Prostor strana 14 z 49

Autorův napínavý román přesvědčivě zachycuje stupňující se atmosféru strachu v protektorátu, různé typy českého odboje či odporu, specifickou mentalitu pražských Němců a dotýká se i Pražského povstání. Jeho pohled však není černobílý a aktéři jeho příběhu nejsou jednoznačnými nositeli dobra, anebo zla, a to ať jde o Čechy nebo Němce. Příběh se odehrává v okupované Praze v letech 1941 až 1945. Hlavním hrdinou je stavební inženýr Milan Metal, která pracuje v podniku pražských kanalizací, kde má na starosti údržbu a opravy podzemních stok. Jednoho dne ho navštíví bývalý kolega, Žid, který musel odejít z práce. On i další Židé vědí, že budou zanedlouho deportováni z protektorátu. Rozhodli se však, že nevydají veškerý svůj majetek a že ho ukryjí někde v labyrintu podzemních kanalizačních chodeb. Milan mu vyjde vstříc... Po atentátu na Heydricha přichází do podniku pražských kanalizací vyšetřovatel gestapa Otto Hotmar s úmyslem propátrat pražské podzemí, zda se v něm neskrývají atentátníci a jejich pomahači. Jeho průvodcem se stane právě Milan Metal jako specialista na podzemí. Postupně se ukáže, že Otto Hotmar je pražský Němec, který umí dobře česky. Má potřebu s Milanem diskutovat i o politických otázkách, chová se slušně, dosti lidsky, svým způsobem je sympatický a Milan pod tíhou strachu postupně přistoupí na téměř až přátelský vztah včetně neformálních kontaktů s Hotmarovou rodinou a jeho přátel z řad pražských Němců. S koncem války dospívá komplikovaný vztah obou mužů a celý příběh k překvapivému rozuzlení.

Tato kniha je první filosofickou prací Jana Šterna. Ve své práci rozvinul čtvrtý modus bytí, jak ho zformuloval Aristoteles ve své Metafyzice. Navázal přitom na Heideggerův esej Aristotelova Metafyzika. Zatímco první tři mody bytí uvedené v Metafyzice - věc je taková, věc je, tvrzení o věci je pravdivé - se staly pilířem pozdější filosofie, čtvrtý modus (byť z jistého úhlu vlastně nejzajímavější) stál stranou filosofického bádání. Teprve Heidegger na něj upozornil samostatnou prací. Je nepochybné, že toto Heideggerovo připomenutí stálo jako hlavní impulz za Šternovou prací. Základním posunem od Aristotelova pojetí bytí jako možnosti a skutečnosti je v této práci pojetí možnosti nikoliv jako kauzálního faktoru utváření skutečnosti - možnost jako příčina skutečnosti, jež se z ní vyvine, ale jako trvalé dialektické součásti skutečnosti. Neboli možnost a skutečnost tvoří dialektickou dvojici, která existuje jako trvalá součást každé věci, jako modus jejího bytí. Z toho plyne poměrně překvapivý důsledek, který je v práci podrobně analyticky rozebrán: trvalou součástí bytí každé věci (organismu, člověka) jsou nenastalé, neuskutečněné, odmítnuté možnosti, díky nimž teprve věc (organismus, člověk) získává své místo ve světě a skrze něž mu svět rozumí. V knize je na bázi bytí jako možnosti a skutečnosti formulován určitý princip etiky, který na rozdíl od Kantova pojetí (mravní zákon jako vyšší boží princip nepodmíněně daný člověku) víc vychází z ustrojení člověka jako takového, tedy jako bytosti, jejíž ontologická struktura zakládá etické jednání. Štern v knize ukazuje, jak koncept bytí jako možnosti a skutečnosti inspiroval nejen novodobou filosofii, ale i teoretickou fyziku. Konkrétně Wernera Heisenberga v jeho knize Fyzika a filosofie. Toto propojení fyziky a filosofie je v rámci této práce domyšleno do řady závěrů, které mohou být inspirativní pro další bádání.

