Prostor strana 33 z 62

Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. nominován na italskou cenu Strega a dostal se mezi šestici kandidátů na The Man Booker International Prize). Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí. Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa před Elenou a Lilou. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém spojených nádob, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí. O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina Lamore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány Lamica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě. Univerzitní profesor Marco Santagata je na základě literárního zkoumání jejích děl přesvědčený, že za jménem Eleny Ferrante se skrývá historička Marcella Marmo; novinář Claudio Gatti, který zas sledoval tok peněz, přišel s odhalením, že je to překladatelka Anita Raja, manželka spisovatele Domenica Starnoneho. Existují i teorie, že autorem knih je sám Starnone, jiní spekulují o týmové spolupráci manželského páru, případně i dalších osob z okolí nakladatelství Edizioni E/O, které knihy Eleny Ferrante vydává. Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), nyní se na motivy tetralogie Geniální přítelkyně chystá v produkci společností Fandango a Wildside televizní seriál The Neapolitan Novels.

V roce 1945 byla Evropa na kolenou. Značnou část evropských zemí těžce postihlo válečné ničení, masové vraždění, letecké bombardování a rozvrat. Prakticky celá východní polovina kontinentu upadla pod sovětskou nadvládu, takže jednu totalitu tam nahradila druhá. Dnes už Sovětský svaz neexistuje a enkláva demokratických států Evropské unie v současnosti sahá až k hranicím samotného Ruska. Poválečná Evropa podává hutný a celistvý obraz cesty, kterou Evropa mezi těmito dvěma body urazila; příběh, jehož děj se odvíjel ve stínu minulé války. Příběh vzkříšení Evropy, která povstala z trosek; příběh sestupu a pádu sovětského komunismu a vzestupu Evropského společenství a Evropské unie; příběh konce evropských říší a obtížného a proměnlivého vztahu Evropy k válečné minulosti a ke dvěma supervelmocím, které jej vymezují, Rusku a Americe. Tony Judt líčí rozvoj německé automobilové výroby ve světle toho, jak se stejnému odvětví vedlo v Británii; dává do souvislostí pařížské události roku 1968 s nepokoji, ke kterým v témže roce docházelo v Praze a v Itálii; a při osvětlování podstaty Salazarovy fašistické diktatury sahá po srovnání nejen s Francovým Španělskem, ale i s Ceauşescovým Rumunskem. Jasně a přehledně zachycuje jak celkový vývoj Evropy, tak i protikladné zkušenosti Evropanů na Východě a na Západě. Poučíme se zde o občanské válce v Řecku, o působení sociální demokracie ve Skandinávii, o těžkostech dvojjazyčné Belgie, o krvavých taženích severoirské IRA i baskických separatistů. Je to historie lidí stejně jako národů, vystupují v ní Churchill i Mitterrand, generalissimus Franco i generál Jaruzelski, Silvio Berlusconi i Josif Stalin. A Poválečná Evropa má co říci i ke kulturním a sociálním dějinám: od francouzského a českého filmu, nástupu ledniček či úpadku vlivu intelektuálů přes přistěhovalectví a vznik třídy gastarbeiterů až po fenomény, jako byly existencialismus, punk rock, Monty Python nebo brutalistická architektura. Judtovu knihu časově dovedenou až po válku v Iráku a volbu papeže Benedikta XVI., která nabízí pochopení smyslu moderní evropské historie a identity, tedy toho, jaká Evropa je a jaká byla, můžeme označit za jedinečnou práci na téma Evropa naší doby.

