Prostor strana 31 z 62

Muriel Sparková (1918–2006) patří mezi nejvýznamnější anglicky píšící autory 20. století a próza Nejlepší léta slečny Jean Brodieové je považována za její nejvýznamnější dílo. Dějovou linku tvoří příběh skupiny studentek dívčí školy, které si jejich zvláště osobitá učitelka „vyvolí“ za své stoupenkyně a snaží se jim během období, jež považuje pro sebe i pro ně za přelomové, vtisknout postoje, jež považuje za určující pro důstojný život. Kniha ale především zachycuje zvláštní ambivalenci vztahu mezi dívkami na prahu dospělosti a jejich sebevědomou „vůdkyní“, jejíž ambivalentní a těžko posuzovatelná povaha se vynořuje ze souhry různých hledisek, očekávání a vzpomínek.

Brilantní britský historik, který se jako univerzitní profesor specializoval na moderní evropské dějiny, shromáždil 23 esejí z let 1994–2006. Na pozoruhodné škále osobností, událostí a idejí provádí Tony Judt nemilosrdnou pitvu iluzí po studené válce, že velké konflikty jsou bezpečně za námi, svět vstoupil do epochy míru a demokracie, a ukazuje, na co z historie 20. století zapomínáme a jak velká její část byla obětována mýtu o popření paměti. Nabízí cestu zpět ke smyslu dějin, který naléhavě potřebujeme.

Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. nominován na italskou cenu Strega a dostal se mezi šestici kandidátů na The Man Booker International Prize). Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí. Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa před Elenou a Lilou. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém spojených nádob, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí. O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina Lamore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány Lamica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě. Univerzitní profesor Marco Santagata je na základě literárního zkoumání jejích děl přesvědčený, že za jménem Eleny Ferrante se skrývá historička Marcella Marmo; novinář Claudio Gatti, který zas sledoval tok peněz, přišel s odhalením, že je to překladatelka Anita Raja, manželka spisovatele Domenica Starnoneho. Existují i teorie, že autorem knih je sám Starnone, jiní spekulují o týmové spolupráci manželského páru, případně i dalších osob z okolí nakladatelství Edizioni E/O, které knihy Eleny Ferrante vydává. Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), stejně tak došlo na motivy tetralogie Geniální přítelkyně a v produkci HBO k zfilmování této slavné neapolské ságy.

Vzpomínková próza Portréty v ostnatém drátu vyšla až po jeho smrti v roce 1984 v Paříži. Jeho svědectví z břežněvovských lágrů je básníkovou variantou Dostojevského Zápisků z Mrtvého domu a barvitě v nich líčí život v pracovním táboře v Ťumeňské oblasti na Sibiři. Tomuto líčení předcházejí události odehrávající se předtím účast na demonstraci, vyšetřovací vazba a eskorta v nákladních vagonech do lágru. Deloneho vzpomínky nejsou pouhým sledem barvitých portrétů jeho spoluvězňů, v nichž se mu podařilo živě vylíčit charaktery, mravy a vztahy mezi vězni a výstižně vyjádřit samotnou tíživou atmosféru života v lágru. Autor mezi řádky podává rozbor strategie policejního státu při pronásledování svých neposlušných občanů. Portréty v ostnatém drátu jsou záznamem každodenního těžkého a zároveň v podání Deloneho nezapomenutelného zevnitř nazíraného vězeňského života. Důvody, pro které se lidé ocitli v táboře byly rozmanité jeden za desetinásobnou vraždu, druhý za přejetí kolchozního prasete stejně jako charaktery a morálka vězňů, z nichž někteří si i v nelidských podmínkách dokázali udržet vlastní důstojnost, zatímco jiní pro vidinu většího přídělu či zkrácení trestu byli ochotní poslat své spoluvězně na smrt. Zápisky jsou proložené vězeňskými verši, včetně těch, které psal na zakázku spoluvězňů pro jejich dívky a manželky. Vše je vyprávěno lehce, živým jazykem, jenž nepostrádá vězeňský slang, vulgarity, ale i vytříbený styl, v němž se nezapře duše básníka. Kniha je doplněna o archivní dokumenty týkající se demonstrace 25. srpna 1968 na Rudém náměstí a následného soudu s jejími účastníky a rovněž o fotografickou přílohu ze života Vadima Deloneho.

