Prostor strana 41 z 62

Jeden z nejoriginálnějších soudobých ruských spisovatelů ve svém třetím románě demytizuje téma ruské historie a zpracovává ho metodou prozaického postmodernismu. Vyprávění je koncipováno jako vzpomínky Palisandra Dalberga, příbuzného Lavrentije Beriji, jednoho ze sloupů stalinské hrůzovlády. Vzpomínky se týkají stalinského a postalinského období a jsou dokončeny jakoby v roce 2004. Dalberg, vychovaný v Kremlu, je součástí systému státní bezpečnosti a s obyvateli Kremlu ho pojí příbuzenské svazky. Období strávené za kremelskými zdmi považuje za rajské. Po nezdařeném pokusu o odstranění jednoho z komunistických vůdců v Brežněvově éře je z ráje vyhoštěn do západní Evropy, kde hledá na základě plánu samotného Andropova přerušené svazky s ruskou emigrací, ale je jimi i západním světem zklamán. Pociťuje odcizení, ale nakonec se všemožnými nečistými prostředky domůže bohatství i poct, vrací se do Ruska jako budoucí vládce, ale utrpí porážku. Na své pouti zažívá Dalberg celou řadu milostných dobrodružství - nikdy nepoznal svoje rodiče a touha po matce ho vede k nejztřeštěnějším nápadům a vztahům ke starým ženám. Román je někdy též označován jako ironicko-alternativní verze sovětské historie a parodie na Nabokovovu slavnou Lolitu zároveň.

Soubor povídek, které na sebe volně navazují, je částečně inspirován rodinnými příběhy autora, zejména vyprávěním jeho babičky pocházející z předválečných Sudet. Jejich hrdiny a hrdinkami jsou obyčejní lidé z meziválečných a válečných Sudet, jejichž národní identita v prostředí česko-německého soužití, národnostních a politických konfliktů zpravidla není jednoznačně vymezena. Žijí spíše navzdory, respektive mimo neúprosnou logiku nacionálních a jiných ideologií. Netradiční formát knihy a originální grafická úprava je dílem grafika Bohumíra Goldy. Za pozornost stojí určitě i ojedinělé ilustrace akademického malíře Borise Jirků.

"Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala," napsala si Vlasta Čepková-Lavalová 17. června 1942. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá "zámecká" slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Každodenní konfrontace s obyvateli vesnice, to, jak zacházejí s totálně nasazenými francouzskými zajatci, z nichž jeden se po válce stane jejím mužem, stesk po matce i celá válečná situace znamená pro osmnáctiletou dívku značné psychické zatížení, s nímž se snaží vyrovnat i psaním deníku. Přes den tvrdě dře v zahradnictví, večer ale se svým strýcem sedává u stolu v panské jídelně, obsluhovaná německými zaměstnankyněmi, a potom s ním poslouchá hudbu z gramofonových desek u hořícího krbu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem více než šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin - rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Autor ve své nové knize vzpomínkových črt a esejistických postřehů podává svědectví o době první republiky, o holocaustu a poválečné emigraci. Ve vzpomínkách na nelehký osud za války se pochopitelně odrážejí dramatické okamžiky, které v něm zanechaly nesmazatelnou stopu, avšak i zde probleskuje humor. Rudolf Roden se narodil roku 1923 v pražské židovské rodině. Za druhé světové války přežil se svou ženou Evou Terezín (před sedmašedesáti lety se tam vzali), Osvětim i pochod smrti. V roce 1948 emigroval do Kanady, kde dokončil studia medicíny, později vystudoval psychiatrii a otevřel si v Montrealu praxi psychoterapeuta, které se věnuje dodnes. Autenticita, úsměvný pohled na sebe sama i na svět, sympatická životní vyrovnanost a vitalita charakterizují jak vyprávění o zkušenostech z autorovy psychiatrické praxe, tak psychologizující, fejetonisticky laděné črty, pohrávající si s jednotlivými slovy a jejich významy, i úvahy o čase, který je nám vyměřen.

