Prostor strana 52 z 62

Franz Kafka sice nebyl nadšeným návštěvníkem kina, ale o kinematograf a filmy se zajímal jak v Praze, tak i během cest do Mnichova, Paříže či Milána. Snímky, které zhlédl, v něm zanechaly silný dojem, který se odráží v jeho korespondenci i v deníkových zápiscích. Také Max Brod se porůznu zmiňuje o Kafkově zálibě v některých filmech, z dnešního hlediska značně pochybných, jako například Bílá otrokyně, Otroci zlata nebo Ten druhý. Monografie připomíná tyto zapomenuté snímky i řadu jiných, o nichž se Kafka dovídal od sestry Ottly nebo z programů biografů, které podle svých vlastních slov se zápalem sledoval. Vybrané pasáže v Kafkově korespondenci a v denících i zápiscích z cest týkající se filmu do značné míry odkrývají jeho vnitřní rozpoložení a zasahují i vztah k Felici Bauerové. Zischlerova kniha S Kafkou do kina je objevná také novým pohledem na dějiny kinematografie: názorně seznamuje s myšlenkami o inspirativnosti filmu, s reakcemi filmových diváků i kritiků a přináší obsažné informace o snímcích zřejmě nenávratně ztracených. Autor knihy Hanns Zischler je mužem mnoha talentů: vystudoval etnografii, filozofii a srovnávací literatury, byl dramaturgem berlínské Schaubühne a režíroval na divadelních scénách v Basileji, Karlsruhe a v Berlíně. Od konce 60. let začal hrát ve filmu: zejména spolupracoval s Wimem Wendersem, ale i s Claudem Chabrolem, Jeanem-Lucem Godardem a dalšími významnými evropskými tvůrci. Jeho kniha S Kafkou do kina, která vyšla v roce 1996, získala o rok později cenu francouzských filmových kritiků za nejlepší zahraniční knihu o kinematografii a v roce 2002 podle ní autor natočil koprodukční televizní dokument.

Poslední román slavného rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) představuje doslova sumu jeho vidění světa jako by tu naposled rozehrál základní témata celého svého díla odkazující k nemilosrdné kritice současné společnosti. 2. vydání.

Téma neznámého člověka prolíná básnickou a prozaickou tvorbou Milady Součkové od konce třicátých let, kdy její zkušenost určuje zborcení idyly demokratických ideálů a idejí pokroku. Postava neznámého, anonymního jedince, jehož život se skládá z neuvěřitelně bohatého světa vroucích podrobností, vzpomínek, zkušeností a vůní, je v různých epochách moderních dějin, počínajících u Součkové rokem šestašedesátým 19. století, konfrontován s klíčovými událostmi, které pro moderního člověka představuje Historie. Tato konfrontace neznámého člověka s jakoby konkrétním, objektivním historickým okamžikem odkrývá často krutě falešnou představu o obraze dějin: rusko-japonská válka, sarajevský atentát, vznik Československa, Masarykův příjezd do Prahy, filozofický kongres v Praze na úsvitu další světové katastrofy, to vše jsou situace umožňující Součkové demytizovat tzv. objektivní historický vývoj a pokrok moderní evropské společnosti. Román, který Milada Součková dokončila roku 1943, vyšel poprvé až v roce 1962, v době, kdy žila v exilu ve Spojených státech. V nakladatelství PROSTOR vychází jako VII. svazek edice Dílo Milady Součkové.

Jednoduché autentické vyprávění o neobyčejných začátcích dnes nejstaršího porevolučního klubu v Praze. Popisuje jeho vznik v roce 1990 i to, co mu předcházelo, způsob opakovaných úprav interiéru i různé potíže, s kterými se jeho provozovatelé museli potýkat. Na jedné malé společnosti tak demonstruje rozvoj raného kapitalismu v Čechách, charakterizovaného bohémským přístupem a nezkaženou živelností. Humorně referuje o zákulisí různých setkání, o pikanteriích a trapasech, kterých nikdo z nás nezůstane v běžném životě ušetřen, a o českých i světových osobnostech, které na Lávku v průběhu let zavítaly. Do úsměvně líčených peripetií zasahují starší vzpomínky, které dávají nahlédnout do duší tvůrců klubu a jejich kamarádů a mohou čtenářům připomenout i něco z vlastní minulosti.

Kniha přináší zasvěcený a podrobný pohled na dvě z mnoha afrických náboženství. Oba systémy - zulský a jorubský - existovaly v takzvané anglofonní Africe, tj. na území bývalých britských kolonií. Jsou dobrým příkladem systémů, z nichž jeden je výrazně polyteistický a druhý animistický. Africká náboženství jsou silně spjata s uměleckou produkcí svých nositelů, a tak valná většina toho, co Evropané označují jako „tradiční , „kmenové či „etnické umění, jsou nejrůznější kultovní předměty. Význam mnohých z nich neznáme a asi už také nepoznáme, protože příslušný náboženský systém zanikl anebo se pozměnil, aniž někdo zaznamenal jaho historickou podobu.

