Prostor strana 24 z 62

Ve své knize si autor všímá mohutných trendů rodící se epochy, změn v organizaci a hodnocení práce a jejich vlivu na rodinu, přátelství, společenství a osobní život. Logika knihy je přímočará. Svět se proměňuje závratnou rychlostí. Vstupujeme do doby stejně převratné, ne-li převratnější, než byla průmyslová revoluce. Nové ekonomické vztahy nabízejí bezprecedentní příležitosti, rozšiřují výběr úžasných obchodů, výrobků, dobrých investic a skvělých míst pro lidi se správným talentem a zkušeností. Nikdy předtím nemělo tak velké množství lidí tak snadný přístup k tolika možnostem. Někteří z nás začínají být mimořádně bohatí, většina je na tom lépe v tom, co si může koupit. Konkurence je však ostřejší, pracovní místa jsou méně jistá, naše příjmy hůře předvídatelné, prohlubuje se nerovnost ve výdělcích a bohatství a společnost se začíná rozdělovat. Kdo si chce udržet dobré postavení, musí více hodin a intenzivněji pracovat, takže mu nezbývá čas ani energie na ostatní stránky života. Není to ďábelská intrika ani past poťouchle nastražená zlými korporacemi a nenasytnými kapitalisty. Jsme to my sami, kdo v roli spotřebitelů a zákazníků toto kolo roztáčíme do vysokých obrátek. Jsme to my, kdo stojíme před volbou podobné té, před níž stáli naši předci před zhruba sto lety: jak užívat bohatství, které nám nová ekonomika nabízí, a uchovat si přitom svou vlastní identitu, lidskou tvář a důstojnost. Které hodnoty zvolíme a jaký život si přejeme pro sebe, pro své děti a pro společnost?

Hrdinka knihy se vyrovnává s vlastností, kterou podle jejích zkušeností muži na ženách snášejí ze všeho nejhůř, s psaním knih. A rozhodne se, že se vyléčí psaním příručky. Jenomže výsledek je zdrcující. Její rady si buď vzájemně odporují, nebo jsou zcela nepřijatelné, a hlavně v nich nic není jisté, snad kromě jediného – není to žádná příručka, ale další román. Navíc román neposlušný, mluvící o věcech, které do románů nepatří, leda snad do nějakých příruček. Je to kniha o těch pravých (mužích), o ženství, o porodech, o mateřství, o dětech, o věčném strachu o ně, o mužském přirození, o lásce a o penězích.

Tato kniha vznikla po téměř 12 letech, kdy autorka přestala vykonávat funkci premiérky vlády Jejího Veličenstva, tedy od roku 1990. V knize se Margaret Thatcherová, zastánkyně konzervativního politického a myšlenkového proudu, věnuje geopolitice a mezinárodní strategii a má ambici podat praktický návod k patřičné zahraniční politice pro nejbližší budoucnost.

Sedm textů z rukopisné pozůstalosti autorky představuje divadelní hry, literární scénáře a dramata i fragmenty projektů, které vznikaly jak ve čtyřicátých letech, tak později – v letech padesátých, v exilu. Jejich společným tématem je vztah malých a velkých dějin, individuálního prožitku okamžiku a historického obrazu či mýtu. Vychází jako XII. svazek edice.

Kanadský historik a politolog Gordon Sklilling, jeden z předních západních odborníků na komunismus, je znám svým celoživotním vztahem k Československu. Byl očitým svědkem příjezdu německé okupační armády v roce 1939, osobně zažil poměry po únoru 1948 i sovětskou okupaci v roce 1968. Po vystoupení Charty 77 aktivně podporoval československý disent a svůj zájem o naši zemi projevuje i nadále. Kniha obsahuje množství vzpomínek na události a osobnosti, s nimiž se Skilling setkával, ale i řadu závažných teoretických postřehů o specifickém vývoji komunismu v jednotlivých zemích.

