Prostor strana 18 z 62

Sbírka povídek Děti Nového světa zavádí čtenáře do blízké budoucnosti, v níž hraje technika, počítače, sociální sítě a virtuální realita tu nejdůležitější roli, roli mnohem významnější než lidská interakce a vztahy obecně. Hrdinové příběhů žijí v utopickém světě, zdánlivě dokonalém, který člověku zajišťuje veškeré uspokojování fyzických potřeb, ale zároveň vytváří závislost na technických výdobytcích moderní společnosti, v níž jedinci ztrácejí kontakt nejen sami se sebou, ale i se svými blízkými, s partnery, dětmi, se sousedy, a své frustrace ignorují vytvářením paralelních virtuálních světů a umělých vzpomínek, které se svou dokonalostí snaží zastřít bezútěšnou skutečnost. Alexander Weinstein prostřednictvím svých povídek tematizuje problematiku technologického vývoje a umělé inteligence, upozorňuje na jejich návykovost, hranice a slabiny, na malém prostoru dokáže postihnout směr, kterým se naše společnost ubírá, a vystavět dokonalý obraz světa, který nemusí být tomu současnému až tak vzdálený.

V prvním románu Eleny Ferrante, autorky celosvětového bestselleru Geniální přítelkyně, se hlavní hrdinka Delia vrací do rodné Neapole, aby dala do pořádku záležitosti své zesnulé matky Amalie. Autorka v próze tematizuje problematický vztah italských žen a jejich dcer, které musí ustupovat do pozadí před svými otci a bratry. Delia se po nejasné smrti matky, nalezené spoře oděné na pobřeží, snaží posbírat poslední střípky jejího života a rekonstruovat nejasné vzpomínky na své dětství. Ferrante svým románem otevírá svět symbolů, svět, v němž hlavní roli hraje hledání a nalézání – ztraceného vztahu s matkou i k sobě samé.

V prvním románu Eleny Ferrante, autorky celosvětového bestselleru Geniální přítelkyně, se hlavní hrdinka Delia vrací do rodné Neapole, aby dala do pořádku záležitosti své zesnulé matky Amalie. Autorka v próze tematizuje problematický vztah italských žen a jejich dcer, které musí ustupovat do pozadí před svými otci a bratry. Delia se po nejasné smrti matky, nalezené spoře oděné na pobřeží, snaží posbírat poslední střípky jejího života a rekonstruovat nejasné vzpomínky na své dětství. Ferrante svým románem otevírá svět symbolů, svět, v němž hlavní roli hraje hledání a nalézání ztraceného vztahu s matkou i k sobě samé.

Americký spisovatel Mark Slouka, syn českých rodičů, kteří po únorovém puči odešli do Spojených států, ve svém románu Daleko v srdci skládá kousek po kousku spletitou a často neveselou mozaiku svého života. Rozhodl se odhalit své nitro, použít psaní jako určitou formu terapie a strhnout závoj z dětských vzpomínek na své rodiče. Centrálním bodem memoárů je však především jeho matka, která pro mladého chlapce znamenala během jeho dospívání celý svět a po dlouhou dobu byla nejdůležitější osobou jeho života. Jak stárnul, jeho vztah k ní se proměňoval a tuto ambivalenci, toto přelévání mezi láskou a nenávistí, autor zachycuje ve svých vzpomínkách, a vyrovnává se tak s traumaty, jež ho provázela až do dospělosti. Slouka ve svém románu pravdivě, přesto však citlivě zaznamenal křehkost vztahu mezi matkou a jejím synem, nesnáze dospívání a často složitý život emigrantů v cizí zemi.

Kniha zachycuje zcela novou a zatím neznámou část ve vztazích mezi Československem a Norskem v období po druhé světové válce. Autor vychází ze širšího kontextu politických a kulturních norsko-českých vztahů a poté podrobně mapuje československé špionážní aktivity v souvislosti s Norskem od únorového převratu 1948 až do pádu komunismu v roce 1989, a to vše prostřednictvím konkrétních lidských příběhů a osudů.

Volby ve Spojených státech v listopadu 2016 otřásly americkou i mezinárodní scénou. Jejich výsledek šokoval nejen poraženou Hillary Clintonovou, ale i vítěze voleb Donalda Trumpa. Zaskočil též americké spojence v NATO. Překvapil i Kreml a snad jen tam se radovali. Podle Dmitrije Peskova prý kremelští oslavovali Trumpův triumf pitkou, která trvala tři dny. Od vstupu Trumpa do Bílého domu už uplynul víc než rok, ale stále není jasné, jak mohl právě on vyhrát. Hardingova kniha přináší existenčně důležité informace. Částecně i díky ní dnes nikdo na Západě nepochybuje o ruské zpravodajské operaci ve prospěch Donalda Trumpa. A v racionálních momentech o ní ve skrytu své duše nepochybuje ani on sám. Barevná fotografická příloha.

