Prostor strana 37 z 62

Titul a podtitul knihy zcela přesně charakterizuje ústřední téma této monografické práce. Nejde o práci odbornou, filozofickou či kosmologickou, nýbrž psanou z živé osobní potřeby a určenou všem, kdo si někdy položili otázky typu „Proč je svět?“, „Proč jsem já?“, „Existuje Bůh?“. Autor soustředěně a takřka umanutě zkoumá záhadu existence, kterou formuluje do základní otázky: „Proč je něco spíše než nic?“ Nejprve provede základní obhlédnutí obzoru, tj. načrtává, jak k záhadě existence přistupovala v dějinách filozofie a teologie. Situace na tomto poli se výrazněji proměnila a vyostřila poté, co byla všeobecně akceptována teorie velkého třesku. Posléze se pouští do podrobnějšího pátrání a zkoumá různé aspekty, stanoviska a možná řešení, včetně podotázek typu, co je nicota, v čem spočívá popírání Boha a v čem tzv. ontologický důkaz Boží existence, co je nekonečnost, věčnost, co je osobní existence a nakonec i smrt. Ačkoliv Holtova kniha čtenáře uvádí do tajů kosmologie, matematiky, filozofie a teologie, je skutečně napsána jako napínavá detektivka. Autor provádí pátrání nejen obrazně, zkoumáním daných otázek, ale také doslovně – vyhledává a zpovídá ty, kteří mají k tématu co říci. A tak nedílnou součástí knihy jsou autorovy návštěvy předních myslitelů a zajímavých osobností současnosti, a zejména jiskřivé rozhovory s nimi – například s filozofem vědy Adolfem Grünbaumem, biologem Richardem Dawkinsem, fyzikem Stevenem Weinbergem, filozofem náboženství Richardem Swinburnem či spisovatelem Johnem Updikem. K mimořádným pozitivům práce patří také Holtův smysl pro humor, osobní ladění celého textu a jeho velké literární nadání. Časopis The New York Times Book Review ji zařadil mezi deset nejlepších knih roku. České vydání vychází s úvodním slovem Tomáše Halíka.

Kniha v dialogické formě mapuje dějiny moderních politických idejí a představ o vládě a spravedlnosti, jak je chápali liberální, socialističtí, komunističtí, nacionalističtí a fašističtí intelektuálové od konce 19. století až do počátku 21. století. Zároveň se jedná o intelektuální životopis historika a esejisty Tonyho Judta. A v neposlední řadě pak o hledání pravdy, o možnostech společenské obrody, jakož i o morálních selháních i povinnostech intelektuálů v politice. Každá kapitola je tvořena biografickou a historickou částí. Kniha tak prochází údobími Judtova intelektuálního života i nejvýznamnějšími momenty politického myšlení 20. století, jako je otázka holokaustu, sionismus a jeho evropské zdroje, anglický izolacionismus a francouzský univerzalismus, marxismus a jeho svody, fašismus a antifašismus, renesance liberalismu ve východní Evropě či sociální plánování v Evropě a v USA. Oba účastníci rozhovoru mají blízký vztah k východní Evropě. Timothy Snyder je mj. autorem knihy Krvavé země, která zachycuje stalinský i nacistický teror ve východoevropských zemích, a Tony Judt udržoval živé kontakty s polskými a českými disidenty a sám se naučil česky. Rozhovor vznikal za mimořádných okolností od počátku roku 2009. Tony Judt už tehdy trpěl amyotrofickou laterální sklerózou, ničivou nervovou chorobou, která způsobuje postupnou tělesnou paralýzu a vede k rychlé smrti. V závěru rozhovoru v létě 2009 Judt ovládal pouze hlasivky a oči. Jak ovšem uvádí Snyder v předmluvě, „není to kniha o zápase. Je to kniha o životě pozorného ducha a životě duchovní pozornosti.“ Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických univerzitách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na širší problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, do češtiny byla přeložena jeho monumentální Poválečná Evropa (Postwar, 2005) a esej Zle se vede zemi (Ill Fares the Land, 2010). Timothy Snyder (nar. 1969), americký historik, studoval na Brownově a Oxfordské univerzitě, působil v Paříži, ve Vídni, Varšavě a na Harvardu, nyní je profesorem historie na Yale- ově univerzitě. Zaměřuje se na dějiny střední a východní Evropy. Česky vyšla jeho kniha Rudý kníže. Utajený život habsburského arcivévody (The Red Prince. The Secret Lives of a Habsburg Archduke, 2008) a v nakladatelství PROSTOR Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem (Bloodlands. Europe Between Hitler and Stalin, 2010).

