Prostor strana 52 z 62

Děj humorné movely je zasazen do redakce inzertních novin Pražský den, kterou řídí jejich majitel Schauer. Redakce má jen málo zaměstnanců a v podstatě prosperuje, každý se ale snaží, co to dá, aby vynikl. Hlavní postavou se vbrzku stává vychrtlý obrýlený intelektuál se zelenou pletí žijící stále s přepečlivou maminkou Jiří Šourek. Právě on, v zoufalství, čím a jak oživit kulturní rubriku, dostane do rukou dopis, který napsala ministru Rosenheimovi jeho milenka. Vzpomíná na příjemně strávenou dovolenou s ženatým ministrem. Jiří udělá z dopisu zprávu dne - a spouští tím celý řetězec skandálních odhalení, komických situací i osudových přehmatů...

Co znamená nezpracovaná vina pro politickou kulturu demokratické společnosti? Tuto otázku si německá společnost dvacátého století musela položit hned dvakrát – po roce 1945 a po roce 1989. Politoložka Gesine Schwanová, která řídí Evropskou univerzitu Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou a letos kandiduje na úřad spolkového prezidenta, polemizuje ve své práci na hluboce lidské téma s naivní a falešnou představou, že nezpracovaná vina se časem – jaksi biologicky – „vyřeší“ sama. Člověk, který si nedokáže přiznat a zhodnotit vlastní podíl na nesprávných činech, neškodí – a to dlouhodobě – jen sám sobě a svému bezprostřednímu okolí (rodina, děti), ale nakonec i celé společnosti a politickému klimatu. Zamlčovaná vina totiž otřásá sebevědomím, důvěrou člověka v sebe i v druhé a v rovině společenské rozhodně ohrožuje stabilitu demokratického zřízení. Schwanová se ve svém výkladu opírá nejen o zkušenosti velkých náboženství, ale vychází i z řady děl nejrůznějších evropských myslitelů (Immanuela Kanta, Paula Ricoeura, Karla Jasperse, Sigmunda Freuda a dalších) a pracuje s bohatým historickým materiálem. Ačkoli jí za základní pramen slouží období německé třetí říše, zvolené téma úzce souvisí s jakoukoli totalitní společností, respektive s jakýmkoli přechodem od totality k demokracii. Kniha zabývající se v historickém kontextu otázkou viny či provinění a jejím významem pro kulturu demokratické země je tedy navýsost aktuální i pro současnou českou společnost.

Další svazek knižní řady Náboženské tradice světapředstavuje vývojově třetí a nejmladší náboženský systém - islám - jemuž dalo vzniknout semitské civilizační prostředí Předního východu. Autor přistupuje k islámu z pozic kulturního antropologa, který se pouští za hranice normativního islámu a pomocí empirického výzkumu se noří do hlubin islámské každodennosti. Vychází z premisy, že islám je náboženství spíše ortopraktické , které lkade větší důzar na zákonodárnou povahu zjeveného slova Božího a na naplňování zbožnosti v praktickém životě věřících.

Když dospělá žena miluje už jen svou kočku, asi s ní nebude něco v pořádku. To něco je celý svět sociální pracovnice Agáty: vyhořelý manžel, vzdalující se syn, ohrožené pracovní místo; strádání finanční i citové. Žena uvězněná v pasti na myši. Pak její kočka skočí z balkónu na dvůr – a rovněž pod Agátou se najednou rozevře propast. Svůdná propast: její kočku zachrání neznámý muž, který má v sobě temnou hloubku, jež Agátu děsí i přitahuje současně. Vášnivý vztah, jenž s ním Agáta prožije, ji zavede nejen až do odlehlých oblastí Afriky – ale hlavně do té horké a tajemné džungle, již má většina z nás v srdci.

V nejnovějším románu se Paul Aster představuje v takové podobě, na jakou jsme u něj zvyklí – jako výborný vypravěč příběhů, který využívá postupy a prvky pokleslých žánrů. Autor pracuje s motivy detektivního, špionážního, sci-fi , válečného a milostného románu, přičemž příběhy často vkládá do sebe a zároveň nenásilně rozvíjí úvahy o povaze reality a lidských dějin. Základní linii vyprávění tvoří stárnoucí nedávno ovdovělý spisovatel. Následkem dopravní nehody je upoutaný na invalidní vozík, proto žije v domě s rozvedenou dcerou Miriam a vnučkou Katyou. Přemítání o uplynulém životě se v jeho hlavě prolíná s vymýšlením příběhu.

