Prostor strana 48 z 62

Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.

Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.

Kniha předního českého historika v oboru současných dějin obsahuje historickou analýzu revolučního dění na sklonku roku 1989 (1. díl), na kterou bezprostředně navazuje rozbor přechodného období od ledna do parlamentních voleb v červnu 1990 (2. díl). Hlavními fenomény zkoumání jsou mocenská strategie nastupující elity, vyjednávání s představiteli "starého režimu" o změně politického systému, názorová diferenciace uvnitř Občanského fóra a komunikace mezi nově vytvořenými mocenskými ohnisky. Kniha obdržela cenu Litera za nejlepší knihu roku 2003 a na jejím základě vznikl r. 2006 stejnojmenný dokument ČT.

Monografie německého literárního kritika a předního odborníka na život a dílo Thomase Bernharda, jednoho z nejvýraznějších autorů minulého století, jehož dílo je významem srovnatelné s literárním odkazem Beckettovým nebo Joyceovým.Hoell postupuje chronologicky – od roku 1931, kdy se Thomas Bernhard narodil v klášterní nemocnici sv. Alžběty v holandském Heerlenu (jeho matka se tam uchýlila z Rakouska ze strachu před ostudou kvůli nemanželskému dítěti), přes nelehké dětství, válečnou zkušenost, těžkou plicní chorobu, kvůli níž strávil mnoho měsíců v nejrůznějších nemocnicích a sanatoriích, kde posléze začal psát první příspěvky pro salcburský deník, až po dráhu uznávaného i zavrhovaného básníka, prozaika a dramatika.

„Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala,“ napsala si Vlasta Lavalová 17. června 1942 na jeho první stránku. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá „zámecká“ slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin – rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .

V rozporu s tím, co se o Češích obvykle traduje – že jsou praktičtí, obezřetní a spíše přízemní –, zde existuje kupodivu značný počet romantiků: dobrodruhů, cestovatelů a následovatelů velkých ideálů. Potvrzuje to i neuvěřitelný příběh Josefa Bureše, muže, který jako osmnáctiletý překročil bez dokladů, ukryt v konstrukci nákladního vlaku, ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem. „Žil jsem v ideálech a věřil jsem, že je to stát nejspravedlivější pro prostého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Uvěznili mě, obvinili ze špionáže a odsoudili. Žil jsem v hrůzných podmínkách v sovětském vězení a potom ve vyhnanectví na Sibiři. Napsal jsem o tom příběh a chtěl bych ho vydat...“ napsal v průvodním dopise k rukopisu své knížky. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, poté dva roky vyhnanství „v kruté, ale přitom překrásné Sibiři“. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dva roky neustálým stěhováním, marným hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií poznamenanými strachem, aby se nemusel stát sovětským občanem a aby se mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky přitom nejsou drsnou a chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a táborech. Autor je (ostatně dodnes) nabitý pozitivním životním elánem. Se stejným optimismem, s nímž vylíčil svůj dobrodružný přechod hranice a uvěznění, zaznamenává těžké osudy mnohdy až bědných lidí, jež na své pouti poválečným Sovětským svazem poznal. Sibiřský tábor v jeho podání připomíná pionýrský život kanadských lovců. Osobitý půvab textu dodává především Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a neochvějné upřímnosti.

Monografie německého literárního kritika a předního odborníka na život a dílo Thomase Bernharda, jednoho z nejvýraznějších autorů minulého století, jehož dílo je významem srovnatelné s literárním odkazem Beckettovým nebo Joyceovým.Hoell postupuje chronologicky – od roku 1931, kdy se Thomas Bernhard narodil v klášterní nemocnici sv. Alžběty v holandském Heerlenu (jeho matka se tam uchýlila z Rakouska ze strachu před ostudou kvůli nemanželskému dítěti), přes nelehké dětství, válečnou zkušenost, těžkou plicní chorobu, kvůli níž strávil mnoho měsíců v nejrůznějších nemocnicích a sanatoriích, kde posléze začal psát první příspěvky pro salcburský deník, až po dráhu uznávaného i zavrhovaného básníka, prozaika a dramatika.

„Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala,“ napsala si Vlasta Lavalová 17. června 1942 na jeho první stránku. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá „zámecká“ slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin – rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .

