Prostor strana 48 z 62

„Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala,“ napsala si Vlasta Lavalová 17. června 1942 na jeho první stránku. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá „zámecká“ slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin – rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .

V rozporu s tím, co se o Češích obvykle traduje – že jsou praktičtí, obezřetní a spíše přízemní –, zde existuje kupodivu značný počet romantiků: dobrodruhů, cestovatelů a následovatelů velkých ideálů. Potvrzuje to i neuvěřitelný příběh Josefa Bureše, muže, který jako osmnáctiletý překročil bez dokladů, ukryt v konstrukci nákladního vlaku, ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem. „Žil jsem v ideálech a věřil jsem, že je to stát nejspravedlivější pro prostého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Uvěznili mě, obvinili ze špionáže a odsoudili. Žil jsem v hrůzných podmínkách v sovětském vězení a potom ve vyhnanectví na Sibiři. Napsal jsem o tom příběh a chtěl bych ho vydat...“ napsal v průvodním dopise k rukopisu své knížky. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, poté dva roky vyhnanství „v kruté, ale přitom překrásné Sibiři“. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dva roky neustálým stěhováním, marným hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií poznamenanými strachem, aby se nemusel stát sovětským občanem a aby se mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky přitom nejsou drsnou a chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a táborech. Autor je (ostatně dodnes) nabitý pozitivním životním elánem. Se stejným optimismem, s nímž vylíčil svůj dobrodružný přechod hranice a uvěznění, zaznamenává těžké osudy mnohdy až bědných lidí, jež na své pouti poválečným Sovětským svazem poznal. Sibiřský tábor v jeho podání připomíná pionýrský život kanadských lovců. Osobitý půvab textu dodává především Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a neochvějné upřímnosti.

Monografie německého literárního kritika a předního odborníka na život a dílo Thomase Bernharda, jednoho z nejvýraznějších autorů minulého století, jehož dílo je významem srovnatelné s literárním odkazem Beckettovým nebo Joyceovým.Hoell postupuje chronologicky – od roku 1931, kdy se Thomas Bernhard narodil v klášterní nemocnici sv. Alžběty v holandském Heerlenu (jeho matka se tam uchýlila z Rakouska ze strachu před ostudou kvůli nemanželskému dítěti), přes nelehké dětství, válečnou zkušenost, těžkou plicní chorobu, kvůli níž strávil mnoho měsíců v nejrůznějších nemocnicích a sanatoriích, kde posléze začal psát první příspěvky pro salcburský deník, až po dráhu uznávaného i zavrhovaného básníka, prozaika a dramatika.

„Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala,“ napsala si Vlasta Lavalová 17. června 1942 na jeho první stránku. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá „zámecká“ slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin – rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .

Nositel Nobelovy ceny Elias Canetti (1905–1994) se ve svém eseji zabývá pěti lety nesnadného milostného vztahu Franze Kafky k jeho snoubence Felici Bauerové. Stopuje v něm tvůrčí a životní směřování slavného pražského rodáka v kritickém období první světové války, včetně způsobu, jakým se odrazilo v jeho literárním díle. Účast na pečlivé analýze Kafkovy korespondence je pro čtenáře čímsi bolestným a povznášejícím zároveň. Do těchto intimních sfér jako bychom nikdy neměli vstoupit, a přece se ocitáme ve fascinujícím prostoru: přizváni do záhybů jedné podivuhodné lidské povahy, jejích snažení a obav, proher i satisfakcí, úniků a dvojakých gest, nacházíme se také blíž světlu nad touto zvláštní vnitřní krajinou. Kafkova nutkavá potřeba naplno se před sebou samým rozevřít – a jeho touha po bytosti schopné jeho svět sdílet – takové světlo bezesporu zažíhá. Tento Kafkův dar Canetti přesvědčivě vystihl a nabídl nám přitom čtenářský zážitek, který je rovněž stvrzením jeho vlastního literárního věhlasu. Esej Druhý proces byl poprvé otištěn v roce 1968 v časopise Neue Rundschau. Od roku 1975 vychází v souboru Canettiho esejů Svědomí slov, takže byl i součástí českého vydání tohoto titulu (TORST 1992). Nakladatelství PROSTOR jej nyní nabízí samostatně v novém překladu Violy Fischerové a s doslovem Jiřího Stromšíka.

