Prostor strana 21 z 62

Během svého téměř desetiletého přátelství s Thomasem Bernhardem se obchodník s realitami Karl Ignaz Hennetmair (*1920), žijící v sedmdesátých letech v bezprostředním sousedství spisovatelova domu v hornorakouském Ohlsdorfu, rozhodl zaznamenávat rozhovory a události Bernhardova života formou deníkových zápisů.Pečlivě si je vedl od 1. ledna 1972 do 1. ledna 1973; sbíral dokumenty o tom, co všechno s Bernhardem prožil a o čem spolu mluvili během dlouhých vycházek po okolí Ohlsdorfu. Přitom se nevyhýbali tématům, o nichž jinak Bernhard s nikým nemluvil tak otevřeně a bez skrupulí, ať šlo o názory na uměleckou scénu, o honoráře, praktiky nakladatelství nebo o úzké přátelské vztahy, či dokonce o ženy. Hennetmair později poznamenal: Thomas musel něco tušit, někdy mi dokonce sám nosil dopisy a dokumenty, aniž jsme kdy na toto téma prohodili jediné slovo.Hennetmairovy zápisky líčí řadu detailů a událostí z pohledu člověka, který měl k autorovi přístup jako málokdo jiný. Rodinné scény a humor, jímž Bernhard oplýval ve chvílích, kdy se cítil v bezpečí, jsou cenným svědectvím spisovatelova soukromého života. Nikde jinde, a už vůbec ne v autorově díle, k nim v této podobě cestu nenalezneme.Česky vychází ve výboru a překladu Radovana Charváta.

Kniha Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak i humanitních věd. Autorovým východiskem je teorie evolučních vrstev, která se týká nejen vývoje živých organismů, ale i anorganické přírody, celého časoprostorového univerza. Každá nižší vrstva je předpokladem vrstvy vyšší. Časově i logikou svého uspořádání na sebe navazují, zároveň je však každá vrstva specifická, není plně determinována tou předchozí. Proto může autor plynule postupovat od výkladu světa elementárních částic a kvantové fyziky až k lidské kultuře a civilizaci. Autorův přístup je ovšem ryze nespekulativní, teorie vrstev mu slouží jako východisko a osnova výkladu. Každá vrstva, které se postupně věnuje, je ve své evoluci a struktuře popsána na základě nejnovějších vědeckých poznatků a teorií. Miroslav Veverka dokáže čtivým a poutavým způsobem vyložit kvantovou mechaniku či kosmologii stejně, jako třeba termodynamiku, biochemii, genetiku a na ní navazující etologii, antropologii až po informační revoluci a sociální svět. Jeho kniha podává spolehlivý a encyklopedický obraz současného stavu vědění prakticky ve všech odborných disciplínách, avšak jejím hlavním cílem je toto vědění celistvě uspořádat, vnést do něj řád a širší smysl. Velkou předností knihy je čtivý jazyk bez ezoterického vědeckého žargonu. Čtenář má možnost sledovat dvojí, takřka dobrodružný příběh, nad nímž se mnohdy tají dech – jednak samu evoluci bytí od velkého třesku po naši globální civilizaci, jednak díky četným exkurzům do dějin vědy a vědeckých objevů i příběh vědeckého poznávání reality. Knihu ocení jak znalci z nejrůznějších vědních oborů, tak zájemci z řad široké veřejnosti.

Rozhovor, který v létě roku 2012 vedl Bohdan Sláma s Milošem Formanem, se dotýká podstaty práce režiséra a scenáristy. Legendární filmový režisér v něm odkrývá cesty, které ho přivedly až na samotný vrchol toho, co lze v tomto oboru dosáhnout, a díky citlivému tazateli neopomíjí žádnou z filmových disciplín. V zaujaté debatě se čtenář dozví o hledání námětů, psaní scénáře, kritériích používaných při výběru herců, zákulisí jednání s producenty, ale i odborná fakta týkající se používání kamer, svícení, sestavování dialogů i detailní popisy provedení jednotlivých scén. Text se svým zaměřením výrazně odlišuje od dosud vydaných rozhovorů či biografií Miloše Formana, je určen pro zájemce o filmové umění, může však oslovit i širší veřejnost. Doslov napsal profesor Jan Bernard. Kniha obsahuje též filmografii Miloše Formana i Bohdana Slámy, dále jmenný rejstřík stejně jako rejstřík filmů a filmových postav. Publikace je vybavena bohatým fotografickým materiálem - jednak archivními fotografiemi z natáčení Formanových filmů, jednak aktuálními snímky obou režisérů během jejich setkání a rozhovoru v domě Miloše Formana v americkém Connecticutu.

