Prostor strana 15 z 49

Soubor esejů Jeana Améryho (1912-1978) se vrací do období druhé světové války a let následujících a zachycuje autorovu klíčovou zkušenost - zážitky židovského vězně nacistických vyhlazovacích táborů. Co znamená být člověkem ducha v takovém zařízení, co znamená změnit se v trýzněné tělo, jakou váhu má ztráta domova, zda se lze zbavit resentimentů, které pronásledují vězně celý další život, a co vše v sobě zahrnuje zdánlivě jednoduchá formule - být židovskou obětí pronásledování.

Kniha, založená na letech výzkumu a nově objevených dokumentech v polovině sedmdesátých let, popisuje začátky nového vědního oboru - psychoanalýzy. Poprvé odkrývá příběh osudové rivality mezi Carlem G. Jungem a Sigmundem Freudem, který zároveň poznamenal další vývoj této nové disciplíny. Důvod, proč se tyto dvě mimořádné osobnosti rozešly, nachází John Kerr mimo jiné v ženě, která stála mezi oběma muži, Sabině Spielreinové. Ve své knize ukazuje, jak hluboce vývoj analýzy ovlivnilo to, co se o sobě její zakladatelé navzájem dozvěděli, a jak se snažili z těchto informací co nejvíce vytěžit.

Kniha se zabývá architekturou, která od 16. do 21. století sloužila a slouží sportovním a tělovýchovným aktivitám v českých zemích. Představuje první dílo tohoto druhu z rukou českých historiků architektury. Dívá se na sport jako na důležitou lidskou aktivitu, jejíž obsah se v průběhu dějin měnil. Z výcviku a zábavy aristokracie se v moderní době sport vyvinul ve formu boje za národní emancipaci a za občanské svobody, v masovou podívanou, v nástroj státní reprezentace, v prostředek kontroly nad volným časem obyvatel i ve formu jejich nejprivátnější relaxace. Všem těmto funkcím sportu dovedla dobře posloužit i architektura. Měnila se s vývojem sportu a dávala jeho aktivitám tvář podle svých vlastních technických a stylových proměn. Mezi 60 vynikajícími stavbami pro sport a tělovýchovu nalezne čtenář míčovny, jízdárny, plovárny, střelnice a loděnice, tělocvičny Sokolů a turnerů, rozhledny a turistické chaty, stadiony, golfová hřiště, cyklostezky i fitcentra.

Publikace, která vychází u příležitosti 45. výročí okupace Československa v srpnu roku 1968, přináší vzpomínky třinácti významných rozhlasových redaktorů - přímých aktérů tehdejšího dění okolo Československého rozhlasu. Jejich vyprávění, které zaznamenal a zpracoval Sláva Volný mladší, přináší plastické svědectví o společenské atmosféře šedesátých let, o poměrech v rozhlase a charakteru rozhlasové práce. Československý rozhlas, a zejména osobnosti, které v něm působily, výrazně přispěl k postupné liberalizaci společnosti. Bezprostředně po 21. srpnu 1968 se stal symbolem a v jistém smyslu přímo centrem odporu proti okupaci. Díky statečnosti a vynalézavosti mnohých jeho redaktorů a pracovníků se podařilo za dramatických okolností udržet pravdivé a nezávislé vysílání navzdory invazní armádě i domácím kolaborantům. Svědectví účastníků tehdejšího dění je rozmanité, a to podle zaměření a role té které osobnosti. Jedno však mají společné - všichni setrvali ve svém postoji a odmítli přistoupit na pravidla nastupující normalizace, proto je čekal vyhazov, perzekuce anebo emigrace. Mnozí z nich se po listopadu 1989 vrátili k rozhlasové práci nebo se aktivně zapojili do politického a veřejného života země.