Vedle světově proslulého románu Léto v Baden-Badenu (česky Prostor 2015), jehož tématem jsou výjevy ze života F. M. Dostojevského a jeho druhé ženy Anny Grigorjevny, je Leonid Cypkin autorem dvou autobiografických novel Most přes řeku Něroč (1973) a Norartakir (1976) a šestnácti povídek napsaných v sedmdesátých letech minulého století. Světlo světa spatřil celý tento soubor poprvé až v roce 2005, kdy vyšel v moskevském nakladatelství Novoje litěraturnoje obozrenije. V nejrozsáhlejší novele Most přes řeku Něroč líčí Cypkin své dětství v předválečném Minsku a tragický obraz útěku stovek tisíc lidí v červnu roku 1941 z Minsku, který vzápětí padnul do rukou německých okupantů. I v dalších textech čerpá Cypkin z často tragických osudů své rodiny; jeho otec lékař byl za stalinského teroru zatčen, ale vyvázl na přímluvu vlivných známých, strýc a dvě tety zahynuli v sovětském gulagu, babička a další příbuzní zemřeli v minském ghettu. Stylově je soubor rozmanitý, od krátkých bezsyžetových povídek přes delší povídky se složitějším dějem až k rozsáhlým novelám, z nichž zejména Norartakir se blíží proudem vyprávění autorovu románu Léto v Baden-Badenu. Vydáním tohoto souboru próz se tak českému čtenáři dostává kompletního literárního díla zapomenutého a znovuobjeveného velkého ruského spisovatele.

Vznik sovětského státu a jeho možné důsledky pro křehké poválečné uspořádání postavily evropskou veřejnost před množství otázek, na něž se jen velmi obtížně hledali jednoznačné odpovědi. Ty pak spíše odrážely světonázor svých nositelů, jejich očekávání, obavy i frustrace z poválečného vývoje. Pro levicové umělce a intelektuály sovětské Rusko představovalo pokus o naplnění velkolepých revolučních ideálů společensko-politické i umělecké transformace, tedy projekt komplexní proměny světa. Právě autentické texty významných československých levicových umělců a intelektuálů, kteří sovětské Rusko v meziválečném období navštívili, tvoří jádro této knihy. Jejich dojmy a zkušenosti jsou přitom konfrontovány s hlasy některých oponentů a zasazeny do širšího společensko-politického i ideového kontextu první republiky. Kromě lineárního, chronologicky koncipovaného způsobu čtení nabízí antologie také možnost tematické orientace. Pokud si čtenář tento způsob čtení zvolí, může v inscenované desetidenní cestě následovat kroky těchto meziválečných cestovatelů a nahlédnout sovětské Rusko takové, jaké během svých návštěv viděli (a chtěli vidět). Prostřednictvím autentických textů tak může překročit sovětské hranice, procestovat Moskvu a Leningrad, procházet se jejich ulicemi, pozorovat výklady a místní obyvatele, vystát frontu do mauzolea na mrtvého Lenina a na tribuně spatřit živého Stalina, navštívit ukázkovou porodnici, továrnu, věznici či kolchoz, odpočinout si v Parku kultury nebo se zúčastnit pompézních listopadových oslav.

Tato kniha by měla zaplnit dosud prázdné místo na českém trhu, na němž neexistuje žádná kniha, zabývající se historií nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France. Ten je přitom v posledních letech v Česku stále populárnější, nejen kvůli startům Romana Kreuzigera, ale i díky přímým přenosům, jež kromě Eurosportu začala předloni vysílat i veřejnoprávní ČT4. Každoročně navíc vyrážejí tisíce českých fanoušků na Tour i osobně. Už v letech 2009-2011 vycházely v MF Dnes krátké příběhy z historie Tour. Ta zůstává stále pro řadu Čechů neznámá, vždyť za komunistické éry byla profesionální cyklistika v Československu takříkajíc "na indexu" a informace o výsledcích a průběhu závodů vycházely jen velmi strohé. Zmíněný seriál MF Dnes se setkal s pozitivním ohlasem. Nyní tedy přicházíme s mnohem rozsáhlejším projektem, který by měl komplexněji zmapovat historii Tour. Na základě dobového tisku, knih, autobiografií a v novější historii i setkání s pamětníky bychom chtěli čtenářům přiblížit nejslavnější příběhy z dějin Tour de France, její hrdiny, záhady, podivné události i úsměvné historky. K tomu by měl dopomoci i reportážně-publicistický styl knihy, která nemá nabízet suchý přehled událostí, ale naopak z dobových materiálů zrekonstruovat živý děj, jenž dokáže čtenáře do sebe vtáhnout.