Rudolf Roden (nar. 1923), rodák z pražské židovské rodiny, se roku 1942 přihlásil dobrovolně do transportu, aby mohl sdílet osud se svou budoucí ženou Evou. Nejprve se ocitli v Terezíně a poté ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Odtud Rudolf Roden unikl jen kvůli tomu, že byl při selekci vybrán na otrocké práce v Německu. Na sklonku války přežil i pochod smrti. Ve svobodném Československu začal studovat medicínu na Karlově univerzitě, avšak po komunistickém puči v roce 1948 emigroval se svou ženou Evou do Kanady. Zde vystřídal rozmanitá povolání (rytec, masér, prodavač, číšník, asistent v nemocnici) a dostudoval medicínu. Roku 1956 si otevřel v Montrealu soukromou lékařskou praxi, později se orientoval na psychiatrii, kterou od roku 1978 přednášel na texaské státní univerzitě v Galvestonu. Soukromou psychiatrickou praxi provozuje dodnes v Montrealu. V Česku mu vyšlo několik knížek, z nichž nejznámější jsou vzpomínky na utrpení ve vyhlazovacích táborech, které napsal se svou ženou Evou Rodenovou pod názvem Životy ve vypůjčeném čase.

Saša Sokolov (*1943) patří k nejoriginálnějším autorům ruské umělecké prózy. Vedle drobnějších textů napsal jen tři romány, a přesto se stal jednou z určujících autorit soudobé ruské literatury. K charakteris­tickým rysům jeho psaní náleží suverénní básnická imaginace, jazyková vynalézavost a mnohovrstevnatost významů. Román Mezi psem a vlkem rozepsal autor ještě v Rusku před svou emigrací v polovině sedmdesátých let, dokončoval ho však další čtyři roky. Jde o jazykově i konstrukčně složité dílo, ve kterém se prolínají dvě jazykově odlišná prozaická vyprávění s rozsáhlými básněmi. Název knihy pochází z úsloví použitého v Puškinově Evženu Oněginovi, kde je metaforou soumraku, přechodu mezi světlem a tmou. Rozvolněný ahistorický čas románu proměnil reálné zavolžské lesy, přenesené do mytického prostoru za Vlčí řekou (zvanou též jako Itil), v nadreálné a bezčasé Závlčí. Do této příznačné scenérie promítl autor groteskně nazřenou, bájnou, polozapomenutou Rus, plnou nezakotvených podivínů, vyvrženců a jurodivých – Rus rodící příběhy, které se v soumračných hodinách znehybnělého času proměňují v legendy.

Jedenáct povídek Josefa Moníka o nejstarším řemesle je propojeno společnou vazbou, avšak variace na dané téma jsou pokaždé jiné. Prostituce je za peníze, leč může mít svébytnou estetiku. Je zde melancholie a zklamání ze sametu i rezignované uspokojení, že se vlastně neděje nic tak hrozného a máme se dobře, přestože nelze mít všechno. Že dýcháme stále stejný vzduch a některé rysy lidského založení jsou neměnné; že hledáme opravdovou lásku. Že v každém lágru platí nějaké desatero a jeho zákazy budou vždy porušovány. Že život je kurva, ale lepší na trhu není. Moník poznal osazenstvo pětihvězdičkových hotelů, bagážisty a taxikáře, kultivované intelektuálky i uličnice, zklamané, byť úspěšné emigranty a cizince na záletech, tlumočil nové elitě. Vše zúročil veselým perem v mozaice příběhů, s pointou a rozmarným slovníkem. Josef Moník (1952) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a pracoval jako nakladatelský právník. Absolvoval postgraduální kurz „Estetika a literární kritika“ na Filozofické fakultě se závěrečnou prací Občan Orson Welles. Od začátku osmdesátých let přispíval do samizdatového časopisu Lázeňský host, po listopadu do různých periodik a povídkových souborů. V roce 1989 zvítězil s básní A Kerouac’s Grave v literární soutěži Harvardovy univerzity Contest in Poetry. V roce 2010 obdržel stipendium Literaturhausu Hamburk. Překládá z němčiny (Libuše Moníková, Mark Divo, Oliver Zybok) a z angličtiny (Vladimir Nabokov, Christopher Coe, Frank McCourt, Annie Proulx). Samostatně vydal tři prózy: Neser bohy (2004), Psi bez rodokmenu (2008) a Schweik It Easy (2011, nominace na Magnesii Literu). Od převratu je tlumočníkem na volné noze, má dvě děti a žije v Praze.