Úsměvné i dojemné příběhy Hely Fediové, legendární Vltavěnky ze Ždáně, které přináší první část románu pod názvem Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů, nás zavedou do světa Vltavěnčina dětství s koloritem starých žižkovských domů a ulic, v nichž všestranně nadaná, ale duševně poněkud nezralá Hela vyrůstala se svérázným otcem, despotou a nebetyčným škudlilem. Celým jejím štěstím však byla řeka. Na Ždáni, nedaleko bývalých Svatojánských proudů žila od raného mládí až do své smrti. Knihu lze vřele doporučit každému, kdo má rád dokumentární a memoárovou literaturu a zároveň se nechce ochudit o všechny atributy krásné prózy. Vltavěnka se v tomto druhém, rozšířeném vydání vrací ke čtenářům v roce, kdy by se Hela Fediová dožila stých narozenin.

Paměti Františka Xavera Bašíka jsou událostí nejen pro kafkovské bádání, ale i neobyčejně zajímavým dokumentem o životě a práci obyčejných Pražanů zhruba před sto lety. Od roku 1892 se František Bašík učil jako příručí v obchodě s krátkým zbožím, který patřil otci Franze Kafky Hermannu Kafkovi. Své vzpomínky psal jako stárnoucí muž v letech druhé světové války jeho vztahy s rodinou Kafkových skončily vyučením. V tomto smyslu mají jeho vzpomínky hodnotu primárního pramenu nedotčeného eventuálními pozdějšími interpretacemi, jež tak často přibarvují vzpomínky pamětníků, kteří se už dožili Kafkovy slávy. Bašík je kromě toho bystrý pozorovatel a jeho vzpomínky jsou napsány svěžím jazykem. Umožňují nahlédnout do všedního života v obchodě a současně i do života rodiny Kafkových, jenž byl soustředěn kolem dění v obchodě také proto, že obojí v té době spojovala stejná adresa – Celetná č. 3. Bašíkovy paměti jsou ovšem pozoruhodné i jako autentický dokument o každodenním životě a práci obyčejných lidí, učňů, prodavaček, příručích a podomků, a podávají tak barvitý obrázek života v Praze na konci 19. století v nejlepší tradici medailonů Ignáta Herrmanna. Zachycují mimoděk národnostní spory a animozity kromě toho je v nich otevřeným způsobem vylíčeno i sexuální dozrávání dospívajícího chlapce a posléze mladého muže na přelomu 19. a 20. století.

Franz Kafka sice nebyl nadšeným návštěvníkem kina, ale o kinematograf a filmy se zajímal jak v Praze, tak i během cest do Mnichova, Paříže či Milána. Snímky, které zhlédl, v něm zanechaly silný dojem, který se odráží v jeho korespondenci i v deníkových zápiscích. Také Max Brod se porůznu zmiňuje o Kafkově zálibě v některých filmech, z dnešního hlediska značně pochybných, jako například Bílá otrokyně, Otroci zlata nebo Ten druhý. Monografie připomíná tyto zapomenuté snímky i řadu jiných, o nichž se Kafka dovídal od sestry Ottly nebo z programů biografů, které podle svých vlastních slov se zápalem sledoval. Vybrané pasáže v Kafkově korespondenci a v denících i zápiscích z cest týkající se filmu do značné míry odkrývají jeho vnitřní rozpoložení a zasahují i vztah k Felici Bauerové. Zischlerova kniha S Kafkou do kina je objevná také novým pohledem na dějiny kinematografie: názorně seznamuje s myšlenkami o inspirativnosti filmu, s reakcemi filmových diváků i kritiků a přináší obsažné informace o snímcích zřejmě nenávratně ztracených. Autor knihy Hanns Zischler je mužem mnoha talentů: vystudoval etnografii, filozofii a srovnávací literatury, byl dramaturgem berlínské Schaubühne a režíroval na divadelních scénách v Basileji, Karlsruhe a v Berlíně. Od konce 60. let začal hrát ve filmu: zejména spolupracoval s Wimem Wendersem, ale i s Claudem Chabrolem, Jeanem-Lucem Godardem a dalšími významnými evropskými tvůrci. Jeho kniha S Kafkou do kina, která vyšla v roce 1996, získala o rok později cenu francouzských filmových kritiků za nejlepší zahraniční knihu o kinematografii a v roce 2002 podle ní autor natočil koprodukční televizní dokument.

Pohled na české a německé dějiny 20. století očima syna čínského velvyslance v poválečném Československu. Hsi-Huey Liang byl svědkem vývoje, který vyvrcholil únorem 1948, po němž celá rodina odjížděla z Prahy pod bedlivým dohledem ÚV KSČ.

