Prostor strana 53 z 62

Jednoduché autentické vyprávění o neobyčejných začátcích dnes nejstaršího porevolučního klubu v Praze. Popisuje jeho vznik v roce 1990 i to, co mu předcházelo, způsob opakovaných úprav interiéru i různé potíže, s kterými se jeho provozovatelé museli potýkat. Na jedné malé společnosti tak demonstruje rozvoj raného kapitalismu v Čechách, charakterizovaného bohémským přístupem a nezkaženou živelností. Humorně referuje o zákulisí různých setkání, o pikanteriích a trapasech, kterých nikdo z nás nezůstane v běžném životě ušetřen, a o českých i světových osobnostech, které na Lávku v průběhu let zavítaly. Do úsměvně líčených peripetií zasahují starší vzpomínky, které dávají nahlédnout do duší tvůrců klubu a jejich kamarádů a mohou čtenářům připomenout i něco z vlastní minulosti.

Reprezentativní fotografická publikace přináší okolo sto padesáti unikátních a většinou nepublikovaných fotografií (včetně Sudkových), faksimilie dopisů a deníků ze života Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí. Vidíme na nich Benešovy nejen při práci na zahradě, při tenise nebo koupání v Lužnici, ale i jejich četné návštěvy, mj. Karla Čapka, Jana Herbena, Vlastu Buriana, Jana Masaryka, Austina Chamberlaina, nebo dokonce Jiřího Dimitrova. Autoři publikace vystavěli z neznámých nebo opomíjených obrazových dokumentů, archivních materiálů a na základě vzpomínek přátel, architektů a fotografů plastický portrét vkusu, úrovně nejen bydlení, ale i společenských kontaktů diplomata, politika a pozdějšího prezidenta ČSR.

Román Paula Austera z roku 2006 je zvláštní, tajuplná próza. Hlavní hrdina pan Blank se probouzí v poloprázdné místnosti, neví, kdo je, ani to, proč je zde. Vše se odehrává v uzavřeném prostoru, do něhož sice z vnějšího světa postupem času vstupují různé osoby a jejich ne zcela dořečené příběhy, avšak zdá se, že tyto návštěvy spíše ještě prohlubují uzavřenost světa, v němž se pan Blank nevysvětlitelně ocitl a ve kterém to jediné, čím si může být jist, je pocit viny, jehož příčinu nezná. Dialogy s návštěvníky situaci nevyjasní, nadto se v nich ještě více stírá hranice reality a fikce, smyšlené a skutečné historie. Pokud se čtenář snaží předjímat, je vzápětí nucen své domněnky opouštět. Návštěvníci jsou v nějakém vztahu k panu Blankovi, to je zřejmé, často dokonce naznačují, že právě on nese odpovědnost za to, co se jim přihodilo, ale ani tato fakta záhadu zmíněného zamčeného pokoje neosvětlují… Stylistická a kompoziční vybroušenost knihy není na újmu čtivosti; naopak rysy špionážního příběhu a tajemné náznaky udržují čtenáře v napětí od začátku až do překvapivého konce…

Chůze je v této novele o dvou mužích, vydávajících se každé pondělí a středu na procházku a vzpomínajících na přítele, který se pomátl, symbolickým vyjádřením pohybu života, který trvá, jen pokud neustává — a končí, jakmile dospěje k cíli. Nevysvětlitelná událost v Rustenschacherově obchodě s obleky dokládá, že duchovní člověk má ideální kalhoty v hlavě ještě dřív, než přikročí k jejich koupi. Takže ať vkročí kamkoli, vytuší, že všude narazí na více či méně podřadné zboží. Jenomže Thomas Bernhard nezůstane jen u tohoto banálního zjištění: pokročí ještě dál. Jeho hrdina zklamání neustále očekává, a přesto přijde okamžik, kdy je toho všeho najednou přespříliš. A v té chvíli se zastaví. To je však současně pád do pomatenosti: život je neustálý pohyb od jedné krajnosti ke druhé, ale nemá žádný střed, a proto každý, kdo se uprostřed pohybu zastaví, najednou není nikde. Nesmíme přemýšlet o důvodech chůze, jak a proč jdeme, protože jinak nám hrozí, že se zastavíme. Velcí romanopisci včerejšího světa nazvali Rakousko výzkumnou laboratoří zkázy světa. Ale to bylo ještě v čase převratných světových událostí, kdy osudy jednotlivců zastíraly hroutící se státy a zanikající mocnářství. Thomas Bernhard už žije v jiných dějinách a tomu pak odpovídají i jeho romány. Jeho Rakousko je už jen patologickým ústavem zkoumajícím nejrůznější projevy a důsledky choroby zvané život.

