Prostor strana 36 z 62

Deníky Moniky Pajerové z let 1980–1990 přinášejí autentické svědectví o společenských a politických poměrech za normalizace, o opatrném politickém tání v závěru let osmdesátých a pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989. Setkáváme se v nich s celou řadou osobností českého disentu a lidí svobodomyslně smýšlejících, kteří buď byli nuceni emigrovat, anebo se po svém museli vyrovnávat s panujícími poměry. Zvlášť výrazné místo v autorčiných deníkových záznamech zaujímá líčení událostí roku 1989, protirežimních demonstrací, role studentů v sametové revoluci, k jejichž nejvýraznějším představitelům a mluvčím sama patřila. Autorčiny zápisky však zachycují celkovou atmosféru tehdejší doby, chování lidí a jejich životní – politická i čistě soukromá – dilemata. Právě v deníku jako žánru nejintimnějším můžeme poznávat danou dobou nejbezprostředněji.

Deníky Moniky Pajerové z let 1980–1990 přinášejí autentické svědectví o společenských a politických poměrech za normalizace, o opatrném politickém tání v závěru let osmdesátých a pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989. Setkáváme se v nich s celou řadou osobností českého disentu a lidí svobodomyslně smýšlejících, kteří buď byli nuceni emigrovat, anebo se po svém museli vyrovnávat s panujícími poměry. Zvlášť výrazné místo v autorčiných deníkových záznamech zaujímá líčení událostí roku 1989, protirežimních demonstrací, role studentů v sametové revoluci, k jejichž nejvýraznějším představitelům a mluvčím sama patřila. Autorčiny zápisky však zachycují celkovou atmosféru tehdejší doby, chování lidí a jejich životní – politická i čistě soukromá – dilemata. Právě v deníku jako žánru nejintimnějším můžeme poznávat danou dobou nejbezprostředněji.

Informace o dramatickém dětství a začátcích modelky a herečky Pavlíny Pořízkové můžeme nalézt v různých mediálních zdrojích zhruba od doby, kdy budoucí světové hvězdě bylo šest let. Dnes poprvé její příběh vychází v románovém zpracování. Jde o působivé vyprávění o mladých, nezralých rodičích Anně a Jiřím, jejich zbrklém útěku z Československa, erotikou nabitém vztahu, odvaze i selhání. Martina Formanová líčí na pozadí tehdy probíhající studené války rodinné drama v celé jeho šíři a nejniternější podobě. Manželé Pořízkovi opouštějí čtyři dny po sovětské okupaci Československo a nechávají u prarodičů tříapůlletou Pavlínu. Netuší, jak dlouho budou muset čekat a co vše podniknout, než opět uvidí svoji dceru, ani co přinese jejich shledání… Autorka popisuje individuální cesty každého z aktérů s hlubokým porozuměním a schopností najít humor či komičnost i ve vážných životních situacích.

Kniha nemá ambice být vědeckou publikací, je však barvitým a mnohovrstevnatým portrétem vpravdě románového hrdiny. De Gaullův život plyne před čtenářovýma očima chronologicky: od konzervativního rodinného zázemí, přes předválečné zkušenosti v armádě, budování Svobodné Francie v exilu po německé okupaci, neúnavnou generálovu snahu vrátit Francii rovnocenné postavení v táboře vítězů druhé světové války, brzký odchod do ústraní v době čtvrté republiky, návrat v časech, kdy země toužila po silném vůdci, až po odchod z politického života rok před smrtí. Jírů píše zasvěceně, poutavě a přitom čtenáři nabízí dostatek souvislostí pro vnímání a pochopení tématu. Nedá velkou práci všimnout si, že pro autora je postava někdejšího francouzského prezidenta nejen mimořádně zajímavá, ale také hodná respektu. Nejvýznamnějšího francouzského státníka 20. století ukazuje jako člověka, který se nikdy nesklonil před nepřítelem a dokázal se ubránit i svým spojencům. Jaroslav Jírů se rozhodl věnovat de Gaullovu životu a začít sbírat materiál pro budoucí knihu už koncem šedesátých let. Brzy poté ho komunistický režim odstavil od novinářské a historické práce, avšak nevzal mu možnost dokončit knihu, která vyšla v roce 1983 v samizdatové edici Expedice. Přestože autor neměl přístup k většině archiválií či dokumentů, na de Gaullově portrétu je patrná výtečná znalost dobových souvislostí, kontextu francouzské historie a politiky i literatury spojené s generálovým jménem.

