Prostor strana 20 z 62

Kniha pamětí mikrobiologa Jána Vilčeka určitě zaujme i čtenáře, kteří zrovna nebádají v laboratoři nad nějakým novým lékem. Předkládá životní příběh zajímavý, dobrodružný, plný zvratů. Jako dítě židovských rodičů byl v ohrožení života v době slovenského státu, s pomocí rodičů však přečkal toto těžké období bez úhony. Při studiu na lékařské fakultě bratislavské univerzity se začal zajímat o výzkumné programy a to určilo jeho další cestu. Nejdříve do Virologického ústavu v Bratislavě a odtud dále do světa. Jeho vědecká kariéra se naplno rozvinula ve Spojených státech amerických, když ho jako československého emigranta bez peněz zaměstnala Newyorská univerzita. Tam – ve vlastní laboratoři – se vydal na dobrodružnou cestu objevování, na jejímž konci stál nový lék s názvem Remicade. Číst o procesu objevování léku, o peripetiích, kdy se prochází slepými uličkami a začíná se stále znovu, je jako číst detektivní román. A čtenář začne chápat, proč vědci tráví celé hodiny dlouho do noci ve svých laboratořích, když se zdá, že objev je na dosah. S knihou pamětí Jána Vilčeka se může čtenář na tu zajímavou a tajuplnou cestu vydat. Ján Vilček nezůstal Newyorské univerzitě nic dlužen. Věnoval jí část svých příjmů z licence a prodeje léku. A nejen to. Založil nadaci, rovněž financovanou z příjmů licence, a ta podporuje jednak mladé vědce, jednak i mladé umělce. Snaží se vyzdvihnout přínos vědců a umělců, kteří se do Spojených států přistěhovali. Je asi málo lidí na světě, kteří mnohem větší část svých příjmů rozdali, než si nechali pro sebe. Ján Vilček prožil smysluplný a bohatý život, naplněný hlavně láskou k vědě, umění a samozřejmě k lidem.

Kniha představuje spojení kulturní historie, literatury faktu a esejisticky pojatých příběhů s románovými prvky. Autor předestírá pojem restaurace jako sociologický fenomén doby, který ilustruje zajímavými příběhy z gastronomického prostředí, v nichž vystupuje například Émile Zola, Joseph Roth, Edward Hopper nebo Robert Walser. Poučeně a s vtipem líčí také konkrétní příběhy číšníků, slavných kuchařů i samotných restauratérů, věnuje se proslulým podnikům a jejich historii, uvádí desítky proslavených pokrmů a receptů. Jeho pozornosti neuniká ani pozadí vnějšího společenského pozlátka, tj. těžká práce a špatné výdělky obsluhy, jejich různorodé slabosti a zlozvyky, jakož i negativní hygienické poměry. Přechází z jednoho kontinentu na druhý, aby zachytil vývoj a zvyky spojené s gastronomií v mnoha zemích světa. Autorovi však nejde jen o výčet pozoruhodností, nýbrž i o hlubší sociologický pohled na úlohu restaurace jako takové: co symbolizuje, co prezentuje ve společnosti a jak se v ní odráží chování a očekávání hostů během stolování, při rozhodování či konverzaci o tom, kam zajít a které podniky raději vynechat.

Autobiograficky laděné povídky Matka vzala roha volně navazují na knihu U útulku 5, v níž Edgar Dutka ztvárnil své zážitky z dětského domova, kde strávil dva roky poté, co jeho matku zavřeli na podzim roku 1948 komunisté. Právě její útěk z vězení a zanedlouho i z Československa zachycuje úvodní a nejrozsáhlejší próza, podle níž je pojmenován celý soubor. V následujících povídkách jsme svědky školních let hlavního hrdiny, kdy vyrůstá v rodině pěstounů a řeší své zmatky citové i jiné. Milostné zrání i tápání, jakož i karamboly s režimem, které zažívá mladý muž při studiu vysoké školy a během vojenské služby, jsou tématem dalších povídek. Náměty tří „australských“ povídek vytěžil autor ze svého ročního pobytu v Austrálii v letech 1968–1969; tehdy mohl poprvé po dvaceti letech uvidět svou matku. Nakonec se rozhodl pro návrat a epizody z normalizace i zkušenosti stárnoucího muže ze současnosti vyplňují závěrečné čtyři povídky.

