Prostor strana 19 z 62

Román Monpti (1934) o chudém maďarském mladíkovi, který se v Paříži protlouká bez peněz, shání jakékoliv zaměstnání a také nějakou spřízněnou duši, hlavně dívčí, se už v době svého vzniku stal celosvětovým bestsellerem. O tom svědčí nejenom miliony prodaných výtisků po celé Evropě a Spojených státech, ale také kavárny, obchody, a dokonce auto, které nesly pojmenování právě po hlavním hrdinovi zábavného, mistrovsky napsaného a také dojemného příběhu. Zápletka knihy je založena na vztahu Monptiho a mladé Francouzky Anne-Claire, která si neustále vymýšlí, lže a svému příteli se nechce za žádnou cenu oddat. Jejich vztah má daleko k idylce, naopak je plný protikladů, z nichž nejzásadnější je rozdíl mezi bezstarostností umělecky založeného Maďara a pragmatickým postojem mladé pařížské dívky. Od toho se odvíjí množství nedorozumění a komických i tragikomických situací. Tajemství románu nespočívá tolik v příběhu samotném, ale spíše v autorově zpracování a pojetí. Vyprávění se odvíjí v lehkém tónu, je plné trapasů, sebeironie a vtipné nadsázky, ale není povrchní, a jak čtenář postupně zjistí, má v sobě i vážnější polohy. Román vychází jako 5. svazek edice Pozdní sběr, celkově již ve třetím vydání; poprvé vyšel česky v roce 1938, později v roce 1973 v nakladatelství Melantrich. Roku 1957 byla natočena adaptace románu v hlavní roli s Romy Schneiderovou a Horstem Buchholzem pod názvem Miláček z Paříže.

Román Monpti (1934) o chudém maďarském mladíkovi, který se v Paříži protlouká bez peněz, shání jakékoliv zaměstnání a také nějakou spřízněnou duši, hlavně dívčí, se už v době svého vzniku stal celosvětovým bestsellerem. O tom svědčí nejenom miliony prodaných výtisků po celé Evropě a Spojených státech, ale také kavárny, obchody, a dokonce auto, které nesly pojmenování právě po hlavním hrdinovi zábavného, mistrovsky napsaného a také dojemného příběhu. Zápletka knihy je založena na vztahu Monptiho a mladé Francouzky Anne-Claire, která si neustále vymýšlí, lže a svému příteli se nechce za žádnou cenu oddat. Jejich vztah má daleko k idylce, naopak je plný protikladů, z nichž nejzásadnější je rozdíl mezi bezstarostností umělecky založeného Maďara a pragmatickým postojem mladé pařížské dívky. Od toho se odvíjí množství nedorozumění a komických i tragikomických situací. Tajemství románu nespočívá tolik v příběhu samotném, ale spíše v autorově zpracování a pojetí. Vyprávění se odvíjí v lehkém tónu, je plné trapasů, sebeironie a vtipné nadsázky, ale není povrchní, a jak čtenář postupně zjistí, má v sobě i vážnější polohy. Román vychází jako 5. svazek edice Pozdní sběr, celkově již ve třetím vydání; poprvé vyšel česky v roce 1938, později v roce 1973 v nakladatelství Melantrich. Roku 1957 byla natočena adaptace románu v hlavní roli s Romy Schneiderovou a Horstem Buchholzem pod názvem Miláček z Paříže.

Po zlatých šedesátých letech přišla jako drsné procitnutí ze snu „olověná“ léta sedmdesátá, kdy se v Itálii přihlásí o slovo pravicový i levicový extremismus. Tato doba se podepisuje i na osudech Eleny a Lily, nyní už dospělých žen. Opět se objevuje leitmotiv vzájemného ovlivňování osudů obou protagonistek. Předmětem jejich soupeření už není „genialita“, ale muž. Elena a Lila se na dlouho ztratí jedna druhé z očí a stanou se jen „střípky hlasů“ při občasných telefonních rozhovorech. Za příběhem jejich přátelství se ale dále otáčí kaleidoskop životů obyvatel jejich čtvrti, propletenec lásek, křivd, nevraživosti, žárlivosti, věrnosti i zrady.

