Prostor strana 45 z 62

Sedm vznešených Benátčanek různého věku a s různými životními zkušenostmi se sejde v domě jedné z nich, mladé vdovy Leonory, aby spolu hovořily o všech možných aspektech svých životů, a to jak čistě teoreticky, tak na základě konkrétních zážitků. Hlavním tématem jejich rozhovorů je nepřátelství mužů vůči ženám. Celý dialog je stylizován do duchaplné hry na soudní přelíčení, kdy ženy jsou v rolích žalobce, obhájce i soudce a obvinění jsou muži. Moderata Fonte se snaží dokázat, že žena má stejné vrozené schopnosti jako muž a za předpokladu stejného vzdělání a výchovy může dokonce prokázat i svou nadřazenost. Tato explicitně vyjádřená touha po rovnoprávnosti je v kontextu renesanční literatury značně originální. Pro dnešního čtenáře je kniha rovněž cenným svědectvím o renesanční ženě z urozených kruhů, odhalujícím jak její roli společenskou, tak její soukromý život s důrazem na touhy, záliby, vkus i ambice.

Autor se ve svém románu zabývá nacistickou minulostí Německa, která se přes individuální osudy prolíná se současností. Napínavý příběh hlavního hrdiny je zároveň cestou k vlastní identitě.

Román o nacistickém teroru a českém odboji za protektorátu vyšel poprvé v německém exilovém časopise v Londýně na pokračování od léta 1943 do jara 1944 a jeho autorem je německy píšící spisovatel a novinář, rodák z moravského Šafova Ludwig Winder. Jeho děj počíná dnem, kdy do Prahy vjíždějí 15. března 1939 německé tanky. Poctivý český úředník Josef Rada si toho však pro samé sestavování tarifů téměř nevšimne. Teprve později, když nacisté odvlečou jeho syna do koncentračního tábora, začíná Rada spolupracovat s kolegy, kteří působí v odboji. Výsledkem jsou zdařilé sabotáže na dráze, jež znesnadňují německým vojskům přesun do Ruska. Netrvá ovšem dlouho, a Rada se svou ženou a dalšími odbojáři se sejdou v cele smrti. Na počátku se čtenář setkává s nehrdinnou, nevýbojnou, nevýznamnou postavou, která je upřímně oddána na jedné straně svým úředním povinnostem, na druhé straně roli ochránce a živitele rodiny. Klíčový moment románu nastává, když hlavní hrdina nahlédne, že jsou situace, kdy i ochranu vlastní rodiny může ve skutečnosti provádět jen tehdy, převezme-li odpovědnost za dění ve větším celku, třebaže tím to, co chce bezprostředně chránit, ohrozí. Manželka, syn i synova přítelkyně, kolegové v úřadě - všichni za vypjaté situace opouštějí své role hospodyněk, nadějných studentů medicíny, vášnivých zahrádkářů, a i když je Ludwig Winder na poslední stránce knihy přenechává popravčí četě, zakoušíme radost nad tím, že "dobrá věc se podařila" a člověk neselhal, že lidé v sobě v krajních momentech nacházejí sílu, která se v poklidných dobách zdá nedosažitelná.

Tento unikátní rukopis - inspirovaný Petrovým nejoblíbenějším spisovatelem Julesem Vernem - zaujme jak napínavou zápletkou se šťastným koncem, tak bohatou fantazií, vírou v dobro a spravedlnost i bohatým, v mnohém zvláštním jazykem. A přirozeně tragickým osudem svého autora. Autorem předmluvy je Arnošt Goldflam.

Román o nacistickém teroru a českém odboji za protektorátu vyšel poprvé v německém exilovém časopise v Londýně na pokračování od léta 1943 do jara 1944 a jeho autorem je německy píšící spisovatel a novinář, rodák z moravského Šafova Ludwig Winder. Jeho děj počíná dnem, kdy do Prahy vjíždějí 15. března 1939 německé tanky. Poctivý český úředník Josef Rada si toho však pro samé sestavování tarifů téměř nevšimne. Teprve později, když nacisté odvlečou jeho syna do koncentračního tábora, začíná Rada spolupracovat s kolegy, kteří působí v odboji. Výsledkem jsou zdařilé sabotáže na dráze, jež znesnadňují německým vojskům přesun do Ruska. Netrvá ovšem dlouho, a Rada se svou ženou a dalšími odbojáři se sejdou v cele smrti. Na počátku se čtenář setkává s nehrdinnou, nevýbojnou, nevýznamnou postavou, která je upřímně oddána na jedné straně svým úředním povinnostem, na druhé straně roli ochránce a živitele rodiny. Klíčový moment románu nastává, když hlavní hrdina nahlédne, že jsou situace, kdy i ochranu vlastní rodiny může ve skutečnosti provádět jen tehdy, převezme-li odpovědnost za dění ve větším celku, třebaže tím to, co chce bezprostředně chránit, ohrozí. Manželka, syn i synova přítelkyně, kolegové v úřadě - všichni za vypjaté situace opouštějí své role hospodyněk, nadějných studentů medicíny, vášnivých zahrádkářů, a i když je Ludwig Winder na poslední stránce knihy přenechává popravčí četě, zakoušíme radost nad tím, že "dobrá věc se podařila" a člověk neselhal, že lidé v sobě v krajních momentech nacházejí sílu, která se v poklidných dobách zdá nedosažitelná.

