Prostor strana 57 z 62

Ve druhé polovině devadesátých let byl ze všech amerických politiků v Evropě asi nejméně vděčným úkolem pověřen člen Clintonovy administrativy Stuart E. Eizenstat. Jeho mise nesouvisela s Ruskem, Středním východem, Jugoslávií ani jiným neuralgickým bodem tehdejší doby. Měla poskytnout obětem druhé světové války satisfakci – byť značně opožděnou a nedokonalou – ve formě odškodnění, avšak udržet dobré diplomatické vztahy se zeměmi, které čekala nepříjemná povinnost: platit. Eizenstat na základě svých zážitků sepsal osobní výpověď o tom, jak se holocaust stal padesát let po válce politickým a diplomatickým bitevním polem.

Poslední román slavného rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) představuje doslova sumu jeho vidění světa jako by tu naposled rozehrál základní témata celého svého díla odkazující k nemilosrdné kritice současné společnosti. 2. vydání.

Snad pouhopouhá náhoda, snad příslovečný osud svede v jednom okamžiku do odpočívárny poklidného lázeňského komplexu v belgickém městečku Spa dvě staré ženy, které si sem přijely léčit podobné neduhy. Stačí letmý rozhovor, aby zjistily, že jsou si tak blízké, že to ani víc nejde. Anna a Lotte jsou dvojčata, která byla od sebe odtržena v roce 1924 po smrti obou rodičů. Tehdy jim bylo šest let. Silnější Anna vyrůstala na statku v Německu, churavou Lotte si odvezli příbuzní do Holandska. Lázeňský pobyt se tak pro znovunalezené sestry stane očišťujícím i bolestivým vzpomínáním na osmdesát let života v naprosto odlišných poměrech. Může dnes Lotte, jejíž vzpomínky na pomoc Židům prchajícím před hrozbou koncentračního tábora jsou ještě dnes tak živé, najít společnou řeč s Annou, kdysi manželkou německého vojáka...

Autor je známý širší veřejnosti především jako publicista a přední politický komentátor. Nyní předstupuje před čtenáře v odlišné roli - jako člověk tázající se po věcech víry, po Bohu a smyslu života, tedy po něčem, co je v naší kultuře považováno za výsostně osobní, neveřejné, ba intimní. Komárek se záměrně nepokouší o teologický traktát ani o nějaké teoreticko- filozofi cké pojednání. O Bohu, víře, církvi a tzv. posledních věcech člověka, tj. smrti a umírání, posmrtném životě, peklu a ráji, píše jako o něčem vnitřně naléhavém a osobně prožívaném. Jeho metodou je přirozená logika, respektive "zdravý selský rozum", a zajímají ho jen takové otázky a odpovědi, které mají nějaký živý smysl pro člověka, a nikoli pro teoretické disputace. Netváří se přitom, že zná všechny odpovědi - naopak mnohokrát říká "možná", "pravděpodobně", "nevím". Autorovy úvahy mohou být pro mnohé - jak věřící, tak nevěřící - pohoršující a pobuřující. Opravdu nic mu není takříkajíc svaté, avšak jeho provokativnost v tomto případě není prvoplánová. Vyplývá spíše z upřímnosti a bezpředsudečnosti, s níž k tématu přistupuje. Proto také jeho knížka se čtenářem "hovoří" - je otevřeným dialogem o nejpodstatnějších věcech lidského života, jeho smyslu, víře, smrti a nesmrtelnosti.