Publicista a spisovatel Jan Vávra byl jedním z lidí, kteří stáli u zrodu televize Nova. Působil v ní jako ředitel zpravodajství a dlouhá léta moderoval politický diskusní pořad Sedmička. Ve svých vzpomínkách se vrací k okolnostem samotnému vzniku naší první soukromé televize, líčí její zrod, počáteční potíže i fenomenální úspěch. Jeho pohled je pohledem zevnitř, a proto vykresluje dění okolo televize a její vývoj jako příběh lidí, kteří ji vytvářeli - ať už přímo pracovníků televize či zahraničních poradců a investorů. A v centru jeho pohledu pochopitelně stojí muž, který je nejvíc spjatý s počáteční érou Novy, totiž Vladimír Železný, s nímž se autor na konci devadesátých let pracovně i lidsky rozešel. Dění okolo Novy na přelomu tisíciletí nakonec vyústilo v několik mezinárodních arbitráží a Česká republika byla nucena v roce 2003 zaplatit původním zahraničním investorům za zmařenou investici 10 miliard korun. Jan Vávra též líčí své zkušenosti a postřehy ze zákulisí, které získal během moderování diskusního pořadu s politiky a veřejně známými osobami, a tak se čtenář setkává s takovými osobnostmi jako Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Tomáš Halík a mnozí další. Další vrstvu Vávrovy knihy pak tvoří úvahy o roli a významu médií v moderní společnosti a kritické postřehy o stavu současné české žurnalistiky.

Jedenáct povídek Josefa Moníka o nejstarším řemesle je propojeno společnou vazbou, avšak variace na dané téma jsou pokaždé jiné. Prostituce je za peníze, leč může mít svébytnou estetiku. Je zde melancholie a zklamání ze sametu i rezignované uspokojení, že se vlastně neděje nic tak hrozného a máme se dobře, přestože nelze mít všechno. Že dýcháme stále stejný vzduch a některé rysy lidského založení jsou neměnné; že hledáme opravdovou lásku. Že v každém lágru platí nějaké desatero a jeho zákazy budou vždy porušovány. Že život je kurva, ale lepší na trhu není. Moník poznal osazenstvo pětihvězdičkových hotelů, bagážisty a taxikáře, kultivované intelektuálky i uličnice, zklamané, byť úspěšné emigranty a cizince na záletech, tlumočil nové elitě. Vše zúročil veselým perem v mozaice příběhů, s pointou a rozmarným slovníkem. Josef Moník (1952) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a pracoval jako nakladatelský právník. Absolvoval postgraduální kurz „Estetika a literární kritika“ na Filozofické fakultě se závěrečnou prací Občan Orson Welles. Od začátku osmdesátých let přispíval do samizdatového časopisu Lázeňský host, po listopadu do různých periodik a povídkových souborů. V roce 1989 zvítězil s básní A Kerouac’s Grave v literární soutěži Harvardovy univerzity Contest in Poetry. V roce 2010 obdržel stipendium Literaturhausu Hamburk. Překládá z němčiny (Libuše Moníková, Mark Divo, Oliver Zybok) a z angličtiny (Vladimir Nabokov, Christopher Coe, Frank McCourt, Annie Proulx). Samostatně vydal tři prózy: Neser bohy (2004), Psi bez rodokmenu (2008) a Schweik It Easy (2011, nominace na Magnesii Literu). Od převratu je tlumočníkem na volné noze, má dvě děti a žije v Praze.

Sociální filozof a esejista Gilles Lipovetsky je známý jako pronikavý analytik naší současnosti a celé postmoderní epochy. Pojem postmodernita označuje vývoj demokratických společností, které se oprostily od velkých ideologií zaměřených do budoucnosti a tíživých systémů norem a pravidel a které se s nadšením obrátily k přítomnosti a začaly si bez omezení užívat jejích předností. Dnešní dobu podle Lipovetského charakterizuje přívlastek hypermoderní. Vyznačuje se především ekonomickou soutěží, rozkvětem technologií a individualismem. Jejich rozvoj, založený na neskromnosti a nadbytku, spěje kupředu nesmírnou rychlostí a vede k všudypřítomnému narušování pravidel, které je zdrojem chaosu a nerovnováhy jak na úrovni celé společnosti, tak na úrovni jednotlivců. Tento vývoj však není fatální a obsahuje v sobě řadu pozitivních momentů. Kniha je vybavena rozsáhlým úvodem do myšlení Gillesa Lipovetského z pera francouzského filozofa Sébastiena Charlese a rozhovor obou těchto myslitelů též knihu uzavírá.

