Prostor strana 31 z 48

Před několika lety náhodně nalezená krabice zažloutlých dopisů připomněla jeden takřka zapomenutý tragický osud opředený mlčením. Vnukovi autorky listů Lilli Jahnové, zástupci šéfredaktora Spiegelu Martinu Doerrymu se toto mlčení po více než půl století podařilo prolomit. Lilli pocházela z židovské rodiny kolínského obchodníka, která nabízela mladé ženě bohaté kulturní zázemí. Ve dvacátých letech vystudovala medicínu, zamilovala se do svého kolegy, který pocházel z protestantské rodiny, provdala se za něho a odešla s ním do městečka poblíž Kasselu, kde spolu s manželem provozovala lékařskou praxi. Záhy se však začala věnovat pouze svým pěti dětem a rodině. Patřila ke generaci, která si byla vědoma tradičních, až ritualizovaných měšťanských hodnot, ovšem zároveň prožívala silné emancipační vlivy. Prožitek vlastního sebeuvědomění, sebeodpovědnosti a svobody je zřejmý nejen na šíři Lillina vnímání kulturního dění, ale především na rozhodování o vlastní práci, soukromí, cílech. Lilli Jahnová prošla poválečným obdobím hospodářského úpadku, několika lety relativně demokratických poměrů, chráněna statusem svého manželství přečkala i období Hitlerova nástupu a třicátá léta. Přestože manžel byl kvůli jejímu židovskému původu vyloučen z lékařské komory, bezprostřední násilí nebo deportace jí nehrozily. V roce 1942 se však Ernst Jahn se svou ženou náhle rozvedl – snad proto, že neunesl tlak okolí, snad proto, že se zamiloval do své asistentky. V každém případě Lilli Jahnová nastoupila i pro klid svých innenhausenských spoluobčanů neodvratnou cestu: zpočátku byla internována v pracovním táboře v bývalém klášteře Breitenau, tady ještě s planými nadějemi na návrat v roce 1944 ji však zařadili do transportu a převezli do Osvětimi, kde v červnu 1944 zemřela. Martin Doerry posléze shromáždil veškerou korespondenci a obrazovou dokumentaci vztahující se k Lilli a jejímu manželovi. Náhle tu před námi nevystupuje jen rodinná historie, zašlá fotografie intimních vztahů, ale celá první polovina minulého století viděná z perspektivy osobních příběhů a zápletek. Neustálá konfrontace fragmentárních emotivních sdělení s nepřímými odkazy na společenské události dvacátých let, na proměny konvencí, Goebbelsem organizovaný bojkot z 1. dubna 1933, namířený proti židovským obchodům, bankám, lékařům a advokátům, přes jakoby drobné šikany dětí ve škole, emigraci Lilliných sester do Anglie – to vše vytváří historický obraz s horizontem paměti mnohem podrobnějším než jakákoli oficiální katedrová historie. Nejspíš právě proto se tato kniha stala stejně jako Haffnerovy vzpomínky a Klempererovy deníky na německém knižním trhu bestsellerem – odkazuje totiž k individuální historii, jež souzní s řadou zapomenutých a marginálních biografií, které dodnes tíží a trýzní hlavy potomků.