Vypravěčem Handkovy prózy je samotář provozující hostinec v někdejší klášterní zahradě. Příběh, odehrávající se v současnosti, začíná ve chvíli, kdy do hostince dorazí Don Juan – nikoli však takový, jak ho známe z literární tradice, nýbrž jako ten, kdo je na útěku, jako otec, který ztratil své dítě, a jako postava sice zcivilněná, přesto však magická. Svému hostiteli líčí příběh svých posledních sedmi dnů, které strávil postupně v Gruzii, Damašku, Maroku, Norsku, Holandsku a nakonec v nějaké zemi beze jména. Třebaže příběh je redukován na určité momentky, toto zdánlivé ochuzení na druhé straně dává celému vyprávění zvláštní přeludnost. Don Juan, jenž se bez vysvětlení, znenadání ocitá ve 20. století, je autorem „přeinterpretován“: nikoli svůdce, nýbrž spíše bloudící a hledající, jenž je nadán jasnozřivostí, kterou možná na okamžik propůjčuje i druhým. Vždy však stojí vůči druhým v odstupu, a to v takové míře, že mnohé by nakonec mohlo být i jen jeho představou, fikcí, iluzí – stejně jako iluzí by mohl být i Don Juan oné dlouhé kulturní tradice. Handkova próza nedává žádná řešení, odmítá odpovídat – stejně jako Don Juan sám – na otázky, ale právě proto je čtenářsky velmi vděčná: svůdnost Dona Juana přešla do nedořečenosti, která ho vytrhla z postavy modelu a vrátila mu nejednoznačnost.

Soukromý učenec Koller přišel před šestnácti lety v důsledku psího pokousání ve vídeňském Turkeschanzparku o levou nohu a od té doby pracuje na studii o fyziognomice. Krátce po amputaci se seznámil s takzvanými konzumenty levných jídel, kteří si ve Vídeňské veřejné jídelně vždy objednávají to nejlevnější jídlo. Když se Koller jednoho dne nevydá na procházce do Wertheimsteinova parku – tak jako vždy – „ke starému jasanu, nýbrž ke starému dubu“, zažije „osvícení“, z něhož vytěží čtyři kapitoly pro svou studii. Tyto čtyři kapitoly pak představuje vypravěči textu, jakémusi známému z mládí, jenže před líčením páté kapitoly Koller náhle umírá, když se nešťastnou náhodou zřítí ze schodů. Novela představuje typického pozdního Berharda: ironicky vypráví o nemožnosti dosáhnout vytčeného cíle, a to především v oblasti ducha. Ztroskotání jako univerzální metafora, jíž Bernhard uchopuje poměr člověka a světa, je i zde zasazena do tragikomických konstelací.

Esej O nomádství sociologa Michela Maffesoliho, profesora na pařížské Sorbonně, se nevrací jen k dějinám pojmu nomádství, jehož počátky tkvějí kdesi uu Nietzscheho a který se odráží později jak u Artauda, tak především u Deleuze, ale pokouší se tento jev obohatit interpretačním kontextem fenoménu bloudění, hledání, migrace, touhy neustále unikat a vystavovat se riskantním setkáním.

Román Milostný život rozvíjí příběh rozporuplného vztahu mladé ženy s o čtyřicet let starším mužem. Nadějná studentka Jaara, která dosud vedla poklidný manželský život, bezhlavě propadá kouzlu Arjeho, starého přítele a bývalého spolužáka svého otce. Nevyrovnaný a destruktivní vztah vrhá nové světlo na Jaařin předešlý život i na tajemstvím obestřenou minulost jejích rodičů. Vzrušení ze záhadného a krutého muže a nepoznaná sexuální rozkoš se mísí s ponížením, kterému ji Arje neustále vystavuje. Hrdinka se musí zbavit závislosti, pochopit, že není cesty zpět, a pokusit se najít ztracenou sebeúctu. Milostný trojúhelník Arjeho, Jaary a jejího manžela Joniho se nakonec ukáže být jen odrazem událostí, které se odehrály již před čtyřiceti lety, a ozvěnou daleko staršího talmudického příběhu.

