Prostor strana 38 z 62

Tato kniha by měla zaplnit dosud prázdné místo na českém trhu, na němž neexistuje žádná kniha, zabývající se historií nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France. Ten je přitom v posledních letech v Česku stále populárnější, nejen kvůli startům Romana Kreuzigera, ale i díky přímým přenosům, jež kromě Eurosportu začala loni vysílat i veřejnoprávní ČT4. Každoročně navíc vyrážejí tisíce českých fanoušků na Tour i osobně.

Kniha Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak i humanitních věd. Autorovým východiskem je teorie evolučních vrstev, která se týká nejen vývoje živých organismů, ale i anorganické přírody, celého časoprostorového univerza. Každá nižší vrstva je předpokladem vrstvy vyšší. Časově i logikou svého uspořádání na sebe navazují, zároveň je však každá vrstva specifická, není plně determinována tou předchozí. Proto může autor plynule postupovat od výkladu světa elementárních částic a kvantové fyziky až k lidské kultuře a civilizaci. Autorův přístup je ovšem ryze nespekulativní, teorie vrstev mu slouží jako východisko a osnova výkladu. Každá vrstva, které se postupně věnuje, je ve své evoluci a struktuře popsána na základě nejnovějších vědeckých poznatků a teorií. Miroslav Veverka dokáže čtivým a poutavým způsobem vyložit kvantovou mechaniku či kosmologii stejně, jako třeba termodynamiku, biochemii, genetiku a na ní navazující etologii, antropologii až po informační revoluci a sociální svět. Jeho kniha podává spolehlivý a encyklopedický obraz současného stavu vědění prakticky ve všech odborných disciplínách, avšak jejím hlavním cílem je toto vědění celistvě uspořádat, vnést do něj řád a širší smysl. Velkou předností knihy je čtivý jazyk bez ezoterického vědeckého žargonu. Čtenář má možnost sledovat dvojí, takřka dobrodružný příběh, nad nímž se mnohdy tají dech – jednak samu evoluci bytí od velkého třesku po naši globální civilizaci, jednak díky četným exkurzům do dějin vědy a vědeckých objevů i příběh vědeckého poznávání reality. Knihu ocení jak znalci z nejrůznějších vědních oborů, tak zájemci z řad široké veřejnosti. „Stalo se mi snad jen třikrát nebo čtyřikrát, že jsem nad rukopisem nováčka užasl, jak je originální, působivý a odborně na výši.“ „Téměř neustále jsem se dozvídal o nových poznatcích z oborů, v nichž jsem sám naprostý laik, a tedy fakticky dokonale průměrný čtenář tohoto fascinujícího spisu.“ „Šíře záběru autora bere dech a celkové pojetí je aspoň z mého pohledu jedinečné; s ničím podobným jsem se v naší literatuře nesetkal.“ RNDr. Jiří Grygar, CSc. „Kniha Miroslava Veverky je velkorysý pokus o syntézu současného stavu vědy a vědeckého poznání, který se snaží překlenout protiklad „dvou kultur“, přírodovědné a tzv. humanitní.“ „Šíře jeho zájmů a znalostí je obdivuhodná a dokáže ji čtenáři zprostředkovat čtivým a zajímavým způsobem, protože se obejde bez ezoterické terminologie, aniž zkresluje.“ „Je téměř neuvěřitelné, že autor dokáže vyložit kvantovou mechaniku stejně přesvědčivě jako genetiku a na ni navazující obory: lorenzovskou etologii, antropologii se základy v paleontologii až k emergenci homo symbolicus a informační revoluci a sociálnímu světu.“ „Stručně lze tedy říci, že jeho kniha podává spolehlivý obraz současného stavu vědění prakticky ve všech odborných disciplínách, ale jejím hlavním cílem je toto vědění uspořádat způsobem, které vnáší řád do jeho roztříštěnosti a dává širší smysl teoriím.“ Prof. PhDr. Miroslav Petříček, CSc. „Miroslav Veverka dokázal obsáhnout a zpracovat v jednom svazku velmi širokou tematiku. Doufám, že tento integrující text mnohé zvídavé čtenáře zaujme.“ Prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc.

