Prostor strana 55 z 62

Bernhardův román Beton z roku 1982 je přímočařejší a pronikavější než téměř vše, co napsal. Poznáváme však, že i hněv je formou náklonnosti k životu, že i v ošklivosti může být člověk s životem nerozlučně svázán. Hlavní hrdina Rudolf se chystá již desetil

Doplněné, rozšířené a upravené vydání populárního autorčina blogu o všem, co potkalo ženu fascinovanou africkým kontinentem natolik, že se nejenže pronikla do tajů exotických jazyků, ale z jedné z cest si přivezla i neméně exotického manžela. Atraktivní a

Nedávno objevený rukopis představuje žánr, který se v kontextu díla Milady Součkové jeví jako základní.

Paměti Františka Xavera Bašíka jsou událostí nejen pro kafkovské bádání, ale i neobyčejně zajímavým dokumentem o životě a práci obyčejných Pražanů zhruba před sto lety. Od roku 1892 se František Bašík učil jako příručí v obchodě s krátkým zbožím, který patřil otci Franze Kafky Hermannu Kafkovi. Své vzpomínky psal jako stárnoucí muž v letech druhé světové války jeho vztahy s rodinou Kafkových skončily vyučením. V tomto smyslu mají jeho vzpomínky hodnotu primárního pramenu nedotčeného eventuálními pozdějšími interpretacemi, jež tak často přibarvují vzpomínky pamětníků, kteří se už dožili Kafkovy slávy. Bašík je kromě toho bystrý pozorovatel a jeho vzpomínky jsou napsány svěžím jazykem. Umožňují nahlédnout do všedního života v obchodě a současně i do života rodiny Kafkových, jenž byl soustředěn kolem dění v obchodě také proto, že obojí v té době spojovala stejná adresa – Celetná č. 3. Bašíkovy paměti jsou ovšem pozoruhodné i jako autentický dokument o každodenním životě a práci obyčejných lidí, učňů, prodavaček, příručích a podomků, a podávají tak barvitý obrázek života v Praze na konci 19. století v nejlepší tradici medailonů Ignáta Herrmanna. Zachycují mimoděk národnostní spory a animozity kromě toho je v nich otevřeným způsobem vylíčeno i sexuální dozrávání dospívajícího chlapce a posléze mladého muže na přelomu 19. a 20. století.

Téma takzvaného retribučního soudnictví patří k nejméně probádaným a také nejméně známým v obecném českém povědomí. Jeho smyslem mělo být potrestání nacistických zločinců, jejich přisluhovačů, zrádců, kolaborantů, udavačů apod., zkrátka těch, kteří se na území státu v souvislosti s nacistickou okupací země vážně provinili. Celkem bylo u 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích souzeno přes 40 tisíc lidí a odsouzeno přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti. Po uvedení obecných souvislostí vzniku velkého retribučního dekretu mapuje autorka nejprve tzv. lidovou spravedlnost na Královéhradecku, tj. bezprostřední poválečnou "lidovou" odplatu, projevy násilí a spontánní vyrovnávání účtů s vinnými i nevinnými, zřizování internačních táborů a vyšetřování obviněných. Poté přechází k ustavení a samotné činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945-1948. Před zrakem čtenáře posléze vystupují především osudy konkrétních lidí, Čechů i Němců, od pouhých členů zločineckých organizací a drobných udavačů přes příběhy skutečně velkých zločinců až k případům lidí nespravedlivě obviněných. Jednotlivé příběhy a kauzy jsou zajímavé jak z individuálního, lidského hlediska, tak tím, že charakterizují dobu a společnost, v níž se odehrály. Autorce se podařilo též odkrýt a uceleným způsobem zpracovat několik neznámých témat. Předně jsou to ženské koncentrační a pracovní tábory ve východních Čechách, respektive příběhy jejich dozorkyň a vězeňkyn. Stejně uceleně a poutavě zpracovala také osudy členů služebny hradeckého gestapa nebo příběh odbojové skupiny kolem Karla Hlaváčka. Pozoruhodné je i její líčení komunisty obnovených retribucí v březnu až prosinci 1948. Navzdory tomu, že byly mimořádné lidové soudy personálně obměněny a vystaveny velkému ideologickému a politickému tlaku, většina východočeských soudců si uchovala nezávislost a čisté svědomí, na což někteří později bohužel doplatili.

