Prostor strana 39 z 62

Kniha se zabývá jedním z nejožehavějších problémů současnosti, který může mít dalekosáhlé následky pro budoucnost Země: změnou klimatu způsobenou lidskou činností. Nabízí jednoduché metody, jež čtenáři pomohou zorientovat se ve spleti protichůdných tvrzení přicházejících z médií. Dává praktický návod, jak i bez odborných znalostí porozumět klimatologickým, ekonomickým a bezpečnostním tématům nynější vědecké i veřejné diskuse. Autor je středoškolský učitel, má proto nejlepší předpoklady podat složité téma přístupnou a zábavnou formou. Vede čtenáře k formování vlastního postoje k věci, nezastírá však své stanovisko, ke kterému se dopracoval pečlivým studiem dostupných informací.Jestli jste na tom jako většina lidí, máte už tahanic okolo globálního oteplování plné zuby. Zdá se, že je jednodušší nechat obě strany, ať si to vyříkají, a počkat, až se vše vyjasní. Ale co když nemáme dost času na to, abychom zjistili, kdo má pravdu?V knize Hrozí nám globální oteplování? nám Greg Craven předkládá nástroje, které nám pomůžou, aniž bychom se museli předem rozhodnout, která strana má pravdu. Nezaměřuje se na to, co si myslet o globálním oteplování, ale jak o něm přemýšlet, abychom došli k vlastnímu závěru a nemuseli jen poslouchat, co tvrdí ostatní.Pravda je, že ať věříme čemukoli, můžeme se mýlit. Takže jaký omyl byste riskovali raději: potenciální poškození ekonomiky podle skeptiků, anebo otřesy, kterými nás straší aktivisté? Které riziko je přijatelnější: riziko jednání, anebo nečinnosti? Rozhodnutí je na vás a tato kniha vám pomůže k němu dospět.

Autor se v knize zaměřuje na duchovní, kulturní a ideové dějiny Ruska, a to především od 19. století. Hned v úvodu ukazuje, že Rusové jsou svým bytostným založením národem Východu - tomu odpovídá charakter státu, vztah mezi sociálními třídami a dlouhodobé smýšlení elit. Dále objasňuje pojmy, jako je slavjanofilství, západnictví, nihilismus, narodnictví či anarchismus, a věnuje se charakteru ruské inteligence a ruské literatury. Autor své vhledy do ruských duchovních dějin plasticky předvádí na miniportrétech ruských osobností, jako je např. Radiščev, Gercen, Čaadajev, Chomjakov, Bělinskij, Černiševskij, Pisarev, Bakunin, Něčajev, Tkačev a Lenin. Zejména na nich si čtenář jasně a konkrétně uvědomí, jak bytostně odlišné je ruské myšlení od západní mentality a západního duchovního i sociálního světa, a zejména od jakéhokoli liberalismu. Jeho konstantní rysy jsou fanatismus a asketismus, hluboký nihilismus, revolucionářství, dogmatický kult lidu a sen o jeho domnělém osvobození. Velmi působivá a přesvědčivá je též kapitola o ruské literatuře 19. století, která je sice mesianistická, ale zároveň hluboce apokalyptická, očekávající katastrofu, výbuch, zmar (Dostojevskij, Leontěv, Fjodorov a další). Dnešní čtenář s překvapením zjišťuje, kolik skutečně radikálních domácích předchůdců a zdrojů ruský bolševismus měl a jaký "kvas" mu po desetiletí a staletí předcházel. Podle Berďajeva bolševismus zcela organicky vyrůstá z domácích ruských pramenů a marxismus je pouze sjednocujícím teoretickým a organizačním vazivem hnutí. Berďajevova kniha neztrácí svou aktuálnost. Při četbě jeho výkladů čtenář mimoděk srovnává s dějinami a mentalitou vlastního národa a klade si otázky, do jaké míry je současné Rusko vypočitatelnou zemí a jak se její zvláštní duchovní ustrojení projevuje anebo může projevit dnes. Lze očekávat, že se v něm skutečně mohou prosadit západní liberálně demokratické hodnoty? Jaký postoj k této zemi zaujímat a jakou vůči ní vést politiku?

