Prostor strana 34 z 62

Kniha představuje vysoce hodnotnou memoárovou literaturu, která odkrývá mnohé z našich nedávných dějin, především společenské a politické poměry v Československu padesátých a šedesátých let. Autorka má schopnost přesvědčivě a působivě vykreslit atmosféru doby, prostředí, vnitřní pohnutky a charaktery lidí. Líčení osobních osudů, rodinných a mezilidských vztahů se pojí s pronikavými obecnými vhledy na společenskou situaci, a zejména na zvrácenost komunistické ideologie. Kniha má svou kompozicí charakter rozvětveného románu. Žofie Langerová byla původem budapešťská Židovka, která se před válkou provdala za slovenského levicového intelektuála a přesvědčeného komunistu Oskara Langera. Koncem třicátých let odjeli i s malou dcerkou do USA, odkud se po válce vrátili na popud Langerových komunistických přátel na Slovensko. Langer působil jako střední komunistický kádr na ÚV KSS a jako náměstek jednoho výrobního podniku. Po zatčení v roce 1951 byl donucen svědčit proti Slánskému a sám byl odsouzen v jednom z pobočných procesů na 22 let. Zatímco on zůstal do konce života přesvědčeným komunistou, bojujícím za očištění svého jména a soudní rehabilitaci, Langerová, i když pochybnosti měla od počátku, přišla o veškeré iluze hned v roce 1951, kdy na ni a její dvě děti plně dopadla šikana režimu, vyhazov z práce a bytu, vystěhování z Bratislavy atd., a naopak jasně prohlédla podstatu ideologie a zločinnost režimu. S manželem se však – nebo spíš právě proto – nerozvedla navzdory nátlaku během jeho věznění ani potom. Langer s podlomeným zdravím zemřel v roce 1966. Hlavní část pamětí napsala Langerová v průběhu pražského jara ještě před ruskou okupací. Hned po srpnu 1968 emigrovala a usadila se i s rodinou své dcery ve Švédsku. Její paměti poprvé vyšly anglicky v Londýně v roce 1979, přeloženy byly do francouzštiny, švédštiny, slovenštiny a dalších jazyků.

Miloš Bondy začíná své vzpomínky popisem transportu do Terezína spolu se svými rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího života byly sice velice stísněné a těžké, ale proti jiným táborům méně vražedné. Na počátku února 1943 však byla celá rodina transportována na východ, do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky. Zde začíná stěžejní část vzpomínek Miloše Bondyho – od úvodní selekce na rampě, kde byla maminka zařazena mezi ženy jdoucí do plynové komory, přes pobyt s tatínkem v úvodní „karanténě“ po zvykání si na nelidské a vražedné podmínky života v táboře. Po konci „karantény“ a smrti tatínka se Miloš Bondy dostává do hlavního tábora Osvětim I. Zde velmi živým způsobem popisuje otrocké práce, které musel vykonávat, mučení od kápů a jejich úlohu v systému koncentračního tábora, vztahy mezi vězni různých národností (Poláky, Rusy, Ukrajinci, Francouzi, Nizozemci a Židy) a pobyt na „ošetřovně“. Přežil tam s velkým štěstím několik selekcí do plynu a zrůdné lékařské pokusy. Po několika měsících byl s dalšími Židy přeložen zpět do Osvětimi-Březinky. Zde byl zařazen do „úklidového komanda“, které odklízelo a třídilo věci, jež na rampě zůstaly po příjezdu každého nového transportu a kde se věci příchozích a většinou zavražděných dále třídily a skladovaly. Členové komanda zde pracovali po několik měsíců, poté byli obvykle zavražděni v plynových komorách a nahrazeni novými vězni. Díky potravinám ze zavazadel se mu podařilo přežít další měsíce a získat tak fyzickou sílu pro poslední etapu svého věznění. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 s blížící se frontou a Rudou armádou začala SS Osvětim postupně vyklízet. Miloš Bondy byl nejprve transportován do Sachsenhausenu, odtud pak do pracovního tábora Ohrdruf, pobočného tábora KT Buchenwald. V Ohrdrufu vězni pracovali v otřesných podmínkách při budování tunelu ve zdejším skalním masivu. Část pobytu naštěstí přežil v táborové kuchyni, nakonec však otrocké práci při budování štol neunikl. Brzy byl na konci sil, nadto se teror SS s blížící se nevyhnutelnou válečnou porážkou zvyšoval. Před postupem Rudé armády se příslušníci SS snažili dostat více na západ, blíže Američanům. Mnoho vysílených vězňů bylo na vyčerpávajícím pochodu bez jídla a odpočinku zastřeleno. Miloš Bondy se octl začátkem dubna 1945 v Buchenwaldu. Těsně před koncem války byl odtud hnán jedním z takzvaných pochodů smrti přes Výmar do Eisenachu, kde se dočkal osvobození Američany, pomoci UNRRA i cesty zpět do své vlasti. Kromě této hlavní dějové linky autor vyprávění prokládá vzpomínkami na členy své širší rodiny a popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal – židovskou měšťanskou rodinu z pražských Vinohrad. Vzpomínky Co odvál dým jsou tak nejen poutavým vyprávěním o životě člověka, kterého nezlomily ani ty nejkrutější podmínky, ale především mimořádně cenným osobním svědectvím o tom, čemu byly oběti holokaustu vystaveny. Jejich autor zachytil mnoho konkrétních detailů fungování táborové mašinerie, příběhy některých svých spoluvězňů i táborovou hierarchii. Vše podává velmi živě a místy i s nečekaným humorem.