Kniha je souborem příběhů, vzpomínek a esejistických črt, které čerpají z životních i profesních zkušeností autora. Rudolf Roden (nar. 1923) je pražský rodák, který společně se svou ženou Evou přežil Terezín i vyhlazovací tábor v Osvětimi. Po komunistickém převratu roku 1948 se mu podařilo i s manželkou uprchnout a usídlit se v Kanadě. Zde dostudoval medicínu, věnoval se lékařskému povolání a později začal provozovat soukromou psychiatrickou praxi v Montrealu, které se věnuje dodnes. Společně se svou ženou vydali svědectví o svém takřka neuvěřitelném životním příběhu v době holocaustu, které česky vyšlo v roce 2007 pod názvem Životy ve vypůjčeném čase. Ve své nové knize se Rudolf Roden neobrací jen do minulosti, nýbrž vtipně a s nadhledem glosuje i mnohé jevy naší současnosti. Jeho texty se vyznačují originalitou, humorem a tím, čemu říkáme "zdravý selský rozum". Podávají zprávu o lidské vitalitě, nezlomnosti a - navzdory všem zažitým hrůzám - o šťastném životě.

Jsou knihy, které zestárnou za rok, jiné snad nikdy – a právě práce nazvaná O povaze předsudků patří zcela jistě mezi ty druhé. Gordon W. Allport (1897–1967) učil na Harvardově univerzitě sociální vědy a psychologii. Byl jedním z prvních, kdo studoval osobnost. Ve dvaadvaceti letech se vypravil do Vídně, aby se setkal s Freudem, ovšem získal dojem, že Freud poněkud přeceňuje vliv zážitků z dětství na další život. Allportova základní teze zněla, že člověk se vyvíjí a mění i v dospělosti. Svou knihu o předsudcích, která dosud vyšla ve více než pětadvaceti vydáních, psal zároveň pro studenty psychologie, sociální psychologie a antropologie i pro širší veřejnost. Proto je přístupná a čtivá, navíc obsahuje dostatek názorných příkladů, některé z nich historicky zajímavé. Pro adepty sociálních věd tvoří stále základní orientaci, základní rámec, jak k tomuto problému přistupovat. (Mimochodem: dodnes se uděluje Allportova cena za psychologické studie, které zkoumají společenské jevy.). Na otázku předsudků se autor dívá z různých úhlů, především si však všímá toho, co je nám vrozeno a jakou roli hraje výchova, kultura, vlastní zážitky a jejich interpretace. Ve své knize popisuje mnohé příklady, které pak rozebírá. Spousta z nich už je dnes „neaktuální“, pozapomenutá, nicméně historicky zajímavá (například míra antisemitismu ve Spojených státech ještě na začátku padesátých let anebo fakt, že mnohé hotely odmítaly ubytovat hosta s židovsky znějícím jménem), jiné jsou až příliš spjaté s americkým prostředím, Evropě poněkud vzdáleným. Pokud se však pozorný čtenář zamyslí nad svým vlastním postojem a uvažováním na toto téma a rozhlédne se kolem sebe, zjistí, že lidská povaha se s místem ani časem příliš nemění a že míra předsudků je stále a všude stejná. V českém prostředí, kde po listopadu 1989 začalo přibývat „cizích skupin“ a tento trend bude patrně sílit, nám mohou Allportovy poznatky pomoci v tom, že nebudeme „objevovat“ cesty, které nikam nevedou.

Na konci dvacátého století je třeba si položit zejména otázku, jak a proč se náboženství, jako je křesťanství a jeho jednotlivá učení a církve, šířilo tak rychle a tak trvale po celém světě. Pokud jde právě o tento světový význam křesťanství v lidských dějinách, byla to především myšlenka naprosté rovnosti lidí před Bohem, která byla osvobozující ve dvojím smyslu: v rovnosti všech lidí bez rozdílu a v rovnosti před jediným a nesporným Bohem. Křesťanství je především obsaženo v duchu a činech posledních dvou tisíc let, ve vůdčích myšlenkách, uměleckých, filozofickýcha vědeckých dílech a technických skvostech architektury mnoha generací tvůrců, myslitelů, státníků a přdstavitelů církví.