Téma atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zpracovává Lubomír Kubík ve své knize románovými prostředky. Drží se všech dostupných historických faktů o dané události, avšak jak naznačuje sám název románu, nově se zamýšlí nejen nad společensko-politickými okolnostmi atentátu, ale i nad vnitřními pohnutkami jeho přímých aktérů. Hlavní dějovou linii tvoří osud dvou československých výsadkářů Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, vyslaných do protektorátu pod krycími jmény Zdeněk a Ota, pod nimiž také většinou v románu vystupují. Autor sleduje krok za krokem jejich pouť od vysazení nad okupovanými Čechami koncem prosince 1941 až po jejich poslední a nerovný boj s nacisty v červnu 1942 v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje. Hned na začátku musejí překonávat množství překážek. Místo v lesích u Plzně se po seskoku ocitnou 20 kilometrů od Prahy a jen náhodou se jim brzy podaří kontaktovat odbojáře z řad Sokola. Z různých reakcí funkcionářů a řadových členů sokolské odbojové organizace, kteří se většinou obávají nedozírných represálií, i ze způsobu života rodin, u nichž jsou postupně ubytováni, poznávají Gabčík s Kubišem atmosféru porobené a na kolena sražené Prahy. Ne všichni jsou tak stateční jako jejich laskaví a vstřícní ubytovatelé. Atentátníky zaráží malomyslnost krajanů, nečekali, že podmínky v okupované vlasti budou tak svízelné a život natolik ochromen. Přes původní nedůvěru a opatrnost z obou stran se spolupráce s ilegální sítí rychle rozbíhá. Gabčík, Kubiš a Josef Valčík, který dvojici parašutistů později doplnil, pečlivě volí mezi různými místy, kde by se měl útok na Heydricha uskutečnit. Po skončení dlouhodobých příprav je trojice vystavena dilematu. Čím dál větší okruh jejich spolupracovníků má strach, že akce bude stát příliš mnoho obětí, a začíná o jejím smyslu pochybovat. Gabčík s Kubišem si uvědomují, že provedení atentátu proti vůli odbojářů by bylo obtížné, na druhé straně nesplnění úkolu daného londýnskou vládou by znamenalo zradu. Původně pevný a neotřesitelný postoj obou dlouholetých přátel se začíná pozvolna proměňovat. Na tlak okolí reaguje každý trochu jinak už v důsledku svého odlišného psychického založení…

Kanadský historik a politolog Gordon Sklilling, jeden z předních západních odborníků na komunismus, je znám svým celoživotním vztahem k Československu. Byl očitým svědkem příjezdu německé okupační armády v roce 1939, osobně zažil poměry po únoru 1948 i sovětskou okupaci v roce 1968. Po vystoupení Charty 77 aktivně podporoval československý disent a svůj zájem o naši zemi projevuje i nadále. Kniha obsahuje množství vzpomínek na události a osobnosti, s nimiž se Skilling setkával, ale i řadu závažných teoretických postřehů o specifickém vývoji komunismu v jednotlivých zemích.

Kniha přináší zasvěcený a podrobný pohled na dvě z mnoha afrických náboženství. Oba systémy - zulský a jorubský - existovaly v takzvané anglofonní Africe, tj. na území bývalých britských kolonií. Jsou dobrým příkladem systémů, z nichž jeden je výrazně polyteistický a druhý animistický. Africká náboženství jsou silně spjata s uměleckou produkcí svých nositelů, a tak valná většina toho, co Evropané označují jako „tradiční , „kmenové či „etnické umění, jsou nejrůznější kultovní předměty. Význam mnohých z nich neznáme a asi už také nepoznáme, protože příslušný náboženský systém zanikl anebo se pozměnil, aniž někdo zaznamenal jaho historickou podobu.

Šestý svazek Díla Milady Součkové patří k nejproslulejším a také čtenářsky nejpřitažlivějším prózám jedné z největších českých spisovatelek 20. století. Vypráví s jemnou ironií příběh zpěvačky Giulie, jež se s úpornou sebestylizací snaží domoci úspěchu a slávy. Z kompozičního a formálního pohledu se jedná o vrchol autorčiny tvorby: volnost asociací, časové přesmyky, modelová stavba řady kapitol (parafráze romantické opery, filmu, módního společenského románu), i neustálé zásahy vypravěče do textu – to vše proměňuje celé dílo ve svéráznou parodii na pokleslý žánr románu hvězdy . Současně ovšem odkrývá i modelové typy vyprázdněné skutečnosti, kterou vypravěč-autor bezprostředně zažívá.