Román amerického spisovatele Paula Austera, vydaný poprvé v roce 1987, patří žánrově mezi tzv. antiutopie. Formou dopisu, který píše mladá žena své kamarádce z dětství, uvádí čtenáře do bezútěšné budoucnosti života v rozkládajícím se městě, kde platí zákon silnějšího a policejní represe. Intrastruktura ani průmysl nefungují, nic se nevyrábí, lidé se živí sbíráním odpadků, okrádáním mrtvol nebo páchají hromadné sebevraždy. Co vedlo k takovému rozpadu, není zřejmé. Mluví se o „kolapsu“, ale není to žádná katastrofa, prostě jen civilizace, jak ji známe, přestala fungovat. Město v mnohém připomíná svět, ve kterém žijeme, naši postindustriální společnost. Ještě jsou peníze, existuje policie a v určité podobě i městská správa, ale jinak jsou všichni ponecháni osudu, vládne násilí a korupce. Příběh mladé ženy, která se do města vydala hledat svého bratra novináře, uvízne v něm, žije na ulici a protlouká se, jak se dá, nakone vyústí v plán, jak se skupinkou dalších z města uniknout... Kniha je považována za jedno z nejvýznamnějších Austerových děl a je kladena do jedné řady s antiutopiemi, jako je Huxleyův Konec civilizace. V roce 2008 byl příběh zfilmován argentinskými filmaři.

Kniha je reprezentativním sborníkem statí sedmi významných představitelů liberálně ekonomického myšlení. Nejedná se o ekonomii v úzkém smyslu slova. Pořadatel sborníku Tomáš Ježek orientoval výběr textů na hledání kořenů a na utváření evropské, respektive euroamerické civilizace. Důraz klade na význam hodnot (světonázoru), v jejichž horizontu se ekonomický život odehrává. Významnou roli ve vybraných úvahách hrají pojmy demokracie, svobody, práva ad. Autory lze charakterizovat jako konzervativně orientované, nicméně škála názorů zůstává relativně široká – od ortodoxně liberálních ekonomů až po Michaela Novaka, který chápe Ameriku jako „třetí cestu“ mezi individualismem a kolektivismem.

Kniha je reprezentativním sborníkem statí sedmi významných představitelů liberálně ekonomického myšlení. Nejedná se o ekonomii v úzkém smyslu slova. Pořadatel sborníku Tomáš Ježek orientoval výběr textů na hledání kořenů a na utváření evropské, respektive euroamerické civilizace. Důraz klade na význam hodnot (světonázoru), v jejichž horizontu se ekonomický život odehrává. Významnou roli ve vybraných úvahách hrají pojmy demokracie, svobody, práva ad. Autory lze charakterizovat jako konzervativně orientované, nicméně škála názorů zůstává relativně široká – od ortodoxně liberálních ekonomů až po Michaela Novaka, který chápe Ameriku jako „třetí cestu“ mezi individualismem a kolektivismem.

Kniha je reprezentativním sborníkem statí sedmi významných představitelů liberálně ekonomického myšlení. Nejedná se o ekonomii v úzkém smyslu slova. Pořadatel sborníku Tomáš Ježek orientoval výběr textů na hledání kořenů a na utváření evropské, respektive euroamerické civilizace. Důraz klade na význam hodnot (světonázoru), v jejichž horizontu se ekonomický život odehrává. Významnou roli ve vybraných úvahách hrají pojmy demokracie, svobody, práva ad. Autory lze charakterizovat jako konzervativně orientované, nicméně škála názorů zůstává relativně široká – od ortodoxně liberálních ekonomů až po Michaela Novaka, který chápe Ameriku jako „třetí cestu“ mezi individualismem a kolektivismem.

