Prostor strana 51 z 62

Milena Jesenská vstoupila do evropského kulturního povědomí především jako adresátka Kafkových Dopisů Mileně (1952). Bylo zapotřebí několika desetiletí, než vystoupila z Kafkova stínu a začala být vnímána jako samostatná osobnost. Jesenská ovšem nabyla jen jen adresátkou, ale i pisatelkou dopisů. Její dochovaná, respektive dosud známá korespondence je určená různým adresátům, například Maxu Brodovi, Jaroslavu Seifertovi, Adolfu Hoffmeistrovi, Olze Scheinpflugové či Ernstu Polakovi. Více než devadesát dopisů a dopisových fragmentů z let 1912–1940 tvoří svého druhu autentickou biografii autorky, ale je i neobyčejně zajímavým dokumentem o době, v níž žila. Kupříkladu soubor třiceti listů Willimu Schlamovi z let 1938–1939 zachycuje situaci kolem Mnichova a okupaci zbytku republiky, a tvoří tak pozoruhodný pendant k reportážím Jesenské v Peroutkově Přítomnosti. Kniha je vybavena vysvětlivkami, poznámkovým aparátem a rejstříkem a je zajímavá a přístupná pro širokou čtenářskou veřejnost.

Milena Jesenská vstoupila do evropského kulturního povědomí především jako adresátka Kafkových Dopisů Mileně (1952). Bylo zapotřebí několika desetiletí, než vystoupila z Kafkova stínu a začala být vnímána jako samostatná osobnost. Jesenská ovšem nabyla jen jen adresátkou, ale i pisatelkou dopisů. Její dochovaná, respektive dosud známá korespondence je určená různým adresátům, například Maxu Brodovi, Jaroslavu Seifertovi, Adolfu Hoffmeistrovi, Olze Scheinpflugové či Ernstu Polakovi. Více než devadesát dopisů a dopisových fragmentů z let 1912–1940 tvoří svého druhu autentickou biografii autorky, ale je i neobyčejně zajímavým dokumentem o době, v níž žila. Kupříkladu soubor třiceti listů Willimu Schlamovi z let 1938–1939 zachycuje situaci kolem Mnichova a okupaci zbytku republiky, a tvoří tak pozoruhodný pendant k reportážím Jesenské v Peroutkově Přítomnosti. Kniha je vybavena vysvětlivkami, poznámkovým aparátem a rejstříkem a je zajímavá a přístupná pro širokou čtenářskou veřejnost.

Milena Jesenská vstoupila do evropského kulturního povědomí především jako adresátka Kafkových Dopisů Mileně (1952). Bylo zapotřebí několika desetiletí, než vystoupila z Kafkova stínu a začala být vnímána jako samostatná osobnost. Jesenská ovšem nabyla jen jen adresátkou, ale i pisatelkou dopisů. Její dochovaná, respektive dosud známá korespondence je určená různým adresátům, například Maxu Brodovi, Jaroslavu Seifertovi, Adolfu Hoffmeistrovi, Olze Scheinpflugové či Ernstu Polakovi. Více než devadesát dopisů a dopisových fragmentů z let 1912–1940 tvoří svého druhu autentickou biografii autorky, ale je i neobyčejně zajímavým dokumentem o době, v níž žila. Kupříkladu soubor třiceti listů Willimu Schlamovi z let 1938–1939 zachycuje situaci kolem Mnichova a okupaci zbytku republiky, a tvoří tak pozoruhodný pendant k reportážím Jesenské v Peroutkově Přítomnosti. Kniha je vybavena vysvětlivkami, poznámkovým aparátem a rejstříkem a je zajímavá a přístupná pro širokou čtenářskou veřejnost.

Potiže s dejinami je sbírka eseju českého básnika, prozaika a historika umení Josefa Kroutvora. Obsahuje čtyri kapitoly, čtyri zamyšlení nad osudem strední Evropy.

Améry obhajuje vysmívaného a podváděného manžela Emy Bovaryové Karla jako syna, lékaře, manžela i milence. Propůjčuje mu vlastní vědomí, které mu Flaubert i Sartre odepřeli. Améry nechává na stránkách svého románu-eseje promlouvat s neobyčejnou emocionální intenzitou právě "hlupáka" Karla Bovaryho a jeho očima domýšlí a přehodnocuje celý příběh Karla a Emy.