Jeden z nejoriginálnějších soudobých ruských spisovatelů ve svém třetím románě demytizuje téma ruské historie a zpracovává ho metodou prozaického postmodernismu. Vyprávění je koncipováno jako vzpomínky Palisandra Dalberga, příbuzného Lavrentije Beriji, jednoho ze sloupů stalinské hrůzovlády. Vzpomínky se týkají stalinského a postalinského období a jsou dokončeny jakoby v roce 2004. Dalberg, vychovaný v Kremlu, je součástí systému státní bezpečnosti a s obyvateli Kremlu ho pojí příbuzenské svazky. Období strávené za kremelskými zdmi považuje za rajské. Po nezdařeném pokusu o odstranění jednoho z komunistických vůdců v Brežněvově éře je z ráje vyhoštěn do západní Evropy, kde hledá na základě plánu samotného Andropova přerušené svazky s ruskou emigrací, ale je jimi i západním světem zklamán. Pociťuje odcizení, ale nakonec se všemožnými nečistými prostředky domůže bohatství i poct, vrací se do Ruska jako budoucí vládce, ale utrpí porážku. Na své pouti zažívá Dalberg celou řadu milostných dobrodružství - nikdy nepoznal svoje rodiče a touha po matce ho vede k nejztřeštěnějším nápadům a vztahům ke starým ženám. Román je někdy též označován jako ironicko-alternativní verze sovětské historie a parodie na Nabokovovu slavnou Lolitu zároveň.

Autentický životní příběh, který tato knížka přináší, je i po šedesáti letech od doby, kdy se odehrál, stále stejně neuvěřitelný. Po druhé světové válce se Josef Bureš, mladičký zanícený idealista,rozhodl hledat spravedlivou zem, stát, kde nejsou chudí ani bohatí a kde se všem žije dobře. Ukryt v konstrukci nákladního vlaku překročil ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem a byl okamžitě zadržen a obviněn ze špionáže. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic,odkud byl deportován do vyhnanství na Sibiři. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dlouhé měsíce neustálým stěhováním, hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií, aby se vůbec mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a malou dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky ale nejsou chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a lágrech. Autor je nabitý pozitivním životním elánem a vírou v lidské dobro. Osobitý půvab textu dodává též Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a upřímnosti. Tuto strasti plnou cestu za poznáním spravedlivějšího života prostých lidí jsem prožil jako nezralý naivní chlapec, který věřil, že v zemi socializmu je lepší život pro chudého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Zajali mě, obvinili ve špionáži a odsoudili. V sovětském vězení jsem zažil hrozné podmínky a potom stejně hrozný transport do daleké Sibiře. Nedávno jsem svůj příběh napsal. Mé vyprávění je pravdivé. Je to i příběh o dobrých sovětských občanech, kteří také strádali ve věznicích a ve vyhnanectví v tej krutej a přitom překrásnej Sibiři. Poznal jsem mládež vyhnanců, i když v hrůznejch podmínkách žili, byli veselí a dobří. Také o velké lásce vyhnance k mlaďoučké dívence, se kterou jsem se tajně oženil bez svolení oficiálních úřadů a s kterou jsem se po amestyji po Stalinově smrti vrátil zpět do Československa a do dnešního dne s ní žiju šťastně a spokojeně.

Autentický životní příběh, který tato knížka přináší, je i po šedesáti letech od doby, kdy se odehrál, stále stejně neuvěřitelný. Po druhé světové válce se Josef Bureš, mladičký zanícený idealista,rozhodl hledat spravedlivou zem, stát, kde nejsou chudí ani bohatí a kde se všem žije dobře. Ukryt v konstrukci nákladního vlaku překročil ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem a byl okamžitě zadržen a obviněn ze špionáže. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic,odkud byl deportován do vyhnanství na Sibiři. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dlouhé měsíce neustálým stěhováním, hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií, aby se vůbec mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a malou dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky ale nejsou chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a lágrech. Autor je nabitý pozitivním životním elánem a vírou v lidské dobro. Osobitý půvab textu dodává též Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a upřímnosti. Tuto strasti plnou cestu za poznáním spravedlivějšího života prostých lidí jsem prožil jako nezralý naivní chlapec, který věřil, že v zemi socializmu je lepší život pro chudého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Zajali mě, obvinili ve špionáži a odsoudili. V sovětském vězení jsem zažil hrozné podmínky a potom stejně hrozný transport do daleké Sibiře. Nedávno jsem svůj příběh napsal. Mé vyprávění je pravdivé. Je to i příběh o dobrých sovětských občanech, kteří také strádali ve věznicích a ve vyhnanectví v tej krutej a přitom překrásnej Sibiři. Poznal jsem mládež vyhnanců, i když v hrůznejch podmínkách žili, byli veselí a dobří. Také o velké lásce vyhnance k mlaďoučké dívence, se kterou jsem se tajně oženil bez svolení oficiálních úřadů a s kterou jsem se po amestyji po Stalinově smrti vrátil zpět do Československa a do dnešního dne s ní žiju šťastně a spokojeně.