Známý novinář a komentátor Martin Komárek si v krátkých a vtipných textech, k nimž předmluvu napsal Michal Horáček, bere na mušku velké množství našich předsudků, domněnek, znalostí a neznalostí o Evropské unii. Jeho úvahy, určené nejširšímu publiku, používají jednoduchých vět a prostých příkladů. Komárek krok za krokem vysvětluje důvod vzniku, dosavadní vývoj a další směřování Unie, stejně jako skutečné znění a možné důsledky její navrhované Ústavní smlouvy. Trpělivě zkoumá mýty k tomuto tématu a ověřuje jejich platnost. Komárkova knížka, jakkoli nabitá osobitým humorem, je založená na velmi solidní znalosti faktů. Teprve tehdy, když budeme znát fakta, můžeme se začít přít o jejich smysl, a ten pak společně vytvářet. Čtenářům se prostřednictvím této publikace dostává do rukou nejen vtipná a osvěžující, ale skutečně cenná pomoc.

Bernhardův román Beton z roku 1982 je přímočařejší a pronikavější než téměř vše, co napsal. Poznáváme však, že i hněv je formou náklonnosti k životu, že i v ošklivosti může být člověk s životem nerozlučně svázán. Hlavní hrdina Rudolf se chystá již desetil

V Pamětech Ludvíka XIV. (1638–1715) se nám dostává do rukou text, který osobitým způsobem přibližuje počátky jeho dlouhé, dvaasedmdesát let trvající vlády. Soubor těchto historických úvah a líčení vznikl v rozmezí let 1665–1671, zpětně zachycuje roky 1661, kdy Ludvík převzal moc z rukou regentky své matky Anny Rakouské, a léta 1662, 1666 až 1668. Ludvík nebyl jediným pisatelem (autory a redaktory textů byli především historik Paul Pellisson, preceptor Ludvíkova syna de Périgny a tvůrce Ludvíkovy hospodářské politiky J. -B. Colbert), ale příprava pamětí probíhala pod královou přímou kontrolou. Ludvík paměti dedikoval svému synovi, dauphinovi Ludvíkovi (1661–1711) a v textu se k němu přímo obrací. Chce mu zanechat následováníhodný obraz rozvážného a zodpovědného panovníka, pečujícího o svou zemi a lid. Nejedná se v první řadě o historický pramen, nýbrž o pronikavé zamyšlení nad onou souhrou pohledů, vlivů a zájmů, v jejichž středu se panovník pohybuje coby všudypřítomné světlo, které právě díky své oslnivé záři dokáže zůstat i neprůhledné, aniž by se skrývalo. Historické události jsou líčeny jen v hutném výběru a text se zaměřuje na složitý vztah mezi „nitrem“ a „obrazem“ krále-politika, panovníka z Boží milosti. Paměti zaslouží srovnání s Machiavelliho Vladařem i dalšími klasickými díly politické filosofie a pozoruhodným způsobem předjímá problémy současné, bytostně medializované politiky.

Děj humorné movely je zasazen do redakce inzertních novin Pražský den, kterou řídí jejich majitel Schauer. Redakce má jen málo zaměstnanců a v podstatě prosperuje, každý se ale snaží, co to dá, aby vynikl. Hlavní postavou se vbrzku stává vychrtlý obrýlený intelektuál se zelenou pletí žijící stále s přepečlivou maminkou Jiří Šourek. Právě on, v zoufalství, čím a jak oživit kulturní rubriku, dostane do rukou dopis, který napsala ministru Rosenheimovi jeho milenka. Vzpomíná na příjemně strávenou dovolenou s ženatým ministrem. Jiří udělá z dopisu zprávu dne - a spouští tím celý řetězec skandálních odhalení, komických situací i osudových přehmatů...

Kniha se zabývá dějinami církví v bývalém Sovětském svazu, Československu, Polsku, Maďarsku a NDR během komunistického režimu po druhé světové válce.Autor se ovšem snaží ukázat celou pravdu, tedy nejen potlačování a pronásledování církví, nýbrž i skutečnost, že také uvnitř církví se našli lidé, kteří k pronásledování víry a věřících různou měrou přispívali. Nehledá laciná nařčení ani odhalení, dokazuje, jak usilovně se tajné služby komunistických režimů dostávaly lidem pod kůži a jak těžké bylo bránit se jejich působení. Odhaluje institucionální mechanismy pošlapávání lidského svědomí a naznačuje, jak bylo možné vytvořit v centru Evropy v polovině 20. století systém založený na násilí a lži a současně jej prezentovat jako vrcholný výdobytek humanismu.