V roce 1945 byla Evropa na kolenou. Značnou část evropských zemí těžce postihlo válečné ničení, masové vraždění, letecké bombardování a rozvrat. Prakticky celá východní polovina kontinentu upadla pod sovětskou nadvládu, takže jednu totalitu tam nahradila druhá. Dnes už Sovětský svaz neexistuje a enkláva demokratických států Evropské unie v současnosti sahá až k hranicím samotného Ruska. Poválečná Evropa podává hutný a celistvý obraz cesty, kterou Evropa mezi těmito dvěma body urazila; příběh, jehož děj se odvíjel ve stínu minulé války. Příběh vzkříšení Evropy, která povstala z trosek; příběh sestupu a pádu sovětského komunismu a vzestupu Evropského společenství a Evropské unie; příběh konce evropských říší a obtížného a proměnlivého vztahu Evropy k válečné minulosti a ke dvěma supervelmocím, které jej vymezují, Rusku a Americe. Tony Judt líčí rozvoj německé automobilové výroby ve světle toho, jak se stejnému odvětví vedlo v Británii; dává do souvislostí pařížské události roku 1968 s nepokoji, ke kterým v témže roce docházelo v Praze a v Itálii; a při osvětlování podstaty Salazarovy fašistické diktatury sahá po srovnání nejen s Francovým Španělskem, ale i s Ceauşescovým Rumunskem. Jasně a přehledně zachycuje jak celkový vývoj Evropy, tak i protikladné zkušenosti Evropanů na Východě a na Západě. Poučíme se zde o občanské válce v Řecku, o působení sociální demokracie ve Skandinávii, o těžkostech dvojjazyčné Belgie, o krvavých taženích severoirské IRA i baskických separatistů. Je to historie lidí stejně jako národů, vystupují v ní Churchill i Mitterrand, generalissimus Franco i generál Jaruzelski, Silvio Berlusconi i Josif Stalin. A Poválečná Evropa má co říci i ke kulturním a sociálním dějinám: od francouzského a českého filmu, nástupu ledniček či úpadku vlivu intelektuálů přes přistěhovalectví a vznik třídy gastarbeiterů až po fenomény, jako byly existencialismus, punk rock, Monty Python nebo brutalistická architektura. Judtovu knihu časově dovedenou až po válku v Iráku a volbu papeže Benedikta XVI., která nabízí pochopení smyslu moderní evropské historie a identity, tedy toho, jaká Evropa je a jaká byla, můžeme označit za jedinečnou práci na téma Evropa naší doby.

Známá filmová režisérka (mj. Musím tě svést, Fair Play) vstupuje podruhé na pole literatury. Po úspěšném „románu ze svého života“ Moje pařížská revoluce nyní přichází s „románem ze společnosti“ Každý něco tají. Příběh z prostředí filmových herců a jejich všedních i svátečních dní nabízí nejen poutavé a napínavé čtení, ale klade také otázky, v jaké společnosti žijeme a jaké etické mantinely jsme schopni svému jednání klást. Čtenář bude vtažen do děje, kde se dobrá vůle náhle obrátí v pomluvu, kde ochota pro někoho něco udělat může být lehce zneužita. Známá herečka Lucie musí sehrát svůj osobní zápas nejen s bulvárem, jehož se stane obětí, ale i s nedůvěrou svého okolí a nakonec hlavně sama se sebou. Andrea Sedláčková znovu dokazuje, že se stejným citem a bravurou, s jakou točí filmy, je schopna napsat příběh, od něhož se nebudete moci odtrhnout.