V jedenatřiceti kapitolách se Henry Kissinger z pohledu zkušeného politika-diplomata a historika zabývá klíčovými událostmi světových dějin, počínaje dobou kardinála Richelieua přes napoleonské války a velmocenskou rovnováhu 19. století až k dramatům století dvacátého. Zvláště pozoruhodné jsou jeho analýzy současné světové situace, kdy odešel ze scény Sovětský svaz, hlavní protivník Spojených států v období studené války. S důvěrnou obeznámeností dává autor čtenáři nahlédnout do světa nejvyšší - především americké - politiky.

Dějiny medicíny Roye Portera jsou mimořádným dílem, jež shrnuje a hodnotí celý dosavadní vývoj praktické medicíny i lékařské vědy. Autor se snaží zachytit stále rychlejší a dynamičtější pokrok medicíny, uvědomuje si však i její současné limity a nově vznikající problémy – například měnící se podobu vztahu mezi lékařem a pacientem, hrozbu nových chorob či dosud pouze velmi omezené úspěchy v boji s onkologickými onemocněními. Vývoj medicíny a lékařské vědy představuje na širším náboženském, vědeckém, ekonomickém, sociálním i politickém pozadí – na pozadí dějin lidské kultury vůbec. Celou historií medicíny, tak jak je v knize vylíčena, prolíná touha po poznání skutečných příčin nejrůznějších chorobných stavů, možností je léčit a předcházet jim, což Porter považuje za hlavní hnací sílu pokroku lékařské vědy. Kniha se věnuje především medicíně západní od starověku po současnost, ovšem pro srovnání nabízí stručný vhled do tradic medicíny východní (arabské, čínské a indické); ve zkratce také připomíná hlavní proudy a představitele novověké alternativní medicíny. Potřeba pochopit, proč a jak nemoci vznikají, jak se před nimi chránit a jak lidské tělo přesně funguje, přinesla revoluci v postavení i možnostech medicíny a zásadně změnila náš život oproti minulým staletím. Na tomto základě popisuje Porter celý vývoj lékařské vědy – od prvních objevů v oblasti anatomie a fyziologie až po vznik specializací jako psychiatrie, neurologie, endokrinologie, bakteriologie či genetika. Kromě vědeckých objevů sleduje také zdokonalování lékařské praxe – ambulantní i klinické, rozvoj veřejného zdravotnictví od prvních nemocnic a prvních snah zabraňujících šíření epidemií až po vznik důmyslných zdravotnických systémů a jejich financování na počátku 20. století. V závěrečných kapitolách knihy otevírá Roy Porter etické otázky současné medicíny: zredukování člověka na pouhý soubor orgánů, marnou snahu zachovat si „věčné mládí“ a uniknout smrti, bolestnou skutečnost osamělého umírání v nemocnicích a problém eutanazie. Porter se rovněž zamýšlí nad budoucností medicíny právě při vědomí jejích současných hranic. Nové poznatky a překvapení čekají v knize i na ty, kteří se považují za znalce dějin medicíny. Mohou se dozvědět staroegyptský recept na mast proti plešatosti nebo to, jak neznámá epidemie postihla Atény; jak obyčejné citrony přispěly k Napoleonově porážce či jakou neblahou roli sehrály infekční choroby zanesené z Evropy do Nového světa a na další kolonizovaná území. Autor nezamlčuje ani černé stránky z dějin medicíny – hrůznou kariéru nacistického lékaře Josefa Mengeleho a jeho japonského protějšku Šira Išii. Množství vzájemně propojených informací i podnětů, jež Porter ve své práci shromáždil, je určeno k přemýšlení jak pro lékaře, mediky, historiky vědy a kultury, tak pro pacienty-laiky, kteří popisované skutečnosti mohou konfrontovat s osobními zkušenostmi a postřehy. Roy Porter (1946–2002) byl profesorem sociálních dějin medicíny na Wellcome Institute for the History of Medicine v Londýně. Je autorem mnoha studií i encyklopedických publikací zabývajících se dějinami lékařství. Porterova kniha Mind Forg’d Manacles. A Social History of Madness (Mysl v okovech. Sociální historie šílenství, Londýn 1987) získala cenu Lea Gershoye, titul London. A Social History (Londýn. Sociální historie, Londýn 1994) se stal bestsellerem podobně jako The Cambridge Illustrated History of Medicine (Cambridgeská ilustrovaná historie medicíny, Cambridge 1996). Jednou z posledních vydaných Porterových prací je kniha s názvem Quacks. Fakers and Charlatans in English Medicine (Felčaři. Podvodníci a šarlatáni v anglické medicíně, Stroud 2000).