Eseje historika Jana Tesaře, vycházející v novém vydání po čtrnácti letech, se tematicky zaměřují na československé dějiny druhé poloviny třicátých a počátku čtyřicátých let a zachycují je v širších duchovních a morálně-politických souvislostech. Kniha zahrnuje jednak Tesařovu práci Mnichovský komplex z roku 1989, která nastoluje zrcadlo především stereotypům a hluboce zakořeněným mýtům v české národní sebereflexi, jednak cyklus esejů Vlastenci a bojovníci o počátcích české kolaborace a odboje, který vycházel na pokračování v Listech v roce 1969. Vedle toho obsahuje kniha ještě dvě časopisecké studie na dané téma z konce šedesátých let.Texty Jana Tesaře vynikají především hloubkou a ostrostí pohledu, který v každém případě nutí k přemýšlení i ty, kteří nemusejí sdílet autorovy vývody. Tesař nikterak neskrývá svou zaujatost; je to však zaujatost v nejlepším slova smyslu – pro pravdu vědeckou i morální.

Román Vyhlazení (Auslöschung, 1986) představuje poslední a vrcholný autorův příspěvek světové literatuře. Rozvíjí zde a k dokonalosti přivádí všechny motivy a prostředky, které prostupují jeho tvorbu odpočátku: kritika všeho a všech – zejména rakouského státu a společnosti – jako umění literární nadsázky, všudypřítomná tragikomika, sarkasmus, sebeironie a bytostně hudební rytmus vyprávění.

Tato kniha by měla zaplnit dosud prázdné místo na českém trhu, na němž neexistuje žádná kniha, zabývající se historií nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France. Ten je přitom v posledních letech v Česku stále populárnější, nejen kvůli startům Romana Kreuzigera, ale i díky přímým přenosům, jež kromě Eurosportu začala předloni vysílat i veřejnoprávní ČT4. Každoročně navíc vyrážejí tisíce českých fanoušků na Tour i osobně. V roce 2013 se uskuteční jubilejní 100. ročník Tour de France. Toto datum tedy nabízí ideální příležitost k vydání takové knihy. Už v letech 2009-2011 vycházely v MF Dnes krátké příběhy z historie Tour. Ta zůstává stále pro řadu Čechů neznámá, vždyť za komunistické éry byla profesionální cyklistika v Československu takříkajíc "na indexu" a informace o výsledcích a průběhu závodů vycházely jen velmi strohé. Zmíněný seriál MF Dnes se setkal s pozitivním ohlasem. Nyní tedy přicházíme s mnohem rozsáhlejším projektem, který by měl komplexněji zmapovat historii Tour. Na základě dobového tisku, knih, autobiografií a v novější historii i setkání s pamětníky bychom chtěli čtenářům přiblížit nejslavnější příběhy z dějin Tour de France, její hrdiny, záhady, podivné události i úsměvné historky. K tomu by měl dopomoci i reportážně-publicistický styl knihy, která nemá nabízet suchý přehled událostí, ale naopak z dobových materiálů zrekonstruovat živý děj, jenž dokáže čtenáře do sebe vtáhnout.