Paměti Zuzany Fried-Preissové jsou zajímavé a přínosné hned z několika důvodů. Především jako dlouholetá pracovnice zahraničního vysílání renomované společnosti BBC a později i Rádia Svobodná Evropa seznamuje čtenáře s organizací práce v BBC (např. popisuje, jak vypadal konkurz na obsazení místa redaktorky, jímž musela projít), ale i se vztahy v československé redakci, které nebyly vždy idylické. Třecí plochy byly jednak mezi Čechy a Slováky, ale zejména uvnitř slovenské části redakce mezi slovenskými nacionalisty a tzv. Čechoslováky. Při své práci se setkala s řadou osobností, např. lidmi, kteří se pracovně stýkali s prezidentem Benešem. Cenné je také svědectví o jejím působení v mnichovské redakci Svobodné Evropy v první polovině osmdesátých let, stejně jako její líčení tehdejšího Německa, zejména jeho rozporuplný obraz, pokud jde o vztah k minulosti. Kniha přináší rovněž postřehy z autorčiných cest napříč světem. Srovnává život v Kanadě se životem v Evropě, prostřednictvím svého druhého manžela poznává nelichotivý obraz Rakouska sedmdesátých let minulého století, který silně rezonuje s tím, jak viděl tuto zemi spisovatel Thomas Bernhard. Navštívila Izrael a viděla velmi zblízka izraelsko-palestinský konflikt. Záleží na čtenáři, zda bude vždy s jejími názory souhlasit, ale rozhodně stojí za zamyšlení. A hodně náročný byl i její život soukromý. Jako dvacetiletá studentka se rozhodla emigrovat do Velké Británie, kde chtěla hlavně studovat. Zpočátku spoléhala na svého přítele, později manžela, který ji však po pár letech opustil. Zůstala sama s malou dcerkou, o kterou se musela postarat, což rozhodně vyžadovalo, silnou, houževnatou a cílevědomou osobnost. A že takovou osobností Zuzana Fried-Preissová opravdu je, o tom se může čtenář přesvědčit sám.

Fundovaná práce, která vyšla v Německu v roce 2006 ve 26. vydání, se zabývá vzdělaností jakožto specifickou civilizační ideou, která se historicky rozvinula v německy mluvících zemích a je odlišná od kultury chování aristokraticko-urbánní společnosti západní Evropy. Ta se nezaměřovala na znalosti dané vzdělaností, ale na ctnosti vyplývající z nutnosti obstát ve společenské, družné pospolitosti: světaznalost, good sense, podmanivé způsoby, šarm, vtip. Kultura vzdělanosti měla a má také formující vliv na českou společnost. První část, nazvaná "Vědění" (historie Evropy, literatura, umění, hudba, filozofie, ideologie, teorie a vědecké obrazy světa) skicuje obrysy klasické vzdělanosti. Druhá část, nazvaná "Um" (Können), se zabývá komunikací, pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, o způsobech, jak vědění používat. Kniha tedy není prvořadě koncipována jako vzdělanostní suma, ale je nesena úsilím vzdělanost definovat, vymezit, a zároveň v konkurenci s technicistními a technickými "informacemi" obhájit její potřebu v nové době. Autor se snaží vymezit její jádro, kořeny a různým způsobem naznačit, jak se vzdělání dobrat, kudy se ubírat, aby se z návodu na vzdělanost stalo vzdělání skutečné.

Kniha pražského rodáka Petera Demetze evokuje vzájemně se prolínající působení čtyř národních a náboženských živlů, které se podílely na vytváření dějin naší země – Čechů, Němců, Židů a Italů. Autor přibližuje jejich vzájemné vztahy v různých historických epochách, ale především zkoumá jejich podíl na společenské, duchovní a kulturní atmosféře Čech. Demetzova práce o Praze je zároveň kultivovanou a jemně ironickou polemikou s knihou A. M. Ripellina Magická Praha, která v sedmdesátých letech oživila staré romantické mýty z 19. století, podle nichž pražský genius loci vyzařuje jakousi speciální magii se všemi známými rekvizitami, k nimž patří golem, alchymisté a astrologové, faustovské pověsti atd. Demetz naproti tomu zdůrazňuje racionální či všední protiklad – úlohu exaktních věd v dějinách Prahy, celou její přízemní a šedou, byrokratickou, „kafkovskou“ tvář.