Román vyšel poprvé v roce 1930 a čtenáři v postavě spisovatele Edwarda Driffielda záhy odhalili skutečného romanopisce Thomase Hardyho. Děj se odehrává od devadesátých let 19. století do konce dvacátých let století 20., kdy je vypravěč, rovněž spisovatel William Ashenden, požádán svým kolegou Alroyem Kearem o pomoc se sepsáním životopisu nedávno zesnulého Driffielda. Maugham byl vynikajícím pozorovatelem a dokonale poznal prostředí umělců a vůbec lidí z vyšších vrstev. Ve svém románu vykresluje s precizností a vtipem nejen události a společenské prostředí, ale především konkrétní lidské charaktery. Mistrně vylíčil zejména Driffieldovu první manželku Rosie, která je centrální postavou románu. Rosie je zosobněním nespoutané, bezprostřední a živelné ženskosti, která vybočuje z konvenčních společenských norem a je často kvůli své uvolněné morálce, prostotě a obyčejnosti trnem v oku lidí z vyšší společnosti. Román, napsaný před necelým stoletím, je i pro dnešního čtenáře poutavý díky mistrovskému vypravěčství a dokonale propracované psychologii postav. Česky byl titul publikován poprvé v roce 1975, nyní vychází v revidovaném vydání již jako třetí svazek z Maughamovy tvorby v edici Pozdní sběr.

Paříž, New York, Švýcarsko, zapadlý kout amerického venkova to všechno jsou místa, která Irwin Shaw, jeden z nejlepších amerických prozaiků 20. století, mistrovsky zachytil ve své povídkové sbírce Láska v temné ulici. Věrně zobrazené prostředí však nebylo jeho jedinou doménou, vynikal především jako výborný vypravěč. Jako málokterý spisovatel dovedl spojit zvučný, mužný a někdy lehce ironický projev svých povídek s nevšedně jemným pochopením i těch nejniternějších pohnutek lidského chování. Shawův svět je v podstatě tragický, přestože on sám zdaleka není pesimista. V jeho civilních příbězích nejednou zazáří lidská něha, nesobeckost, obětavost a upřímný cit. Shaw obdivuje člověka a přes všechny výhrady věří v jeho morální sílu. Povídky dosahují po formální stránce vysoké úrovně, vynikají jak vtipnými dialogy, tak skvělou kresbou charakterů a Irwin Shaw v nich dokazuje, že je právem považován za mistra tohoto žánru.

Biografie z pera německého vojenského historika zachycuje osudy příslušníka wehrmachtu, který v době holokaustu jako jeden z mála německých vojáků aktivně a nezištně pomáhal Židům. Za tuto činnost byl odsouzen a 13. dubna 1942 popraven. Rakušan Anton Schmid (nar. 9. ledna 1900) byl nenápadný člověk, pocházel z nižších vrstev a jeho rodiče přišli do Vídně z moravského Hodonína. Ve Vídni provozoval prodejnu a opravnu elektropřístrojů. Jak dokládají svědectví, už při prvních antisemitských projevech ve Vídni se zastal svých židovských známých. A aniž by se zaštiťoval nějakými velkými ideologiemi, dokázal projevit obyčejnou lidskou slušnost a křesťanskou lásku k bližnímu i v dobách, kdy to vyžadovalo značnou osobní statečnost během Hitlerova tažení na Východ. Do wehrmachtu narukoval jako poddůstojník, ale kvůli svému věku se vyhnul frontě a působil v zázemí. Tak se dostal i do Jeruzaléma Východu, do Vilniusu, kde se stal proti své vůli velitelem shromaždiště rozptýlených vojáků. Jeho úkolem bylo vyhledávat ztracené vojáky (příp. dezertéry) wehrmachtu a odesílat je dále k příslušným jednotkám. Ač to s jeho prací přímo nesouviselo, stal se Anton Schmid zprostředkovaně svědkem masového vyvražďování Židů ve vilniuském ghettu, a především na místě zvaném Ponary. Byl osloven lidmi v nouzi a neodepřel jim pomoc. Z vilniuského ghetta převezl služebními nákladními auty stovky Židů do jiných měst, kde jim v daný okamžik zdánlivě hrozilo menší nebezpečí. Mnohým obstaral falešnou identitu, jiným pomohl nalézt úkryt v klášteře, další skrýval ve svém bytě. To se týká i manželů Adlerových, a právě díky Hermannu Adlerovi, který se stal později spisovatelem, vešlo Schmidovo hrdinství ve známost a podnítilo zájem dalších badatelů. Wetteho práce se podrobně věnuje také dění na okupované Litvě v rámci nacistického programu likvidace židovského obyvatelstva. Vedle celkového průběhu vyvražďování si autor všímá také příběhů několika dalších německých vojáků a důstojníků, kteří pomáhali židovským obětem. Pozornost věnuje také Schmidovu odkazu v poválečném Německu. Jen velmi pozvolna se zbavoval příměsi zrádcovství a ještě na přelomu tisíciletí se skupina důstojníků bundeswehru dlouhou dobu bránila pojmenování kasáren jeho jménem. Příběh Schmidova zdánlivě obyčejného hrdinství lze číst jako románové vyprávění; avšak i ti, kteří se jinak vymlouvají na dobu nebo na rozkazy, v něm mohou nalézt neokázalý a nezpochybnitelný mravní vzor. Kniha je též brilantní ukázkou historické práce o obyčejném člověku z lidu, při níž se badatel musí vyrovnat s nedostatkem primárních pramenů.

