Prostor strana 45 z 48

Průlomové dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu se zaměřuje na klíčové otázky spojené s kolonialismem a zároveň nabízí neobyčejný pohled na život a zrání chlapce Júsufa na počátku 20. století v Tanzanii, kam postupně začíná pronikat evropská moc. Román odkrývá na jedné straně tamní drsný svět, jeho složité mocenské a ekonomické vztahy i neúprosnou každodenní realitu obyčejných, nemajetných lidí, na druhé straně je také úchvatným obrazem divoké, exotické krajiny, jejích obyvatel, historie a kultury. Název románu nikoli náhodou odkazuje k náboženské tematice a motivům, které v díle silně rezonují a dodávají mu nadčasový rozměr. Hlavní postava Júsuf je ve dvanácti letech prodán svým otcem jako splátka dluhu bohatému arabskému obchodníku Azízovi. Z prostého života na venkově je vržen do složitého městského prostředí východní Afriky – tavicího kotle různých ras, národností a jazyků. Sledujeme jeho účast na obchodní výpravě do vnitrozemí, která je nucena čelit nepřátelství místních kmenů, divoké zvěři a obtížnému terénu. Spolu s Júsufem nás autor provádí jedinečnou, a přesto i obecně lidskou zkušeností, jejíž milníky v podobě bezstarostného dětství, složitého dospívání, nečekaného přátelství, lásky i krutého vystřízlivění budou aktuální v každé době, kultuře a společnosti.

Životem usmýkaná Anatolie Sevojancova se chystá na smrt. Nepochybuje, že má nevyléčitelnou nemoc a že to s ní půjde rychle. Osud však pro ni má připravenou úplně jinou cestu… Podmanivý příběh o lásce a smrti se odehrává vysoko v horách ve starobylé kamenné vesnici Maran, kterou s vnějším světem spojuje pouze zastaralý telegraf a strmá cesta. V chátrajících domcích zůstává jen třináct stařen a osm starců, kteří nechtěli opustit hroby svých blízkých a odejít do nížiny. Jejich životy se odvíjejí v souladu s přírodou a prastarými tradicemi. Své místo tu mají sny, věštby, zázraky i prokletí. Do tohoto uzavřeného světa pronikají události bouřlivého dvacátého století – velké řeže, revoluce, hladomor a války, jež poznamenávají osudy jednotlivců i celé vesnice. Arménská autorka Narine Abgarjanová propojuje reálné s magickým a s jemným humorem a nesmírnou něhou vypráví univerzální příběh o tom, že láska vždy vítězí nad smrtí. A že zázraky se dějí. A že na ně nikdy není pozdě... Román Tři jablka spadlá z nebe získal prestižní ruskou literární cenu Jasná Poljana, byl přeložen do 14 jazyků a dosáhl mezinárodního úspěchu.

Tato kniha se pokouší přinést hlubší vhledy a seriózní informace o současném dění v české sociální demokracii, o jejích dějinách, ideových základech a perspektivách v mezinárodním srovnání. konfrontuje názory, postoje i osobní vztahy tří předsedů ČSSD a zároveň premiérů - Miloše Zemana. Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse a přináší také portréty těchto osobností z pera známých českých politických komentátorů.

Děj humorné movely je zasazen do redakce inzertních novin Pražský den, kterou řídí jejich majitel Schauer. Redakce má jen málo zaměstnanců a v podstatě prosperuje, každý se ale snaží, co to dá, aby vynikl. Hlavní postavou se vbrzku stává vychrtlý obrýlený intelektuál se zelenou pletí žijící stále s přepečlivou maminkou Jiří Šourek. Právě on, v zoufalství, čím a jak oživit kulturní rubriku, dostane do rukou dopis, který napsala ministru Rosenheimovi jeho milenka. Vzpomíná na příjemně strávenou dovolenou s ženatým ministrem. Jiří udělá z dopisu zprávu dne - a spouští tím celý řetězec skandálních odhalení, komických situací i osudových přehmatů...

