Prostor strana 37 z 48

Ve druhém dílu tetralogie Geniální přítelkyně italské autorky Eleny Ferrante je přesvědčivě zachyceno období mládí dvou přítelkyň Eleny a Lily, objevování vlastního těla a sexuality. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie jakoby probouzí k životu, poznává zábavu, bezstarostnost, hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí…

Franz Kafka sice nebyl nadšeným návštěvníkem kina, ale o kinematograf a filmy se zajímal jak v Praze, tak i během cest do Mnichova, Paříže či Milána. Snímky, které zhlédl, v něm zanechaly silný dojem, který se odráží v jeho korespondenci i v deníkových zápiscích. Také Max Brod se porůznu zmiňuje o Kafkově zálibě v některých filmech, z dnešního hlediska značně pochybných, jako například Bílá otrokyně, Otroci zlata nebo Ten druhý. Monografie připomíná tyto zapomenuté snímky i řadu jiných, o nichž se Kafka dovídal od sestry Ottly nebo z programů biografů, které podle svých vlastních slov se zápalem sledoval. Vybrané pasáže v Kafkově korespondenci a v denících i zápiscích z cest týkající se filmu do značné míry odkrývají jeho vnitřní rozpoložení a zasahují i vztah k Felici Bauerové. Zischlerova kniha S Kafkou do kina je objevná také novým pohledem na dějiny kinematografie: názorně seznamuje s myšlenkami o inspirativnosti filmu, s reakcemi filmových diváků i kritiků a přináší obsažné informace o snímcích zřejmě nenávratně ztracených. Autor knihy Hanns Zischler je mužem mnoha talentů: vystudoval etnografii, filozofii a srovnávací literatury, byl dramaturgem berlínské Schaubühne a režíroval na divadelních scénách v Basileji, Karlsruhe a v Berlíně. Od konce 60. let začal hrát ve filmu: zejména spolupracoval s Wimem Wendersem, ale i s Claudem Chabrolem, Jeanem-Lucem Godardem a dalšími významnými evropskými tvůrci. Jeho kniha S Kafkou do kina, která vyšla v roce 1996, získala o rok později cenu francouzských filmových kritiků za nejlepší zahraniční knihu o kinematografii a v roce 2002 podle ní autor natočil koprodukční televizní dokument.

Rudolf Roden se ve své nové knize esejistických črt zabývá převážně mezilidskými vztahy, nevyhýbá se přitom ani intimním detailům partnerského soužití a občas zamíří i na pole sexuologie. Zachovává si přitom humorný nadhled a zúročuje své bohaté životní i profesní zkušenosti. Narodil se v židovské rodině, vyrůstal za první republiky, spolu se svou ženou Evou přežil pobyt ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Po komunistickém převratu roku 1948 se jim podařilo uprchnout a usídlit se v Kanadě. Zde dostudoval medicínu, věnoval se lékařskému povolání a později začal provozovat soukromou psychiatrickou praxi v Montrealu, které se věnuje dodnes.

Román Oční kapky vyšel v roce 1982 v samizdatové Edici Petlice, v roce 1987 v nakladatelství Sixty-Eight Publisher v Torontu a v roce 1991 v nakladatelství Atlantis v Brně. Tento příběh lásky a zrady se mohl odehrát kdekoliv a kdykoliv. Mladá svobodná matka Pavla jej však prožila v Čechách v pochmurných sedmdesátých letech, a proto její plánovaná cesta za pomstou vyžaduje odvážný tajný plán a změnu identity. V dramatickém příběhu, který obsahuje hodně autobiografických prožitků a autentických dialogů, si autorka přesto ponechává svůj díl tajemství a prostor k vypravěčské fikci. "Neboť skutečnost není jen to, co se nám reálně děje, ale i to, o čem sníme, abychom se z té reality nezbláznili. Některé sny mají takovou intenzitu, že nás vtáhnou do svých zákopů. Pak je bezpečnější se probudit. A rozhlédnout se po té realitě. Nezměnila se zatím? Ne. Ale ty už jsi jiná…"

Takřka encyklopedické dílo Niklase Luhmanna (1927–1998), jenž patří k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším německým myslitelům, je věnováno nejen sociologické teorii, nýbrž zasahuje i do filozofie. Zabírá celé spektrum společenské reality počínaje uměním a kulturou přes politiku, vědu, právo a náboženství až po ekonomii. Komplexnost Luhmannova myšlení stejně jako jeho schopnost originálně analyzovat jakoukoli empirickou materii bývá srovnávána se systematičností Hegelovou autor ostatně Hegelovu cenu získal.Titul Láska jako vášeň, Luhmannův bestseller z roku 1982, je v našem vydání doplněn právě textem přednášky, kterou autor proslovil v roce 1989 při příležitosti udělení Hegelovy ceny. V knize Láska jako vášeň řadí Luhmann mezi média stimulující komunikaci, jako jsou řeč, tisk a elektronická média, i média symbolická – tedy především moc, peníze, pravdu a lásku. Jejich fungování je podmíněno sémantickým kódováním (samozřejmě za pomoci řeči, písma apod.), tedy sémantikou moci, peněz, pravdy a lásky, jejichž systémová specifičnost představuje takříkajíc kulturní tvar systému v čase a prostoru. Vývoj evropské sémantiky lásky sleduje Luhmann na příkladě francouzské a německé galantní literatury 18. a 19. století. Láska jako vášeň je brilantní ukázkou literární a sociálně historické analýzy, jakož i poutavým líčením životních stylů v dané epoše.

Německy píšící romanopisec, dramatik, esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1981) Elias Canetti se narodil roku 1905 v rodině sefardských Židů v bulharském Ruse. Když mu bylo šest let, rodina se přestěhovala do Manchesteru a odtud do Vídně; kromě

Téma neznámého člověka prolíná básnickou a prozaickou tvorbou Milady Součkové od konce třicátých let, kdy její zkušenost určuje zborcení idyly demokratických ideálů a idejí pokroku. Postava neznámého, anonymního jedince, jehož život se skládá z neuvěřitelně bohatého světa vroucích podrobností, vzpomínek, zkušeností a vůní, je v různých epochách moderních dějin, počínajících u Součkové rokem šestašedesátým 19. století, konfrontován s klíčovými událostmi, které pro moderního člověka představuje Historie. Tato konfrontace neznámého člověka s jakoby konkrétním, objektivním historickým okamžikem odkrývá často krutě falešnou představu o obraze dějin: rusko-japonská válka, sarajevský atentát, vznik Československa, Masarykův příjezd do Prahy, filozofický kongres v Praze na úsvitu další světové katastrofy, to vše jsou situace umožňující Součkové demytizovat tzv. objektivní historický vývoj a pokrok moderní evropské společnosti. Román, který Milada Součková dokončila roku 1943, vyšel poprvé až v roce 1962, v době, kdy žila v exilu ve Spojených státech. V nakladatelství PROSTOR vychází jako VII. svazek edice Dílo Milady Součkové.