Prostor strana 24 z 49

V eseji nazvaném Velká iluze?, poprvé publikovaném roku 1996, předložil Tony Judt skeptickou, pronikavou a hluboce předvídavou úvahu o politické situaci v Evropě a o otázkách, jimž kontinent čelí na prahu nového tisíciletí. Jaké jsou reálné vyhlídky na rozšíření Evropské unie a kde je hranice, po jejímž překročení přejde rozšiřování v rozpad? Které státy mají patřit k Evropě a podle jakých kritérií? Čím je Evropa definována a jak máme přemýšlet o její budoucnosti? Pokud jak tvrdí Judt je mýtus jednotné Evropy příliš abstraktní na to, aby si mohl zajistit hlubší loajalitu voličů, a pokud nám mnohdy naopak brání najít řešení konkrétních problémů, pak bude všeobecně prospěšné podrobit jej kritickému rozboru. Judtova mistrovská analýza vytyčuje centrum diskuse a uchovává si relevanci i po více než dvaceti letech. Jeden z nejprozíravějších textů o Evropské unii. ... Judt poukazuje ke všemu, co se dnes skutečně děje od pozvolného rozpadu sociálního státu až po obnovené vlny nacionalismu. Rachel Donadiová, THE NEW YORK TIMES Tony Judt ve své eseji vytvořil příhodný základ pro zahájení diskuse o dvou zásadních otázkách poválečné doby: Co je Evropa? A kam kráčí? Michael Mandelbaum, Johns Hopkins University Komentátoři upozorňovali a upozorňují, že Judtovy pronikavé a vnímavé postřehy o Evropě jsou i dnes stejně relevantní a pravdivé jako v době, kdy je psal. Oficiální webové stránky Evropského parlamentu, 100 DŮLEŽITÝCH KNIH O EVROPĚ

Lubomír Kubík zachycuje románovou formou životní osudy, a především tvorbu a publicistickou činnost Jaroslava Foglara, a to zejména ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Jaroslav Foglar v polovině třicátých let konečně prorazil se svými romány a

Tři romány Thomase Bernharda vycházejí v kazetovém vydání u příležitosti dvaceti let od autorova úmrtí. Ústředním motivem všech tří románů je posedlost tvořením, uměleckou tvorbou a zároveň její tragické selhávání, ztroskotávání a míjení se s uměleckou pravdou i realitou. Tyto momenty mají v určité míře společné i hlavní postavy: architekt Roithamer v Korektuře, klavíristé Wertheimer a Glenn Gould ve Ztroskotanci i hudební skladatel Auersberger v Mýcení. Tragika je však v Bernhardových prózách bytostně spjata s komikou, s uměním nadsázky a často i s vědomou provokací. Proto také v autorově vlasti přijímali jeho tvorbu nejednoznačně, s podrážděním i odporem. Snad nejvýrazněji se to projevilo právě v případě románu Mýcení, v němž se někteří protagonisté možná i oprávněně poznali a zažalovali Bernarda pro nactiutrhání. Kazetové vydání románů doplňuje samostatný a jinak neprodejný sešit s titulem Zrod tří románů Thomase Bernharda, který líčí složité a někdy až dramatické okolnosti doprovázející autorovo psaní - od prvního nápadu přes vyjednávání s nakladatelstvím, neustálé odklady termínů a proměny uměleckého záměru až k vydání knihy. Text vybral a přeložil z editorských dodatků k jednotlivým svazkům německého kritického vydání Bernhardova Díla Radovan Charvát.

"Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala," napsala si Vlasta Čepková-Lavalová 17. června 1942. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá "zámecká" slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Každodenní konfrontace s obyvateli vesnice, to, jak zacházejí s totálně nasazenými francouzskými zajatci, z nichž jeden se po válce stane jejím mužem, stesk po matce i celá válečná situace znamená pro osmnáctiletou dívku značné psychické zatížení, s nímž se snaží vyrovnat i psaním deníku. Přes den tvrdě dře v zahradnictví, večer ale se svým strýcem sedává u stolu v panské jídelně, obsluhovaná německými zaměstnankyněmi, a potom s ním poslouchá hudbu z gramofonových desek u hořícího krbu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem více než šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin - rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Tradiční ročenka české architektury představuje nejzajímavější realizované projekty českých architektů z let 2008-2009. Mapuje události v architektuře a designu za toto období.

Kniha je souborem esejů, které politolog a spisovatel Jiří Pehe publikoval v letech 2003-2010 převážně v různých periodikách. Volně je spojuje společné téma - stav demokracie u nás dvě desetiletí po pádu komunistického režimu a obecně dnešní stav a vyhlídky demokracie ve světě. Při hodnocení demokracie u nás vidí autor diametrální rozdíl mezi dosaženou úrovní demokracie jako politicko-ústavního systému a demokracie jako stavu individuální i společenské mysli, stručně řečeno rozpor mezi institucemi a kulturou. Mění se ovšem i samotné paradigma demokracie ve světě. A to nejen v důsledku komunikační revoluce, ale i sílícího vlivu expertního rozumu na úkor klasické demokratické politiky. Jiří Pehe si všímá i dalších obecných jevů, jako je růst nejrůznějších nadnárodních sítí a snahy o hledání různých forem globálního vládnutí.

Spisovatelka Eda Kriseová navštívila černý kontinent v letech 2008 a 2009. Inspirací jí mj. byl osud neznámé mladé Češky, která zahynula na území dnešní Malawi před téměř 120 lety. Tajemná slečna Hlaváčková putovala Afrikou sama, a to na počátku devadesátých let 19. století, nedlouho po poslední výpravě Emila Holuba. O ní samé ani o její cestě, čítající pravděpodobně několik tisíc kilometrů, mnoho nevíme. Eda Kriseová se pokusila zrekonstruovat její putování, zachytit její motivaci, poodhalit její osobnost a vnitřní život. Při svých návštěvách Afriky se autorka rozhodla vyhledat i pravděpodobné místo posledního odpočinku slečny Hlaváčkové. Výsledkem jejích cest, zážitků a poznatků je kniha, která mapuje černou Afriku jinak, než jsme zvyklí, jako místo střetávání a prolínání - minulosti a přítomnosti, dvou odlišných civilizací, mohutné energie a nezměrné bídy, krásy i špíny…

Soubor Bernhardových nejranějších prozaických textů - většinou novinových příspěvků z let 1950 až 1956 - je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881-1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu. K těmto raným prózám je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem

Německý spisovatel Bernhard Schlink je u nás dobře známý zejména svým románem Předčítač, nedávno zfilmovaným ve stejnojmenném oscarovém snímku. V novém románu Víkend se zabývá otázkou terorismu, respektive střetu svobody individua a svobody společnosti. Po více než dvaceti letech je z vězení na prezidentskou milost propuštěn jeden z teroristů obávané západoněmecké RAF. Jeho sestra uspořádá na uvítanou víkendové setkání s bývalými druhy v hnutí, dnes většinou usedlými občany, kterým zbyly na staré bouřliváctví, radikalismus a terorismus už jen matné vzpomínky. Mezi společensky etablovanými přáteli se však nachází i jeden aktivní revolucionář, který se snaží čerstvého propuštěnce utvrdit ve správnosti kdysi nastoupené cesty a znovu ho strhnout na cestu teroru… Autor na malé ploše tří dnů rozehrává napínavý příběh a načrtává osudy hlavních hrdinů. Používá i metodu vložených příběhů a v jednom z nich podává i velmi neobvyklý úhel pohledu na události 11. září 2001 v New Yorku.

