobytka. A v tomto osamělém a zamlklém světě se v letech 1913-1928 odehrává Ingridino dětství a dospívání. Když příběh začíná, jsou jí pouhé tři roky… Román okamžitě po svém vydání v roce 2013 vzbudil pozornost, sklidil nadšené kritiky, obdivující autorův suverénní vypravěčský styl, a vydobyl si přízeň čtenářů. Během necelých dvou let od vydání je již přeložen do jedenácti jazyků a v samotném Norsku se ho prodalo přes 100 000 výtisků.

Staré pověsti české Aloise Jiráska se opírají především o výbor motivů z kroniky Václava Hájka z Libočan. Kniha Petra Maška, vedoucího oddělení zámeckých knihoven Národního muzea, se snaží oproti tomu zpracovat všechny významné epické motivy ze čtrnácti významných českých kronik a jejich postupnou proměnu a vývoj. Text je doplněn rejstříkem jmen a informacemi o jednotlivých kronikářích.