Prostor strana 22 z 48

Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. nominován na italskou cenu Strega a dostal se mezi šestici kandidátů na The Man Booker International Prize). Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí. Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa před Elenou a Lilou. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém spojených nádob, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí. O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina Lamore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány Lamica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě. Univerzitní profesor Marco Santagata je na základě literárního zkoumání jejích děl přesvědčený, že za jménem Eleny Ferrante se skrývá historička Marcella Marmo; novinář Claudio Gatti, který zas sledoval tok peněz, přišel s odhalením, že je to překladatelka Anita Raja, manželka spisovatele Domenica Starnoneho. Existují i teorie, že autorem knih je sám Starnone, jiní spekulují o týmové spolupráci manželského páru, případně i dalších osob z okolí nakladatelství Edizioni E/O, které knihy Eleny Ferrante vydává. Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), stejně tak došlo na motivy tetralogie Geniální přítelkyně a v produkci HBO k zfilmování této slavné neapolské ságy.

Ve druhém románu Eleny Ferrante, stejně jako ve všech pozdějších, je hlavní hrdinkou žena stržená vírem svých emocí a dávných vzpomínek. Olgu, spisovatelku žijící v Turíně, která se vzdala své kariéry ve prospěch rodiny, opustí zdánlivě bezdůvodně manžel a nechá ji topit se v pochybách a klamných nadějích na jeho návrat. Olga se nejprve snaží žít jako doposud a zůstat za všech okolností klidná, ale do mysli se jí neustále vkrádá vzpomínka z jejího dětství v Neapoli na ženu opuštěnou mužem, které ona sama přezdívá Chudinka. Té se za žádnou cenu nechce podobat, ale jak se odkrývají důvody manželova odchodu, propadá se stále víc do beznaděje, deprese a neschopnosti postarat se o svou rodinu. Elena Ferrante dokázala pád své hrdinky na dno vylíčit s naléhavou intenzitou a detailně popsala hluboké výkyvy mezi zdánlivým vnitřním klidem a hysterií, které doprovázely Olžin přerod závislé ženy v samostatnou bytost. Kniha byla zfilmovaná italským režisérem Robertem Faenzou. Jednu z hlavních rolí si zde zahrál i známý a úspěšný hudebník Goran Bregovic. Elena Ferrante je pseudonym spisovatelky (nebo spisovatele?) z Neapole. Nikdo její pravou totožnost nezná, ačkoliv se o ní mnoho spekuluje. Elena Ferrante si nechodí ani pro ceny, kterých za své dílo získala hned několik.

Gabrielle Chanelová (1883–1971) alias Coco Chanel se vyšvihla z chudých poměrů, dosáhla jedinečného společenského úspěchu, způsobila revoluci v dámském odívání a stala se nejvlivnější módní návrhářkou 20. století. Nový životopis této moderní ženy par excellence poukazuje na zásadní novátorství jejího návrhářského stylu. Tématem legend se staly její četné milostné vztahy, jejichž dramatické a tragické podrobnosti často dřívějším životopiscům unikaly: vtipná a uhrančivá Coco byla múzou, patronkou či milenkou Picassa, Dalího, Stravinského a dalších pozoruhodných osobností. Lisa Chaneyová ve své biografii čerpá z nově objevené milostné korespondence. Poprvé rovněž odkrývá zasutá témata jako Coco a drogová závislost, její lesbické vztahy i poměr s německým důstojníkem za druhé světové války. Coco Chanel však též pronikavě zasáhla do vývoje moderního umění a předkládaný životopis líčí její osobnost se všemi nuancemi. Odhaluje tak vnitřní motivaci, tvůrčí energii i skrývaná utrpení této emocionální a často nepochopené ženy.

Nový román známého publicisty a spisovatele Aleše Palána zavádí čtenáře do prostředí domácího hospice. Ema, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a podnikání v devadesátých letech.