Román Vyhlazení (Auslöschung, 1986) představuje poslední a vrcholný autorův příspěvek světové literatuře. Rozvíjí zde a k dokonalosti přivádí všechny motivy a prostředky, které prostupují jeho tvorbu odpočátku: kritika všeho a všech – zejména rakouského státu a společnosti – jako umění literární nadsázky, všudypřítomná tragikomika, sarkasmus, sebeironie a bytostně hudební rytmus vyprávění.

Kniha je reprezentativním sborníkem statí sedmi významných představitelů liberálně ekonomického myšlení. Nejedná se o ekonomii v úzkém smyslu slova. Pořadatel sborníku Tomáš Ježek orientoval výběr textů na hledání kořenů a na utváření evropské, respektive euroamerické civilizace. Důraz klade na význam hodnot (světonázoru), v jejichž horizontu se ekonomický život odehrává. Významnou roli ve vybraných úvahách hrají pojmy demokracie, svobody, práva ad. Autory lze charakterizovat jako konzervativně orientované, nicméně škála názorů zůstává relativně široká – od ortodoxně liberálních ekonomů až po Michaela Novaka, který chápe Ameriku jako „třetí cestu“ mezi individualismem a kolektivismem.

Deníky Moniky Pajerové z let 1980–1990 přinášejí autentické svědectví o společenských a politických poměrech za normalizace, o opatrném politickém tání v závěru let osmdesátých a pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989. Setkáváme se v nich s celou řadou osobností českého disentu a lidí svobodomyslně smýšlejících, kteří buď byli nuceni emigrovat, anebo se po svém museli vyrovnávat s panujícími poměry. Zvlášť výrazné místo v autorčiných deníkových záznamech zaujímá líčení událostí roku 1989, protirežimních demonstrací, role studentů v sametové revoluci, k jejichž nejvýraznějším představitelům a mluvčím sama patřila. Autorčiny zápisky však zachycují celkovou atmosféru tehdejší doby, chování lidí a jejich životní – politická i čistě soukromá – dilemata. Právě v deníku jako žánru nejintimnějším můžeme poznávat danou dobou nejbezprostředněji.

Informace o dramatickém dětství a začátcích modelky a herečky Pavlíny Pořízkové můžeme nalézt v různých mediálních zdrojích zhruba od doby, kdy budoucí světové hvězdě bylo šest let. Dnes poprvé její příběh vychází v románovém zpracování. Jde o působivé vyprávění o mladých, nezralých rodičích Anně a Jiřím, jejich zbrklém útěku z Československa, erotikou nabitém vztahu, odvaze i selhání. Martina Formanová líčí na pozadí tehdy probíhající studené války rodinné drama v celé jeho šíři a nejniternější podobě. Manželé Pořízkovi opouštějí čtyři dny po sovětské okupaci Československo a nechávají u prarodičů tříapůlletou Pavlínu. Netuší, jak dlouho budou muset čekat a co vše podniknout, než opět uvidí svoji dceru, ani co přinese jejich shledání… Autorka popisuje individuální cesty každého z aktérů s hlubokým porozuměním a schopností najít humor či komičnost i ve vážných životních situacích.

Cesta do Compostely! Pouť vyšlapaná už milióny opánků (i goretexové obuvi), opředená legendami, vedoucí úchvatnou přírodou i podél autostrád. Rufin popisuje štrapáci, kdy se jako „galejník“ Cesty utkává s břemenem a slastí samoty, potkává zbožné houfce, poutnice bažící po milostném vznětu i třeba pijany. Sám toužící po transcedenci, schvácen únavou a špínou posvátné pouti, prchá před kýčem, (kupčíky) i snoby a jen a jen v rytmu nepřestajné chůze nachází ohniska klidu, kdy se dotýká spirituality, jako nejvyššího tajemství pradávné stezky. Přičemž (autor moderního cestopisu) Jean Christophe Rufin své utkání a nakonec i splynutí s Cestou popisuje s nebývalým vtipem, švihem a elegancí …