Anotace Deset ligových titulů v řadě je unikátem v jakémkoli týmovém sportu, a to nejen v České republice. Proto i zlaté desetiletí nymburských basketbalistů, ohraničené roky 2004 a 2013, představuje naprosto jedinečný jev na scéně tuzemského profesionálního sportu. Ten ještě zvýrazňuje fakt, že jej dosáhl nejstarší klub aktuálního pelotonu nejvyšší domácí soutěže Mattoni NBL, který navíc působí ve vůbec nejmenším - patnáctitisícovém - městě. Přitom na jeho zápasy v první sezoně v Eurocupu, druhé nejprestižnější evropské soutěži, chodilo až deset tisíc lidí a tyto návštěvy budily pozdvižení po celém kontinentu! Těchto deset pozlacených let naplnila obrovská záplava výjimečných momentů, okamžiků radosti i nezměrného smutku a také neopakovatelných lidských osudů, jež by neměly být zapomenuty. Nyní se vám dostává do rukou publikace, která rok po roce a událost po události odhaluje zákulisí nebývalého vzestupu nymburského klubu na české i evropské půdě. Na té první dosáhl tým deseti tituly v řadě rekordního počinu historie domácího mužského basketbalu, na té druhé se stal zavedenou značkou, před níž se už musela sklonit řada kontinentálních gigantů. Vhled do fungování špičkového profesionálního klubu autora knihy Matěje Sýkory je o to zajímavější, že jako hráč sám zažil kus této úspěšné éry na vlastní kůži. Vedle průletu dějinami klubu a pohledu několika osobností na jeho ohromující jízdu najdete na stránkách knihy kroniku prvních deseti zlatých sezon, jejímiž průvodci se stali sami hráči. Stěžejní part publikace pak tvoří jedenáct velmi osobních zpovědí mužů, kteří byli či stále jsou s klubem zásadním způsobem spojeni. Své nitro tak otevřeli trenéři Michal Ježdík, Muli Katzurin a Ronen Ginzburg, stejně jako jejich předchůdci Michal Franěk a Predrag Benáček, kteří nymburské mužstvo uváděli do NBL v nováčkovské sezoně. K nim přidají své vyprávění generální manažer Rudolf Šimeček a sportovní manažer Vratislav Šístek, kteří byli u dění od vstupu do nejvyššího patra až doposud. Chybět nemůže ani obsáhlý rozhovor s titulovým rekordmanem Ladislavem Sokolovským, klubovým prezidentem a spolumajitelem Miroslavem Janstou i výraznou evropskou personou Jiřím Zídkem. Trochu jiný pohled pak nabídne jeden z velkých klubových duchů Ladislav Kutík. To vše doplňuje i originální zpověď skalních fanoušků, desítky postřehů a zajímavostí a také bohatá fotografická příloha z dílny Tomáše Laše a Vojtěcha Reslera.

Ročenka české architektury pravidelně informuje o aktuální situaci a vývoji oboru nejen odbornou, ale především laickou veřejnost a přináší podněty k inspiraci a veřejné diskusi. Pro zájemce ze zahraničí pak ročenka slouží jako stručný přehled soudobé české architektonické scény. Výběr publikovaných staveb provádí vždy jedna osobnost z prací nabídnutých vyzvanými architekty.

John Donne (1572–1631), typický „básník dvojí podoby“, je v celé Evropě zcela jedinečnou osobností z přelomu renesance a baroka a neopakovatelným způsobem vyjadřuje skeptické životní pocity, jaké taková přechodná období provázejí, i manýristickou metamorfózu tehdejší poezie. Donneova vnitřní polarita vystihuje nejen peripetie jeho životní dráhy – od elegantního hejska se sklony k válečnickým a milostným dobrodružstvím ke konvencemi doby zaskočeného mladého muže, který se musel oženit a z existenčních důvodů stát učeným a uznávaným kazatelem v londýnské katedrále svatého Pavla –, ale i dovršení a zlom alžbětinské poezie, její doznívání a vyústění do „metafyzického“ básnictví baroka. Z toho období pochází po celém světě zdomácnělé citáty o tom, že „žádný člověk není ostrov“ a že se nemáme ptát, „komu zvoní hrana“. (Druhý převzal Ernest Hemingway.) Knížka obsahuje výbor ze všech období tvorby – Elegie, Veršované dopisy, Paradoxy a problémy, Písně a sonety, Anatomie světa, Duchovní básně, Zbožné sonety –, nezbytný komentář i esejistický medailon. Reedice překladu Zdeňka Hrona (Klub přátel poezie v roce 1987) vychází v opraveném a nově upraveném vydání po sedmadvaceti letech.