Po několika románech a autobiograficky laděných prózách přichází Martina Formanová se souborem kratších povídek, které spojuje společné téma – partnerské a intimní vztahy v nejrozmanitějších podobách. S pochopením a humorným nadhledem líčí mnohdy bizarní situace a trapasy, v nichž se ocitáme v důsledku konfrontace našich snů, cílů a záměrů s realitou. Střetává se tu nejen ženský svět s mužským, ale i naše představy o sobě a o druhých se skutečným a často nahodilým chodem světa. Aktéři povídek jsou nejrůznějšího věku i společenského a profesního postavení. Čtenář se tak setkává např. s třináctiletou dívkou, v níž probouzející se sexualita vyvolává odpor i romantické snění; se všestranně úspěšným a neodolatelným mužem, kterého dostihne drobné selhání v mládí; s obyčejnými mileneckými a manželskými páry středního věku unavenými stereotypem; s mladou překladatelkou přivydělávající si nejstarším řemeslem světa; s padesátníkem, permanentně vystrašeným ze své ženy… Autorčiny momentky z milostného a sexuálního života živočišného druhu homo sapiens jsou chápavou a vtipnou četbou obohacující obě pohlaví.

Po zlatých šedesátých letech přišla jako drsné procitnutí ze snu „olověná“ léta sedmdesátá, kdy se v Itálii přihlásí o slovo pravicový i levicový extremismus. Tato doba se podepisuje i na osudech Eleny a Lily, nyní už dospělých žen. Opět se objevuje leitmotiv vzájemného ovlivňování osudů obou protagonistek. Předmětem jejich soupeření už není „genialita“, ale muž. Elena a Lila se na dlouho ztratí jedna druhé z očí a stanou se jen „střípky hlasů“ při občasných telefonních rozhovorech. Za příběhem jejich přátelství se ale dále otáčí kaleidoskop životů obyvatel jejich čtvrti, propletenec lásek, křivd, nevraživosti, žárlivosti, věrnosti i zrady.

Zdánlivě banální milostný trojúhelník stárnoucího vysokoškolského učitele a projektanta Tomáše se jedinou událostí mění v hru paralelních světů. Bodem obratu poslední novely Jiřího Pehe Průsečík je autonehoda, k níž dojde během Tomášovy cesty do Mnichova, kam míří se svou milenkou Karlou, která náhle a beze stopy zmizí. Momentem nárazu se osudy postav štěpí a zdánlivě skutečné reality se vrství jedna přes druhou. Průhled z jedné „skutečnosti“ do druhé poskytuje postavám v určitých chvílích znepokojivý sen, který dokáže tušenou alternativní realitu na okamžik palčivě zhmotnit. Všechny varianty příběhu jsou dokonale promyšlené, přesně vystavěné a propracované, záhadné a nevysvětlitelné zmizení milenky je v nich konfrontováno s pragmatickým a střízlivým přístupem hlavního hrdiny. Na tomto pozadí vyniká křehkost životních jistot a zdánlivé smysluplnosti, které ve svých životech považujeme za samozřejmé. Atmosféru nejednoznačnosti dotváří motiv Sibeliovy hudby, která nese poselství, že „lásce nestačí jeden čas a jeden prostor“ a že „Bohu nestačíme v jedné podobě“.

Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejcha. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě. Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejcha nové lidi a nový svět. V nově vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejchy z tábora pokouší utéct. Zulejcha otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama. Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a v současné době se překládá do dvaceti jazyků.