Téma takzvaného retribučního soudnictví patří k nejméně probádaným a také nejméně známým v obecném českém povědomí. Jeho smyslem mělo být potrestání nacistických zločinců, jejich přisluhovačů, zrádců, kolaborantů, udavačů apod., zkrátka těch, kteří se na území státu v souvislosti s nacistickou okupací země vážně provinili. Celkem bylo u 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích souzeno přes 40 tisíc lidí a odsouzeno přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti. Po uvedení obecných souvislostí vzniku velkého retribučního dekretu mapuje autorka nejprve tzv. lidovou spravedlnost na Královéhradecku, tj. bezprostřední poválečnou "lidovou" odplatu, projevy násilí a spontánní vyrovnávání účtů s vinnými i nevinnými, zřizování internačních táborů a vyšetřování obviněných. Poté přechází k ustavení a samotné činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945-1948. Před zrakem čtenáře posléze vystupují především osudy konkrétních lidí, Čechů i Němců, od pouhých členů zločineckých organizací a drobných udavačů přes příběhy skutečně velkých zločinců až k případům lidí nespravedlivě obviněných. Jednotlivé příběhy a kauzy jsou zajímavé jak z individuálního, lidského hlediska, tak tím, že charakterizují dobu a společnost, v níž se odehrály. Autorce se podařilo též odkrýt a uceleným způsobem zpracovat několik neznámých témat. Předně jsou to ženské koncentrační a pracovní tábory ve východních Čechách, respektive příběhy jejich dozorkyň a vězeňkyn. Stejně uceleně a poutavě zpracovala také osudy členů služebny hradeckého gestapa nebo příběh odbojové skupiny kolem Karla Hlaváčka. Pozoruhodné je i její líčení komunisty obnovených retribucí v březnu až prosinci 1948. Navzdory tomu, že byly mimořádné lidové soudy personálně obměněny a vystaveny velkému ideologickému a politickému tlaku, většina východočeských soudců si uchovala nezávislost a čisté svědomí, na což někteří později bohužel doplatili.

Kniha se zabývá jedním z nejožehavějších problémů současnosti, který může mít dalekosáhlé následky pro budoucnost Země: změnou klimatu způsobenou lidskou činností. Nabízí jednoduché metody, jež čtenáři pomohou zorientovat se ve spleti protichůdných tvrzení přicházejících z médií. Dává praktický návod, jak i bez odborných znalostí porozumět klimatologickým, ekonomickým a bezpečnostním tématům nynější vědecké i veřejné diskuse. Autor je středoškolský učitel, má proto nejlepší předpoklady podat složité téma přístupnou a zábavnou formou. Vede čtenáře k formování vlastního postoje k věci, nezastírá však své stanovisko, ke kterému se dopracoval pečlivým studiem dostupných informací.Jestli jste na tom jako většina lidí, máte už tahanic okolo globálního oteplování plné zuby. Zdá se, že je jednodušší nechat obě strany, ať si to vyříkají, a počkat, až se vše vyjasní. Ale co když nemáme dost času na to, abychom zjistili, kdo má pravdu?V knize Hrozí nám globální oteplování? nám Greg Craven předkládá nástroje, které nám pomůžou, aniž bychom se museli předem rozhodnout, která strana má pravdu. Nezaměřuje se na to, co si myslet o globálním oteplování, ale jak o něm přemýšlet, abychom došli k vlastnímu závěru a nemuseli jen poslouchat, co tvrdí ostatní.Pravda je, že ať věříme čemukoli, můžeme se mýlit. Takže jaký omyl byste riskovali raději: potenciální poškození ekonomiky podle skeptiků, anebo otřesy, kterými nás straší aktivisté? Které riziko je přijatelnější: riziko jednání, anebo nečinnosti? Rozhodnutí je na vás a tato kniha vám pomůže k němu dospět.