Svazek Bernhardových řečí, rozhovorů a fejetonů ukazuje „veřejného Thomase Bernharda“, tj. shromažďuje podle chronologického řazení jeho žurnalistické práce a veřejná vyjádření. K obrazu Bernharda-spisovatele patří i to, jakým způsobem svůj veřejný obraz spoluutvářel, jak provokoval veřejnou odezvu na své dílo a do svého díla tuto veřejnou odezvu vepisoval. I zde se lze setkat s charakteristickým bernhardovským rukopisem – i zde je patrný nestabilní střed mezi humorem a vážností, komedií a tragédií. Většina shromážděného materiálu byla až dosud rozptýlena po časopisech, zejména pokud jde o Bernhardovy literární počátky a jeho články v regionálním tisku. Zajímavá je různá míra otevřenosti: jestliže se z jeho řečí, románů či povídek zdá, že autor je rozhořčený a nemilosrdný kritik svého okolí, pak z některých jeho interview je patrné, že rubem razance je smích, který u něho předmět kritiky vyvolává. Poučné jsou i rané texty, protože Bernhard v nich prozrazuje své literární vzory (Rimbaud, jemuž v mládí věnoval samostatnou přednášku, či Hamsun). Pozdější „veřejné“ texty jsou pak často k nerozeznání od literatury, zejména ty, v nichž inscenuje „aféry“ jako veřejné divadelní představení, jehož scénou není Burgtheater, ale noviny a čtenářské dopisy. Ten, kdo zná Bernhardovu tvorbu, ví, že toto je způsob, jímž autor traktuje hluboké existenciální problémy. Publikovaný svazek „veřejného Bernharda“ velice plasticky dokumentuje, jak se k této rovině Bernhard postupně propracovává. Publikace vychází ze svazku, který pod názvem Der Wahrheit auf der Spur připravili editoři nakladatelství Suhrkamp. Česká edice představuje výbor z tohoto svazku, a to s ohledem na relevantnost vůči českému kulturnímu prostředí. Tento výbor doplňujeme ještě jedním rozhovorem Petera Hamma s Thomasem Bernhardem.

Někdejší bezdomovec Hobo si "na pomezí života a věčnosti", kde se ocitl po pádu na dno opuštěné šachty, v duchu přehrává setkání s neznámým mužem, který ho nedávno navštívil v jeho osamělém doupěti izolovaném od civilizace. Návštěvník mu vypráví o "mimořádné události", jež ho před časem donutila přehodnotit dosavadní život - jako úspěšný politický šíbr se sice po pádu československého komunistického režimu propracoval mezi vlivné a mocné, teď však neví, co s ním bude dál. Vyprávět o své minulosti začne i Hobo. Jenže jak jeden před druhým odkrývají svou minulost, začíná se ukazovat, že ačkoliv dosud pobývali na zcela opačných pólech společnosti, oba jsou hlavními aktéry téže "mimořádné události" a jejich setkání nebylo náhodné. Jiří Pehe rozehrává - stejně jako ve svých předchozích románech Na okraji zmizelého a Tři tváře anděla - poutavý příběh, který tentokrát prostřednictvím osudů obou protagonistů mapuje hodnotové i politické turbulence posledních desetiletí. A stejně jako ve dvou předchozích románech znovu nastoluje základní otázky po smyslu naší existence.