Monografie německého literárního kritika a předního odborníka na život a dílo Thomase Bernharda, jednoho z nejvýraznějších autorů minulého století, jehož dílo je významem srovnatelné s literárním odkazem Beckettovým nebo Joyceovým.Hoell postupuje chronologicky – od roku 1931, kdy se Thomas Bernhard narodil v klášterní nemocnici sv. Alžběty v holandském Heerlenu (jeho matka se tam uchýlila z Rakouska ze strachu před ostudou kvůli nemanželskému dítěti), přes nelehké dětství, válečnou zkušenost, těžkou plicní chorobu, kvůli níž strávil mnoho měsíců v nejrůznějších nemocnicích a sanatoriích, kde posléze začal psát první příspěvky pro salcburský deník, až po dráhu uznávaného i zavrhovaného básníka, prozaika a dramatika.

Nositel Nobelovy ceny Elias Canetti (1905–1994) se ve svém eseji zabývá pěti lety nesnadného milostného vztahu Franze Kafky k jeho snoubence Felici Bauerové. Stopuje v něm tvůrčí a životní směřování slavného pražského rodáka v kritickém období první světové války, včetně způsobu, jakým se odrazilo v jeho literárním díle. Účast na pečlivé analýze Kafkovy korespondence je pro čtenáře čímsi bolestným a povznášejícím zároveň. Do těchto intimních sfér jako bychom nikdy neměli vstoupit, a přece se ocitáme ve fascinujícím prostoru: přizváni do záhybů jedné podivuhodné lidské povahy, jejích snažení a obav, proher i satisfakcí, úniků a dvojakých gest, nacházíme se také blíž světlu nad touto zvláštní vnitřní krajinou. Kafkova nutkavá potřeba naplno se před sebou samým rozevřít – a jeho touha po bytosti schopné jeho svět sdílet – takové světlo bezesporu zažíhá. Tento Kafkův dar Canetti přesvědčivě vystihl a nabídl nám přitom čtenářský zážitek, který je rovněž stvrzením jeho vlastního literárního věhlasu. Esej Druhý proces byl poprvé otištěn v roce 1968 v časopise Neue Rundschau. Od roku 1975 vychází v souboru Canettiho esejů Svědomí slov, takže byl i součástí českého vydání tohoto titulu (TORST 1992). Nakladatelství PROSTOR jej nyní nabízí samostatně v novém překladu Violy Fischerové a s doslovem Jiřího Stromšíka.

V rozporu s tím, co se o Češích obvykle traduje – že jsou praktičtí, obezřetní a spíše přízemní –, zde existuje kupodivu značný počet romantiků: dobrodruhů, cestovatelů a následovatelů velkých ideálů. Potvrzuje to i neuvěřitelný příběh Josefa Bureše, muže, který jako osmnáctiletý překročil bez dokladů, ukryt v konstrukci nákladního vlaku, ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem. „Žil jsem v ideálech a věřil jsem, že je to stát nejspravedlivější pro prostého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Uvěznili mě, obvinili ze špionáže a odsoudili. Žil jsem v hrůzných podmínkách v sovětském vězení a potom ve vyhnanectví na Sibiři. Napsal jsem o tom příběh a chtěl bych ho vydat...“ napsal v průvodním dopise k rukopisu své knížky. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, poté dva roky vyhnanství „v kruté, ale přitom překrásné Sibiři“. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dva roky neustálým stěhováním, marným hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií poznamenanými strachem, aby se nemusel stát sovětským občanem a aby se mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky přitom nejsou drsnou a chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a táborech. Autor je (ostatně dodnes) nabitý pozitivním životním elánem. Se stejným optimismem, s nímž vylíčil svůj dobrodružný přechod hranice a uvěznění, zaznamenává těžké osudy mnohdy až bědných lidí, jež na své pouti poválečným Sovětským svazem poznal. Sibiřský tábor v jeho podání připomíná pionýrský život kanadských lovců. Osobitý půvab textu dodává především Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a neochvějné upřímnosti.