Politolog a spisovatel Jiří Pehe podává ve své nové knize ucelený pohled na působení Václava Klause v české i zahraniční politice. Autor je znám jako dlouholetý Klausův kritik, avšak ve svém potrétu se pokouší popsat a zhodnotit nejen slabší, ale i silné stránky této politické osobnosti. Vyvaruje se při tom jak bulvárních postupů, jako jsou různá senzační odhalení a domněnky, tak i lacinému psychologizování. Jako základní metodu svého postupu zvolil autor výklad po jednotlivých letech od převratu v roce 1989 až do současnosti. Umožňuje mu to plasticky zachytit různá témata, stránky a rysy Klausovy osobnosti, jakož i vývoj a proměny jeho názorů a naturelu. Zároveň kniha poskytuje souvislý přehled politicko-ekonomického a společenského vývoje v Česku za posledních dvacet let, neboť přirozeně Václav Klaus u všeho podstatného byl a dění ovlivňoval, ať už přímo jako představitel moci, anebo nepřímo svými názory, postoji a komentáři. Kniha Jiřího Peheho je vůbec prvním pokusem - nepočítame-li četné adorace a sebeadorace ani povrchní pamflety -, jak seriózně zmapovat a zároveň kriticky zhodnotit význam a místo této kontroverzní osobnosti v moderních českých dějinách.

Bernhardův román Beton z roku 1982 je přímočařejší a pronikavější než téměř vše, co napsal. Poznáváme však, že i hněv je formou náklonnosti k životu, že i v ošklivosti může být člověk s životem nerozlučně svázán. Hlavní hrdina Rudolf se chystá již desetil

Doplněné, rozšířené a upravené vydání populárního autorčina blogu o všem, co potkalo ženu fascinovanou africkým kontinentem natolik, že se nejenže pronikla do tajů exotických jazyků, ale z jedné z cest si přivezla i neméně exotického manžela. Atraktivní a

Nedávno objevený rukopis představuje žánr, který se v kontextu díla Milady Součkové jeví jako základní.

Paměti Františka Xavera Bašíka jsou událostí nejen pro kafkovské bádání, ale i neobyčejně zajímavým dokumentem o životě a práci obyčejných Pražanů zhruba před sto lety. Od roku 1892 se František Bašík učil jako příručí v obchodě s krátkým zbožím, který patřil otci Franze Kafky Hermannu Kafkovi. Své vzpomínky psal jako stárnoucí muž v letech druhé světové války jeho vztahy s rodinou Kafkových skončily vyučením. V tomto smyslu mají jeho vzpomínky hodnotu primárního pramenu nedotčeného eventuálními pozdějšími interpretacemi, jež tak často přibarvují vzpomínky pamětníků, kteří se už dožili Kafkovy slávy. Bašík je kromě toho bystrý pozorovatel a jeho vzpomínky jsou napsány svěžím jazykem. Umožňují nahlédnout do všedního života v obchodě a současně i do života rodiny Kafkových, jenž byl soustředěn kolem dění v obchodě také proto, že obojí v té době spojovala stejná adresa – Celetná č. 3. Bašíkovy paměti jsou ovšem pozoruhodné i jako autentický dokument o každodenním životě a práci obyčejných lidí, učňů, prodavaček, příručích a podomků, a podávají tak barvitý obrázek života v Praze na konci 19. století v nejlepší tradici medailonů Ignáta Herrmanna. Zachycují mimoděk národnostní spory a animozity kromě toho je v nich otevřeným způsobem vylíčeno i sexuální dozrávání dospívajícího chlapce a posléze mladého muže na přelomu 19. a 20. století.

Téma takzvaného retribučního soudnictví patří k nejméně probádaným a také nejméně známým v obecném českém povědomí. Jeho smyslem mělo být potrestání nacistických zločinců, jejich přisluhovačů, zrádců, kolaborantů, udavačů apod., zkrátka těch, kteří se na území státu v souvislosti s nacistickou okupací země vážně provinili. Celkem bylo u 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích souzeno přes 40 tisíc lidí a odsouzeno přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti. Po uvedení obecných souvislostí vzniku velkého retribučního dekretu mapuje autorka nejprve tzv. lidovou spravedlnost na Královéhradecku, tj. bezprostřední poválečnou "lidovou" odplatu, projevy násilí a spontánní vyrovnávání účtů s vinnými i nevinnými, zřizování internačních táborů a vyšetřování obviněných. Poté přechází k ustavení a samotné činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945-1948. Před zrakem čtenáře posléze vystupují především osudy konkrétních lidí, Čechů i Němců, od pouhých členů zločineckých organizací a drobných udavačů přes příběhy skutečně velkých zločinců až k případům lidí nespravedlivě obviněných. Jednotlivé příběhy a kauzy jsou zajímavé jak z individuálního, lidského hlediska, tak tím, že charakterizují dobu a společnost, v níž se odehrály. Autorce se podařilo též odkrýt a uceleným způsobem zpracovat několik neznámých témat. Předně jsou to ženské koncentrační a pracovní tábory ve východních Čechách, respektive příběhy jejich dozorkyň a vězeňkyn. Stejně uceleně a poutavě zpracovala také osudy členů služebny hradeckého gestapa nebo příběh odbojové skupiny kolem Karla Hlaváčka. Pozoruhodné je i její líčení komunisty obnovených retribucí v březnu až prosinci 1948. Navzdory tomu, že byly mimořádné lidové soudy personálně obměněny a vystaveny velkému ideologickému a politickému tlaku, většina východočeských soudců si uchovala nezávislost a čisté svědomí, na což někteří později bohužel doplatili.