Známá filmová režisérka (mj. Musím tě svést, Fair Play) vstupuje podruhé na pole literatury. Po úspěšném „románu ze svého života“ Moje pařížská revoluce (2014) nyní přichází s „románem ze společnosti“ Každý něco tají. Příběh z prostředí filmových herců a jejich všedních i svátečních dní nabízí nejen poutavé a napínavé čtení, ale klade také otázky, v jaké společnosti žijeme a jaké etické mantinely jsme schopni svému jednání klást. Čtenář bude vtažen do děje, kde se dobrá vůle náhle obrátí v pomluvu, kde ochota pro někoho něco udělat může být lehce zneužita. Známá herečka Lucie musí sehrát svůj osobní zápas nejen s bulvárem, jehož se stane obětí, ale i s nedůvěrou svého okolí a nakonec hlavně sama se sebou. Andrea Sedláčková znovu dokazuje, že se stejným citem a bravurou, s jakou točí filmy, je schopna napsat příběh, od něhož se nebudete moci odtrhnout.

Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě. Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši – musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora pokouší utéct. Zulejka otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama. Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a byl přeložen nebo se překládá do čtyřiadvaceti jazyků.

Kniha představuje vysoce hodnotnou memoárovou literaturu, která odkrývá mnohé z našich nedávných dějin, především společenské a politické poměry v Československu padesátých a šedesátých let. Autorka má schopnost přesvědčivě a působivě vykreslit atmosféru doby, prostředí, vnitřní pohnutky a charaktery lidí. Líčení osobních osudů, rodinných a mezilidských vztahů se pojí s pronikavými obecnými vhledy na společenskou situaci, a zejména na zvrácenost komunistické ideologie. Kniha má svou kompozicí charakter rozvětveného románu. Žofie Langerová byla původem budapešťská Židovka, která se před válkou provdala za slovenského levicového intelektuála a přesvědčeného komunistu Oskara Langera. Koncem třicátých let odjeli i s malou dcerkou do USA, odkud se po válce vrátili na popud Langerových komunistických přátel na Slovensko. Langer působil jako střední komunistický kádr na ÚV KSS a jako náměstek jednoho výrobního podniku. Po zatčení v roce 1951 byl donucen svědčit proti Slánskému a sám byl odsouzen v jednom z pobočných procesů na 22 let. Zatímco on zůstal do konce života přesvědčeným komunistou, bojujícím za očištění svého jména a soudní rehabilitaci, Langerová, i když pochybnosti měla od počátku, přišla o veškeré iluze hned v roce 1951, kdy na ni a její dvě děti plně dopadla šikana režimu, vyhazov z práce a bytu, vystěhování z Bratislavy atd., a naopak jasně prohlédla podstatu ideologie a zločinnost režimu. S manželem se však – nebo spíš právě proto – nerozvedla navzdory nátlaku během jeho věznění ani potom. Langer s podlomeným zdravím zemřel v roce 1966. Hlavní část pamětí napsala Langerová v průběhu pražského jara ještě před ruskou okupací. Hned po srpnu 1968 emigrovala a usadila se i s rodinou své dcery ve Švédsku. Její paměti poprvé vyšly anglicky v Londýně v roce 1979, přeloženy byly do francouzštiny, švédštiny, slovenštiny a dalších jazyků.