V rozporu s tím, co se o Češích obvykle traduje – že jsou praktičtí, obezřetní a spíše přízemní –, zde existuje kupodivu značný počet romantiků: dobrodruhů, cestovatelů a následovatelů velkých ideálů. Potvrzuje to i neuvěřitelný příběh Josefa Bureše, muže, který jako osmnáctiletý překročil bez dokladů, ukryt v konstrukci nákladního vlaku, ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem. „Žil jsem v ideálech a věřil jsem, že je to stát nejspravedlivější pro prostého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Uvěznili mě, obvinili ze špionáže a odsoudili. Žil jsem v hrůzných podmínkách v sovětském vězení a potom ve vyhnanectví na Sibiři. Napsal jsem o tom příběh a chtěl bych ho vydat...“ napsal v průvodním dopise k rukopisu své knížky. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, poté dva roky vyhnanství „v kruté, ale přitom překrásné Sibiři“. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dva roky neustálým stěhováním, marným hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií poznamenanými strachem, aby se nemusel stát sovětským občanem a aby se mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky přitom nejsou drsnou a chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a táborech. Autor je (ostatně dodnes) nabitý pozitivním životním elánem. Se stejným optimismem, s nímž vylíčil svůj dobrodružný přechod hranice a uvěznění, zaznamenává těžké osudy mnohdy až bědných lidí, jež na své pouti poválečným Sovětským svazem poznal. Sibiřský tábor v jeho podání připomíná pionýrský život kanadských lovců. Osobitý půvab textu dodává především Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a neochvějné upřímnosti.

Nositel Nobelovy ceny Elias Canetti (1905–1994) se ve svém eseji zabývá pěti lety nesnadného milostného vztahu Franze Kafky k jeho snoubence Felici Bauerové. Stopuje v něm tvůrčí a životní směřování slavného pražského rodáka v kritickém období první světové války, včetně způsobu, jakým se odrazilo v jeho literárním díle. Účast na pečlivé analýze Kafkovy korespondence je pro čtenáře čímsi bolestným a povznášejícím zároveň. Do těchto intimních sfér jako bychom nikdy neměli vstoupit, a přece se ocitáme ve fascinujícím prostoru: přizváni do záhybů jedné podivuhodné lidské povahy, jejích snažení a obav, proher i satisfakcí, úniků a dvojakých gest, nacházíme se také blíž světlu nad touto zvláštní vnitřní krajinou. Kafkova nutkavá potřeba naplno se před sebou samým rozevřít – a jeho touha po bytosti schopné jeho svět sdílet – takové světlo bezesporu zažíhá. Tento Kafkův dar Canetti přesvědčivě vystihl a nabídl nám přitom čtenářský zážitek, který je rovněž stvrzením jeho vlastního literárního věhlasu. Esej Druhý proces byl poprvé otištěn v roce 1968 v časopise Neue Rundschau. Od roku 1975 vychází v souboru Canettiho esejů Svědomí slov, takže byl i součástí českého vydání tohoto titulu (TORST 1992). Nakladatelství PROSTOR jej nyní nabízí samostatně v novém překladu Violy Fischerové a s doslovem Jiřího Stromšíka.

Kniha předního českého historika v oboru současných dějin obsahuje historickou analýzu revolučního dění na sklonku roku 1989 (1. díl), na kterou bezprostředně navazuje rozbor přechodného období od ledna do parlamentních voleb v červnu 1990 (2. díl). Hlavními fenomény zkoumání jsou mocenská strategie nastupující elity, vyjednávání s představiteli "starého režimu" o změně politického systému, názorová diferenciace uvnitř Občanského fóra a komunikace mezi nově vytvořenými mocenskými ohnisky. Kniha obdržela cenu Litera za nejlepší knihu roku 2003 a na jejím základě vznikl r. 2006 stejnojmenný dokument ČT.