Českým čtenářům už dobře známý britský historik Norman Davies zachytil ve své objemné knize jednu z nejdramatičtějších a zároveň nejspornějších kapitol druhé světové války: varšavské povstání v roce 1944. Po pěti letech okupace zaútočilo 1. srpna 1944 skoro 50 000 odhodlaných, ale jen slabě vyzbrojených příslušníků polského hnutí odporu na německou posádku ve Varšavě. Povstalci očekávali leteckou pomoc od západních mocností a doufali rovněž, že navzdory dosavadním sporům s Moskvou ulehčí povstání také Rudá armáda, která v červenci 1944 pronikla do bezprostředního okolí Varšavy. Ani jeden z těchto předpokladů však nevyšel. Po dvou měsících hrdinských bojů povstalci kapitulovali, z města na Hitlerův rozkaz zůstala hromada trosek a v nich přes 200 000 mrtvých…

Wittgensteinův synovec patří k pozdním autobiografickým pracím rakouského autora. Dotýká se v něm osudu svého přítele Paula, synovce slavného filozofa, jenž nikdy žádnou filozofii nepublikoval, ale pro Bernharda byl filozofem života, jehož dílem byl jen a jen vlastní bohatý život. Paul, potomek jedné z nejbohatších rakouských rodin, který svůj majetek doslova rozdal neznámým a chudým lidem, je náhle pro Bernhrada jediným a nejbližším člověkem, který je schopen s ním sdílet vroucnost lidských soudů i Wittgensteinův synovec patří k pozdním autobiografickým pracím rakou

Kniha přináší zasvěcený a podrobný pohled na dvě z mnoha afrických náboženství. Oba systémy - zulský a jorubský - existovaly v takzvané anglofonní Africe, tj. na území bývalých britských kolonií. Jsou dobrým příkladem systémů, z nichž jeden je výrazně polyteistický a druhý animistický. Africká náboženství jsou silně spjata s uměleckou produkcí svých nositelů, a tak valná většina toho, co Evropané označují jako „tradiční , „kmenové či „etnické umění, jsou nejrůznější kultovní předměty. Význam mnohých z nich neznáme a asi už také nepoznáme, protože příslušný náboženský systém zanikl anebo se pozměnil, aniž někdo zaznamenal jaho historickou podobu.

Přední americký politolog, někdejší profesor na Harvardově a na Stanfordské univerzitě, se ve své pečlivě zdokumentované studii zabývá některými jedinečnými rysy politického a společenského života ve Spojených státech: sklonem k moralizování a k teologizaci politiky, nízkou popularitou sociálního státu i u nemajetných vrstev, popularitou levicových názorů u intelektuálů, zejména v univerzitním prostředí, a naopak slabou rezonancí obdobných myšlenek ve veřejném životě, absencí konzervativní strany v evropském slova smyslu apod. Lipset odkazuje na okolnosti vzniku Spojených států a na základní politické principy a instituce a snaží se objasnit, proč je současná Amerika taková, jaká je. Jeho kniha Dvousečná zbraň se stala stejně jako mnoho předchozích autorových prací zcela zásadním příspěvkem k tématu.

Ve volném pokračování vloni vydané autorčiny prvotiny Pár obyčejných dnů se opět setkáme se svéráznou sociální asistentkou Ivou Drexlerovou, a jejími několika novými případy, jejichž řešení si v ničem nezadá s prací soukromého detektiva - jen snad poněkud hůř placeného a s menší společenskou prestiží. Ponuré okolnosti často velmi smutných příběhů jsou ovšem i tentokrát podány s notnou dávkou inteligentního humoru, nadhledu a sebeironie, ještě okořeněnou kousky hrdinčiných tří pubertálních dcer a velmi speciální babičky. A tak i žena, která je ve své profesi ztělesněním odvahy, se v soukromém životě dostává občas do úzkých...