Ve druhém dílu tetralogie Geniální přítelkyně italské autorky Eleny Ferrante je přesvědčivě zachyceno období mládí dvou přítelkyň Eleny a Lily, objevování vlastního těla a sexuality. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie jakoby probouzí k životu, poznává zábavu, bezstarostnost, hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí…

Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. nominován na italskou cenu Strega a dostal se mezi šestici kandidátů na The Man Booker International Prize). Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí. Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa „před Elenou a Lilou“. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém „spojených nádob“, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí. ______________ Ohlasy v médiích: "Geniální přítelkyně je přitažlivě autentická a právem si zasloužila pozornost čtenářů po celém světě. ... Elena Ferrante zavádí čtenáře do atraktivního prostředí Neapole dvacátých let, do domů rodin z chudé čtvrti a především do vztahu s přítelkyní. Dětskýma očima vyzdvihuje to, co jí v paměti utkvělo jako – viděno dětskou perspektivou – důležité. Vzpomíná na okamžiky závisti i vítězství v malých bojích, na momenty soudržnosti i zklamání a bolesti nad ztrátou panenky, na chvíle dětského strachu." - deník Právo "Elena Ferrante je možná ta nejlepší spisovatelka moderní doby, o které jste nikdy neslyšeli." - The Economist "Ferrantina svěžest nemá nic společného s aktuálními trendy... je plná ozvěn literární historie." - The New York Times "Je to doslova hypnotické. Nemohla jsem přestat číst a přemýšlet o tom." - Hilary Clinton "Ferrante řeší přátelství a takové to 'mezi námi děvčaty' s úžasnou silou." - Gwyneth Paltrow

Miloš Bondy začíná své vzpomínky popisem transportu do Terezína spolu se svými rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího života byly sice velice stísněné a těžké, ale proti jiným táborům méně vražedné. Na počátku února 1943 však byla celá rodina transportována na východ, do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky. Zde začíná stěžejní část vzpomínek Miloše Bondyho – od úvodní selekce na rampě, kde byla maminka zařazena mezi ženy jdoucí do plynové komory, přes pobyt s tatínkem v úvodní „karanténě“ po zvykání si na nelidské a vražedné podmínky života v táboře. Po konci „karantény“ a smrti tatínka se Miloš Bondy dostává do hlavního tábora Osvětim I. Zde velmi živým způsobem popisuje otrocké práce, které musel vykonávat, mučení od kápů a jejich úlohu v systému koncentračního tábora, vztahy mezi vězni různých národností (Poláky, Rusy, Ukrajinci, Francouzi, Nizozemci a Židy) a pobyt na „ošetřovně“. Přežil tam s velkým štěstím několik selekcí do plynu a zrůdné lékařské pokusy. Po několika měsících byl s dalšími Židy přeložen zpět do Osvětimi-Březinky. Zde byl zařazen do „úklidového komanda“, které odklízelo a třídilo věci, jež na rampě zůstaly po příjezdu každého nového transportu a kde se věci příchozích a většinou zavražděných dále třídily a skladovaly. Členové komanda zde pracovali po několik měsíců, poté byli obvykle zavražděni v plynových komorách a nahrazeni novými vězni. Díky potravinám ze zavazadel se mu podařilo přežít další měsíce a získat tak fyzickou sílu pro poslední etapu svého věznění. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 s blížící se frontou a Rudou armádou začala SS Osvětim postupně vyklízet. Miloš Bondy byl nejprve transportován do Sachsenhausenu, odtud pak do pracovního tábora Ohrdruf, pobočného tábora KT Buchenwald. V Ohrdrufu vězni pracovali v otřesných podmínkách při budování tunelu ve zdejším skalním masivu. Část pobytu naštěstí přežil v táborové kuchyni, nakonec však otrocké práci při budování štol neunikl. Brzy byl na konci sil, nadto se teror SS s blížící se nevyhnutelnou válečnou porážkou zvyšoval. Před postupem Rudé armády se příslušníci SS snažili dostat více na západ, blíže Američanům. Mnoho vysílených vězňů bylo na vyčerpávajícím pochodu bez jídla a odpočinku zastřeleno. Miloš Bondy se octl začátkem dubna 1945 v Buchenwaldu. Těsně před koncem války byl odtud hnán jedním z takzvaných pochodů smrti přes Výmar do Eisenachu, kde se dočkal osvobození Američany, pomoci UNRRA i cesty zpět do své vlasti. Kromě této hlavní dějové linky autor vyprávění prokládá vzpomínkami na členy své širší rodiny a popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal – židovskou měšťanskou rodinu z pražských Vinohrad. Vzpomínky Co odvál dým jsou tak nejen poutavým vyprávěním o životě člověka, kterého nezlomily ani ty nejkrutější podmínky, ale především mimořádně cenným osobním svědectvím o tom, čemu byly oběti holokaustu vystaveny. Jejich autor zachytil mnoho konkrétních detailů fungování táborové mašinerie, příběhy některých svých spoluvězňů i táborovou hierarchii. Vše podává velmi živě a místy i s nečekaným humorem.