Téma atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zpracovává Lubomír Kubík ve své knize románovými prostředky. Drží se všech dostupných historických faktů o dané události, avšak jak naznačuje sám název románu, nově se zamýšlí nejen nad společensko-politickými okolnostmi atentátu, ale i nad vnitřními pohnutkami jeho přímých aktérů. Hlavní dějovou linii tvoří osud dvou československých výsadkářů Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, vyslaných do protektorátu pod krycími jmény Zdeněk a Ota, pod nimiž také většinou v románu vystupují. Autor sleduje krok za krokem jejich pouť od vysazení nad okupovanými Čechami koncem prosince 1941 až po jejich poslední a nerovný boj s nacisty v červnu 1942 v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje. Hned na začátku musejí překonávat množství překážek. Místo v lesích u Plzně se po seskoku ocitnou 20 kilometrů od Prahy a jen náhodou se jim brzy podaří kontaktovat odbojáře z řad Sokola. Z různých reakcí funkcionářů a řadových členů sokolské odbojové organizace, kteří se většinou obávají nedozírných represálií, i ze způsobu života rodin, u nichž jsou postupně ubytováni, poznávají Gabčík s Kubišem atmosféru porobené a na kolena sražené Prahy. Ne všichni jsou tak stateční jako jejich laskaví a vstřícní ubytovatelé. Atentátníky zaráží malomyslnost krajanů, nečekali, že podmínky v okupované vlasti budou tak svízelné a život natolik ochromen. Přes původní nedůvěru a opatrnost z obou stran se spolupráce s ilegální sítí rychle rozbíhá. Gabčík, Kubiš a Josef Valčík, který dvojici parašutistů později doplnil, pečlivě volí mezi různými místy, kde by se měl útok na Heydricha uskutečnit. Po skončení dlouhodobých příprav je trojice vystavena dilematu. Čím dál větší okruh jejich spolupracovníků má strach, že akce bude stát příliš mnoho obětí, a začíná o jejím smyslu pochybovat. Gabčík s Kubišem si uvědomují, že provedení atentátu proti vůli odbojářů by bylo obtížné, na druhé straně nesplnění úkolu daného londýnskou vládou by znamenalo zradu. Původně pevný a neotřesitelný postoj obou dlouholetých přátel se začíná pozvolna proměňovat. Na tlak okolí reaguje každý trochu jinak už v důsledku svého odlišného psychického založení…

