Prostor strana 18 z 49

Velice cenný, historickými a politickými souvislostmi podložený pohled na řád světa podává vlivný politolog, historik a bývalý ministr zahraničí Spojených států. Ukazuje, že současné chápání tohoto pojmu bylo zformulováno v západní Evropě téměř před čtyřmi staletími na mírové konferenci v německém Vestfálsku. Mír po třicetileté válce tehdy odrážel pragmatické vyrovnání s realitou. Vestfálský systém se po zeměkouli rozšířil jako rámec mezinárodního uspořádání na základě států, který do sebe pojal celou řadu civilizací a regionů. Autor sleduje, jakými proměnami prošel tento systém rovnováhy po Francouzské revoluci a napoleonských válkách na vídeňském kongresu a jak se s jeho stavebními kameny vyrovnávaly jiné části světa v závislosti na své proměňující se historické a politické roli. Velmi zasvěcené kapitoly jsou věnovány otázkám Středního východu a speciálně Íránu, odlišným koncepcím mocenské rovnováhy v Evropě a Asii, zvláště čínské „harmonie pod nebesy“. Autor zaměřuje pozornost také na americkou politickou vizi, která se přestala opírat pouze o vyvažující evropský systém, a začala usilovat o dosažení míru šířením demokratických principů. Bohatý text, plný odkazů k podrobnějším studiím, ústí v současnosti a hledá perspektivu světového řádu pro naši dobu.

Důkladná práce německého historika Andrease Wiedemanna mapuje druhou a méně známou část procesu, při kterém došlo k vůbec největším přesunům obyvatelstva v českých zemích v historii – celkem se vyhnání a znovuosídlování bezprostředně týkalo pěti milionů lidí. První skupiny českých přistěhovalců začaly přicházet do pohraničí již brzy po skončení války, ještě v době, kdy se zde nacházelo německé obyvatelstvo, což vedlo k většímu napětí a tlaku na vypuzení Němců. Od konce léta 1945 vzal koordinaci a organizaci osídlování do rukou stát prostřednictvím ministerstev a dalších institucí včetně Osídlovacího úřadu. Souběžně s vysídlením německého obyvatelstva přicházelo do pohraničních měst a obcí v Sudetech zhruba 1,3 milionu Čechů z vnitrozemí a 200 tisíc Čechů a Slováků z jiných evropských zemí. Osídlování však ani zdaleka neprobíhalo hladce – příchozích nebyl dostatek, aby nahradili původní usedlíky – a rovnoměrně: nové obyvatele nejméně přitahovaly odlehlé pohraniční oblasti na západě Čech či místa s nesnadno obdělavatelnou půdou jako v některých jihočeských regionech. Počet obyvatelstva se celkově snížil o třetinu a změny byly velmi dramatické, pohraničí se potýkalo s ohromným nedostatkem pracovních sil, zaniklo 70 tisíc živností a bylo zrušeno 8 tisíc továren… Autor upozorňuje, že osídlování bylo od počátku doprovázeno mnohými negativními jevy: v pohraničních oblastech se pohybovaly ozbrojené bandy, partyzáni, ale i zbytky oddílů Werwolfu. Rozebírá mj. motivy, které vedly jednotlivé skupiny (vnitřní migranty i migranty ze zahraničí) k tomu, aby se vzdaly dosavadního způsobu života a zvolily poměrně dobrodružnou cestu do neznáma. Analyzuje vztahy a konflikty mezi jednotlivými skupinami přistěhovalců a jejich poměr k původním – německým i českým – starousedlíkům, rovněž rozdíly mezi přistěhovalci z vnitrozemí a Čechy a Slováky ze zahraničí (např. z Volyně, Rumunska, Maďarska či Německa). Jeho tématem je také obtížné vytváření společné identity obyvatelstva v pohraničních oblastech, úzce spojené s nacionální propagandou a agitací. Autor vysvětluje, proč KSČ vyhrála v pohraničních okresech s větší převahou než na celostátní úrovni (53 procent versus 40 procent) a jakým způsobem dopomohlo osídlování pohraničí k úplnému uchvácení moci komunisty a poté i k hladšímu průběhu kolektivizace zemědělství. Wiedemannova práce přináší jak ohromné množství podrobných a většinou neznámých informací, tak všestranný a syntetický pohled na proces znovuosídlování pohraničí po druhé světové válce, jehož důsledky jsou dodnes patrné.

Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. nominován na italskou cenu Strega a dostal se mezi šestici kandidátů na The Man Booker International Prize). Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí. Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa „před Elenou a Lilou“. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém „spojených nádob“, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí.

Ferguson líčí historii Britského impéria od 16. do 21. století. Impérium, které v době svého vrcholu ovládalo čtvrtinu světové populace, čtvrtinu zemského povrchu a téměř všechny oceány, se příznivě podepsalo na vývoji Spojených států a Kanady, Indie, Afriky, Austrálie, Nového Zélandu, východní Asie a Číny. Podle Fergusona impérium neožebračovalo národy, které se ocitly pod jeho nadvládou, ale naopak zajišťovalo jejich ekonomický blahobyt tím, že díky této nadvládě byly tyto země politicky stabilní. Idea svobody odlišovala impérium v minulosti od jeho evropských soupeřů, což se mj. projevilo během boje proti nevolnictví. Autor rovněž vyzdvihuje funkční efektivitu impéria. Například v Indii 900 civilních úředníků a 70 tisíc vojáků vládlo 250 milionům Indů. Kniha pro českého čtenáře představuje nejen možnost seznámit se s dějinami, fungováním a dědictvím Britského impéria, ale zároveň jedinečnou příležitost korigovat obsah takových zažitých pojmů, jako je kolonialismus nebo vykořisťování. Díky této knize můžeme také lépe pochopit odstup, který si Velká Británie vždy udržovala od kontinentu i Evropské unie a který nakonec vyvrcholil brexitem. Publikace je vybavena rozsáhlým obrazovým materiálem, který působivě dokresluje charakter a atmosféru impéria v té které době a zemi.

Přední italský psychoanalytik (nar. 1943) a autor mnoha prací vytvořil v této knize svůj literární obraz otce formou mozaiky z kratších nebo delších elegantních esejů. Využívá přitom výborné znalosti kulturních dějin a analytického zacházení s dobovými obrazy otce. Čtenáře nejprve zavádí do říše savců, kde samci soupeří o samice, aby nejsilnější mohl rozsévat své geny a ostatní mu sloužili jen jako stupně evolučního žebříku. Biologické otcovství ještě otcovství neznamená. To se objevuje teprve s volním aktem „adopce“, kdy se muž rozhodne, že bude lidskému mláděti otevírat cestu do světa, společnosti a budovat s ním vztah. Muž se může učit od dítěte, což je rovněž jev ve zvířecím světě neznámý. Mateřství má instinktivní základ, ale otcovství je projevem záměru a vůle. S otcem tedy souvisí i rodina a civilizace. Střet biologického a kulturního momentu v muži-otci se odráží v tzv. paradoxu otce: měl by být vůči rodině a potomkům laskavý a směrem ke světu a společnosti vítězný. V době dospívání se muži otevírá cesta buď do mužské hordy orientované regresivně podle zákonů zvířecí říše a zaměřené na boj o prvenství a dobývání žen, anebo k otcovství, které znamená zodpovědnost a službu. Na kulturní stupeň muž vstupuje krocením instinktivních sil, k němuž dříve sloužily iniciace. Na tyto instinktivní a archetypické kořeny fenoménu otcovství navazuje Zoja líčením historie otce, kterou sleduje v prostoru západního světa, především ve Středomoří. Postupuje od pravěku přes Řecko, Řím, počátky křesťanství, Francouzskou revoluci, průmyslovou revoluci, obě světové války k revoluci rodiny a dnešní situaci. Zojova analýza současného stavu věcí spjatých s otcem, tedy hodnot, tradice a jejich udržování a předávání v době rychlých změn, je stejně pronikavá a důkladná jako jeho pohled do minulosti. Sledujeme rostoucí propast mezi generacemi, zvnějšnění hodnot, které přinášejí pravidla trhu (jejich materiálnost jdoucí přímo proti duchovnosti a hierarchické povaze otce), regresivní momenty, jež oslabují sociální stránku lidské bytosti a vedou ji k prožívání zákonů vtiskovaných instinkty. Otec jako společenské téma se neodlučitelně pojí s jeho postavením v rodině: moderní otec se jako svědek obecného veřejného obnažování, které předvádějí masová média, kompenzačně stává mlčenlivým a uzavřeným vůči rodině, s níž beztak tráví jen velmi málo času. Psychologické analýzy dobových obrazů (literárních a výtvarných) Zoja vždy propojuje s připomenutím odpovídajících biologických daností. V závěru knihy konstatuje, že se otec ztrácí, ačkoli společnost je tradicí a kořeny patriarchální. Svět hospodářství a technologie je vlastně mateřský, neboť slouží uspokojování potřeb, konzumu a přivádí duši na úroveň raného dětství. Namísto hierarchie otcovských hodnot a duchovnosti se prosazuje rovnostářství bez hodnot a vzorů, respektive s hodnotami trhu a módními vzory. Zoja proto apeluje na nezbytnost hledání otce, které je v evropské kultuře velkým tématem od chvíle, kdy se objevil příběh o Télemachově touze po setkání s otcem. Podobné práce se často snaží poskytnout nějaký návod k nápravě stavu věcí. Zoja otevřeně říká, že nic podobného nemá v úmyslu. Čtenáře provede tématem s tím, že vše ostatní je na něm. Zojova originálnost spočívá i v důsledně psychologickém a komplexním přístupu, který v historii i současnosti odhaluje psychologická fakta a předkládá je jako cenná sdělení pro duši. Bravurně zachází s tématy západní kulturní historie a antropologie. Zojova kniha, ověnčená italskou literární cenou Premio Palmi a renomovanou americkou Gradiva Award, má tedy co říci každému, kdo se zajímá o psychologické pozadí dnešní doby nebo o historii západu, zvláště o tzv. historii mentalit nebo o kulturní historii a kulturní antropologii. A samozřejmě všem těm, které zajímá postava otce.