Děj nového Kubíkova románu se odehrává v menším českém městě s početnou německou menšinou od konce druhé světové války do odsunu Němců. Čtenář je svědkem úprku německého vojska a příchodu Rudé armády v květnu 1945, působení revolučních gard, boje o politickou moc a odvety vůči Němcům až po jejich vysídlení, přičemž autor propojuje tyto události prostřednictvím konkrétních osudů lidí v dramatické kriminální zápletce. Hlavní dějová linie se rozvíjí v momentě, kdy skupina revolučních gardistů, ve skutečnosti zištných dobrodruhů a kolaborantů, zavraždí bývalého německého starostu a donutí zaměstnance místní cihelny, aby tělo spálili. Do případu je zatažen též hlavní hrdina, třicátník Jindřich Klemsa, který se záhy po válce stal národním správcem cihelny. Jeho charakter je v tomto neklidném období podroben četným zkouškám, na pozadí velkých historických okamžiků a ve víru radikálních politických změn si chce zachovat čisté svědomí a zabránit nespravedlnosti. Dilema řeší také v osobním životě. Manžel jeho milenky Ireny byl odvlečen na nucené práce do Německa a oba milenci se nyní obávají jeho případného návratu… Autor barvitě zachycuje velké dějinné okamžiky, které se prolínají s dramatickými osobními osudy jednotlivých hrdinů, ovlivňují je, formují jejich rozhodnutí i povahy. Dobrodružný román s kriminální zápletkou líčí krátké, přesto však pro směřování našich dějin zásadní období.

Děj nového Kubíkova románu se odehrává v menším českém městě s početnou německou menšinou od konce druhé světové války do odsunu Němců. Čtenář je svědkem úprku německého vojska a příchodu Rudé armády v květnu 1945, působení revolučních gard, boje o politickou moc a odvety vůči Němcům až po jejich vysídlení, přičemž autor propojuje tyto události prostřednictvím konkrétních osudů lidí v dramatické kriminální zápletce. Hlavní dějová linie se rozvíjí v momentě, kdy skupina revolučních gardistů, ve skutečnosti zištných dobrodruhů a kolaborantů, zavraždí bývalého německého starostu a donutí zaměstnance místní cihelny, aby tělo spálili. Do případu je zatažen též hlavní hrdina, třicátník Jindřich Klemsa, který se záhy po válce stal národním správcem cihelny. Jeho charakter je v tomto neklidném období podroben četným zkouškám, na pozadí velkých historických okamžiků a ve víru radikálních politických změn si chce zachovat čisté svědomí a zabránit nespravedlnosti. Dilema řeší také v osobním životě. Manžel jeho milenky Ireny byl odvlečen na nucené práce do Německa a oba milenci se nyní obávají jeho případného návratu… Autor barvitě zachycuje velké dějinné okamžiky, které se prolínají s dramatickými osobními osudy jednotlivých hrdinů, ovlivňují je, formují jejich rozhodnutí i povahy. Dobrodružný román s kriminální zápletkou líčí krátké, přesto však pro směřování našich dějin zásadní období.