Téma atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zpracovává Lubomír Kubík ve své knize románovými prostředky. Drží se všech dostupných historických faktů o dané události, avšak jak naznačuje sám název románu, nově se zamýšlí nejen nad společensko-politickými okolnostmi atentátu, ale i nad vnitřními pohnutkami jeho přímých aktérů. Hlavní dějovou linii tvoří osud dvou československých výsadkářů Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, vyslaných do protektorátu pod krycími jmény Zdeněk a Ota, pod nimiž také většinou v románu vystupují. Autor sleduje krok za krokem jejich pouť od vysazení nad okupovanými Čechami koncem prosince 1941 až po jejich poslední a nerovný boj s nacisty v červnu 1942 v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje. Hned na začátku musejí překonávat množství překážek. Místo v lesích u Plzně se po seskoku ocitnou 20 kilometrů od Prahy a jen náhodou se jim brzy podaří kontaktovat odbojáře z řad Sokola. Z různých reakcí funkcionářů a řadových členů sokolské odbojové organizace, kteří se většinou obávají nedozírných represálií, i ze způsobu života rodin, u nichž jsou postupně ubytováni, poznávají Gabčík s Kubišem atmosféru porobené a na kolena sražené Prahy. Ne všichni jsou tak stateční jako jejich laskaví a vstřícní ubytovatelé. Atentátníky zaráží malomyslnost krajanů, nečekali, že podmínky v okupované vlasti budou tak svízelné a život natolik ochromen. Přes původní nedůvěru a opatrnost z obou stran se spolupráce s ilegální sítí rychle rozbíhá. Gabčík, Kubiš a Josef Valčík, který dvojici parašutistů později doplnil, pečlivě volí mezi různými místy, kde by se měl útok na Heydricha uskutečnit. Po skončení dlouhodobých příprav je trojice vystavena dilematu. Čím dál větší okruh jejich spolupracovníků má strach, že akce bude stát příliš mnoho obětí, a začíná o jejím smyslu pochybovat. Gabčík s Kubišem si uvědomují, že provedení atentátu proti vůli odbojářů by bylo obtížné, na druhé straně nesplnění úkolu daného londýnskou vládou by znamenalo zradu. Původně pevný a neotřesitelný postoj obou dlouholetých přátel se začíná pozvolna proměňovat. Na tlak okolí reaguje každý trochu jinak už v důsledku svého odlišného psychického založení…

Výbor z Heyseho básnické tvorby, který sestavila a přeložila Zlata Kufnerová, podává představu o celém autorově básnickém díle a jeho vývoji. Zahrnuje proto ukázky od básníkovy rané tvorby (cykly Junge Leiden, Margarete), pokračuje jeho velmi významným italským obdobím (Bilder aus Neapel, Römische Sonette, Städtebilder) a navazuje ukázkami z tvorby jeho zralého období (Vom Gardasee, Meinen Toten, Vermischte Gedichte, Zwölf Dichterprofille, Waldmonologe aus Kreuth, Balladen.)

Ve druhém dílu tetralogie Geniální přítelkyně italské autorky Eleny Ferrante je přesvědčivě zachyceno období dospívání dvou přítelkyň Eleny a Lily, objevování vlastního těla a sexuality. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie jakoby probouzí k životu, poznává zábavu, bezstarostnost, hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí…