Rozhovor, který v létě roku 2012 vedl Bohdan Sláma s Milošem Formanem, se dotýká podstaty práce režiséra a scenáristy. Legendární filmový režisér v něm odkrývá cesty, které ho přivedly až na samotný vrchol toho, co lze v tomto oboru dosáhnout, a díky citlivému tazateli neopomíjí žádnou z filmových disciplín. V zaujaté debatě se čtenář dozví o hledání námětů, psaní scénáře, kritériích používaných při výběru herců, zákulisí jednání s producenty, ale i odborná fakta týkající se používání kamer, svícení, sestavování dialogů i detailní popisy provedení jednotlivých scén. Text se svým zaměřením výrazně odlišuje od dosud vydaných rozhovorů či biografií Miloše Formana, je určen pro zájemce o filmové umění, může však oslovit i širší veřejnost. Doslov napsal profesor Jan Bernard. Kniha obsahuje též filmografii Miloše Formana i Bohdana Slámy, dále jmenný rejstřík stejně jako rejstřík filmů a filmových postav. Publikace je vybavena bohatým fotografickým materiálem - jednak archivními fotografiemi z natáčení Formanových filmů, jednak aktuálními snímky obou režisérů během jejich setkání a rozhovoru v domě Miloše Formana v americkém Connecticutu.

Dějiny medicíny Roye Portera jsou mimořádným dílem, jež shrnuje a hodnotí celý dosavadní vývoj praktické medicíny i lékařské vědy. Autor se snaží zachytit stále rychlejší a dynamičtější pokrok medicíny, uvědomuje si však i její současné limity a nově vznikající problémy – například měnící se podobu vztahu mezi lékařem a pacientem, hrozbu nových chorob či dosud pouze velmi omezené úspěchy v boji s onkologickými onemocněními. Vývoj medicíny a lékařské vědy představuje na širším náboženském, vědeckém, ekonomickém, sociálním i politickém pozadí – na pozadí dějin lidské kultury vůbec. Celou historií medicíny, tak jak je v knize vylíčena, prolíná touha po poznání skutečných příčin nejrůznějších chorobných stavů, možností je léčit a předcházet jim, což Porter považuje za hlavní hnací sílu pokroku lékařské vědy. Kniha se věnuje především medicíně západní od starověku po současnost, ovšem pro srovnání nabízí stručný vhled do tradic medicíny východní (arabské, čínské a indické); ve zkratce také připomíná hlavní proudy a představitele novověké alternativní medicíny. Potřeba pochopit, proč a jak nemoci vznikají, jak se před nimi chránit a jak lidské tělo přesně funguje, přinesla revoluci v postavení i možnostech medicíny a zásadně změnila náš život oproti minulým staletím. Na tomto základě popisuje Porter celý vývoj lékařské vědy – od prvních objevů v oblasti anatomie a fyziologie až po vznik specializací jako psychiatrie, neurologie, endokrinologie, bakteriologie či genetika. Kromě vědeckých objevů sleduje také zdokonalování lékařské praxe – ambulantní i klinické, rozvoj veřejného zdravotnictví od prvních nemocnic a prvních snah zabraňujících šíření epidemií až po vznik důmyslných zdravotnických systémů a jejich financování na počátku 20. století. V závěrečných kapitolách knihy otevírá Roy Porter etické otázky současné medicíny: zredukování člověka na pouhý soubor orgánů, marnou snahu zachovat si „věčné mládí“ a uniknout smrti, bolestnou skutečnost osamělého umírání v nemocnicích a problém eutanazie. Porter se rovněž zamýšlí nad budoucností medicíny právě při vědomí jejích současných hranic. Nové poznatky a překvapení čekají v knize i na ty, kteří se považují za znalce dějin medicíny. Mohou se dozvědět staroegyptský recept na mast proti plešatosti nebo to, jak neznámá epidemie postihla Atény; jak obyčejné citrony přispěly k Napoleonově porážce či jakou neblahou roli sehrály infekční choroby zanesené z Evropy do Nového světa a na další kolonizovaná území. Autor nezamlčuje ani černé stránky z dějin medicíny – hrůznou kariéru nacistického lékaře Josefa Mengeleho a jeho japonského protějšku Šira Išii. Množství vzájemně propojených informací i podnětů, jež Porter ve své práci shromáždil, je určeno k přemýšlení jak pro lékaře, mediky, historiky vědy a kultury, tak pro pacienty-laiky, kteří popisované skutečnosti mohou konfrontovat s osobními zkušenostmi a postřehy. Roy Porter (1946–2002) byl profesorem sociálních dějin medicíny na Wellcome Institute for the History of Medicine v Londýně. Je autorem mnoha studií i encyklopedických publikací zabývajících se dějinami lékařství. Porterova kniha Mind Forg’d Manacles. A Social History of Madness (Mysl v okovech. Sociální historie šílenství, Londýn 1987) získala cenu Lea Gershoye, titul London. A Social History (Londýn. Sociální historie, Londýn 1994) se stal bestsellerem podobně jako The Cambridge Illustrated History of Medicine (Cambridgeská ilustrovaná historie medicíny, Cambridge 1996). Jednou z posledních vydaných Porterových prací je kniha s názvem Quacks. Fakers and Charlatans in English Medicine (Felčaři. Podvodníci a šarlatáni v anglické medicíně, Stroud 2000).