Kniha se zabývá architekturou, která od 16. do 21. století sloužila a slouží sportovním a tělovýchovným aktivitám v českých zemích. Představuje první dílo tohoto druhu z rukou českých historiků architektury. Dívá se na sport jako na důležitou lidskou aktivitu, jejíž obsah se v průběhu dějin měnil. Z výcviku a zábavy aristokracie se v moderní době sport vyvinul ve formu boje za národní emancipaci a za občanské svobody, v masovou podívanou, v nástroj státní reprezentace, v prostředek kontroly nad volným časem obyvatel i ve formu jejich nejprivátnější relaxace. Všem těmto funkcím sportu dovedla dobře posloužit i architektura. Měnila se s vývojem sportu a dávala jeho aktivitám tvář podle svých vlastních technických a stylových proměn. Mezi 60 vynikajícími stavbami pro sport a tělovýchovu nalezne čtenář míčovny, jízdárny, plovárny, střelnice a loděnice, tělocvičny Sokolů a turnerů, rozhledny a turistické chaty, stadiony, golfová hřiště, cyklostezky i fitcentra.

Kniha Brigitty Hamannové ani zdaleka není pouhým životopisem židovského lékaře Eduarda Blocha (30. 1. 1872-1. 6. 1945), který se narodil v jihočeské Hluboké, medicínu vystudoval v Praze a usadil se v rakouském Linci. Doktor Eduard Bloch "vstoupil do dějin" tím, že v roce 1907 v Linci léčil matku Adolfa Hitlera. Rakovinou postižená Klara Hitlerová se uzdravit nemohla, Eduard Bloch alespoň zmírnil její utrpení. Za to mu byl její tehdy osmnáctiletý syn Adolf zřejmě upřímně vděčný a židovský lékař byl dojat Adolfovou starostlivostí o matku. Nikdo, a tím méně Eduard Bloch, nemohl tehdy tušit, kým se na svou matku nadmíru fi xovaný mladík stane. Eduard Bloch se s Adolfem Hitlerem již nikdy poté osobně nesetkal, ale po anšlusu Rakouska dal "Vůdce a říšský kancléř" židovského lékaře pod ochranu lineckého Gestapa. Tak se Eduard Bloch stal zřejmě jediným Židem, o jehož osud se Hitler osobně zajímal. Koncem listopadu 1940 povolili nacisté doktoru Blochovi a jeho manželce odjet přes Lisabon do USA. Situace židovských uprchlíků ve Spojených státech však nebyla lehká, možnosti obživy byly omezené a např. lékaři, pokud chtěli v nové vlasti pracovat ve svém povolání, museli podstoupit nová studia a zkoušky. Blochovi se to pro jeho vysoký věk už nepodařilo.Kniha vrcholí popisem rozruchu, který vyvolalo časopisecké interview s Eduardem Blochem v roce 1941, kde upřímně a pro tehdejší publikum nečekaně popsal své setkání s Hitlerem i svůj tehdejší srdečný vztah k němu. Rozhovor vedl k ostré debatě historiků o mnoha mýtech ohledně Hitlerovy psychiky.

Časopis pro společnost, politiku, kulturu a umění.

Časopis pro společnost, politiku, kulturu a umění.

Autobiografická kniha novináře Charlese Laurence, jehož otec byl vysoce postaveným britským diplomatem, vypráví příběh rodiny, která v padesátých letech pobývala v Praze a kterou tento pobyt hluboce zasáhl.Autor, v té době malý chlapec, sotva mohl chápat vše, co se kolem něj děje. Ale právě v tom tkví jedno z kouzel knihy, kdy přes fragmenty dětských vzpomínek nahlížíme do prostředí pražské diplomatické společnosti v prvním desetiletí studené války. Po roce 1989 se autor se vrací do Prahy a snaží se na základě rozhovorů a dostupných dokumentů rozluštit důvody a okolnosti, které vedly k dočasnému odvolání jeho otce zpět do Londýna a poznamenaly život jeho matky a sestry. Celý příběh rámují dva rozhovory s Geraldinou Muchovou, manželkou Jiřího Muchy. Autor postupně nachází informace o tom, že milostná aféra jeho matky s pražským intelektuálem Jiřím Muchou nebyla z Muchovy strany náhlým vzplanutím citů, ale operací Státní bezpečnosti, v níž Mucha sehrával roli "společenského agenta". Kniha tak nabývá charakter "klíčového románu", v němž vystupují známé osoby české kulturní a společenské scény, jejichž roli ve špionážní hře studené války se autor snaží rozeznat. Celý příběh poskytuje nečekaný pohled na Muchovu činnost za komunistického režimu i na mnohé další aktéry té doby a dává nahlédnout do rozsahu a způsobu mechanismů, kterými Státní bezpečnost získávala informace, kompromitovala, kontrolovala a "řídila" kroky občanů.

