Prostor strana 57 z 62

Je česká privatizace jen souhrnem skandálů, anebo je možné najít i příklady firem, které při svých podnikatelských aktivitách respektovaly jak právní, tak etické normy? Publikace nazvaná Co se stane, když se zhasne? vznikla z podnětu nevládní organizace Transparency International v rámci projektu Viva Etika a přináší pozitivní i negativní doklady toho, co přinesla devadesátá léta: namátkou jmenujme tak frekventované kauzy jako televize Nova, Investiční a Poštovní banka, nákup stíhaček pro Českou armádu... a na druhé straně firmy, které odolaly pokušení zaměňovat podnikání s podvody, tunelováním a neskrývaným uspokojováním chamtivosti lidí na vedoucích postech. Jednotlivé případy nejsou míněny jako obžaloba, ale jako popis případů, na nichž se už nedá mnoho změnit, ale lze si z nich vzít ponaučení a v budoucnu neopakovat stejné chyby, které nás všechny kromě spousty peněz stály i menší či větší ztrátu důvěry v demokratický právní stát. Sborník příspěvků, jejichž autory jsou Petr Holub, Vladimír Kaláb, Ondřej Knot, Tomáš Kňourek, Adriana Krnáčová, Ondřej Kundra, Zdeněk R. Nešpor, Jiří Schneider, Jaroslav Spurný a Václav Žák, doplňuje i politologický a sociologický pohled na vývoj v České republice po roce 1989. Kniha Co se stane, když se zhasne? je napínavým čtením pro každého, komu není lhostejný polistopadový vývoj v České republice, ale stejně tak dobře se může stát podkladovým materiálem pro výuku na středních a vysokých školách nebo pro vzdělávací kurzy týkající se etiky podnikání.

Téma neznámého člověka prolíná básnickou a prozaickou tvorbou Milady Součkové od konce třicátých let, kdy její zkušenost určuje zborcení idyly demokratických ideálů a idejí pokroku. Postava neznámého, anonymního jedince, jehož život se skládá z neuvěřitelně bohatého světa vroucích podrobností, vzpomínek, zkušeností a vůní, je v různých epochách moderních dějin, počínajících u Součkové rokem šestašedesátým 19. století, konfrontován s klíčovými událostmi, které pro moderního člověka představuje Historie. Tato konfrontace neznámého člověka s jakoby konkrétním, objektivním historickým okamžikem odkrývá často krutě falešnou představu o obraze dějin: rusko-japonská válka, sarajevský atentát, vznik Československa, Masarykův příjezd do Prahy, filozofický kongres v Praze na úsvitu další světové katastrofy, to vše jsou situace umožňující Součkové demytizovat tzv. objektivní historický vývoj a pokrok moderní evropské společnosti. Román, který Milada Součková dokončila roku 1943, vyšel poprvé až v roce 1962, v době, kdy žila v exilu ve Spojených státech. V nakladatelství PROSTOR vychází jako VII. svazek edice Dílo Milady Součkové.

Reprezentativní publikace předního fotografa architektury Pavla Štechy obsahuje přes čtyři sta fotografií jeho rodného města, členěných do osmi kapitol. Vychází v českoanglickém jazyce.

Historický román Esterházyho lokaj slovenského spisovatele Dušana Šimka se odehrává v druhé polovině 18.století a zachycuje kulturní a duchovní atmosféru u knížecího dvora Mikuláše Estrházyho, velkého milovníka hudby. Jaho zámku v Esterháze se říkalo "uherské Versailles", a při pohledu na krásnou zahradu i budovy, mezi nimiž nechybí budova opery, je zřejmé, že se nechal francouzským vzorem inspirovat.