Vzpomínková próza Portréty v ostnatém drátu vyšla až po jeho smrti v roce 1984 v Paříži. Jeho svědectví z břežněvovských lágrů je básníkovou variantou Dostojevského Zápisků z Mrtvého domu a barvitě v nich líčí život v pracovním táboře v Ťumeňské oblasti na Sibiři. Tomuto líčení předcházejí události odehrávající se předtím účast na demonstraci, vyšetřovací vazba a eskorta v nákladních vagonech do lágru. Deloneho vzpomínky nejsou pouhým sledem barvitých portrétů jeho spoluvězňů, v nichž se mu podařilo živě vylíčit charaktery, mravy a vztahy mezi vězni a výstižně vyjádřit samotnou tíživou atmosféru života v lágru. Autor mezi řádky podává rozbor strategie policejního státu při pronásledování svých neposlušných občanů. Portréty v ostnatém drátu jsou záznamem každodenního těžkého a zároveň v podání Deloneho nezapomenutelného zevnitř nazíraného vězeňského života. Důvody, pro které se lidé ocitli v táboře byly rozmanité jeden za desetinásobnou vraždu, druhý za přejetí kolchozního prasete stejně jako charaktery a morálka vězňů, z nichž někteří si i v nelidských podmínkách dokázali udržet vlastní důstojnost, zatímco jiní pro vidinu většího přídělu či zkrácení trestu byli ochotní poslat své spoluvězně na smrt. Zápisky jsou proložené vězeňskými verši, včetně těch, které psal na zakázku spoluvězňů pro jejich dívky a manželky. Vše je vyprávěno lehce, živým jazykem, jenž nepostrádá vězeňský slang, vulgarity, ale i vytříbený styl, v němž se nezapře duše básníka. Kniha je doplněna o archivní dokumenty týkající se demonstrace 25. srpna 1968 na Rudém náměstí a následného soudu s jejími účastníky a rovněž o fotografickou přílohu ze života Vadima Deloneho.

Tetralogie Geniální přítelkyně uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky. Nyní v dárkovém balení, v atraktivním obalu, v kartonových deskách a za zvýhodněnou cenu. Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí. Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní. Vypravěčka nás sice provede vývojem italské společnosti ve druhé polovině 20. století, ale ústředním tématem celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém spojených nádob, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí.

Sbírka povídek Děti Nového světa zavádí čtenáře do blízké budoucnosti, v níž hraje technika, počítače, sociální sítě a virtuální realita tu nejdůležitější roli, roli mnohem významnější než lidská interakce a vztahy obecně. Hrdinové příběhů žijí v utopickém světě, zdánlivě dokonalém, který člověku zajišťuje veškeré uspokojování fyzických potřeb, ale zároveň vytváří závislost na technických výdobytcích moderní společnosti, v níž jedinci ztrácejí kontakt nejen sami se sebou, ale i se svými blízkými, s partnery, dětmi, se sousedy, a své frustrace ignorují vytvářením paralelních virtuálních světů a umělých vzpomínek, které se svou dokonalostí snaží zastřít bezútěšnou skutečnost. Alexander Weinstein prostřednictvím svých povídek tematizuje problematiku technologického vývoje a umělé inteligence, upozorňuje na jejich návykovost, hranice a slabiny, na malém prostoru dokáže postihnout směr, kterým se naše společnost ubírá, a vystavět dokonalý obraz světa, který nemusí být tomu současnému až tak vzdálený.

Centrem románu je rodinný dům profesora ornitologie Ivana Alexandroviče stojící na moskevské ulici Sivcev Vražok. Plastická rodinná kronika, odehrávající se v letech 19141920, slouží jako mikrokosmos, v němž se zrcadlí střet ruské inteligence s dějinnými katastrofami počátku 20. století první světovou válkou, ruskou revolucí a bolševickým terorem v době válečného komunismu. V 86 krátkých kapitolách, sledujících osudy profesorovy rodiny i řady vedlejších postav, se v ostrých střizích, připomínajících principy montáže ruského avantgardního filmu, střídají detailní záběry se záběry celku, záběry statické a dynamické, dějinná mikroúroveň s makroúrovní. Osudy jednoho domu na ulici Sivcev Vražok se tak kompozičně i dějově stávají jen střípkem vyjmutým na malou chvíli z běhu tragického času.

