Prostor strana 39 z 48

V Pamětech Ludvíka XIV. (1638–1715) se nám dostává do rukou text, který osobitým způsobem přibližuje počátky jeho dlouhé, dvaasedmdesát let trvající vlády. Soubor těchto historických úvah a líčení vznikl v rozmezí let 1665–1671, zpětně zachycuje roky 1661, kdy Ludvík převzal moc z rukou regentky své matky Anny Rakouské, a léta 1662, 1666 až 1668. Ludvík nebyl jediným pisatelem (autory a redaktory textů byli především historik Paul Pellisson, preceptor Ludvíkova syna de Périgny a tvůrce Ludvíkovy hospodářské politiky J. -B. Colbert), ale příprava pamětí probíhala pod královou přímou kontrolou. Ludvík paměti dedikoval svému synovi, dauphinovi Ludvíkovi (1661–1711) a v textu se k němu přímo obrací. Chce mu zanechat následováníhodný obraz rozvážného a zodpovědného panovníka, pečujícího o svou zemi a lid. Nejedná se v první řadě o historický pramen, nýbrž o pronikavé zamyšlení nad onou souhrou pohledů, vlivů a zájmů, v jejichž středu se panovník pohybuje coby všudypřítomné světlo, které právě díky své oslnivé záři dokáže zůstat i neprůhledné, aniž by se skrývalo. Historické události jsou líčeny jen v hutném výběru a text se zaměřuje na složitý vztah mezi „nitrem“ a „obrazem“ krále-politika, panovníka z Boží milosti. Paměti zaslouží srovnání s Machiavelliho Vladařem i dalšími klasickými díly politické filosofie a pozoruhodným způsobem předjímá problémy současné, bytostně medializované politiky.

Améry obhajuje vysmívaného a podváděného manžela Emy Bovaryové Karla jako syna, lékaře, manžela i milence. Propůjčuje mu vlastní vědomí, které mu Flaubert i Sartre odepřeli. Améry nechává na stránkách svého románu-eseje promlouvat s neobyčejnou emocionální intenzitou právě "hlupáka" Karla Bovaryho a jeho očima domýšlí a přehodnocuje celý příběh Karla a Emy.

Patnáctiletá židovská dívka z Prahy si začala psát deník koncem listopadu 1939 a pokračovala až do prosince roku 1940. Před nástupem celé rodiny do transportu v roce 1942 se podařilo deník ukrýt u známých. Eva Rodenová přežila Osvětim i Bergen-Belsen a k

Kniha jedné z prvních modelek českého původu, jíž se podařilo úspěšně prorazit na světová mola a titulní stránky prestižních módních časopisů. Michaela Srbová Della Pia přináší osobité vyprávění o svém životě. Nečekejte žádná šokující odhalení ze zákulisí modelingu – i topmodelky jsou ženy z masa a kostí a žijí malými radostmi i starostmi, byť často poněkud nevšedními. Nechejte se na chvilku unést do světa krásných obletovaných žen, cvakajících fotoaparátů, zaoceánských letů a filmových kamer – ale i do světa obyčejných dní, nejistoty a nejrůznějších holčičích trápení, která lze nejlépe překonat nadhledem a notnou dávkou humoru.

Kniha představuje specifický žánr mezi poezií a prózou, mezi prostým deníkovým záznamem a uměle komponovaným tvarem. Výsledkem je pásmo myšlenek, obrazů, postřehů a glos, které zprostředkovává autorčinu vnitřní zkušenost. V knize jsou použity reprodukce autorčiných obrazů.

Autentický životní příběh, který tato knížka přináší, je i po šedesáti letech od doby, kdy se odehrál, stále stejně neuvěřitelný. Po druhé světové válce se Josef Bureš, mladičký zanícený idealista,rozhodl hledat spravedlivou zem, stát, kde nejsou chudí ani bohatí a kde se všem žije dobře. Ukryt v konstrukci nákladního vlaku překročil ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem a byl okamžitě zadržen a obviněn ze špionáže. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic,odkud byl deportován do vyhnanství na Sibiři. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dlouhé měsíce neustálým stěhováním, hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií, aby se vůbec mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a malou dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky ale nejsou chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a lágrech. Autor je nabitý pozitivním životním elánem a vírou v lidské dobro. Osobitý půvab textu dodává též Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a upřímnosti. Tuto strasti plnou cestu za poznáním spravedlivějšího života prostých lidí jsem prožil jako nezralý naivní chlapec, který věřil, že v zemi socializmu je lepší život pro chudého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Zajali mě, obvinili ve špionáži a odsoudili. V sovětském vězení jsem zažil hrozné podmínky a potom stejně hrozný transport do daleké Sibiře. Nedávno jsem svůj příběh napsal. Mé vyprávění je pravdivé. Je to i příběh o dobrých sovětských občanech, kteří také strádali ve věznicích a ve vyhnanectví v tej krutej a přitom překrásnej Sibiři. Poznal jsem mládež vyhnanců, i když v hrůznejch podmínkách žili, byli veselí a dobří. Také o velké lásce vyhnance k mlaďoučké dívence, se kterou jsem se tajně oženil bez svolení oficiálních úřadů a s kterou jsem se po amestyji po Stalinově smrti vrátil zpět do Československa a do dnešního dne s ní žiju šťastně a spokojeně.

Časopis pro společnost, politiku, kulturu a umění.