Pojednání o původu jazyků Jeana-Jacquesa Rousseaua (1712-1778) vychází v českém překladu poprvé. Text sám byl objeven až v autorově pozůstalosti a patří mezi nejvýznamnější na dané téma v dané epoše. Především ve Francii a v Německu se toto téma těšilo pozornosti mnoha předních intelektuálů, přičemž vedle Rousseaua bývá nejčastěji zmiňována trojice J. G. Hamann, J. G. Herder a W. von Humboldt. Rousseauův esej se navíc dostal do centra zájmu díky novodobým interpretacím J. Derridy. U Rousseaua je pravidlem, že jeho díla nejsou psána v akademickém či odborném stylu, a jsou proto snadno přístupná širokému okruhu zájemců. Rousseau se ve svém eseji zamýšlí nad škálou otázek spojených se základním lidským dorozumívacím prostředkem - jazykem. Zároveň polemizuje s názory svých současníků: o vzniku jazyka, vztahu jazyka a podnebí, o rozdílech mezi jazyky, o písmu, o zvukové stránce jazyka a jeho vztahu k hudbě. Rousseauův text jsme doplnili poznámkami, které jej zasazují do dobového kontextu. Knihu uzavírá doslov z pera profesora Miroslava Petříčka.

Kniha, založená na letech výzkumu a nově objevených dokumentech v polovině sedmdesátých let, popisuje začátky nového vědního oboru - psychoanalýzy. Poprvé odkrývá příběh osudové rivality mezi Carlem G. Jungem a Sigmundem Freudem, který zároveň poznamenal další vývoj této nové disciplíny. Důvod, proč se tyto dvě mimořádné osobnosti rozešly, nachází John Kerr mimo jiné v ženě, která stála mezi oběma muži, Sabině Spielreinové. Ve své knize ukazuje, jak hluboce vývoj analýzy ovlivnilo to, co se o sobě její zakladatelé navzájem dozvěděli, a jak se snažili z těchto informací co nejvíce vytěžit.

Fundovaná práce, která vyšla v Německu v roce 2006 ve 26. vydání, se zabývá vzdělaností jakožto specifickou civilizační ideou, která se historicky rozvinula v německy mluvících zemích a je odlišná od kultury chování aristokraticko-urbánní společnosti západní Evropy. Ta se nezaměřovala na znalosti dané vzdělaností, ale na ctnosti vyplývající z nutnosti obstát ve společenské, družné pospolitosti: světaznalost, good sense, podmanivé způsoby, šarm, vtip. Kultura vzdělanosti měla a má také formující vliv na českou společnost. První část, nazvaná "Vědění" (historie Evropy, literatura, umění, hudba, filozofie, ideologie, teorie a vědecké obrazy světa) skicuje obrysy klasické vzdělanosti. Druhá část, nazvaná "Um" (Können), se zabývá komunikací, pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, o způsobech, jak vědění používat. Kniha tedy není prvořadě koncipována jako vzdělanostní suma, ale je nesena úsilím vzdělanost definovat, vymezit, a zároveň v konkurenci s technicistními a technickými "informacemi" obhájit její potřebu v nové době. Autor se snaží vymezit její jádro, kořeny a různým způsobem naznačit, jak se vzdělání dobrat, kudy se ubírat, aby se z návodu na vzdělanost stalo vzdělání skutečné.

Kniha rozhovorů s architektkou Evou Jiřičnou. Rozhovory představí známou autorku jako filozofku prostoru a tvůrce, který klade zásadní důraz na dialog s klientem, a to na příkladu staveb v ČR (Praha, Zlín) a v zahraničí i na projektu fiktivního rodinného domu. Součástí knihy jsou i vzpomínky rodinného a osobního charakteru a biografie EJ s uvedením výběru z jejích realizací. Kniha je určena nejen architektům, ale zvláště laickým zájemcům o architekturu a design a všem, kteří si chtějí vytvářet svůj vlastní prostor.

Čísi svět, druhá kniha Edy Kriseové, kterou lze zařadit do oblasti literatury faktu, vznikla na základě dvou autorčiných cest do Indie. Do země, kterou toužila spatřit od dětství, se vypravila v roce 2001 a dva roky nato znovu. Knížka však není jen cestopis. Kriseová vidí stav našeho světa jako problém života a smrti. Tento problém neřeší, ale poklouší se o něm přemýšlet, dobrat se filozofie, v jejímž duchu by mohl člověk, který to vše vnímá, žít pokud možno s čistým svědomím.

Svazek představuje soubor raných próz Thomase Bernharda, které vznikaly na sklonku padesátých let, z nichž některé publikoval pouze časopisecky či v literárních přílohách německých novin. První část tohoto souboru, Události, připravoval autor ke kniž nímu vydání, ale byl jedním známým německým nakladatelem odmítnut, údajně pro zjevné stopy improvizace, příliš odvážnou metaforiku a podivný obraz světa, a vyšel až roku 1969 v Literárním kolokviu v Berlíně; celek těchto krátkých próz pak vydalo nakl adatelství Suhrkamp ve 14. svazku kritického vydání autorova Díla roku 2003. Dnešní čtenář a obdivovatel Bernhardova prozaického díla v těchto prvních prózách ovšem shledá dvě ústřední linie, které provázely celou vyzrálou autorovu tvorbu: smysl pro paradox a absurditu krátké povídky-zprávy, v rozsáhlejších textech pak hudebně litanický hlas vypravěče zaznamenávající typicky bernhardovské vidění světa.