Dramatický děj knihy se odehrává v současném Rusku, kdy skupina teroristů obsadí nedaleko Moskvy kostel plný lidí a domáhá se jednání o svých požadavcích. Autor ve svižném tempu rozehrává příběh, který začíná v polovině devadesátých let a jehož dvěma hlavními aktéry jsou právě vůdce teroristů a novinář – vypravěč příběhu –, kterého si teroristé vybrali jako vyjednavače. Prostřednictvím jejich osudů načrtává autor posledních dvacet let ruských dějin – od čečenských válek po boje na východní Ukrajině. Ševeljov se v novele pokouší odpovědět na závažné otázky: jak se mohlo stát, že se dnes Rusko nachází tam, kde je, a kdo je vinen, že z naděje na „nové Rusko“ nic nezbylo. Vinen je tak či onak nakonec každý, někdo svou nečinností nebo pohodlností, jiný svým jednáním. Novela Nejsem Rus je napsána živým jazykem a ukazuje tápání dnešní ruské inteligence i obyčejných Rusů; nutí k zamyšlení nad současným Ruskem a jeho budoucností.

Kniha Roberta Burtona o melancholii vyšla poprvé v roce 1621 a patří k nejznámějším a nejčtenějším naučným knihám té doby. Její téma je však prastaré a jako první je pojednal již Aristotelés. V základě nauky o čtyřech temperamentech stojí teorie živlů v řecké předsókratovské filozofii a medicíně (Hippokratés, Galénos). Burtonovo zpracování je navzdory desítkám jiných zcela ojedinělé právě proto, že je skutečnou „anatomií“, tedy podrobným rozebíráním všech souvislostí daného jevu. Můžeme říci, že je nejrozsáhlejší a nepřekonanou encyklopedií o různých podobách smutku. V souladu s literárními konvencemi 17. století ovšem nejde o nějakou systematičnost v moderním slova smyslu, nýbrž o sledování a zachycení analogií, počínaje tou základní, kterou je analogie mikrokosmu a makrokosmu, respektive projekce nauky o čtyřech temperamentech do kosmického měřítka. Anatomie melancholie je dodnes velmi poutavá a čtivá: jakmile se melancholie stává základní dispozicí člověka, odráží se v něm svět, který ztratil svůj pevný řád, lidský život se ocitá na samé hranici nevyléčitelné choroby a melancholie se analogicky přenáší na celé království a vlastně na celý známý svět. Melancholie podle Burtona je tak nejen stavem duše, ale i společnosti a jejího uspořádání. Ve vtipné kritice poměrů své doby nikoho nešetří: vládce, vojáky, náboženské vůdce, učence, obchodníky, právníky ani rodiče a jejich děti. Zároveň je bystrým pozorovatelem, který zaznamenává také chvályhodné příklady řešení těchto nedostatků v Evropě i zámoří. Vlastní představu léčby a ideálního uspořádání světa předkládá s lehkou ironií v úvodu ke svému spisu. Burtonův traktát sám rozhodně „melancholický“ není – snaží se čtenáře poučit i pobavit. Autor se živě zajímá o astronomii, která ještě není přísně oddělena od astrologie, populárním způsobem prezentuje myšlení, které je vlastní Shakespearovým hrdinům, zabývá se vlivem hudby na lidskou mysl, náboženským poblouzněním i tolerancí k jiným vyznáním včetně pohanských, problémy milostného vzplanutí apod. Dle dobových zvyklostí na podporu svých tezí nešetří citáty klasiků ani mladších autorů. Burtonovo dílo je základním pramenem pro většinu následujících zpracování daného tématu. Českému čtenáři je nyní zpřístupněno ve výboru a překladu Miroslava Petříčka.