Vzpomínková próza kolínského rodáka nás zavádí do atmosféry šedesátých a sedmdesátých let. Radovan Dršata s humorem líčí své příhody od raného dětství přes školní léta po dospívání, včetně zážitků z konce tzv. socialismu s lidskou tváří a okupace. Nejvíc prostoru věnuje společenským a politickým poměrům vládnoucím za reálného socialismu, normalizaci, která postihla i jeho rodinu, a v souvislosti s historií svých prarodičů a s otcovými vzpomínkami se dotkne také doby první republiky a válečných let. Zdrojem humoru je nejen refl exe éry socialismu z pozice naivního dítěte, prolínání jeho světa se světem dospělých, klukovské kousky a příhody s kamarády, ale také mnohdy marná snaha vyznat se v absurdních pravidlech té doby. Ve fragmentárně vyprávěném příběhu rodiny, jejích běžných každodenních radostí a strastí, akcentuje autor postavu otce, sportovního fanouška, redaktora

Franz Kafka sice nebyl nadšeným návštěvníkem kina, ale o kinematograf a filmy se zajímal jak v Praze, tak i během cest do Mnichova, Paříže či Milána. Snímky, které zhlédl, v něm zanechaly silný dojem, který se odráží v jeho korespondenci i v deníkových zápiscích. Také Max Brod se porůznu zmiňuje o Kafkově zálibě v některých filmech, z dnešního hlediska značně pochybných, jako například Bílá otrokyně, Otroci zlata nebo Ten druhý. Monografie připomíná tyto zapomenuté snímky i řadu jiných, o nichž se Kafka dovídal od sestry Ottly nebo z programů biografů, které podle svých vlastních slov se zápalem sledoval. Vybrané pasáže v Kafkově korespondenci a v denících i zápiscích z cest týkající se filmu do značné míry odkrývají jeho vnitřní rozpoložení a zasahují i vztah k Felici Bauerové. Zischlerova kniha S Kafkou do kina je objevná také novým pohledem na dějiny kinematografie: názorně seznamuje s myšlenkami o inspirativnosti filmu, s reakcemi filmových diváků i kritiků a přináší obsažné informace o snímcích zřejmě nenávratně ztracených. Autor knihy Hanns Zischler je mužem mnoha talentů: vystudoval etnografii, filozofii a srovnávací literatury, byl dramaturgem berlínské Schaubühne a režíroval na divadelních scénách v Basileji, Karlsruhe a v Berlíně. Od konce 60. let začal hrát ve filmu: zejména spolupracoval s Wimem Wendersem, ale i s Claudem Chabrolem, Jeanem-Lucem Godardem a dalšími významnými evropskými tvůrci. Jeho kniha S Kafkou do kina, která vyšla v roce 1996, získala o rok později cenu francouzských filmových kritiků za nejlepší zahraniční knihu o kinematografii a v roce 2002 podle ní autor natočil koprodukční televizní dokument.

Dvoudílná publikace Vítězové? Poražení? přináší nejzajímavější rozhovory vybrané z původně 120 zaznamenaných životopisných vyprávění někdejších disidentů a komunistických funkcionářů. První díl obsahuje 30 rozhovorů s bývalými československými disidenty, kteří se v různé míře a na různé úrovni účastnili opoziční činnosti, a navazující druhý díl zaznamenává 20 vyprávění předlistopadových funkcionářů KSČ, od okresních výborů až po předsednictvo ústředního výboru KSČ. Interview, pořízená pracovníky Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v rámci výzkumného projektu metodou tzv. orální historie, přispívají nejen k obohacení našich faktografických znalostí o období normalizace. Umožňují nám nahlédnout do životních příběhů, zkušeností a prožitků lidí, kteří z jedné či druhé strany tuto historickou periodu ovlivňovali a spoluvytvářeli její charakter. Čtenář si může vytvořit velmi plastický, a přitom neučebnicový obraz našich nedávných dějin, neboť může konfrontovat jejich individuální prožitek zachycený ve vyprávění desítek aktérů. Na jedné straně jsou mezi nimi Petr Oslzlý, Václav Malý, Mikuláš Huba, František Stárek, Petr Uhl, Vladimír Hučín, Václav Havel a mnozí další, na straně druhé například Jindřich Poledník, Rudolf Hegenbart, Miloš Jakeš, Miroslav Štěpán, Zdeněk Hoření či Jaroslav Čejka. Historikům i širšímu okruhu zájemců o toto téma se do rukou dostává autentický pramen v podobě vyprávění osob různého věku, z centra i z regionů, známých i těch, kteří příležitost zveřejnit svůj životní příběh dostali poprvé. Životopisné rozhovory se přitom nezaměřují jen na historické události, na činnost ve stranických a politických funkcích nebo na disidentské aktivity. Přinášejí skutečné příběhy, někdy velmi silné a lidsky jímavé, jindy všední anebo přes veškerou autostylizaci i odpudivé. Interview zachycují také sociální a rodinné zázemí vyprávějících, jakož i jejich osobní záliby, zájmy a koníčky a pokoušejí se přispět k tomu, aby označení „komunistický funkcionář“ nebo „disident“ nebylo jen prázdným pojmem bez živého obsahu. Publikace nesoucí záměrně nejednoznačný název Vítězové? Poražení? doplňuje tu stránku dějin, kterou nelze podchytit na základě písemných archivních pramenů. Je určena nejen pamětníkům, ale i mladé generaci čtenářů, která má možnost se na základě rozsáhlého a různorodého souboru rozhovorů zamyslet nad veřejnou i osobní „podobou“ těch, kteří své vyprávění poskytli, a dotvořit si svůj vlastní obraz sledovaného období.

