Prostor strana 22 z 62

Autorův napínavý román přesvědčivě zachycuje stupňující se atmosféru strachu v protektorátu, různé typy českého odboje či odporu, specifickou mentalitu pražských Němců a dotýká se i Pražského povstání. Jeho pohled však není černobílý a aktéři jeho příběhu nejsou jednoznačnými nositeli dobra, anebo zla, a to ať jde o Čechy nebo Němce. Příběh se odehrává v okupované Praze v letech 1941 až 1945. Hlavním hrdinou je stavební inženýr Milan Metal, která pracuje v podniku pražských kanalizací, kde má na starosti údržbu a opravy podzemních stok. Jednoho dne ho navštíví bývalý kolega, Žid, který musel odejít z práce. On i další Židé vědí, že budou zanedlouho deportováni z protektorátu. Rozhodli se však, že nevydají veškerý svůj majetek a že ho ukryjí někde v labyrintu podzemních kanalizačních chodeb. Milan mu vyjde vstříc... Po atentátu na Heydricha přichází do podniku pražských kanalizací vyšetřovatel gestapa Otto Hotmar s úmyslem propátrat pražské podzemí, zda se v něm neskrývají atentátníci a jejich pomahači. Jeho průvodcem se stane právě Milan Metal jako specialista na podzemí. Postupně se ukáže, že Otto Hotmar je pražský Němec, který umí dobře česky. Má potřebu s Milanem diskutovat i o politických otázkách, chová se slušně, dosti lidsky, svým způsobem je sympatický a Milan pod tíhou strachu postupně přistoupí na téměř až přátelský vztah včetně neformálních kontaktů s Hotmarovou rodinou a jeho přátel z řad pražských Němců. S koncem války dospívá komplikovaný vztah obou mužů a celý příběh k překvapivému rozuzlení.

Kniha je konfrontací dvou stanovisek k tématu globalizace. V první části, nazvané Vláda hyperkultury: kosmopolitismus a západní civilizace, filozof a sociolog Gilles Lipovetsky podrobně mapuje fenomén globalizace, který datuje od zhroucení sovětského impéria. Jeho esej lze chápat jako takřka úplný výčet rysů tohoto jevu, přičemž formuluje jak jeho pozitivní, tak negativní stránky. Francouzský ekonom a esejista Hervé Juvin v druhém příspěvku Kultura a globalizace představuje odlišný přístup a takřka výhradně vidí zápornou stránku globalizačního procesu. Jde mu o obranu civilizace, které je součástí. Neupadá přitom do nacionalistického extrému ani eurocentristické přezíravosti. Celý jeho text je apologií kultury, a to nejen vlastní, ale i všech ostatních, před komerčním a ideologickým zhloupnutím. Formuluje při tom stanoviska, která nejsou v souladu ani s politickou korektností, ani s ideologií lidských práv. Třetí část obsahuje přímou polemiku obou autorů. Tam, kde Lipovetsky obezřetně váží pro a proti, Juvin se zaujetím hájí jednoznačnost. Dochází zde k vyjasnění obou stanovisek a vychází při tom najevo, jak důležité je brát v potaz i fakta, která unikají běžnému mediálnímu zpravodajství.

Kniha se zabývá jedním z nejožehavějších problémů současnosti, který může mít dalekosáhlé následky pro budoucnost Země: změnou klimatu způsobenou lidskou činností. Nabízí jednoduché metody, jež čtenáři pomohou zorientovat se ve spleti protichůdných tvrzení přicházejících z médií. Dává praktický návod, jak i bez odborných znalostí porozumět klimatologickým, ekonomickým a bezpečnostním tématům nynější vědecké i veřejné diskuse. Autor je středoškolský učitel, má proto nejlepší předpoklady podat složité téma přístupnou a zábavnou formou. Vede čtenáře k formování vlastního postoje k věci, nezastírá však své stanovisko, ke kterému se dopracoval pečlivým studiem dostupných informací.Jestli jste na tom jako většina lidí, máte už tahanic okolo globálního oteplování plné zuby. Zdá se, že je jednodušší nechat obě strany, ať si to vyříkají, a počkat, až se vše vyjasní. Ale co když nemáme dost času na to, abychom zjistili, kdo má pravdu?V knize Hrozí nám globální oteplování? nám Greg Craven předkládá nástroje, které nám pomůžou, aniž bychom se museli předem rozhodnout, která strana má pravdu. Nezaměřuje se na to, co si myslet o globálním oteplování, ale jak o něm přemýšlet, abychom došli k vlastnímu závěru a nemuseli jen poslouchat, co tvrdí ostatní.Pravda je, že ať věříme čemukoli, můžeme se mýlit. Takže jaký omyl byste riskovali raději: potenciální poškození ekonomiky podle skeptiků, anebo otřesy, kterými nás straší aktivisté? Které riziko je přijatelnější: riziko jednání, anebo nečinnosti? Rozhodnutí je na vás a tato kniha vám pomůže k němu dospět.