Autobiografická kniha novináře Charlese Laurence, jehož otec byl vysoce postaveným britským diplomatem, vypráví příběh rodiny, která v padesátých letech pobývala v Praze a kterou tento pobyt hluboce zasáhl.Autor, v té době malý chlapec, sotva mohl chápat vše, co se kolem něj děje. Ale právě v tom tkví jedno z kouzel knihy, kdy přes fragmenty dětských vzpomínek nahlížíme do prostředí pražské diplomatické společnosti v prvním desetiletí studené války. Po roce 1989 se autor se vrací do Prahy a snaží se na základě rozhovorů a dostupných dokumentů rozluštit důvody a okolnosti, které vedly k dočasnému odvolání jeho otce zpět do Londýna a poznamenaly život jeho matky a sestry. Celý příběh rámují dva rozhovory s Geraldinou Muchovou, manželkou Jiřího Muchy. Autor postupně nachází informace o tom, že milostná aféra jeho matky s pražským intelektuálem Jiřím Muchou nebyla z Muchovy strany náhlým vzplanutím citů, ale operací Státní bezpečnosti, v níž Mucha sehrával roli "společenského agenta". Kniha tak nabývá charakter "klíčového románu", v němž vystupují známé osoby české kulturní a společenské scény, jejichž roli ve špionážní hře studené války se autor snaží rozeznat. Celý příběh poskytuje nečekaný pohled na Muchovu činnost za komunistického režimu i na mnohé další aktéry té doby a dává nahlédnout do rozsahu a způsobu mechanismů, kterými Státní bezpečnost získávala informace, kompromitovala, kontrolovala a "řídila" kroky občanů.

Kniha pražského rodáka Petera Demetze evokuje vzájemně se prolínající působení čtyř národních a náboženských živlů, které se podílely na vytváření dějin naší země – Čechů, Němců, Židů a Italů. Autor přibližuje jejich vzájemné vztahy v různých historických epochách, ale především zkoumá jejich podíl na společenské, duchovní a kulturní atmosféře Čech. Demetzova práce o Praze je zároveň kultivovanou a jemně ironickou polemikou s knihou A. M. Ripellina Magická Praha, která v sedmdesátých letech oživila staré romantické mýty z 19. století, podle nichž pražský genius loci vyzařuje jakousi speciální magii se všemi známými rekvizitami, k nimž patří golem, alchymisté a astrologové, faustovské pověsti atd. Demetz naproti tomu zdůrazňuje racionální či všední protiklad – úlohu exaktních věd v dějinách Prahy, celou její přízemní a šedou, byrokratickou, „kafkovskou“ tvář.

Fundovaná práce, která vyšla v Německu v roce 2006 ve 26. vydání, se zabývá vzdělaností jakožto specifickou civilizační ideou, která se historicky rozvinula v německy mluvících zemích a je odlišná od kultury chování aristokraticko-urbánní společnosti západní Evropy. Ta se nezaměřovala na znalosti dané vzdělaností, ale na ctnosti vyplývající z nutnosti obstát ve společenské, družné pospolitosti: světaznalost, good sense, podmanivé způsoby, šarm, vtip. Kultura vzdělanosti měla a má také formující vliv na českou společnost. První část, nazvaná "Vědění" (historie Evropy, literatura, umění, hudba, filozofie, ideologie, teorie a vědecké obrazy světa) skicuje obrysy klasické vzdělanosti. Druhá část, nazvaná "Um" (Können), se zabývá komunikací, pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, o způsobech, jak vědění používat. Kniha tedy není prvořadě koncipována jako vzdělanostní suma, ale je nesena úsilím vzdělanost definovat, vymezit, a zároveň v konkurenci s technicistními a technickými "informacemi" obhájit její potřebu v nové době. Autor se snaží vymezit její jádro, kořeny a různým způsobem naznačit, jak se vzdělání dobrat, kudy se ubírat, aby se z návodu na vzdělanost stalo vzdělání skutečné.