Volbu papeže, Kristova zástupce a následovníka apoštola Petra na jeho stolci, provázely v dějinách mnohé problémy. Jak zajistit, aby se na tento akt volitelé v klidu soustředili, jednali podle nejlepšího svědomí, pokud možno bez průtahů, aby se nerozutekli, kde je to pravé místo, kam neproniknou intriky a vlivy představitelů světské moci? Jedině v izolaci v uzavřeném prostoru, tedy v konkláve. Od doby vzniku ve 13. století funguje konkláve podle ustálených principů, z nichž jeden – naprosté utajení interních informací – nebyl vždy naplňován zcela úspěšně. I díky tomu může fundovaný autor čtenáři zprostředkovat některé nečekané, mnohdy bizarní okolnosti a podrobnosti týkající se samotné volby i osobností papežů. Zasvěceně také obeznamuje s místem, kde se tradičně volební akt odehrává, s papežskými symboly a inauguračními rituály. Závěrem v osobité vizi vykresluje podobu volby podle nového dekretu, jak by se mohla odehrát v nedaleké budoucnosti.

Soubor povídek Hádej, můžeš jednou je debutem mladé české autorky, která svou pozornost soustřeďuje na zdánlivě obyčejné lidské osudy rozvedená žena s dcerou, zadlužený mladý muž, stárnoucí modelka, nespokojená novomanželka, osamělá samoživitelka, záletník, v kolektivu ­neoblíbená dívka nebo svobodná učitelka toužící po lepším životě. Spojnicí všech povídek je nespokojenost s vlastním životem a neschopnost vyrovnat se s tím, co přináší. Proto si s některými osud více či méně pohraje, zavede je na scestí i do záhadných a neuvěřitelných situací. Své dobře vypointované příběhy vypráví autorka s nadhledem a humornou nadsázkou, ale nevyhýbá se ani vážnějším či tragičtějším momentům lidského života.

Monografická práce Volkera Mohna je zásadním příspěvkem k fungování nacistického režimu a správy Protektorátu Čechy a Morava a rovněž k chování české společnosti za okupace. Autor využil všechny dostupné archivní materiály jak české, tak německé provenience, zpracoval dobové publikace v obou jazycích a rovněž tak i dosavadní odbornou literaturu. Podle nacistické propagandy prožívali Češi za Protektorátu dobu kulturního rozkvětu. Takové tvrzení je samozřejmě třeba odkázat do říše legend. Přesto však právě v kulturní oblasti zbýval českému obyvatelstvu poměrně nemalý prostor pro realizaci, nenutili mu jen propagandu a nepředkládali jen lehkou zábavu. Lidé měli i nadále přístup k národním klasikům, v Národním divadle se hrála Prodaná nevěsta a z literárních děl 19. století se stávaly bestsellery. Rovněž většina umělců mohla zpočátku dál pracovat, pokud své působení přizpůsobili postulátům německých úřadů. Okupační režim se pro takovou formu kulturní politiky rozhodl především z toho důvodu, že mu šlo o zachování klidu v Protektorátu a nerušené fungování zbrojní výroby. Autor podrobně a plasticky líčí, jak v jednotlivých oblastech literatuře, hudbě, divadlu a filmu reagovaly na německé zákroky české úřady, instituce a v neposlední řadě umělci. Ukazuje, jak je obtížné přiřazovat jejich chování ke zdánlivě jednoznačným kategoriím jako odpor a odboj nebo kolaborace. Rozporuplnost a nejednoznačnost situace českých umělců i obtíže při hodnocení jejich postojů za Protektorátu pak vykresluje na konkrétních příbězích umělců spisovatele Františka Kožíka, dirigenta Václava Talicha a populárního krále komiků Vlasty Buriana.