Bernhard Schlink si románem Předčítač (Vorleser, 1995) získal světovou proslulost. V rovině osudového milostného vztahu v něm zpracoval čtenářsky přitažlivým způsobem téma německé viny za zločiny druhé světové války. Příběh mladíka zamilovaného do mnohem starší ženy, o jejíž temné nacistické minulosti se dovídá teprve později, byl přeložen do sedmatřiceti jazyků a zfilmován. Stejnojmenný snímek byl v roce 2009 nominován na pět Oscarů a představitelka hlavní ženské role Kate Winsletová získala Oscara za nejlepší herečku. Bernhard Schlink se narodil roku 1944 u Bielefeldu v Severním Porýní. Vystudoval práva, žije a pracuje jako právník v Berlíně a v New Yorku. V osmdesátých letech vstoupil do literatury detektivními romány (Gordický uzel, Selbův podvod a Spravedlnost podle Selba), v nichž představil omšelého soukromého detektiva Selba, který se potýká s nacionálněsocialistickou minulostí své země i svou vlastní. Ke kriminálnímu žánru se vrátil ještě v roce 2001 románem Selbova vražda. Světového úspěchu dosáhl románem Předčítač (Vorleser, 1995). Ve své další knize Návrat (Die Heimkehr, 2006), jejíž český překlad vyšel v nakladatelství PROSTOR roku 2007, spojil napínavý, takřka detektivní příběh s motivem objevování a vyrovnávání se s nacistickou minulostí. Milostná témata zpracoval Bernhard Schlink v souboru povídek Liebesfluchten (2000), které o rok později vyšly česky pod názvem Útěky z lásky (PROSTOR 2001).

Dějová linka knihy, jejíž autor se skrývá za pseudonymem a která v roce 2009 vzbudila mimořádnou pozornost francouzské i světové veřejnosti, je jednoduchá: druhý nejvyšší představitel blíže nejmenované banky si na základě informací získaných od své call girl a svých kontaktů složí mozaiku, která mu napovídá, že dojde k finančnímu krachu. Svou předvídavost, analytické schopnosti a znalost prostředí pak využije k vlastnímu nezákonnému obohacení. Hlavním a největším přínosem knihy je dokonalý a v rámci možností daných složitostí tématu srozumitelný popis praktik světa vysokých financí. Nejen přetahování na mezinárodní úrovni o bankovní tajemství, finanční operace, které se více podobají ruletě než čemu jinému, způsob investování, konkurence mezi bankami, jejich metody k získávání velkých i malých zákazníků a všechny ostatní triky tohoto zcela uzavřeného, ale rovněž prakticky všemohoucího světa. Pozoruhodné jsou i drobné portréty jednotlivých finančníků, jednotlivosti jejich soukromých životů, které neupadají na domovnickou úroveň, ale dokreslují obecný stav věcí v tomto oboru. Děj je zasazen do přesně vymezeného časového rámce před krachem na burze roku 2008 a pádem Lehman Brothers a výsledný obraz působí velmi hrozivě. Všude, kde autor může, uvádí skutečná jména, což mu přidává na důvěryhodnosti. Tématu a požadovanému záměru zcela odpovídají zvolené prostředky. Jazyk je věcný a přesný, styl nesentimentální, v dobrém slova smyslu cynický, funkční.

Román Miroslava Stoniše je apoteózou lásky, té první, neopakovatelné, která podle vypravěče znamená "ztrátu země pod nohama a cestu do nebe ve stavu beztíže", stavu, kdy v člověku přesto občas "skučí a sténá vichr tesknice". Jeho idylický vztah s nevinnou, půvabnou Rozárkou jen občas narušuje žárlivost a smutek nad nenaplněnou chlapeckou touhou a cudností jeho mladičké milé. Pozadí jejich křehké romance tvoří impresionisticky načrtnutá líbezná jesenická krajina, ať prozářená sluncem či zkrápěná deštěm, působivá svou rozechvělou atmosférou a lyrickými obrazy. Láska, která nakonec nebyla na celý život, ve vypravěči přetrvává jako krásná bolest, přestože po rozchodu naváže další vztahy včetně manželství. Z kouzla své ztracené milé, s níž rozpráví ve snových, imaginativních pasážích a která se v jeho vzpomínkách stává jakýmsi prototypem čistoty, něhy a poezie, se nevymaní ani ve stáří. Vypravěčovo líčení je však zároveň konfrontováno s jeho deníky a dopisy, nalezenými po čtyřiapadesáti letech, které jeho paměť zpochybňují a nabízejí dvě odlišné "minulosti". Nostalgické vzpomínky na mládí a melancholie nad jeho uplynutím ho zavedou do míst, kde kdysi jako gymnazista prožil šťastné chvíle se svou prázdninovou láskou. Až tady si uvědomí, že jeho milá je nenávratným přeludem a že čas nelze vrátit. Miroslav Stoniš se narodil v Ostravě-Vítkovicích v roce 1938 v dělnické rodině. Vystudoval dramaturgii na FAMU, avšak filmu se nikdy nevěnoval a po studiích se vrátil do Ostravy, kde žije dodnes. Pracoval mj. jako redaktor ostravského literárního časopisu Červený květ (1964-1970), za normalizace pak jako dělník v Prodejnách nábytkařského průmyslu a ve skladu podniku Nábytek v Ostravě-Třebovicích (1971-1989). Vydal jedenáct knih, tu první, Povídky pod polštář, v roce 1963, tu předposlední, Paterek a pastýřka laní, roce 2003.Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti je jeho kniha dvanáctá. Miroslav Stoniš napsal též sedm her, jež se uváděly v mnoha divadlech, rovněž je autorem rozhlasových a televizních her a osmidílného seriálu podle románu Oty Filipa.