Téma takzvaného retribučního soudnictví patří k nejméně probádaným a také nejméně známým v obecném českém povědomí. Jeho smyslem mělo být potrestání nacistických zločinců, jejich přisluhovačů, zrádců, kolaborantů, udavačů apod., zkrátka těch, kteří se na území státu v souvislosti s nacistickou okupací země vážně provinili. Celkem bylo u 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích souzeno přes 40 tisíc lidí a odsouzeno přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti. Po uvedení obecných souvislostí vzniku velkého retribučního dekretu mapuje autorka nejprve tzv. lidovou spravedlnost na Královéhradecku, tj. bezprostřední poválečnou "lidovou" odplatu, projevy násilí a spontánní vyrovnávání účtů s vinnými i nevinnými, zřizování internačních táborů a vyšetřování obviněných. Poté přechází k ustavení a samotné činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945-1948. Před zrakem čtenáře posléze vystupují především osudy konkrétních lidí, Čechů i Němců, od pouhých členů zločineckých organizací a drobných udavačů přes příběhy skutečně velkých zločinců až k případům lidí nespravedlivě obviněných. Jednotlivé příběhy a kauzy jsou zajímavé jak z individuálního, lidského hlediska, tak tím, že charakterizují dobu a společnost, v níž se odehrály. Autorce se podařilo též odkrýt a uceleným způsobem zpracovat několik neznámých témat. Předně jsou to ženské koncentrační a pracovní tábory ve východních Čechách, respektive příběhy jejich dozorkyň a vězeňkyn. Stejně uceleně a poutavě zpracovala také osudy členů služebny hradeckého gestapa nebo příběh odbojové skupiny kolem Karla Hlaváčka. Pozoruhodné je i její líčení komunisty obnovených retribucí v březnu až prosinci 1948. Navzdory tomu, že byly mimořádné lidové soudy personálně obměněny a vystaveny velkému ideologickému a politickému tlaku, většina východočeských soudců si uchovala nezávislost a čisté svědomí, na což někteří později bohužel doplatili.

Studie mezinárodně uznávaného historika přináší odpověď na otázku, do jaké míry věděli řadoví němečtí občané o zvůli nacistického režimu. Na základě důkladného studia dosud nevyužitých archivních materiálů (včetně udavačských dopisů) a zapojení řady nových analytických metod (například při zpracování dobového tisku) autor vyvrací po léta opakovaný mýtus, že německá veřejnost o dění ve státě vlivem účinné propagandy tušila jen velmi málo, a dochází k překvapivému závěru, že nacisté jednali se souhlasem tehdejší společnosti.

Esej Jeana Améryho (1912-1978) O stárnutí vychází z duchovního prostředí existencialismu a ani čtyřicet let od prvního vydání neztrácí aktuálnost; každý z nás, pokud se nestane statistickou výjimkou, dříve či později zestárne. Autor probírá různé aspekty stárnutí a začíná proměnou v zakoušení času a prostoru. Má-li mladý člověk před sebou "spoustu" času, pak to především znamená, že žije ve světě vnímaném prostorově: svět je takovému člověku otevřen. Stárnoucímu se však uzavírá a on sám upírá pohled nikoliv do budoucnosti, nýbrž do minulosti. Započíná se ústup ze světa. Jednoho dne stárnoucí člověk nepoznává vlastní tělo, na sobě pozoruje, co v něm, kdysi mladém, budilo odpor. Jeho tělo se mu - stejně jako celý svět - odcizuje, neboť nyní je mu dáno jinak než v mládí. Zatímco tehdy byl vlastně bez něj a přitom s ním splýval, teď je tímto tělem a zároveň ve stálém zápase s ním. Dříve byl "energií", teď je pouhou "hmotou". Stárneme a nutně přestáváme rozumět světu, a to i když zápas o porozumění nevzdáváme, tj. když se povýšenecky neuzavřeme v tzv. věčných pravdách, či když se naopak hystericky nesnažíme držet krok s dobou. Nové pohledy na svět však přijímáme jen s největšími obtížemi a pravé potěšení nám neposkytují. Esej O stárnutí stejně jako celé Améryho dílo se vyznačuje nekompromisní vůlí k pravdě.

Na konci dvacátého století je třeba si položit zejména otázku, jak a proč se náboženství, jako je křesťanství a jeho jednotlivá učení a církve, šířilo tak rychle a tak trvale po celém světě. Pokud jde právě o tento světový význam křesťanství v lidských dějinách, byla to především myšlenka naprosté rovnosti lidí před Bohem, která byla osvobozující ve dvojím smyslu: v rovnosti všech lidí bez rozdílu a v rovnosti před jediným a nesporným Bohem. Křesťanství je především obsaženo v duchu a činech posledních dvou tisíc let, ve vůdčích myšlenkách, uměleckých, filozofickýcha vědeckých dílech a technických skvostech architektury mnoha generací tvůrců, myslitelů, státníků a přdstavitelů církví.

