Prostor strana 41 z 62

"Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala," napsala si Vlasta Čepková-Lavalová 17. června 1942. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá "zámecká" slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Každodenní konfrontace s obyvateli vesnice, to, jak zacházejí s totálně nasazenými francouzskými zajatci, z nichž jeden se po válce stane jejím mužem, stesk po matce i celá válečná situace znamená pro osmnáctiletou dívku značné psychické zatížení, s nímž se snaží vyrovnat i psaním deníku. Přes den tvrdě dře v zahradnictví, večer ale se svým strýcem sedává u stolu v panské jídelně, obsluhovaná německými zaměstnankyněmi, a potom s ním poslouchá hudbu z gramofonových desek u hořícího krbu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem více než šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin - rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Spisovatelka Eda Kriseová navštívila černý kontinent v letech 2008 a 2009. Inspirací jí mj. byl osud neznámé mladé Češky, která zahynula na území dnešní Malawi před téměř 120 lety. Tajemná slečna Hlaváčková putovala Afrikou sama, a to na počátku devadesátých let 19. století, nedlouho po poslední výpravě Emila Holuba. O ní samé ani o její cestě, čítající pravděpodobně několik tisíc kilometrů, mnoho nevíme. Eda Kriseová se pokusila zrekonstruovat její putování, zachytit její motivaci, poodhalit její osobnost a vnitřní život. Při svých návštěvách Afriky se autorka rozhodla vyhledat i pravděpodobné místo posledního odpočinku slečny Hlaváčkové. Výsledkem jejích cest, zážitků a poznatků je kniha, která mapuje černou Afriku jinak, než jsme zvyklí, jako místo střetávání a prolínání - minulosti a přítomnosti, dvou odlišných civilizací, mohutné energie a nezměrné bídy, krásy i špíny…

Patnáctiletá židovská dívka z Prahy si začala psát deník koncem listopadu 1939 a pokračovala až do prosince roku 1940. Před nástupem celé rodiny do transportu v roce 1942 se podařilo deník ukrýt u známých. Eva Rodenová přežila Osvětim i Bergen-Belsen a k

Kniha se zabývá vznikem italské renesance a jejího umění. Autor přitom sleduje v analýzách konkrétních příkladů především roli jejího "komunikačního kódu" - ten spatřuje v převzetí antických vzorů, přesněji odkazů na antiku, do verbální a výtvarné komunikace. Legitimující role tohoto "kódu" byla podstatná mimo jiné pro vznik a rozvoj italských městských států, a tedy i pro moderní evropský republikanismus a individualismus, k nimž renesance položila základy. Savického kniha se vyznačuje značnou odbornou erudicí, ale zároveň je psána čtivým a srozumitelným jazykem, takže je přístupná širšímu okruhu čtenářů zajímajících se o dějiny a kulturu. Vychází ve druhém vydání a v nové grafické úpravě.

Jeden z nejoriginálnějších soudobých ruských spisovatelů ve svém třetím románě demytizuje téma ruské historie a zpracovává ho metodou prozaického postmodernismu. Vyprávění je koncipováno jako vzpomínky Palisandra Dalberga, příbuzného Lavrentije Beriji, jednoho ze sloupů stalinské hrůzovlády. Vzpomínky se týkají stalinského a postalinského období a jsou dokončeny jakoby v roce 2004. Dalberg, vychovaný v Kremlu, je součástí systému státní bezpečnosti a s obyvateli Kremlu ho pojí příbuzenské svazky. Období strávené za kremelskými zdmi považuje za rajské. Po nezdařeném pokusu o odstranění jednoho z komunistických vůdců v Brežněvově éře je z ráje vyhoštěn do západní Evropy, kde hledá na základě plánu samotného Andropova přerušené svazky s ruskou emigrací, ale je jimi i západním světem zklamán. Pociťuje odcizení, ale nakonec se všemožnými nečistými prostředky domůže bohatství i poct, vrací se do Ruska jako budoucí vládce, ale utrpí porážku. Na své pouti zažívá Dalberg celou řadu milostných dobrodružství - nikdy nepoznal svoje rodiče a touha po matce ho vede k nejztřeštěnějším nápadům a vztahům ke starým ženám. Román je někdy též označován jako ironicko-alternativní verze sovětské historie a parodie na Nabokovovu slavnou Lolitu zároveň.

