Prostor strana 55 z 62

Soubor povídek pod názvem Můj dědeček Jakub Lachs je autorským dílem Karla Lamberka. Poslední dvě povídky publikované v této knize (Bratři Orthové a Šadchen - dohazovač) napsal jeho syn Jiří.

Ve svém třetím delším prozaickém díle z roku 1970 představuje Bernhard postavu Konráda a jeho manželku upoutanou na kolečkové křeslo. Konrád před lety zakoupil opuštěnou vápenku kdesi v Rakousku a uchýlil se do ní proto, aby získal klid nezbytný pro sepsá

Teta Valerie, moderní stará panna, zdědí nečekaně rodinný statek. Ale nemá na údržbu, a tak se ho snaží zachránit pomocí příbuzných, kteří přijedou z různých zemí, kam je zavály tři přistěhovalecké vlny. Ti se nejen těžko sžívají s "místňáky", ale narážejí na sebe rozličností zvyků, názorů i životního stylu. V závěru objevují "starou vlast", uvědomují si své kořeny, a ač se vrací do svých domovů, jednou nohou již na statku zůstávají. Celý příběh je rámován dobovým prokletím a má téměř detektivní náboj - vyšetřování úmyslně založeného požáru usedlosti.

V Bernhardově literární pozůstalosti uložené v jeho archivu v rakouském Gmundenu byl přednedávnem objeven autorův rukopis s titulem Moje ceny. Jak z archivních materiálů vyplývá, strojopis vznikl v roce 1980. Svébytný beletristický text obsahuje autorovy komentáře k udělení celkem devíti významných literárních ocenění, jichž se autorovi dostalo, a zároveň tři proslovy, které při těchto příležitostech vznikly. Kniha se vy značuje typicky bernhardovskou sebeironií a komikou, jakož i sarkasmem vůči bezduchým ofi cialitám a společenským rituálům. Thomas Bernhard se narodil 9. února 1931 a zemřel 12. února 1989.

Tuto svou práci věnoval francouzský esejista a sociální myslitel Gilles Lipovetsky (1944), profesor filozofie na univerzitě v Grenoblu, fenoménu luxusu. Jeho esej je zamyšlením nad tím, co představoval luxus v minulosti a jak se jeho forma, úloha a pojetí

Ve druhé polovině devadesátých let byl ze všech amerických politiků v Evropě asi nejméně vděčným úkolem pověřen člen Clintonovy administrativy Stuart E. Eizenstat. Jeho mise nesouvisela s Ruskem, Středním východem, Jugoslávií ani jiným neuralgickým bodem tehdejší doby. Měla poskytnout obětem druhé světové války satisfakci – byť značně opožděnou a nedokonalou – ve formě odškodnění, avšak udržet dobré diplomatické vztahy se zeměmi, které čekala nepříjemná povinnost: platit. Eizenstat na základě svých zážitků sepsal osobní výpověď o tom, jak se holocaust stal padesát let po válce politickým a diplomatickým bitevním polem.

Poslední román slavného rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) představuje doslova sumu jeho vidění světa jako by tu naposled rozehrál základní témata celého svého díla odkazující k nemilosrdné kritice současné společnosti. 2. vydání.

Soubor Bernhardových nejranějších prozaických textů - většinou novinových příspěvků z let 1950 až 1956 - je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881-1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu. K těmto raným prózám je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem

Snad pouhopouhá náhoda, snad příslovečný osud svede v jednom okamžiku do odpočívárny poklidného lázeňského komplexu v belgickém městečku Spa dvě staré ženy, které si sem přijely léčit podobné neduhy. Stačí letmý rozhovor, aby zjistily, že jsou si tak blízké, že to ani víc nejde. Anna a Lotte jsou dvojčata, která byla od sebe odtržena v roce 1924 po smrti obou rodičů. Tehdy jim bylo šest let. Silnější Anna vyrůstala na statku v Německu, churavou Lotte si odvezli příbuzní do Holandska. Lázeňský pobyt se tak pro znovunalezené sestry stane očišťujícím i bolestivým vzpomínáním na osmdesát let života v naprosto odlišných poměrech. Může dnes Lotte, jejíž vzpomínky na pomoc Židům prchajícím před hrozbou koncentračního tábora jsou ještě dnes tak živé, najít společnou řeč s Annou, kdysi manželkou německého vojáka...

Autor je známý širší veřejnosti především jako publicista a přední politický komentátor. Nyní předstupuje před čtenáře v odlišné roli - jako člověk tázající se po věcech víry, po Bohu a smyslu života, tedy po něčem, co je v naší kultuře považováno za výsostně osobní, neveřejné, ba intimní. Komárek se záměrně nepokouší o teologický traktát ani o nějaké teoreticko- filozofi cké pojednání. O Bohu, víře, církvi a tzv. posledních věcech člověka, tj. smrti a umírání, posmrtném životě, peklu a ráji, píše jako o něčem vnitřně naléhavém a osobně prožívaném. Jeho metodou je přirozená logika, respektive "zdravý selský rozum", a zajímají ho jen takové otázky a odpovědi, které mají nějaký živý smysl pro člověka, a nikoli pro teoretické disputace. Netváří se přitom, že zná všechny odpovědi - naopak mnohokrát říká "možná", "pravděpodobně", "nevím". Autorovy úvahy mohou být pro mnohé - jak věřící, tak nevěřící - pohoršující a pobuřující. Opravdu nic mu není takříkajíc svaté, avšak jeho provokativnost v tomto případě není prvoplánová. Vyplývá spíše z upřímnosti a bezpředsudečnosti, s níž k tématu přistupuje. Proto také jeho knížka se čtenářem "hovoří" - je otevřeným dialogem o nejpodstatnějších věcech lidského života, jeho smyslu, víře, smrti a nesmrtelnosti.

