Prostor strana 44 z 48

V jakém sportu si vedla královna Alžběta lépe než herec Daniel Craig? Čím Woody Allen pohostil ve svém bytě Václava Havla? A kdo daroval Margaret Thatcherové „bahňáka“? Spisovatel, překladatel a diplomat Michael Žantovský ve svém novém literárním díle s okouzlující nadsázkou a vtipem líčí „nesmazatelné zážitky“ s významnými osobnostmi světového dění: od Václava Havla, George Bushe staršího, Françoise Mitterranda, Margaret Thatcherové a Michaila Gorbačova přes nizozemskou a britskou královnu a Rolling Stones až po papeže Jana Pavla II. a 14. tibetského dalajlámu. Díky autorovi čtenář prožije znovu, i když trochu jinak, převratné dějinné události konce dvacátého století – rozšíření Severoatlantické aliance, peripetie mírového procesu na Blízkém východě a vývoj Evropské unie k „čím dál užšímu svazku“. Navštíví skutečné hlavní město Spojených států Georgetown, nashvillskou Grand Ole Opry i olympijské hry v Londýně, zavítá mezi hollywoodské hvězdy velikosti Jacka Nicholsona, Sylvestera Stallona či Woodyho Harrelsona, a zúčastní se dokonce též jednoho ze zasedání tajemné organizace Bilderberg, kde se za našimi zády rozhoduje o osudu nás všech. Ve třinácti kapitolách své knihy odhalí Michael Žantovský skutečnou povahu světového dění a potvrdí nám všechna podezření, se kterými jsme se dosud neodvažovali svěřit nikomu kromě svého psychiatra. Text doprovázejí barevné dokumentární fotografie z autorova archivu.

Téma takzvaného retribučního soudnictví patří k nejméně probádaným a také nejméně známým v obecném českém povědomí. Jeho smyslem mělo být potrestání nacistických zločinců, jejich přisluhovačů, zrádců, kolaborantů, udavačů apod., zkrátka těch, kteří se na území státu v souvislosti s nacistickou okupací země vážně provinili. Celkem bylo u 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích souzeno přes 40 tisíc lidí a odsouzeno přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti. Po uvedení obecných souvislostí vzniku velkého retribučního dekretu mapuje autorka nejprve tzv. lidovou spravedlnost na Královéhradecku, tj. bezprostřední poválečnou "lidovou" odplatu, projevy násilí a spontánní vyrovnávání účtů s vinnými i nevinnými, zřizování internačních táborů a vyšetřování obviněných. Poté přechází k ustavení a samotné činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945-1948. Před zrakem čtenáře posléze vystupují především osudy konkrétních lidí, Čechů i Němců, od pouhých členů zločineckých organizací a drobných udavačů přes příběhy skutečně velkých zločinců až k případům lidí nespravedlivě obviněných. Jednotlivé příběhy a kauzy jsou zajímavé jak z individuálního, lidského hlediska, tak tím, že charakterizují dobu a společnost, v níž se odehrály. Autorce se podařilo též odkrýt a uceleným způsobem zpracovat několik neznámých témat. Předně jsou to ženské koncentrační a pracovní tábory ve východních Čechách, respektive příběhy jejich dozorkyň a vězeňkyn. Stejně uceleně a poutavě zpracovala také osudy členů služebny hradeckého gestapa nebo příběh odbojové skupiny kolem Karla Hlaváčka. Pozoruhodné je i její líčení komunisty obnovených retribucí v březnu až prosinci 1948. Navzdory tomu, že byly mimořádné lidové soudy personálně obměněny a vystaveny velkému ideologickému a politickému tlaku, většina východočeských soudců si uchovala nezávislost a čisté svědomí, na což někteří později bohužel doplatili.

Román beletristickou formou přibližuje osobnost židovského básníka a dobrodruha Huga Sonnenscheina-Sonky, který chtěl změnit svět, přežil Osvětim a zemřel ve věznici na Mírově. Kniha Jiřího Kamena vychází především z autentického Sonkova dopisu Rudolfu Slánskému, který psal na Mírově v době, kdy byl obviněn z kolaborace. Nejčastějšími tématy veršů německy píšícího židovského básníka Sonky (1889–1953), rodáka z Kyjova, jsou revoluce, vzpoura a vztahy muže a ženy: osudové i minutové. V jeho básních vystupují samotáři, rebelové, vagabundi, gézové, blázni, Židé, cikáni a děvky. Bůh se chová jako anarchista, Ježíš je vagabund podobný Sonkovi. Básník se i jako neliterární postava rád stylizoval do role člověka z okraje společnosti. Jeho život představuje závratný sled dobrodružství, milostných, politických i uměleckých.