Děj románu, který poprvé vyšel v roce 1925, se odehrává v britské koloniální Číně. V jeho centru stojí mladý manželský pár, který je tvořen odlišnou dvojicí - oddaně milujícím introvertním mužem, povoláním lékařem, a jeho ženou, dívkou z anglické lepší rodiny, která do manželství vstoupila bez lásky, zato se snahou změnit prostředí a své společenské postavení. V důsledku náhodně odhalené manželčiny nevěry dojde ke krizi a žena je donucena odjet s manželem do čínského vnitrozemí, kde propukla epidemie cholery. Tíživé životní podmínky boje s epidemií a všudypřítomnost smrti podstatně ovlivní jejich životy a vzájemný vztah… Maugham je znalcem lidských charakterů a mistrem psychologie postav. Pod poutavým dějem a dramatickou zápletkou se tak před čtenářovým zrakem odehrává ještě něco jiného, působivějšího: vnitřní proměna povrchní mladé ženy v osobnost se smyslem pro skutečné hodnoty a pochopení druhých. Barevný závoj byl třikrát zfilmován, naposledy ve stejnojmenném hollywoodském filmu v roce 2006. Česky byl román publikován už v roce 1929, nyní vychází jako 3. svazek edice Pozdní sběr v novém překladu Pavla Pokorného.

Mnozí si dnes kladou otázku, zda umělá inteligence překoná v dohledné budoucnosti tu lidskou, a pokud ano, jaké to bude mít důsledky. Budeme umělou inteligenci, která si je vědoma sama sebe, ještě schopni kontrolovat? Bude naším spojencem? Nebo nás nebude už potřebovat, a může nás tudíž chtít zničit? Vznikne nový „živočišný“ druh, který bude kombinací člověka a jím vyvinuté umělé inteligence? Na tyto a další otázky se pokouší odpovědět monografická kniha Nicka Bostroma. Autor nabízí nejprve historický přehled různých kroků, které vedly ke vzniku zárodků umělé inteligence, jakož i přehled toho, kde se vývoj umělé inteligence nachází dnes. Probírá jednotlivé druhy umělé inteligence – od počítačů až po nové formy, které by mohly kombinovat stroje s biologickou matérií. Předkládá rovněž komplexní přehled názorů odborníků na to, jakým směrem se bude vývoj umělé inteligence ubírat. V centru jeho pozornosti stojí otázka, zda může umělá inteligence – buď ve formě stroje, nebo v kombinaci s biologickými formami rozumu – napodobit fungování lidského mozku. Dokud toho umělá inteligence nebude schopná, bude z podstaty věci omezená. Lidský mozek má podle něj určité schopnosti, které postrádají ostatní formy nám známého biologického života. Na planetě Zemi to lidem dává dominantní postavení, které jim umožňuje mít převahu nad ostatními formami života, včetně těch vysoce inteligentních, jako jsou lidoopi. Bostrom varuje, že podobně jako přežití lidoopů nyní kvůli jen malé genetické výhodě lidí záleží na vůli lidí, může se stát, že pokud vytvoříme superinteligenci, která bude podobným způsobem nadřazena nám, stane se naše vlastní přežití závislé na ní. Naší výhodou však je, že to, zda učiníme krok k vyšší formě inteligence, než je ta naše, závisí na nás. To, že lidstvo dojde k bodu, kdy bude schopno uvést superinteligenci v život, je podle autora nevyhnutelné. Otázka zní, jak toto zrození superinteligence provést tak, aby nás v krátkém čase nezahubilo. Autor při tom nabízí různé scénáře možného vývoje. Klade si otázku, jakou bude mít superinteligence „motivaci“ pro svá rozhodnutí. V centru lidského chování stojí morální dilemata. Bude možné trvalé morální sebeomezení naprogramovat nějakým způsobem do umělé inteligence, která se bude schopna sama vylepšovat? Odpověď není zcela jistá, a Bostrom se proto zabývá několika možnostmi, jak by se lidstvo mohlo proti ztrátě kontroly nad umělou superinteligencí bránit. I zde ale naráží na dilemata, protože inteligence převyšující tu lidskou může být schopná takové naprogramované kontroly či mechanismy k jejímu sebezničení odhalit a obejít… Kniha je čtivá a přístupná nejen odborníkům, ale i širokému publiku. Její výhodou je, že se zabývá scénáři, jež mohou vyplynout z dalšího vylepšování technologií, které dnes používá v různých formách každé dítě.

