Prostor strana 11 z 48

Reprezentativní fotografická publikace přináší okolo sto padesáti unikátních a většinou nepublikovaných fotografií (včetně Sudkových), faksimilie dopisů a deníků ze života Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí. Vidíme na nich Benešovy nejen při práci na zahradě, při tenise nebo koupání v Lužnici, ale i jejich četné návštěvy, mj. Karla Čapka, Jana Herbena, Vlastu Buriana, Jana Masaryka, Austina Chamberlaina, nebo dokonce Jiřího Dimitrova. Autoři publikace vystavěli z neznámých nebo opomíjených obrazových dokumentů, archivních materiálů a na základě vzpomínek přátel, architektů a fotografů plastický portrét vkusu, úrovně nejen bydlení, ale i společenských kontaktů diplomata, politika a pozdějšího prezidenta ČSR.

Franz Kafka sice nebyl nadšeným návštěvníkem kina, ale o kinematograf a filmy se zajímal jak v Praze, tak i během cest do Mnichova, Paříže či Milána. Snímky, které zhlédl, v něm zanechaly silný dojem, který se odráží v jeho korespondenci i v deníkových zápiscích. Také Max Brod se porůznu zmiňuje o Kafkově zálibě v některých filmech, z dnešního hlediska značně pochybných, jako například Bílá otrokyně, Otroci zlata nebo Ten druhý. Monografie připomíná tyto zapomenuté snímky i řadu jiných, o nichž se Kafka dovídal od sestry Ottly nebo z programů biografů, které podle svých vlastních slov se zápalem sledoval. Vybrané pasáže v Kafkově korespondenci a v denících i zápiscích z cest týkající se filmu do značné míry odkrývají jeho vnitřní rozpoložení a zasahují i vztah k Felici Bauerové. Zischlerova kniha S Kafkou do kina je objevná také novým pohledem na dějiny kinematografie: názorně seznamuje s myšlenkami o inspirativnosti filmu, s reakcemi filmových diváků i kritiků a přináší obsažné informace o snímcích zřejmě nenávratně ztracených. Autor knihy Hanns Zischler je mužem mnoha talentů: vystudoval etnografii, filozofii a srovnávací literatury, byl dramaturgem berlínské Schaubühne a režíroval na divadelních scénách v Basileji, Karlsruhe a v Berlíně. Od konce 60. let začal hrát ve filmu: zejména spolupracoval s Wimem Wendersem, ale i s Claudem Chabrolem, Jeanem-Lucem Godardem a dalšími významnými evropskými tvůrci. Jeho kniha S Kafkou do kina, která vyšla v roce 1996, získala o rok později cenu francouzských filmových kritiků za nejlepší zahraniční knihu o kinematografii a v roce 2002 podle ní autor natočil koprodukční televizní dokument.

Vzpomínky Jaroslavy Skleničkové zachycují životní příběh jedné z lidických rodaček, do jejichž osudu nanejvýš krutým způsobem zasáhly dějiny v podobě vyhlazení Lidic. Nacisté provedli tento čin jako barbarský akt pomsty na zcela nevinné a v podstatě nahodile vybrané skupině obyvatel. Zároveň si předem stanovili přesná byrokratická pravidla, podle kterých naložili se všemi lidmi úředně přihlášenými k trvalému pobytu v Lidicích a která určila, kdo bude zastřelen, kdo vystaven „zvláštnímu zacházení“, kdo poněmčen, anebo „jen“ odvezen do koncentračních táborů. Paní Skleničkové bylo v červnu 1942 šestnáct let, a aniž by to tušila, měla dvojí „štěstí“: pokud by se narodila jako chlapec, nacisté by ji zavraždili s ostatními lidickými muži, a pokud by přišla na svět o necelé tři měsíce později, nebyla by podle nacistické mašinerie ženou, nýbrž dítětem, a v tom případě by ji čekala jen malá naděje, že přežije nacistické „zvláštní zacházení“.