Román jednoho z nejznámějších španělských spisovatelů 20. století. Gonzalo Torrente Ballestera (1910_1999) vypráví příběh knížete miniaturní říše, kde jednou z hlavních událostí je kolektivní sledování překrásného západu slunce. Kníže ví, že je ze všech stran podváděn, ví také, kdy bude sesazen a že bude vepsán do historie jako ten blb . Přesto se snaží být nad věcí a ve svých vzpomínkách vše ironicky komentovat. V symbolické zkratce před námi defilují liberálové i konzervativci, dáma kuplířka, čarodějnice, kontrolor, kněz, básník i hudebník... Magičnost vyprávění umocňuje autorův jazyk, který mísí moderní formální postupy s lyrickými pasážemi a barvitými metaforami.

České rozhovory novináře a rozhlasového a televizního kritika Jiřího Lederera vyšly nejprve v samizdatové Petlici v roce 1978 a o rok později v Německu, kam autor odešel poté, co byl po podpisu Charty 77 zatčen a odsouzen do vězení. Patnáct původně publikovaných rozhovorů (s Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Havlem, Jiřím Kolářem, Jiřím Grušou, Evou Kantůrkovou, Josefem Topolem a dalšími osobnostmi) pak bylo v roce 1991 pro vydání v nakladatelství Československý spisovatel doplněno o dva rozhovory nalezené v pozůstalosti Jiřího Lederera. Na Ledererovu práci, která vznikala už v letech 1975 a 1976 a vypovídala o atmosféře normalizace, navázala autorka Milena Nyklová svými rozhovory „po dvaceti pěti letech“. Zkoumá v nich, jak se toto čtvrtstoletí otisklo v práci i v životě zpovídaných osobností, a vlastně nejen jich. Kniha Mileny Nyklové obsahuje příspěvek Václava Havla a rozhovory s Pavlem Kohoutem, Miroslavem Zikmundem, Ivanem Klímou, Pavlem Landovským, Jiřím Kolářem, Jiřím Grušou, Františkem Pavlíčkem, Josefem Topolem, Alexandrem Klimentem, Jaroslavem Putíkem a Evou Kantůrkovou. České rozhovory Jiřího Lederera po dvaceti pěti letech doplňují portréty jednotlivých osobností, jejichž autorem je fotograf Pavel Štecha.

Memoáry bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo zprostředkovávají pohled člověka, jenž byl a je výjimečnou osobností v politickém i intelektuálním ohledu a jemuž původ a rodinné zázemí dovolily prožívat a reflektovat moderní dějiny Německa způsobem zcela jedinečným. Kniha je členěna do čtyř částí, v nichž se osobní osudy autora prolínají s osudovými událostmi moderního Německa ( Výmarská republika , Hitler a světová válka , Rozdělení Evropy a Německo v bipolárním světě , Sjednocení ). Z jeho vzpomínek promlouvá intenzivní potřeba vyrovnat se čestně s německou minulostí a porozumět jí na pozadí osobních zážitků a přesvědčení.

Kniha přináší zasvěcený a podrobný pohled na dvě z mnoha afrických náboženství. Oba systémy - zulský a jorubský - existovaly v takzvané anglofonní Africe, tj. na území bývalých britských kolonií. Jsou dobrým příkladem systémů, z nichž jeden je výrazně polyteistický a druhý animistický. Africká náboženství jsou silně spjata s uměleckou produkcí svých nositelů, a tak valná většina toho, co Evropané označují jako tradiční, kmenové či etnické umění, jsou nejrůznější kultovní předměty. Význam mnohých z nich neznáme a asi už také nepoznáme, protože příslušný náboženský systém zanikl anebo se pozměnil, aniž někdo zaznamenal jeho historickou podobu.

Potiže s dejinami je sbírka eseju českého básnika, prozaika a historika umení Josefa Kroutvora. Obsahuje čtyri kapitoly, čtyri zamyšlení nad osudem strední Evropy.

Neobyčejně zajímavý dokument o česko-německých vztazích, tak jak se odehrávaly v rovině obyčejného života v českém pohraničí i jinde v 19. a 20. století, psala autorka na sklonku svého života původně pro své vnuky.