Kniha v dialogické formě mapuje dějiny moderních politických idejí a představ o vládě a spravedlnosti, jak je chápali liberální, socialističtí, komunističtí, nacionalističtí a fašističtí intelektuálové od konce 19. století až do počátku 21. století. Zároveň se jedná o intelektuální životopis historika a esejisty Tonyho Judta. A v neposlední řadě pak o hledání pravdy, o možnostech společenské obrody, jakož i o morálních selháních i povinnostech intelektuálů v politice. Každá kapitola je tvořena biografickou a historickou částí. Kniha tak prochází údobími Judtova intelektuálního života i nejvýznamnějšími momenty politického myšlení 20. století, jako je otázka holokaustu, sionismus a jeho evropské zdroje, anglický izolacionismus a francouzský univerzalismus, marxismus a jeho svody, fašismus a antifašismus, renesance liberalismu ve východní Evropě či sociální plánování v Evropě a v USA. Oba účastníci rozhovoru mají blízký vztah k východní Evropě. Timothy Snyder je mj. autorem knihy Krvavé země, která zachycuje stalinský i nacistický teror ve východoevropských zemích, a Tony Judt udržoval živé kontakty s polskými a českými disidenty a sám se naučil česky. Rozhovor vznikal za mimořádných okolností od počátku roku 2009. Tony Judt už tehdy trpěl amyotrofickou laterální sklerózou, ničivou nervovou chorobou, která způsobuje postupnou tělesnou paralýzu a vede k rychlé smrti. V závěru rozhovoru v létě 2009 Judt ovládal pouze hlasivky a oči. Jak ovšem uvádí Snyder v předmluvě, „není to kniha o zápase. Je to kniha o životě pozorného ducha a životě duchovní pozornosti.“ Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických univerzitách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na širší problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, do češtiny byla přeložena jeho monumentální Poválečná Evropa (Postwar, 2005) a esej Zle se vede zemi (Ill Fares the Land, 2010). Timothy Snyder (nar. 1969), americký historik, studoval na Brownově a Oxfordské univerzitě, působil v Paříži, ve Vídni, Varšavě a na Harvardu, nyní je profesorem historie na Yale- ově univerzitě. Zaměřuje se na dějiny střední a východní Evropy. Česky vyšla jeho kniha Rudý kníže. Utajený život habsburského arcivévody (The Red Prince. The Secret Lives of a Habsburg Archduke, 2008) a v nakladatelství PROSTOR Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem (Bloodlands. Europe Between Hitler and Stalin, 2010).