Prostor strana 38 z 48

Kniha je hledáním smyslu poměrně dobrodružného života, je intimní spisovatelčinou zpovědí až hádkou se sebou samou. Do polemiky vtahuje také čtenáře, který může být pro i proti. Může souhlasit nebo autorce tvrdě oponovat. Vždyť i svět, v němž žijeme, se každému jeví jinak. Odpovědní jsme za něj ale všichni.

Reprezentativní výbor, který připravila Radka Rubilina, poprvé v češtině uvádí dílo ruské básnířky Anny Barkovové (1901–1976); to mohlo být postupně objevováno doma i v zahraničí teprve po pádu sovětského režimu. Autorka kvůli své tvorbě strávila mezi roky 1934 až 1965 více než dvacet let života v sovětských gulazích a další léta v mezidobí ve vyhnanství. Její spisovatelská dráha se zpočátku slibně vyvíjela. Už v roce 1922 vyšla její první básnická sbírka Žena s předmluvou Anatolije Lunačarského, který jí také zajistil práci v moskevské Pravdě a ubytování v samotném Kremlu. Kvůli kritice panského života kremelské smetánky však záhy upadla v nemilost a dveře Kremlu se pro ni navždy zavřely. Od konce dvacátých let mezi její hlavní témata patřil hladomor, zatýkání a všeobjímající strach. Pozdější poezie psaná v lágru a ve vyhnanství nabývá niternější, reflexivní podoby, básnířčino alter ego se stává zpodobněním celé historie Ruska. Od padesátých let reflektuje také hrozbu světové apokalypsy v podobě atomové války. V próze, psané především ve vyhnanství, zachycuje Barkovová podstatu zla, diskutuje se svými postavami o smyslu existence a zobrazuje jejich vykořeněnost a nesvobodu. Její texty vyjadřují naprostou nedůvěru k jakýmkoliv ideologiím a patosu. Přes dominanci mnohdy až bezna¬dějného pesimismu, jako je tomu v novele Osm hlav šílenství, lze v prózách Štěstí statistika Plačkina a Huspenina zaslechnout i gogolovsko-čechovovský smích skrze slzy.

Titul a podtitul knihy zcela přesně charakterizují ústřední téma těchto úvah. Na konkrétních příkladech z dějin umění autor dokládá souvislosti mezi geometrií, kulturou a náboženskými i sociálními změnami. Sleduje rozmach racionálního uvažování od vzniku civilizací až po počátky křesťanství. Nejde o odbornou monografii, filozofickou či religionistickou, nýbrž o esejistiku psanou z živé osobní potřeby a určenou všem, kteří si někdy položili otázky typu: v čem se dnešní západní civilizace radikálně liší od předchozích i ostatních kultur, jakým způsobem racionalita ovlivňuje myšlení a náboženské chování velkých společenství a proč náboženský fundamentalismus často končí v násilí a teroru. Úvahy doplňuje polemické zamyšlení přední české teoložky Denisy Červenkové.

Kniha představuje vysoce hodnotnou memoárovou literaturu, která odkrývá mnohé z našich nedávných dějin, především společenské a politické poměry v Československu padesátých a šedesátých let. Autorka má schopnost přesvědčivě a působivě vykreslit atmosféru doby, prostředí, vnitřní pohnutky a charaktery lidí. Líčení osobních osudů, rodinných a mezilidských vztahů se pojí s pronikavými obecnými vhledy na společenskou situaci, a zejména na zvrácenost komunistické ideologie. Kniha má svou kompozicí charakter rozvětveného románu. Žofie Langerová byla původem budapešťská Židovka, která se před válkou provdala za slovenského levicového intelektuála a přesvědčeného komunistu Oskara Langera. Koncem třicátých let odjeli i s malou dcerkou do USA, odkud se po válce vrátili na popud Langerových komunistických přátel na Slovensko. Langer působil jako střední komunistický kádr na ÚV KSS a jako náměstek jednoho výrobního podniku. Po zatčení v roce 1951 byl donucen svědčit proti Slánskému a sám byl odsouzen v jednom z pobočných procesů na 22 let. Zatímco on zůstal do konce života přesvědčeným komunistou, bojujícím za očištění svého jména a soudní rehabilitaci, Langerová, i když pochybnosti měla od počátku, přišla o veškeré iluze hned v roce 1951, kdy na ni a její dvě děti plně dopadla šikana režimu, vyhazov z práce a bytu, vystěhování z Bratislavy atd., a naopak jasně prohlédla podstatu ideologie a zločinnost režimu. S manželem se však – nebo spíš právě proto – nerozvedla navzdory nátlaku během jeho věznění ani potom. Langer s podlomeným zdravím zemřel v roce 1966. Hlavní část pamětí napsala Langerová v průběhu pražského jara ještě před ruskou okupací. Hned po srpnu 1968 emigrovala a usadila se i s rodinou své dcery ve Švédsku. Její paměti poprvé vyšly anglicky v Londýně v roce 1979, přeloženy byly do francouzštiny, švédštiny, slovenštiny a dalších jazyků.