Kniha Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak i humanitních věd. Autorovým východiskem je teorie evolučních vrstev, která se týká nejen vývoje živých organismů, ale i anorganické přírody, celého časoprostorového univerza. Každá nižší vrstva je předpokladem vrstvy vyšší. Časově i logikou svého uspořádání na sebe navazují, zároveň je však každá vrstva specifická, není plně determinována tou předchozí. Proto může autor plynule postupovat od výkladu světa elementárních částic a kvantové fyziky až k lidské kultuře a civilizaci. Autorův přístup je ovšem ryze nespekulativní, teorie vrstev mu slouží jako východisko a osnova výkladu. Každá vrstva, které se postupně věnuje, je ve své evoluci a struktuře popsána na základě nejnovějších vědeckých poznatků a teorií. Miroslav Veverka dokáže čtivým a poutavým způsobem vyložit kvantovou mechaniku či kosmologii stejně, jako třeba termodynamiku, biochemii, genetiku a na ní navazující etologii, antropologii až po informační revoluci a sociální svět. Jeho kniha podává spolehlivý a encyklopedický obraz současného stavu vědění prakticky ve všech odborných disciplínách, avšak jejím hlavním cílem je toto vědění celistvě uspořádat, vnést do něj řád a širší smysl. Velkou předností knihy je čtivý jazyk bez ezoterického vědeckého žargonu. Čtenář má možnost sledovat dvojí, takřka dobrodružný příběh, nad nímž se mnohdy tají dech – jednak samu evoluci bytí od velkého třesku po naši globální civilizaci, jednak díky četným exkurzům do dějin vědy a vědeckých objevů i příběh vědeckého poznávání reality. Knihu ocení jak znalci z nejrůznějších vědních oborů, tak zájemci z řad široké veřejnosti. „Stalo se mi snad jen třikrát nebo čtyřikrát, že jsem nad rukopisem nováčka užasl, jak je originální, působivý a odborně na výši.“ „Téměř neustále jsem se dozvídal o nových poznatcích z oborů, v nichž jsem sám naprostý laik, a tedy fakticky dokonale průměrný čtenář tohoto fascinujícího spisu.“ „Šíře záběru autora bere dech a celkové pojetí je aspoň z mého pohledu jedinečné; s ničím podobným jsem se v naší literatuře nesetkal.“ RNDr. Jiří Grygar, CSc. „Kniha Miroslava Veverky je velkorysý pokus o syntézu současného stavu vědy a vědeckého poznání, který se snaží překlenout protiklad „dvou kultur“, přírodovědné a tzv. humanitní.“ „Šíře jeho zájmů a znalostí je obdivuhodná a dokáže ji čtenáři zprostředkovat čtivým a zajímavým způsobem, protože se obejde bez ezoterické terminologie, aniž zkresluje.“ „Je téměř neuvěřitelné, že autor dokáže vyložit kvantovou mechaniku stejně přesvědčivě jako genetiku a na ni navazující obory: lorenzovskou etologii, antropologii se základy v paleontologii až k emergenci homo symbolicus a informační revoluci a sociálnímu světu.“ „Stručně lze tedy říci, že jeho kniha podává spolehlivý obraz současného stavu vědění prakticky ve všech odborných disciplínách, ale jejím hlavním cílem je toto vědění uspořádat způsobem, které vnáší řád do jeho roztříštěnosti a dává širší smysl teoriím.“ Prof. PhDr. Miroslav Petříček, CSc. „Miroslav Veverka dokázal obsáhnout a zpracovat v jednom svazku velmi širokou tematiku. Doufám, že tento integrující text mnohé zvídavé čtenáře zaujme.“ Prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc.