Ve své knize si autor všímá mohutných trendů rodící se epochy, změn v organizaci a hodnocení práce a jejich vlivu na rodinu, přátelství, společenství a osobní život. Logika knihy je přímočará. Svět se proměňuje závratnou rychlostí. Vstupujeme do doby stejně převratné, ne-li převratnější, než byla průmyslová revoluce. Nové ekonomické vztahy nabízejí bezprecedentní příležitosti, rozšiřují výběr úžasných obchodů, výrobků, dobrých investic a skvělých míst pro lidi se správným talentem a zkušeností. Nikdy předtím nemělo tak velké množství lidí tak snadný přístup k tolika možnostem. Někteří z nás začínají být mimořádně bohatí, většina je na tom lépe v tom, co si může koupit. Konkurence je však ostřejší, pracovní místa jsou méně jistá, naše příjmy hůře předvídatelné, prohlubuje se nerovnost ve výdělcích a bohatství a společnost se začíná rozdělovat. Kdo si chce udržet dobré postavení, musí více hodin a intenzivněji pracovat, takže mu nezbývá čas ani energie na ostatní stránky života. Není to ďábelská intrika ani past poťouchle nastražená zlými korporacemi a nenasytnými kapitalisty. Jsme to my sami, kdo v roli spotřebitelů a zákazníků toto kolo roztáčíme do vysokých obrátek. Jsme to my, kdo stojíme před volbou podobné té, před níž stáli naši předci před zhruba sto lety: jak užívat bohatství, které nám nová ekonomika nabízí, a uchovat si přitom svou vlastní identitu, lidskou tvář a důstojnost. Které hodnoty zvolíme a jaký život si přejeme pro sebe, pro své děti a pro společnost?

V centru této knížky je deník, který si v prosinci 1944 začala psát čtrnáctiletá Katka Bárkányová v pracovním koncentračním táboře Glöwen u Wittenbergu. Deník psaný formou dopisů otci, kterého viděla naposledy na osvětimské rampě v červnu téhož roku a o němž byla přesvědčena, že se s ním po válce setká. Smutnou skutečnost o smrti matky, s níž byla do srpna 1944 vězněna v koncentračním táboře Riga-Kaiserwald vícemeně tušila, ale nepřipouštěla si ji. Tlumočnice, překladatelka a filmová novinářka Kateřina Pošová doplnila své autentické zápisky, které v šedesátých letech přeložila z maďarštiny do češtiny, vzpomínkami na dětství i na to, co následovalo po válce. Kniha Jsem, protože musím... vznikla na základě rozhovoru s filmovou publicistkou Pavlou Frýdlovou. V životním příběhu Kateřiny Pošové se jako v zrcadle odráží většina událostí, které se kolem nás odehrály od třicátých let minulého století

Esej francouzské filozofky přináší ojediněle fundovaný výklad fenoménu dandysmu i zasvěcené portréty jeho hlavních představitelů. Autorka líčí životní postoje a styl takových osobností, jakými byli Brummell, Baudelaire, Byron, Wilde či Barbey d´Aurevilly, a současně odhaluje kořeny vzniku tohoto ojedinělého, ale pro 19. století podstatného jevu, jenž vytvářel estetické koncepce životních zevnějšků, postojů i způsobu komunikace a současně byl i vzpourou proti banalizaci každodenního života a pravidlům jeho uzavřené morálky. Filozofický rys dandyovského pochybování je pak druhým tématem této ojedinělé studie: dandy se snaží překlenout nejistotu moderního světa svým zevnějškem, vlastní každodenní konstrukcí sebe sama jako ojedinělého a zásadního díla. Coblenceová odkrývá, jak emblematická figura módy souvisí s uměním, a poukazuje i na mnohé, zatím často opomíjené vztahy mezi romantikou a modernou.