Kniha rozhovorů s novinářkou, redaktorkou, filmovou publicistkou a překladatelkou Agnešou Kalinovou (1924–2014) zachycuje takřka celý její život a má charakter pamětí. Silný osobní příběh Agneši Kalinové, neodmyslitelný od politických zlomů, k nimž došlo během jejího života, je zároveň dramatickým obrazem společnosti 20. století, což byl i záměr tazatelky. V první části líčí šťastně prožité dětství v Prešově, v asimilované židovské rodině, které skončilo ve chvíli, kdy se do té doby tolerantní a přátelská atmosféra menšího kulturního města změnila vlivem agresivního nacionalismu. Před násilnou deportací uniká do Maďarska, kde se dva roky skrývá v katolickém klášteře a ke konci války v Budapešti. Teprve po návratu na Slovensko se dozvídá o tragickém osudu celé prešovské židovské komunity včetně svých rodičů, příbuzných a známých. V části věnované poválečné době, kdy věřila, že nová společnost bude svobodná a že komunistická strana nedopustí návrat nacionalismu, vzpomíná na studia, rodinný život s manželem, o 11 let starším divadelníkem Ladislavem Jánem Kalinou, pod jehož vlivem se vydala na dráhu překladatelky a novinářky. Tato práce ji velmi bavila, zvláště pak šťastná léta v týdeníku Kultúrny život, kde se věnovala hlavně filmu. Zároveň se zmiňuje o prvních varovných signálech, plíživé nejistotě a strachu, když perzekuce, velmi často s antisemitským pozadím, zasáhla začátkem padesátých let i okruh jejích známých, a popisuje střídavé projevy uvolňování a zostřování režimní moci. Po uvolnění na konci šedesátých let zaznamenává novou atmosféru strachu, tentokrát za normalizace, kdy nesměla publikovat ani překládat a spolu s rodinou byla vystavena pronásledování a šikaně. Také o této nesvobodné době, svém i manželově zatčení, pobytu ve vazbě a nakonec nepodmíněném odsouzení Jána Kaliny na dva roky píše Kalinová s vědomím vnitřní svobody, nestěžuje si a hlavně se nevzdává. V roce 1978 získala celá rodina povolení vystěhovat se do Německa, kde se usadila v Mnichově. Kalinová pocitově i informačně bohatě přibližuje svůj osobní i pracovní život v Rádiu Svobodná Evropa, kde byla zaměstnaná až do roku 1995. Ze vzpomínek na práci v RFE je zřejmé, jakým zadostiučiněním pro ni byla možnost svobodně říkat své názory. Celé vyprávění plasticky přibližuje události skrze fascinující příběh člověka, který dokázal najít způsob, jak si statečně a za všech podmínek zachovat lidskou důstojnost a zůstat svobodným.

Dějiny medicíny Roye Portera jsou mimořádným dílem, jež shrnuje a hodnotí celý dosavadní vývoj praktické medicíny i lékařské vědy. Autor se snaží zachytit stále rychlejší a dynamičtější pokrok medicíny, uvědomuje si však i její současné limity a nově vznikající problémy – například měnící se podobu vztahu mezi lékařem a pacientem, hrozbu nových chorob či dosud pouze velmi omezené úspěchy v boji s onkologickými onemocněními. Vývoj medicíny a lékařské vědy představuje na širším náboženském, vědeckém, ekonomickém, sociálním i politickém pozadí – na pozadí dějin lidské kultury vůbec. Celou historií medicíny, tak jak je v knize vylíčena, prolíná touha po poznání skutečných příčin nejrůznějších chorobných stavů, možností je léčit a předcházet jim, což Porter považuje za hlavní hnací sílu pokroku lékařské vědy. Kniha se věnuje především medicíně západní od starověku po současnost, ovšem pro srovnání nabízí stručný vhled do tradic medicíny východní (arabské, čínské a indické); ve zkratce také připomíná hlavní proudy a představitele novověké alternativní medicíny. Potřeba pochopit, proč a jak nemoci vznikají, jak se před nimi chránit a jak lidské tělo přesně funguje, přinesla revoluci v postavení i možnostech medicíny a zásadně změnila náš život oproti minulým staletím. Na tomto základě popisuje Porter celý vývoj lékařské vědy – od prvních objevů v oblasti anatomie a fyziologie až po vznik specializací jako psychiatrie, neurologie, endokrinologie, bakteriologie či genetika. Kromě vědeckých objevů sleduje také zdokonalování lékařské praxe – ambulantní i klinické, rozvoj veřejného zdravotnictví od prvních nemocnic a prvních snah zabraňujících šíření epidemií až po vznik důmyslných zdravotnických systémů a jejich financování na počátku 20. století. V závěrečných kapitolách knihy otevírá Roy Porter etické otázky současné medicíny: zredukování člověka na pouhý soubor orgánů, marnou snahu zachovat si „věčné mládí“ a uniknout smrti, bolestnou skutečnost osamělého umírání v nemocnicích a problém eutanazie. Porter se rovněž zamýšlí nad budoucností medicíny právě při vědomí jejích současných hranic. Nové poznatky a překvapení čekají v knize i na ty, kteří se považují za znalce dějin medicíny. Mohou se dozvědět staroegyptský recept na mast proti plešatosti nebo to, jak neznámá epidemie postihla Atény; jak obyčejné citrony přispěly k Napoleonově porážce či jakou neblahou roli sehrály infekční choroby zanesené z Evropy do Nového světa a na další kolonizovaná území. Autor nezamlčuje ani černé stránky z dějin medicíny – hrůznou kariéru nacistického lékaře Josefa Mengeleho a jeho japonského protějšku Šira Išii. Množství vzájemně propojených informací i podnětů, jež Porter ve své práci shromáždil, je určeno k přemýšlení jak pro lékaře, mediky, historiky vědy a kultury, tak pro pacienty-laiky, kteří popisované skutečnosti mohou konfrontovat s osobními zkušenostmi a postřehy.