Autobiografická kniha novináře Charlese Laurence, jehož otec byl vysoce postaveným britským diplomatem, vypráví příběh rodiny, která v padesátých letech pobývala v Praze a kterou tento pobyt hluboce zasáhl.Autor, v té době malý chlapec, sotva mohl chápat vše, co se kolem něj děje. Ale právě v tom tkví jedno z kouzel knihy, kdy přes fragmenty dětských vzpomínek nahlížíme do prostředí pražské diplomatické společnosti v prvním desetiletí studené války. Po roce 1989 se autor se vrací do Prahy a snaží se na základě rozhovorů a dostupných dokumentů rozluštit důvody a okolnosti, které vedly k dočasnému odvolání jeho otce zpět do Londýna a poznamenaly život jeho matky a sestry. Celý příběh rámují dva rozhovory s Geraldinou Muchovou, manželkou Jiřího Muchy. Autor postupně nachází informace o tom, že milostná aféra jeho matky s pražským intelektuálem Jiřím Muchou nebyla z Muchovy strany náhlým vzplanutím citů, ale operací Státní bezpečnosti, v níž Mucha sehrával roli "společenského agenta". Kniha tak nabývá charakter "klíčového románu", v němž vystupují známé osoby české kulturní a společenské scény, jejichž roli ve špionážní hře studené války se autor snaží rozeznat. Celý příběh poskytuje nečekaný pohled na Muchovu činnost za komunistického režimu i na mnohé další aktéry té doby a dává nahlédnout do rozsahu a způsobu mechanismů, kterými Státní bezpečnost získávala informace, kompromitovala, kontrolovala a "řídila" kroky občanů.

Sborník obsahuje úvahy jedenadvaceti renomovaných českých intelektuálů, kteří se neztotožňují s ortodoxním ekonomickým neoliberalismem. Ve svých esejích se zamýšlejí nad příčinami současné krize a jejími možnými řešeními. Autoři jsou názorově široce rozprostřeni, od těch, kteří vidí současnou krizi jako jednu z mnoha cyklických krizí kapitalismu, až po ty, kteří tvrdí, že je třeba hledat alternativy k současnému společensko-ekonomickému systému. Další autoři vidí současnou krizi jako ještě hlubší problém: krizi hodnot, které stály u zrodu modernity, tedy krizi industriální civilizace. Sborník je tak prvním ucelenějším přehledem pohledů význačných představitelů české inteligence na stav současného západního světa včetně našich domácích poměrů.

Tato kniha je první filosofickou prací Jana Šterna. Ve své práci rozvinul čtvrtý modus bytí, jak ho zformuloval Aristoteles ve své Metafyzice. Navázal přitom na Heideggerův esej Aristotelova Metafyzika. Zatímco první tři mody bytí uvedené v Metafyzice - věc je taková, věc je, tvrzení o věci je pravdivé - se staly pilířem pozdější filosofie, čtvrtý modus (byť z jistého úhlu vlastně nejzajímavější) stál stranou filosofického bádání. Teprve Heidegger na něj upozornil samostatnou prací. Je nepochybné, že toto Heideggerovo připomenutí stálo jako hlavní impulz za Šternovou prací. Základním posunem od Aristotelova pojetí bytí jako možnosti a skutečnosti je v této práci pojetí možnosti nikoliv jako kauzálního faktoru utváření skutečnosti - možnost jako příčina skutečnosti, jež se z ní vyvine, ale jako trvalé dialektické součásti skutečnosti. Neboli možnost a skutečnost tvoří dialektickou dvojici, která existuje jako trvalá součást každé věci, jako modus jejího bytí. Z toho plyne poměrně překvapivý důsledek, který je v práci podrobně analyticky rozebrán: trvalou součástí bytí každé věci (organismu, člověka) jsou nenastalé, neuskutečněné, odmítnuté možnosti, díky nimž teprve věc (organismus, člověk) získává své místo ve světě a skrze něž mu svět rozumí. V knize je na bázi bytí jako možnosti a skutečnosti formulován určitý princip etiky, který na rozdíl od Kantova pojetí (mravní zákon jako vyšší boží princip nepodmíněně daný člověku) víc vychází z ustrojení člověka jako takového, tedy jako bytosti, jejíž ontologická struktura zakládá etické jednání. Štern v knize ukazuje, jak koncept bytí jako možnosti a skutečnosti inspiroval nejen novodobou filosofii, ale i teoretickou fyziku. Konkrétně Wernera Heisenberga v jeho knize Fyzika a filosofie. Toto propojení fyziky a filosofie je v rámci této práce domyšleno do řady závěrů, které mohou být inspirativní pro další bádání.