Autobiografická kniha novináře Charlese Laurence, jehož otec byl vysoce postaveným britským diplomatem, vypráví příběh rodiny, která v padesátých letech pobývala v Praze a kterou tento pobyt hluboce zasáhl.Autor, v té době malý chlapec, sotva mohl chápat vše, co se kolem něj děje. Ale právě v tom tkví jedno z kouzel knihy, kdy přes fragmenty dětských vzpomínek nahlížíme do prostředí pražské diplomatické společnosti v prvním desetiletí studené války. Po roce 1989 se autor se vrací do Prahy a snaží se na základě rozhovorů a dostupných dokumentů rozluštit důvody a okolnosti, které vedly k dočasnému odvolání jeho otce zpět do Londýna a poznamenaly život jeho matky a sestry. Celý příběh rámují dva rozhovory s Geraldinou Muchovou, manželkou Jiřího Muchy. Autor postupně nachází informace o tom, že milostná aféra jeho matky s pražským intelektuálem Jiřím Muchou nebyla z Muchovy strany náhlým vzplanutím citů, ale operací Státní bezpečnosti, v níž Mucha sehrával roli "společenského agenta". Kniha tak nabývá charakter "klíčového románu", v němž vystupují známé osoby české kulturní a společenské scény, jejichž roli ve špionážní hře studené války se autor snaží rozeznat. Celý příběh poskytuje nečekaný pohled na Muchovu činnost za komunistického režimu i na mnohé další aktéry té doby a dává nahlédnout do rozsahu a způsobu mechanismů, kterými Státní bezpečnost získávala informace, kompromitovala, kontrolovala a "řídila" kroky občanů.

Autobiografická kniha novináře Charlese Laurence, jehož otec byl vysoce postaveným britským diplomatem, vypráví příběh rodiny, která v padesátých letech pobývala v Praze a kterou tento pobyt hluboce zasáhl.Autor, v té době malý chlapec, sotva mohl chápat vše, co se kolem něj děje. Ale právě v tom tkví jedno z kouzel knihy, kdy přes fragmenty dětských vzpomínek nahlížíme do prostředí pražské diplomatické společnosti v prvním desetiletí studené války. Po roce 1989 se autor se vrací do Prahy a snaží se na základě rozhovorů a dostupných dokumentů rozluštit důvody a okolnosti, které vedly k dočasnému odvolání jeho otce zpět do Londýna a poznamenaly život jeho matky a sestry. Celý příběh rámují dva rozhovory s Geraldinou Muchovou, manželkou Jiřího Muchy. Autor postupně nachází informace o tom, že milostná aféra jeho matky s pražským intelektuálem Jiřím Muchou nebyla z Muchovy strany náhlým vzplanutím citů, ale operací Státní bezpečnosti, v níž Mucha sehrával roli "společenského agenta". Kniha tak nabývá charakter "klíčového románu", v němž vystupují známé osoby české kulturní a společenské scény, jejichž roli ve špionážní hře studené války se autor snaží rozeznat. Celý příběh poskytuje nečekaný pohled na Muchovu činnost za komunistického režimu i na mnohé další aktéry té doby a dává nahlédnout do rozsahu a způsobu mechanismů, kterými Státní bezpečnost získávala informace, kompromitovala, kontrolovala a "řídila" kroky občanů.