Kniha obohacuje obsáhlou kafkovskou literaturu o zcela nový pohled: v centru pozornosti nestojí jako obvykle spisovatel sám, ale členové jeho rodiny, rodiče Hermann a Julie Kafkovi, jeho tři sestry i další příbuzní. Informace o nich byly dosud pro badatele zajímavé jen tehdy, pokud mohly nějakým způsobem přispět k vysvětlení nebo interpretaci Kafkova díla. Wagnerová ve své práci vychází z Kafkových deníků a dopisů, kromě toho nejenom pečlivě prostudovala archivy, především pražský policejní archiv, v němž našla mnoho zajímavých informací, ale zpovídala i pamětníky. Knížka představuje v tomto smyslu nejen přínos ke kafkovskému bádání, ale i k historii českých Židů ve spektru dějin jedné typické židovského rodiny z níž vzešel jeden z nejvýznamnějších představitelů moderní světové literatury.

Dvě novely a dvě povídky debutující autorky popisují životní zapeklitosti obyčejných lidí, často na samém okraji společnosti či společenského zájmu, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata.

Manželství hrdinky Deníku Šílené manželky, se už delší dobu rozpadá. Do této celkem banální výchozí situace autorka rozpoutá gejzír komických situací, do nichž uvrhá svoji hrdinku a její 2 dcery. Druhý román nás nechá nahlédnout do života 33leté Karolíny, která pracuje jako redaktorka časopisu v Praze a žije v malé vesnici. Domek jí padá na hlavu, její partner je stále někde pryč, přátelství s ženatým kolegou je stále hlubší a ke všemu selhaly antikoncepční pilulky. Jenže kdo je otcem?

Soubor Bernhardových nejranějších prozaických textů - většinou novinových příspěvků z let 1950 až 1956 - je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881-1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu. K těmto raným prózám je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem

Román u nás už dobře známého amerického spisovatele Paula Austera je ukázkou autorova vypravěčského umění. Stejně jako v předchozích knihách Auster dovedně spřádá příběhy jednotlivých postav a rychle plynoucí, přesvědčivý děj zároveň obohacuje o další dim

Na úsvitu moderního věku se v Itálii setkaly tisíce nadšených diváků se slavnými aviatiky a umělci, mezi nimiž nechyběli Franz Kafka, Louis Blériot, Giacomo Puccini, Glenn Curtis, Max Brod a Gabrielle D’Annunzio. Pražský rodák Peter Demetz, emeritní profesor Yaleské univerzity, se vydal v jejich stopách a zjistil, že onoho 11. září 1909 se nejen proťaly cesty Franze Kafky, Gabriela d´Annunzia a Giacoma Pucciniho, ale že se tito umělci v Brescie setkali s leteckými inženýry i odvážnými aviatiky. Demetz popisuje dobrodružnou podívanou a dění kolem letecké přehlídky včetně jejích nečekaně melodramatických příprav a zároveň rozšiřuje naše znalosti o kulturní historii. Stejně jako Kafku ho uchvacují letecká esa – Američan Glenn Curtis, Ital Mario Calderara a úřadující král oblak Louis Blériot z Francie: i oni ostatně byli umělci ve svém vlastním oboru…

Humorné a s velkým nadhledem psané poučení, jak hledat, přebírat a zvažovat, který by mohl být ten pravý – aby to nakonec dopadlo úplně jinak… Třicátnice Agáta řeší totéž, co ostatní osamělé ženy v jejím věku, jen si už připadá moc zkušená na to, aby se do vztahu vrhala bez rozmyslu. Nebo si to alespoň myslí. Skutečnost ji ale nečekaně zaskočí…

Jednoduché autentické vyprávění o neobyčejných začátcích dnes nejstaršího porevolučního klubu v Praze. Popisuje jeho vznik v roce 1990 i to, co mu předcházelo, způsob opakovaných úprav interiéru i různé potíže, s kterými se jeho provozovatelé museli potýkat. Na jedné malé společnosti tak demonstruje rozvoj raného kapitalismu v Čechách, charakterizovaného bohémským přístupem a nezkaženou živelností. Humorně referuje o zákulisí různých setkání, o pikanteriích a trapasech, kterých nikdo z nás nezůstane v běžném životě ušetřen, a o českých i světových osobnostech, které na Lávku v průběhu let zavítaly. Do úsměvně líčených peripetií zasahují starší vzpomínky, které dávají nahlédnout do duší tvůrců klubu a jejich kamarádů a mohou čtenářům připomenout i něco z vlastní minulosti.