Vzpomínková próza kolínského rodáka nás zavádí do atmosféry šedesátých a sedmdesátých let. Radovan Dršata s humorem líčí své příhody od raného dětství přes školní léta po dospívání, včetně zážitků z konce tzv. socialismu s lidskou tváří a okupace. Nejvíc prostoru věnuje společenským a politickým poměrům vládnoucím za reálného socialismu, normalizaci, která postihla i jeho rodinu, a v souvislosti s historií svých prarodičů a s otcovými vzpomínkami se dotkne také doby první republiky a válečných let. Zdrojem humoru je nejen refl exe éry socialismu z pozice naivního dítěte, prolínání jeho světa se světem dospělých, klukovské kousky a příhody s kamarády, ale také mnohdy marná snaha vyznat se v absurdních pravidlech té doby. Ve fragmentárně vyprávěném příběhu rodiny, jejích běžných každodenních radostí a strastí, akcentuje autor postavu otce, sportovního fanouška, redaktora

Po literárním cestopisu o Indii pod názvem Čísi svět (2004) představuje známá česká spisovatelka v nakladatelství PROSTOR už svou druhou knihu. Její tři novely vznikaly postupně od druhé poloviny osmdesátých let minulého století a ve všech případech jde o silné příběhy z našich časů. Jméno se odehrává v období normalizace v Československu. Historik, který nesmí publikovat, najde ženu, jež propůjčí jeho knížce své jméno. "Pokrývačka" mu postupně ukradne nejen knihu, ale i duši. Lež, na níž systém stojí, plodí v lidech zvrácené představy a deformuje jejich životy. Zakládá tragédii už od antiky. Milost je o brutálním vrahovi, jeho milé, knězi a bachaři. Autorka zde čerpala z poznatků a zkušeností, které nabyla jako ředitelka odboru stížností a milostí v kanceláři prezidenta Havla. Třetí novela Ráchel zachycuje příběh ženy, kterou rodiče vyvezli jako malé dítě do emigrace. Po jejich smrti hledá bolestně cestu k mateřskému jazyku a zemi, kde se narodila.

Lukáš a Liliana jsou přátelé z nejvěrnějších. Zatímco Liliana žije velmi aktivním životem, Lukáš tráví čas povětšinou zavřený v pokoji a přemýšlí nad stavem světa a svého nitra. Jde o rozdílnost náhledů a povah, o jejich protiklad a současně doplňování se. Zatímco Liliana řeší vcelku běžnou lásku, Lukáš se svou samotou a odtržením se od světa vyrovnává s faktem, že je homosexuál. I on se snaží pomalinku vykukovat z ulity, potíž je, že objekt jeho zájmu je stejný s Lilianiným. A ještě horší je, když Lili, ta vždy vlídná utěšitelka, náhle není… Dokáže poté Lukáš nabrat trochu sil a žít dál s tím, co mu anděl v podobě Lili předal?

Nedávno objevený rukopis představuje žánr, který se v kontextu díla Milady Součkové jeví jako základní.

Kniha pražského rodáka Petera Demetze evokuje vzájemně se prolínající působení čtyř národních a náboženských živlů, které se podílely na vytváření dějin naší země – Čechů, Němců, Židů a Italů. Autor přibližuje jejich vzájemné vztahy v různých historických epochách, ale především zkoumá jejich podíl na společenské, duchovní a kulturní atmosféře Čech.Demetzova práce o Praze je zároveň kultivovanou a jemně ironickou polemikou s knihou A. M. Ripellina Magická Praha, která v sedmdesátých letech oživila staré romantické mýty z 19. století, podle nichž pražský genius loci vyzařuje jakousi speciální magii se všemi známými rekvizitami, k nimž patří golem, alchymisté a astrologové, faustovské pověsti atd. Demetz naproti tomu zdůrazňuje racionální či všední protiklad – úlohu exaktních věd v dějinách Prahy, celou její přízemní a šedou, byrokratickou, „kafkovskou“ tvář.