Kniha s předmluvou Simone de Beauvoir je přepisem rozhovorů, které vedl autor ve svém dokumentárním filmu z roku 1985 Shoah. Spisovatel a režisér dokumentarista Claude Lanzmann na něm pracoval od roku 1974. Shoah představuje mimořádné dokumentární dí lo zabývající se holocaustem. Více jak devítihodinový snímek neobsahuje žádné dobové záběry z války a skládá se výhradně z výpovědí očitých svědků holocaustu. Ti, kteří přežili masové vyvražďování, zde mají možnost zprostředkovat své zkušenosti a uch ovat je pro budoucí generace, přičemž jejich vzpomínky mnohdy ožívají při návštěvě místa činu (např. tábor Treblinka), často to však není vůbec třeba. Lanzmannem zachycené výpovědi patří k základním a dnes už klasických zdrojům pro poznání největšího zločinu v evropských dějinách, jímž bylo nacistické vyhlazování Židů.

Paměti Jiřího Paroubka zachycují nejvýznamnější události, momenty a osobnosti, se kterými přišel do styku během svého politického působení od roku 1989 až do současnosti. Těžiště jeho knihy přirozeně spočívá v období od dubna roku 2005, kdy se ujal f unkce předsedy české vlády a o rok později i předsedy ČSSD, a to v situaci, kdy tato strana a její vláda byly v nejhlubší krizi s nejnižší podporou veřejnosti. Pod jeho vedením se sociální demokracie stala postupně nejsilnější stranou v zemi, což pot vrdily i poslední volby do sněmovny v květnu 2010, i když po nich ČSSD nemohla sestavit vládu.

Paměti Jiřího Paroubka zachycují nejvýznamnější události, momenty a osobnosti, se kterými přišel do styku během svého politického působení od roku 1989 až do současnosti. Těžiště jeho knihy přirozeně spočívá v období od dubna roku 2005, kdy se ujal f unkce předsedy české vlády a o rok později i předsedy ČSSD, a to v situaci, kdy tato strana a její vláda byly v nejhlubší krizi s nejnižší podporou veřejnosti. Pod jeho vedením se sociální demokracie stala postupně nejsilnější stranou v zemi, což pot vrdily i poslední volby do sněmovny v květnu 2010, i když po nich ČSSD nemohla sestavit vládu.

Velkoformátová publikace představuje soubor více než 300 unikátních fotografií Stanislava Maršála, které dokumentují následky spojeneckých náletů na Prahu ze 14. února a 25. března 1945. Jedná se zřejmě o nejucelenější a nejkvalitnější kolekci, která na dané téma kdy vznikla. Velká většina snímků je navíc autorem popsána, takže zachycená místa lze snadno identifikovat. Neváhal rovněž jako jeden z mála dokumentovat těla obětí náletu, ať již na místě smrti či v kostelních prostorách, kam byli mrtví sváženi. Jeho pozornosti neuniklo ani symbolické smuteční rozloučení se českými obětmi náletu. Je nesporné, že Maršálovy mnohdy syrové a drastické snímky dokonale zachycují a zprostředkovávají atmosféru doby a přestavují tak jedinečný a obsahov ě těžko překonatelný soubor zcela ojedinělé výpovědní hodnoty. Dne 14. února 1945 vyslala americká 8. letecká armáda nad říšské území čtyři mohutné svazy. Cílem byly především Drážďany, jejichž děsivou zkázu započalo předešlé noci 772 Lancasterů a Ha lifaxů RAF. Tento den však leteckým operacím nepřál. Nad západní Evropou panovalo mimořádně nepříznivé počasí. To byl zřejmě hlavní důvod, proč 62 létajících pevností podlehlo navigačnímu omylu a svůj smrtonosný náklad shodilo místo na Drážďany na Pr ahu. Během pouhých pěti minut - mezi 12,35 a 12,40 hod. - bylo na město svrženo 152,5 tun pum (371 tříštivých a 8 000 zápalných). Ztráty činily 637 mrtvých, 1050 těžce a 2400 lehce raněných; poválečná statistika uvádí 701 mrtvých a 1184 raněných. Nál et z 25. března 1945, který provedlo více než 400 amerických bombardérů, směřoval proti severovýchodní pražským průmyslovým čtvrtím, především proti vysočanským průmyslovým komplexům a letištím ve Kbelích, Letňanech a Čakovicích; zemřelo více než 350 lidí. Celkově si oba nálety vyžádaly na 1100 obětí.