Americký autor ve svých esejích velmi čtivým způsobem přibližuje všeobjímající monstrum zvané byrokracie, tedy onen věčně se zvyšující počet státních zaměstnanců a formulářů, které tito úředníci vymýšlejí. Při čtení Utopie pravidel člověku naskakují všechny ty případy z vlastního života. Ano, i já zažil arogantní úředníky placené státem, kteří kontrolovali, zda jsem hoden státní podpory… Ano, i já jsem po krádeži kola zažil to, že policisté dlouze sepisovali hlášení, ale samotné vyšetřování či dopadení pachatele bylo naprosto podružné… Ano, i já trávím při vyplňování nejrůznějších formulářů čím dál více času… Ano, i já neustále slýchávám o vyšetřovacích komisích, které nikdy nic nevyšetřily… David Graeber vůbec nepředstírá, že by se nad byrokracií dalo nějak zvítězit. Nicméně je dobré svého celoživotního nepřítele aspoň dobře poznat. A k tomu skvěle poslouží právě Utopie pravidel.

Skutečný, více než století utajovaný církevní skandál, odehrávající se poblíž sídla samotného papeže, se prostřednictvím knihy Případ Sant’Ambrogio dostává mimo zdi uzamčeného církevního světa. Tajný inkviziční archiv zpřístupnil až v roce 1998 papež Jan Pavel II. a záhy na povrch vyplul případ řeholnic z kláštera Sant’Ambrogio z poloviny 19. století. Hlavní hybatelkou celého procesu, probíhajícího dva roky a před veřejností dokonale utajeného, byla kněžna Kateřina von Hohenzollern-Sigmaringen. Tato urozená a zbožná šlechtična se do kláštera uchýlila s cílem uklidnit svou duši a ukrýt se před nelehkým osudem, ale záhy zjistila, že je ohrožena nejen její mravnost, ale také život. Přes prvotní nadšení a odhodlání vstoupit do kláštera natrvalo brzy s úděsem zjišťuje, že za uzavřenými zdmi se odehrávají zločiny kriminální, náboženské i mravní povahy. Hlavní iniciátorkou je madre vicaria kláštera Maria Luisa. Tato nebesky krásná, mladá a ctižádostivá žena má na svědomí několik lidských životů, organizuje pod záminkou náboženského zasvěcení každodenní sexuální orgie a nechává se uctívat jako světice. Před kněžnou se postupně odhalují další a další zločiny, nenachází však zastání ani u představené kláštera, ani u zpovědníků, kteří jsou do skandálu také zapleteni. V podstatě nemá šanci uniknout a musí čelit travičským pokusům nedotknutelné světice Marie Luisy. Několikaletá badatelská práce vyústila v obsáhlou a poutavou studii s prvky detektivního románu podloženou četnými archivními materiály a výpověďmi očitých svědků i obviněných. Případ Sant’Ambrogio není omezen jen na klauzuru samotného kláštera, ale odhaluje také pozadí zločinů a postupně před čtenářem otevírá mnohem širší a závažnější souvislosti, v nichž hrály nemalou úlohu také vysoce postavené církevní osobnosti.