Nositel Nobelovy ceny Elias Canetti (1905–1994) se ve svém eseji zabývá pěti lety nesnadného milostného vztahu Franze Kafky k jeho snoubence Felici Bauerové. Stopuje v něm tvůrčí a životní směřování slavného pražského rodáka v kritickém období první světové války, včetně způsobu, jakým se odrazilo v jeho literárním díle. Účast na pečlivé analýze Kafkovy korespondence je pro čtenáře čímsi bolestným a povznášejícím zároveň. Do těchto intimních sfér jako bychom nikdy neměli vstoupit, a přece se ocitáme ve fascinujícím prostoru: přizváni do záhybů jedné podivuhodné lidské povahy, jejích snažení a obav, proher i satisfakcí, úniků a dvojakých gest, nacházíme se také blíž světlu nad touto zvláštní vnitřní krajinou. Kafkova nutkavá potřeba naplno se před sebou samým rozevřít – a jeho touha po bytosti schopné jeho svět sdílet – takové světlo bezesporu zažíhá. Tento Kafkův dar Canetti přesvědčivě vystihl a nabídl nám přitom čtenářský zážitek, který je rovněž stvrzením jeho vlastního literárního věhlasu. Esej Druhý proces byl poprvé otištěn v roce 1968 v časopise Neue Rundschau. Od roku 1975 vychází v souboru Canettiho esejů Svědomí slov, takže byl i součástí českého vydání tohoto titulu (TORST 1992). Nakladatelství PROSTOR jej nyní nabízí samostatně v novém překladu Violy Fischerové a s doslovem Jiřího Stromšíka.

Monografie německého literárního kritika a předního odborníka na život a dílo Thomase Bernharda, jednoho z nejvýraznějších autorů minulého století, jehož dílo je významem srovnatelné s literárním odkazem Beckettovým nebo Joyceovým.Hoell postupuje chronologicky – od roku 1931, kdy se Thomas Bernhard narodil v klášterní nemocnici sv. Alžběty v holandském Heerlenu (jeho matka se tam uchýlila z Rakouska ze strachu před ostudou kvůli nemanželskému dítěti), přes nelehké dětství, válečnou zkušenost, těžkou plicní chorobu, kvůli níž strávil mnoho měsíců v nejrůznějších nemocnicích a sanatoriích, kde posléze začal psát první příspěvky pro salcburský deník, až po dráhu uznávaného i zavrhovaného básníka, prozaika a dramatika.

Nositel Nobelovy ceny Elias Canetti (1905–1994) se ve svém eseji zabývá pěti lety nesnadného milostného vztahu Franze Kafky k jeho snoubence Felici Bauerové. Stopuje v něm tvůrčí a životní směřování slavného pražského rodáka v kritickém období první světové války, včetně způsobu, jakým se odrazilo v jeho literárním díle. Účast na pečlivé analýze Kafkovy korespondence je pro čtenáře čímsi bolestným a povznášejícím zároveň. Do těchto intimních sfér jako bychom nikdy neměli vstoupit, a přece se ocitáme ve fascinujícím prostoru: přizváni do záhybů jedné podivuhodné lidské povahy, jejích snažení a obav, proher i satisfakcí, úniků a dvojakých gest, nacházíme se také blíž světlu nad touto zvláštní vnitřní krajinou. Kafkova nutkavá potřeba naplno se před sebou samým rozevřít – a jeho touha po bytosti schopné jeho svět sdílet – takové světlo bezesporu zažíhá. Tento Kafkův dar Canetti přesvědčivě vystihl a nabídl nám přitom čtenářský zážitek, který je rovněž stvrzením jeho vlastního literárního věhlasu. Esej Druhý proces byl poprvé otištěn v roce 1968 v časopise Neue Rundschau. Od roku 1975 vychází v souboru Canettiho esejů Svědomí slov, takže byl i součástí českého vydání tohoto titulu (TORST 1992). Nakladatelství PROSTOR jej nyní nabízí samostatně v novém překladu Violy Fischerové a s doslovem Jiřího Stromšíka.