Kniha Tomáše Ježka podrobně mapuje celý proces české privatizace, jak probíhala především v devadesátých letech. Autor ji chápe a pojednává jako základ transformace tzv. socialistické společnosti na společnost svobodných lidí, která spočívá v historicky ojedinělé operaci převádění obrovského státního majetku na soukromé subjekty za účelem vytváření svobodného trhu. Autor provází čtenáře vtipným a srozumitelným způsobem jednotlivými kroky tohoto procesu – od vyjasňování ideových východisek a bojů o smysl, základní cíle a metody privatizace přes konkrétní průběh tzv. malé privatizace, velké privatizace, a zejména pak privatizace kuponové až k úloze jednotlivých institucí a osob. Tomáš Ježek je průvodcem vskutku zasvěceným, neboť podává svědectví takříkajíc z první ruky. Nejenže se za starého režimu de facto jako ekonom teoreticky připravoval na danou problematiku – mj. pro samizdat přeložil práce F. A. von Hayeka –, ale po převratu se mu dostalo možnosti uskutečňovat své teoretické představy v praxi, ať už jako ministr privatizace, předseda Fondu národního majetku, předseda rozpočtového výboru sněmovny či burzovní komory.

Dvě novely a dvě povídky debutující autorky popisují životní zapeklitosti obyčejných lidí, často na samém okraji společnosti či společenského zájmu, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata.

Kniha je souborem příběhů, vzpomínek a esejistických črt, které čerpají z životních i profesních zkušeností autora. Rudolf Roden (nar. 1923) je pražský rodák, který společně se svou ženou Evou přežil Terezín i vyhlazovací tábor v Osvětimi. Po komunistickém převratu roku 1948 se mu podařilo i s manželkou uprchnout a usídlit se v Kanadě. Zde dostudoval medicínu, věnoval se lékařskému povolání a později začal provozovat soukromou psychiatrickou praxi v Montrealu, které se věnuje dodnes. Společně se svou ženou vydali svědectví o svém takřka neuvěřitelném životním příběhu v době holocaustu, které česky vyšlo v roce 2007 pod názvem Životy ve vypůjčeném čase. Ve své nové knize se Rudolf Roden neobrací jen do minulosti, nýbrž vtipně a s nadhledem glosuje i mnohé jevy naší současnosti. Jeho texty se vyznačují originalitou, humorem a tím, čemu říkáme "zdravý selský rozum". Podávají zprávu o lidské vitalitě, nezlomnosti a - navzdory všem zažitým hrůzám - o šťastném životě.

Na fenoménu módy se snaží profesor univerzity v Grenoblu Gilles Lipovetsky ukázat, v čem se dnešní západní společnost radikálně liší od předchozích i ostatních kultur, jakým způsobem přelétavost a pomíjivost ovlivňuje i myšlení a chování velkých společenství. Na konkrétních příkladech dokládá souvislosti mezi módou, konzumní společností, reklamou, kulturou, masmédii, změnami ideologickými i sociálními. Sleduje rozpad měšťanského estetického ideálu a zároveň proměnu módy v gesto individua vůči bezprostřednímu okolí.

Je česká privatizace jen souhrnem skandálů, anebo je možné najít i příklady firem, které při svých podnikatelských aktivitách respektovaly jak právní, tak etické normy? Publikace nazvaná Co se stane, když se zhasne? vznikla z podnětu nevládní organizace Transparency International v rámci projektu Viva Etika a přináší pozitivní i negativní doklady toho, co přinesla devadesátá léta: namátkou jmenujme tak frekventované kauzy jako televize Nova, Investiční a Poštovní banka, nákup stíhaček pro Českou armádu... a na druhé straně firmy, které odolaly pokušení zaměňovat podnikání s podvody, tunelováním a neskrývaným uspokojováním chamtivosti lidí na vedoucích postech. Jednotlivé případy nejsou míněny jako obžaloba, ale jako popis případů, na nichž se už nedá mnoho změnit, ale lze si z nich vzít ponaučení a v budoucnu neopakovat stejné chyby, které nás všechny kromě spousty peněz stály i menší či větší ztrátu důvěry v demokratický právní stát. Sborník příspěvků, jejichž autory jsou Petr Holub, Vladimír Kaláb, Ondřej Knot, Tomáš Kňourek, Adriana Krnáčová, Ondřej Kundra, Zdeněk R. Nešpor, Jiří Schneider, Jaroslav Spurný a Václav Žák, doplňuje i politologický a sociologický pohled na vývoj v České republice po roce 1989. Kniha Co se stane, když se zhasne? je napínavým čtením pro každého, komu není lhostejný polistopadový vývoj v České republice, ale stejně tak dobře se může stát podkladovým materiálem pro výuku na středních a vysokých školách nebo pro vzdělávací kurzy týkající se etiky podnikání.

Neobyčejně zajímavý dokument o česko-německých vztazích, tak jak se odehrávaly v rovině obyčejného života v českém pohraničí i jinde v 19. a 20. století, psala autorka na sklonku svého života původně pro své vnuky.

