Prostor strana 24 z 62

V rozporu s tím, co se o Češích obvykle traduje – že jsou praktičtí, obezřetní a spíše přízemní –, zde existuje kupodivu značný počet romantiků: dobrodruhů, cestovatelů a následovatelů velkých ideálů. Potvrzuje to i neuvěřitelný příběh Josefa Bureše, muže, který jako osmnáctiletý překročil bez dokladů, ukryt v konstrukci nákladního vlaku, ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem. „Žil jsem v ideálech a věřil jsem, že je to stát nejspravedlivější pro prostého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Uvěznili mě, obvinili ze špionáže a odsoudili. Žil jsem v hrůzných podmínkách v sovětském vězení a potom ve vyhnanectví na Sibiři. Napsal jsem o tom příběh a chtěl bych ho vydat...“ napsal v průvodním dopise k rukopisu své knížky. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, poté dva roky vyhnanství „v kruté, ale přitom překrásné Sibiři“. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dva roky neustálým stěhováním, marným hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií poznamenanými strachem, aby se nemusel stát sovětským občanem a aby se mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky přitom nejsou drsnou a chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a táborech. Autor je (ostatně dodnes) nabitý pozitivním životním elánem. Se stejným optimismem, s nímž vylíčil svůj dobrodružný přechod hranice a uvěznění, zaznamenává těžké osudy mnohdy až bědných lidí, jež na své pouti poválečným Sovětským svazem poznal. Sibiřský tábor v jeho podání připomíná pionýrský život kanadských lovců. Osobitý půvab textu dodává především Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a neochvějné upřímnosti.

„Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala,“ napsala si Vlasta Lavalová 17. června 1942 na jeho první stránku. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá „zámecká“ slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin – rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Ve své knize si autor všímá mohutných trendů rodící se epochy, změn v organizaci a hodnocení práce a jejich vlivu na rodinu, přátelství, společenství a osobní život. Logika knihy je přímočará. Svět se proměňuje závratnou rychlostí. Vstupujeme do doby stejně převratné, ne-li převratnější, než byla průmyslová revoluce. Nové ekonomické vztahy nabízejí bezprecedentní příležitosti, rozšiřují výběr úžasných obchodů, výrobků, dobrých investic a skvělých míst pro lidi se správným talentem a zkušeností. Nikdy předtím nemělo tak velké množství lidí tak snadný přístup k tolika možnostem. Někteří z nás začínají být mimořádně bohatí, většina je na tom lépe v tom, co si může koupit. Konkurence je však ostřejší, pracovní místa jsou méně jistá, naše příjmy hůře předvídatelné, prohlubuje se nerovnost ve výdělcích a bohatství a společnost se začíná rozdělovat. Kdo si chce udržet dobré postavení, musí více hodin a intenzivněji pracovat, takže mu nezbývá čas ani energie na ostatní stránky života. Není to ďábelská intrika ani past poťouchle nastražená zlými korporacemi a nenasytnými kapitalisty. Jsme to my sami, kdo v roli spotřebitelů a zákazníků toto kolo roztáčíme do vysokých obrátek. Jsme to my, kdo stojíme před volbou podobné té, před níž stáli naši předci před zhruba sto lety: jak užívat bohatství, které nám nová ekonomika nabízí, a uchovat si přitom svou vlastní identitu, lidskou tvář a důstojnost. Které hodnoty zvolíme a jaký život si přejeme pro sebe, pro své děti a pro společnost?

Hrdinka knihy se vyrovnává s vlastností, kterou podle jejích zkušeností muži na ženách snášejí ze všeho nejhůř, s psaním knih. A rozhodne se, že se vyléčí psaním příručky. Jenomže výsledek je zdrcující. Její rady si buď vzájemně odporují, nebo jsou zcela nepřijatelné, a hlavně v nich nic není jisté, snad kromě jediného – není to žádná příručka, ale další román. Navíc román neposlušný, mluvící o věcech, které do románů nepatří, leda snad do nějakých příruček. Je to kniha o těch pravých (mužích), o ženství, o porodech, o mateřství, o dětech, o věčném strachu o ně, o mužském přirození, o lásce a o penězích.

Tato kniha vznikla po téměř 12 letech, kdy autorka přestala vykonávat funkci premiérky vlády Jejího Veličenstva, tedy od roku 1990. V knize se Margaret Thatcherová, zastánkyně konzervativního politického a myšlenkového proudu, věnuje geopolitice a mezinárodní strategii a má ambici podat praktický návod k patřičné zahraniční politice pro nejbližší budoucnost.

Sedm textů z rukopisné pozůstalosti autorky představuje divadelní hry, literární scénáře a dramata i fragmenty projektů, které vznikaly jak ve čtyřicátých letech, tak později – v letech padesátých, v exilu. Jejich společným tématem je vztah malých a velkých dějin, individuálního prožitku okamžiku a historického obrazu či mýtu. Vychází jako XII. svazek edice.