Téma tohoto čísla: Současné dluhy a viny: Žijeme v době dluhové?

Gilles Lipovetsky (nar. 1944), známý esejista a sociální myslitel, ukazuje na fenoménu módy, v čem se dnešní západní společnost radikálně liší od předchozích i ostatních kultur a jakým způsobem přelétavost a pomíjivost ovlivňuje myšlení a chování velkých společenství. Na konkrétních příkladech dokládá souvislosti mezi módou, konzumní společností, reklamou, kulturou, masmédii, změnami ideologickými i sociálními. Sleduje rozpad měšťanského estetického ideálu a zároveň proměnu módy v gesto individua vůči bezprostřednímu okolí.

"Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala," napsala si Vlasta Čepková-Lavalová 17. června 1942. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá "zámecká" slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Každodenní konfrontace s obyvateli vesnice, to, jak zacházejí s totálně nasazenými francouzskými zajatci, z nichž jeden se po válce stane jejím mužem, stesk po matce i celá válečná situace znamená pro osmnáctiletou dívku značné psychické zatížení, s nímž se snaží vyrovnat i psaním deníku. Přes den tvrdě dře v zahradnictví, večer ale se svým strýcem sedává u stolu v panské jídelně, obsluhovaná německými zaměstnankyněmi, a potom s ním poslouchá hudbu z gramofonových desek u hořícího krbu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem více než šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin - rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Patnáctiletá židovská dívka z Prahy si začala psát deník koncem listopadu 1939 a pokračovala až do prosince roku 1940. Před nástupem celé rodiny do transportu v roce 1942 se podařilo deník ukrýt u známých. Eva Rodenová přežila Osvětim i Bergen-Belsen a k

Jiří Hoppe se ve své práci o pražském jaru 1968 zaměřil na tři významné společensko-politické aktivity občanů, které směřovaly proti mocenskému monopolu komunistické strany a k obnově pluralitní demokracie. Šlo jednak o pokus obnovit sociální demokracii jako tradiční politickou stranu, dále o snahu lidí stojících zcela mimo stávající politické struktury ustavit nějakou základnu pro svou veřejnou aktivitu v podobě Klubu angažovaných nestraníků (KAN), a konečně o úsilí bývalých politických vězňů založit organizaci, která by se zpočátku zaměřila především na rehabilitace, Klub 231. Autor na základě podrobného studia líčí v podstatě tři dramatické příběhy občanských iniciativ, respektive jejich zápas o legalizaci. Na jedné straně stojí představitelé těchto organizací, většinou odvážní, a přitom umírnění lidé, kteří mají pochopení i pro obtížné, zejména zahraničněpolitické postavení reformně komunistických vůdců. Na straně druhé stojí právě tito komunističtí vůdci, kteří si v podstatě nepře

Jiří Hoppe se ve své práci o pražském jaru 1968 zaměřil na tři významné společensko-politické aktivity občanů, které směřovaly proti mocenskému monopolu komunistické strany a k obnově pluralitní demokracie. Šlo jednak o pokus obnovit sociální demokracii jako tradiční politickou stranu, dále o snahu lidí stojících zcela mimo stávající politické struktury ustavit nějakou základnu pro svou veřejnou aktivitu v podobě Klubu angažovaných nestraníků (KAN), a konečně o úsilí bývalých politických vězňů založit organizaci, která by se zpočátku zaměřila především na rehabilitace, Klub 231. Autor na základě podrobného studia líčí v podstatě tři dramatické příběhy občanských iniciativ, respektive jejich zápas o legalizaci. Na jedné straně stojí představitelé těchto organizací, většinou odvážní, a přitom umírnění lidé, kteří mají pochopení i pro obtížné, zejména zahraničněpolitické postavení reformně komunistických vůdců. Na straně druhé stojí právě tito komunističtí vůdci, kteří si v podstatě nepře