Je česká privatizace jen souhrnem skandálů, anebo je možné najít i příklady firem, které při svých podnikatelských aktivitách respektovaly jak právní, tak etické normy? Publikace nazvaná Co se stane, když se zhasne? vznikla z podnětu nevládní organizace Transparency International v rámci projektu Viva Etika a přináší pozitivní i negativní doklady toho, co přinesla devadesátá léta: namátkou jmenujme tak frekventované kauzy jako televize Nova, Investiční a Poštovní banka, nákup stíhaček pro Českou armádu... a na druhé straně firmy, které odolaly pokušení zaměňovat podnikání s podvody, tunelováním a neskrývaným uspokojováním chamtivosti lidí na vedoucích postech. Jednotlivé případy nejsou míněny jako obžaloba, ale jako popis případů, na nichž se už nedá mnoho změnit, ale lze si z nich vzít ponaučení a v budoucnu neopakovat stejné chyby, které nás všechny kromě spousty peněz stály i menší či větší ztrátu důvěry v demokratický právní stát. Sborník příspěvků, jejichž autory jsou Petr Holub, Vladimír Kaláb, Ondřej Knot, Tomáš Kňourek, Adriana Krnáčová, Ondřej Kundra, Zdeněk R. Nešpor, Jiří Schneider, Jaroslav Spurný a Václav Žák, doplňuje i politologický a sociologický pohled na vývoj v České republice po roce 1989. Kniha Co se stane, když se zhasne? je napínavým čtením pro každého, komu není lhostejný polistopadový vývoj v České republice, ale stejně tak dobře se může stát podkladovým materiálem pro výuku na středních a vysokých školách nebo pro vzdělávací kurzy týkající se etiky podnikání.

Austerův oslňující „pikareskní román se odehrává vlastně v průběhu celého 20. století. Autor originálně a s nadhledem konfrontuje dospívání malého sirotka se „zráním“ americké společnosti, tj. s událostmi, které otřásly na počátku minulého století dějinami Spojených států. Chlapec Walt se u záhadného mistra Jehudi naučí létat a poprvé vzlétne spolu s Charlesem Lindberghem a doslova a do písmene padá s newyorskou burzou. Waltův vzestup a sláva zobrazují Ameriku 20. století v jejích proměnách, v její pokleslosti i velikosti.

Jiří Pehe ve svém románu vypráví příběh dvou českých exulantů ve Spojených státech. Profesor i Josef jsou outsideři unikající před realitou, nezařaditelní a vykořenění. Profesor má sice za sebou úspěšnou kariéru univerzitního učitele, vzhledem k slábnoucí paměti a dezorientaci v čase si však uvědomuje, že se jí musí vzdát, stejně jako se kdysi vzdal domova a žen, které prošly bez většího otisku jeho životem. Životním zlomem je pro něj ztráta Josefa, syna jeho dávného přítele. Od okamžiku, kdy se dozví, že záhadně zmizel, se ho marně snaží nalézt, navštěvuje místa a lidi, kteří by o něm mohli podat svědectví. Ve hře je jak politické pozadí únosu, za kterým by mohla stát československá tajná policie, tak kriminální motiv – pomsta newyorského podsvětí –, možné jsou i další hypotézy. Zoufalé úsilí připadnout alespoň na nějakou stopu vede profesora k pozdní snaze Josefa pochopit a zároveň v něm vzrůstají pocity selhání, viny a zbytečnosti. Profesorova výpověď o současnosti i minulosti je prokládána Josefovými zápisky, současnost se prolíná s minulostí. Jako film se před čtenářem odvíjejí fragmenty Josefova života, vzpomínky na život v dětském domově, náhodné i trvalejší lásky, uvolněná šedesátá léta a přízračná atmosféra normalizace, jakož i útěk z vlasti a pobyt ve Spojených státech. Josef je do jisté míry alter ego starého profesora, oba spojuje touha po poznání, potřeba sebereflexe, kladení si otázek, proč tu jsme a jaký má naše existence smysl. Na rozdíl od profesora však Josef zažil rafinovaný totalitarismus, byl vystaven traumatizujícímu dilematu volby a bylo pro něj těžší uchovat si vnitřní integritu. Cítí se osamělý i ve Spojených státech, zraňuje ho, že jeho zkušenost je pro lidi vyrostlé ve svobodné zemi nesdělitelná. Až na konci románu pocítí, že je schopen zastavit se na nepřetržitém útěku a vyjít ze své ulity...