Nová kniha Igora Lukeše je čtivým a podrobně dokumentovaným vylíčením aktivit – ale také pasivity – americké ambasády i vojenské mise v Praze v letech 1945–1948. Ústředním bodem jeho práce je pokus o odpověď na klíčovou otázku: proč Američané v poválečném Československu, které považovali za testovací případ svých vztahů k Stalinovu SSSR, tak neuspěli. Bylo to především jejich selhání, či selhání poválečné československé společnosti, poznamenané traumatem Mnichova a paralyzované zažitým strachem z šesti let nacistické okupace? Proč československá veřejnost s převážně pozitivním vztahem k USA a často až nekritickým obdivem k „americkému způsobu života“ tak snadno a rychle podlehla stalinizaci? A nakolik k tomu přispěly omyly a chyby americké politiky a jejích reprezentantů v poválečné Praze? To je hlavní okruh otázek, na něž Igor Lukeš ve své práci poctivě a s vědeckou akribií hledá odpovědi. V prvních kapitolách se vrací do roku 1938 a do let druhé světové války a zkoumá mnichovské trauma česko-slovenské společnosti a prezidenta Beneše, dopady československo-sovětské smlouvy z prosince 1943 a košického programu z dubna 1945. Zdůrazňuje také dopad amerického rozhodnutí přenechat osvobození Prahy Sovětům v květnu roku 1945. Co bylo pro americkou politiku spíše vojensko-technickým problémem, utvrdilo převážnou část poválečné československé společnosti ve falešném přesvědčení, že „jako nás v Mnichově prodali Němcům, v Jaltě nás nechali Rusům“. Vyvrátit tuto mylnou představu se Američanům v Praze v letech 1945–1948 nepodařilo; ta ostatně přežívá v nezanedbatelné části české společnosti dodnes. Autor detailně a barvitě líčí diplomatické i zpravodajské aktivity Američanů v poválečném Československu, a zaujímá k nim kritický postoj, zejména k jejich často neuvěřitelnému amatérismu. Nejpropracovaněji jej prokázal na osobě amerického velvyslance Lawrence Steinhardta, na jedné straně brilantního politického analytika, na straně druhé člověka, který zanedbával své povinnosti a preferoval soukromé zájmy. Vynikající a v české historiografii jedinečné jsou Lukešovy portréty dalších amerických představitelů v poválečném Československu, ať již jde o Charlese Kateka, Kurta Tauba, Waltera Birge, Spencera Taggarta či o jejich československé spolupracovníky.

Kniha Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak i humanitních věd. Autorovým východiskem je teorie evolučních vrstev, která se týká nejen vývoje živých organismů, ale i anorganické přírody, celého časoprostorového univerza. Každá nižší vrstva je předpokladem vrstvy vyšší. Časově i logikou svého uspořádání na sebe navazují, zároveň je však každá vrstva specifická, není plně determinována tou předchozí. Proto může autor plynule postupovat od výkladu světa elementárních částic a kvantové fyziky až k lidské kultuře a civilizaci. Autorův přístup je ovšem ryze nespekulativní, teorie vrstev mu slouží jako východisko a osnova výkladu. Každá vrstva, které se postupně věnuje, je ve své evoluci a struktuře popsána na základě nejnovějších vědeckých poznatků a teorií. Miroslav Veverka dokáže čtivým a poutavým způsobem vyložit kvantovou mechaniku či kosmologii stejně, jako třeba termodynamiku, biochemii, genetiku a na ní navazující etologii, antropologii až po informační revoluci a sociální svět. Jeho kniha podává spolehlivý a encyklopedický obraz současného stavu vědění prakticky ve všech odborných disciplínách, avšak jejím hlavním cílem je toto vědění celistvě uspořádat, vnést do něj řád a širší smysl. Velkou předností knihy je čtivý jazyk bez ezoterického vědeckého žargonu. Čtenář má možnost sledovat dvojí, takřka dobrodružný příběh, nad nímž se mnohdy tají dech – jednak samu evoluci bytí od velkého třesku po naši globální civilizaci, jednak díky četným exkurzům do dějin vědy a vědeckých objevů i příběh vědeckého poznávání reality. Knihu ocení jak znalci z nejrůznějších vědních oborů, tak zájemci z řad široké veřejnosti.