Ve svém románu se Iva Tajovská vrací do doby před sto lety, kdy skončila první světová válka a vznikla Československá republika. Na příběhu jedné východočeské rodiny ukazuje, jak válka poznamenala tragicky nejen osudy a životy lidí, ale i elementární mezilidské vztahy. Dějovou osu tvoří narůstající manželská krize mezi navrátilcem z italských legií učitelem Vojtou a jeho ženou Annou. Její příčinou jsou odlišné životní zkušenosti. Zatímco Vojta v italském zajetí vstupuje jako pravý vlastenec do československých legií a domů se vrací plný nadějí v souvislosti se vznikem nové republiky, Anna je nucená dřít na venkovském hospodářství, starat se o nemocného tchána, a především se musí vyrovnat se ztrátou mladšího syna během epidemie španělské chřipky, jakož i s tím, že starší syn je nezvěstný někde na italské frontě. V citové krizi obou hlavních postav se však projevuje i odlišnost mužského a ženského pohledu, respektive jiná hodnotová hierarchie mužského a ženského světa. A tak i to, na co je Vojta jednoznačně hrdý boj za svobodu, vyšší ideály a vojenskou statečnost , vnímá Anna jako cosi problematického, až nezodpovědného, totiž trápí ji, že zbytečně riskoval, nemyslel na rodinu, šel proti svým, a dokonce možná obrátil zbraň i proti vlastnímu, nyní nezvěstnému synovi. Odpusť, že jsem se vrátil je román o lásce, přátelství a rodičovství, o tom nejpodstatnějším v mezilidských vztazích. Zároveň je zasazen do konkrétních společenských a historických souvislostí kolem roku 1918 a čtivým způsobem tak zpřítomňuje současnému čtenáři toto přelomové období našich dějin.

Dodatek k Dílu Milady Součkové, které vyšlo v nakladatelství Prostor ve 12 svazcích, představuje zájemcům o literární dějiny i širší veřejnosti doposud nepubliované autorčiny dopisy, které byly uloženy v pozůstalostech či osobních archivech jednotlivých adresátů. Většina těchto listů vznikla až v době spisovatelčina pobytu v USA, kde působila od září 1946 v roli kulturního atašé a kde po únoru 1948 zůstala v exilu. Jsou adresovány přátelům a osobnostem z rozmanitých kulturních okruhů, a to jak těm, kteří s autorkou sdíleli úděl exilu (L. a O. Radimští, O. Odložilík, R. Jakobson, G. Gruberová-Goepfertová), tak těm, kteří žili v Československu (J. Chalupecký, O. Leška, K. Milota). Úvodní studie a doplňující poznámky se snaží osvětlit kulturněhistorické a literární souvislosti i biografické okolnosti. Dopisy jsou důležitým zdrojem nejenom k poznání díla Milady Součkové, dávají nahlédnout do literárního a kulturního provozu československé emigrace a zaujmou jako působivá a nestylizovaná výpověď o nesnadném životě české spisovatelky v exilu.