Spisovatelka Eda Kriseová navštívila černý kontinent v letech 2008 a 2009. Inspirací jí mj. byl osud neznámé mladé Češky, která zahynula na území dnešní Malawi před téměř 120 lety. Tajemná slečna Hlaváčková putovala Afrikou sama, a to na počátku devadesátých let 19. století, nedlouho po poslední výpravě Emila Holuba. O ní samé ani o její cestě, čítající pravděpodobně několik tisíc kilometrů, mnoho nevíme. Eda Kriseová se pokusila zrekonstruovat její putování, zachytit její motivaci, poodhalit její osobnost a vnitřní život. Při svých návštěvách Afriky se autorka rozhodla vyhledat i pravděpodobné místo posledního odpočinku slečny Hlaváčkové. Výsledkem jejích cest, zážitků a poznatků je kniha, která mapuje černou Afriku jinak, než jsme zvyklí, jako místo střetávání a prolínání - minulosti a přítomnosti, dvou odlišných civilizací, mohutné energie a nezměrné bídy, krásy i špíny…

Autor ve své nové knize vzpomínkových črt a esejistických postřehů podává svědectví o době první republiky, o holocaustu a poválečné emigraci. Ve vzpomínkách na nelehký osud za války se pochopitelně odrážejí dramatické okamžiky, které v něm zanechaly nesmazatelnou stopu, avšak i zde probleskuje humor. Rudolf Roden se narodil roku 1923 v pražské židovské rodině. Za druhé světové války přežil se svou ženou Evou Terezín (před sedmašedesáti lety se tam vzali), Osvětim i pochod smrti. V roce 1948 emigroval do Kanady, kde dokončil studia medicíny, později vystudoval psychiatrii a otevřel si v Montrealu praxi psychoterapeuta, které se věnuje dodnes. Autenticita, úsměvný pohled na sebe sama i na svět, sympatická životní vyrovnanost a vitalita charakterizují jak vyprávění o zkušenostech z autorovy psychiatrické praxe, tak psychologizující, fejetonisticky laděné črty, pohrávající si s jednotlivými slovy a jejich významy, i úvahy o čase, který je nám vyměřen.

V pěti kapitolách svého pojednání o sebevraždě se Améry téměř naprosto vyhýbá obvyklým přístupům k tomuto veskrze lidskému činu, jak je ztělesňuje například psychologie či sociologie; jeho rozprava začíná tam, kde moudrost těchto věd končí. Uvažujeme-li totiž o dobrovolné smrti, což je termín, jemuž Améry dává přednost před slovem sebevražda, musíme se pokusit myslit nemyslitelné, neboť opouštíme logiku života.

V pěti kapitolách svého pojednání o sebevraždě se Améry téměř naprosto vyhýbá obvyklým přístupům k tomuto veskrze lidskému činu, jak je ztělesňuje například psychologie či sociologie; jeho rozprava začíná tam, kde moudrost těchto věd končí. Uvažujeme-li totiž o dobrovolné smrti, což je termín, jemuž Améry dává přednost před slovem sebevražda, musíme se pokusit myslit nemyslitelné, neboť opouštíme logiku života.