Zdánlivě banální milostný trojúhelník stárnoucího vysokoškolského učitele a projektanta Tomáše se jedinou událostí mění v hru paralelních světů. Bodem obratu poslední novely Jiřího Pehe Průsečík je autonehoda, k níž dojde během Tomášovy cesty do Mnichova, kam míří se svou milenkou Karlou, která náhle a beze stopy zmizí. Momentem nárazu se osudy postav štěpí a zdánlivě skutečné reality se vrství jedna přes druhou. Průhled z jedné „skutečnosti“ do druhé poskytuje postavám v určitých chvílích znepokojivý sen, který dokáže tušenou alternativní realitu na okamžik palčivě zhmotnit. Zdánlivě banální milostný trojúhelník stárnoucího vysokoškolského učitele a projektanta Tomáše se jedinou událostí mění v hru paralelních světů. Bodem obratu poslední novely Jiřího Pehe Průsečík je autonehoda, k níž dojde během Tomášovy cesty do Mnichova, kam míří se svou milenkou Karlou, která náhle a beze stopy zmizí. Momentem nárazu se osudy postav štěpí a zdánlivě skutečné reality se vrství jedna přes druhou. Průhled z jedné „skutečnosti“ do druhé poskytuje postavám v určitých chvílích znepokojivý sen, který dokáže tušenou alternativní realitu na okamžik palčivě zhmotnit. Zdánlivě banální milostný trojúhelník stárnoucího vysokoškolského učitele a projektanta Tomáše se jedinou událostí mění v hru paralelních světů. Bodem obratu poslední novely Jiřího Pehe Průsečík je autonehoda, k níž dojde během Tomášovy cesty do Mnichova, kam míří se svou milenkou Karlou, která náhle a beze stopy zmizí. Momentem nárazu se osudy postav štěpí a zdánlivě skutečné reality se vrství jedna přes druhou. Průhled z jedné „skutečnosti“ do druhé poskytuje postavám v určitých chvílích znepokojivý sen, který dokáže tušenou alternativní realitu na okamžik palčivě zhmotnit. Všechny varianty příběhu jsou dokonale promyšlené, přesně vystavěné a propracované, záhadné a nevysvětlitelné zmizení milenky je v nich konfrontováno s pragmatickým a střízlivým přístupem hlavního hrdiny. Na tomto pozadí vyniká křehkost životních jistot a zdánlivé smysluplnosti, které ve svých životech považujeme za samozřejmé. Atmosféru nejednoznačnosti dotváří motiv Sibeliovy hudby, která nese poselství, že „lásce nestačí jeden čas a jeden prostor“ a že „Bohu nestačíme v jedné podobě“.

Americký publicista David Satter, který v Sovětském svazu a později v Rusku působil dlouhá léta jako novinář, dokud z něj nebyl v roce 2013 vypovězen, předkládá pohled na historii postsovětského, postkomunistického Ruska na cestě k teroru a diktatuře za prezidentů Jelcina a Putina. Jako důvěrný znalec prostředí, souvislostí a lidí ukazuje, jak se nakročení směrem k liberální demokracii zastavilo a přetavilo do podoby pseudomoderní autokracie v čele s novým vladařem, který pochází z prostředí všemocných tajných služeb. Vykresluje klíčové události a hluboké změny ve společnosti od divoké privatizace přes bombové útoky na obytné domy v Moskvě, Volgodonsku a Bujnaksku, dvě čečenské války až po teroristické útoky v divadle Na Dubrovce či škole v Beslanu. Dokládá společenský a hospodářský marasmus v zemi, kde je cena lidského života velmi nízká, pokud není součástí bezzásadového oligarchicko-kriminálního prostředí, jež stát reprezentuje.

Bernhard Schlink, autor celosvětového bestselleru Předčítač, se v novém souboru povídek zamýšlí nad tématem lži; ta hraje často hlavní úlohu ve vztazích mileneckých, manželských, mezi rodiči a dětmi i ve vztahu k sobě samému. Sedm povídek o lidech různého věku čtenáře zavádí do období léta, kdy eskalují větší či menší nepravosti a podvody, které se kupí a přerůstají v katastrofy. Autor v propracovaných dialozích a retrospektivních pohledech otevírá dveře do soukromí několika protagonistů; líčí vztah dvou vzdělanců, dramatika a vysokoškolské učitelky, zatížený žárlivostí a vlastněním, život rodiny, kterou muž úmyslně odstřihne od civilizace a veškerého kontaktu s okolím, popisuje putování staré ženy za její první láskou nebo reakci příbuzných na rozhodnutí starého nemocného člověka dobrovolně odejít ze života. Schlink ve stylisticky čistém a psychologicky propracovaném vyprávění nechává vyplout na povrch celoživotní skrývané problémy hlavních hrdinů a dokáže brilantně zachytit jejich nejniternější emoce, které je sžírají stejně jako jejich pečlivě utajované lži.