Mnozí si dnes kladou otázku, zda umělá inteligence překoná v dohledné budoucnosti tu lidskou, a pokud ano, jaké to bude mít důsledky. Budeme umělou inteligenci, která si je vědoma sama sebe, ještě schopni kontrolovat? Bude naším spojencem? Nebo nás nebude už potřebovat, a může nás tudíž chtít zničit? Vznikne nový „živočišný“ druh, který bude kombinací člověka a jím vyvinuté umělé inteligence? Na tyto a další otázky se pokouší odpovědět monografická kniha Nicka Bostroma. Autor nabízí nejprve historický přehled různých kroků, které vedly ke vzniku zárodků umělé inteligence, jakož i přehled toho, kde se vývoj umělé inteligence nachází dnes. Probírá jednotlivé druhy umělé inteligence – od počítačů až po nové formy, které by mohly kombinovat stroje s biologickou matérií. Předkládá rovněž komplexní přehled názorů odborníků na to, jakým směrem se bude vývoj umělé inteligence ubírat. V centru jeho pozornosti stojí otázka, zda může umělá inteligence – buď ve formě stroje, nebo v kombinaci s biologickými formami rozumu – napodobit fungování lidského mozku. Dokud toho umělá inteligence nebude schopná, bude z podstaty věci omezená. Lidský mozek má podle něj určité schopnosti, které postrádají ostatní formy nám známého biologického života. Na planetě Zemi to lidem dává dominantní postavení, které jim umožňuje mít převahu nad ostatními formami života, včetně těch vysoce inteligentních, jako jsou lidoopi. Bostrom varuje, že podobně jako přežití lidoopů nyní kvůli jen malé genetické výhodě lidí záleží na vůli lidí, může se stát, že pokud vytvoříme superinteligenci, která bude podobným způsobem nadřazena nám, stane se naše vlastní přežití závislé na ní. Naší výhodou však je, že to, zda učiníme krok k vyšší formě inteligence, než je ta naše, závisí na nás. To, že lidstvo dojde k bodu, kdy bude schopno uvést superinteligenci v život, je podle autora nevyhnutelné. Otázka zní, jak toto zrození superinteligence provést tak, aby nás v krátkém čase nezahubilo. Autor při tom nabízí různé scénáře možného vývoje. Klade si otázku, jakou bude mít superinteligence „motivaci“ pro svá rozhodnutí. V centru lidského chování stojí morální dilemata. Bude možné trvalé morální sebeomezení naprogramovat nějakým způsobem do umělé inteligence, která se bude schopna sama vylepšovat? Odpověď není zcela jistá, a Bostrom se proto zabývá několika možnostmi, jak by se lidstvo mohlo proti ztrátě kontroly nad umělou superinteligencí bránit. I zde ale naráží na dilemata, protože inteligence převyšující tu lidskou může být schopná takové naprogramované kontroly či mechanismy k jejímu sebezničení odhalit a obejít… Kniha je čtivá a přístupná nejen odborníkům, ale i širokému publiku. Její výhodou je, že se zabývá scénáři, jež mohou vyplynout z dalšího vylepšování technologií, které dnes používá v různých formách každé dítě.

Kniha zachycuje nepříliš známou oblast ve vztazích mezi Československem a Norskem v období po druhé světové válce. Autor zde podrobně mapuje československé špionážní aktivity v souvislosti s Norskem od únorového převratu 1948 až do pádu komunismu v roce 1989 a zasazuje je do širšího kontextu politických, obchodních a kulturních norsko-českých vztahů i dění v Evropě. Nechává přitom promlouvat archivní materiály i pamětníky a před očima čtenáře vykresluje konkrétní lidské příběhy a osudy.

Americký spisovatel Mark Slouka, syn českých rodičů, kteří po únorovém puči odešli do Spojených států, ve svém románu Daleko v srdci skládá kousek po kousku spletitou a často neveselou mozaiku svého života. Rozhodl se odhalit své nitro, použít psaní jako určitou formu terapie a strhnout závoj z dětských vzpomínek na své rodiče. Centrálním bodem memoárů je však především jeho matka, která pro mladého chlapce znamenala během jeho dospívání celý svět a po dlouhou dobu byla nejdůležitější osobou jeho života. Jak stárnul, jeho vztah k ní se proměňoval a tuto ambivalenci, toto přelévání mezi láskou a nenávistí, autor zachycuje ve svých vzpomínkách, a vyrovnává se tak s traumaty, jež ho provázela až do dospělosti. Slouka ve svém románu pravdivě, přesto však citlivě zaznamenal křehkost vztahu mezi matkou a jejím synem, nesnáze dospívání a často složitý život emigrantů v cizí zemi.