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Závěrečný díl neapolské tetralogie Geniální přítelkyně odkrývá další osudy Eleny a Lily. Obě jsou dospělé, mají muže, milence a svou kariéru. Jejich vztah, někdy hluboký a úzký, jindy nejasný a plný nedorozumění, je v jejich životech tou jedinou jistotou a tím, co je váže k rodné čtvrti, která stále určuje jejich osudy. Ty jsou propojené do chvíle, než Lila záhadně a beze stopy zmizí, a Elena se rozhodne sepsat příběh jejich přátelství.

Vznik sovětského státu a jeho možné důsledky pro křehké poválečné uspořádání postavily evropskou veřejnost před množství otázek, na něž se jen velmi obtížně hledali jednoznačné odpovědi. Ty pak spíše odrážely světonázor svých nositelů, jejich očekávání, obavy i frustrace z poválečného vývoje. Pro levicové umělce a intelektuály sovětské Rusko představovalo pokus o naplnění velkolepých revolučních ideálů společensko-politické i umělecké transformace, tedy projekt komplexní proměny světa. Právě autentické texty významných československých levicových umělců a intelektuálů, kteří sovětské Rusko v meziválečném období navštívili, tvoří jádro této knihy. Jejich dojmy a zkušenosti jsou přitom konfrontovány s hlasy některých oponentů a zasazeny do širšího společensko-politického i ideového kontextu první republiky. Kromě lineárního, chronologicky koncipovaného způsobu čtení nabízí antologie také možnost tematické orientace. Pokud si čtenář tento způsob čtení zvolí, může v inscenované desetidenní cestě následovat kroky těchto meziválečných cestovatelů a nahlédnout sovětské Rusko takové, jaké během svých návštěv viděli (a chtěli vidět). Prostřednictvím autentických textů tak může překročit sovětské hranice, procestovat Moskvu a Leningrad, procházet se jejich ulicemi, pozorovat výklady a místní obyvatele, vystát frontu do mauzolea na mrtvého Lenina a na tribuně spatřit živého Stalina, navštívit ukázkovou porodnici, továrnu, věznici či kolchoz, odpočinout si v Parku kultury nebo se zúčastnit pompézních listopadových oslav.

Vznik sovětského státu a jeho možné důsledky pro křehké poválečné uspořádání postavily evropskou veřejnost před množství otázek, na něž se jen velmi obtížně hledali jednoznačné odpovědi. Ty pak spíše odrážely světonázor svých nositelů, jejich očekávání, obavy i frustrace z poválečného vývoje. Pro levicové umělce a intelektuály sovětské Rusko představovalo pokus o naplnění velkolepých revolučních ideálů společensko-politické i umělecké transformace, tedy projekt komplexní proměny světa. Právě autentické texty významných československých levicových umělců a intelektuálů, kteří sovětské Rusko v meziválečném období navštívili, tvoří jádro této knihy. Jejich dojmy a zkušenosti jsou přitom konfrontovány s hlasy některých oponentů a zasazeny do širšího společensko-politického i ideového kontextu první republiky. Kromě lineárního, chronologicky koncipovaného způsobu čtení nabízí antologie také možnost tematické orientace. Pokud si čtenář tento způsob čtení zvolí, může v inscenované desetidenní cestě následovat kroky těchto meziválečných cestovatelů a nahlédnout sovětské Rusko takové, jaké během svých návštěv viděli (a chtěli vidět). Prostřednictvím autentických textů tak může překročit sovětské hranice, procestovat Moskvu a Leningrad, procházet se jejich ulicemi, pozorovat výklady a místní obyvatele, vystát frontu do mauzolea na mrtvého Lenina a na tribuně spatřit živého Stalina, navštívit ukázkovou porodnici, továrnu, věznici či kolchoz, odpočinout si v Parku kultury nebo se zúčastnit pompézních listopadových oslav.