Děj nového Kubíkova románu se odehrává v menším českém městě s početnou německou menšinou od konce druhé světové války do odsunu Němců. Čtenář je svědkem úprku německého vojska a příchodu Rudé armády v květnu 1945, působení revolučních gard, boje o politickou moc a odvety vůči Němcům až po jejich vysídlení, přičemž autor propojuje tyto události prostřednictvím konkrétních osudů lidí v dramatické kriminální zápletce. Hlavní dějová linie se rozvíjí v momentě, kdy skupina revolučních gardistů, ve skutečnosti zištných dobrodruhů a kolaborantů, zavraždí bývalého německého starostu a donutí zaměstnance místní cihelny, aby tělo spálili. Do případu je zatažen též hlavní hrdina, třicátník Jindřich Klemsa, který se záhy po válce stal národním správcem cihelny. Jeho charakter je v tomto neklidném období podroben četným zkouškám, na pozadí velkých historických okamžiků a ve víru radikálních politických změn si chce zachovat čisté svědomí a zabránit nespravedlnosti. Dilema řeší také v osobním životě. Manžel jeho milenky Ireny byl odvlečen na nucené práce do Německa a oba milenci se nyní obávají jeho případného návratu… Autor barvitě zachycuje velké dějinné okamžiky, které se prolínají s dramatickými osobními osudy jednotlivých hrdinů, ovlivňují je, formují jejich rozhodnutí i povahy. Dobrodružný román s kriminální zápletkou líčí krátké, přesto však pro směřování našich dějin zásadní období.

V roce 1920 probíhala za občanské války v Rusku všeobecná evakuace bílého Krymu. Šmeljov se k ní však nepřipojil a zažil krvavou hrůzovládu maďarského bolševika Bély Kuna, který stál na Krymu v čele regionálního revolučního výboru a ze své pozice přikázal zabít tisíce příslušníků etnických menšin a deset tisíc zajatých bělogvardějců. Během těchto masakrů byl zastřelen i jediný Šmeljovův syn Sergej, pětadvacetiletý důstojník protibolševické Dobrovolnické armády. Zlomený a vyčerpaný Šmeljov roku 1922 opustil Rusko a odjel do Paříže, kde vzniklo jeho nejlepší dílo, autobiografická novela Slunce mrtvých. Próza Slunce mrtvých je nářkem nad zánikem Ruska, Šmeljov v ní vypráví o zpustošeném Krymu, o mašinerii zabíjení za občanské války, o každodenním nerovném boji s hladem těch, kteří přežili řádění bolševiků, o postupném umírání přátel. Slunce mrtvých je rovněž nelítostnou obžalobou viníků této katastrofy. Viníci však nejsou jen krutí bolševici, zobrazovaní jako prostí lidé, kteří mají hlavy popletené několika bolševickými frázemi. Viníkem je ve Šmeljovových očích i Evropa, která to celé dopustila, vydala Rusko napospas zkáze a sama si dál žije svým poklidným životem v blahobytu, zatímco mrtvé slunce spaluje poslední zbytky života a starého Ruska v kdysi rozjásané krymské krajině. Slunce mrtvých záhy po svém vydání v roce 1923 vzbudilo velký ohlas a bylo přeloženo do osmi jazyků; česky vyšlo v roce 1926. V edici Pozdní sběr nyní vychází v novém českém překladu Jakuba Šedivého.