Sborník obsahuje úvahy jedenadvaceti renomovaných českých intelektuálů, kteří se neztotožňují s ortodoxním ekonomickým neoliberalismem. Ve svých esejích se zamýšlejí nad příčinami současné krize a jejími možnými řešeními. Autoři jsou názorově široce rozprostřeni, od těch, kteří vidí současnou krizi jako jednu z mnoha cyklických krizí kapitalismu, až po ty, kteří tvrdí, že je třeba hledat alternativy k současnému společensko-ekonomickému systému. Další autoři vidí současnou krizi jako ještě hlubší problém: krizi hodnot, které stály u zrodu modernity, tedy krizi industriální civilizace. Sborník je tak prvním ucelenějším přehledem pohledů význačných představitelů české inteligence na stav současného západního světa včetně našich domácích poměrů.

Autorův napínavý román přesvědčivě zachycuje stupňující se atmosféru strachu v protektorátu, různé typy českého odboje či odporu, specifickou mentalitu pražských Němců a dotýká se i Pražského povstání. Jeho pohled však není černobílý a aktéři jeho příběhu nejsou jednoznačnými nositeli dobra, anebo zla, a to ať jde o Čechy nebo Němce. Příběh se odehrává v okupované Praze v letech 1941 až 1945. Hlavním hrdinou je stavební inženýr Milan Metal, která pracuje v podniku pražských kanalizací, kde má na starosti údržbu a opravy podzemních stok. Jednoho dne ho navštíví bývalý kolega, Žid, který musel odejít z práce. On i další Židé vědí, že budou zanedlouho deportováni z protektorátu. Rozhodli se však, že nevydají veškerý svůj majetek a že ho ukryjí někde v labyrintu podzemních kanalizačních chodeb. Milan mu vyjde vstříc... Po atentátu na Heydricha přichází do podniku pražských kanalizací vyšetřovatel gestapa Otto Hotmar s úmyslem propátrat pražské podzemí, zda se v něm neskrývají atentátníci a jejich pomahači. Jeho průvodcem se stane právě Milan Metal jako specialista na podzemí. Postupně se ukáže, že Otto Hotmar je pražský Němec, který umí dobře česky. Má potřebu s Milanem diskutovat i o politických otázkách, chová se slušně, dosti lidsky, svým způsobem je sympatický a Milan pod tíhou strachu postupně přistoupí na téměř až přátelský vztah včetně neformálních kontaktů s Hotmarovou rodinou a jeho přátel z řad pražských Němců. S koncem války dospívá komplikovaný vztah obou mužů a celý příběh k překvapivému rozuzlení.

Kniha je konfrontací dvou stanovisek k tématu globalizace. V první části, nazvané Vláda hyperkultury: kosmopolitismus a západní civilizace, filozof a sociolog Gilles Lipovetsky podrobně mapuje fenomén globalizace, který datuje od zhroucení sovětského impéria. Jeho esej lze chápat jako takřka úplný výčet rysů tohoto jevu, přičemž formuluje jak jeho pozitivní, tak negativní stránky. Francouzský ekonom a esejista Hervé Juvin v druhém příspěvku Kultura a globalizace představuje odlišný přístup a takřka výhradně vidí zápornou stránku globalizačního procesu. Jde mu o obranu civilizace, které je součástí. Neupadá přitom do nacionalistického extrému ani eurocentristické přezíravosti. Celý jeho text je apologií kultury, a to nejen vlastní, ale i všech ostatních, před komerčním a ideologickým zhloupnutím. Formuluje při tom stanoviska, která nejsou v souladu ani s politickou korektností, ani s ideologií lidských práv. Třetí část obsahuje přímou polemiku obou autorů. Tam, kde Lipovetsky obezřetně váží pro a proti, Juvin se zaujetím hájí jednoznačnost. Dochází zde k vyjasnění obou stanovisek a vychází při tom najevo, jak důležité je brát v potaz i fakta, která unikají běžnému mediálnímu zpravodajství.