Kniha představuje výbor esejů a dalších textů, které spisovatel a politolog Jiří Pehe publikoval v různých periodikách mezi roky 2011 a 2015. Jejich ústředním tématem je myšlenka, že jsme svědky i aktéry zásadní proměny západní civilizace, tak jak ji známe od doby osvícenství. Zatímco „zánik“ starého světa rozumu a modernity jsme schopni vidět a analyzovat, zrod nového, budoucího věku naší civilizace dokážeme jen stěží zahlédnout. Autor tento motiv rozebírá na různých úrovních, ať už pomocí pojmů, jako je globalizace a globální kapitalis¬mus, národní stát, nacionalismus, občanská společnost, masová média, masová kultura, liberální demokracie založená na politických stranách a ideologiích, anebo prostřednictvím literárních a filmových děl, jimž mnohdy vévodí bezútěšný katastrofismus. Zvláštní pozornost věnuje Jiří Pehe také naší české realitě, respektive politické kultuře, národní mentalitě a institucím. Situace je u nás podle něj komplikovaná tím, že na nás dopadají všechny civilizační jevy, jako je globalizace či úpadek nebo proměna určitých institucí, ale zároveň jsou některé negativní jevy ještě zesíleny v důsledku diskontinuity našeho demokratického vývoje.

Kniha představuje výbor esejů a dalších textů, které spisovatel a politolog Jiří Pehe publikoval v různých periodikách mezi roky 2011 a 2015. Jejich ústředním tématem je myšlenka, že jsme svědky i aktéry zásadní proměny západní civilizace, tak jak ji známe od doby osvícenství.Zatímco „zánik“ starého světa rozumu a modernity jsme schopni vidět a analyzovat, zrod nového, budoucího věku naší civilizace dokážeme jen stěží zahlédnout. Autor tento motiv rozebírá na různých úrovních, ať už pomocí pojmů, jako je globalizace a globální kapitalis¬mus, národní stát, nacionalismus, občanská společnost, masová média, masová kultura, liberální demokracie založená na politických stranách a ideologiích, anebo prostřednictvím literárních a filmových děl, jimž mnohdy vévodí bezútěšný katastrofismus.Zvláštní pozornost věnuje Jiří Pehe také naší české realitě, respektive politické kultuře, národní mentalitě a institucím. Situace je u nás podle něj komplikovaná tím, že na nás dopadají všechny civilizační jevy, jako je globalizace či úpadek nebo proměna určitých institucí, ale zároveň jsou některé negativní jevy ještě zesíleny v důsledku diskontinuity našeho demokratického vývoje.