Čtenářům, kteří se chtějí rychle a přesně informovat o Německu let 1933 až 1945, se tímto lexikonem dostává do ruky jedna z nejdůkladnějších příruček o třetí říši, jaké kdy vznikly. Každé z více než 1500 hesel slovníku, jenž se vyvaroval obvyklého vědeckohistorického žargonu, podává přístupným způsobem přesnou informaci o daném tématu, přičemž ve vzájemném propojení vytvářejí jednotlivé příspěvky plastický obraz doby a všech souvislostí. Své vlastní heslo tu mají jak důležité osoby ve státě, straně, společnosti a ozbrojených silách (autor přitom nezapomíná ani na významné domácí či světové odpůrce režimu), tak i konkrétní historické události, významné instituce, jevy, nejrůznější dobové atributy či polozapomenuté skutečnosti. Stejně je zpracována i válka: pojednává se o ní jako o jednotlivých událostech, tedy velkých vojenských operacích i o méně významných taženích, přičemž se zároveň objasňuje místo, jež zaujímaly v celkovém vývoji válečné situace. Studentům, vědcům, publicistům i všem, kdo se zajímají o neradostnou, ale důležitou epochu evropské historie 20. století, představuje publikace velmi obsáhlé a především čtivé kompendium. Pro českého čtenáře je navíc množství informací rozhojněno v tom smyslu, že záhlaví každého hesla je opatřeno i jeho původním německým zněním a knihu kromě nezbytného rejstříku doplňuje také speciální německo-český slovníček všech základních i odkazových hesel.

Román volně navazuje na autorčin předchozí román Pod kůží. Hrdinka Simona je o dva roky starší, je vdaná a užívá si mateřských povinností se svým malým synkem a pubertální dcerou. Stále ještě se zcela nevyrovnala s tím, že ji rafi novaným způsobem opustil muž, kterému se tolik obětovala, a osud jí připravuje nové nástrahy. Stíny minulosti se znovu vynořují napovrch a Simona se jim musí bránit. A kromě toho musí hájit svou čest i své manželství a učit sebe i jiné milovat.

Tato kniha se pokouší přinést hlubší vhledy a seriózní informace o současném dění v české sociální demokracii, o jejích dějinách, ideových základech a perspektivách v mezinárodním srovnání. konfrontuje názory, postoje i osobní vztahy tří předsedů ČSSD a zároveň premiérů - Miloše Zemana. Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse a přináší také portréty těchto osobností z pera známých českých politických komentátorů.

Kniha povídek popisuje očima sedmiletého kluka dva roky strávené v Dětském domově s příznačnou adresou poté, co byla jeho matka v listopadu 1948 zatčena a pak i odsouzena. Ze šesti let si odečetl dva, nicméně autor se s ní nakonec setkal až po dvaceti letech a jeho sestra dokonce po čtyřiceti letech… Edgar Dutka je dramaturg, scénárista režisér animovaných filmů.

Úsměvné i dojemné příběhy Hely Fediové, legendární Vltavěnky ze Ždáně, které přináší první část románu pod názvem Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů, nás zavedou do světa Vltavěnčina dětství s koloritem starých žižkovských domů a ulic, v nichž všestranně nadaná, ale duševně poněkud nezralá Hela vyrůstala se svérázným otcem, despotou a nebetyčným škudlilem. Celým jejím štěstím však byla řeka. Na Ždáni, nedaleko bývalých Svatojánských proudů žila od raného mládí až do své smrti. Knihu lze vřele doporučit každému, kdo má rád dokumentární a memoárovou literaturu a zároveň se nechce ochudit o všechny atributy krásné prózy. Vltavěnka se v tomto druhém, rozšířeném vydání vrací ke čtenářům v roce, kdy by se Hela Fediová dožila stých narozenin.

Velmi rozsáhlý román je příběhem trojice žen, Gity, Jany a Evy, které se poznaly v dětství a jejichž osudy se překříží ještě po dvaceti letech, v období konce osmdesátých let. Psycholožka Eva má vcelku spokojené manželství, tříletého syna a osmiletou dceru. Samotnou ji překvapí, když se zamiluje do jiného muže, tajného katolického kněze… Také Gita, Romka z typické slovenské osady, které se jako jedné z mála z tohoto prostředí podařilo vystudovat (lékařka na ORL) se rozhodne svého muže, pendlujícího mezi Prahou, Bratislavou a hlavně ambiciózní matkou, opustit, a prožívá románek se známým hercem a režisérem… I Jana opouští svého muže i dítě: vztahovou krizi řeší tím, že se odstěhuje k dávné lásce, muži, který trpí rakovinou a potřebuje celodenní péči…

Titul Ochlazení, science fi ction z blízké budoucnosti, není míněn pouze v přeneseném smyslu - v tomto případě se ochlazují vztahy mezi Ruskem, Evropskou unií a NATO -, ale i doslovně. Rusko přestává Evropě dodávat ropu a plyn. Na začátku románu ruské tanky potlačí v Bělorusku, bojujícím za demokracii, jak lidská práva, tak "kontrarevoluci". Tato událost, která má mnohé shodné rysy s rokem 1968 v Československu i s následnou normalizací, k nimž se autor v retrospekci vrací, přerůstá v napínavý příběh. Nadějí zůstává láska, bezpodmínečná, nic neočekávající.