Historická práce profesora Bostonské univerzity se zabývá kořeny a směry Benešovy zahraniční politiky od konce první světové války až do mnichovské dohody v roce 1938. Lukeš podrobně dokládá počátky československé politiky vůči nově vzniklému sovětskému Rusku a důsledky jeho pozdějšího právního uznání stejně jako nesnáze středoevropského státu a Benešovy zahraniční politiky v mantinelech daných aktivním ruský přístupem a poněkud apatickým postojem Západu. Zabývá se Benešovou rolí v tzv. Tuchačevského aféře, reakcí jednotlivých politických seskupení po anšlusu Rakouska, atmosférou kolem částečné mobilizace v květnu 1938, jakož i různými aspekty politiky spojenců a Sovětského svazu před mnichovskou dohodou. Lukešova práce je ve skutečnosti dokumentem o vzestupu a pádu nezávislého Československa.

Volby ve Spojených státech v listopadu 2016 otřásly americkou i mezinárodní scénou. Jejich výsledek šokoval nejen poraženou Hillary Clintonovou, ale i vítěze voleb Donalda Trumpa. Zaskočil též americké spojence v NATO. Překvapil i Kreml a snad jen tam se radovali. Podle Dmitrije Peskova prý kremelští oslavovali Trumpův triumf pitkou, která trvala tři dny. Od vstupu Trumpa do Bílého domu už uplynul víc než rok, ale stále není jasné, jak mohl právě on vyhrát. Hardingova kniha přináší existenčně důležité informace. Částecně i díky ní dnes nikdo na Západě nepochybuje o ruské zpravodajské operaci ve prospěch Donalda Trumpa. A v racionálních momentech o ní ve skrytu své duše nepochybuje ani on sám. Barevná fotografická příloha.

Historická práce profesora Bostonské univerzity se zabývá kořeny a směry Benešovy zahraniční politiky od konce první světové války až do mnichovské dohody v roce 1938. Lukeš podrobně dokládá počátky československé politiky vůči nově vzniklému sovětskému Rusku a důsledky jeho pozdějšího právního uznání stejně jako nesnáze středoevropského státu a Benešovy zahraniční politiky v mantinelech daných aktivním ruský přístupem a poněkud apatickým postojem Západu. Zabývá se Benešovou rolí v tzv. Tuchačevského aféře, reakcí jednotlivých politických seskupení po anšlusu Rakouska, atmosférou kolem částečné mobilizace v květnu 1938, jakož i různými aspekty politiky spojenců a Sovětského svazu před mnichovskou dohodou. Lukešova práce je ve skutečnosti dokumentem o vzestupu a pádu nezávislého Československa.

Již čtvrté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, tentokrát s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Román klasika anglické literatury vyšel poprvé v roce 1930 a čtenáři v postavě spisovatele Edwarda Driffielda záhy odhalili skutečného romanopisce Thomase Hardyho. Děj se odehrává od devadesátých let 19. století do konce dvacátých let století 20., kdy je vypravěč, rovněž spisovatel William Ashenden, požádán svým kolegou Alroyem Kearem o pomoc se sepsáním životopisu nedávno zesnulého Driffielda. Maugham byl vynikajícím pozorovatelem a dokonale poznal prostředí umělců a vůbec lidí z vyšších vrstev. Ve svém románu vykresluje s precizností a vtipem nejen události a společenské prostředí, ale především konkrétní lidské charaktery. Mistrně vylíčil zejména Driffieldovu první manželku Rosie, která je centrální postavou románu. Rosie je zosobněním nespoutané, bezprostřední a živelné ženskosti, která vybočuje z konvenčních společenských norem, a je často kvůli své uvolněné morálce, prostotě a „obyčejnosti“ trnem v oku lidí z vyšší společnosti. Román, napsaný před necelým stoletím, je i pro dnešního čtenáře poutavý díky mistrovskému vypravěčství a dokonale propracované psychologii postav. Česky byl titul publikován poprvé v roce 1975, nyní vychází v revidovaném vydání již jako třetí svazek z Maughamovy tvorby v edici Pozdní sběr.