Deníky Moniky Pajerové z let 1980–1990 přinášejí autentické svědectví o společenských a politických poměrech za normalizace, o opatrném politickém tání v závěru let osmdesátých a pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989. Setkáváme se v nich s celou řadou osobností českého disentu a lidí svobodomyslně smýšlejících, kteří buď byli nuceni emigrovat, anebo se po svém museli vyrovnávat s panujícími poměry. Zvlášť výrazné místo v autorčiných deníkových záznamech zaujímá líčení událostí roku 1989, protirežimních demonstrací, role studentů v sametové revoluci, k jejichž nejvýraznějším představitelům a mluvčím sama patřila. Autorčiny zápisky však zachycují celkovou atmosféru tehdejší doby, chování lidí a jejich životní – politická i čistě soukromá – dilemata. Právě v deníku jako žánru nejintimnějším můžeme poznávat danou dobou nejbezprostředněji.

Povídkový soubor Autodafé spojuje sebereflexe, sebeironie, hravost, parodie a hlavně bohaté příběhy velkého života. Kdo by chtěl alespoň poznat, kde je Taboriho vyprávění více osobní než faktické povahy, ten je odkázán na mimoliterární doklady (rozhovory, proslovy, články, recenze). Pohybujeme se v širokém rozpětí mezi kavárnou a koncentrákem, chodíme zadními schodišťmi historie. Pohlédneme-li na fotografii rodiny Taboriových z časů budapešťské idyly, kde ještě otce a příbuzné nestačil vymazat holocaust, počíná si autor v líčení osudů svých příbuzných právě jako šikovný fotograf. Motivů z této autobiografické povídky Tabori využil v jedné ze svých her (nebo využil motivů ze hry ve své autobiografii?). Jeden z recenzentů dramatikových vzpomínek trefně připomíná Taboriho výrok, že jeho nejmilejší autobiografií je ta od André Malrauxe nazvaná Antimémoires – z jednoho prostého důvodu: totiž že autor lhal. Autorův životní příběh nejenže určuje jeho texty, ale je i podmínkou pro jejich recepci. Své práce píše až na výjimky anglicky a do němčiny je už tradičně překládá Ursula Grützmacher-Taboriová. Angličtinu si jako primární vyjadřovací Tabori zvolil během emigrace ve Velká Británii a Spojených státech, za mateřštinu však označuje maďarštinu; o němčině pak mluví jako o „jazyku tet a strýců“. Přestože výchozím jazykem Taboriho textů je angličtina, jazykem jejich primární recepce je němčina; od roku 1971 totiž nebyla většina jeho prací v anglickém originále vůbec publikována. Vzpomínky kosmopolitního dramatika sice nepřinášejí nic epochálně nového, žádné velké a moudré bilancování, v tom je ale právě jejich moudrost. Jsou krásným záznamem života člověka, jehož humor vázne v krku, jenž rozumí ráně i noži. Navíc jejich autor žije a pracuje dál, s dalším životem vznikají další vzpomínky.

Úspěšná holandská autorka tentokrát zvolila netradiční způsob vyprávění zapeklité rodinné historie. Postupně odhalované jednotlivé střípky příběhu prolínají celou knihou do celistvého obrazu zachycujícího v hlavní dějové linii milostný příběh studentů Katy a Stefana. Při jejich sbližování vyjde najevo až bizarní skutečnost: Stefanova matka za války ukrývala shodou okolností Katina otce, maďarsko-židovského cellistu Jana. Je dost dobře možné, že Jan je nejenom otcem Katy, ale i Stefana... Složité vztahy postav komorního příběhu zrcadlí Tessa de Loo ve velmi originální a strhující próze, která již okouzlila čtenáře i čtenářky v mnoha evropských zemích.

Kanadský historik a politolog Gordon Sklilling, jeden z předních západních odborníků na komunismus, je znám svým celoživotním vztahem k Československu. Byl očitým svědkem příjezdu německé okupační armády v roce 1939, osobně zažil poměry po únoru 1948 i sovětskou okupaci v roce 1968. Po vystoupení Charty 77 aktivně podporoval československý disent a svůj zájem o naši zemi projevuje i nadále. Kniha obsahuje množství vzpomínek na události a osobnosti, s nimiž se Skilling setkával, ale i řadu závažných teoretických postřehů o specifickém vývoji komunismu v jednotlivých zemích.