V rozporu s tím, co se o Češích obvykle traduje – že jsou praktičtí, obezřetní a spíše přízemní –, zde existuje kupodivu značný počet romantiků: dobrodruhů, cestovatelů a následovatelů velkých ideálů. Potvrzuje to i neuvěřitelný příběh Josefa Bureše, muže, který jako osmnáctiletý překročil bez dokladů, ukryt v konstrukci nákladního vlaku, ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem. „Žil jsem v ideálech a věřil jsem, že je to stát nejspravedlivější pro prostého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Uvěznili mě, obvinili ze špionáže a odsoudili. Žil jsem v hrůzných podmínkách v sovětském vězení a potom ve vyhnanectví na Sibiři. Napsal jsem o tom příběh a chtěl bych ho vydat...“ napsal v průvodním dopise k rukopisu své knížky. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, poté dva roky vyhnanství „v kruté, ale přitom překrásné Sibiři“. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dva roky neustálým stěhováním, marným hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií poznamenanými strachem, aby se nemusel stát sovětským občanem a aby se mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky přitom nejsou drsnou a chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a táborech. Autor je (ostatně dodnes) nabitý pozitivním životním elánem. Se stejným optimismem, s nímž vylíčil svůj dobrodružný přechod hranice a uvěznění, zaznamenává těžké osudy mnohdy až bědných lidí, jež na své pouti poválečným Sovětským svazem poznal. Sibiřský tábor v jeho podání připomíná pionýrský život kanadských lovců. Osobitý půvab textu dodává především Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a neochvějné upřímnosti.

V rozporu s tím, co se o Češích obvykle traduje – že jsou praktičtí, obezřetní a spíše přízemní –, zde existuje kupodivu značný počet romantiků: dobrodruhů, cestovatelů a následovatelů velkých ideálů. Potvrzuje to i neuvěřitelný příběh Josefa Bureše, muže, který jako osmnáctiletý překročil bez dokladů, ukryt v konstrukci nákladního vlaku, ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem. „Žil jsem v ideálech a věřil jsem, že je to stát nejspravedlivější pro prostého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Uvěznili mě, obvinili ze špionáže a odsoudili. Žil jsem v hrůzných podmínkách v sovětském vězení a potom ve vyhnanectví na Sibiři. Napsal jsem o tom příběh a chtěl bych ho vydat...“ napsal v průvodním dopise k rukopisu své knížky. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, poté dva roky vyhnanství „v kruté, ale přitom překrásné Sibiři“. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dva roky neustálým stěhováním, marným hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií poznamenanými strachem, aby se nemusel stát sovětským občanem a aby se mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky přitom nejsou drsnou a chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a táborech. Autor je (ostatně dodnes) nabitý pozitivním životním elánem. Se stejným optimismem, s nímž vylíčil svůj dobrodružný přechod hranice a uvěznění, zaznamenává těžké osudy mnohdy až bědných lidí, jež na své pouti poválečným Sovětským svazem poznal. Sibiřský tábor v jeho podání připomíná pionýrský život kanadských lovců. Osobitý půvab textu dodává především Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a neochvějné upřímnosti.

Nositel Nobelovy ceny Elias Canetti (1905–1994) se ve svém eseji zabývá pěti lety nesnadného milostného vztahu Franze Kafky k jeho snoubence Felici Bauerové. Stopuje v něm tvůrčí a životní směřování slavného pražského rodáka v kritickém období první světové války, včetně způsobu, jakým se odrazilo v jeho literárním díle. Účast na pečlivé analýze Kafkovy korespondence je pro čtenáře čímsi bolestným a povznášejícím zároveň. Do těchto intimních sfér jako bychom nikdy neměli vstoupit, a přece se ocitáme ve fascinujícím prostoru: přizváni do záhybů jedné podivuhodné lidské povahy, jejích snažení a obav, proher i satisfakcí, úniků a dvojakých gest, nacházíme se také blíž světlu nad touto zvláštní vnitřní krajinou. Kafkova nutkavá potřeba naplno se před sebou samým rozevřít – a jeho touha po bytosti schopné jeho svět sdílet – takové světlo bezesporu zažíhá. Tento Kafkův dar Canetti přesvědčivě vystihl a nabídl nám přitom čtenářský zážitek, který je rovněž stvrzením jeho vlastního literárního věhlasu. Esej Druhý proces byl poprvé otištěn v roce 1968 v časopise Neue Rundschau. Od roku 1975 vychází v souboru Canettiho esejů Svědomí slov, takže byl i součástí českého vydání tohoto titulu (TORST 1992). Nakladatelství PROSTOR jej nyní nabízí samostatně v novém překladu Violy Fischerové a s doslovem Jiřího Stromšíka.