Rozhovor, který v létě roku 2012 vedl Bohdan Sláma s Milošem Formanem, se dotýká podstaty práce režiséra a scenáristy. Legendární filmový režisér v něm odkrývá cesty, které ho přivedly až na samotný vrchol toho, co lze v tomto oboru dosáhnout, a díky citlivému tazateli neopomíjí žádnou z filmových disciplín. V zaujaté debatě se čtenář dozví o hledání námětů, psaní scénáře, kritériích používaných při výběru herců, zákulisí jednání s producenty, ale i odborná fakta týkající se používání kamer, svícení, sestavování dialogů i detailní popisy provedení jednotlivých scén. Text se svým zaměřením výrazně odlišuje od dosud vydaných rozhovorů či biografií Miloše Formana, je určen pro zájemce o filmové umění, může však oslovit i širší veřejnost. Doslov napsal profesor Jan Bernard. Kniha obsahuje též filmografii Miloše Formana i Bohdana Slámy, dále jmenný rejstřík stejně jako rejstřík filmů a filmových postav. Publikace je vybavena bohatým fotografickým materiálem - jednak archivními fotografiemi z natáčení Formanových filmů, jednak aktuálními snímky obou režisérů během jejich setkání a rozhovoru v domě Miloše Formana v americkém Connecticutu.

Jedenáct povídek Josefa Moníka o nejstarším řemesle je propojeno společnou vazbou, avšak variace na dané téma jsou pokaždé jiné. Prostituce je za peníze, leč může mít svébytnou estetiku. Je zde melancholie a zklamání ze sametu i rezignované uspokojení, že se vlastně neděje nic tak hrozného a máme se dobře, přestože nelze mít všechno. Že dýcháme stále stejný vzduch a některé rysy lidského založení jsou neměnné; že hledáme opravdovou lásku. Že v každém lágru platí nějaké desatero a jeho zákazy budou vždy porušovány. Že život je kurva, ale lepší na trhu není. Moník poznal osazenstvo pětihvězdičkových hotelů, bagážisty a taxikáře, kultivované intelektuálky i uličnice, zklamané, byť úspěšné emigranty a cizince na záletech, tlumočil nové elitě. Vše zúročil veselým perem v mozaice příběhů, s pointou a rozmarným slovníkem. Josef Moník (1952) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a pracoval jako nakladatelský právník. Absolvoval postgraduální kurz „Estetika a literární kritika“ na Filozofické fakultě se závěrečnou prací Občan Orson Welles. Od začátku osmdesátých let přispíval do samizdatového časopisu Lázeňský host, po listopadu do různých periodik a povídkových souborů. V roce 1989 zvítězil s básní A Kerouac’s Grave v literární soutěži Harvardovy univerzity Contest in Poetry. V roce 2010 obdržel stipendium Literaturhausu Hamburk. Překládá z němčiny (Libuše Moníková, Mark Divo, Oliver Zybok) a z angličtiny (Vladimir Nabokov, Christopher Coe, Frank McCourt, Annie Proulx). Samostatně vydal tři prózy: Neser bohy (2004), Psi bez rodokmenu (2008) a Schweik It Easy (2011, nominace na Magnesii Literu). Od převratu je tlumočníkem na volné noze, má dvě děti a žije v Praze.