Další zdařile vystavěný a umně napsaný román s rychle se odvíjejícím dějem a napínavou zápletkou, ostatně právě na to je čtenář u Paula Austera zvyklý. Tentokrát se jedná o příběh muže, na jehož manželství i intelektuální schopnosti vypravěč – jeho nejlepší přítel – žárlí. Poté, co muž náhle zemře, snaží se vypravěč kousek po kousku poslepovat okolnosti, které jeho smrti předcházely, ve snaze dobrat se pravdy dřív než ti, kteří případ vyšetřují, a prosadit vlastní verzi událostí. Poutavé vyprávění kombinující literární prvky psychologického románu a detektivního příběhu se dotýká přátelství a zrady, tělesné touhy a odcizení a odhaluje, jak nepředvídatelnými cestami může násilí pronikat do každodennosti lidského života.

Zřejmě nejproslulejším - nebo alespoň nejzpopularizovanějším - obdobím historie poválečných Spojených států jsou šedesátá léta: barevná éra hippies, rockových hvězd a dobývání Měsíce, ale také J. F. Kennedyho a války ve Vietnamu. Americký novinář David Halberstam však ve své rozsáhlé práci Černobílé desetiletí: Padesátá léta a Spojené státy dokazuje, že na první pohled nevýrazná etapa padesátých let je pro Ameriku i pro svět mnohem důležitější.

O tom, co všechno jeptišce Hildegardě odhalilo Boží světlo a čeho se dopátrala vlastním úsilím, lze spekulovat, ale pro ni samotnou byly vize i vlastní nadání dary Božími. Kritická biografie Barbary Beuysové jí slouží ke cti více, než mnohé dobře míněné oslavné tituly. Z plachého dítěte tu vidíme v podnětném prostředí vyrůstat intelektuálně i emocionálně vysoce nadanou ženu, inspirovanou Bohem a obrácenou k lidem. Odvážnou a výjimečně úspěšnou.

Sborník deseti studií navazuje na dvoudílnou publikaci Vítězové? Poražení? (Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Životopisná interview). Autoři sborníku, pracovníci a spolupracovníci Ústavu pro soudobé dějiny, se pokoušejí interpretovat z různých hledisek rozsáhlý materiál, který byl získán metodou tzv. orální historie v podobě desítek životopisných interview s bývalými československými disidenty a předlistopadovými komunistickými funkcionáři. Interpretace rozhovorů nejsou pouhým převyprávěním či „přestylizováním“ sdělení, která historikové získali od jednotlivých narátorů. Jejich snahou není vyprávění disidentů a komunistických funkcionářů opravovat nebo usvědčovat je z vědomě či nevědomě sdělené nepravdy a ani se nepokoušejí z rozhovorů „vytěžit“ nějaké prvoplánové generalizace. Hlavním badatelským cílem zde shromážděných interpretací je dosáhnout hlubšího pochopení sledovaných událostí nebo příběhů, respektive pokusit se přiblížit ke „komplexnosti dění“ v naší nedávné historii. Publikování deseti interpretačních studií přináší širokému okruhu odborných i laických zájemců o nejnovější historii možnost seznámit se s individualizovanými pohledy na charakter a vývoj tzv. normalizace v bývalém Československu. Čtenář se tak může mj. přesvědčit, že z různých zorných úhlů interpretace (a interpreta) lze dojít u jednoho rozhovoru k různým závěrům.