Patnáctiletá židovská dívka z Prahy si začala psát deník koncem listopadu 1939 a pokračovala až do prosince roku 1940. Před nástupem celé rodiny do transportu v roce 1942 se podařilo deník ukrýt u známých. Eva Rodenová přežila Osvětim i Bergen-Belsen a k

Jiří Hoppe se ve své práci o pražském jaru 1968 zaměřil na tři významné společensko-politické aktivity občanů, které směřovaly proti mocenskému monopolu komunistické strany a k obnově pluralitní demokracie. Šlo jednak o pokus obnovit sociální demokracii jako tradiční politickou stranu, dále o snahu lidí stojících zcela mimo stávající politické struktury ustavit nějakou základnu pro svou veřejnou aktivitu v podobě Klubu angažovaných nestraníků (KAN), a konečně o úsilí bývalých politických vězňů založit organizaci, která by se zpočátku zaměřila především na rehabilitace, Klub 231. Autor na základě podrobného studia líčí v podstatě tři dramatické příběhy občanských iniciativ, respektive jejich zápas o legalizaci. Na jedné straně stojí představitelé těchto organizací, většinou odvážní, a přitom umírnění lidé, kteří mají pochopení i pro obtížné, zejména zahraničněpolitické postavení reformně komunistických vůdců. Na straně druhé stojí právě tito komunističtí vůdci, kteří si v podstatě nepře

Jiří Hoppe se ve své práci o pražském jaru 1968 zaměřil na tři významné společensko-politické aktivity občanů, které směřovaly proti mocenskému monopolu komunistické strany a k obnově pluralitní demokracie. Šlo jednak o pokus obnovit sociální demokracii jako tradiční politickou stranu, dále o snahu lidí stojících zcela mimo stávající politické struktury ustavit nějakou základnu pro svou veřejnou aktivitu v podobě Klubu angažovaných nestraníků (KAN), a konečně o úsilí bývalých politických vězňů založit organizaci, která by se zpočátku zaměřila především na rehabilitace, Klub 231. Autor na základě podrobného studia líčí v podstatě tři dramatické příběhy občanských iniciativ, respektive jejich zápas o legalizaci. Na jedné straně stojí představitelé těchto organizací, většinou odvážní, a přitom umírnění lidé, kteří mají pochopení i pro obtížné, zejména zahraničněpolitické postavení reformně komunistických vůdců. Na straně druhé stojí právě tito komunističtí vůdci, kteří si v podstatě nepře

Německý spisovatel Bernhard Schlink je u nás dobře známý nejen svými romány (Předčítač, Návrat) a povídkami (Útěky z lásky), ale do povědomí vstoupil i jako autor předlohy oscarového filmu Předčítač. Velkého úspěchu včetně zfilmování však dosáhla i Schlinkova prvotina - detektivní román se svéráznou postavou detektiva Selba. Na osmašedesátiletého soukromého detektiva Gerharda Selba se obrátí jeden chemický koncern s žádostí, aby odhalil počítačového piráta, který vnáší zmatek do podnikového počítačového systému. Při řešení případu je Selb konfrontován se svou vlastní minulostí mladého, energického nacistického státního zástupce a nalézá přitom svérázné řešení, jak potrestat dvě vraždy, jejichž nic nechápajícím nástrojem se kdysi stal. Gerhard Selb není ani hrdinský kriminalista, ani antihrdina, je to člověk, který umí žít, umí se zamilovat, žárlit, rád dobře jí, poslouchá hudbu a stará se o kocoura Turba. Svým případům se věnuje s poctivostí, jež má odčinit provinění, kterého se dopustil v době nacismu.

Německý spisovatel Bernhard Schlink je u nás dobře známý nejen svými romány (Předčítač, Návrat) a povídkami (Útěky z lásky), ale do povědomí vstoupil i jako autor předlohy oscarového filmu Předčítač. Velkého úspěchu včetně zfilmování však dosáhla i Schlinkova prvotina - detektivní román se svéráznou postavou detektiva Selba. Na osmašedesátiletého soukromého detektiva Gerharda Selba se obrátí jeden chemický koncern s žádostí, aby odhalil počítačového piráta, který vnáší zmatek do podnikového počítačového systému. Při řešení případu je Selb konfrontován se svou vlastní minulostí mladého, energického nacistického státního zástupce a nalézá přitom svérázné řešení, jak potrestat dvě vraždy, jejichž nic nechápajícím nástrojem se kdysi stal. Gerhard Selb není ani hrdinský kriminalista, ani antihrdina, je to člověk, který umí žít, umí se zamilovat, žárlit, rád dobře jí, poslouchá hudbu a stará se o kocoura Turba. Svým případům se věnuje s poctivostí, jež má odčinit provinění, kterého se dopustil v době nacismu.