Jedenáct povídek Josefa Moníka o nejstarším řemesle je propojeno společnou vazbou, avšak variace na dané téma jsou pokaždé jiné. Prostituce je za peníze, leč může mít svébytnou estetiku. Je zde melancholie a zklamání ze sametu i rezignované uspokojení, že se vlastně neděje nic tak hrozného a máme se dobře, přestože nelze mít všechno. Že dýcháme stále stejný vzduch a některé rysy lidského založení jsou neměnné; že hledáme opravdovou lásku. Že v každém lágru platí nějaké desatero a jeho zákazy budou vždy porušovány. Že život je kurva, ale lepší na trhu není. Moník poznal osazenstvo pětihvězdičkových hotelů, bagážisty a taxikáře, kultivované intelektuálky i uličnice, zklamané, byť úspěšné emigranty a cizince na záletech, tlumočil nové elitě. Vše zúročil veselým perem v mozaice příběhů, s pointou a rozmarným slovníkem. Josef Moník (1952) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a pracoval jako nakladatelský právník. Absolvoval postgraduální kurz „Estetika a literární kritika“ na Filozofické fakultě se závěrečnou prací Občan Orson Welles. Od začátku osmdesátých let přispíval do samizdatového časopisu Lázeňský host, po listopadu do různých periodik a povídkových souborů. V roce 1989 zvítězil s básní A Kerouac’s Grave v literární soutěži Harvardovy univerzity Contest in Poetry. V roce 2010 obdržel stipendium Literaturhausu Hamburk. Překládá z němčiny (Libuše Moníková, Mark Divo, Oliver Zybok) a z angličtiny (Vladimir Nabokov, Christopher Coe, Frank McCourt, Annie Proulx). Samostatně vydal tři prózy: Neser bohy (2004), Psi bez rodokmenu (2008) a Schweik It Easy (2011, nominace na Magnesii Literu). Od převratu je tlumočníkem na volné noze, má dvě děti a žije v Praze.

Sociální filozof a esejista Gilles Lipovetsky je známý jako pronikavý analytik naší současnosti a celé postmoderní epochy. Pojem postmodernita označuje vývoj demokratických společností, které se oprostily od velkých ideologií zaměřených do budoucnosti a tíživých systémů norem a pravidel a které se s nadšením obrátily k přítomnosti a začaly si bez omezení užívat jejích předností. Dnešní dobu podle Lipovetského charakterizuje přívlastek hypermoderní. Vyznačuje se především ekonomickou soutěží, rozkvětem technologií a individualismem. Jejich rozvoj, založený na neskromnosti a nadbytku, spěje kupředu nesmírnou rychlostí a vede k všudypřítomnému narušování pravidel, které je zdrojem chaosu a nerovnováhy jak na úrovni celé společnosti, tak na úrovni jednotlivců. Tento vývoj však není fatální a obsahuje v sobě řadu pozitivních momentů. Kniha je vybavena rozsáhlým úvodem do myšlení Gillesa Lipovetského z pera francouzského filozofa Sébastiena Charlese a rozhovor obou těchto myslitelů též knihu uzavírá.

Publicista a spisovatel Jan Vávra byl jedním z lidí, kteří stáli u zrodu televize Nova. Působil v ní jako ředitel zpravodajství a dlouhá léta moderoval politický diskusní pořad Sedmička. Ve svých vzpomínkách se vrací k okolnostem samotnému vzniku naší první soukromé televize, líčí její zrod, počáteční potíže i fenomenální úspěch. Jeho pohled je pohledem zevnitř, a proto vykresluje dění okolo televize a její vývoj jako příběh lidí, kteří ji vytvářeli - ať už přímo pracovníků televize či zahraničních poradců a investorů. A v centru jeho pohledu pochopitelně stojí muž, který je nejvíc spjatý s počáteční érou Novy, totiž Vladimír Železný, s nímž se autor na konci devadesátých let pracovně i lidsky rozešel. Dění okolo Novy na přelomu tisíciletí nakonec vyústilo v několik mezinárodních arbitráží a Česká republika byla nucena v roce 2003 zaplatit původním zahraničním investorům za zmařenou investici 10 miliard korun. Jan Vávra též líčí své zkušenosti a postřehy ze zákulisí, které získal během moderování diskusního pořadu s politiky a veřejně známými osobami, a tak se čtenář setkává s takovými osobnostmi jako Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Tomáš Halík a mnozí další. Další vrstvu Vávrovy knihy pak tvoří úvahy o roli a významu médií v moderní společnosti a kritické postřehy o stavu současné české žurnalistiky.