Německý spisovatel Bernhard Schlink je u nás dobře známý nejen svými romány (Předčítač, Návrat) a povídkami (Útěky z lásky), ale do povědomí vstoupil i jako autor předlohy oscarového filmu Předčítač. Velkého úspěchu včetně zfilmování však dosáhla i Schlinkova prvotina - detektivní román se svéráznou postavou detektiva Selba. Na osmašedesátiletého soukromého detektiva Gerharda Selba se obrátí jeden chemický koncern s žádostí, aby odhalil počítačového piráta, který vnáší zmatek do podnikového počítačového systému. Při řešení případu je Selb konfrontován se svou vlastní minulostí mladého, energického nacistického státního zástupce a nalézá přitom svérázné řešení, jak potrestat dvě vraždy, jejichž nic nechápajícím nástrojem se kdysi stal. Gerhard Selb není ani hrdinský kriminalista, ani antihrdina, je to člověk, který umí žít, umí se zamilovat, žárlit, rád dobře jí, poslouchá hudbu a stará se o kocoura Turba. Svým případům se věnuje s poctivostí, jež má odčinit provinění, kterého se dopustil v době nacismu.

Jiří Pehe (nar. 1955) emigroval v roce 1981 z Československa a usadil se v New Yorku, v letech 1988 až 1994 žil v Mnichově a do České republiky se vrátil v roce 1995. Studoval práva, filozofi i a politologii na univerzitách v Praze a v New Yorku. Pracoval jako nakladatelský i časopisecký redaktor, číšník, hotelový vrátný, analytik, poradce prezidenta, ředitel a univerzitní učitel, avšak české veřejnosti je znám především jako politický komentátor. Publikoval poezii a krátké povídky, později především odborné statě a texty zabývající se politikou. Mj. je spoluautorem knihy Prague Spring: A Mixed Legacy (New York, 1988) a autorem sborníku textů Vytunelovaná demokracie (Praha, 2002). V roce 2006 mu v nakladatelství PROSTOR vyšel román Na okraji zmizelého.

Lubomír Kubík zachycuje románovou formou životní osudy, a především tvorbu a publicistickou činnost Jaroslava Foglara, a to zejména ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Jaroslav Foglar v polovině třicátých let konečně prorazil se svými romány a

Lubomír Kubík zachycuje románovou formou životní osudy, a především tvorbu a publicistickou činnost Jaroslava Foglara, a to zejména ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Jaroslav Foglar v polovině třicátých let konečně prorazil se svými romány a

Kniha obsahuje tři díla francouzské literatury z 18. století, tedy z období běžně charakterizovaného jako libertinská kultura. Výraz "libertinství" je ovšem mnohoznačný a spadají do něj jak frivolní a lascivní knihy, tak i spisy předrevolučních filozofů a raných osvícenců. Jako první je zařazen titul Tereza filozof čili pamětní spis k příběhu otce Dirraga a slečny Eradice (1748) ,druhá je esej O ženách a jejich výchově (1783) a nakonec novela Není zítřku.

Kniha obsahuje tři díla francouzské literatury z 18. století, tedy z období běžně charakterizovaného jako libertinská kultura. Výraz "libertinství" je ovšem mnohoznačný a spadají do něj jak frivolní a lascivní knihy, tak i spisy předrevolučních filozofů a raných osvícenců. Jako první je zařazen titul Tereza filozof čili pamětní spis k příběhu otce Dirraga a slečny Eradice (1748) ,druhá je esej O ženách a jejich výchově (1783) a nakonec novela Není zítřku.

Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin - šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Lenka Procházková zvolila pro zpracování daného tématu románovou formu, avšak vychází z pečlivého studia reálných faktů a dostupných materiálů; o Janu Palachovi zpracovala už v roce 1988 dokumentární knihu, která vyšla v samizdatové edici Petlice.