Román klasika anglické literatury z roku 1919 byl inspirován životem geniálního francouzského malíře Paula Gauguina. Jeho osud se odráží v osudech hlavního hrdiny románu Charlese Stricklanda, burzovního makléře, který ve čtyřiceti letech zdánlivě bez příčiny odchází od své ženy a dětí. Po radikální změně prostředí a nástupu na nejistou malířskou dráhu se ocitá v bídě a často na pokraji smrti. ­Maugham s naturalistickou přesností a s jedinečným vypravěčským mistrovstvím líčí, jak Strickland ničí nejen sebe, ale i své blízké okolí neurvalým chováním, nezájmem a tyranskou arogancí. Přestože se nestaví na jeho stranu, omlouvá jeho projevy uměleckou genialitou, kterou v jeho době málokdo rozpoznal. Když se vypravěč po válce dostane na Tahiti, poslední Stricklandovu štaci, setkává se s poněkud mírnějším a usedlejším Stricklandovým obrazem. Malíř našel místo, kde mohl tvořit, ženu, která se o něj postarala i v jeho poslední chvíli, a na sklonku života se přiblížil tolik kýžené dokonalosti, po níž celý život prahl a jež se mu stala jediným životním cílem. Román líčí složité putování umělce hledajícího dokonalou krásu, kvůli níž je ochoten jít za hranice morálky, kvůli níž vsadí bez váhání vše, aby alespoň na okamžik nalezl to, co ho celý život zneklidňovalo a nutilo hledat.

Přední italský psychoanalytik (nar. 1943) a autor mnoha prací vytvořil v této knize svůj literární obraz otce formou mozaiky z kratších nebo delších elegantních esejů. Využívá přitom výborné znalosti kulturních dějin a analytického zacházení s dobovými obrazy otce. Čtenáře nejprve zavádí do říše savců, kde samci soupeří o samice, aby nejsilnější mohl rozsévat své geny a ostatní mu sloužili jen jako stupně evolučního žebříku. Biologické otcovství ještě otcovství neznamená. To se objevuje teprve s volním aktem „adopce“, kdy se muž rozhodne, že bude lidskému mláděti otevírat cestu do světa, společnosti a budovat s ním vztah. Muž se může učit od dítěte, což je rovněž jev ve zvířecím světě neznámý. Mateřství má instinktivní základ, ale otcovství je projevem záměru a vůle. S otcem tedy souvisí i rodina a civilizace. Střet biologického a kulturního momentu v muži-otci se odráží v tzv. paradoxu otce: měl by být vůči rodině a potomkům laskavý a směrem ke světu a společnosti vítězný. V době dospívání se muži otevírá cesta buď do mužské hordy orientované regresivně podle zákonů zvířecí říše a zaměřené na boj o prvenství a dobývání žen, anebo k otcovství, které znamená zodpovědnost a službu. Na kulturní stupeň muž vstupuje krocením instinktivních sil, k němuž dříve sloužily iniciace. Na tyto instinktivní a archetypické kořeny fenoménu otcovství navazuje Zoja líčením historie otce, kterou sleduje v prostoru západního světa, především ve Středomoří. Postupuje od pravěku přes Řecko, Řím, počátky křesťanství, Francouzskou revoluci, průmyslovou revoluci, obě světové války k revoluci rodiny a dnešní situaci. Zojova analýza současného stavu věcí spjatých s otcem, tedy hodnot, tradice a jejich udržování a předávání v době rychlých změn, je stejně pronikavá a důkladná jako jeho pohled do minulosti. Sledujeme rostoucí propast mezi generacemi, zvnějšnění hodnot, které přinášejí pravidla trhu (jejich materiálnost jdoucí přímo proti duchovnosti a hierarchické povaze otce), regresivní momenty, jež oslabují sociální stránku lidské bytosti a vedou ji k prožívání zákonů vtiskovaných instinkty. Otec jako společenské téma se neodlučitelně pojí s jeho postavením v rodině: moderní otec se jako svědek obecného veřejného obnažování, které předvádějí masová média, kompenzačně stává mlčenlivým a uzavřeným vůči rodině, s níž beztak tráví jen velmi málo času. Psychologické analýzy dobových obrazů (literárních a výtvarných) Zoja vždy propojuje s připomenutím odpovídajících biologických daností. V závěru knihy konstatuje, že se otec ztrácí, ačkoli společnost je tradicí a kořeny patriarchální. Svět hospodářství a technologie je vlastně mateřský, neboť slouží uspokojování potřeb, konzumu a přivádí duši na úroveň raného dětství. Namísto hierarchie otcovských hodnot a duchovnosti se prosazuje rovnostářství bez hodnot a vzorů, respektive s hodnotami trhu a módními vzory. Zoja proto apeluje na nezbytnost hledání otce, které je v evropské kultuře velkým tématem od chvíle, kdy se objevil příběh o Télemachově touze po setkání s otcem. Podobné práce se často snaží poskytnout nějaký návod k nápravě stavu věcí. Zoja otevřeně říká, že nic podobného nemá v úmyslu. Čtenáře provede tématem s tím, že vše ostatní je na něm. Zojova originálnost spočívá i v důsledně psychologickém a komplexním přístupu, který v historii i současnosti odhaluje psychologická fakta a předkládá je jako cenná sdělení pro duši. Bravurně zachází s tématy západní kulturní historie a antropologie. Zojova kniha, ověnčená italskou literární cenou Premio Palmi a renomovanou americkou Gradiva Award, má tedy co říci každému, kdo se zajímá o psychologické pozadí dnešní doby nebo o historii západu, zvláště o tzv. historii mentalit nebo o kulturní historii a kulturní antropologii. A samozřejmě všem těm, které zajímá postava otce.