Reprezentativní publikace předního fotografa architektury Pavla Štechy obsahuje přes čtyři sta fotografií jeho rodného města, členěných do osmi kapitol. Vychází v českoanglickém jazyce.

Téma takzvaného retribučního soudnictví patří k nejméně probádaným a také nejméně známým v obecném českém povědomí. Jeho smyslem mělo být potrestání nacistických zločinců, jejich přisluhovačů, zrádců, kolaborantů, udavačů apod., zkrátka těch, kteří se na území státu v souvislosti s nacistickou okupací země vážně provinili. Celkem bylo u 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích souzeno přes 40 tisíc lidí a odsouzeno přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti. Po uvedení obecných souvislostí vzniku velkého retribučního dekretu mapuje autorka nejprve tzv. lidovou spravedlnost na Královéhradecku, tj. bezprostřední poválečnou "lidovou" odplatu, projevy násilí a spontánní vyrovnávání účtů s vinnými i nevinnými, zřizování internačních táborů a vyšetřování obviněných. Poté přechází k ustavení a samotné činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945-1948. Před zrakem čtenáře posléze vystupují především osudy konkrétních lidí, Čechů i Němců, od pouhých členů zločineckých organizací a drobných udavačů přes příběhy skutečně velkých zločinců až k případům lidí nespravedlivě obviněných. Jednotlivé příběhy a kauzy jsou zajímavé jak z individuálního, lidského hlediska, tak tím, že charakterizují dobu a společnost, v níž se odehrály. Autorce se podařilo též odkrýt a uceleným způsobem zpracovat několik neznámých témat. Předně jsou to ženské koncentrační a pracovní tábory ve východních Čechách, respektive příběhy jejich dozorkyň a vězeňkyn. Stejně uceleně a poutavě zpracovala také osudy členů služebny hradeckého gestapa nebo příběh odbojové skupiny kolem Karla Hlaváčka. Pozoruhodné je i její líčení komunisty obnovených retribucí v březnu až prosinci 1948. Navzdory tomu, že byly mimořádné lidové soudy personálně obměněny a vystaveny velkému ideologickému a politickému tlaku, většina východočeských soudců si uchovala nezávislost a čisté svědomí, na což někteří později bohužel doplatili.

Kniha Tomáše Ježka podrobně mapuje celý proces české privatizace, jak probíhala především v devadesátých letech. Autor ji chápe a pojednává jako základ transformace tzv. socialistické společnosti na společnost svobodných lidí, která spočívá v historicky ojedinělé operaci převádění obrovského státního majetku na soukromé subjekty za účelem vytváření svobodného trhu. Autor provází čtenáře vtipným a srozumitelným způsobem jednotlivými kroky tohoto procesu – od vyjasňování ideových východisek a bojů o smysl, základní cíle a metody privatizace přes konkrétní průběh tzv. malé privatizace, velké privatizace, a zejména pak privatizace kuponové až k úloze jednotlivých institucí a osob. Tomáš Ježek je průvodcem vskutku zasvěceným, neboť podává svědectví takříkajíc z první ruky. Nejenže se za starého režimu de facto jako ekonom teoreticky připravoval na danou problematiku – mj. pro samizdat přeložil práce F. A. von Hayeka –, ale po převratu se mu dostalo možnosti uskutečňovat své teoretické představy v praxi, ať už jako ministr privatizace, předseda Fondu národního majetku, předseda rozpočtového výboru sněmovny či burzovní komory.

Kniha přináší zasvěcený a podrobný pohled na dvě z mnoha afrických náboženství. Oba systémy - zulský a jorubský - existovaly v takzvané anglofonní Africe, tj. na území bývalých britských kolonií. Jsou dobrým příkladem systémů, z nichž jeden je výrazně polyteistický a druhý animistický. Africká náboženství jsou silně spjata s uměleckou produkcí svých nositelů, a tak valná většina toho, co Evropané označují jako „tradiční , „kmenové či „etnické umění, jsou nejrůznější kultovní předměty. Význam mnohých z nich neznáme a asi už také nepoznáme, protože příslušný náboženský systém zanikl anebo se pozměnil, aniž někdo zaznamenal jaho historickou podobu.