Téma neznámého člověka prolíná básnickou a prozaickou tvorbou Milady Součkové od konce třicátých let, kdy její zkušenost určuje zborcení idyly demokratických ideálů a idejí pokroku. Postava neznámého, anonymního jedince, jehož život se skládá z neuvěřitelně bohatého světa vroucích podrobností, vzpomínek, zkušeností a vůní, je v různých epochách moderních dějin, počínajících u Součkové rokem šestašedesátým 19. století, konfrontován s klíčovými událostmi, které pro moderního člověka představuje Historie. Tato konfrontace neznámého člověka s jakoby konkrétním, objektivním historickým okamžikem odkrývá často krutě falešnou představu o obraze dějin: rusko-japonská válka, sarajevský atentát, vznik Československa, Masarykův příjezd do Prahy, filozofický kongres v Praze na úsvitu další světové katastrofy, to vše jsou situace umožňující Součkové demytizovat tzv. objektivní historický vývoj a pokrok moderní evropské společnosti. Román, který Milada Součková dokončila roku 1943, vyšel poprvé až v roce 1962, v době, kdy žila v exilu ve Spojených státech. V nakladatelství PROSTOR vychází jako VII. svazek edice Dílo Milady Součkové.

Historický román Esterházyho lokaj slovenského spisovatele Dušana Šimka se odehrává v druhé polovině 18.století a zachycuje kulturní a duchovní atmosféru u knížecího dvora Mikuláše Estrházyho, velkého milovníka hudby. Jaho zámku v Esterháze se říkalo "uherské Versailles", a při pohledu na krásnou zahradu i budovy, mezi nimiž nechybí budova opery, je zřejmé, že se nechal francouzským vzorem inspirovat.

Téma takzvaného retribučního soudnictví patří k nejméně probádaným a také nejméně známým v obecném českém povědomí. Jeho smyslem mělo být potrestání nacistických zločinců, jejich přisluhovačů, zrádců, kolaborantů, udavačů apod., zkrátka těch, kteří se na území státu v souvislosti s nacistickou okupací země vážně provinili. Celkem bylo u 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích souzeno přes 40 tisíc lidí a odsouzeno přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti. Po uvedení obecných souvislostí vzniku velkého retribučního dekretu mapuje autorka nejprve tzv. lidovou spravedlnost na Královéhradecku, tj. bezprostřední poválečnou "lidovou" odplatu, projevy násilí a spontánní vyrovnávání účtů s vinnými i nevinnými, zřizování internačních táborů a vyšetřování obviněných. Poté přechází k ustavení a samotné činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945-1948. Před zrakem čtenáře posléze vystupují především osudy konkrétních lidí, Čechů i Němců, od pouhých členů zločineckých organizací a drobných udavačů přes příběhy skutečně velkých zločinců až k případům lidí nespravedlivě obviněných. Jednotlivé příběhy a kauzy jsou zajímavé jak z individuálního, lidského hlediska, tak tím, že charakterizují dobu a společnost, v níž se odehrály. Autorce se podařilo též odkrýt a uceleným způsobem zpracovat několik neznámých témat. Předně jsou to ženské koncentrační a pracovní tábory ve východních Čechách, respektive příběhy jejich dozorkyň a vězeňkyn. Stejně uceleně a poutavě zpracovala také osudy členů služebny hradeckého gestapa nebo příběh odbojové skupiny kolem Karla Hlaváčka. Pozoruhodné je i její líčení komunisty obnovených retribucí v březnu až prosinci 1948. Navzdory tomu, že byly mimořádné lidové soudy personálně obměněny a vystaveny velkému ideologickému a politickému tlaku, většina východočeských soudců si uchovala nezávislost a čisté svědomí, na což někteří později bohužel doplatili.

Reprezentativní publikace předního fotografa architektury Pavla Štechy obsahuje přes čtyři sta fotografií jeho rodného města, členěných do osmi kapitol. Vychází v českoanglickém jazyce.

Na konci dvacátého století je třeba si položit zejména otázku, jak a proč se náboženství, jako je křesťanství a jeho jednotlivá učení a církve, šířilo tak rychle a tak trvale po celém světě. Pokud jde právě o tento světový význam křesťanství v lidských dějinách, byla to především myšlenka naprosté rovnosti lidí před Bohem, která byla osvobozující ve dvojím smyslu: v rovnosti všech lidí bez rozdílu a v rovnosti před jediným a nesporným Bohem. Křesťanství je především obsaženo v duchu a činech posledních dvou tisíc let, ve vůdčích myšlenkách, uměleckých, filozofickýcha vědeckých dílech a technických skvostech architektury mnoha generací tvůrců, myslitelů, státníků a přdstavitelů církví.