Franz Wurm patří k poslední generaci německy píšících autorů, jejichž kořeny jsou neoddělitelně spojeny s českou kulturou i s atmosférou a mytologií Prahy. Exil prožil ve Velké Británii, po válce se usadil ve Švýcarsku a jeho dílo se postupně vřadilo do kontextu německé literatury. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří sdíleli podobný osud, se však do Čech vracel (v Praze prožil přelom let šedesátých a sedmdesátých) a vztahy s pražskými přáteli nikdy nepřerušil. Překlady Věry Koubové se soustřeďují na básníkovu tvorbu od sedmdesátých let (několika básněmi se ocitáme i v Praze oněch temných let), zahrnující milostnou a eroticky laděnou poezii, až po sbírky vydané v devadesátých letech, v nichž jsou témata básní odkrývána ze zorného úhlu řeči a jazyka. Kniha je tak výborem ze tří Wurmových sbírek (Psí dny, Zadřený vzdor a 53) a je doplněná vzpomínkou Wurmova pražského přítele Ivana Vyskočila. Překladatelka Věra Koubova obdržela za svůj převod poezie Franze Wurma Cenu Josef Jungmanna 2005.

Soubor povídek Thomase Bernharda (1931-1989) nastoluje všechna ústřední témata a postupy jeho tvorby: problém viny a trestu, institucionální moci a osudu jedince, tradice moderního myšlení i jeho sebedestrukce. Právě v povídkách se ještě průzračněji odhaluje zvláštní litanický charakter Bernhardova vyprávění, v němž rytmus řeči zpochybňuje každou ustálenou myšlenku a každou tezi mění ve svůj protiklad. Autor tak navazuje na nejlepší evropskou tradici tohoto literárního žánru: jen málokterý vypravěč do káže stylistickou vypjatostí a hloubkou promluvy vyjádřit nepřímo existenční tragiku a zároveň komičnost postav, které zobrazuje. Bernhardovy povídky se svým významem řadí k jeho velkým románům, stejně jako celé jeho dílo patří k vrcholům světové prózy 20. století.

Esej Jeana Améryho (1912-1978) O stárnutí vychází z duchovního prostředí existencialismu a ani čtyřicet let od prvního vydání neztrácí aktuálnost; každý z nás, pokud se nestane statistickou výjimkou, dříve či později zestárne. Autor probírá různé aspekty stárnutí a začíná proměnou v zakoušení času a prostoru. Má-li mladý člověk před sebou "spoustu" času, pak to především znamená, že žije ve světě vnímaném prostorově: svět je takovému člověku otevřen. Stárnoucímu se však uzavírá a on sám upírá pohled nikoliv do budoucnosti, nýbrž do minulosti. Započíná se ústup ze světa. Jednoho dne stárnoucí člověk nepoznává vlastní tělo, na sobě pozoruje, co v něm, kdysi mladém, budilo odpor. Jeho tělo se mu - stejně jako celý svět - odcizuje, neboť nyní je mu dáno jinak než v mládí. Zatímco tehdy byl vlastně bez něj a přitom s ním splýval, teď je tímto tělem a zároveň ve stálém zápase s ním. Dříve byl "energií", teď je pouhou "hmotou". Stárneme a nutně přestáváme rozumět světu, a to i když zápas o porozumění nevzdáváme, tj. když se povýšenecky neuzavřeme v tzv. věčných pravdách, či když se naopak hystericky nesnažíme držet krok s dobou. Nové pohledy na svět však přijímáme jen s největšími obtížemi a pravé potěšení nám neposkytují. Esej O stárnutí stejně jako celé Améryho dílo se vyznačuje nekompromisní vůlí k pravdě.

Román volně navazuje na autorčin předchozí román Pod kůží. Hrdinka Simona je o dva roky starší, je vdaná a užívá si mateřských povinností se svým malým synkem a pubertální dcerou. Stále ještě se zcela nevyrovnala s tím, že ji rafi novaným způsobem opustil muž, kterému se tolik obětovala, a osud jí připravuje nové nástrahy. Stíny minulosti se znovu vynořují napovrch a Simona se jim musí bránit. A kromě toho musí hájit svou čest i své manželství a učit sebe i jiné milovat.

Příběh Roberta Mohwinkela, mladíka vyrůstajícího v rodině úředníka soukromé firmy. Robert se celý život přizpůsobuje požadavkům svého okolí – rodičů, kamarádů, školy a nakonec svých nadřízených. Chce zůstat nenápadný a nevybočovat z řady. Příběh Lorenzenova antihrdiny se čte jedním dechem a zcela právem je řazen k největším dílům německé poválečné literatury.