Kniha, založená na letech výzkumu a nově objevených dokumentech v polovině sedmdesátých let, popisuje začátky nového vědního oboru - psychoanalýzy. Poprvé odkrývá příběh osudové rivality mezi Carlem G. Jungem a Sigmundem Freudem, který zároveň poznamenal další vývoj této nové disciplíny. Důvod, proč se tyto dvě mimořádné osobnosti rozešly, nachází John Kerr mimo jiné v ženě, která stála mezi oběma muži, Sabině Spielreinové. Ve své knize ukazuje, jak hluboce vývoj analýzy ovlivnilo to, co se o sobě její zakladatelé navzájem dozvěděli, a jak se snažili z těchto informací co nejvíce vytěžit.

Autor Nesmrtelné túry do Compostely (Prostor 2015) se v této knize ohlíží za zákrutami vlastního života a zachycuje je se stejným vtipem, uměním zkratky a neokázalou hloubkou. Nahlédneme do pozadí fakultní medicíny i akademické politologie, humanitárních aktivit i vojenských misí OSN, nemocničního provozu i kabinetní politiky, literární branže i vrcholné diplomacie. Rufin ale nepředkládá reportáž ani autobiografii, nýbrž mozaiku výjevů a zkušeností propojených jeho sebeironií a svěžestí jeho jazyka. Svou životní cestou, která ho zcela doslova zavedla do chýší i paláců a na mnoho dalších významných i zvláštních míst, Rufin prochází tak trochu jako šibal z pikareskního románu – ovšem šibal, který současně patří mezi nejvýznamnější postavy světového humanitárního hnutí. Vážnost, kterou za jeho historkami nakonec tušíme, je o to působivější.

Když Tony Judt v roce 2008 onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelným neurodegenerativním onemocněním vedoucím k naprosté fyzické nehybnosti, nacházel útočiště v myšlení – svůj „palác paměti“ situoval do malého penzionu ve Švýcarsku, kde jako desetiletý strávil s rodiči šťastné chvíle zimní dovolené. Proudy vědomí ho přenášejí od nostalgických reminiscencí na život uprostřed jeho rozvětvené židovské rodiny, na zážitky spojené s otcovými auty, jídlem či čtvrtí Putney, k vlastním dobrodružným jízdám v londýnských dálkových autobusech a vlacích nebo k rodinným cestám trajektem Lord Warden. Výpověď o osobní zkušenosti, pevně zasazená do doby, v níž Tony Judt žil, byť byl poslední dva roky života odsouzen k nehybné samotě, je nesmírně autentická, navíc jí vědomí autora, že mu zbývá málo času, vtisklo výsostně existenciální rozměr. Nemalou pozornost si také zaslouží jeho jazyk a textem mnohdy překvapivě probleskující vědoucí ironický humor.

Román Tereza filozof z roku 1748, za jehož autora je nejčastěji považován Boyer d’Argens, patří k nejznámějším a zároveň nejvíce pronásledovaným textům 18. století. Byl šířen ilegálně, přičemž důvodem nebyly jen jeho silně erotické pasáže, ale zejména „libertinství“ v původním slova smyslu, to jest ideje, které šířil – problematičnost křesťanské morálky, náboženství jako lidský výtvor apod. Román má blízko k markýzovi de Sade, ale v zásadě v něm jde mnohem více o svobodu myšlení v duchu osvícenství. Vychází s dobovými ilustracemi a doslovem profesora Miroslava Petříčka. V roce 1731 otřásl Francií skandál, když vyšlo najevo, že jezuita Jean-Baptiste Girard zneužíval v Toulonu svou dvacetiletou kajícnici Marii-Cathérine Cadiereovou. Byl však po dlouhém procesu zproštěn viny a dívka byla svěřena do péče matky. Aféra byla široce komentována v tisku, vyšlo i několik pamfletů a satir převážně ze strany odpůrců jezuitů a veršem se jí dotkl i Voltaire. Roku 1748 vyšel bez uvedení jména autora román Tereza filozof, v němž bylo za průhlednými anagramy snadné rozpoznat aktéry tohoto skandálu (Girard-Dirrag, Cadiere-Eradice). Vydali jej tiskaři Joly a Boscheron. Kniha byla zřejmě vytištěna v Liege, archy tajně dopraveny do Paříže, kde byly doplněny rytinami a svázány. Nelze však vyloučit ani to, že Tereza filozof kolovala mezi čtenáři již dříve jako rukopis. Největší literární záhadou je však identita jejího autora. Původně byl za něj považován Arles de Montigny, jenž však pouze prostředkoval její vytištění, byla připisována i Diderotovi, avšak jako nejpravděpodobnější původce románu se zdá být Jean-Baptiste de Boyer, markýz d’Argens, voják, který po pádu z koně utrpěl vážné zranění, opustil vojenskou službu a věnoval se literatuře. Byl velmi vzdělaný, četl volno­myšlenkáře 17. století, obdivoval Montaigne, Gassendiho i Descarta a byl autorem nejen učených spisů, například Kabalistických listů z roku 1769, ale i četných románů. Friedrich II. jej později povolal do Berlína, kde se věnoval reorganizaci Akademie a předsedal sekci krásné literatury. Jakkoli však Tereza filozof vykazuje jisté podobnosti s jeho pojednáními i romány, dodnes není jeho autorství jisté.