Čtenářům, kteří se chtějí rychle a přesně informovat o Německu let 1933 až 1945, se tímto lexikonem dostává do ruky jedna z nejdůkladnějších příruček o třetí říši, jaké kdy vznikly. Každé z více než 1500 hesel slovníku, jenž se vyvaroval obvyklého vědeckohistorického žargonu, podává přístupným způsobem přesnou informaci o daném tématu, přičemž ve vzájemném propojení vytvářejí jednotlivé příspěvky plastický obraz doby a všech souvislostí. Své vlastní heslo tu mají jak důležité osoby ve státě, straně, společnosti a ozbrojených silách (autor přitom nezapomíná ani na významné domácí či světové odpůrce režimu), tak i konkrétní historické události, významné instituce, jevy, nejrůznější dobové atributy či polozapomenuté skutečnosti. Stejně je zpracována i válka: pojednává se o ní jako o jednotlivých událostech, tedy velkých vojenských operacích i o méně významných taženích, přičemž se zároveň objasňuje místo, jež zaujímaly v celkovém vývoji válečné situace. Studentům, vědcům, publicistům i všem, kdo se zajímají o neradostnou, ale důležitou epochu evropské historie 20. století, představuje publikace velmi obsáhlé a především čtivé kompendium. Pro českého čtenáře je navíc množství informací rozhojněno v tom smyslu, že záhlaví každého hesla je opatřeno i jeho původním německým zněním a knihu kromě nezbytného rejstříku doplňuje také speciální německo-český slovníček všech základních i odkazových hesel.

Humorné a s velkým nadhledem psané poučení, jak hledat, přebírat a zvažovat, který by mohl být ten pravý – aby to nakonec dopadlo úplně jinak… Třicátnice Agáta řeší totéž, co ostatní osamělé ženy v jejím věku, jen si už připadá moc zkušená na to, aby se do vztahu vrhala bez rozmyslu. Nebo si to alespoň myslí. Skutečnost ji ale nečekaně zaskočí…

Román beletristickou formou přibližuje osobnost židovského básníka a dobrodruha Huga Sonnenscheina-Sonky, který chtěl změnit svět, přežil Osvětim a zemřel ve věznici na Mírově. Kniha Jiřího Kamena vychází především z autentického Sonkova dopisu Rudolfu Slánskému, který psal na Mírově v době, kdy byl obviněn z kolaborace. Nejčastějšími tématy veršů německy píšícího židovského básníka Sonky (1889–1953), rodáka z Kyjova, jsou revoluce, vzpoura a vztahy muže a ženy: osudové i minutové. V jeho básních vystupují samotáři, rebelové, vagabundi, gézové, blázni, Židé, cikáni a děvky. Bůh se chová jako anarchista, Ježíš je vagabund podobný Sonkovi. Básník se i jako neliterární postava rád stylizoval do role člověka z okraje společnosti. Jeho život představuje závratný sled dobrodružství, milostných, politických i uměleckých.

Neobyčejně zajímavý dokument o česko-německých vztazích, tak jak se odehrávaly v rovině obyčejného života v českém pohraničí i jinde v 19. a 20. století, psala autorka na sklonku svého života původně pro své vnuky.

Kniha se zabývá nejen dějinami judaismu, ale především jeho duchovním obsahem. Myšlenky, které přináší, by se měly stát součástí vědomí každého člověka naší doby, ať je již jakéhokoliv náboženského vyznání či jiného přesvědčení. Vždyť málokteré náboženství bylo předmětem tak hlubokého nepochopení a nenávistných útoků, jako je tomu v případě judaismu včetně židovské kultury a židovského národa. K překonání zkreslujícího obrazu - který vyvrcholil v genocidě v období holocaustu - je proto třeba usilovat o pravdivé pochopení podstaty judaismu, nejstaršího monoteistického náboženství, bez něhož si nelze představit vznik křesťanství a koneckonců ani islámu.

Titul Ochlazení, science fi ction z blízké budoucnosti, není míněn pouze v přeneseném smyslu - v tomto případě se ochlazují vztahy mezi Ruskem, Evropskou unií a NATO -, ale i doslovně. Rusko přestává Evropě dodávat ropu a plyn. Na začátku románu ruské tanky potlačí v Bělorusku, bojujícím za demokracii, jak lidská práva, tak "kontrarevoluci". Tato událost, která má mnohé shodné rysy s rokem 1968 v Československu i s následnou normalizací, k nimž se autor v retrospekci vrací, přerůstá v napínavý příběh. Nadějí zůstává láska, bezpodmínečná, nic neočekávající.

Tradiční ročenka české architektury představuje nejzajímavější realizované projekty českých architektů z let 2008-2009. Mapuje události v architektuře a designu za toto období.

Soubor povídek pod názvem Můj dědeček Jakub Lachs je autorským dílem Karla Lamberka. Poslední dvě povídky publikované v této knize (Bratři Orthové a Šadchen - dohazovač) napsal jeho syn Jiří.