Franz Kafka sice nebyl nadšeným návštěvníkem kina, ale o kinematograf a filmy se zajímal jak v Praze, tak i během cest do Mnichova, Paříže či Milána. Snímky, které zhlédl, v něm zanechaly silný dojem, který se odráží v jeho korespondenci i v deníkových zápiscích. Také Max Brod se porůznu zmiňuje o Kafkově zálibě v některých filmech, z dnešního hlediska značně pochybných, jako například Bílá otrokyně, Otroci zlata nebo Ten druhý. Monografie připomíná tyto zapomenuté snímky i řadu jiných, o nichž se Kafka dovídal od sestry Ottly nebo z programů biografů, které podle svých vlastních slov se zápalem sledoval. Vybrané pasáže v Kafkově korespondenci a v denících i zápiscích z cest týkající se filmu do značné míry odkrývají jeho vnitřní rozpoložení a zasahují i vztah k Felici Bauerové. Zischlerova kniha S Kafkou do kina je objevná také novým pohledem na dějiny kinematografie: názorně seznamuje s myšlenkami o inspirativnosti filmu, s reakcemi filmových diváků i kritiků a přináší obsažné informace o snímcích zřejmě nenávratně ztracených. Autor knihy Hanns Zischler je mužem mnoha talentů: vystudoval etnografii, filozofii a srovnávací literatury, byl dramaturgem berlínské Schaubühne a režíroval na divadelních scénách v Basileji, Karlsruhe a v Berlíně. Od konce 60. let začal hrát ve filmu: zejména spolupracoval s Wimem Wendersem, ale i s Claudem Chabrolem, Jeanem-Lucem Godardem a dalšími významnými evropskými tvůrci. Jeho kniha S Kafkou do kina, která vyšla v roce 1996, získala o rok později cenu francouzských filmových kritiků za nejlepší zahraniční knihu o kinematografii a v roce 2002 podle ní autor natočil koprodukční televizní dokument.

Poslední román slavného rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) představuje doslova sumu jeho vidění světa jako by tu naposled rozehrál základní témata celého svého díla odkazující k nemilosrdné kritice současné společnosti. 2. vydání.

Téma neznámého člověka prolíná básnickou a prozaickou tvorbou Milady Součkové od konce třicátých let, kdy její zkušenost určuje zborcení idyly demokratických ideálů a idejí pokroku. Postava neznámého, anonymního jedince, jehož život se skládá z neuvěřitelně bohatého světa vroucích podrobností, vzpomínek, zkušeností a vůní, je v různých epochách moderních dějin, počínajících u Součkové rokem šestašedesátým 19. století, konfrontován s klíčovými událostmi, které pro moderního člověka představuje Historie. Tato konfrontace neznámého člověka s jakoby konkrétním, objektivním historickým okamžikem odkrývá často krutě falešnou představu o obraze dějin: rusko-japonská válka, sarajevský atentát, vznik Československa, Masarykův příjezd do Prahy, filozofický kongres v Praze na úsvitu další světové katastrofy, to vše jsou situace umožňující Součkové demytizovat tzv. objektivní historický vývoj a pokrok moderní evropské společnosti. Román, který Milada Součková dokončila roku 1943, vyšel poprvé až v roce 1962, v době, kdy žila v exilu ve Spojených státech. V nakladatelství PROSTOR vychází jako VII. svazek edice Dílo Milady Součkové.

Jednoduché autentické vyprávění o neobyčejných začátcích dnes nejstaršího porevolučního klubu v Praze. Popisuje jeho vznik v roce 1990 i to, co mu předcházelo, způsob opakovaných úprav interiéru i různé potíže, s kterými se jeho provozovatelé museli potýkat. Na jedné malé společnosti tak demonstruje rozvoj raného kapitalismu v Čechách, charakterizovaného bohémským přístupem a nezkaženou živelností. Humorně referuje o zákulisí různých setkání, o pikanteriích a trapasech, kterých nikdo z nás nezůstane v běžném životě ušetřen, a o českých i světových osobnostech, které na Lávku v průběhu let zavítaly. Do úsměvně líčených peripetií zasahují starší vzpomínky, které dávají nahlédnout do duší tvůrců klubu a jejich kamarádů a mohou čtenářům připomenout i něco z vlastní minulosti.