Reprezentativní výbor, který připravila Radka Rubilina, poprvé v češtině uvádí dílo ruské básnířky Anny Barkovové (1901–1976); to mohlo být postupně objevováno doma i v zahraničí teprve po pádu sovětského režimu. Autorka kvůli své tvorbě strávila mezi roky 1934 až 1965 více než dvacet let života v sovětských gulazích a další léta v mezidobí ve vyhnanství. Její spisovatelská dráha se zpočátku slibně vyvíjela. Už v roce 1922 vyšla její první básnická sbírka Žena s předmluvou Anatolije Lunačarského, který jí také zajistil práci v moskevské Pravdě a ubytování v samotném Kremlu. Kvůli kritice panského života kremelské smetánky však záhy upadla v nemilost a dveře Kremlu se pro ni navždy zavřely. Od konce dvacátých let mezi její hlavní témata patřil hladomor, zatýkání a všeobjímající strach. Pozdější poezie psaná v lágru a ve vyhnanství nabývá niternější, reflexivní podoby, básnířčino alter ego se stává zpodobněním celé historie Ruska. Od padesátých let reflektuje také hrozbu světové apokalypsy v podobě atomové války. V próze, psané především ve vyhnanství, zachycuje Barkovová podstatu zla, diskutuje se svými postavami o smyslu existence a zobrazuje jejich vykořeněnost a nesvobodu. Její texty vyjadřují naprostou nedůvěru k jakýmkoliv ideologiím a patosu. Přes dominanci mnohdy až bezna¬dějného pesimismu, jako je tomu v novele Osm hlav šílenství, lze v prózách Štěstí statistika Plačkina a Huspenina zaslechnout i gogolovsko-čechovovský smích skrze slzy.

Titul Ochlazení, sci-fi thriller z blízké budoucnosti, není míněn pouze v přeneseném smyslu – v tomto případě se ochlazují vztahy mezi Ruskem, Evropskou unií a NATO –, ale i doslovně. Rusko přestává Evropě dodávat ropu a plyn. Příběh vypravěče K., který ve službách české zpravodajské služby začíná svou pouť v Bělorusku v kapitole uvozené slovem Proměna, pokračuje obloukem přes Čechy (Zámek), Ameriku a Izrael (Amerika) a končí v Rusku (Proces). Odkaz na dílo Franze Kafky má své opodstatnění. Svět kafkovských hrdinů není úplně odlišný: nejistota je součástí nejen jejich okolí, ale i jejich vnitřního ustrojení. V prostředí současných zpravodajců, bývalých operativců ministerstva vnitra a spolupracovníků KGB z doby normalizace či samotných agentů KGB si vypravěč nemůže být ničím jistý, je neustále v ohrožení života. Musí jednat rozhodně, odhadovat přesně situaci a pečlivě promýšlet každý další krok. Současně však žije v přízračném světě zrcadel, v němž nikdo nedůvěřuje nikomu, ba ani sobě samému, jak káže zásada zpravodajské práce. Na začátku románu ruské tanky potlačí v Bělorusku, bojujícím za demokracii, jak lidská práva, tak „kontrarevoluci“. Tato událost, která má mnohé shodné rysy s rokem 1968 v Československu i s následnou normalizací, k nimž se autor v retrospektivě vrací, přerůstá v mrazivý, děsivý příběh. Nadějí zůstává jen láska, bezpodmínečná, nic neočekávající. Nové vydání románu Michaela Žantovského Ochlazení nelze nazvat doslovně „špionážním thrillerem z blízké budoucnosti“, jak uvádí podtitul knihy. Ochlazení je už dnes svým způsobem thrillerem z horké současnosti. Sám autor pak nové vydání tohoto románu mírně upravil a také doplnil osobně laděným doslovem.

Kniha, založená na letech výzkumu a nově objevených dokumentech v polovině sedmdesátých let, popisuje začátky nového vědního oboru - psychoanalýzy. Poprvé odkrývá příběh osudové rivality mezi Carlem G. Jungem a Sigmundem Freudem, který zároveň poznamenal další vývoj této nové disciplíny. Důvod, proč se tyto dvě mimořádné osobnosti rozešly, nachází John Kerr mimo jiné v ženě, která stála mezi oběma muži, Sabině Spielreinové. Ve své knize ukazuje, jak hluboce vývoj analýzy ovlivnilo to, co se o sobě její zakladatelé navzájem dozvěděli, a jak se snažili z těchto informací co nejvíce vytěžit.