Zweigova kniha, žánrově na pomezí eseje, románu a historické studie, vyšla poprvé ve Vídni v roce 1936, pouhé dva roky před pohlcením autorovy vlasti hitlerovským Německem. Ačkoliv její protagonisté – Castellio, Kalvín a Servet – jsou historické osobnosti 16. století, jedná se o vášnivou a povznášející obranu nejzákladnějších hodnot evropské civilizace: svobody, tolerance, života a lidskosti proti jakékoli znásilňující, totalitní ideologii. Castelliův zápas s Kalvínem, „boj komára se slonem“, ukazuje Zweig jako zápas neohroženého svědomí a myšlení jednotlivce s násilnou teokratickou diktaturou. Jejich střetnutí vrcholí poté, co z Kalvínovy vůle dojde v Ženevě k upálení humanistického učence Miguela Serveta. Proti této justiční vraždě a na obranu dalších „kacířů“ vystoupí Sebastian Castellio a riskuje při tom vlastní život. Jako první formuluje ve své době převratnou teorii snášenlivosti a tolerance, jejíž jádro lze vystihnout slovy, že upálení kacíře není nic jiného než vražda a že „upálit člověka neznamená obhajovat učení, nýbrž zabít člověka“. Komár sice v zápase se slonem na čas podléhá, ale Castelliovy myšlenky a díla o několik desetiletí později ožívají v mnoha zemích Evropy a stávají se pevnou součástí evropského kulturního vědomí. Český překlad vyšel poprvé na počátku normalizace v roce 1970; byla v tom nejspíš nepozornost nebo přetíženost tehdejších cenzorů. Čtenářům totiž muselo být jasné, že Zweigův esej je působivou obhajobou svobody proti každé totalitní ideologii, a čerpali z něj naději podobně jako čtenáři v roce 1936. Význam Svědomí proti násilí je však aktuální trvale. Připomíná nám, že Západ nestojí na ekonomickém růstu, konzumu nebo vyprázdněných byrokratických pravidlech, ale na těžce vybojovaných a prožitých hodnotách.