Novela Mlha nad Iquique vypráví o nefungující rodině z pohledu mladého chlapce, studenta žurnalistiky, vyrůstajícího s rozvedenou matkou v chudých poměrech. V knize líčí, jak jede s otcem a jeho novou rodinou z hlavního města Santiaga přes poušť na sever a pak za hranice do Peru, kde mají chlapci udělat nové zuby. V krátkých kapitolách se střídají lyrické pasáže a popisy odosobněné pusté krajiny s jednoduchým dějem a s protagonistovými představami o budoucnosti. Autorův styl je stručný a přesný, zachycuje mrazivou prázdnotu krajiny, odrážející osiřelost vypravěčova života. Působivý, naléhavý a zároveň velmi čtivý text lze číst jako metaforu neuspokojivého života v post­diktatuře, kde nikdo nebyl potrestán za zločiny proti lidskosti, i jako smutný obraz rozpadu moderní rodiny.

Autoritářští populisté po celém světě od Indie po Turecko a od Polska po Spojené státy rozšiřují a upevňují svůj politický vliv a moc. Máme-li porozumět tomu, jak velkou hrozbu tento vývoj představuje a jak se mu lze bránit, musíme nejdříve pochopit příčiny atraktivity a stability, jimž se liberální demokracie po druhé světové válce v globálním měřítku těšila, a popsat tendence, jež tuto stabilitu v konečném výsledku narušily. ­Yascha Mounk spatřuje klíčový problém v odloučení obou bytostných složek liberální demokracie, tedy garantování lidských a občanských práv na jedné straně a schopnosti řídit se aktuální lidovou vůlí na straně druhé. Narušením rovnováhy, jež je pro liberální demokracii životně nutná, vznikají dvě problematické formy: nedemokratický liberalismus, v němž obyvatelstvo ztrácí vliv na počínání politických elit, a neliberální demokracie, v níž vůle lidu potlačuje práva jednotlivců a menšin. Autor se snaží vystihnout specifické příčiny, jež posilují přitažlivost autoritářských programů, a navrhuje konkrétní kroky do budoucna, zahrnující též nastolení tolerantního, inkluzivního pojmu národa.

Kniha slavného astrofyzika a popularizátora vědy Michia Kakua ukazuje, kam by lidstvo mohlo dospět v oblasti kosmických letů, zlepšování člověka a osidlování vesmíru. Mimo jiné se zabývá cestováním na Mars, hledáním mimozemského života, kombinováním lidské báze s robotikou a uvažuje také o možných stupních vývoje vesmírných civilizací. Zamýšlí se rovněž nad možnými scénáři vývoje či zániku vesmíru a způsobům, jak by budoucí lidská civilizace mohla přežít i jemu navzdory. Autorův pohled je optimistický, a přestože možné negativní dopady technologie nepřehlíží, zaměřuje se spíše na výsledky a přínos rychle se rozvíjejícího lidského poznání. Každé z témat je podepřeno autorovou špičkovou znalostí vědy a kniha je díky nebývalému vypravěčskému talentu přístupná všem zájemcům o vesmírné perspektivy lidské budoucnosti.

Severní Atlantik, 2. červenec 1940. Arandora Star, bývalý luxusní parník pod britskou vlajkou, je během cesty na Newfoundland potopen. Na palubě se nachází přes tisíc internovaných, mezi nimi i vězeň, jehož identita je nejasná. O zániku lodi se o padesát let později dozví mladá žena, když sleduje stopy spisovatele Gabriela Hirschfeldera, který pocházel z Rakouska a před smrtí se přiznal, že za války zabil muže. V románu Anglické roky Norberta Gstreina se vypráví zpola detektivní příběh odehrávající se dílem během druhé světové války ve Velké Británii, která držela v internačních táborech muže, o nichž se domnívala, že představují nebezpečí, a do jednoho pytle sesypala jak nacisty, tak třeba i židovské uprchlíky, a dílem několik desetiletí po jejím konci, kdy se teprve rozvíjí pátrání po hypotetické vraždě, jež se měla odehrát právě v čase války. Pátrání po tom, co se stalo, provází ale také otázky po možnosti pravdu zjistit. S nimi se pojí i další: co vytváří lidskou identitu, co znamená identita židovská, jaká je povaha našich lidských příběhů, vznikajících právě vyprávěním? Čtenář může Anglické roky číst několika způsoby jako napínavé hledání pravdy či jako stejně napínavé vyprávění o obtížnosti tohoto pátrání a koneckonců i jako přiblížení jisté epizody z dějin dvacátého století.