Českým čtenářům už dobře známý britský historik Norman Davies zachytil ve své objemné knize jednu z nejdramatičtějších a zároveň nejspornějších kapitol druhé světové války: varšavské povstání v roce 1944. Po pěti letech okupace zaútočilo 1. srpna 1944 skoro 50 000 odhodlaných, ale jen slabě vyzbrojených příslušníků polského hnutí odporu na německou posádku ve Varšavě. Povstalci očekávali leteckou pomoc od západních mocností a doufali rovněž, že navzdory dosavadním sporům s Moskvou ulehčí povstání také Rudá armáda, která v červenci 1944 pronikla do bezprostředního okolí Varšavy. Ani jeden z těchto předpokladů však nevyšel. Po dvou měsících hrdinských bojů povstalci kapitulovali, z města na Hitlerův rozkaz zůstala hromada trosek a v nich přes 200 000 mrtvých…

Wittgensteinův synovec patří k pozdním autobiografickým pracím rakouského autora. Dotýká se v něm osudu svého přítele Paula, synovce slavného filozofa, jenž nikdy žádnou filozofii nepublikoval, ale pro Bernharda byl filozofem života, jehož dílem byl jen a jen vlastní bohatý život. Paul, potomek jedné z nejbohatších rakouských rodin, který svůj majetek doslova rozdal neznámým a chudým lidem, je náhle pro Bernhrada jediným a nejbližším člověkem, který je schopen s ním sdílet vroucnost lidských soudů i Wittgensteinův synovec patří k pozdním autobiografickým pracím rakou

Přední americký politolog, někdejší profesor na Harvardově a na Stanfordské univerzitě, se ve své pečlivě zdokumentované studii zabývá některými jedinečnými rysy politického a společenského života ve Spojených státech: sklonem k moralizování a k teologizaci politiky, nízkou popularitou sociálního státu i u nemajetných vrstev, popularitou levicových názorů u intelektuálů, zejména v univerzitním prostředí, a naopak slabou rezonancí obdobných myšlenek ve veřejném životě, absencí konzervativní strany v evropském slova smyslu apod. Lipset odkazuje na okolnosti vzniku Spojených států a na základní politické principy a instituce a snaží se objasnit, proč je současná Amerika taková, jaká je. Jeho kniha Dvousečná zbraň se stala stejně jako mnoho předchozích autorových prací zcela zásadním příspěvkem k tématu.

Ve volném pokračování vloni vydané autorčiny prvotiny Pár obyčejných dnů se opět setkáme se svéráznou sociální asistentkou Ivou Drexlerovou, a jejími několika novými případy, jejichž řešení si v ničem nezadá s prací soukromého detektiva - jen snad poněkud hůř placeného a s menší společenskou prestiží. Ponuré okolnosti často velmi smutných příběhů jsou ovšem i tentokrát podány s notnou dávkou inteligentního humoru, nadhledu a sebeironie, ještě okořeněnou kousky hrdinčiných tří pubertálních dcer a velmi speciální babičky. A tak i žena, která je ve své profesi ztělesněním odvahy, se v soukromém životě dostává občas do úzkých...

Franz Kafka sice nebyl nadšeným návštěvníkem kina, ale o kinematograf a filmy se zajímal jak v Praze, tak i během cest do Mnichova, Paříže či Milána. Snímky, které zhlédl, v něm zanechaly silný dojem, který se odráží v jeho korespondenci i v deníkových zápiscích. Také Max Brod se porůznu zmiňuje o Kafkově zálibě v některých filmech, z dnešního hlediska značně pochybných, jako například Bílá otrokyně, Otroci zlata nebo Ten druhý. Monografie připomíná tyto zapomenuté snímky i řadu jiných, o nichž se Kafka dovídal od sestry Ottly nebo z programů biografů, které podle svých vlastních slov se zápalem sledoval. Vybrané pasáže v Kafkově korespondenci a v denících i zápiscích z cest týkající se filmu do značné míry odkrývají jeho vnitřní rozpoložení a zasahují i vztah k Felici Bauerové. Zischlerova kniha S Kafkou do kina je objevná také novým pohledem na dějiny kinematografie: názorně seznamuje s myšlenkami o inspirativnosti filmu, s reakcemi filmových diváků i kritiků a přináší obsažné informace o snímcích zřejmě nenávratně ztracených. Autor knihy Hanns Zischler je mužem mnoha talentů: vystudoval etnografii, filozofii a srovnávací literatury, byl dramaturgem berlínské Schaubühne a režíroval na divadelních scénách v Basileji, Karlsruhe a v Berlíně. Od konce 60. let začal hrát ve filmu: zejména spolupracoval s Wimem Wendersem, ale i s Claudem Chabrolem, Jeanem-Lucem Godardem a dalšími významnými evropskými tvůrci. Jeho kniha S Kafkou do kina, která vyšla v roce 1996, získala o rok později cenu francouzských filmových kritiků za nejlepší zahraniční knihu o kinematografii a v roce 2002 podle ní autor natočil koprodukční televizní dokument.

Poslední román slavného rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) představuje doslova sumu jeho vidění světa jako by tu naposled rozehrál základní témata celého svého díla odkazující k nemilosrdné kritice současné společnosti. 2. vydání.