Soubor povídek, které na sebe volně navazují, je částečně inspirován rodinnými příběhy autora, zejména vyprávěním jeho babičky pocházející z předválečných Sudet. Jejich hrdiny a hrdinkami jsou obyčejní lidé z meziválečných a válečných Sudet, jejichž národní identita v prostředí česko-německého soužití, národnostních a politických konfliktů zpravidla není jednoznačně vymezena. Žijí spíše navzdory, respektive mimo neúprosnou logiku nacionálních a jiných ideologií. Netradiční formát knihy a originální grafická úprava je dílem grafika Bohumíra Goldy. Za pozornost stojí určitě i ojedinělé ilustrace akademického malíře Borise Jirků.

"Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala," napsala si Vlasta Čepková-Lavalová 17. června 1942. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá "zámecká" slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Každodenní konfrontace s obyvateli vesnice, to, jak zacházejí s totálně nasazenými francouzskými zajatci, z nichž jeden se po válce stane jejím mužem, stesk po matce i celá válečná situace znamená pro osmnáctiletou dívku značné psychické zatížení, s nímž se snaží vyrovnat i psaním deníku. Přes den tvrdě dře v zahradnictví, večer ale se svým strýcem sedává u stolu v panské jídelně, obsluhovaná německými zaměstnankyněmi, a potom s ním poslouchá hudbu z gramofonových desek u hořícího krbu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem více než šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin - rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Autor ve své nové knize vzpomínkových črt a esejistických postřehů podává svědectví o době první republiky, o holocaustu a poválečné emigraci. Ve vzpomínkách na nelehký osud za války se pochopitelně odrážejí dramatické okamžiky, které v něm zanechaly nesmazatelnou stopu, avšak i zde probleskuje humor. Rudolf Roden se narodil roku 1923 v pražské židovské rodině. Za druhé světové války přežil se svou ženou Evou Terezín (před sedmašedesáti lety se tam vzali), Osvětim i pochod smrti. V roce 1948 emigroval do Kanady, kde dokončil studia medicíny, později vystudoval psychiatrii a otevřel si v Montrealu praxi psychoterapeuta, které se věnuje dodnes. Autenticita, úsměvný pohled na sebe sama i na svět, sympatická životní vyrovnanost a vitalita charakterizují jak vyprávění o zkušenostech z autorovy psychiatrické praxe, tak psychologizující, fejetonisticky laděné črty, pohrávající si s jednotlivými slovy a jejich významy, i úvahy o čase, který je nám vyměřen.

Jeden z nejoriginálnějších soudobých ruských spisovatelů ve svém třetím románě demytizuje téma ruské historie a zpracovává ho metodou prozaického postmodernismu. Vyprávění je koncipováno jako vzpomínky Palisandra Dalberga, příbuzného Lavrentije Beriji, jednoho ze sloupů stalinské hrůzovlády. Vzpomínky se týkají stalinského a postalinského období a jsou dokončeny jakoby v roce 2004. Dalberg, vychovaný v Kremlu, je součástí systému státní bezpečnosti a s obyvateli Kremlu ho pojí příbuzenské svazky. Období strávené za kremelskými zdmi považuje za rajské. Po nezdařeném pokusu o odstranění jednoho z komunistických vůdců v Brežněvově éře je z ráje vyhoštěn do západní Evropy, kde hledá na základě plánu samotného Andropova přerušené svazky s ruskou emigrací, ale je jimi i západním světem zklamán. Pociťuje odcizení, ale nakonec se všemožnými nečistými prostředky domůže bohatství i poct, vrací se do Ruska jako budoucí vládce, ale utrpí porážku. Na své pouti zažívá Dalberg celou řadu milostných dobrodružství - nikdy nepoznal svoje rodiče a touha po matce ho vede k nejztřeštěnějším nápadům a vztahům ke starým ženám. Román je někdy též označován jako ironicko-alternativní verze sovětské historie a parodie na Nabokovovu slavnou Lolitu zároveň.