Deníky Moniky Pajerové z let 1980–1990 přinášejí autentické svědectví o společenských a politických poměrech za normalizace, o opatrném politickém tání v závěru let osmdesátých a pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989. Setkáváme se v nich s celou řadou osobností českého disentu a lidí svobodomyslně smýšlejících, kteří buď byli nuceni emigrovat, anebo se po svém museli vyrovnávat s panujícími poměry. Zvlášť výrazné místo v autorčiných deníkových záznamech zaujímá líčení událostí roku 1989, protirežimních demonstrací, role studentů v sametové revoluci, k jejichž nejvýraznějším představitelům a mluvčím sama patřila. Autorčiny zápisky však zachycují celkovou atmosféru tehdejší doby, chování lidí a jejich životní – politická i čistě soukromá – dilemata. Právě v deníku jako žánru nejintimnějším můžeme poznávat danou dobou nejbezprostředněji.

Informace o dramatickém dětství a začátcích modelky a herečky Pavlíny Pořízkové můžeme nalézt v různých mediálních zdrojích zhruba od doby, kdy budoucí světové hvězdě bylo šest let. Dnes poprvé její příběh vychází v románovém zpracování. Jde o působivé vyprávění o mladých, nezralých rodičích Anně a Jiřím, jejich zbrklém útěku z Československa, erotikou nabitém vztahu, odvaze i selhání. Martina Formanová líčí na pozadí tehdy probíhající studené války rodinné drama v celé jeho šíři a nejniternější podobě. Manželé Pořízkovi opouštějí čtyři dny po sovětské okupaci Československo a nechávají u prarodičů tříapůlletou Pavlínu. Netuší, jak dlouho budou muset čekat a co vše podniknout, než opět uvidí svoji dceru, ani co přinese jejich shledání… Autorka popisuje individuální cesty každého z aktérů s hlubokým porozuměním a schopností najít humor či komičnost i ve vážných životních situacích.

Září 1989. V Polsku, Maďarsku pukají ledy, desetitisíce východních Němců prchají ze země, z perestrojkového Sovětského svazu přichází jedna nepředstavitelná zpráva za druhou, vše je v pohybu – jen v Československu se jako by nic neděje. Dva měsíce před listopadem 89 se mladá žena, studentka FAMU, rozhoduje k riskantnímu a osudovému kroku. Zůstává v Paříži! Následují týdny a měsíce plné dramatických situací, nejistot a zklamání, ale i okouzlení novým prostředím, krásným městem, ve kterém stojí za to žít, svobodou, kterou stojí za to dýchat. Hrdinka poznává, jak je nečekaně těžké ocitnout se sama, bez domova, ve světě sice lákavém, ale přece jen cizím a chladném. Přichází první nárazy s realitou, ale i nová přátelství, zážitky, lásky...

Wolfgang Hilbig (1941–2007) byl původně východoněmecký spisovatel, který však v roce 1985 odešel do západního Německa. Tato dvojí zkušenost se do značné míry odrazila v jeho románu Provizorium (Das provisorium, 2000). Hrdinou této expresivní, silně subjektivně laděné prózy je východoněmecký spisovatel C., který dostal dlouhodobé vízum do SRN. Cítí se tu však nespokojen, neschopen intenzivně žít ani pracovat. Svoje místo na tomto světě chápe jako provizorium, jako místo „mezi zónami“ - na Východě není svoboda a Západ je příliš ovládán konzumem. Román lze číst částečně i jako svébytné svědectví o pocitech východních Němců po převratu, o jejich deziluzích daných přílišným očekáváním a neadekvátními představami o svobodě i vlastní neschopností skloubit minulou a přítomnou existenci. Rozpolcenost hlavního hrdiny je ovšem dána i čistě individuálně: je uznávaný, ale neschopen práce, z veřejných čtení má hrůzu stejně jako z literární kritiky, stále víc propadá alkoholu, je neschopen lásky, potáceje se mezi dvěma ženami... Román vypráví o trýznivé cestě vykořeněného člověka, kroužící mezi dvěma světy, z nichž se nakonec přiklání k menšímu zlu. Zároveň jde i o podobenství člověka, který se nedokáže vyrovnat s příliš rychlým, příliš proorganizovaných, složitým a dotírajícím moderním světem: hlavní hrdina „by potřeboval deset let psychoterapie, aby mohl vyplnit západoněmecké daňové přiznání“. Hilbig tak vystihuje i pocity nejednoho stárnoucího člověka v nové společnosti, a to nejen v Německu.