Vypravěčem Handkovy prózy je samotář provozující hostinec v někdejší klášterní zahradě. Příběh, odehrávající se v současnosti, začíná ve chvíli, kdy do hostince dorazí Don Juan – nikoli však takový, jak ho známe z literární tradice, nýbrž jako ten, kdo je na útěku, jako otec, který ztratil své dítě, a jako postava sice zcivilněná, přesto však magická. Svému hostiteli líčí příběh svých posledních sedmi dnů, které strávil postupně v Gruzii, Damašku, Maroku, Norsku, Holandsku a nakonec v nějaké zemi beze jména. Třebaže příběh je redukován na určité momentky, toto zdánlivé ochuzení na druhé straně dává celému vyprávění zvláštní přeludnost. Don Juan, jenž se bez vysvětlení, znenadání ocitá ve 20. století, je autorem „přeinterpretován“: nikoli svůdce, nýbrž spíše bloudící a hledající, jenž je nadán jasnozřivostí, kterou možná na okamžik propůjčuje i druhým. Vždy však stojí vůči druhým v odstupu, a to v takové míře, že mnohé by nakonec mohlo být i jen jeho představou, fikcí, iluzí – stejně jako iluzí by mohl být i Don Juan oné dlouhé kulturní tradice. Handkova próza nedává žádná řešení, odmítá odpovídat – stejně jako Don Juan sám – na otázky, ale právě proto je čtenářsky velmi vděčná: svůdnost Dona Juana přešla do nedořečenosti, která ho vytrhla z postavy modelu a vrátila mu nejednoznačnost.

Románovým způsobem zpracované známé téma atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Autor se pokusil o nový pohled na známé a již řadou tvůrců zpracované téma. Při sledování činnosti příslušníků československých vojenských jednotek ve Velké Británii, členů výsadků Antropoid a Silver A, rotmistrů Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše, Josefa Valčíka a dalších parašutistů, vyslaných 29. prosince roku 1941 z Londýna do okupované vlasti, aby nejen navázali spojení s domácím odbojem a organizovali sabotáže, ale především se pokusili uskutečnit atentát na R. Heydricha, sice respektuje základní historická fakta, ale snaží se klást větší důraz na zobrazení psychiky protagonistů a odhalení motivů jejich činů.

Kniha je výborem z korespondence a deníkových záznamů básníka Jiřího Karena z období jeho totálního nasazení v Říši v letech 1942–1945. Z básníkovy pozůstalosti jej sestavil a edičně připravil Josef Ruszelák. Adresáty dopisů jsou jednak Karenovi přátelé z hradeckého gymnázia – začínající literáti Jiří Šotola, Zdeněk Rotrekl, František Lazecký –, a také jeho platonická duchovní přítelkyně Věra Lhotská. Vedle jednotlivých dopisů faráři a profesorovi, tvoří další proud korespondence dopisy rodině a příbuzným. Na korespondenci plynule navazuje Karenův deník z první dovolené z Říše a deníkové záznamy popisující konec války a útěk z Nordhausenu. V Karenových dopisech a deníkových záznamech se ocitáme přímo ve středu tehdejšího dění, bez pozdějších interpretací a posunů. Obsahují jednak celou řadu věcných, dosud málo známých informací, kupříkladu o starších ročnících pracovníků, kteří byli na práci do Říše naverbováni jako nezaměstnaní hned po okupaci, stejně jako o multikulturním prostředí pracovních lágrů, hierarchii příslušníků jednotlivých národů, o způsobu zacházení s nimi a míře jejich svobody. K tomu přistupuje řada informací a postřehů o všedním dnu totálního nasazení, práci, trávení volného času, konfliktech a společenství ve společných ubytovnách atp. Druhou rovinu knihy tvoří reflexe, způsob, jakým tehdy třiadvacetiletý Karen situaci, do níž je vržen, prožívá, zvládá a komentuje. Publikace představuje neobyčejně zajímavé, svým způsobem jedinečné svědectví o tom, co prožívali mladí Češi nasazení během druhé světové války a okupace v Říši. Je to svědectví mimořádné nejen svou autenticitou a dokumentárním charakterem, ale i schopností reflexe a literárního vyjádření.