Novela Mlha nad Iquique vypráví o nefungující rodině z pohledu mladého chlapce, studenta žurnalistiky, vyrůstajícího s rozvedenou matkou v chudých poměrech. V knize líčí, jak jede s otcem a jeho novou rodinou z hlavního města Santiaga přes poušť na sever a pak za hranice do Peru, kde mají chlapci udělat nové zuby. V krátkých kapitolách se střídají lyrické pasáže a popisy od­osobněné pusté krajiny s jednoduchým dějem a s protagonistovými představami o budoucnosti. Autorův styl je stručný a přesný, zachycuje mrazivou prázdnotu krajiny, odrážející osiřelost vypravěčova života. Působivý, naléhavý a zároveň velmi čtivý text lze číst jako metaforu neuspokojivého života v post­diktatuře, kde nikdo nebyl potrestán za zločiny proti lidskosti, i jako smutný obraz rozpadu moderní rodiny. Diego Zúniga (1987), představitel nejmladší generace chilských spisovatelů, se narodil v Iquique na severu země. Jeho první povídky vznikly v literárním kurzu, kam se zapsal v šestnácti letech. Později si jako studijní obor zvolil žurnalistiku, kterou vystudoval na katolické univerzitě v Santiagu. Jeho první vydanou knihou se stala v roce 2009 novela Mlha nad Iquique (Camanchaca), která zaznamenala velký ohlas a byla přeložena do mnoha jazyků včetně angličtiny a francouzštiny. V roce 2015 navázal románem Racimo (Kazetová bomba), inspirovaným skutečným příběhem sériového vraha. Jeho zatím poslední vydanou a rovněž úspěšnou knihou se stala v roce 2016 sbírka povídek s názvem Ninos héroes (Dětští hrdinové). Zúniga získal mnoho literárních cen a v roce 2017 byl zařazen mezi třicet devět nejlepších latinskoamerických spisovatelů do čtyřiceti let.

Jak a v čem se proměnil prostor svobody v naší zemi v uplynulých třiceti letech? V jakém stavu se nachází svoboda jak společenská, tak osobní? Kniha dvanácti rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Všichni účastníci rozhovorů mají blízký vztah k procesu demokratizace našeho státu, někteří se na něm přímo podíleli. Disidenti a politici Luboš Dobrovský a Petr Pithart a novinář a spisovatel Aleš Palán patřili k signatářům Charty 77. Ústavní právník Jan Kysela zastupuje novou generaci nekomunistických právníků, jako odborník a pedagog se zasazuje o dodržování ústavy a ústavních zvyklostí. Profesor historie a mezinárodních vztahů Igor Lukeš se zaměřuje na dějiny a politiku střední a východní Evropy 20. století. Šimon Pánek, spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni, byl coby studentský aktivista během sametové revoluce vůdcem několika stávek proti režimu. Politický komentátor Jiří Pehe pracoval jako ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla a ve svých textech se dlouhodobě zaměřuje na politický vývoj ve střední Evropě. Spisovatel Mark Slouka zachytil příběhy českých politických emigrantů, k nimž náležel i jeho otec, novinář a politolog Zdenek Slouka. Americký historik Timothy Snyder je autorem knih Krvavé země a Černá zem, věnovaných stalinskému i nacistickému teroru ve východoevropských zemích. Dokumentaristka Olga Sommerová v řadě svých filmů mapuje léta politické perzekuce. Přírodovědec a kněz Marek Orko Vácha se specializuje na otázky lékařské a environmentální etiky, píše knihy o morálce, víře, svobodě jednotlivce i společnosti. Michael Žantovský patřil k zakládajícím členům Občanského fóra, působil jako poradce prezidenta Václava Havla a dnes je ředitelem Knihovny Václava Havla. Rozhovory vznikly u příležitosti 30. výročí listopadových událostí roku 1989 a založení nakladatelství PROSTOR. Autory rozhovorů jsou novináři Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina.

„Co jiného je život než sérií okamžiků, které znamenají věčnost?“ Milostný gay příběh z Anglie 60. let pojednávající o křehkosti lidských vztahů, o životních volbách a odvaze jít si za svým. O okamžicích, které by mohly trvat věčnost. O tom, že chceme někam patřit, a o tom, jak poznáme, že jsme nepřiplavali na špatný břeh, kde nás čeká jen konec. Mladý univerzitní student z Göteborgu přijíždí na ostrov Wight u břehů Anglie, aby tam strávil semestr studiem angličtiny. Na první pohled se ničím neliší od desítky výměnných studentů ze Švédska, kteří se v 60. letech 20. století jezdí do Anglie učit cizí jazyk. Brzy po příjezdu potkává staršího muže, profesora literatury a neúspěšného spisovatele. Poznává v něm stejné tajemství, jaké se sám pokouší skrývat, a mezi oběma muži propukne vášnivá milostná aféra, která má navzdory uvolněné atmosféře a proměnlivé době šedesátých let stále nedozírné následky pro jejich životy. Počkej na moře je komorním příběhem o přitažlivosti a oddanosti, zkoumající hloubku lidské duše na pozadí bouřlivých šedesátých let v Anglii.