Velkoformátová publikace představuje soubor více než 300 unikátních fotografií Stanislava Maršála, které dokumentují následky spojeneckých náletů na Prahu ze 14. února a 25. března 1945. Jedná se zřejmě o nejucelenější a nejkvalitnější kolekci, která na dané téma kdy vznikla. Velká většina snímků je navíc autorem popsána, takže zachycená místa lze snadno identifikovat. Neváhal rovněž jako jeden z mála dokumentovat těla obětí náletu, ať již na místě smrti či v kostelních prostorách, kam byli mrtví sváženi. Jeho pozornosti neuniklo ani symbolické smuteční rozloučení se českými obětmi náletu. Je nesporné, že Maršálovy mnohdy syrové a drastické snímky dokonale zachycují a zprostředkovávají atmosféru doby a přestavují tak jedinečný a obsahov ě těžko překonatelný soubor zcela ojedinělé výpovědní hodnoty. Dne 14. února 1945 vyslala americká 8. letecká armáda nad říšské území čtyři mohutné svazy. Cílem byly především Drážďany, jejichž děsivou zkázu započalo předešlé noci 772 Lancasterů a Ha lifaxů RAF. Tento den však leteckým operacím nepřál. Nad západní Evropou panovalo mimořádně nepříznivé počasí. To byl zřejmě hlavní důvod, proč 62 létajících pevností podlehlo navigačnímu omylu a svůj smrtonosný náklad shodilo místo na Drážďany na Pr ahu. Během pouhých pěti minut - mezi 12,35 a 12,40 hod. - bylo na město svrženo 152,5 tun pum (371 tříštivých a 8 000 zápalných). Ztráty činily 637 mrtvých, 1050 těžce a 2400 lehce raněných; poválečná statistika uvádí 701 mrtvých a 1184 raněných. Nál et z 25. března 1945, který provedlo více než 400 amerických bombardérů, směřoval proti severovýchodní pražským průmyslovým čtvrtím, především proti vysočanským průmyslovým komplexům a letištím ve Kbelích, Letňanech a Čakovicích; zemřelo více než 350 lidí. Celkově si oba nálety vyžádaly na 1100 obětí.

Rakouský filozof a ekonom Friedrich August von Hayek, držitel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1974, psal své velké dílo Právo, zákonodárství a svoboda od poloviny šedesátých do konce sedmdesátých let. Podrobně v něm zpracovává téma, kterého se poprv é dotkl již v Cestě do otroctví (1944), tj. principy svobodné společnosti a to, co lidskou svobodu ohrožuje. Svobodná společnost je založena na dodržovaní určitých pravidel správného chování. Jakýkoli pokus aplikovat pojem spravedlnosti nikoli na cho vání jednotlivců, nýbrž na stav věci ve společnosti, zejména na rozděleni bohatství, nutně vede k rozsáhlému celospolečenskému plánovaní, a ve svých důsledcích k totalitní společnosti. Nikdo nemá a nemůže nikdy mít měřítka, kterými by mohl určovat sp ravedlnost v rozdělování. Když se o to někdo přesto pokusí, nemůže to udělat jinak než uzurpováním svobody druhých.

Soubor esejů Jeana Améryho (1912-1978) se vrací do období druhé světové války a let následujících a zachycuje autorovu klíčovou zkušenost - zážitky židovského vězně nacistických vyhlazovacích táborů. Co znamená být člověkem ducha v takovém zařízení, co znamená změnit se v trýzněné tělo, jakou váhu má ztráta domova, zda se lze zbavit resentimentů, které pronásledují vězně celý další život, a co vše v sobě zahrnuje zdánlivě jednoduchá formule - být židovskou obětí pronásledování.

Soubor filmových recenzí, které vycházely v letech 20042011 v revue Prostor, je doplněn o několik textů dosud nepublikovaných. Autorka se věnuje dílům patřícím do zlatého fondu kinematografie (od Antonioniho, Tarkovského či Saury) i současné produkc i, z níž si vybírá nejen filmy uznávaných režisérů (Lynch, Spielberg, von Trier, Scott, Cronenberg, Kolski, Kim Ki-duk, Wong Kar-wai), ale i filmy méně známých kinematografií, jako je gruzínská, íránská nebo vietnamská. Přistupuje k filmovým dílům z hermeneutického hlediska a interpretuje je na základě archetypové psychologie C. G. Junga. Neusiluje o objektivně vědecký filmologický rozbor, ale dívá se na filmové obrazy způsobem, k němuž přivádí jungovské pojetí prožívané reality. Film, jehož symbolická funkce spojuje jedinečné s obecným, chápe ve smyslu jeho terapeutického působení na psyché, čímž se dobírá hlubších významových rovin.