Ferguson líčí historii Britského impéria od 16. do 21. století. Impérium, které v době svého vrcholu ovládalo čtvrtinu světové populace, čtvrtinu zemského povrchu a téměř všechny oceány, se příznivě podepsalo na vývoji Spojených států a Kanady, Indie, Afriky, Austrálie, Nového Zélandu, východní Asie a Číny. Podle Fergusona impérium neožebračovalo národy, které se ocitly pod jeho nadvládou, ale naopak zajišťovalo jejich ekonomický blahobyt tím, že díky této nadvládě byly tyto země politicky stabilní. Idea svobody odlišovala impérium v minulosti od jeho evropských soupeřů, což se mj. projevilo během boje proti nevolnictví. Autor rovněž vyzdvihuje funkční efektivitu impéria. Například v Indii 900 civilních úředníků a 70 tisíc vojáků vládlo 250 milionům Indů. Kniha pro českého čtenáře představuje nejen možnost seznámit se s dějinami, fungováním a dědictvím Britského impéria, ale zároveň jedinečnou příležitost korigovat obsah takových zažitých pojmů, jako je kolonialismus nebo vykořisťování. Díky této knize můžeme také lépe pochopit odstup, který si Velká Británie vždy udržovala od kontinentu i Evropské unie a který nakonec vyvrcholil brexitem. Publikace je vybavena rozsáhlým obrazovým materiálem, který působivě dokresluje charakter a atmosféru impéria v té které době a zemi.

Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. nominován na italskou cenu Strega a dostal se mezi šestici kandidátů na The Man Booker International Prize). Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí. Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa „před Elenou a Lilou“. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém „spojených nádob“, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí.

Důkladná práce německého historika Andrease Wiedemanna mapuje druhou a méně známou část procesu, při kterém došlo k vůbec největším přesunům obyvatelstva v českých zemích v historii – celkem se vyhnání a znovuosídlování bezprostředně týkalo pěti milionů lidí. První skupiny českých přistěhovalců začaly přicházet do pohraničí již brzy po skončení války, ještě v době, kdy se zde nacházelo německé obyvatelstvo, což vedlo k většímu napětí a tlaku na vypuzení Němců. Od konce léta 1945 vzal koordinaci a organizaci osídlování do rukou stát prostřednictvím ministerstev a dalších institucí včetně Osídlovacího úřadu. Souběžně s vysídlením německého obyvatelstva přicházelo do pohraničních měst a obcí v Sudetech zhruba 1,3 milionu Čechů z vnitrozemí a 200 tisíc Čechů a Slováků z jiných evropských zemí. Osídlování však ani zdaleka neprobíhalo hladce – příchozích nebyl dostatek, aby nahradili původní usedlíky – a rovnoměrně: nové obyvatele nejméně přitahovaly odlehlé pohraniční oblasti na západě Čech či místa s nesnadno obdělavatelnou půdou jako v některých jihočeských regionech. Počet obyvatelstva se celkově snížil o třetinu a změny byly velmi dramatické, pohraničí se potýkalo s ohromným nedostatkem pracovních sil, zaniklo 70 tisíc živností a bylo zrušeno 8 tisíc továren… Autor upozorňuje, že osídlování bylo od počátku doprovázeno mnohými negativními jevy: v pohraničních oblastech se pohybovaly ozbrojené bandy, partyzáni, ale i zbytky oddílů Werwolfu. Rozebírá mj. motivy, které vedly jednotlivé skupiny (vnitřní migranty i migranty ze zahraničí) k tomu, aby se vzdaly dosavadního způsobu života a zvolily poměrně dobrodružnou cestu do neznáma. Analyzuje vztahy a konflikty mezi jednotlivými skupinami přistěhovalců a jejich poměr k původním – německým i českým – starousedlíkům, rovněž rozdíly mezi přistěhovalci z vnitrozemí a Čechy a Slováky ze zahraničí (např. z Volyně, Rumunska, Maďarska či Německa). Jeho tématem je také obtížné vytváření společné identity obyvatelstva v pohraničních oblastech, úzce spojené s nacionální propagandou a agitací. Autor vysvětluje, proč KSČ vyhrála v pohraničních okresech s větší převahou než na celostátní úrovni (53 procent versus 40 procent) a jakým způsobem dopomohlo osídlování pohraničí k úplnému uchvácení moci komunisty a poté i k hladšímu průběhu kolektivizace zemědělství. Wiedemannova práce přináší jak ohromné množství podrobných a většinou neznámých informací, tak všestranný a syntetický pohled na proces znovuosídlování pohraničí po druhé světové válce, jehož důsledky jsou dodnes patrné.