Autorův napínavý román přesvědčivě zachycuje stupňující se atmosféru strachu v protektorátu, různé typy českého odboje či odporu, specifickou mentalitu pražských Němců a dotýká se i Pražského povstání. Jeho pohled však není černobílý a aktéři jeho příběhu nejsou jednoznačnými nositeli dobra, anebo zla, a to ať jde o Čechy nebo Němce. Příběh se odehrává v okupované Praze v letech 1941 až 1945. Hlavním hrdinou je stavební inženýr Milan Metal, která pracuje v podniku pražských kanalizací, kde má na starosti údržbu a opravy podzemních stok. Jednoho dne ho navštíví bývalý kolega, Žid, který musel odejít z práce. On i další Židé vědí, že budou zanedlouho deportováni z protektorátu. Rozhodli se však, že nevydají veškerý svůj majetek a že ho ukryjí někde v labyrintu podzemních kanalizačních chodeb. Milan mu vyjde vstříc... Po atentátu na Heydricha přichází do podniku pražských kanalizací vyšetřovatel gestapa Otto Hotmar s úmyslem propátrat pražské podzemí, zda se v něm neskrývají atentátníci a jejich pomahači. Jeho průvodcem se stane právě Milan Metal jako specialista na podzemí. Postupně se ukáže, že Otto Hotmar je pražský Němec, který umí dobře česky. Má potřebu s Milanem diskutovat i o politických otázkách, chová se slušně, dosti lidsky, svým způsobem je sympatický a Milan pod tíhou strachu postupně přistoupí na téměř až přátelský vztah včetně neformálních kontaktů s Hotmarovou rodinou a jeho přátel z řad pražských Němců. S koncem války dospívá komplikovaný vztah obou mužů a celý příběh k překvapivému rozuzlení.

Rudolf Roden se ve své nové knize esejistických črt zabývá převážně mezilidskými vztahy, nevyhýbá se přitom ani intimním detailům partnerského soužití a občas zamíří i na pole sexuologie. Zachovává si přitom humorný nadhled a zúročuje své bohaté životní i profesní zkušenosti. Narodil se v židovské rodině, vyrůstal za první republiky, spolu se svou ženou Evou přežil pobyt ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Po komunistickém převratu roku 1948 se jim podařilo uprchnout a usídlit se v Kanadě. Zde dostudoval medicínu, věnoval se lékařskému povolání a později začal provozovat soukromou psychiatrickou praxi v Montrealu, které se věnuje dodnes.

Rudolf Roden se ve své nové knize esejistických črt zabývá převážně mezilidskými vztahy, nevyhýbá se přitom ani intimním detailům partnerského soužití a občas zamíří i na pole sexuologie. Zachovává si přitom humorný nadhled a zúročuje své bohaté životní i profesní zkušenosti. Narodil se v židovské rodině, vyrůstal za první republiky, spolu se svou ženou Evou přežil pobyt ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Po komunistickém převratu roku 1948 se jim podařilo uprchnout a usídlit se v Kanadě. Zde dostudoval medicínu, věnoval se lékařskému povolání a později začal provozovat soukromou psychiatrickou praxi v Montrealu, které se věnuje dodnes.