Prostor strana 58 z 62

Kniha je souborem příběhů, vzpomínek a esejistických črt, které čerpají z životních i profesních zkušeností autora. Rudolf Roden (nar. 1923) je pražský rodák, který společně se svou ženou Evou přežil Terezín i vyhlazovací tábor v Osvětimi. Po komunistickém převratu roku 1948 se mu podařilo i s manželkou uprchnout a usídlit se v Kanadě. Zde dostudoval medicínu, věnoval se lékařskému povolání a později začal provozovat soukromou psychiatrickou praxi v Montrealu, které se věnuje dodnes. Společně se svou ženou vydali svědectví o svém takřka neuvěřitelném životním příběhu v době holocaustu, které česky vyšlo v roce 2007 pod názvem Životy ve vypůjčeném čase. Ve své nové knize se Rudolf Roden neobrací jen do minulosti, nýbrž vtipně a s nadhledem glosuje i mnohé jevy naší současnosti. Jeho texty se vyznačují originalitou, humorem a tím, čemu říkáme "zdravý selský rozum". Podávají zprávu o lidské vitalitě, nezlomnosti a - navzdory všem zažitým hrůzám - o šťastném životě.

Manželství hrdinky Deníku Šílené manželky, se už delší dobu rozpadá. Do této celkem banální výchozí situace autorka rozpoutá gejzír komických situací, do nichž uvrhá svoji hrdinku a její 2 dcery. Druhý román nás nechá nahlédnout do života 33leté Karolíny, která pracuje jako redaktorka časopisu v Praze a žije v malé vesnici. Domek jí padá na hlavu, její partner je stále někde pryč, přátelství s ženatým kolegou je stále hlubší a ke všemu selhaly antikoncepční pilulky. Jenže kdo je otcem?

Soubor Bernhardových nejranějších prozaických textů - většinou novinových příspěvků z let 1950 až 1956 - je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881-1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu. K těmto raným prózám je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem

Na konci dvacátého století je třeba si položit zejména otázku, jak a proč se náboženství, jako je křesťanství a jeho jednotlivá učení a církve, šířilo tak rychle a tak trvale po celém světě. Pokud jde právě o tento světový význam křesťanství v lidských dějinách, byla to především myšlenka naprosté rovnosti lidí před Bohem, která byla osvobozující ve dvojím smyslu: v rovnosti všech lidí bez rozdílu a v rovnosti před jediným a nesporným Bohem. Křesťanství je především obsaženo v duchu a činech posledních dvou tisíc let, ve vůdčích myšlenkách, uměleckých, filozofickýcha vědeckých dílech a technických skvostech architektury mnoha generací tvůrců, myslitelů, státníků a přdstavitelů církví.

Kniha obohacuje obsáhlou kafkovskou literaturu o zcela nový pohled: v centru pozornosti nestojí jako obvykle spisovatel sám, ale členové jeho rodiny, rodiče Hermann a Julie Kafkovi, jeho tři sestry i další příbuzní. Informace o nich byly dosud pro badatele zajímavé jen tehdy, pokud mohly nějakým způsobem přispět k vysvětlení nebo interpretaci Kafkova díla. Wagnerová ve své práci vychází z Kafkových deníků a dopisů, kromě toho nejenom pečlivě prostudovala archivy, především pražský policejní archiv, v němž našla mnoho zajímavých informací, ale zpovídala i pamětníky. Knížka představuje v tomto smyslu nejen přínos ke kafkovskému bádání, ale i k historii českých Židů ve spektru dějin jedné typické židovského rodiny z níž vzešel jeden z nejvýznamnějších představitelů moderní světové literatury.

Dvě novely a dvě povídky debutující autorky popisují životní zapeklitosti obyčejných lidí, často na samém okraji společnosti či společenského zájmu, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata.

Jednoduché autentické vyprávění o neobyčejných začátcích dnes nejstaršího porevolučního klubu v Praze. Popisuje jeho vznik v roce 1990 i to, co mu předcházelo, způsob opakovaných úprav interiéru i různé potíže, s kterými se jeho provozovatelé museli potýkat. Na jedné malé společnosti tak demonstruje rozvoj raného kapitalismu v Čechách, charakterizovaného bohémským přístupem a nezkaženou živelností. Humorně referuje o zákulisí různých setkání, o pikanteriích a trapasech, kterých nikdo z nás nezůstane v běžném životě ušetřen, a o českých i světových osobnostech, které na Lávku v průběhu let zavítaly. Do úsměvně líčených peripetií zasahují starší vzpomínky, které dávají nahlédnout do duší tvůrců klubu a jejich kamarádů a mohou čtenářům připomenout i něco z vlastní minulosti.