Publikace, která vychází u příležitosti 45. výročí okupace Československa v srpnu roku 1968, přináší vzpomínky třinácti významných rozhlasových redaktorů - přímých aktérů tehdejšího dění okolo Československého rozhlasu. Jejich vyprávění, které zaznamenal a zpracoval Sláva Volný mladší, přináší plastické svědectví o společenské atmosféře šedesátých let, o poměrech v rozhlase a charakteru rozhlasové práce. Československý rozhlas, a zejména osobnosti, které v něm působily, výrazně přispěl k postupné liberalizaci společnosti. Bezprostředně po 21. srpnu 1968 se stal symbolem a v jistém smyslu přímo centrem odporu proti okupaci. Díky statečnosti a vynalézavosti mnohých jeho redaktorů a pracovníků se podařilo za dramatických okolností udržet pravdivé a nezávislé vysílání navzdory invazní armádě i domácím kolaborantům. Svědectví účastníků tehdejšího dění je rozmanité, a to podle zaměření a role té které osobnosti. Jedno však mají společné - všichni setrvali ve svém postoji a odmítli přistoupit na pravidla nastupující normalizace, proto je čekal vyhazov, perzekuce anebo emigrace. Mnozí z nich se po listopadu 1989 vrátili k rozhlasové práci nebo se aktivně zapojili do politického a veřejného života země.

Publikace, která vychází u příležitosti 45. výročí okupace Československa v srpnu roku 1968, přináší vzpomínky třinácti významných rozhlasových redaktorů - přímých aktérů tehdejšího dění okolo Československého rozhlasu. Jejich vyprávění, které zaznamenal a zpracoval Sláva Volný mladší, přináší plastické svědectví o společenské atmosféře šedesátých let, o poměrech v rozhlase a charakteru rozhlasové práce. Československý rozhlas, a zejména osobnosti, které v něm působily, výrazně přispěl k postupné liberalizaci společnosti. Bezprostředně po 21. srpnu 1968 se stal symbolem a v jistém smyslu přímo centrem odporu proti okupaci. Díky statečnosti a vynalézavosti mnohých jeho redaktorů a pracovníků se podařilo za dramatických okolností udržet pravdivé a nezávislé vysílání navzdory invazní armádě i domácím kolaborantům. Svědectví účastníků tehdejšího dění je rozmanité, a to podle zaměření a role té které osobnosti. Jedno však mají společné - všichni setrvali ve svém postoji a odmítli přistoupit na pravidla nastupující normalizace, proto je čekal vyhazov, perzekuce anebo emigrace. Mnozí z nich se po listopadu 1989 vrátili k rozhlasové práci nebo se aktivně zapojili do politického a veřejného života země.

Někdejší bezdomovec Hobo si "na pomezí života a věčnosti", kde se ocitl po pádu na dno opuštěné šachty, v duchu přehrává setkání s neznámým mužem, který ho nedávno navštívil v jeho osamělém doupěti izolovaném od civilizace. Návštěvník mu vypráví o "mimořádné události", jež ho před časem donutila přehodnotit dosavadní život - jako úspěšný politický šíbr se sice po pádu československého komunistického režimu propracoval mezi vlivné a mocné, teď však neví, co s ním bude dál. Vyprávět o své minulosti začne i Hobo. Jenže jak jeden před druhým odkrývají svou minulost, začíná se ukazovat, že ačkoliv dosud pobývali na zcela opačných pólech společnosti, oba jsou hlavními aktéry téže "mimořádné události" a jejich setkání nebylo náhodné. Jiří Pehe rozehrává - stejně jako ve svých předchozích románech Na okraji zmizelého a Tři tváře anděla - poutavý příběh, který tentokrát prostřednictvím osudů obou protagonistů mapuje hodnotové i politické turbulence posledních desetiletí. A stejně jako ve dvou předchozích románech znovu nastoluje základní otázky po smyslu naší existence.