Kanadský historik a politolog Gordon Sklilling, jeden z předních západních odborníků na komunismus, je znám svým celoživotním vztahem k Československu. Byl očitým svědkem příjezdu německé okupační armády v roce 1939, osobně zažil poměry po únoru 1948 i sovětskou okupaci v roce 1968. Po vystoupení Charty 77 aktivně podporoval československý disent a svůj zájem o naši zemi projevuje i nadále. Kniha obsahuje množství vzpomínek na události a osobnosti, s nimiž se Skilling setkával, ale i řadu závažných teoretických postřehů o specifickém vývoji komunismu v jednotlivých zemích.

Román jednoho z nejznámějších španělských spisovatelů 20. století. Gonzalo Torrente Ballestera (1910_1999) vypráví příběh knížete miniaturní říše, kde jednou z hlavních událostí je kolektivní sledování překrásného západu slunce. Kníže ví, že je ze všech stran podváděn, ví také, kdy bude sesazen a že bude vepsán do historie jako ten blb . Přesto se snaží být nad věcí a ve svých vzpomínkách vše ironicky komentovat. V symbolické zkratce před námi defilují liberálové i konzervativci, dáma kuplířka, čarodějnice, kontrolor, kněz, básník i hudebník... Magičnost vyprávění umocňuje autorův jazyk, který mísí moderní formální postupy s lyrickými pasážemi a barvitými metaforami.

České rozhovory novináře a rozhlasového a televizního kritika Jiřího Lederera vyšly nejprve v samizdatové Petlici v roce 1978 a o rok později v Německu, kam autor odešel poté, co byl po podpisu Charty 77 zatčen a odsouzen do vězení. Patnáct původně publikovaných rozhovorů (s Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Havlem, Jiřím Kolářem, Jiřím Grušou, Evou Kantůrkovou, Josefem Topolem a dalšími osobnostmi) pak bylo v roce 1991 pro vydání v nakladatelství Československý spisovatel doplněno o dva rozhovory nalezené v pozůstalosti Jiřího Lederera. Na Ledererovu práci, která vznikala už v letech 1975 a 1976 a vypovídala o atmosféře normalizace, navázala autorka Milena Nyklová svými rozhovory „po dvaceti pěti letech“. Zkoumá v nich, jak se toto čtvrtstoletí otisklo v práci i v životě zpovídaných osobností, a vlastně nejen jich. Kniha Mileny Nyklové obsahuje příspěvek Václava Havla a rozhovory s Pavlem Kohoutem, Miroslavem Zikmundem, Ivanem Klímou, Pavlem Landovským, Jiřím Kolářem, Jiřím Grušou, Františkem Pavlíčkem, Josefem Topolem, Alexandrem Klimentem, Jaroslavem Putíkem a Evou Kantůrkovou. České rozhovory Jiřího Lederera po dvaceti pěti letech doplňují portréty jednotlivých osobností, jejichž autorem je fotograf Pavel Štecha.

Memoáry bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo zprostředkovávají pohled člověka, jenž byl a je výjimečnou osobností v politickém i intelektuálním ohledu a jemuž původ a rodinné zázemí dovolily prožívat a reflektovat moderní dějiny Německa způsobem zcela jedinečným. Kniha je členěna do čtyř částí, v nichž se osobní osudy autora prolínají s osudovými událostmi moderního Německa ( Výmarská republika , Hitler a světová válka , Rozdělení Evropy a Německo v bipolárním světě , Sjednocení ). Z jeho vzpomínek promlouvá intenzivní potřeba vyrovnat se čestně s německou minulostí a porozumět jí na pozadí osobních zážitků a přesvědčení.

Kniha přináší zasvěcený a podrobný pohled na dvě z mnoha afrických náboženství. Oba systémy - zulský a jorubský - existovaly v takzvané anglofonní Africe, tj. na území bývalých britských kolonií. Jsou dobrým příkladem systémů, z nichž jeden je výrazně polyteistický a druhý animistický. Africká náboženství jsou silně spjata s uměleckou produkcí svých nositelů, a tak valná většina toho, co Evropané označují jako tradiční, kmenové či etnické umění, jsou nejrůznější kultovní předměty. Význam mnohých z nich neznáme a asi už také nepoznáme, protože příslušný náboženský systém zanikl anebo se pozměnil, aniž někdo zaznamenal jeho historickou podobu.

Potiže s dejinami je sbírka eseju českého básnika, prozaika a historika umení Josefa Kroutvora. Obsahuje čtyri kapitoly, čtyri zamyšlení nad osudem strední Evropy.