Autentický životní příběh, který tato knížka přináší, je i po šedesáti letech od doby, kdy se odehrál, stále stejně neuvěřitelný. Po druhé světové válce se Josef Bureš, mladičký zanícený idealista,rozhodl hledat spravedlivou zem, stát, kde nejsou chudí ani bohatí a kde se všem žije dobře. Ukryt v konstrukci nákladního vlaku překročil ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem a byl okamžitě zadržen a obviněn ze špionáže. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic,odkud byl deportován do vyhnanství na Sibiři. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dlouhé měsíce neustálým stěhováním, hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií, aby se vůbec mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a malou dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky ale nejsou chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a lágrech. Autor je nabitý pozitivním životním elánem a vírou v lidské dobro. Osobitý půvab textu dodává též Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a upřímnosti. Tuto strasti plnou cestu za poznáním spravedlivějšího života prostých lidí jsem prožil jako nezralý naivní chlapec, který věřil, že v zemi socializmu je lepší život pro chudého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Zajali mě, obvinili ve špionáži a odsoudili. V sovětském vězení jsem zažil hrozné podmínky a potom stejně hrozný transport do daleké Sibiře. Nedávno jsem svůj příběh napsal. Mé vyprávění je pravdivé. Je to i příběh o dobrých sovětských občanech, kteří také strádali ve věznicích a ve vyhnanectví v tej krutej a přitom překrásnej Sibiři. Poznal jsem mládež vyhnanců, i když v hrůznejch podmínkách žili, byli veselí a dobří. Také o velké lásce vyhnance k mlaďoučké dívence, se kterou jsem se tajně oženil bez svolení oficiálních úřadů a s kterou jsem se po amestyji po Stalinově smrti vrátil zpět do Československa a do dnešního dne s ní žiju šťastně a spokojeně.

Autentický životní příběh, který tato knížka přináší, je i po šedesáti letech od doby, kdy se odehrál, stále stejně neuvěřitelný. Po druhé světové válce se Josef Bureš, mladičký zanícený idealista,rozhodl hledat spravedlivou zem, stát, kde nejsou chudí ani bohatí a kde se všem žije dobře. Ukryt v konstrukci nákladního vlaku překročil ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem a byl okamžitě zadržen a obviněn ze špionáže. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic,odkud byl deportován do vyhnanství na Sibiři. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dlouhé měsíce neustálým stěhováním, hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií, aby se vůbec mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a malou dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky ale nejsou chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a lágrech. Autor je nabitý pozitivním životním elánem a vírou v lidské dobro. Osobitý půvab textu dodává též Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a upřímnosti. Tuto strasti plnou cestu za poznáním spravedlivějšího života prostých lidí jsem prožil jako nezralý naivní chlapec, který věřil, že v zemi socializmu je lepší život pro chudého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Zajali mě, obvinili ve špionáži a odsoudili. V sovětském vězení jsem zažil hrozné podmínky a potom stejně hrozný transport do daleké Sibiře. Nedávno jsem svůj příběh napsal. Mé vyprávění je pravdivé. Je to i příběh o dobrých sovětských občanech, kteří také strádali ve věznicích a ve vyhnanectví v tej krutej a přitom překrásnej Sibiři. Poznal jsem mládež vyhnanců, i když v hrůznejch podmínkách žili, byli veselí a dobří. Také o velké lásce vyhnance k mlaďoučké dívence, se kterou jsem se tajně oženil bez svolení oficiálních úřadů a s kterou jsem se po amestyji po Stalinově smrti vrátil zpět do Československa a do dnešního dne s ní žiju šťastně a spokojeně.