Eseje navazují na autorovu úspěšnou, odborníky i veřejností oceňovanou knihu Evoluce svým vlastním tvůrcem. Od velkého třesku ke globální civilizaci (2013). Veverka přehledně a čtivým způsobem mapuje dějiny teologického myšlení a osvětluje základní pojmy, jako je panteismus, deismus či teismus, a podrobně rozebírá rozmanité důkazy Boží exis­tence, jak byly vypracovány v různých obdobích evropské teologie a filozofie. Zvláštní pozornost věnuje teologickému myšlení 20. století, které reagovalo na rozvoj vědeckého poznání. Moderní teorie stvoření je tu představována zejména tzv. antropickým principem, případně Bohem velkého třesku. Autor však nezůstává jen u myšlení a teoretických konceptů. V několika kapitolách se věnuje reálným náboženstvím od animismu a polyteismu přes tři velká monoteistická náboženství judaismus, křesťanství, islám až k jednotlivým vírám a mytologiím Východu. Veverka nezastírá kritičnost zejména vůči hlavním monoteistickým náboženstvím, ale zároveň má hluboké pochopení pro lidské hledání Boha a něčeho, co nás přesahuje.

Částečně autobiografický román je vrcholným dílem jednoho z nejvýznamnějších anglických romanopisců 20. století. Líčí osudy Philipa Careyho, jemného a citlivého mladého muže s tělesnou vadou, který trpí tíživými pocity méněcennosti. Hrdinu sledujeme od dětství až do doby, než začne působit jako lékař a v obětavé práci pro druhé nachází smysl života a východisko z bludného kruhu, ve kterém uvízl. Vypravěč provází Philipa nejen různými etapami jeho života na přelomu 19. a 20. století, ale také s ním cestuje po různorodých částech Evropy: od konzervativní Anglie přes vážné Německo až po bohémskou Francii. Jednu z hlavních linií příběhu tvoří intenzivní milostný vztah hlavního hrdiny k povrchní dívce, která ho trápí a neváhá jím manipulovat. Hrdinův život je paralelou k pocitům a pochybnostem celé mladé generace z přelomu století, tedy epochy secese, kterou se Maughamovi podařilo skrze Philipovo nitro autenticky vylíčit. Zároveň dokázal s dokonalou znalostí lidské psychiky popsat vzdálená zákoutí lidské duše a hledání i zrání mladého člověka.

Ve druhém dílu tetralogie Geniální přítelkyně italské autorky Eleny Ferrante je přesvědčivě zachyceno období mládí dvou přítelkyň Eleny a Lily, objevování vlastního těla a sexuality. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie jakoby probouzí k životu, poznává zábavu, bezstarostnost, hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí Příběh nového jména zachycuje dobu mládí obou hrdinek a soustřeďuje se na objevování jejich vlastní sexuality, slasti a bolesti, jež jsou s ní spjaty, a také na nesnadnou situaci geniálních, svobodomyslných a zároveň po lásce toužících dívek ve světě neapolských mužů, pro které milovat znamená především vlastnit. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie po letech fašismu a války konečně probouzí k životu, hospodářsky se rozvíjí, podporuje obchod a podnikání, ale taky bezskrupulózní dravost, poznává zábavu a hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí, camorristé Solarovi se stávají neomezenými vládci periferní čtvrti, ale jejich ambice sahají daleko za její hranice A Elena s Lilou prožívají osudové horké léto na Ischii, které jim oběma vnese do života cit, vášeň a spoustu bolesti, s níž se budou moci vyrovnat jedině pomocí psaného slova. Psaní jako terapie, jako hledání řádu, jako způsob oživování i umrtvování skutečnosti dostává v jejich příběhu a osudu stále větší prostor a upřímná výpověď o ženském přátelství opět strhne čtenáře svou hloubkou a intenzitou.