Theodore Roszak, jeden z nejvýznamnějších amerických historiků a sociologů 20. století, se proslavil už v roce 1970 svým „sociologickým bestsellerem“ The Making Counterculture (Jak se dělá kontrakultura), v němž rozebírá příčiny proměny industriální kultury v kulturu postindustriální a všímá si zrodu rozličných alternativních postojů mezi mládeží. V knize Kde končí pustina?, jejíž název odkazuje na slavnou Eliotovu báseň a kterou o tři roky později na předchozí práci volně navázal, Roszak zkoumá, jak a proč v západní kultuře došlo k potlačení transcendentního rozměru lidské osobnosti a nakolik tento proces přispěl k překotnému rozvoji umělého životního prostředí a technokratické politiky v městsko-průmyslové společnosti. Roszak tvrdí, že už dávno minula doba předstírání, že smrt Boha není politickou realitou. Represe náboženské vnímavosti, k níž v naší kultuře došlo během několika posledních staletí, jako by se stala společenskou a ekonomickou „nutností“, stejně jako projevy fyzického vykořisťování člověka nebo přírodních zdrojů. Konstatuje, že pro rozvoj městsko-průmyslové kultury byla evidentně stejně důležitá jako akumulace kapitálu nebo hlásání tuhé tovární disciplíny. Dokládá, s jak důslednou bezohledností a jakými prostředky byla represe náboženského cítění v průmyslové společnosti uplatňována. Ve svém díle Roszak provází čtenáře dějinami západní kultury a snaží se mu ukázat, jak „pradávnou gnózi“ (magickou a svátostní vizi přírody) nahradila v západní společnosti koncepce „jediné vize“, představující dominantní světonázor ve všem všudy materialistické společnosti. Pokouší se o znovunalezení duchovního rozměru života, ale také o hledání vyváženého vztahu člověka k přírodě. Roszak vlastně předjímá nástup nové ekologické vnímavosti, ústící ve zrod rozličných ekologických snah a hnutí. Obrací se v prvé řadě na zástupce nejširší vědecké obce a doufá, že právě ona by mohla podpořit duchovní regeneraci, jejíž potřebu naléhavě pociťuje. Když svou knihu končí slovy: „Myslím, že budoucí nová politika, a možná i radikalizace celé naší společnosti vzejde právě z energie duchovní a ekologické obnovy,“ nelze v něm přeslechnout jednoho z prvních hlasatelů „zelené politiky“, která od osmdesátých let 20. století začala získávat (především v západoevropských demokraciích) nepřehlédnutelnou pozici. Přestože radikální odklon od materialistické „jediné vize“ naši kulturu zřejmě teprve čeká, neztrácí Roszakova studie nic na své naléhavosti ani na počátku třetího tisíciletí. Vývoj dal totiž mnoha jeho kritickým i podnětným úvahám za pravdu.

Politolog a spisovatel Jiří Pehe podává ve své nové knize ucelený pohled na působení Václava Klause v české i zahraniční politice. Autor je znám jako dlouholetý Klausův kritik, avšak ve svém potrétu se pokouší popsat a zhodnotit nejen slabší, ale i silné stránky této politické osobnosti. Vyvaruje se při tom jak bulvárních postupů, jako jsou různá senzační odhalení a domněnky, tak i lacinému psychologizování. Jako základní metodu svého postupu zvolil autor výklad po jednotlivých letech od převratu v roce 1989 až do současnosti. Umožňuje mu to plasticky zachytit různá témata, stránky a rysy Klausovy osobnosti, jakož i vývoj a proměny jeho názorů a naturelu. Zároveň kniha poskytuje souvislý přehled politicko-ekonomického a společenského vývoje v Česku za posledních dvacet let, neboť přirozeně Václav Klaus u všeho podstatného byl a dění ovlivňoval, ať už přímo jako představitel moci, anebo nepřímo svými názory, postoji a komentáři. Kniha Jiřího Peheho je vůbec prvním pokusem - nepočítame-li četné adorace a sebeadorace ani povrchní pamflety -, jak seriózně zmapovat a zároveň kriticky zhodnotit význam a místo této kontroverzní osobnosti v moderních českých dějinách.

Ve svém třetím delším prozaickém díle z roku 1970 představuje Bernhard postavu Konráda a jeho manželku upoutanou na kolečkové křeslo. Konrád před lety zakoupil opuštěnou vápenku kdesi v Rakousku a uchýlil se do ní proto, aby získal klid nezbytný pro sepsá

Jednoduché autentické vyprávění o neobyčejných začátcích dnes nejstaršího porevolučního klubu v Praze. Popisuje jeho vznik v roce 1990 i to, co mu předcházelo, způsob opakovaných úprav interiéru i různé potíže, s kterými se jeho provozovatelé museli potýkat. Na jedné malé společnosti tak demonstruje rozvoj raného kapitalismu v Čechách, charakterizovaného bohémským přístupem a nezkaženou živelností. Humorně referuje o zákulisí různých setkání, o pikanteriích a trapasech, kterých nikdo z nás nezůstane v běžném životě ušetřen, a o českých i světových osobnostech, které na Lávku v průběhu let zavítaly. Do úsměvně líčených peripetií zasahují starší vzpomínky, které dávají nahlédnout do duší tvůrců klubu a jejich kamarádů a mohou čtenářům připomenout i něco z vlastní minulosti.