V centru Sukovy studie stojí myšlení československých revizionistických ekonomů šedesátých let, přičemž zvláštní pozornost je věnována Otovi Šikovi, jeho přerodu ze stalinského dogmatika v přesvědčeného reformistu a posléze jednoho z význačných protagonistů pražského jara 1968. Záběr práce je však daleko širší. Autor se v úvodní kapitole pokusil o rekonstrukci myšlenkových dějin komunistického experimentu, od teoretických východisek Marxových přes Leninovo „rozvinutí“ a praktickou realizaci v revoluci, válečném komunismu a později v NEPu až po Stalinovo završení v podobě nové „vědy“ – politické ekonomie socialismu – a teorii zostřování třídního boje. Dále se věnuje politickému, a zejména ekonomickému vývoji v Československu po únoru 1948, kdy byl zformován socialistický stát sovětského typu, s diktaturou jedné strany, masivní změnou vlastnické a sociální struktury a centrálně řízeným hospodářstvím. Již záhy se však začaly v tomto modelu projevovat závažné ekonomické potíže, disproporce a zaostávání, které vedly koncem padesátých let k prvnímu vážnému pokusu o reformu centrálního plánování. Následující pokus, spojovaný s Šikovým jménem, souvisel s důslednějším vymaňováním se socialistické ekonomie z pout stalinského dogmatismu, s jejím pozvolným otvíráním se různým směrům soudobé „buržoazní“ vědy, což vše vyústilo ve druhé polovině šedesátých let v rozsáhlé diskuse o socialistickém trhu, směřování socialismu vůbec, v přípravu skutečně zásadní reformy a nakonec v konfrontaci s oslabenou centrální politickou mocí. Autor přesvědčivě dokládá, že celý tento proces provázel rozpor mezi realistickým přístupem k řešení konkrétních ekonomických problémů a novým utopismem spočívajícím v přesvědčení o vyšším humanistickém potenciálu socialismu. Zvláštní kapitolu věnuje Jiří Suk jedné z podstatných a trvalých opor komunistického režimu; ukazuje v ní, jak na tehdejší československé ekonomy pohlížela politická policie. Bez ohledu na politické tání a zdánlivě svobodnější poměry Státní bezpečnost i v šedesátých letech dál mnohé ekonomy intenzivně „rozpracovávala“ prostřednictvím rozsáhlé sítě donašečů, podezírala je a vyhledávala v jejich řadách třídního nepřítele. Kniha je založena na podrobném studiu archivních materiálů, dobové publicistické produkce a domácí i zahraniční odborné literatury. Zároveň je psána živým a velmi čtivým jazykem. Svým tématem i způsobem zpracování je určena nejen specialistům – historikům, ekonomům či politologům –, ale všem, které zajímá nedávná minulost i současnost naší země.