Kniha Tomáše Ježka podrobně mapuje celý proces české privatizace, jak probíhala především v devadesátých letech. Autor ji chápe a pojednává jako základ transformace tzv. socialistické společnosti na společnost svobodných lidí, která spočívá v historicky ojedinělé operaci převádění obrovského státního majetku na soukromé subjekty za účelem vytváření svobodného trhu. Autor provází čtenáře vtipným a srozumitelným způsobem jednotlivými kroky tohoto procesu – od vyjasňování ideových východisek a bojů o smysl, základní cíle a metody privatizace přes konkrétní průběh tzv. malé privatizace, velké privatizace, a zejména pak privatizace kuponové až k úloze jednotlivých institucí a osob. Tomáš Ježek je průvodcem vskutku zasvěceným, neboť podává svědectví takříkajíc z první ruky. Nejenže se za starého režimu de facto jako ekonom teoreticky připravoval na danou problematiku – mj. pro samizdat přeložil práce F. A. von Hayeka –, ale po převratu se mu dostalo možnosti uskutečňovat své teoretické představy v praxi, ať už jako ministr privatizace, předseda Fondu národního majetku, předseda rozpočtového výboru sněmovny či burzovní komory.

Kniha přináší zasvěcený a podrobný pohled na dvě z mnoha afrických náboženství. Oba systémy - zulský a jorubský - existovaly v takzvané anglofonní Africe, tj. na území bývalých britských kolonií. Jsou dobrým příkladem systémů, z nichž jeden je výrazně polyteistický a druhý animistický. Africká náboženství jsou silně spjata s uměleckou produkcí svých nositelů, a tak valná většina toho, co Evropané označují jako „tradiční , „kmenové či „etnické umění, jsou nejrůznější kultovní předměty. Význam mnohých z nich neznáme a asi už také nepoznáme, protože příslušný náboženský systém zanikl anebo se pozměnil, aniž někdo zaznamenal jaho historickou podobu.

Kniha je souborem příběhů, vzpomínek a esejistických črt, které čerpají z životních i profesních zkušeností autora. Rudolf Roden (nar. 1923) je pražský rodák, který společně se svou ženou Evou přežil Terezín i vyhlazovací tábor v Osvětimi. Po komunistickém převratu roku 1948 se mu podařilo i s manželkou uprchnout a usídlit se v Kanadě. Zde dostudoval medicínu, věnoval se lékařskému povolání a později začal provozovat soukromou psychiatrickou praxi v Montrealu, které se věnuje dodnes. Společně se svou ženou vydali svědectví o svém takřka neuvěřitelném životním příběhu v době holocaustu, které česky vyšlo v roce 2007 pod názvem Životy ve vypůjčeném čase. Ve své nové knize se Rudolf Roden neobrací jen do minulosti, nýbrž vtipně a s nadhledem glosuje i mnohé jevy naší současnosti. Jeho texty se vyznačují originalitou, humorem a tím, čemu říkáme "zdravý selský rozum". Podávají zprávu o lidské vitalitě, nezlomnosti a - navzdory všem zažitým hrůzám - o šťastném životě.

Na fenoménu módy se snaží profesor univerzity v Grenoblu Gilles Lipovetsky ukázat, v čem se dnešní západní společnost radikálně liší od předchozích i ostatních kultur, jakým způsobem přelétavost a pomíjivost ovlivňuje i myšlení a chování velkých společenství. Na konkrétních příkladech dokládá souvislosti mezi módou, konzumní společností, reklamou, kulturou, masmédii, změnami ideologickými i sociálními. Sleduje rozpad měšťanského estetického ideálu a zároveň proměnu módy v gesto individua vůči bezprostřednímu okolí.