Zweigova kniha, žánrově na pomezí eseje, románu a historické studie, vyšla poprvé ve Vídni v roce 1936, pouhé dva roky před pohlcením autorovy vlasti hitlerovským Německem. Ačkoliv její protagonisté – Castellio, Kalvín a Servet – jsou historické osobnosti 16. století, jedná se o vášnivou a povznášející obranu nejzákladnějších hodnot evropské civilizace: svobody, tolerance, života a lidskosti proti jakékoli znásilňující, totalitní ideologii. Castelliův zápas s Kalvínem, „boj komára se slonem“, ukazuje Zweig jako zápas neohroženého svědomí a myšlení jednotlivce s násilnou teokratickou diktaturou. Jejich střetnutí vrcholí poté, co z Kalvínovy vůle dojde v Ženevě k upálení humanistického učence Miguela Serveta. Proti této justiční vraždě a na obranu dalších „kacířů“ vystoupí Sebastian Castellio a riskuje při tom vlastní život. Jako první formuluje ve své době převratnou teorii snášenlivosti a tolerance, jejíž jádro lze vystihnout slovy, že upálení kacíře není nic jiného než vražda a že „upálit člověka neznamená obhajovat učení, nýbrž zabít člověka“. Komár sice v zápase se slonem na čas podléhá, ale Castelliovy myšlenky a díla o několik desetiletí později ožívají v mnoha zemích Evropy a stávají se pevnou součástí evropského kulturního vědomí. Český překlad vyšel poprvé na počátku normalizace v roce 1970; byla v tom nejspíš nepozornost nebo přetíženost tehdejších cenzorů. Čtenářům totiž muselo být jasné, že Zweigův esej je působivou obhajobou svobody proti každé totalitní ideologii, a čerpali z něj naději podobně jako čtenáři v roce 1936. Význam Svědomí proti násilí je však aktuální trvale. Připomíná nám, že Západ nestojí na ekonomickém růstu, konzumu nebo vyprázdněných byrokratických pravidlech, ale na těžce vybojovaných a prožitých hodnotách.