Jean Améry v úvodu Marných let učednických uvádí, že tato kniha doplňuje dva předchozí svazky esejů Bez viny a bez trestu a O stárnutí, s nimiž tvoří životopisný román-esej. O autobiografii v běžném slova smyslu ale nejde. Víc než životní příběh, poznamenaný trýznivými zážitky v období německé třetí říše, je akcentována reflexe tohoto příběhu. Výrazné je také tíhnutí spíše k subjektivnímu zkoumání doby než k jejímu objektivizujícímu výkladu. Marná léta učednická, zahrnující šest kapitol, jsou svědectvím o intelektuálním vývoji brilantního esejisty Améryho v průběhu zhruba čtyřiceti let. Autor v podstatě chronologicky vypráví o svém rakouském mládí v době před nástupem nacismu a potom o letech strávených ve Vídni po Hitlerově ovládnutí Německa, hodnotí osobnosti jemu blízké i ty, jež s ním duchovně spřízněné nebyly. Už v těchto prvních kapitolách vane z úvah o dějinách a morálce pocit odcizení, který se stává stále mrazivějším. Ve třetí kapitole, zachycující válečná léta a autorův pobyt v emigraci a v internačním táboře, nechává stranou úvahy o holokaustu, a líčí ztrátu iluzí o demokracii. Uvědomuje si, jak chimérický byl jeho vysněný obraz jakési ideální Francie, jejíž porážku vnímá – a stejně tak i selhání inteligence – jako svou osobní prohru. Dvě kapitoly věnuje výrazným myšlenkovým proudům – obsahem jedné jsou úvahy o existencialismu Jeana-Paula Sartra, jímž byl Améry léta fascinován, zatímco druhá polemizuje se strukturalismem. Hořkost zasáhne čtenáře ze stránek kapitoly o autorových návratech do Německa. Reflexe minulosti se tu podle Améryho odvíjí pouze v abstraktní rovině, jako by „ubírala na hrůze tomu, co se stalo. (…) Ten, kdo prožil čtyři desetiletí mezi roky 1930 a 1970 jako učedník života, ducha a dějin, tu stál mimo pravdu a nepravdu, mimo dobro a zlo, bez viny a bez trestu.“ Nedůvěra ve schopnost Němců navázat na někdejší duchovní hodnoty ústí v autorův tragický pocit ztráty identity, pocit cizoty jak v německé kultuře, kam svým původem patřil a jejíž se cítil součástí, tak v té francouzské, kde se necítil doma.

Patnáctiletá židovská dívka z Prahy si začala psát deník koncem listopadu 1939 a pokračovala až do prosince roku 1940. Před nástupem celé rodiny do transportu v roce 1942 se podařilo deník ukrýt u známých. Eva Rodenová přežila Osvětim i Bergen-Belsen a k

Na klavírním kurzu v salcburském Mozarteu se setkávají tři klavíristé: Wertheimer, budoucí klavírní génius Glenn Gould a fiktivní vypravěč. Drtivé setkání s Glennem Toulcem a jeho nepřekonatelnou interpretací Bachových Goldbergovských variací představuje ústřední motiv příběhu o posedlosti uměním, touze po dokonalosti a tragických ztroskotáních. Román Ztroskotanec, který vyšel v roce 1983, snad nejzřetelněji vyslovuje Bernhardovy postoje k problematice umění, ale současně nabízí další témata pozdní tvorby tohoto nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století: spílání Rakousku, všudypřítomná tragikomičnost a sebeironie.

V pěti kapitolách svého pojednání o sebevraždě se Améry téměř naprosto vyhýbá obvyklým přístupům k tomuto veskrze lidskému činu, jak je ztělesňuje například psychologie či sociologie; jeho rozprava začíná tam, kde moudrost těchto věd končí. Uvažujeme-li totiž o dobrovolné smrti, což je termín, jemuž Améry dává přednost před slovem sebevražda, musíme se pokusit myslit nemyslitelné, neboť opouštíme logiku života.

Tato poutavě napsaná kniha je jednak objevnou biografií mladého Hitlera, zachycující jeho dětství a mládí až do roku 1913, kdy Rakousko opustil, především však hlubokou kulturně-politickou sondou do života Vídně na počátku století, kdy se zde budoucí diktátor marně pokoušel uchytit a prosadit: není to kulturní metropole Freudova, Mahlerova nebo Klimtova, nýbrž Vídeň "bezvýznamných lidí", nezaměstnaných, kteří živoří v azylových domech, českých přistěhovalců, haličských Židů, ale také sílícího nacionalismu a antisemitismu. Hamannová se detailně zabývá obskurními spisy rasových teoretiků a působením vídeňských nacionalistických politiků, kteří měli na Hitlerův pozdější vývoj určující vliv. Pozornost věnuje rovněž tehdejšímu tisku, nikoli ovšem známým intelektuálním listům, nýbrž schöneriánskému, německoradikálnímu a křesťanskosociálnímu tisku, přičemž upozorňuje na jejich způsob vyjadřování a na souvislosti s pozdější Hitlerovou politickou rétorikou. Obsáhlé kapitoly věnuje například sociální situaci ve Vídni, půtkám ve vídeňském parlamentu a dvěma největším vídeňským menšinám: Židům a Čechům. Kapitola o Češích ve Vídni přináší mj. podrobnosti o přistěhovalecké vlně kolem roku 1900, sporech kolem "Komenské ho škol" a rozbor Hitlerových výroků o Češích.