Jean Améry v úvodu Marných let učednických uvádí, že tato kniha doplňuje dva předchozí svazky esejů Bez viny a bez trestu a O stárnutí, s nimiž tvoří životopisný román-esej. O autobiografii v běžném slova smyslu ale nejde. Víc než životní příběh, poznamenaný trýznivými zážitky v období německé třetí říše, je akcentována reflexe tohoto příběhu. Výrazné je také tíhnutí spíše k subjektivnímu zkoumání doby než k jejímu objektivizujícímu výkladu. Marná léta učednická, zahrnující šest kapitol, jsou svědectvím o intelektuálním vývoji brilantního esejisty Améryho v průběhu zhruba čtyřiceti let. Autor v podstatě chronologicky vypráví o svém rakouském mládí v době před nástupem nacismu a potom o letech strávených ve Vídni po Hitlerově ovládnutí Německa, hodnotí osobnosti jemu blízké i ty, jež s ním duchovně spřízněné nebyly. Už v těchto prvních kapitolách vane z úvah o dějinách a morálce pocit odcizení, který se stává stále mrazivějším. Ve třetí kapitole, zachycující válečná léta a autorův pobyt v emigraci a v internačním táboře, nechává stranou úvahy o holokaustu, a líčí ztrátu iluzí o demokracii. Uvědomuje si, jak chimérický byl jeho vysněný obraz jakési ideální Francie, jejíž porážku vnímá – a stejně tak i selhání inteligence – jako svou osobní prohru. Dvě kapitoly věnuje výrazným myšlenkovým proudům – obsahem jedné jsou úvahy o existencialismu Jeana-Paula Sartra, jímž byl Améry léta fascinován, zatímco druhá polemizuje se strukturalismem. Hořkost zasáhne čtenáře ze stránek kapitoly o autorových návratech do Německa. Reflexe minulosti se tu podle Améryho odvíjí pouze v abstraktní rovině, jako by „ubírala na hrůze tomu, co se stalo. (…) Ten, kdo prožil čtyři desetiletí mezi roky 1930 a 1970 jako učedník života, ducha a dějin, tu stál mimo pravdu a nepravdu, mimo dobro a zlo, bez viny a bez trestu.“ Nedůvěra ve schopnost Němců navázat na někdejší duchovní hodnoty ústí v autorův tragický pocit ztráty identity, pocit cizoty jak v německé kultuře, kam svým původem patřil a jejíž se cítil součástí, tak v té francouzské, kde se necítil doma.

Tato kniha by měla zaplnit dosud prázdné místo na českém trhu, na němž neexistuje žádná kniha, zabývající se historií nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France. Ten je přitom v posledních letech v Česku stále populárnější, nejen kvůli startům Romana Kreuzigera, ale i díky přímým přenosům, jež kromě Eurosportu začala loni vysílat i veřejnoprávní ČT4. Každoročně navíc vyrážejí tisíce českých fanoušků na Tour i osobně.