Spisovatelka Eda Kriseová navštívila černý kontinent v letech 2008 a 2009. Inspirací jí mj. byl osud neznámé mladé Češky, která zahynula na území dnešní Malawi před téměř 120 lety. Tajemná slečna Hlaváčková putovala Afrikou sama, a to na počátku devadesátých let 19. století, nedlouho po poslední výpravě Emila Holuba. O ní samé ani o její cestě, čítající pravděpodobně několik tisíc kilometrů, mnoho nevíme. Eda Kriseová se pokusila zrekonstruovat její putování, zachytit její motivaci, poodhalit její osobnost a vnitřní život. Při svých návštěvách Afriky se autorka rozhodla vyhledat i pravděpodobné místo posledního odpočinku slečny Hlaváčkové. Výsledkem jejích cest, zážitků a poznatků je kniha, která mapuje černou Afriku jinak, než jsme zvyklí, jako místo střetávání a prolínání - minulosti a přítomnosti, dvou odlišných civilizací, mohutné energie a nezměrné bídy, krásy i špíny…

Autor ve své nové knize vzpomínkových črt a esejistických postřehů podává svědectví o době první republiky, o holocaustu a poválečné emigraci. Ve vzpomínkách na nelehký osud za války se pochopitelně odrážejí dramatické okamžiky, které v něm zanechaly nesmazatelnou stopu, avšak i zde probleskuje humor. Rudolf Roden se narodil roku 1923 v pražské židovské rodině. Za druhé světové války přežil se svou ženou Evou Terezín (před sedmašedesáti lety se tam vzali), Osvětim i pochod smrti. V roce 1948 emigroval do Kanady, kde dokončil studia medicíny, později vystudoval psychiatrii a otevřel si v Montrealu praxi psychoterapeuta, které se věnuje dodnes. Autenticita, úsměvný pohled na sebe sama i na svět, sympatická životní vyrovnanost a vitalita charakterizují jak vyprávění o zkušenostech z autorovy psychiatrické praxe, tak psychologizující, fejetonisticky laděné črty, pohrávající si s jednotlivými slovy a jejich významy, i úvahy o čase, který je nám vyměřen.

V pěti kapitolách svého pojednání o sebevraždě se Améry téměř naprosto vyhýbá obvyklým přístupům k tomuto veskrze lidskému činu, jak je ztělesňuje například psychologie či sociologie; jeho rozprava začíná tam, kde moudrost těchto věd končí. Uvažujeme-li totiž o dobrovolné smrti, což je termín, jemuž Améry dává přednost před slovem sebevražda, musíme se pokusit myslit nemyslitelné, neboť opouštíme logiku života.

V pěti kapitolách svého pojednání o sebevraždě se Améry téměř naprosto vyhýbá obvyklým přístupům k tomuto veskrze lidskému činu, jak je ztělesňuje například psychologie či sociologie; jeho rozprava začíná tam, kde moudrost těchto věd končí. Uvažujeme-li totiž o dobrovolné smrti, což je termín, jemuž Améry dává přednost před slovem sebevražda, musíme se pokusit myslit nemyslitelné, neboť opouštíme logiku života.

Jiří Hoppe se ve své práci o pražském jaru 1968 zaměřil na tři významné společensko-politické aktivity občanů, které směřovaly proti mocenskému monopolu komunistické strany a k obnově pluralitní demokracie. Šlo jednak o pokus obnovit sociální demokracii jako tradiční politickou stranu, dále o snahu lidí stojících zcela mimo stávající politické struktury ustavit nějakou základnu pro svou veřejnou aktivitu v podobě Klubu angažovaných nestraníků (KAN), a konečně o úsilí bývalých politických vězňů založit organizaci, která by se zpočátku zaměřila především na rehabilitace, Klub 231. Autor na základě podrobného studia líčí v podstatě tři dramatické příběhy občanských iniciativ, respektive jejich zápas o legalizaci. Na jedné straně stojí představitelé těchto organizací, většinou odvážní, a přitom umírnění lidé, kteří mají pochopení i pro obtížné, zejména zahraničněpolitické postavení reformně komunistických vůdců. Na straně druhé stojí právě tito komunističtí vůdci, kteří si v podstatě nepře