Reprezentativní fotografická publikace přináší okolo sto padesáti unikátních a většinou nepublikovaných fotografií (včetně Sudkových), faksimilie dopisů a deníků ze života Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí. Vidíme na nich Benešovy nejen při práci na zahradě, při tenise nebo koupání v Lužnici, ale i jejich četné návštěvy, mj. Karla Čapka, Jana Herbena, Vlastu Buriana, Jana Masaryka, Austina Chamberlaina, nebo dokonce Jiřího Dimitrova. Autoři publikace vystavěli z neznámých nebo opomíjených obrazových dokumentů, archivních materiálů a na základě vzpomínek přátel, architektů a fotografů plastický portrét vkusu, úrovně nejen bydlení, ale i společenských kontaktů diplomata, politika a pozdějšího prezidenta ČSR.

Román Paula Austera z roku 2006 je zvláštní, tajuplná próza. Hlavní hrdina pan Blank se probouzí v poloprázdné místnosti, neví, kdo je, ani to, proč je zde. Vše se odehrává v uzavřeném prostoru, do něhož sice z vnějšího světa postupem času vstupují různé osoby a jejich ne zcela dořečené příběhy, avšak zdá se, že tyto návštěvy spíše ještě prohlubují uzavřenost světa, v němž se pan Blank nevysvětlitelně ocitl a ve kterém to jediné, čím si může být jist, je pocit viny, jehož příčinu nezná. Dialogy s návštěvníky situaci nevyjasní, nadto se v nich ještě více stírá hranice reality a fikce, smyšlené a skutečné historie. Pokud se čtenář snaží předjímat, je vzápětí nucen své domněnky opouštět. Návštěvníci jsou v nějakém vztahu k panu Blankovi, to je zřejmé, často dokonce naznačují, že právě on nese odpovědnost za to, co se jim přihodilo, ale ani tato fakta záhadu zmíněného zamčeného pokoje neosvětlují… Stylistická a kompoziční vybroušenost knihy není na újmu čtivosti; naopak rysy špionážního příběhu a tajemné náznaky udržují čtenáře v napětí od začátku až do překvapivého konce…

Chůze je v této novele o dvou mužích, vydávajících se každé pondělí a středu na procházku a vzpomínajících na přítele, který se pomátl, symbolickým vyjádřením pohybu života, který trvá, jen pokud neustává — a končí, jakmile dospěje k cíli. Nevysvětlitelná událost v Rustenschacherově obchodě s obleky dokládá, že duchovní člověk má ideální kalhoty v hlavě ještě dřív, než přikročí k jejich koupi. Takže ať vkročí kamkoli, vytuší, že všude narazí na více či méně podřadné zboží. Jenomže Thomas Bernhard nezůstane jen u tohoto banálního zjištění: pokročí ještě dál. Jeho hrdina zklamání neustále očekává, a přesto přijde okamžik, kdy je toho všeho najednou přespříliš. A v té chvíli se zastaví. To je však současně pád do pomatenosti: život je neustálý pohyb od jedné krajnosti ke druhé, ale nemá žádný střed, a proto každý, kdo se uprostřed pohybu zastaví, najednou není nikde. Nesmíme přemýšlet o důvodech chůze, jak a proč jdeme, protože jinak nám hrozí, že se zastavíme. Velcí romanopisci včerejšího světa nazvali Rakousko výzkumnou laboratoří zkázy světa. Ale to bylo ještě v čase převratných světových událostí, kdy osudy jednotlivců zastíraly hroutící se státy a zanikající mocnářství. Thomas Bernhard už žije v jiných dějinách a tomu pak odpovídají i jeho romány. Jeho Rakousko je už jen patologickým ústavem zkoumajícím nejrůznější projevy a důsledky choroby zvané život.