Jiří Pehe ve svém románu vypráví příběh dvou českých exulantů ve Spojených státech. Profesor i Josef jsou outsideři unikající před realitou, nezařaditelní a vykořenění. Profesor má sice za sebou úspěšnou kariéru univerzitního učitele, vzhledem k slábnoucí paměti a dezorientaci v čase si však uvědomuje, že se jí musí vzdát, stejně jako se kdysi vzdal domova a žen, které prošly bez většího otisku jeho životem. Životním zlomem je pro něj ztráta Josefa, syna jeho dávného přítele. Od okamžiku, kdy se dozví, že záhadně zmizel, se ho marně snaží nalézt, navštěvuje místa a lidi, kteří by o něm mohli podat svědectví. Ve hře je jak politické pozadí únosu, za kterým by mohla stát československá tajná policie, tak kriminální motiv – pomsta newyorského podsvětí –, možné jsou i další hypotézy. Zoufalé úsilí připadnout alespoň na nějakou stopu vede profesora k pozdní snaze Josefa pochopit a zároveň v něm vzrůstají pocity selhání, viny a zbytečnosti. Profesorova výpověď o současnosti i minulosti je prokládána Josefovými zápisky, současnost se prolíná s minulostí. Jako film se před čtenářem odvíjejí fragmenty Josefova života, vzpomínky na život v dětském domově, náhodné i trvalejší lásky, uvolněná šedesátá léta a přízračná atmosféra normalizace, jakož i útěk z vlasti a pobyt ve Spojených státech. Josef je do jisté míry alter ego starého profesora, oba spojuje touha po poznání, potřeba sebereflexe, kladení si otázek, proč tu jsme a jaký má naše existence smysl. Na rozdíl od profesora však Josef zažil rafinovaný totalitarismus, byl vystaven traumatizujícímu dilematu volby a bylo pro něj těžší uchovat si vnitřní integritu. Cítí se osamělý i ve Spojených státech, zraňuje ho, že jeho zkušenost je pro lidi vyrostlé ve svobodné zemi nesdělitelná. Až na konci románu pocítí, že je schopen zastavit se na nepřetržitém útěku a vyjít ze své ulity...

Kniha Roberta Burtona o melancholii vyšla poprvé v roce 1621 a patří k nejznámějším a nejčtenějším naučným knihám té doby. Její téma je však prastaré, jako první je pojednal již Aristotelés. V základě nauky o čtyřech temperamentech stojí teorie živlů v řecké předsókratovské filozofii a medicíně (Hippokratés, Galénos). Burtonovo zpracování je navzdory desítkám jiných zcela ojedinělé právě proto, že je skutečnou „anatomií“, tedy podrobným rozebíráním všech souvislostí daného jevu. V souladu s literárními konvencemi 17. století ovšem nejde o nějakou systematičnost v moderním slova smyslu, nýbrž o sledování a zachycení analogií, počínaje tou základní, kterou je analogie mikrokosmu a makrokosmu, resp. projekce nauky o čtyřech temperamentech do kosmického měřítka. Anatomie melancholie je dodnes velmi poutavá a čtivá: jakmile se melancholie stává základní dispozicí člověka, odráží se v něm svět, který ztratil svůj pevný řád, lidský život se ocitá na samé hranici nevyléčitelné choroby a melancholie se analogicky přenáší na celé království a vlastně na celý známý svět. Burtonův traktát však sám „melancholický“ není – snaží se čtenáře poučit i pobavit. Autor se živě zajímá o astronomii, která ještě není přísně oddělena od astrologie, populárním způsobem prezentuje myšlení, které je vlastní Shakespearovým hrdinům, zabývá se vlivem hudby na lidskou mysl apod. Burtonovo dílo je základním pramenem pro většinu následujících zpracování daného tématu.

Kniha je výborem z korespondence a deníkových záznamů básníka Jiřího Karena z období jeho totálního nasazení v Říši v letech 1942–1945. Z básníkovy pozůstalosti jej sestavil a edičně připravil Josef Ruszelák. Adresáty dopisů jsou jednak Karenovi přátelé z hradeckého gymnázia – začínající literáti Jiří Šotola, Zdeněk Rotrekl, František Lazecký –, a také jeho platonická duchovní přítelkyně Věra Lhotská. Vedle jednotlivých dopisů faráři a profesorovi, tvoří další proud korespondence dopisy rodině a příbuzným. Na korespondenci plynule navazuje Karenův deník z první dovolené z Říše a deníkové záznamy popisující konec války a útěk z Nordhausenu. V Karenových dopisech a deníkových záznamech se ocitáme přímo ve středu tehdejšího dění, bez pozdějších interpretací a posunů. Obsahují jednak celou řadu věcných, dosud málo známých informací, kupříkladu o starších ročnících pracovníků, kteří byli na práci do Říše naverbováni jako nezaměstnaní hned po okupaci, stejně jako o multikulturním prostředí pracovních lágrů, hierarchii příslušníků jednotlivých národů, o způsobu zacházení s nimi a míře jejich svobody. K tomu přistupuje řada informací a postřehů o všedním dnu totálního nasazení, práci, trávení volného času, konfliktech a společenství ve společných ubytovnách atp. Druhou rovinu knihy tvoří reflexe, způsob, jakým tehdy třiadvacetiletý Karen situaci, do níž je vržen, prožívá, zvládá a komentuje. Publikace představuje neobyčejně zajímavé, svým způsobem jedinečné svědectví o tom, co prožívali mladí Češi nasazení během druhé světové války a okupace v Říši. Je to svědectví mimořádné nejen svou autenticitou a dokumentárním charakterem, ale i schopností reflexe a literárního vyjádření.