Bernhardova novela Na výšinách vyšla knižně poprvé v roce 1989, avšak autor ji začal psát už v roce 1957, a patří tedy k jeho nejranějším prózám, resp. textům na pomezí poezie a prózy. Jde o rozsáhlý fragmentární útvar, který měl být pravděpodobně součástí většího románového celku. Navzdory tomu je tato novela uzavřeným a samostatným textem, který obsahuje pro autora charakteristická témata, jako např. potřeba tvořit a zároveň nemožnost tvořit, všudypřítomná tragikomičnost, stejně jako stylistické prvky a vyprávěcí techniky, jimiž se vyznačuje Bernhardovo vrcholné tvůrčí období. Novela má zároveň výrazné autobiografické rysy. Osmadvacetiletý autor tu ve zkratce vyslovuje vše, co se ho bytostně dotýkalo a čím trpěl jako opuštěný mladý muž po těžkém plicním onemocnění, z něhož vyvázl takřka jen zázrakem.

Kniha obsahuje tři díla francouzské literatury z 18. století, tedy z období běžně charakterizovaného jako libertinská kultura. Výraz "libertinství" je ovšem mnohoznačný a spadají do něj jak frivolní a lascivní knihy, tak i spisy předrevolučních filozofů a raných osvícenců. Jako první je zařazen titul Tereza filozof čili pamětní spis k příběhu otce Dirraga a slečny Eradice (1748) ,druhá je esej O ženách a jejich výchově (1783) a nakonec novela Není zítřku.

Spisovatelka Eda Kriseová navštívila černý kontinent v letech 2008 a 2009. Inspirací jí mj. byl osud neznámé mladé Češky, která zahynula na území dnešní Malawi před téměř 120 lety. Tajemná slečna Hlaváčková putovala Afrikou sama, a to na počátku devadesátých let 19. století, nedlouho po poslední výpravě Emila Holuba. O ní samé ani o její cestě, čítající pravděpodobně několik tisíc kilometrů, mnoho nevíme. Eda Kriseová se pokusila zrekonstruovat její putování, zachytit její motivaci, poodhalit její osobnost a vnitřní život. Při svých návštěvách Afriky se autorka rozhodla vyhledat i pravděpodobné místo posledního odpočinku slečny Hlaváčkové. Výsledkem jejích cest, zážitků a poznatků je kniha, která mapuje černou Afriku jinak, než jsme zvyklí, jako místo střetávání a prolínání - minulosti a přítomnosti, dvou odlišných civilizací, mohutné energie a nezměrné bídy, krásy i špíny…

V Bernhardově literární pozůstalosti uložené v jeho archivu v rakouském Gmundenu byl přednedávnem objeven autorův rukopis s titulem Moje ceny. Jak z archivních materiálů vyplývá, strojopis vznikl v roce 1980. Svébytný beletristický text obsahuje autorovy komentáře k udělení celkem devíti významných literárních ocenění, jichž se autorovi dostalo, a zároveň tři proslovy, které při těchto příležitostech vznikly. Kniha se vy značuje typicky bernhardovskou sebeironií a komikou, jakož i sarkasmem vůči bezduchým ofi cialitám a společenským rituálům. Thomas Bernhard se narodil 9. února 1931 a zemřel 12. února 1989.

Tento unikátní rukopis - inspirovaný Petrovým nejoblíbenějším spisovatelem Julesem Vernem - zaujme jak napínavou zápletkou se šťastným koncem, tak bohatou fantazií, vírou v dobro a spravedlnost i bohatým, v mnohém zvláštním jazykem. A přirozeně tragickým osudem svého autora. Autorem předmluvy je Arnošt Goldflam.

První část básnického díla Milady Součkové zahrnuje jednak sbírku Žlutý soumrak, oceněnou v roce 1942 v literární souteži Melantrichu, jednak dnes takřka nedostupné sbírky Gradus ad Parnassum (1957), Pastorální suita (1962), Alla Romana (1966) a Případ poezie (1971), vydané v emigraci a reflektující linii romantismu v tradici novodobé české poezie.

Jeden z nejvýznamnějších italských prozaiků 20. století, dobře známý i českému čtenáři (např. Naši předkové, Italské pohádky, Neviditelná města), se ve svých přednáškách-esejích zamýšlí nad hodnotami literatury. Na sklonku našeho tisíciletí, které bylo mj. poznamenáno knihou, nemůžeme nepozorovat, že kniha v tom tvaru, v jakém ji známe, ztrácí svůj význam zároveň s literaturou. Americké přednášky chtějí být pokusem o výčet hodnot knihy a literatury, které by měly být pro příští tisíciletí ne-li zachovány, tedy alespoň ne zcela zapomenuty. V jednotlivých esejích (Lehkost, Rychlost, Přesnost, Viditelnost, Mnohost a Soudržnost, kterou už nestačil napsat) se Calvino obrací k vlastní tvorbě, ale i k mytologii, pohádkám a světovým autorům, jako je Musil, Proust, Jarry či Borges. Na šesti heslech názorně předvádí literaturu a zároveň svůj zápas s jazykem: lehkost vyjádření závažnosti, rychlost popisu stálosti, přesnost pomocí nepřesností jazyka, viditelnost toho, co nelze uvidět, mnohost jednoho a soudržnost, která chybí. Zdánlivá naivita a přímočarost esejů zachovává Calvinův literární styl a přispívá k tomu, že jsou čtivé a podnětné pro širší publikum.