Román u nás už dobře známého amerického spisovatele Paula Austera je ukázkou autorova vypravěčského umění. Stejně jako v předchozích knihách Auster dovedně spřádá příběhy jednotlivých postav a rychle plynoucí, přesvědčivý děj zároveň obohacuje o další dim

Na úsvitu moderního věku se v Itálii setkaly tisíce nadšených diváků se slavnými aviatiky a umělci, mezi nimiž nechyběli Franz Kafka, Louis Blériot, Giacomo Puccini, Glenn Curtis, Max Brod a Gabrielle D’Annunzio. Pražský rodák Peter Demetz, emeritní profesor Yaleské univerzity, se vydal v jejich stopách a zjistil, že onoho 11. září 1909 se nejen proťaly cesty Franze Kafky, Gabriela d´Annunzia a Giacoma Pucciniho, ale že se tito umělci v Brescie setkali s leteckými inženýry i odvážnými aviatiky. Demetz popisuje dobrodružnou podívanou a dění kolem letecké přehlídky včetně jejích nečekaně melodramatických příprav a zároveň rozšiřuje naše znalosti o kulturní historii. Stejně jako Kafku ho uchvacují letecká esa – Američan Glenn Curtis, Ital Mario Calderara a úřadující král oblak Louis Blériot z Francie: i oni ostatně byli umělci ve svém vlastním oboru…

Humorné a s velkým nadhledem psané poučení, jak hledat, přebírat a zvažovat, který by mohl být ten pravý – aby to nakonec dopadlo úplně jinak… Třicátnice Agáta řeší totéž, co ostatní osamělé ženy v jejím věku, jen si už připadá moc zkušená na to, aby se do vztahu vrhala bez rozmyslu. Nebo si to alespoň myslí. Skutečnost ji ale nečekaně zaskočí…

Děj humorné movely je zasazen do redakce inzertních novin Pražský den, kterou řídí jejich majitel Schauer. Redakce má jen málo zaměstnanců a v podstatě prosperuje, každý se ale snaží, co to dá, aby vynikl. Hlavní postavou se vbrzku stává vychrtlý obrýlený intelektuál se zelenou pletí žijící stále s přepečlivou maminkou Jiří Šourek. Právě on, v zoufalství, čím a jak oživit kulturní rubriku, dostane do rukou dopis, který napsala ministru Rosenheimovi jeho milenka. Vzpomíná na příjemně strávenou dovolenou s ženatým ministrem. Jiří udělá z dopisu zprávu dne - a spouští tím celý řetězec skandálních odhalení, komických situací i osudových přehmatů...

Kniha se zabývá dějinami církví v bývalém Sovětském svazu, Československu, Polsku, Maďarsku a NDR během komunistického režimu po druhé světové válce.Autor se ovšem snaží ukázat celou pravdu, tedy nejen potlačování a pronásledování církví, nýbrž i skutečnost, že také uvnitř církví se našli lidé, kteří k pronásledování víry a věřících různou měrou přispívali. Nehledá laciná nařčení ani odhalení, dokazuje, jak usilovně se tajné služby komunistických režimů dostávaly lidem pod kůži a jak těžké bylo bránit se jejich působení. Odhaluje institucionální mechanismy pošlapávání lidského svědomí a naznačuje, jak bylo možné vytvořit v centru Evropy v polovině 20. století systém založený na násilí a lži a současně jej prezentovat jako vrcholný výdobytek humanismu.

Vzpomínková próza kolínského rodáka nás zavádí do atmosféry šedesátých a sedmdesátých let. Radovan Dršata s humorem líčí své příhody od raného dětství přes školní léta po dospívání, včetně zážitků z konce tzv. socialismu s lidskou tváří a okupace. Nejvíc prostoru věnuje společenským a politickým poměrům vládnoucím za reálného socialismu, normalizaci, která postihla i jeho rodinu, a v souvislosti s historií svých prarodičů a s otcovými vzpomínkami se dotkne také doby první republiky a válečných let. Zdrojem humoru je nejen refl exe éry socialismu z pozice naivního dítěte, prolínání jeho světa se světem dospělých, klukovské kousky a příhody s kamarády, ale také mnohdy marná snaha vyznat se v absurdních pravidlech té doby. Ve fragmentárně vyprávěném příběhu rodiny, jejích běžných každodenních radostí a strastí, akcentuje autor postavu otce, sportovního fanouška, redaktora