Kniha Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak i humanitních věd. Autorovým východiskem je teorie evolučních vrstev, která se týká nejen vývoje živých organismů, ale i anorganické přírody, celého časoprostorového univerza. Každá nižší vrstva je předpokladem vrstvy vyšší. Časově i logikou svého uspořádání na sebe navazují, zároveň je však každá vrstva specifická, není plně determinována tou předchozí. Proto může autor plynule postupovat od výkladu světa elementárních částic a kvantové fyziky až k lidské kultuře a civilizaci. Autorův přístup je ovšem ryze nespekulativní, teorie vrstev mu slouží jako východisko a osnova výkladu. Každá vrstva, které se postupně věnuje, je ve své evoluci a struktuře popsána na základě nejnovějších vědeckých poznatků a teorií. Miroslav Veverka dokáže čtivým a poutavým způsobem vyložit kvantovou mechaniku či kosmologii stejně, jako třeba termodynamiku, biochemii, genetiku a na ní navazující etologii, antropologii až po informační revoluci a sociální svět. Jeho kniha podává spolehlivý a encyklopedický obraz současného stavu vědění prakticky ve všech odborných disciplínách, avšak jejím hlavním cílem je toto vědění celistvě uspořádat, vnést do něj řád a širší smysl. Velkou předností knihy je čtivý jazyk bez ezoterického vědeckého žargonu. Čtenář má možnost sledovat dvojí, takřka dobrodružný příběh, nad nímž se mnohdy tají dech – jednak samu evoluci bytí od velkého třesku po naši globální civilizaci, jednak díky četným exkurzům do dějin vědy a vědeckých objevů i příběh vědeckého poznávání reality. Knihu ocení jak znalci z nejrůznějších vědních oborů, tak zájemci z řad široké veřejnosti. „Stalo se mi snad jen třikrát nebo čtyřikrát, že jsem nad rukopisem nováčka užasl, jak je originální, působivý a odborně na výši.“ „Téměř neustále jsem se dozvídal o nových poznatcích z oborů, v nichž jsem sám naprostý laik, a tedy fakticky dokonale průměrný čtenář tohoto fascinujícího spisu.“ „Šíře záběru autora bere dech a celkové pojetí je aspoň z mého pohledu jedinečné; s ničím podobným jsem se v naší literatuře nesetkal.“ RNDr. Jiří Grygar, CSc. „Kniha Miroslava Veverky je velkorysý pokus o syntézu současného stavu vědy a vědeckého poznání, který se snaží překlenout protiklad „dvou kultur“, přírodovědné a tzv. humanitní.“ „Šíře jeho zájmů a znalostí je obdivuhodná a dokáže ji čtenáři zprostředkovat čtivým a zajímavým způsobem, protože se obejde bez ezoterické terminologie, aniž zkresluje.“ „Je téměř neuvěřitelné, že autor dokáže vyložit kvantovou mechaniku stejně přesvědčivě jako genetiku a na ni navazující obory: lorenzovskou etologii, antropologii se základy v paleontologii až k emergenci homo symbolicus a informační revoluci a sociálnímu světu.“ „Stručně lze tedy říci, že jeho kniha podává spolehlivý obraz současného stavu vědění prakticky ve všech odborných disciplínách, ale jejím hlavním cílem je toto vědění uspořádat způsobem, které vnáší řád do jeho roztříštěnosti a dává širší smysl teoriím.“ Prof. PhDr. Miroslav Petříček, CSc. „Miroslav Veverka dokázal obsáhnout a zpracovat v jednom svazku velmi širokou tematiku. Doufám, že tento integrující text mnohé zvídavé čtenáře zaujme.“ Prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc.

Paměti Zuzany Fried-Preissové jsou zajímavé a přínosné hned z několika důvodů. Především jako dlouholetá pracovnice zahraničního vysílání renomované společnosti BBC a později i Rádia Svobodná Evropa seznamuje čtenáře s organizací práce v BBC (např. popisuje, jak vypadal konkurz na obsazení místa redaktorky, jímž musela projít), ale i se vztahy v československé redakci, které nebyly vždy idylické. Třecí plochy byly jednak mezi Čechy a Slováky, ale zejména uvnitř slovenské části redakce mezi slovenskými nacionalisty a tzv. Čechoslováky. Při své práci se setkala s řadou osobností, např. lidmi, kteří se pracovně stýkali s prezidentem Benešem. Cenné je také svědectví o jejím působení v mnichovské redakci Svobodné Evropy v první polovině osmdesátých let, stejně jako její líčení tehdejšího Německa, zejména jeho rozporuplný obraz, pokud jde o vztah k minulosti. Kniha přináší rovněž postřehy z autorčiných cest napříč světem. Srovnává život v Kanadě se životem v Evropě, prostřednictvím svého druhého manžela poznává nelichotivý obraz Rakouska sedmdesátých let minulého století, který silně rezonuje s tím, jak viděl tuto zemi spisovatel Thomas Bernhard. Navštívila Izrael a viděla velmi zblízka izraelsko-palestinský konflikt. Záleží na čtenáři, zda bude vždy s jejími názory souhlasit, ale rozhodně stojí za zamyšlení. A hodně náročný byl i její život soukromý. Jako dvacetiletá studentka se rozhodla emigrovat do Velké Británie, kde chtěla hlavně studovat. Zpočátku spoléhala na svého přítele, později manžela, který ji však po pár letech opustil. Zůstala sama s malou dcerkou, o kterou se musela postarat, což rozhodně vyžadovalo, silnou, houževnatou a cílevědomou osobnost. A že takovou osobností Zuzana Fried-Preissová opravdu je, o tom se může čtenář přesvědčit sám.