Úsměvné i dojemné příběhy Hely Fediové, legendární Vltavěnky ze Ždáně, které přináší první část románu pod názvem Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů, nás zavedou do světa Vltavěnčina dětství s koloritem starých žižkovských domů a ulic, v nichž všestranně nadaná, ale duševně poněkud nezralá Hela vyrůstala se svérázným otcem, despotou a nebetyčným škudlilem. Celým jejím štěstím však byla řeka. Na Ždáni, nedaleko bývalých Svatojánských proudů žila od raného mládí až do své smrti. Knihu lze vřele doporučit každému, kdo má rád dokumentární a memoárovou literaturu a zároveň se nechce ochudit o všechny atributy krásné prózy. Vltavěnka se v tomto druhém, rozšířeném vydání vrací ke čtenářům v roce, kdy by se Hela Fediová dožila stých narozenin.

Paměti Františka Xavera Bašíka jsou událostí nejen pro kafkovské bádání, ale i neobyčejně zajímavým dokumentem o životě a práci obyčejných Pražanů zhruba před sto lety. Od roku 1892 se František Bašík učil jako příručí v obchodě s krátkým zbožím, který patřil otci Franze Kafky Hermannu Kafkovi. Své vzpomínky psal jako stárnoucí muž v letech druhé světové války jeho vztahy s rodinou Kafkových skončily vyučením. V tomto smyslu mají jeho vzpomínky hodnotu primárního pramenu nedotčeného eventuálními pozdějšími interpretacemi, jež tak často přibarvují vzpomínky pamětníků, kteří se už dožili Kafkovy slávy. Bašík je kromě toho bystrý pozorovatel a jeho vzpomínky jsou napsány svěžím jazykem. Umožňují nahlédnout do všedního života v obchodě a současně i do života rodiny Kafkových, jenž byl soustředěn kolem dění v obchodě také proto, že obojí v té době spojovala stejná adresa – Celetná č. 3. Bašíkovy paměti jsou ovšem pozoruhodné i jako autentický dokument o každodenním životě a práci obyčejných lidí, učňů, prodavaček, příručích a podomků, a podávají tak barvitý obrázek života v Praze na konci 19. století v nejlepší tradici medailonů Ignáta Herrmanna. Zachycují mimoděk národnostní spory a animozity kromě toho je v nich otevřeným způsobem vylíčeno i sexuální dozrávání dospívajícího chlapce a posléze mladého muže na přelomu 19. a 20. století.

Franz Kafka sice nebyl nadšeným návštěvníkem kina, ale o kinematograf a filmy se zajímal jak v Praze, tak i během cest do Mnichova, Paříže či Milána. Snímky, které zhlédl, v něm zanechaly silný dojem, který se odráží v jeho korespondenci i v deníkových zápiscích. Také Max Brod se porůznu zmiňuje o Kafkově zálibě v některých filmech, z dnešního hlediska značně pochybných, jako například Bílá otrokyně, Otroci zlata nebo Ten druhý. Monografie připomíná tyto zapomenuté snímky i řadu jiných, o nichž se Kafka dovídal od sestry Ottly nebo z programů biografů, které podle svých vlastních slov se zápalem sledoval. Vybrané pasáže v Kafkově korespondenci a v denících i zápiscích z cest týkající se filmu do značné míry odkrývají jeho vnitřní rozpoložení a zasahují i vztah k Felici Bauerové. Zischlerova kniha S Kafkou do kina je objevná také novým pohledem na dějiny kinematografie: názorně seznamuje s myšlenkami o inspirativnosti filmu, s reakcemi filmových diváků i kritiků a přináší obsažné informace o snímcích zřejmě nenávratně ztracených. Autor knihy Hanns Zischler je mužem mnoha talentů: vystudoval etnografii, filozofii a srovnávací literatury, byl dramaturgem berlínské Schaubühne a režíroval na divadelních scénách v Basileji, Karlsruhe a v Berlíně. Od konce 60. let začal hrát ve filmu: zejména spolupracoval s Wimem Wendersem, ale i s Claudem Chabrolem, Jeanem-Lucem Godardem a dalšími významnými evropskými tvůrci. Jeho kniha S Kafkou do kina, která vyšla v roce 1996, získala o rok později cenu francouzských filmových kritiků za nejlepší zahraniční knihu o kinematografii a v roce 2002 podle ní autor natočil koprodukční televizní dokument.